Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


58) Když věci nejsou tak snadné

Když věci nejsou tak snadné

Šest případů. Lidé jsou stvůry. Co by dělala, kdyby ten Pettensenů byl její Hugo? Pomstila by se. Ale jaký by to mělo výsledek? Ještě strašnější. Šest. Tolik měla na svědomí její reforma. Šest. Zatím šest a on se rozhodl nepřijít.

Stiskl jí rameno a navrhl: „Tak mu to zakaž…“

Přitiskla si dlaň na čelo; spustila ruku a důsledně zavrtěla hlavou se slovy: „Myslíš, že kdybych to brala racionálně, nezakázala bych mu to dávno?“

A tak byli zase tam, kde předtím.

Och ano, bývala by mu to zakázala dávno, kdyby nějaký rozum nebo logika stačily. Bylo jí z toho úzko. Věděla, že co dělá, se z hlediska racionality rovná posedlosti, šílenství… ano, tak by se to někomu, kdo nezná pozadí, mohlo jevit. Jenže pokud k tomu nenašla způsob předtím, jak může teď, po smrti Ginny? Kdy je tak zranitelný, i když to nedává znát? Teď, teď by měla projevit méně chápavosti než za posledních dvacet let? Teď, potom co Pettenson…? Teď, kdy možná začala chápat, jak se Harry cítil, proč s tím vším začal? Už ani jeden, Hermiono, ani jeden, pokud tomu budu moct zabránit. Vždyť by to bylo pokrytecké! Ani toho hocha nebo jeho rodinu neznala. A jak se cítí? Zato Harry, Harry Brumbála znal, znal Cedrika, znal Remuse… všichni je znali. Ale Harry k nim měl nejblíže, možná i proto, že jeho rodina neplnila nejdůležitější funkci. Merline, říkala si občas, děkuji za ten zázrak, že i ten flák (rodina, pche), co dostal Harry místo pořádného šťavnatého masa, které si zasloužil, stačil na jeho obranu před Voldemortem. – Asi proto se k nim tak upnul… ne, zcela určitě se tak upnul na ně právě proto. Cožpak se tohle dá dítěti, které je překvapené, že mu jeho příbuzní vůbec poslali kartáček na zuby k Vánocům, vyčítat? Zazlívat? Copak to není přirozené? Ron měl Molly a Artura, ona své rodiče. Co pro ně byla ochotná v té době udělat? Poslala je do bezpečí. Jistě, jenže jak? Nikdy si nebyla jistá, že to bylo správné, ani nikdy nebude. Je to normální chování? Co je normální chování ve válce? Jakými měřítky se dá všechna ta bolest a ztráta přepočítat? A Hermiona měla přeci i racionální důvod nezasahovat Harrymu do rozhodnutí, který ji chlácholil, ač mu nikdy nevěřila celým srdcem – Harry chtěl odpovědi. Odpovědi na otázky jemu důležité, ohledně matky, Brumbála, ve kterém viděl dědečka, otce, možná. Co by dělala ona, kam až by zašla, kdyby tyhle základní informace neměla?

Takže… dá se to dítěti vyčíst? Sotva. A dospělému? Nemít rodinu zanechá hluboké stopy – musí.

Nezlob se, řekl jí tehdy, pohled podivně prázdný, nezlob se na mě. Já musím. Vzal si ze šatníku hábit, jenž na sobě od té doby neměl a mašíroval si to na ministerstvo, mezi tu lítou zvěř, podívat se na poslední proces na pořadu dne. Severuse Snapea.

Jak ráda by řekla, že do poslední chvíle nikdo nevěděl, jak bude svědčit. Znělo by to dramaticky a odpovídalo by to tomu vzdálenému pohledu, který Harry měl. A který nesundal ani při ostatních přelíčeních. Jako kdyby neustále na hraně, jako kdyby nejistý, co tam vlastně pohledává a co má říct. Jako by naslouchal něčemu uvnitř sebe, jako by se za sebe ani nerozhodoval. A tak se tvářil vlastně při každém jednom přelíčení, včetně slyšení Malfoy.

Slyšení Malfoy, to je jako ten titulek, který se objevil v novinách. Původně to spojení použil nějaký bezvýznamný klouček, který byl po pár týdnech natolik znechucený, že teď místo novinaření prodává ve Francii nějakou zeleninu. To, co se z toho spojení stalo potom, a že v tom měli prsty takoví, jako Holoubková, je jen dekorace celého stavu věcí, který je doposud nevyřešený. Můj ty Godriku. Často si říkávala, když viděla výraz některého z Malfoyů v novinách, zda by to ve vězení nakonec neměli snazší. Ano, novinové články jsou jen rámec věcí, na druhou stranu je to moderní způsob inkvizice. Poštvaly proti nim všechny kouzelníky, doslova. I když věděla, co udělal… například Lucius Malfoy… nemohla se někdy ubránit lítosti nad ním.

