Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


60) Když to jde mimo nás

Když to jde mimo nás

Ze sborovny se valil šum. Vůbec se necítil na to stoupnout si před ně a… marné. Tohle je marné. Potáhl si svrchní plášť, který mu nebyl až tak na míru, a vytlačil si dveře z cesty. Ne, sborovna ani po příchodu velkého ředitele nezmlkla.

„Ehm,“ ozval se Harry, když už i jemu přišla ignorace nemístná. Nic.

„Ehmhmm,“ ozval se podruhé. McGonagallová kroutila hlavou v dlani, Neville intenzivně komunikoval s Kratiknotem. Snape se ani nemusel snažit předstírat, že o Harrym neví.

Tak fajn.

Bum, ozvala se rána z pistole kdesi v rohu místnosti. Jako když do kurníku pustíte kohouta. Všichni nadskočili (od Kratiknota i to peří odletělo, ačkoli pouze ze sedačky) a polekaně se na Harryho podívali.

„Dobré odpoledne,“ pozdravil je Harry, aniž zvýšil hlas a konečně papíry z náručí odložil na stůl. „Děkuji za vaši pozornost i za to, že jste se sešli v tak hojném počtu.“ Hojném. Jediná slepice… profesor… nechyběl. „Takže, na programu dne jsou předpověditelně dva body. Studenti a ministerstvo. Nepředpokládám, že bychom se shodli na tom, s čím začít, proto jsem zvolil jako první bod studenty.“ Hluboké vydechnutí, popotáhl rukáv hábitu. „Jistě se vám již donesla,“ ani nechci vědět kdy a jak, zrádcové, „událost ze včerejšího večera. Neshody mezi kolejemi vyústily v hádku a následné tasení hůlek.“ Mluvil pomalu a unaveně. Na jazyku závaží každé jedné myšlenky, kterou studentům věnoval. „Včera jsem si šel po dohodě s profesorkou McGonagallovou promluvit s Nebelvíry. Nemůžu očekávat, že se něco spraví hned, ale byl bych vám vděčný, kdybyste si s vašimi kolejemi promluvili, kolegové, a znovu připomněli vašim studentům, že se na vás mohou v jakékoli záležitosti obrátit. Jak jsem pochopil, nebelvírská kolej si vyvodila jisté špatné závěry. Včera jsem jim, jak doufám, vysvětlil jejich omyl. Obávám se však, že by mohl tento omyl přetrvávat i v jiných kolejích. A co více, jsem si tím poměrně jist. Také si uvědomuji, že fakt, že jsem si se studenty promluvil, nemusí situaci ani zdaleka řešit, ba naopak, že se situace může opakovat, ne-li hrotit. Přesto zůstává mým cílem, aby se toto nedělo. Čímž se dostáváme k mému apelu na vás. Znova bych chtěl ujistit, že profesor Snape má mou plnou důvěru a zůstává na svém místě ředitele Zmijozelu a učitele lektvarů. Byl bych vděčný, abyste má slova řekli studentům a abyste je poslali za mnou v případě, že budou mít námitky či pochybnosti. Připomeňte jim také, že profesor Snape tady není od toho, aby se studentům líbil, zamlouval nebo aby jej měli rádi. Jeho úkol je něco studenty naučit. Osobní antipatie nechť řeší mimo školu, případně se mnou. Rozumíte?“

…ano, tuto řeč psal a trénoval celý večer, dvě hodiny mu trvalo, než se ji naučil a půl hodiny mu trvalo, než ji řekl. A ano, to slova nepatřila jenom studentům.

Pár profesorů se tvářilo, že mají silné nutkání něco poznamenat, a tak Harry čekal, kdo se odváží. Ale nakonec se nestalo nic víc, než že se McGonagallová zeptala: „Co se dělo na ministerstvu?“

Harry se na ni podíval a přikývl; snažil se pochopit, jaký výraz to Snape právě má, ale nedařilo se: „Ministerstvo chce prošetřit školu. Za přítomnosti Umbridgeové,“ dosedl Harry na židli.

„Cože?! To Pastorek nedopustí,“ vykřikla Hoochová rozhněvaně.

