Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Když určuje

HATTY, Hatty, stůj, slyšela jsi, co se stalo ve Zmijozelu?“ to byly přesně tři sekundy, ve kterých si Harry uvědomil, že stojí, couvá a poslouchá za rohem cizí rozhovor, přičemž si sprostě nadával, že není schopný být tak informovaný jako Brumbál; ne že by ho napadlo, že poslouchat se nemá.

„Zmlkni, Tit, chceš, aby tě někdo uslyšel?!“ ozval se druhý hlas.

Evergreenová a Dashová, čtvrtý ročník Nebelvíru. Harrymu se v mysli převalovala otázka, proč nepostřehl, že by se za něj tak pomlouvalo. A to, že se něco dozvěděla jeho kolej dřív než on… to bylo znepokojivé, zvlášť pokud má jako strážný obraz Brumbála.

„Oč jde?“ vyzvala dívku netrpělivě Hatty.

„Znáš Shana Wildteera?“ a když se Tit dívala nechápavě, dodala netrpělivě: „Malý ušlápnutý nekňuba ze Zmijozelu, třetí ročník nebo tak. Snapeův oblíbenec. Už víš?“

„Jo tenhle?“ rozsvítilo se dívce. „A co s ním?“

„Dnes si na něj došlápl Seymour Norman. Ten frajírek z Mrzimoru, víš který, ne?“

„A do háje, ani mi to neříkej. Snape chytil Normana a Mrzimor má po bodech…“

„Ne, to vůbec ne, právě naopak! Poslouchej – Norman přišel za Wildteerem s nějakou blbou záminkou, zkrátka se chtěl hádat… A Wildteer s Normanem vytřel podlahu. Doslova! Než se tam stihl došourat Filch, protože Norman přistál ve výkladní skříni v Síni slávy a nadělal hrozný randál, všichni jsme odtamtud utekli.“

„Co mu Norman řekl?“ podivila se Hatty.

„To nevím, Hat, ale muselo ho to dost dopálit, když někdo jako on vezme hůlku a praští s o rok starším studentem do skla, nemyslíš?“

„Norman si to ale zaslouží, podívej, jak arogantně se chová. Co si o sobě myslí?“

Wildteer rozhodně taky není svatoušek. A navíc je to podivín. Vždyť nemá ani jednoho kamaráda. Jo abych nezapomněla – půjdeš do Prasinek…?“

Když se o hodiny později zavřely dveře ředitelny, Harry praštil pergameny o stůl.

„Víš, co je nového?“ zeptal se Brumbál Harryho.

„Že se Norman a Wildteer porvali?“ zeptal se Harry nevzrušeně, naštvaný.

„Pan Norman a Wil… ty to víš?“ zarazil vyprávění Brumbál, a to bylo poprvé, kdy mu někdo vyfoukl novinku, takže se tvářil jako dítě, kterému byl ukraden bublifuk.

„Také mě občas děsí neschopnost tu něco utajit…“ povzdechl si.

„Takže víš taky to, že to pan Norman zjistil?“

„Co zjistil?“ zeptal se nechápavě Harry.

Brumbál se zatvářil jako královna, která se znova usadí na svůj právoplatný trůn: „Můj chlapče, copak sis toho vážně nevšiml?“ přisadil si, ale jeho vítězoslavný tón velmi rychle zjemněl.

Harry jen pozvedl obočí.

„Už nějakou dobu se studenti rozdělují do dvou skupin a byla samozřejmě velká náhoda, že šla drahá madame Betty kolem, aby mi sdělila, o čem se dohadují…“

Harry prodloužil smrtelný pohled. Ten obraz ho občas doháněl k šílenství – nebo k posedlosti sirkami.

„Jedni stojí při tobě a druzí při Severusovi,“ vyklopil Brumbál bez obalu.

„Prosím?“ zeptal se Harry nevěřícně. Nechápavě. Obojí.

„Severusova skupina je docela početná… přes všechna očekávání,“ zamyslel se Brumbál.

Harry luskl prsty a zamával mu dlaní před obličejem: „Jaké skupiny?!“ To vážně předpokládal, že když začne rozvíjet své teorie, pochopí Harry, o čem mluví? To je jako vyprávět apokryfy bez znalosti Bible… to je jako chtít od nemluvněte, aby pochopilo dvojsmysl… no ale to už byl daleko.