Ano, i lítost v tom byla, ačkoli věděla, že tou by vysoce pohrdali – každý jeden z nich. Ano, byla v tom i lítost, i když si palčivě uvědomovala, že je to urážka toho, co pro ně udělal Harry.

Lidé to nemohli pochopit. A vůbec jim nedocházelo to, co Harry věděl. Že kdyby nechal uvěznit alespoň Luciuse – častý výpad proti Harrymu – Draco by byl ten, který by nenáviděl, mstil by se, nepoučil by se… ztráta Luciuse by ho zničila. Jako člověka ano, o tom Hermiona nepochybovala. Zadupalo by to v Dracovi veškerou lidskost, které byl schopen. Natolik bylo Harryho rozhodnutí správné.

A pak Luciuse začal Draco nenávidět. Tedy pochopil. Ale… kdyby Luciuse Harry zavřel teď, copak by to nebyla prachsprostá pomsta, pouhopouhý výsměch a nic víc? Copak Malfoy netrpěl dost právě tím, že si svůj trest neodpykal ve vězení? A o čem to tehdy před lety bylo, chtěli-li zavřít i Severuse Snapea? Nebylo to tehdy všechno o pomstě, není snad doteď? Když nějaká kdovíjaká zvedne rajče a hodí ho po Malfoyové? (Narcise – tři roky po procesu.) Když Scorpiusovi neopomenou zdůraznit tu nehodu – významně pronáší slovo nehoda, jak měla Hermiona možnost slyšet (mimochodem velmi podobnou té Harryho, o níž se nic neví a nikdy se ani nic vědět nebude, protože Snape byl po ruce a Draca zachránil)? Jistě, samozřejmě – Harry nevěděl, co to kouzlo dělá. Ale Scorpius… Scorpius už nikdy podobnou věc nezopakoval, a přece jsou všichni ochotní o něm tvrdit, že je kopií jeho dědečka a že co nestihl, to si brzy vynahradí. Odkud tu jistotu berou? Že není Scorpius příjemný člověk? Jak by být mohl, když mu nikdo nedal šanci?

Když známé zrazovala od podobného chování k Malfoyům, zeptali se jí, jestli se necítila přesně takhle, když byly v právu jiné síly… Vyčetla jim, že jsou pomstychtiví a že ano, právě proto, že ví, jak se Malfoyovi cítí, neumí si představit, že by jim takový život připravila. Tak jí vyčetli, tu že je přecitlivělá, tam že by neměla mít takový soucit, tu že je naivní, tam se jí ptali, jak by se asi zachovali Smrtijedi, kdyby bývali byli vyhráli. Odpovídala jednoznačně – a obvykle to byla poslední věta, kterou takovým známým řekla: „A nevyhráli?“

Slyšela, že Malfoy starší chodíval kanály a že to byla příjemnější část dne. Že kdykoli vyšel na ulici, našel se nějaký ubožák, který ho urážel, kopal do něj, plival na něj, párkrát ho prý pomočili ve spánku… i horší věci. Neryla v tom. Věřila, že takové a podobné si člověk jako Malfoy pro zachování duševní rovnováhy spíš nechá pro sebe, než aby se někomu, jako je ona, svěřoval. A  civilizovaná Anglie, oh ano! Jak ta naložila s Mafoyi? Neminul den, aby o nich neslyšela prostřednictvím urážky nebo zábavné historky o jejich ponížení, o ústrcích, které si na ně společnost vymyslela, respektive o atentátech na důstojnost Malfoyů. Byli odhodlaní jim hrdost strhnout z obličeje a Hermiona Malfoye tak trochu podezřívala, že se to společnosti už dávno povedlo, ale jedině fakt, že by je odrovnalo takové doznání, udržel masku oné hrdosti na místě. Tak měla společnost zdánlivě stále práci a Malfoyovi zdánlivě masku. Ale byla prachbídná a zbídačená, s potrhanými slabinami a několika šípy v hrudi.

