Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Když se zatvrzuje

Přišel i druhý den. Naštěstí jsem zvládl dohnat resty a půlnoc jsem obětoval opravování a zbytku klasického papírování. Takže má hromada vypadala ten den mnohem utěšeněji.

Snape se na ni kriticky podíval a řekl: „Nezadáním testů a písemných prací se nevyřeší problém s vaší beznadějnou pomalostí.“

„Jak…?“ vyvalil jsem oči.

O rozhřešení jsme se nebavili. Stejně jako jsme se nikdy nebavili o incidentu s Dukem Malmotem a o Snapeově nepřiměřené reakci na jméno mého syna. (Na nepřiměřené reakce ve všech těch případech.) Trápilo mě to, ale… věcí k vyřešení bylo tolik. A my přece jen společně opravovali písemky, nebo ne?

Noc ve svém dvojspřeží přesáhla dávno desátou a užuž uháněla se střetnout se znaveným Merkurem*, když jsem spatřil, jak se mým směrem nehybně lesknou dva obsidiány. Přestal jsem psát a pohled oplácel, zatímco Snape se díval spíš skrze mě: „Pokud existují lidé, kteří mají sklony ke zlu… musí existovat ti, kteří tíhnou k dobru…“ přemítal Snape nevědomky nahlas. Konečně se zaměřil na mě, když se ujišťoval: „Nemyslíte?“

Já se zdráhal dát o sobě vědět. Ačkoli mohl by člověk jako Snape o mé přítomnosti doopravdy nevědět? Mohl by na mě skutečně zapomenout? Ne. To je nesmysl. „Jak to myslíte?“ zjišťoval jsem opatrně.

Zase ten vzdálený pohled: „Že zlí lidé mají sklon tíhnout k dobru stejně jako dobří ke zlu?“ vybrousil oznamovací větu do otázky.

Netušil jsem, jak si to interpretovat, proto jsem se zeptal: „Myslíte si, že jste ten zlý?“

Snape se zase zaměřil do přítomnosti, když se zevnitř sebe obrátil ke mně: „Nemyslím. Jsem.“

Nadechl jsem se a roztřeseně vydechl. Jak ti tohle vysvětlit?

Všechny obrazy zdánlivě spaly nebo zde ostentativně chyběly (Brumbál); vstal jsem a přešel k jeho stolu s: „Viděl jsem, Snape.“

Jaksi unaveně, Snape se nechal přesvědčit, aby svou tvář prázdnou emocí, pouze překrytou zamyšleným stínem, zvrátil vzhůru ke mně; a kdybych o tom od jeho včerejšího odchodu nepřemýšlel, možná bych tohle nebyl schopný ze sebe dostat. Nebo jsem na tu příležitost jen spustit čekal celý život: „Vážně – nesměl bych mít děti nebo bych musel být tak zabedněný, jak o mně říkáte, kdyby mi to nedošlo.“

Pozdvihnuté obočí – výzva pokračovat.

„To s mou matkou. To s vaším odchodem do Ameriky. To s Lily a Alem… to s Ginny. Jak jste se choval k Dracovi po mé neuvážené Sectusempře. Jak se chováte vůči Scorpiovi. Jak se chováte k Brumbálovi!“ Dobrá – přišel čas vytáhnout i tohle: „Nebo jak jste reagoval na tu nehodu pana Malmota. K nikomu z nich nejste milý. Bože – máte to slovo vůbec ve slovníku? Ne,“ zavrtěl jsem hlavou. „Přesto je v tom, co pro ně děláte a obětujete…“ přemýšlel jsem, že se schovám do bezpečné vzdálenosti, než tohle vyslovím; neudělal jsem to. Šlo-li to, bylo-li to možné, oční kontakt jsem ještě posílil: „Láska.“

Zavřel jsem oči. A vydechl. Další část byla, je a bude horší.

„A pokud byla láska v tom všem, co jste dělal pro ostatní – nechyběla ani tehdy, když jste mě zachraňoval před Volemortem.“

Otevřel jsem oči. Můj společník tiskl čelisti k sobě a brk drtil mezi prsty. Chvíli bylo ticho.

„A co chcete po mně?“ přežvýkl s ospalou unuděností. Všechno sis dovykládal, obrázek máš ucelený. Nač mě tu potřebuješ? – Ale to mu nedovolím. Ne po tom všem.

Přelo se ve mně dítě a dospělý.

Dítě řvalo: Uznání! Chci, abyste přiznal, že co se mi stalo, stát se nemělo! Že jsem byl malý, že jsem si to nezasloužil. Že jsem s tím vším neměl nic společného, a že kdybych zklamal… nebyla by to má chyba. Že to, co se stalo, nebyla má chyba! – napadaly mě tisíce dalších věcí, které jsem chtěl. Dospělý věděl o své úloze těšitele příliš dobře. Umlčet nešlo ani jednoho, a tak: „Nic,“ vydechla za mě má ústa, vzduch je roznesl a rozkutálel na molekuly oxidu uhličitého a tak dále. Ponížení bylo stejně kompletní, jak úplná byla má porážka. A přece se zdálo, jako by na způsob, kterým jsem to řekl, zareagoval. „Jen vám říkám, že už to vím.“

Jedno blýsknutí tančící na napnutém laně artisty.

„Pořád jste mi lhostejný.“

Čvách s blátem do natažené dlaně příměří.

„Řekl jste, že mě nenávidíte.“

„Mýlil jsem se.“

„Nemýlíte se náhodou teď?“

„Určitě ne, k nenávisti je totiž třeba hlubších citů, než chovám já k vám.“

„Nevěřím,“ křikl jsem na odcházejícího Snapea. A byl jsem si tím jistý a myslel to upřímně. Zhruba do kosti.

Prásk. Jen tak. Z ničeho nic. Jako když prskne nacucané klíště. Ostrá otočka a rychlost, na kterou akomodace mého oka nestačila; příkré: „Co pořád chcete slyšet? Jak mě to mrzí?!“

Vyrovnání do naprostého klidu; odstup; nadhled: „Ano.“

„Jak jsem byl zničený a zároveň šťastný, když jsem se dozvěděl, že plán Brumbála nebyl nechat vás umřít?“ krví. Tahle slova procházející ústy byla psána krví.

„Ano,“ znělo léty prověřené, neměnné, pravdivé.

„Že jsem to všechno dělal taky pro vás?!“ vibroval vzteky a k čertu se sebeovládáním. Tohle byla vášeň.

„Ano!“

Jako když uhlík rozžhavený hodíte do ledu. Snape se stáhl. Otočil. Prchal. Já skousl čelisti a díval se na vzdalující se záda mistra lektvarů.

Nepopřel.

___

*Nezlobte se na mě za to. Chtěla jsem vymýšlet něco hróóózitananánsky originálního, neobjeveného a poetického, ale když jsem si vzpomněla na tohle, propadla jsem tomu a hlava mi odmítala vymýšlet dál. Je to MolièreAmfitryon. Ale jinak chápu, že míchat klasiku s Potterem je ode mě velmi pokrytecké, když si žárlivě střežím míchat Pottera s ostatními (Hvězdné války, Queer as Folk, yaoi, etc.). A také dosti nevhodné, jistě.

06.04.2012 15:24:14
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one