„Studenti se rozdělili na tábory podle oblíbenosti tebe a Severuse,“ pokrčil Brumbál rameny, „a byla to samozřejmě shoda náhod, že Betty zrovna šla kolem, když uslyšela při pana Normana a Wildteera, kdy pan Norman údajně použil ve snaze pana Wildteera vyprovokovat argument, že Zmijozel stejně slizký jako Snape by neměl fandit Harrymu Potterovi. Myslím, že by to vysvětlovalo tu spoušť v Síni slávy,“ a Brumbál pohotově vstal a se zamáváním byl v trapu, zatímco Harry s otevřenými ústy zíral na prázdný obraz.

Co se to…?!

„Vážně, Pottere – jak se můžeš divit?“ vzal si slovo Nigellus. „Copak jste se vy dva nikdy neslyšeli ve Velké síni? Vstupní hale? Na chodbách? V ředitelně? Ve třídě? Ve sb…?“

„Pochopil jsem,“ přerušil ho chladně Harry, kterému Phineasův hlas připadal jako sprcha, po níž nebylo nejtěžší se opanovat, a posunul pohled z prázdného portrétu na Nigella. „Ale děkuji.“

„Mám se tomu divit?“ protáhl Phineas a převrátil oči.

Harry dlouho otálel s touhle otázkou, ale nakonec – dle přirozené lidské snahy se dozvědět – podlehl: „Nechápu, proč…?“

„Protože, Pottere, mají strach,“ oznámil mu a bylo na něm zřejmé, že mu musely nervy téct už dlouho nad Harryho tupostí, kdy nemohl – údajně – nic říct. (Mohl, ale to by se necítil, jako že je jeho názor žádán.) „Protože ví, co nesmí, mají se na pozoru a vymýšlí si zástupné problémy. A protože, Pottere, jste jim k tomu dali záminku. Jsou to studenti – copak to nevíš? Morgano – kdybych tušil, že zrovna ty se svou už tak mizernou inteligencí klesneš ještě pod studentskou, ostře bych se ohradil dávat ti funkci ředitele,“ a práskl dveřmi.

Dlouho si promýšlel, co řekne. Když stanul před Snapeovými dveřmi, prohlásil: „Měl byste vědět, že jsem vás tehdy neodposlouchával. A že neodejdu,“ řekl a zajel si rukou do vlasů. Uvědomil si, odkud ještě studenti brali podklady pro rozdělení se do táborů. Začalo to dávat pochmurný a směšný smysl.

Dveře se otevřely šířeji: „Jak dlouho vám toto přesvědčení vydrží?“ zeptal se Snape a naklonil hlavu, když kolem přešli tři Zmijozelové. Skrz pohled, kterým se na jejich vzdalující se záda díval, Harry pochopil a projela jím zlost – takže Snape o nějakých pitomých táborech studentů věděl! A měl zlost i na sebe – mělo mu dojít, že ač byl zpátky pár měsíců, Snape bude vědět víc, nebude-li přímo předmětem sváru. Harry tady ze sebe dělal celou dobu hlupáka.

„Tak dlouho jako to vaše nemluvit se mnou,“ odvětil Harry posílený dvojnásobným vztekem. Odhodlaný z toho všeho za každou cenu něco vytěžit. Vědomý si, že Snape přišel.

„Věděl jsem, že nemám ty dveře otevírat…“ snažil se Snape zabouchnout. Nelze zabouchnout dveře před věcmi, na nichž záleží.

„Neodposlouchával jsem vás,“ zopakoval Harry. Dva Zmijozelové se otočili.

„Ne?“ otočka, zkřivená tvář. „Tak co jste tam tehdy dělal?“

„Pracoval,“ zamžoural. Teplý hábit si přivinul blíž k tělu v náhlé snaze zaměstnat ruce. „O Alovi jsem věděl jen proto, že mě kouzlo upozornilo. Není to tak, že,“ – když se jednou začnete omlouvat, nevíte, kdy přestat, „jsem chtěl lézt do vašeho soukromí. Já jen…“ jsem si chtěl povídat, pokračuj, idiote, jen pokračuj…

„Mám vám věřit,“ povzdechl Snape na Snapea lehce teatrálně. „A samozřejmě mám taky věřit, že se dokážete o Zmijozely postarat…“

„Uvažuji, že by mě vaše nedůvěra ve spolehlivost mého slova urážela, ale po jistých… dobrá, zkrátka to chápu. Tím spíš budu opravdu šťastný, pokud je uklidníte, dobře?“ snažil se znovu; ano, asi podesáté, protože na co převést řeč, když ne na Zmijozel?