A Ginny, Ginny byla další z kamenů, který ji tížil. Ron se z toho doposud nevzpamatoval: jeho sestřička, jeho malá sestřička – to opakoval ze spánku dodnes. Ne často, už ne, zato nečekaně. Polekaně se probouzela, když to začalo, nebudila ho, ale chlácholila a doufala, že se k němu její útěcha skrz spánek dostane.

Připadalo jí, že v sobě Ginny měla něco záhadného; tento pocit, podezření se zestonásobilo poté, co se začala stýkat se Snapem. Pořád dokázala žvatlat o nesmyslech, pořád se s Hermionou dokázaly zasmát primitivnímu vtipu nebo nemotornosti jejich dětí, pořád ji rozčilovaly ty samé maličkosti, pořád milovala Harryho a za své děti by dala život. Přesto se něco změnilo. Aby to Hermiona poznala, stačilo se zeptat na maličkost, zdánlivě nesouvisející, a její obličej předvedl ukázkovou prázdnou skořápku. Souvislost Hermioně došla brzy. Zpočátku o něm před Hermionou vůbec nemluvila. Ale vůbec. Několik měsíců se jim kvůli tomu podařilo nepromluvit. Když osaměly, mlčely. Začínala být bezradná, když se to změnilo. Nevěděla už, co to zlomilo, pamatovala si jen, že se u toho řehtaly jak malé a tím mlčící období skončilo. Čtyři. Tím si nebyla jistá, ale v hlavě jí utkvěla myšlenka, že spolu nemluvily stejně dlouho, jako trvalo Garibaldimu ovládnout Sicílii nebo jak dlouho byla obléhána Paříž Prusy. Čtyři měsíce beze slova. Aby se spolu mohly zase smát.

Čtyři měsíce se s ní o samotě nebavila, ale co se dělo u ní doma, to si vůbec neuměla představit. Jak to s Harrym zvládali? Vlastně… od dob navrátivšího se Snapea vůbec vztah Ginny-Snape-Harry nechápala, a Ginny toho uklouzlo pramálo. Ne, nedovedla si to představit. Asi by o tom do dnešního dne nic nevěděla, kdyby Ron náhodou nezmínil, že tématem číslo jedna u Potterů doma teď musí být Snape, když tam za ním tehdy chodila, na což mu Ginny odpověděla: Není. A protože přišly děti, debata nepokračovala. Upozornila na její neochotu mluvit o Snapeovi svého manžela a Ron se tudíž na Snapea přestal ptát úplně.

Harry musel zvědavostí hořet. A přesto se to neprojevilo jinak než obvykle. Ne, nebavili se o tom doma, spolu. I díky tomu Hermiona vyvodila závěr, který se jí nepustil. Že totiž Harry žárlí. Méně jasno měla v tom, na koho vlastně. Ještě méně měla jasno v tom, že jí připadalo, že o tom Ginny ví. A co na nekonečno méně chápala, bylo, proč s tím nic neudělala. Nechala Harryho žárlit. Ačkoli s Harryho přístupem: Tak když ty takhle, já nic vědět nechci, se tomu podivovala o kousíček míň. Jenže jí to stejně nesedělo ke Ginninu odhodlání, které si s Harryho nezadalo.

I Harry sám Hermioně zakázal o Snapeovi mluvit. Všem o něm zakázal mluvit. Jistě, i jeho odhodlání se měnilo, váhalo, lámalo se, různě tvarovalo. Ale ta žádost a jeho vlastní odhodlání byly dost silné. Jako když mu Hermiona kdysi nabídla, že může Snapeovi přinést nějaký dopis nebo co z ministerstva, pokud chce, a Harry to kategoricky odmítl s tím, že do jeho domu nesmí, tak ať je tak laskavá a pověří jiného. Ptala se ho tehdy zmateně proč. A uvědomila si, že Snape je osobnost, když i Harryho, který nechápal, proč informace o Snapeovi všichni zamlčují, a na otázku jí odpověděl prosbou, aby se neptala, přiměl mlčet. A když na jeho obličeji uviděla brázdu duše, stáhla se. Začala chodit po špičkách. A neinformovanost ji hlodala jako všechny ženské při každém nádechu.

Téměř s tím sekla a zašla ke Snapeovi na návštěvu, když jí to Molly rozmluvila. A Hermiona měla před sebou několik let, během nichž se jméno Snape stalo mezi přáteli tabu, s pár výjimkami z Harryho strany, který si občas nedokázal pomoct.

