Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Když padají hlavy

„Ještě kytky se snést dají, ale s magickými tvory je pan Longbottom vysoce nebezpečný.“

„Ale nepřehánějte, paní profesorko,“ ozvalo se Nevillovy židle.

„Přehánět? Ještě teď si z vlasů vytahuji kousky té vaší rostliny, kterou hipogryf snaživě rozcupoval. Mám vám pár těch listů nasypat do talíře? Podívejte…“ a při prohrábnutí účesu z ní padaly listy jako na podzim z listnáčů.

„To zní skoro jako výhružka otravou,“ kteroužto poznámkou Neville připomněl, že to, co se sypalo Minervě z vlasů, bylo docela dost jedovaté.

„Vidíte! O tom ani nemluvím – byl na mě spáchaný regulérní atentát,“ na okamžik ustala v listopadu a v očích se jí mihly podezřelé jiskérky, když pokračovala. „Co vás nemá, kolego, od trávení jsou tady jiné kapacity,“ podívala se na židli, v níž seděl Snape a zarytě jedl polévku.

Tu Nevillova již tak těžce zkoušená vůle nevydržela a z něj se vysypaly otřesy nekontrolovatelného smíchu, který neměl šanci nepřitáhnout Snapeovu pozornost.

„Ačkoli deprese se dá léčit, na infantilnost lék nevymysleli,“ povytáhl po pár minutách obočí, ale Neville se jen pustil do další salvy smíchu a nebyl schopný přestat. A to se Snapea, prosím pěkně, bál.

Harryho, přes něhož se scéna odehrávala, zvedal pohár k ústům, pohyb ale nedokončil. Když uviděl, kdo že se objevil na prahu Velké síně, spustil ruku a položil pohár na stůl. V místnosti se začalo ochlazovat.

Mezitím sebejistý Popletal nakráčel přímo před profesorský stůl, u něhož dění umrzlo. Všichni profesoři odložili příbory a poháry, než svou pozornost zaměřili na nevítanou či nečekanou, přijde na to, o kterém profesorovi mluvíme, návštěvu. Studenti na tom byli velmi podobně – zatímco jedna polovina se po sobě začala otáčet, druhá zamrzla s vidličkou na půl úst.

Nejspíš všichni, kolik jich v místnosti bylo, by překousli Popletalův povýšený výraz. Přesto že Harry by k němu měl víc výhrad než mnozí jiní, ostatně Brousek tu reklamní kampaň Vyvolený s ministerstvem nevymyslel a když na to přišlo, měl tu slušnost umřít za něj; přiznal by ochotně, že Popletala by překousl taky. Mnoho z nich by překouslo, že hranice Bradavic překročil příbuzný Yaxleyho, syn bratrance nebo tak nějak, málokdo by protestoval proti šiku kouzelníku z odboru pro uplatňování kouzelnických zákonů a bystrozorům. Ale co nesla většina značně nelibě a při čem se Harry musel těžce ovládat, byla osoba Dolores Jane Umbridgeové, která se také objevila ve dveřích. Její štěstí – nebo štěstí Harryho – bylo, že i přes svou povýšenost se neodvážila skutečně vejít.

„Pane Pottere,“ oslovil ho samosebou nikdo jiný než Popletal, „pojďte, prosím, s námi.“

Harry se zamračil a pomalu, tlumeně se zeptal: „Máme domluvenou schůzku?“ přejel pomalu Popletala odspodu vzhůru.

„Jsem tady ve věci úřední a velmi nerad bych to řešil přede všemi,“ odkašlal si Popletal.

Harry naklonil hlavu na stranu: „Věřím.“

„Oč jde, Korneliusi?“ zastavila je Minerva, která koupala Popletala ve stejně nemilosrdném pohledu jako ostatní profesoři. Kdo si Umbridgeovou pamatoval, nemohl ji cítit, a kdo si ji nepamatoval, alespoň o ní slyšel, a co o ní slyšel, nemohl jí prominout. Proto kdokoli ji sem přivedl, nemohl plánovat nic dobrého.

„Jak jsem řekl,“ prohlásil Kornelius a zhoupl se, „jsem tady ve věci úřední.“

„Která je nepochybně natolik neodkladná,“ vrzl Harry a přitáhl pozornost zase k sobě, „že pokud nepočkala na mé úřední hodiny a musela být řešena uprostřed snídaně, nepočká ani až najdeme prázdnou učebnu. Oč běží?“ a vražedně se zadíval na Umbridgeovou, která se tvářila být doma.

„Jak myslíte,“ odkašlal si Popletal, natáhl ruku, do níž mu jeden nešťastný snaživec položil pergamen, „ehm, ehm,“ a druhé ehm už znělo jako posilněné Sonorem, snad aby všichni dobře slyšeli. „Jsem pověřen vás neprodleně odvést na ministerstvo ve věci podezření z nekalých praktik na Škole čar a kouzel v Bradavicích jako je držení nepovolených magických tvorů, zatajování údajů ministerstvu, stýkání s podezřelými lidmi, ohrožování zdraví a života studentů a…“

Harry vystřelil do stoje. Za ním Minerva. Pak Neville. Harry beze slova vyšel ze svého místa a za ním Minerva a za ním… za ním celý profesorský sbor, který byl v tu chvíli u stolu. Nakonec to bylo tak, jak chtěli. Nakonec si odešli najít prázdnou učebnu, oči stovek studentů v jejich zádech.

Harry se otočil a nadhodil s neodmyslitelným sarkasmem: „Volby?“ protože zhruba to mu ze seznamu vycházelo jako logický důvod. Proč teď?

„Nevím,“ zasmál se falešně Popletal, „o čem to, chlapče nešťastný, hovoříte. Věřte – jsem jenom posel.“

Harry ho přestal vnímat a zadíval se na mlčící Dolores: „Co tady pohledává?“ zeptal se, čímž vyjádřil otázku všech profesorů, i jejich nelibost.

