Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Když pozoruji

Znáte ty lidi, že?

Čím blíž jste, tím víc se vám vzdalují.

Jenže já ho znám, to je na tom to nejpodivnější. Vím, jaký je a jaký umí být, znám jeho vrásky ve tváři, na rukách, znám strohost, se kterou odráží každou odesilatelovu emoci zpátky jemu do tváře, s výsměchem a zdáním tak tohle nepotřebuji. Pravda je jinde. Pravda je tak neskutečně posunutá oproti zdání. Na druhou stranu…

Co vím? Copak já o něm vím?

Nic.

Nevím, proč Ginny, ani má matka, ani proč odjel do Ameriky, ani co se mu tam stalo. Nevím zhola nic o tom, jak se cítí, nač myslí, co prožívá. Jenom vím, že. A v tom se odmítám nechat zmýlit.

Připomínám si, že to vláčení terénem je jen další poschodí. Jen další část nezbytná k dostání se k cíli. Ale co je cíl? Cíl je zdání. Existuje-li jádro, je nezachytitelné. A to je on. Člověk. To jsem já, člověk. Nedešifrovatelnost. Nepotřebuji jeho jádro, kým je. Chci se jen přiblížit k jeho oběžné soustavě. Do jeho gravitačního pole. Do světla, které ze středu vyzařuje. To je jediný cíl rozumného člověka. Nikdy to není spojení duší. Jen doteky.

Ale já vím, že dotknout se jeho skleněné kopule, zaťukat na jeho skleněné dveře – to je pro něj otřást světem, stát nahý před svými trýzniteli, je to pro něj vysypat sklo a potom nic, žádná ochrana – jen rabování. To totiž zná. A proto odráží všemi možnými i nemožnými způsoby všechny, kteří se snaží.

Nepustí mě. Jsou dny, kdy se ptám, jestli sám před svým jádrem neutekl. Jestli se neschovává na jiné planetě, v jiném bytě, v jiném koutě. Ale ne – tomu nevěřím. Severus Snape není ochotný se něčeho vzdát, aby až otřes přijde, a jen pro tu výhodu, aby to nebolelo. Ne. Když chrání, chrání přímo. Není zbabělec, jinými slovy.

A proto – já ho znám. Znám jeho pohyby. Vím z první ruky, jak tiše se umí plížit, jsem s jeho jedovatostí v důvěrném styku a dalo by se říci, že rozumím jeho slovům, která mě nicméně nejednou vyvedou z míry. Nejednou se jimi nechám strhnout. Nejednou se jimi nechám probodnout.

Mělo ho to nudit. Měl by se cítit unavený. Ale k únavě se dnes nepřiměl. A tak vzrostla jeho fascinace.

Pozoruhodný. Ten člověk byl pozoruhodný.

Možná zítra, slíbil si, možná zítra se jím unavím. Možná zítra se z něj stane můj otravný zvyk, který bych od sebe nejraději odstřihl a vyměnil ho. Ale dnes prosím, dnes mi nekažte radost. Je jí v životě tak málo.

Vždyť já vím. Je to pořád to samé, je to pořád dokola. Je to pořád vracet se na začátek pro jedinou chybu, pro nešikovnou poznámku na vratkých střevíčcích.

„Na co se pořád díváte?“ utrhl se.

„Chcete znát odpověď?“ upřímně jsem se podivil. Snape složil zbraně a odtroubil na ústup (v jeho případě lov bodů Nebelvírů, aby si spravil mnou zkaženou náladu).

Další den se ředitel při vstupu svého zaměstnance do ředitelny postavil. Snape na něj vrhl nedůvěřivý pohled, možná trochu nenávistný, když si uvědomil, že to zarazilo jeho rázný pochod k pracovnímu stolu. Trhnutím zavřel dveře a donutil stůl prohnout hřbet pod tunou úkolů a písemek.

Možná trvalo dlouho, než jsme se dostali k tak zatraceně světským věcem, jako je diskuze o studentech, možná pro tu zahleděnost do sebe se začnu nemít rád. Co ho mohlo na té situaci uklidňovat…? Maximálně že se koleje nehádají kvůli původu. Zatím. Ne – zatím ne, zatím se hádají jen kvůli nám. Což, jak pravila McGonagallová, je nevyřešitelná záležitost, u níž budeme muset počkat na důvod zasáhnout. A tak jsem věděl, že důvod nastane, ačkoli to byla jen zlá předtucha. Jenže ty se vyplní vždy.

Snape se neobtěžoval říct ani blaf; zarazil ruce do boků a vytáhl obočí, když se ke mně obrátil.