Její tenké ruce – strašně zhubla – pokládaly na sporák konvici; měla na sobě černou, nevěděla už, proč měla na sobě černou, ale měla ji a vystupovala z ní její bledá pleť, pihy a zrzavé vlasy. Dívala se z okna, patrně na bratra nebo děti, když zničehonic prohlásila: „Je sám.“

Hermiona se zarazila, odložila hrnek na stůl a odpověděla: „Vždyť on to přežije. Jak ho znám, přečte si další knížku o famfrpálu a bude neskonale vděčný, že sis vzala ty nezbedy…“

„Severus,“ zarazila ji jediným jménem, zato neomylně, a pak neochotně, jako když se rozjíždí vlak, zopakovala: „Severus.“

Hermioně to vyrazilo dech, protože o tom už dávno nijak intenzivně nepřemýšlela. Na to konto zvážněla: „Přece za ním chodíš.“

Ginny chvíli vypadala, že polkla něco kovového, co ji drásá a nutí se nepřirozeně rovnat; pohledem uhnula od výjevu před sebou, patrně šťastného, když Hermioně, které jako by věřila, že pochopí, jakoby to byla jediná její šance, svěřila: „Nestačí to.“ I to jí vyrazilo dech, i když úplně jinak.

„Co se mi snažíš naznačit?“ zeptala se bezradně po nějaké chvíli. Cítila se, jako by ji zradila, a ani nevěděla, jak. Vrhla na ni tak zoufalý, prosebný pohled… a do kuchyně vběhly děti.

Není snad divu, že při první příležitosti, kdy se Hermioně podařilo urvat pro ně čas, s obavami se na ni vrhla a zeptala se na to, co jí bezděky vsugeroval tón Ginnina hlasu: „Pokud se chce zabít…“ zašeptala naléhavě.

Ginny se rozhlédla a polekaně kroutila hlavou. Dalo jí zabrat najít hlas: „Mám pocit, že na to je pro něj pozdě.“

„O co jde, Ginny? Nemůžu ti pomoct, když o tom nic nevím.“

„Já…“ podivné gesto ukázalo bezradnost, „nemůžu,“ dořekla nejvíc nenáviděné slovo, východisko všech zapeklitých situací, přespříliš snadné východisko. Asi si to uvědomila, neboť k Hermioně provinile vzhlédla a dodala: „Zradila bych jeho důvěru.“

Zradila by jeho důvěru… ať se hnula kamkoli, ať řekla cokoli, pořád bylo to prohlášení přítomno. Jako by se mu vše podřídilo. A jako by na sebe to mlčení uvalila sama a dobrovolně.

Hermiona v tom, co hůř, postrádala nějaký fanatismus nebo kulhající logiku, nátlak, cokoli, čeho by se mohla chytit a zač by se mohla zlobit. Ginny byla velmi rozumná. Ve všech ohledech. Jen ten jediný zůstal… zůstal podivný. Jednou se Hermiona jen tak zeptala: „A kdyby to chtěl vědět Harry?“

Ten pohled byl jeden z nejdůležitějších pohledů Ginny Weasleyové-Potterové, i když nebyl jediný, který se nezapomíná. Jako by na tuhle otázku měla ještě méně odpovědí než na všechny předchozí, týkající se Snapea, a jako by věděla, že žádná odpověď nemůže být špatná, tudíž že ona vybírá jenom tu nejlepší.

„Kdyby se mě na to zeptal, poslala bych ho za Severusem.“

A protože byla Hermiona především kamarádka Harryho, prohlášení, které nakonec Gin zvolila, ji naštvalo: „Ale Severus mu nic neřekl, vzpomínáš? Nikdy mu nic neřekne.“

„Ale řekne,“ povzdychla si Ginny.

„Je nemocný? Umírá? Je psychicky labilní, prokletý? Co s ním je, Ginny? Tohle mě upřímně děsí. Jak můžu pomoct…?“ rozhorlila se tehdy Hermiona.

„Nijak,“ zastavila ji Ginny. Jako by tím říkala: Nijak, to jsem pochopila už dávno; a tu se jí vrátila vzpomínka na Ginnin pohled, když se o Snapeovi poprvé zmínila Hermioně a to zklamání a bylo to k neunesení těžké, složité, bolestné prozření, že v tomhle Hermiona zklamala. „Vše, co jsi vyjmenovala, je pravda,“ pokračovala Ginny; pospíšila si doplnit: „ne, myslím, že v tomto ohledu je v pořádku a že každé to slovo se dá aplikovat, jen ne doslovně. Já…“

- Nemohla o tom mluvit. Na tolik si Hermiona už zvykla.