Popletal se ohlédl na Umbridgeovou a s oh, samozřejmě, úslužně vysvětlil: „Dohlédne tady na pořádek, zatímco bude probíhat vyšetřování.“

Harry se tvrdě obrátil na Popletala: „Tohle řeknu jednou, tak mě dobře poslouchejte. Bez ohledu na to, co jste si zase vymysleli, ona,“ ukázal na Dolores štítivě, a kdyby to nebyla Dolores, bylo by to gesto velmi urážlivé, „nebude mít znova kontrolu nad Bradavicemi. Je vám to jasné? Protože dokud jsem ředitelem já, mám milou povinnost ji odtud vykázat z důvodu obavy o životy a zdraví svých studentů. Minervo, doprovodíte madam ke vstupní bráně?“ Málokdy McGonagallovou oslovil Minervo. Ale teď to udělat musel, z prosté snahy demonstrovat, jak semknutí jsou bradavičtí profesoři.

„Ráda,“ řekla McGonagallová a Nebelvíre, v tom bylo ale takové zadostiučinění, že kdyby šlo prasknout na emoce v hlase, z Minervy by se vylila řeka. Harry to moc dobře chápal.

Zatímco si ji McGonagallová odváděla, Umbridgeová se tvářila stále povýšeně; přesto její odchod pro Harryho znamenal o starost méně.

Popletal se bodře usmál a poznamenal: „Zasahujete proti rozhodnutí ministerstva. To od vás není taktické. Povězte – kdo podle vás teď bude hlídat hrad?“

Minerva, profesor Snape, studenti… myslím, že se najde mnoho vhodnějších a bezpečnějších kandidátů,“ ujistil ho Harry s přimhouřenýma očima.

Profesor Snape,“ chytil se toho Popletal a zopakoval posměšně Harryho návrh. „O tom dost pochybuji, pane řediteli, profesor Snape, totiž, je jeden z mnoha důvodů, proč jste se pro školní radu a ministerské oddělení zajišťující ochranu, pomoc a bezpečí občanů stal nedůvěryhodným. Vážně – to vás nenapadlo nic lepšího než zaměstnat Smrtijeda?“ zeptal se Popletal vyčítavě, přičemž zářil uspokojením.

Harry jen vyvalil oči: „To mluvíte vážně?“ dožadoval se, když už si byl téměř jist, že se o žert nejedná. Nafoukl se a zhurta začal: „Profesor Snape…“

„Je způsobilý hájit se sám,“ vpadl mu do dozajista dlouhého a emocionálního monologu Snape. Harry se k němu otočil. A Snape dodal: „Pane řediteli.“

Harry stál jako opařený. To neudělal, že ne? honilo se mu hlavou.

A pro Merlina dobrotivého – jak to ten chlap zvládnul, to bylo nad Harryho chápání. Jindy by ten dodatek povýšil do posměšnosti. Protože Harryho moc jakožto ředitele nebral a upřímně – bylo by to, jako by měl Harry začít říkat pane řediteli Jamesovi. Proto chápal Snapeovy reakce a chování a nechával to být. Sám v té pozici mnohokrát plaval, necítil se být ředitelem ani po týdnech práce a nespadnutí hradu na hlavu. Ale teď, k údivu asi všech zasvěcených (bradavického personálu) v místnosti, to nevyznělo jako posměch. Kdepak.

Harry se rozpomněl, že ho tak slýchal mluvit na začátku, když ještě neznal všechny profesory. Kdykoli se mezi nimi někdo objevil, kdykoli někdo nečekaně otevřel dveře nebo se objevil zpoza rohu, Snape se začal chovat… civilizovaněji. I teď to více méně platilo. Choval se k němu uctivěji před profesory, než když byli sami. Držel vůči němu jakési dekorum, chtělo by se říci. (Jinými slovy jako jedenáctiletý se Harry cítil pouze tehdy, když se ocitli se Snapem sami.) Na druhou stranu k profesorům se choval dost… hodně podobně jako k Harrymu v soukromí. Velmi odměřeně, tvrdě, nekompromisně a výsměšně. A navíc, navíc s nezájmem. Ale absolutním, takovým, že jeho vztahy k profesorům za Harryho školních let vypadaly jako láskyplné oproti těm, které (ne)navazoval teď.

Postupem času – velmi rychle – Snape zaznamenal, že Harryho profesoři jsou banda pitomců, z jejichž strany patrně nic nehrozí, a tak pookřál z počátečního hibernovaného stavu a ze vstoupivšího profesora si nedělal vrásky, když Harryho rovnal do latě (komandoval).

Jenže, vzpomínal Harry usilovně dál, ten tón slyšel nedávno. Velmi nedávno. A svitlo mu – bingo. Slyšel ho, když přišli James a Albus na návštěvu. Ten tón byl zdvořilý a uctivý, jako by Snape nechtěl, aby se vědělo, co si o Harrym myslí nebo jak s ním jedná v soukromí. Jako by chtěl budit zdání pokory a úcty k nadřízenému.

Ale tentokrát v pane ředitelibylo něco dalšího. Něco, co od něj Harry neznal. Bylo v tom: Prosím, nechejte to na mě. A co bylo děsivější – bylo v tom obsaženo slůvko příteli. Posečkejte, příteli, vím, o co jim kráčí. Ukažme jim, jak vás mám v úctě jako ředitele a vy jak si vážíte mého mínění. A pokud vše půjde hladce, vyhrajeme.

Harry poslechnout musel. Byla v tom taková míra uctivosti a uznání, že Harryho mátlo, zda je opravdová či hraná, tak dobrý Snape byl.

Ne… pořád nevěřil, že by přijal Harryho: Bradavice jsou rodina a vy je nerozdělíte, ministerští. Harryho hry nebyly strategické a nekončily dobře. Až na to, že i Snape by na ně mohl mít pifku, což Harry nevzal tak docela v úvahu. Až teď.