„Ne,“ protáhl chladně.

Z ruky mu vypadla pojistka; povolila čelist: „Jak prosím?“

Pohrdavě se stáhl, přenesl váhu z nohy na nohu a povytáhl obočí: „Vypadám jako slepice, Pottere?“

A odvaž se říct, že ano. Tak zavrtěl hlavou. Harryho inteligentní pohled Snapea zřejmě rozčílil tolik, že se neudržel, protože štěkl: „Neradil jsem jim, co mají dělat, když Umbridgeová vaše Nebelvíry málem uškrtila na vlastních vázankách, zcela jistě jim tedy nebudu radit, co dělat s pomstychtivými Nebelvíry, Havraspáry a Mrzimory. Jsou to přeci Zmijozelové!*“ shlížel na Harryho podmračeně. Nespokojeně a ne nejlépe skrytě mlaskl, když dodával: „Taková doba, taková námaha a vy jste si z toho pořád nevzal ani to nejmenší ponaučení.“

S tím dovedl souhlasit: „Rozměry mé nepoučitelnosti znáte nejlépe.“

Snapem proudilo napětí, které vyústilo: „Prosím,“ a ukázal dlaní na chodbu, „můžete je o tom tedy přesvědčit sám.“

Opřel se o rám, založil ruce a čekal. Výsměšně.

Harry drtil zlost, která se drala ven, mezi zuby. Ještě ne! „Nejednou jste mi dokázal, že vám nečiní problém ponižovat , ale doufal jsem, že máte dostatek sebeúcty neponižovat sebe.“

Hrej si! – tu máš kohouta!

Snapeova reakce bylo povytažení obočí.

„Neprobírají jen mě, víte?“ řekl Harry významně. „Takže tohle divadlo nebude jen o mně, který žebrá vám před prahem. A přece tady jsou věci, které musíme řešit. Spolu. Bez nich,“ pokynul jemně k chodbě, na které se rojili zmijozelští studenti.

„Jinými slovy by mě měla zajímat má reputace,“ přežvýkl Snape, „jako i to, co chcete říct. Ačkoli to nebude nic nového.“

„Studenti,“ opravil ho Harry. „Studenti – na nich bychom se měli shodnout.“

Snape Harryho zvažoval pohledem, než pomalu řekl: „Stále nejsem ochotný bavit se o čemkoli jiném než o nebezpečí pro vaše studenty, řediteli, tu rozplizlou kaši emocí si schovejte,“ jeho výraz ztvrdl.

Harry přikývl a ještě víc ztlumil hlas: „Dobrá. Beru to.“

A Snape udělal tři kroky vzad.

Když Harry vstoupil do pokoje, neměl potřebu rozhlížet se kolem a zjišťovat, jaký nábytek má Snape v pokoji nebo co by měl říct. Nikdy předtím ho nenapadlo, co by dělal nebo říkal, kdyby mu Snape někdy dovolil vstoupit. A možná to bylo dobře, nemusel tak přemýšlet nad tím, co vše už nezopakuje, neřekne a neudělá, až se mu to poprvé podaří. Ne.

Protože když Snape zavřel dveře od svého bytu, Harry se otočil tváří k němu, serval si z mysli jakýkoli chabý štít nitrobrany, který snad mohl mít, a řekl: „Nelžu vám. Chcete použít Legilimens, nebo Veritasérum?“

Snape se ponížil, odtrhl pohled od podlahy a podíval se úkosem na Harryho.

Harry přistoupil blíž: „Považuji za důležité, abyste věděl, že vám nelžu. Který způsob si tedy zvolíte?“

„Žádný,“ zabručel Snape zase se dívající na zem.