Harry… Dalo se to zvládnout. Nechápala to. Zůstávala v němém úžasu pozorovat své děti ve věku, kdy oni bojovali s Voldemortem, a nedokázala si představit, že její zlatíčka by… jen to pomyšlení bolelo. Co musel cítit Harry? Rok co rok tam, kde se cítil doma, ho napadal nejtemnější kouzelník, který se mohl namanout, a Harry zpočátku ani nechápal, proč se ho snaží zabít. Ono to podivně nebylo o přežití, že? Šlo o důležitější věci a přežít bylo jaksi samozřejmostí, obstát, pokračovat v boji. Muselo to jejího kamaráda dohnat, všechny ty roky, kdy si nepřipouštěl… ty roky, kdy sledoval vlastní děti růst… vzali Harrymu dětství a jediná osoba, která k tomu mohla něco říct, které Ginny věřila, mlčí. Vzali mu dětství, tak proč jsou všichni tak překvapení, že ho chce Harry zpět? Ne kdo ho chápal, nebo chápe, ale kdo doopravdy cítil to, co Harry, když se rozhodl umřít pro ně všechny? Kdy ani jednou nevzdychl po tom, kolik let mu je nebo co všechno nestihl? Ó ne, nebyl dokonalý. Kupříkladu byl líný, tvrdohlavý… ale sobeckost mu nemohl vyčíst nikdo. Nikdo. Nikdo – ani Snape ne. A to, že to dělá, je jen výsledek jeho okázalé neochoty přiznat Harrymu jediný klad.

A ten trouba je ochotný se nechat takhle urážet. Rozčilovalo ji to. Kdo ví, co by teď dělala, nebýt Ginny a její neochvějné víry ve Snapea, měla-li by důvod nevtrhnout do Bradavic a od plných plic si to s tím sklepním netopýrem nevyříkat.

Nechává to na nich a jen ty tam nahoře suď, zda je to správné rozhodnutí.

„Raději ho sem dotáhnu za uši než celý den sledovat tenhle výraz,“ vytrhl ji Ron ze zamyšlení.

Věnovala mu úsměv, pohladila ho po ruce: „Můžu dostat čaj, prosím?“

Ron se na ni nedůvěřivě podíval, pak vstal a udělal jí beze slova navíc čaj.

Snape… vážně, co byl Snape zač? Nikdo jí ani párem volů nevnutí, že je k Harrymu lhostejný tolik, nakolik se tím Harry trápí. A nenávist? Znala-li Snapea dobře, byla pro něj v této chvíli nenávist bezpředmětná, pouze hrou vyčerpávající energii. A tedy zbytečná. Snape přebytečné nerad. Tak v jakém stádiu se právě nachází? To byl oříšek…

Co jí to Ginny…? „Je v něm víc, než se zdá.“ Hermiona si nad tou větou dlouho lámala hlavu. Pekelně dlouho. Původní koncept byl, že je Snape zábavný, což jí nesedělo s tónem, s důležitostí, jakou do toho sdělení vložila. Pak se jí zeptala, jestli se Snapem něco náhodou nemá – při čemž sice ohnivě zrudla, ale s gustem se tomu zasmála. Pak se domnívala, že jí možná řekl něco ohledně Harryho matky nebo Brumbála… nevěděla proč, občas to bylo tak rozrušující, že to až dohánělo k slzám, ale nemohla si pomoct považovat tento koncept za špatný. Určitě byl pravdivý. Určitě a bez pochyb se bavili i o těchto lidech. Ale nebyl to ten význam. V mysli jí jako moucha poletovala představa, jak se baví, Snape přitom mimoděk prohodí něco o Brumbálovi, jako by mluvili o novém čajovém servisu, a pak zase rozmlouvají v hádankách, o nesmyslech spolu vtipkují, přičemž smysl je přítomný pokaždé, i když ani jednou není vyřčený.

A to je to. Ginny byla z něčeho moc nešťastná nebo smutná. A Hermiona nevěděla ani to, jestli o tom ví Harry, tím spíš z čeho je tak smutná.

To vše bylo tak dávno a Harry se Snapeovým přesvědčením neposunul ani o setinu palce. (Jistě – Snape sám přišel do Bradavic a Snape se rozhodl trávit večery opravováním písemek v Harryho ředitelně. Heroický výkon po půl století, proč ne?)