„Z čeho jsem obviněn?“ otočil se Snape k Popletalovi, jakmile bylo jasné, že se Harry stáhl.

„Ze smrtijedství,“ opáčil ten a Snape se jen nehezky pousmál, zatímco Harry užuž vyskakoval na jeho obranu.

„A proto zatýkáte ředitele Bradavic?“ odfrkl si, tón plaval v posměšném pohrdání. „Proč jste nesebrali mě?“

„Na to dojde řada,“ slíbil temně exministr.

Snapeovi se v očích nebezpečně zablýsklo: „Takže volby,“ pronesl klidně. Harry se cítil vyděšený. K nepovedené psychologické hře, kterou začal, snad jakous takous omluvu našel. Ale pro uznáním Harryho nápadu postrádal postranní omluvu.

Popletal se naštval: „To sem nepleťte. Jste nebezpečný a…“

„Půjdu s vámi,“ přerušil ho Harry chladně. Snape se viditelně naježil a napružil. Otočil se na něj s úmyslem vraždit. Problém byl, že i nyní Harry musel. „Jsem přesvědčený, že se jedná o nedorozumění a že veškeré pochyby jsem schopen vyvrátit. Severus Snape není žádný Smrtijed, tudíž nejsou studenti v ohrožení života, tudíž není důvod mě zatýkat a věznit nebo odvolávat z funkce.“

„No výtečně. Jsem rád, že to berete tak – sportovně,“ a Popletal se vítězně pousmál. Harrymu přeběhl mráz po zádech; jako by se z ministerstva už neměl vrátit.

Jistěže to byl nesmysl, ale přeci jen… tak působilo to seskupení v jedné nepoužívané třídě bradavického hradu. Což mu připomnělo…

„Opusťte, prosím, tuto místnost. Potřebuji si promluvit před svým odchodem s profesory.“

„Ale…“

„Ihned,“ poručil Harry. Bystrozoři a ostatní ministerský personál se neochotně vysypali z učebny, Popletal jako poslední.

„Potřebuji za sebe zástup,“ otočil se Harry ihned k profesorům. „Neve, proti tobě zatím nic nemají. Kdyby profesorku McGonagallovou nebo profesora Snapea dostali z hradu, chci, aby ses ujal funkce, které bude potřeba,“ Neville se po dlouhé době roztřásl jako osika a nechápavě na sebe ukazoval prstem, jestli vážně myslel Harry jeho. A to tady, prosím pěkně, učil déle než Harry. „Profesore…“

„CO SI,“ zahřímal Snape a Harry zbledl – reakce, kterou se nikomu už dlouho nepodařilo v něm vyvolat; Snape hlas vyrovnal do ničivého šepotu, „o sobě vlastně myslíte?“ Měřili se pohledy, než Snape zase štěkl: „Proč jste se do toho pletl?“

Harry statečně vzhlédl a odpověděl překvapivě vyrovnaným hlasem: „Pokud mě obviňují ze zaměstnávání Smrtijeda, je to má věc, pokud mě obviňují z něčeho dalšího, je to můj problém, pokud mého zaměstnance, mě nebo kohokoli obviňují z nekalostí, je to má záležitost, protože já jsem ředitel a já jsem za to vše zodpovědný. Popletal nebo kdokoli, kdo tohle přichystal, postupovali moc správně, že začali vyslýchat od hlavy – tedy nejdřív mě. Jsem moc rád, že je to tak, jak to je,“ ujistil Snapea.

„Vy nejen že jste naprostý kretén, Pottere, vy si toho ještě považujete a hýčkáte si to jako svou nejlepší vlastnost,“ vrčel Snape zaslepený vzteky. „Nemůžu uvěřit vaší nezodpovědné bezstarostnosti, jež nezáleží na ostatních. Věříte snad naivně, že vás vyslechnou, uznají vám vaše kulhající argumenty plné důvěry a Brumbálovství a pustí vás zpátky s velkou omluvou? Tak to se s těmito zdmi rozlučte rovnou. Vřele pochybuji, že je ještě kdy uvidíte.“

Snape a posléze plášť provláli dveřmi.

Harry si vydechl. Pro jednou ho viděl odcházet rád. Bylo to lehčí. Vzhlédl ke svým kolegům a přitáhl si hábit blíž k tělu: „Dětem zatím nic neříkejte,“ požádal je. „Ani dětem,“ dodal. Otočil se.

„Co když má Severus pravdu?“ zavolala za Harrym Pomfreyová plná obav a s vidinou, jak se všechno zase hroutí. „Co když tentokrát tvůj vliv nepostačí a tvé slovo udupají?“

Harry se zarazil a dlouho bylo v místnosti ticho. Harrymu se někde v mozku ozvaly Fawkesovy tóny, které taková ticha obvykle zaplňovaly.

„Bude to v pořádku,“ řekl něco, čemu nevěřil, čemu nevěřili ani druzí – všichni ze zkušenosti, ale s čím se velmi špatně hádalo, byla-li mizivá vůle věřit.

**

Tři rázná zaklepání na dveře Luciuse Malfoye zastihla nepřipraveného. Nebylo zvykem, aby jim vůbec někdo klepal na dveře, tím spíš v tuto hodinu. Vytáhl hůlku a opatrně se přiloudal ke dveřím. Mávnul jí a zprůhlednil dveře. Proti slunci se zdála postava temná a zřetelná jen z hlediska siluety. Na návštěvníka, který stál na prahu, byl Lucius připravený ze všeho nejméně. Hůlku téměř spustil podél těla – jen trochu, jako by stále nevěřil, byla nasměrovaná od jeho těla a směrem k příchozímu, když prudkým pohybem otevřel dveře a nevěřícným: „Severusi?“ si ověřoval, že co vidí, není jenom přelud.