„Scorpius je zpátky v zemi,“ prohodil jsem. Snape pomalu přikývl. A nic. Jak nepřekvapivé, leč nepomáhající. Jak já vůbec mohl čekat reakci? (Třeba spadnutí stropu. Taková by ušla.) Nutil jsem se pokračovat (i přes zlověstnou předtuchu): „Možná byste si chtěl vzít volno…“

„Nevidím důvod,“ zněla chirurgická odpověď. No jistě… taky možnost. Tak jsem zase žuchl do křesla. Opět uběhlo několik hodin v družném škrábání brku o pergamen.

Nevydržel to. Prostě nemohl: „Bude pracovat ve vaší lékárně.“

Snape se velkodušně odlepil od písemky; oči mu ztvrdly a držení těla zkamenělo – jen na okamžik, kupodivu: „Četl jsem, že jste ji koupil,“ ostrouhal ze sebe.

Statečně jednou kývl.

„Potom je vaše,“ a vrátil se k písemce.

„Ale Snape!“ zachrčel jsem otráveně, protočil oči, vstal a přešel k oknu; jal jsem se přecházet tam a zpět. „Prosím vás o to – nedělejte hlupáka. Víte, že…“

„Nevím nic,“ usykl a vyvedl mě z omylu. Bavili jsme se o tom vůbec? Přišlo to někdy na pořad dne? Proč to nevím? Protože jsem tolikrát chtěl a nikdy k tomu patrně nebyla řádná příležitost? Zastavil jsem se a upřel na něj prosebně zrak. Aby to nedělal. Aby mě chápal – protože ví. Musí vědět.

Když jsem oprášil překvapení a setřásl nevěřícnost, když jsem se pořád díval s prosbou, aby si ze mě nedělal srandu, a když on ze své nevraživosti neuhnul ani o půl milimetru, ani o pomyslnou píď, přišoural jsem se k jeho stolu s velkou omluvou vepsanou v náručí.

Nadechl jsem se: „Přepsal jsem ji na vás.“

„Tak na to nemáte ale vůbec žádné právo,“ a neřekl to naštvaně, řekl to medovou ironií.

Potřásl jsem hlavou: „Proč jste ji prodal?“

„Řekl bych, že po tom vám nic není, ale obávám se, že to nebude stačit.“

„Proč jste odešel z Ameriky?“ vyplulo ze mě. Zaskočilo mě to. Ne tak Snapea, který vystřelil z křesla jako na pružině a dodatečně si asi uvědomil, že není důvod tak reagovat, zpomalil a jeho po povrchu zadupávaná energie na povel zase odkvetla.

„Je to vše?“ střelil pohledem ke dveřím.

Odtáhl jsem se, ustálil, čekal, pozoroval. Mezi námi jedno nahoru dolů zhoupnutí kyvadla. Ten ostře procítěný, tupý pocit neznáma. A ticho v hávu temného čekatele. Vkročil jsem: „Je mi líto, že jsem to udělal bez vašeho vědomí, bez porady. Ale nelituji, že jsem to udělal. Ta lékárna pro vás byla důležitá…“

„Všiml jste si toho,“ cvakal vztek zuby, „že se považujete za vlastníka patentu na to, co je pro koho dobré?“

„Co tím myslíte?“ vyvalil jsem oči.

„Že vám není vůbec nic do mých rozhodnutí. A tedy neexistuje způsob, jakým mi můžete vnutit svá patetická přání. Nepřijímám. Odmítám. Ne,“ řekl klidňoulince, jako se peříčko snáší k zemi.

„Je vaše,“ namítl jsem vykolejeně. „Lékárna je vaše. Já… udělal jsem to…“

„Prosím,“ řekl Snape, ale vidno bylo zřejmé, to jest, že neprosí, že se jen snaží mě zastavit; a pak vzal kladivo a rozbil vitrínu, „neponižujte se.“

pro vás umřelo a vykopalo si hrob, do něhož se zahrabalo.

Polkl jsem, uvědomil jsem si, kde jsem a co dělám: „Pro Scorpiuse. Udělal jsem to pro Scorpiuse a protože nelze, aby byla ta lékárna má a protože vždy bude vaše, chtěl jsem se ujistit, že je v pořádku, že tam bude pracovat syn vašeho kmotřence,“ vycouval jsem z pravdy ven. Někdy není jiného zbytí. „Ano,“ přerušil jsem jeho mělký nádech k odpovědi, „to je vše. Smíte odejít,“ vážně se to ze mě kutálelo jako: můžete jít; běžte!?

Asi ano, když se Snape zatvářil, jako by kousl do šťovíku a místo pře si vzal věci a odešel. Sesunul jsem se na jeho stůl, opřel se o něj vší vahou a byl rád za jeho bytelnost.

Gin?

Pomoc by bodla.

To já jen tak.

06.04.2012 22:19:58
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one