Něco v tom být muselo, rozhodla se Hermiona a usrkla čaj. Něco…

Proč se Snape Harrymu svěřit nemůže, ale Ginny mohl? Proč mlčí, rozhodl-li se jednou přijít? Proč je pro něj těžší dojít ke smíru s Harrym, než se s ním hádat? Proč je pro něj přijatelnější tvářit se lhostejně? Proč neříct zkrátka pravdu? Pokud nerad přebytečné věci, co není přebytečné pro Snapea a Ginny to přitom rozruší? A jak je možné, že se v tom Ginny mýlila? Řekne mu to, tvrdila, jemu to poví. Ale nepověděl mu to a nepoví. To je to… počkat. A co když měla pravdu? Co když mu Snape… poví?

Možná měla Ginny pravdu. Možná věděla víc. (No… to zcela určitě.) Možná jen Hermiona výsledky očekávala příliš rychle.

…ale do háje, Ginny něco vědět musela!

„Děje se něco?“ škubl sebou polekaně Ron, když hrnek přistál velmi prudce na jejich dřevěném stole.

**

Jeho prvorozený mu do pracovny vletěl nezván, nečekán a ve tváři… ve tváři zajímavý výraz.

Podíval se vážně na svého syna a pravil: „Kdy se oženíš, Jamesi? Rád bych se dočkal vnuků dřív, než zešedivím,“ v tomhle se James nepoJamesil, ale poSiriusovatěl, jak si Harry velmi brzy začal uvědomovat. Na vše bylo času dost (ostatně – sám doufal, že zešediví nejdřív ve stovce; už teď byly občas neúnosné pohledy některých Nebelvírů z prvního ročníku – naštěstí nadšení a slepá důvěra déle netrvaly – ty zbožné tvářičky plné úcty a bázně, které se na něj upíraly a dosazovaly si za něj bůhvíjak hrdinské činy a talent na zachraňování světa a snad každého lidského života; no dobře… ale Albus Brumbál přece měl zkušenosti, které Harry ne… musel mít… Ne, Albus Brumbál byl úplně jiný případ – což vysvětluje to, proč nechce Harry zešedivět: mátne to.).

„To mi dneska chybělo,“ vydechl James a zavřel za sebou.

„Proč jsi nepřišel krbem?“ ukázal Harry na svůj.

James se zarazil; a plynule přešel v horlivost: „Pro Merlina! Proč se ten Malfoyův fakan musel vracet?“

Harry odlepil zrak od pergamenů a překvapeně se na syna podíval – skutečně překvapeně.

„Prosím?“ opravdu hodně překvapeně – v mozku se mu ještě spousta věcí neposkládala k sobě. Ještě se mu nedopekla a nedovařila.

„Ten Scorpius… ten…“ a zuřil. Tak jo, Harry bude muset počkat.

K jeho překvapení se James poměrně brzy opanoval a žuchnul sebou do křesla naproti Harrymu: „Heelart měl úraz. Tak jsme s ním šli k Mungovi. Zavolali tam toho malého blonďatého upíra. Merline, kdybych věděl, že mi zkříží cestu, vyhodím ten vlak, kterým sem přijel, do vzduchu. Už tak mám plné boty jeho jména v novinách, ne – ještě tohle. Prý jediný lékárník široko daleko s kostirostem. Co s kostirostem u Munga dělají, do háje, že ho nemají? Míchají ho do pitné vody nebo co?! Jak může být Malfoy jediný…?!“

„Počkej – co léčitel vašeho týmu? Kam ten se poděl?“

James otráveně zvrátil oči: „Zadřel si třísku do sličného pozadí. Mám pocit, neodbytný, mimochodem, že naše společnost upadá.“

Harry se pousmál.

„Co Heelart? V pořádku?“

„Myslíš, že by mohl být, když jsem Malfoye nejdřív zmlátil a potom mu nacpal tu lahev od kostirostu do jeho aristokratické…?“

Jamesi!“ zarazil ho varovně Harry.

„Víš, tati – občas mi to vůbec nedává smysl. Mám a vždy jsem měl pocit, že jste s Malfoyem seniorem a s jeho otcem… že jste měli stejný vztah, jako máme my se Scorpiem a… Godriku, těch Malfoyů je! – jak jsi to dokázal?“ zpytavě se na otce zahleděl.

„Co jak jsem dokázal?“ zeptal se, když rozšifroval, který útržek předešlého monologu patří ke kterému, a vyčlenil ten pro Jamese podstatný.