„Luciusi,“ vrátilo se mu. Když se sám pozval dovnitř, černé prameny vlasů se zhouply do obličeje a Lucius v ten prostinký a kdysi tak dobře známý okamžik poznal, že tato návštěva neleží v rovině zdvořilostní.

**

Je téměř úctyhodné, na kolika stupních dokážou někteří lidé urazit.

Po opuštění ministerské budovy se cítil jako student, který psal měsíc dokola testy, ze kterých propadl. Byl vyždímaný. Podrážděný. Nebezpečně unavený. Apatický. Myslí mu pobíhaly dvě nebo tři věci, které udělá, než umře v bradavické posteli.

To by na ulici nesměl stát blonďatý had vyhřívající se na slunci a opírající se o hůl, aby své plány mohl Harry zrealizovat.

Právník jemu známý spíš po jméně Harryho obešel, potřásl si s Malfoyem rukou, prohodil pár slov, a Malfoy jemu zpětně odpověděl, a přemístil se. Harry na to konto pozvedl obočí.

Malfoy před něj nakráčel. Byli mu všichni dneska tolik protivní, nebo všichni kolem byli protivně sebejistí?

„Dobrý den, pane Pottere.“

„Malfoyi,“ odvětil Harry ze zdvořilosti a setrvačností se zeptal: „Prozradíte mi, co to znamená?“

„Rád bych, ale obávám se, že nemám odpověď. Jednu byste možná našel u Severuse,“ dodal jako by mimochodem Malfoy.

Harry odmítal věřit svým smyslů, především sluchu, a tak nad tím mávl rukou s tím, že halucinace jsou poměrně běžná záležitost – obzvlášť ty sluchové. „To byl váš právník? Dobře, hloupá otázka… proč?“

Byla to hloupá otázka – pan H. se proslavil tím, jak vehementně a obratně zastával Malfoyův případ. Byl to rodinný právník a přítel, jak slyšel. Co si pamatoval, byl to on, kdo je nejednou z maléru vysekal. A také se o něm proslýchalo, že se neštítil lží. Kvůli němu se Harry o Malfoye nikdy nedokázal příliš strachovat. H. byl postrach. Byl to žralok se všemi klady i zápory, co k žraloku patří. A byl to žralok, který, jak se právě ukázalo, měl vůči Harryho jménu respekt a byl víc než rád, že ho mohl zastupovat.

Harry, možná se mu to jen zdálo, ale ten pocit nemizel, viděl nikoli na H., nýbrž na lidech jako byli Popletal, Umbridgeová a všichni ti idioti z výslechu, že má asi jedno nebo dvě tajemství, které si drží svou zlovůlí jako eso v rukávu a je tím jednak v ohrožení, jednak personou, která je nebezpečná. (Taky se tvářil, jako že je rád za příležitost ministerstvo cvičně sežvýknout a vyplivnout.)

Harry se nedivil. Tady už ne. Tady by počítal, že nějaké tajemství na ministerstvo má i tak dobrosrdečný člověk, jako je Molly Weasleyová.

A zatímco se na Harryho tváři střídaly souvislé myšlenky, Malfoy ho pozoroval. Vlastně to vyřešilo ono dilema – proč to všechno pro něj? – Jen tak? U takového člověka stěží. Ale ten vyhřívající se had s holí, v níž měl hůlku, to nějak nejasně vysvětloval. Ačkoli… proč jen tak střílel municí a jak se o ně vlastně doslechl? Nějaký student? Nebo už to bylo v novinách? Kolik hodin tam vlastně strávil?

„Myslím to vážně,“ konstatoval Malfoy při pohledu na něj. „Poděkujte Severusovi.“

Severusovi?

…když se doploužil do Bradavic, byl očekáván. Snape ve dveřích vstupní síně byl pohled za celý trezor u Gringottů.

Harry se před ním zastavil.

Snape záměrně počkal na tu chvíli, aby mohl ukázat, jak mu jde zatvrzující pohled, a když byla metamorfóza dokonána, protáhl: „Nezodpovědný pošetilče.“

A Harry na to, duše prokvetlá nevírou, překvapením, nechápavostí… vděčností: „Děkuji.“

„Je nesmírně zajímavé pozorovat, kam se až rozleze vaše neúnavnost a kdy se zhroutí. Kvůli vám to nedělám,“ nadnesl okamžitě Snape. Odvrátil se a do lhostejnosti ukáplo znechucení, když Harryho varoval: „Nechám vás se utopit a to se vším potěšením.“

„Příště,“ přikývl Harry oddaně na tu záhadu před sebou.

„Začněte být zodpovědný. Začněte myslet. Od padesátníka to snad není hřích žádat.“

Harry polkl: „Je to má zodpo…“

„Vaše odpovědnost je, vy jeden obrýlený meloune, především být tady, posilovat ochrany hradu a nesměňovat život za život. To je to vaše nové poslání a smysl života, který hledáte, a buďto se s tím smiřte, anebo odejděte. Ale tohle ne,“ zamítl Severus kategoricky.

Harry jen provinile stál, cítil se pod psa a na vyřčenou výtku nereagoval. Měl za sebou dlouhý den plný jak otázek, které měly prověřit důvěryhodnost a loajálnost asi i té sojky na střeše hradu, tak i přesvědčování, že Severus Snape není nebezpečný vrah, ale spolehlivý agent. Zajídalo se mu to opakovat, ale neměl na výběr, nesměl polevit. Nebo to nedokázal. Někdo to považoval za kladnou vlastnost charakteru. Pche! Naivní pošetilci…

**

Byly jí tři, když jí maminka vykládala o statečném panu Potterovi, který zachránil svět. Celý její život jí vštěpovala, že mu musí být vděční. A kladla jí to na srdce obzvlášť tehdy, kdy dostala dopis z Bradavic. Maminka byla šťastná. Eloí neměla důvod nebýt.