Harry vydechl a nadechl se v náhlém nápadu: „Je to má nabídka, nic, na co se podíváte, proti vám nepoužiju. Je to mé přání a jsem si vědom rizik i důsledků. Víte líp než kdokoli, že jsem… a je pro mě důležitější než nějaká hrdost, abyste věřil… věděl, že jsem z vaší konverzace s Brumbálem neslyšel ani slovo,“ nebyla otázka, proč to dělal. Taková otázka neexistovala. A kdekdo to mohl považovat za ponížení, ale tak to nebylo. Bylo to prostě důležité. A pokaždé, kdy se Harry probudil, vrtalo mu hlavou, proč to ještě nejde, proč mu Snape ještě pořád nedokáže, neumí, nechce věřit a vracel se zase a znova jen ke svým chybám a ke spoustě věcí, které si nevyříkali. Musí si je vyříkat. Merline, jak by bylo snadné, kdyby jeho nabídku Snape přijal. Kdyby se vpil a četl a nepřestal číst, dokud by neviděl a nechápal všechno. Dokud by neměl důvod pochybovat.

Ano. Na Snapea příliš jednoduché řešení.

Harry nevěděl, co ještě dělat. Promnul si čelo: „Kdybyste se jednou podíval… bylo by to snazší. O tolik snazší – věděl byste,“ zavřel oči; a odmítal kdy litovat toho, co vše tím riskuje, ztrácí, dává všanc, pokládá do rukou člověka, jakým byl Snape, možná nebezpečného svou nejistotou. Harry mu stejně věřil. Bylo tady to něco, že? Harry by věděl. Harry ví. Ví to. Moc dobře.

„Nechápete,“ ozval se hluboký hlas. Harry popleteně vzhlédl. Snape přešel ke křeslu v rohu, posadil se na něj a nepřítomný výraz upřel do prostoru, rukou chytil skleničku z opěrky křesla: „Věřím vám.“

Tak.

Snadné jako facka nebo jako rabování slovy Legilimens. Takže Harry čelil dveřím. A vítr se z plachet vytratil. S čím operovat teď?

„Vy nechcete vědět,“ vypadlo z něj. Jak ještě mohl být překvapený? Pokud to bylo překvapení. Pokud si nechtěl dál hrát na schovávanou, pokud tohle nebylo o ukončení té hloupé hry, která z něj dělala idiota, pokud to dávno netušil. I když ne, tohle tušit nemusel…

„Porušujete dohodu,“ informoval Harryho.

„Neřekl jste mi o té studentské rivalitě.“

Jsme si rovni. Neutíkejte.

Snape zvedl hlavu. Čekal.

„Proč si pořád myslíte, že mě cokoli z toho, co se stalo nebo stane, zastaví?“ vyzval ho tiše Harry.

S lehkým nádechem nevíry Snape řekl: „Vy pořád věříte, že vám nemám jak víc ublížit.“

„Já pořád nevidím z vaší strany zábranu,“ odpověděl Harry nevírou.

„Třeba se jen nudím očividností otázek,“ nadhodil Snape.

„Třeba kdybyste odpověděl na ty, dostaneme se k zajímavějším,“ pokrčil Harry rameny.

„To by musely zajímat .“

„Nemůžete vědět, jestli nebudou.“

„Zato mohu vědět, že mě to už teď nezajímá.“

„Ale no tak!“ zasmál se Harry nevesele. „To je ubohé. Zkuste něco lepšího.“

„Nepotřebuji nic zkoušet, Pottere, žiju v tom.“

„Nechápu.“

Snape otočil skleničkou v dlani: „Zabralo by příliš času vysvětlit…“

„Na poslouchání ho mám spoustu,“ nabídl Harry.

„A já neméně neochoty povídat,“ vrátilo se mu.

Tak Harry hodil podruhé: „Dá se i mlčet.“

Snape povytáhl obočí. Vstal. Došel ke dveřím. Otevřel je.

Ano, dá se i mlčet.

Jenom… když si tak hrál s tím nožem, který dělí dobro a zlo, když otáčel dokola ostřím, ptal se sám sebe, jak dlouho ještě. Jak dlouho Snapeovi bude stačit obraz, sklepení, prostor a písemné práce. Ne, to není málo. Snape je doma, je v bezpečí… je to vlastně moc. Možná příliš. A přece. Přece to není všechno.

Zamyslel se nad tím, co dělá, když Severuse Snapea nutí mluvit, nutí rozvíjet… co mu svými otázkami působí? Má na to právo?

A co je lepší? Nutit ho projít si tím teď, nebo to nechat na něm – na potom?

Ginny?

Jsem bezradný.

___

Pozn.: Než se zase někdo zeptá, narážím na 5. film.

Jo, mám pocit, že tohle jsi zmiňovala, Mari, že?

Tentokrát věnováno všem čtenářkám.

05.04.2012 11:16:22
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one