„Jak jsi dokázal přestat je nesnášet? Kdy sis uvědomil, že je to taky člověk, nejen sok? Kdy jsi mu přestal jít s chutí po krku? Kdy se to… zlomilo?“

Harry odhodil brk na stůl a zeptal se: „Proč myslíš, že se to zlomilo?“

„Muselo, vždyť… udělal jsi pro ně tolik! Zatímco oni? A já mám chuť toho spratka občas zavraždit…“

„To já taky,“ připustil Harry a pomalu vydechl, „potíž je,“ a tady se zarazil, protože jak předat zkušenost?, „že přijdou tak absurdní situace, kdy se nebudeš ohlížet na antipatie vůči sokovi. Budeš hnán prostým faktem, které zní dost jako klišé. To jest ta věta: nepřál bych ani svému nepříteli. Názorově, povahou – vším se s Malfoyovými rozcházíme, nechápeme se, nerozumíme si, občas se ani nerespektujeme, to je pravda – nebo tomu tak bylo v minulosti. Ale život je složitější než tohle handrkování.“

„Ještě?!“ vyjekl nevěřícně James, zděšen novou perspektivou.

Harry se pousmál: „Ještě.“ A po chvíli zamyšlení dodal: „Jsou chvíle, kdy tvůj nepřítel je ta lepší varianta. Když to tak říkám, nepřítel je vlastně špatné označení. Ve skutečnosti moc špatné. Nepřítel je někdo, kdo stojí proti tobě a jde ti po krku. Rival je někdo, s kým soupeříš – a to už o nás s Malfoyem taky dávno neplatí. Je to ještě něco jiného.“

„Třeba je to z tvé strany jen soucit,“ nadhodil James.

„Soucit?“ vyjevil se Harry. „Myslíš, že by mi tohle někdy Malfoyovi dovolili? Cítit k nim soucit? Ani omylem.“

„Co třeba známí?“ navrhl James po krátkém zamyšlení.

„To není špatné slovo,“ připustil Harry, „jen je nedostatečné. Máme s Malfoyem dost pohnutou minulost, každopádně je společná, plná hrdinských činů na závěr. Máme přibližně stejně staré syny. A spoustu nedořešených konfliktů. Máme s Malfoyem a Malfoyovými zkrátka mnohem hlubší pouto než…“ Harry se zarazil, ukázal na syna prstem a varovně řekl: „Ale to rozhodně před nikým z nich neopakuj, pokud u nich nechceš skončit. Nikdy. Jasné?“

James vyvalil oči a němě otevíral a zavíral ústa, než rozhodně zrudl a vyhrkl: „Nevím, o čem to mluvíš.“

„To nemusíš,“ řekl Harry, „stačí, že vím, o čem mluvím já.“

„Mně nezajímají!“ ohradil se James. „Zajímal jsi mě ty. Proto jsem se ptal!“

„Jak myslíš,“ uzavřel to Harry. „Dobře,“ uklidnil se Harry. Plný nepřesvědčení o slovech jeho syna. „Každopádně já mám slovíčko známí zafixované spíše v kladném slova smyslu, takže asi ani tohle není správné označení. Víš,“ a k dokončení téhle věty bylo třeba obzvlášť přesvědčování a kus ochoty důvěřovat, aby byla dokončena, přesto bylo třeba ji jednou před Jamesem pronést, a proto vydechl: „nepokusí se tě otrávit. Myslím, že se dost změnil.“

„Jo,“ přitakal na to hned James, „jeho arogantnost dostala patinový rám a jeho jazykové schopnosti chytily nešvar er. Velká změna.“

Jamesi,“ nadechl se Harry a lokty se opřel o stůl: „Scorpius se vrátil do veskrze nepřátelského prostředí. Neomlouvá to nic z toho, co udělá, ani co řekne. Ale to jsou… Malfoyovi. To jsou Zmijozelové. Je to určitý druh obrany. Věř mi – Scorpius má strach.“

„Ten? A z čeho?“ odfrkl si James.

Harry se odtáhl a přimhouřil oči: „Tohle ti doufám poradím jednou. Zkus ho někdy špehovat mezi lidmi. Třeba v obchodě. A uvidíš, o čem mluvím.“

„Vždyť si za všechno můžou sami,“ prohlásil James najednou zoufale obranně a Harry v ten okamžik poznal, že jeho syn se zdráhal vědět. A proto nevěděl.