Ten rok se pan Potter stal panem ředitelem Potterem. O to nadšenější byl povyk doma. A o to trpčí zklamání, když pár týdnů po jejím nástupu do školy přišel i ten zlý, prolhaný člověk jménem Severus Snape.

Maminka nikdy nevěděla, jaký názor na něj mít, stavěla se vůči němu spíš zamítavě. Maminka říkala, že si moc dobře pamatuje praktiky pana Snapea z dob, kdy chodila do školy a často Eloí opakovala: „Pan Potter se ho sice zastává, ale já nevím… on tehdy ve škole nebyl, neviděl, zatímco my ano,“ a chvatně dodala, „ale to bylo samozřejmě proto, že měl důležitější věci na práci. Ty školu dokončíš,“ říkala přísně, což se vždy jaksi rozpustilo v jejím úsměvu plném lásky.

Eloí nebyla předpojatá, vůbec ne. Maminka třeba vůbec neměla ráda toho sousedovic kluka, Rolfiho, ale Eloí brzy pochopila, že je fajn a že s ním bude prázdniny trávit bez ohledu na to, jak se maminka rozčiluje. Proto Eloí nepřistupovala předpojatě ani k profesoru Snapeovi.

A proto nemít profesora Snapea ráda odložila až do doby, kdy pochopila, že maminka měla naprostou pravdu a profesor Snape není vůbec hodný člověk. Stačilo jí se účastnit jediné scény, i když rozhodně ne spolední.

„K tomu nám neposkytnou finance,“ zaslechla klidný hlas profesora Pottera.

„Jako by si Potter nemohl zařídit protekci,“ usykl Snape nahněvaně.

„Nemohl,“ odvětil ten prkenně.

„Vždy jsem věděl, že jste spratek, který výhod požívá nezaslouženě. Dnes jste to převedl do nové dimenze. Jste spratek, který nezaslouženě požívá všech výhod, aniž by se snažil komukoli pomoct.“

Eloí se schovala dřív, než kolem ní stačili ředitel s profesorem projít; chodba byla liduprázdná a oni o ní zjevně neměli tušení.

„Ale tak to přeci není…“ snažil se pan ředitel dohnat Snapea.

Copak neslyšel tu lítost v ředitelově hlase? …Snape je bezcitný, o tom Eloí nepochybovala.

Babička i dědeček, což se Walterovi špatně snášelo, zvlášť kvůli sousedům, kteří byli jeho milovníky, měli na srdci co nejpečlivěji mu vysvětlit situaci. Že Harry James Potter je naprosto nezaslouženě a skrze cizí záda, jež pošlapal, na výsluní. Nikdy neopomněli dodat, že je nečistokrevný. Nikdy neopomněli dodat, že pro Zmijozel neudělal nic, vůbec nic (a pokud něco, bylo to tak nepodstatné, že si na to nepamatují.) Kladli mu na srdce, že ať uslyší cokoli od kohokoli, Harry Potter byl jen nebelvírský kluk, nemotora, který netušil, jak se k válce připletl. A jak k tomu přijdou stateční Zmijozelové, že je nějaké takové nemehlo vyšouplo?

Když nastoupil do školy, seznal, že měli pravdu; nejdříve díky setkání se s těmi idioty, kteří byli samozřejmě posléze zařazení do Nebelvíru (ta úroveň!), hned nato dík jedinému pohledu na toho postřeleného ředitele. (Přišlápl si dlouhý hábit a málem se přerazil o práh dveří, což se rozhodně neshodovalo s Walterovou představou adorovaného hrdiny.)

A když uslyšel tu rozepři mezi jím a Snapem, měl jasno, kdo zvítězil. Ať si klidně neuzná, že body byly strženy nespravedlivě. Argumenty (ne argumenty, to byla logická katastrofa, neštěstí slovníku), které používal, nebyly hodny ani jeho bráchy, který měl tři roky. Jak tohle koště mohlo vyhrát válku, na to Walter nenalézal odpověď. A co byl docela dost trapas – že řediteloval škole, ve které měl teď sedm let studovat. Snad ho brzy vymění… snad.

V domě Hallifaxových byla kladena od Allieho útlého věku morálka až na první místo. Samozřejmě – zmijozelská morálka, čest a čistokrevnost. Alliemu bylo vysvětleno, kolik dobrého a prestižního s sebou nese být Zmijozel a ať se na to teď tváří kdo chce, jak chce, vždy tomu tak bude a póvl ho nemusí trápit. Allie věděl, kam tedy půjde, od svých pěti let. A taky od svých pěti let věděl, kdo je jeho vzorem.

Ne tím pitomým, které si jeho sestra staví na odiv v přihlouplých rámečcích a které si lepí na zeď, ale takový ten morální pravzor, který si každý z nás musí nést hluboko v sobě, ať se hne, kam chce.

Byl upozorněn, že každý z nás dělá hloupé chyby. A že profesor Snape není výjimka, ale že mnohem horší by bylo, kdyby jich nelitoval. A každý Zmijozel, jak pravil jeho tatínek, každý pravý Zmijozel se ze své lítosti poučí a vzejde z něj člověk moudřejší.

Také ho upozornili, že ten póvl samozřejmě oběť velkého ředitele Snapea nechápe a že by bylo zbytečné snažit se jim to vysvětlit. Ale že pokud někdy velkého ředitele Snapea Allie potká, otec na něj bude pyšný, pokud mu bude prokazovat úctu, jakou si zaslouží.

Když poté k Allieho neskonalému nadšení nastoupil velký ředitel Snape jako nový profesor lektvarů a navíc jako ředitel jeho koleje, Allie se rozplýval blahem.

Hoši si ho trochu dobírali, doráželi na něj, aby nespadl ze Snapea na zadek, ale Allie věděl své a z hloupých řečí, na nichž nezáleželo, si nic nedělal.

Svým kamarádům taky trochu dlužil. Asi by byl vyloučen z Bradavic, kdyby ho tehdy, když ředitele Pottera slyšel se Snapem mluvit (a jak!) a chtěl ho napadnout, nezastavily přátelské ruce jeho spolubydlících. Dnes na ředitele házel zásadně nevraživé pohledy.

„A to myslíte vážně?“

„Zcela – je mi líto,“ odpověděl ředitel.

„Vaši neupřímnou lítost nechte z cesty. Tady jde o Zmijozel a o famfrpál a o vaše slepé nadržování vaší koleji. Pro Salazara – nechcete nové brýle?“

„Uklidněte se,“ mírnil ho ředitel Potter. Jakou měl Allie chuť ho nakopat! Jak si s ním může dovolit mluvit takhle? „Uvědomte si, že nejsem rozhodčí a nemohu zasahovat.“

„Zajímavé,“ ucedil Snape, „pro Nebelvír zkrátka platí jiná pravidla, že? A to za všech okolností. Zatímco jedni zasahovat musí, vždyť jde o život, druzí,“ odplivl na Pottera pohledem, „nesmí.“

Potter pokyvoval: „Uznávám, že život je nefér.“

A Allie vřel, až doutnal, ačkoli mu vůbec nedocházelo, o čem je řeč, ten tón

Dosie přišlo neuvěřitelné, když viděla, že se Zmijozel zase snaží podvádět a tentokrát se k tomu všemu zaštiťuje kolejním ředitelem. To už přestávalo všechno. Nejdřív utečou jako zbabělé krysy z lodi, když jde ve válce do tuhého, pak je tu ten zákon, z kterého se všichni asi musí pominout nebo co, jen aby se chudákům Zmijozelům něco nepřihodilo a teď tohle! Vždy slyšela, že Snape není o nic lepší než je jeho kolej, ale teprve dnes si uvědomila úplně, co to znamená, a byla z toho nepříčetná.

Co si o sobě ta princátka myslí?! Že jsou víc? Pche! Vždyť to se ještě ukáže, ještě se všechno ukáže.

„Kašli na to,“ promlouvala právě Hogginsová Giggi do duše.

„Copak nevidíš tu nespravedlnost? Celý život za ně kope a jak se mu odvděčují?“

Merline, Giggi – jsou to Zmijozelové, o kom mluvíme. A Potter si vybral sám,“ pohlédla přísně na Giggi.

Giggi sklopila zrak: „Trvám na svém – není to spravedlivé.“

„A já se nehádám…“

Robbese!“

„Copak tě to nezačalo štvát? Mají z nás psy, poskoky, pinkly! A za co vlastně, za co? Za věrnost například Snapea. Nemají k nám úctu, nezáleží jim na nás a v takovém světě chceš žít? Ne, Chrisi, tohle ne.“

„Chápu, taky občas lituju, že se naše strana vůbec snažila. Ale to není náš boj, Robbese…“

„Jak to že ne?“ dožadoval se Robbese. „A kdo jiný než my s tím něco udělá? Vidíš snad, že by se k tomu naši rodiče měli?“

Chris svěsil ramena.

„A já se ptám,“ řekla nahlas druhačka Nebelvíru a podívala se čtvrťákovi Zmijozelu do očí, „kdo byl jejich poslední oběť? Nebyl to náhodou Zmijozel? Tak jak můžeš být tak klidný?“

„Nejsem klidný,“ strčil si čtvrťák ruce do kapes. „jen s tím jen judo něco udělám, zvlášť teď.“

„Zvlášť teď je potřeba něco dělat. Ukázat těm ignorantům z ostatních kolejí, jací doopravdy jste.“

Čtvrťák se zarazil a zeptal se: „Nejsi náhodou t z té koleje, o které mluvíš?“

Druhačkaprotočila oči a povzdechla si: „Ta vaše povaha, ač zbožňováníhodná, je občas na obtíž. Vážně – jde tak moc o koleje?“

Čtvrťák se zatvářil, jako že asi nepochopil, zač malá Nebelvírka celou dobu horuje.

„To už přestává všechno. Podívej se na něj. Vždyť je to otřesné, je to ostuda!“

„Ostuda?“ chytil se čtvrťák provokace. „Souhlasím. Je ostuda, že si ředitel této školy nedokáže obhájit vlastní zaměstnance.“

„Spíš jsem měl na mysli, že ostudné je, jak se jistí zaměstnanci dokážou chovat nevděčně vůči lidem, kteří jim dávají jíst a pít a mají s nimi slitování. Přiznejme si to – kde by byl, kdyby se nad ním ředitel neslitoval? V žumpě. Nikdo by nevěděl o jeho tlející mrtvole. Kdo by se asi tak staral?“

„Možná ti, kteří nejsou nevděční, arogantní hajzlíci jako třeba ty.“

„Ó tak to pardon. Já zapomněl, že si tady někdo cvrká do kalhotek při pouhém pohledu na…“

„Dokonči,“ vyzval chladný hlas, „dokonči tu větu, ty jedna nápodobo člověka.“

„Mile rád, nápodobo studenta,“ držel už i Zmijozel svou vlastní hůlku. „Upřímně řečeno mě nepřekvapuje, že se našel mezi Nebelvíry další idiot. Máte to v krvi.“

„Jako vy zradu. Merline, vy máte ale takové štěstí, že mezi vámi existují bílé ovce. Jinak byste zasloužili do posledního povraždit, kdyby nebylo takových jako Snape.“

„Myslíš vrahů? Bílá, doopravdy!“ uchetchl se posměšně. „Máš pravdu. Dokud budeme vraždit nebelvírské vši, nechává mě to chladným. Ale vážně – střelit si takového velikána, jako byl Brumbál?“ zabruslil pohotově na tenký led a vychloubal se svou ladností Edempsy. „To od něj bylo do háje pošetilé a nemístně nezmijozelské, totální pitomost a neuvěřitelná opovážlivost. Tak trochu přecenění vlastních schopností, nemyslíš?“ odkapávala z něj rozhořčenost a na podlaze se matlala dohromady s nenávistí.