„Jak můžeš za to, že jsem porazil Voldemorta?“ podivil se Harry hraně a dal synovi čas se na okamžik zamyslet, než v dalším nádechu naléhal: „Jak tedy může Scorpius za to, že je Malfoy omezený kretén? Jak může Malfoy za to, že jeho otec je vrah? A jak Lucius Malfoy může za svého otce? Jak může Teddy za to, že jeho rodiče umřeli? Ne, Jamesi, ne. O tom, kdo jsme, nerozhoduje nikdo jiný než my sami. Jistě – přizpůsobíme se okolí. A pokud je to okolí nepřátelské a něco od nás čeká, přijmeme to, podvolíme se a poztrácíme smysl být sami sebou. Ostatně proč, když to druzí nevidí? Přijal jsi, že tě druzí berou jako syna Vyvoleného. Jak by se ti vyrůstalo, kdyby ti všichni přisoudili nálepku syna vraha, narcisa, arogantního člověka a Smrtijeda? Jakou cestu by sis zvolil, pokud připustíme, že si lidé volí vždy nejsnazší cestičky? Co bys udělal? Založil bys nadaci pro ochranu práv domácích skřítků, nebo bys na sebe oblekl černý hábit a do očí si vtiskl smrt? Popřemýšlej o tom, že Scorpius Malfoy může být stejně hladový po vlídném slovu, po opravdovém příteli, po někom, kdo na něj nehodí shnilé rajče, jako ty po, řekněme, výhře v příští famfrpálové sezóně. Jen s tím rozdílem, že srovnávám dvě nesrovnatelné životní potřeby. Ty výhrou uspokojíš svou touhu něco dokázat. Ale Scorpius? Když mu nikdy nikdo nedovolil cokoli dokázat? Není samozřejmé, že kolem sebe aspoň kope a prská? Někdo si přeci všimnout musí…“

James jen nevěřícně kroutil hlavou: „Nevěřím. Snažil se mě otrávit…“

Harry se usmál: „To si náhodou docela pamatuji.“

„Bráníš ho.“

„To ano,“ připustil, „ale přišel jsi s ním za mnou ty. A já ti ukazuji, že nic není černé nebo bílé. A ve chvíli, kdy budeš ochotný otevřít oči, uvidíš. Měli těžký život – v poslední době,“ dodal rádoby mimochodem.

„Chtěl jsem si jen postěžovat a zeptat se přímo tebe, proč je tady,“ zaskučel James. „Proč musím vyfasovat hned morální poučení?“

„Aby tvůj život nebyl tak jednoduchý,“ odvětil Harry. Protože nemohl za Scorpia přiznat, že život ve Francii byl snad horší než doma. Jen se tázal sám sebe, kdy se k tomu – k této konverzaci – ti dva prokoušou.

A jak zuřil Draco! Zvlášť po tom novém zrovnoprávňujícím zákonu. Harry to chápal – chtěl syna chránit a myslel si, že ve Francii je teď bezpečněji. (Což si myslel i předtím.) Žel… i jeho syn měl svou hlavu. Ačkoli spíš: naštěstí. Pro Harryho to bylo jasné. Scorpia podpoří. Pokud věděl, nemělo cenu utíkat. Snape to pochopil. Draco taky, když zůstal. I Lucius se přeci vrátil. Za á není způsob jak utéct, ani není kam. Všude vás to dostihne. No a pak taky – Harry měl boj v krvi a nechápal význam slov vzdát se, utéct, přestat bojovat – sebevíc beznadějně situace vypadala. Možná to bylo tím, že žil ve válce, byl mladý a neutekl, možná to bylo tím, že se tolikrát cítil v bezvýchodné situaci a neutekl, takže neměl pro tohle cit ani pochopení. Možná. Nebo ho to tehdy zkrátka nenapadlo, taky možnost. Třeba nedocenil inteligenci Zmijozelu.

Kdo ví, na čí straně je pravda?

Na čemž už nezáleželo. Scorpius se rozhodl. Pracoval ve Snapeově lékárně, kterou Snape tvrdošíjně odmítal přijmout za svou.

A Harry to dál nekomentoval. Dokud se věci nevystříbří, nemělo to cenu. Věděl jen své stanovisko a to bylo, že lékárnu převedl a že si ji zpět nevezme. A Snape klidně lékárnu na svém kontě ignorovat mohl, to přeci neublíží, že?

Scorpiovi to navíc dá volné pole působnosti. Už žádné výmluvy o dvou Smrtijedech na jednom pracovišti a o tom, že na takové místo nikdo nepřijde. Ne. Snape měl příležitost tady, Scorpius tam. Takže to byl, alespoň prozatím, správný řád věcí.

A na příští běh se připravíme, až na něj dojde řada.

08.04.2012 19:44:05
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one