„Žiješ v noře, nebo jsi prostě tak zabedněný a analfabet, hluchoněmoslepý k tomu, že se ti nedonesla informace, za jakých okolností, proč a s čím požehnáním, ba co víc – prosbou, to Snape udělal?“

Zmijozel přimhouřil oči a posměšně opáčil: „Neměl bys být na téhle straně?“

„Proč? Protože jsem Nebelvír? Mně se na mé docela líbí. Má pravdu, mimo jiné. To se mám zaprodat koleji, když vím, co všechno obětoval Snape? Odmítám.“

„Co Snape obětoval, Salazare? Snape tak maximálně vraždil. Byl to Smrtijed!“ připomněl Edempsy.

„A neměl bys náhodou ty být při Snapeovi? Jsi Zmijozel, Zmijozelové drží při sobě. Zmijozelové se nezrazují. Kolejní pospolitost a ty ostatní báchorky. Ne snad?“

„Máš nějak moc přesnou představu o tom, co neděláme. Ale evidentně ti do ní nespadá, že nevraždíme, protože tady obhajuješ vraha, do háje, tak se nestav jako obhájce Zmijozelu!“

„Zmijozelu? Ani ve snu. Málokoho z vás by mi bylo líto. Výjimkou je třeba Snape, který dal celý život Brumbálovi a podívej, kam ho to přivedlo. K nevděčným spratkům z vlastní koleje.“

„Tohle si dovolovat nebudeš,“ švihl hůlkou Edempsy.

Mack ho následoval: „Proč jsi vlastně při Potterovi?“

„Za á mám vkus, Macku,“ prohodil arogantně Edempsy, „především ale jsem při něm proto, že není chladnokrevný vrah ochotný zabít nejen Brumbála, ale i vlastní studenty. To je zkrátka zvrhlost a nic mě nepřiměje smýšlet opačně.“

Mack namítl: „Ohó, a kde se ti válí ty mrtvolky? Přes tvé argumenty si, laskavě, všimni, že ho tady ředitel chce mít. Ačkoli to je možná z přirozené blbosti a ne z vyššího osvícení nebo, nedopusť, Nebelvíre, prozření.“

„Ty máš tak zdání, co je osvícení, ty,“ odfrkl si Edempsy.

„Zato ty jsi výkvět geniality, co?“

„Nechejte toho!“ žadonil dívčí hlas. Celý ročník stál kolem nich, nikdo si je nedovolil přerušit, Zmijozel a Nebelvír měli odstup mezi sebou, i mezi duelanty. Respekt, hlavně respekt, vyzařovalo z jejich pohledů, nikdo z nich neměl jasný názor na fakta, kterými házeli jejich spolužáci.

„Potter je neschopný idiot, který se náhodou nachomýtl k hůlce,“ prohlásil Mack. „Je to jenom loutka. Nemá vlastní rozum. Nerozhoduje se, rozhodují za něj jiní. Není hrdina, měl jen po čertech štěstí, že ho nedostali. A jistě – spoustu životů na svědomí k tomu. Nechápu ty lidi – za něco takového pokládat život?“

„Možná je vše co tvrdíš, pravda,“ zavrčel Moreth, „alespoň ale není vrah vlastní kamarádky.“

Hlas shůry řekl jen: „To. By. Stačilo.“ Zpoza konsternovaně přihlížejícího ředitele vyplul Snape.

Oba na hochy hleděli, oba vážní, Potter trochu nevěřícný, mírně rudý, Snape naštvaný. Šum utichl a studenti dělali mrtvého brouka. Případně tu a tam někdo s despektem pohlížel na Edempsyho s Mackem a tvářili se značně pohoršeně, aby se neřeklo.

Harry scénu rozdýchával. Podíval se na své Zmijozely a Nebelvíry. Viděl všechny ty skupinky, které se, zatímco se nedíval, utvořily, viděl je tak jasně a prostě, jako nikdy dřív. Kolik špatného spáchal? A kolik Snape? Proč tak dlouho nevážil na vahách Soudu? Nezaujatě? Prostřednictvím tady a teď? Proč se zahrabal v minulosti, ze které nevylezl?

Viděl Nebelvíry a jejich oddanost a momentální rozkol, který mezi nimi nastal dík slovům pánů Edempsyho a Macka. Oddaní až za hrob, jak říkala jejich kolejní polovička. A viděl Zmijozely, záhadné Zmijozely. (Je skvělé být součástí té koleje a mít kolejní pospolitost, přátele na smrt – protože za života o nich není vidu slechu – a koordinaci na úrovni; méně skvělé je to pro ty, kteří zkříží Zmijozelu cestu a někdo jim ukáže, že: ne, tudy nevede cesta, stop. Respektive dokud bodyguard Zmijozela neukáže pěst. Ale v tom bylo to kouzlo Zmijozelu, které se ostatním tak těžce doceňovalo, když je neznali.) A pochopil v tom malý svět, který žádný ředitel na zemi neovlivní. Ale… může stanovit hranice. Dokonce musí. Smutná to výsada dospělých.

„Do ředitelny,“ zavelel Harry. Poslechli. Smutně si uvědomil, když Snapea míjel, že si s ním chtěl promluvit a včerejšku, o výslechu a o obviněních, která ministerstvo vzneslo. Že se ho znova chtěl zeptat… ujistit se… poděkovat. Jak bezvýznamné v dnešním světle.

Bylo to to obložení? Byly to ty stěny, přístroje, obrazy? Jako tehdy, kdy měl být trestán za něco, co nespáchal, když ho sem McGonagallová přivedla, když sem přišel Hagrid bránit ho, když sem chodil a pozoroval Brumbálovy vzpomínky na Toma, bylo to tady, kde Ginny chytil Snape s Nebelvírovým mečem? Tady se to vše dělo? Tady nad sebou neměl žádnou moc? Tady? Vážně tady? A teď nad sebou nemají moc jiní a on je ten, který o tom všem má rozhodovat. Ale jak? Jak se to dá zvládnout? So vším, co ví, nad čím musí přemýšlet?

Udělil jim školní tresty za… za pravdu. Že? Ale za jakou? Od teď je stranictví a jasný názor špatný. Udělil jim školní tresty za názor. Udělil jim školní tresty. Ano, jenom školní tresty za vše, co řekli o něm a Snapeovi. Za to, co si mysleli, že? To, co vyslechl, mu v domyšlení důsledků přišlo daleko strašlivější. Školní tresty, vážně? Co se změní?

Trest nestačí. Není to ani zrnko písku toho, co je třeba udělat. Pomiňme možnost, že se nesnažil, že nebojoval. Bojoval. A nebyla jeho vina, že to už nikoho nezajímalo. Informace poskytoval všem, kteří se zeptali. Těch, kteří se ptali, nebylo mnoho. A to nebylo dobře. Ale jak vyhovět? Na druhou stranu nechtěl sebe, své zkušenosti a vzpomínky někomu vnucovat, vykládat je na potkání nebo u máslového ležáku. Upřímně – kolik času strávili on, Ron a Hermiona povídáním si o minulosti? Třeba… třeba je to tak, že pro vzpomínání ještě nejsou dost staří. I když – v tomto případě to znělo jako chabá výmluva.

Co dělat? Jak pomoct situaci uklidnit? Překlenou?

Proto se večer vypravil do společenské místnosti konečně si se svými Nebelvíry pohovořit. Přeloženo promluvit jim do duše. (Sedět na židli s Brumbálovým obrazem se ten večer zdálo obzvlášť bolestné.)

„Ale proč?“ chtěl vědět.

„Copak… my nejsme… máme oči, pane profesore, a víme, jak se k sobě chováte u večeře, snídaně, na chodbách… zkrátka – víme to. Nemůžete od nás chtít, aby nám to bylo jedno.“

„Ne, Jaspin, ať se děje cokoli – já jsem ředitel této školy a já zodpovídám za každý jeden její díl. Kdybych měl s chováním profesora sebemenší problémy, můžu ho vyhodit. Tak pokud si na něj chcete stěžovat skrze chování, potom nepoužívejte mě jako záminku.“

„Dobrá, nebudeme,“ vystoupil Elvy, bradu hrdě zdviženou, tolik sebejistý v tom, co reprezentoval, tolik jistý v chodu věcí. „A udělal byste to? Vyhodil byste ho?“ zeptal se.

„Máte pravdu, pane řediteli,“ přikývl Kevin. „Nejde přímo o vás. Jde taky o to, jak se profesor Snape chová.“

„O jeho posměšky vaší koleji.“

„A vám.“

„A nám.“

„Vše co dělá, představuje způsob jeho smýšlení. Známe jeho minulost a on nám nedává důvod myslet si o něm něco lepšího.“

„Vždyť i vy ho kolikrát zastavíte, okřiknete – což děláte vpravdě málokdy – nebo mu domlouváte.“

„A my víme, že to není to, co jste si představoval, že to bude. Tak proč ho nevyhodíte?“

„Musíte ho nenávidět,“ řekla Eloí.

Harry na ně konsternovaně hleděl, jak tam tak stáli a sypali ze sebe všechny ty komentáře, navíc tak rychle, že ani netušil, kdo co říká. Když se jen trochu vzpamatoval, postavil se rovně a přejel všechny pohledem: „Hluboce lituji,“ řekl, „pokud jsem vám zavdal záminku ještě více profesora Snapea nenávidět nebo jsem vás nějak dezorientoval,“ kdyby měl sil, byl by rád, že se v jeho koleji najdou zastánci Snapea; těch bylo nicméně pramálo; setřásl myšlenku a pokračoval, „ale profesora Snapea si vážím, přestože nemáme na věci stejný názor,“ neuvěřitelné, jak si děti vyloží věci, které neměly ani slyšet. „Musím také dodat, jak mě mrzí, že jste se dali do takové šarvátky zatáhnout,“ promluvil k lepším duším – polovičce Nebelvíru – která zarytě pozorovala pavouky na podlaze.

Trochu se po Harryho prohlášení rozbili na skupinky. K Harrymu přišla Eloí a ještě pár dalších studentů.

„Trápí vás,“ oslovila ho Eloí. „Nezasloužíte si, aby vás někdo takhle trápil, zvlášť ne člověk jako Snape.“

„Jaký je člověk Snape?“ zeptal se Harry. Na jednu stranu obměkčen, uviděv mladou tvářičku, na druhou ho odpověď, kterou hledal celý život, zajímala. Co kdyby ji měl někdo jiný? Čirou náhodou…

„Zlý, mstivý, bezcharakterní,“ řekla Eloí se záští. Harry zklamaně vydechl. Očekávatelné. Pochopitelné. Neméně zklamáním, ovšem. „Vždy se tak choval,“ přisadila si. „Zavraždil mnohé lidi. A Edempsy měl konečně pravdu,“ dodala neochotně, „zavraždil vlastní kamarádku. Vaši matku. Jak ho můžete snést? Jak ho vystojíte?“ hleděla na něj zoufale, téměř se třásla. Fyzicky potřebovala něčeho se chytit.

A Harry na ni s lítostí shlédl a řekl jí tak jemně, jak uměl: „Vždyť jste tam nebyla.“

Jak to můžete posoudit? Výtka jemná jako peří. A přesto dokázala rozbít svět.

___

Pozn.: *klepe nehty o noťas a dívá se z okna; povzdechne* Tak fajn.

09.04.2012 18:36:20
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one