„Umbridgeová?!“

„Dělají si legraci…“

„To přestává všechno.“

…a Harry se zase cítil jako na hodině: „Ujišťuji vás,“ vmísil se do hovoru, „že Kingsley Pastorek s tím mnoho nezmůže.“

„A s čím něco zmůže?“ utrhl se Gatesby.

„Co jste jim řekl na Dolores?“ vmísila se McGonagallová.

„Že nepřichází v úvahu,“ povzdechl si Harry a složil hlavu do dlaní.

„A oni?“ zeptala se Pomfreyová.

„Byli tak laskaví mě uvědomit, že to není moje věc,“ zvedl Harry hlavu. „Namítl jsem, že je moje věc bezpečnost studentů.“

„A?“ popohnal ho Bins, na svou povahu neobvykle temperamentně.

„Chtěli po mně důkaz.“

„Důkaz?!“ zaječel Neville. „To ty rodiny, které odvelela na porážku jen z toho důvodu, že nebyli čistokrevní, jako nejsou důkaz?“

Harry se na Nevilla soucitně podíval: „Ne dnes.“

„Ne dnes? Co myslíš tím „ne dnes“? Co je t…“ zmlkl, když mu došla obludnost situace. Polkl a slabým hláskem prohodil: „Kdy?“

Harry zavrtěl hlavou: „Netuším. Doufám, že ne dřív, než se mi podaří dostat ji z ministerstva na dobro a exministra jakbysmet.“

„A to je všechno? Na víc se nezmůžeme?“ zeptala se Hoochová rozhorleně. Harry jí odpověděl pokrčením rameny.

„Tak já tu plíseň ze stěny půjdu odstranit,“ řekl smutně Kratiknot.

„Profesore,“ zarazil ho Harry a jemně pokýval hlavou. Pak mávl rukou: „Nechte to být.“

A Kratiknot na to řekl: „Ba ne, chci něco udělat,“ a houpavým krokem odešel.

„Ale všechna vaše sláva,“ dodala melodramaticky a rozhodila rukama Felicie.

„Nejsem všemocný,“ usmál se Harry smutným pozvednutím koutků úst, „a rozhodl jsem se být jenom ředitelem,“ připomněl.

„Jak se cítíte?“ zeptal se Harry, když se sborovna vyprázdnila. Snape nějakým zázrakem zůstal sedět na místě a díval se do stolu svým zamyšleným pohledem, který občas – zřídkakdy – míval.

„Tak jako když sem přišla učit poprvé,“ zaznělo po dlouhém mlčení.

Harry neočekával odpověď, vážně ne, jen tohle si neuměl odpustit: „Ohledně toho, co řekli Mack a Edempsy.“

Snape přeorientoval svůj zrak z dálavy na Harryho; stal se vyzývavým a na okamžik snad i drsně upřímným: „Jak myslíte?“

Harry zamrkal a přitáhl si hábit k tělu: „Můžu vám říct, jak se cítím já. Ale není to zrovna příjemné poslouchat. Navíc jsem prorostlý ambivalencí.“

„Uhněte trochu, padá nebe. Pan Potter ví, co znamená slovo ambivalence.“

Harry se na Snapea podíval a ironicky prohodil: „Kupodivu jsem posledních pár let nestrávil v džungli a bez knih. Ano, je to s podivem, ale Harry Potter zná i náročná slova.“

„Vývojová revoluce,“ ušklíbl se.

„Jak myslíte,“ odvětil Harry a už se nadechoval k otázce, když byl přerušený.

„Takže Popletal znova ministrem,“ Harrymu se zdálo, že v černých očích zahlédl podivný lesk.

„Doufám, že ne,“ odpověděl Harry.

„Ne?“ povytáhl Snape obočí. „Budu zasvěcen, jak se tomu hodláte vyhnout?“ Harry se zamračil. „Aha,“ zaznělo vítězoslavně jako po bitvě, v níž padl král. „Dokonalý Harry Potter nemá plán.“

„Nemá,“ odvětil Harry, protože víc nemělo ani cenu. Mrkl a vzhlédl, když se Snape odvracel: „Jak se tam ale dostal?“ zeptal se, co mu krevní cestou putovalo už po celém těle.

A Snape se stoickým klidem a chladnokrevností sobě vlastní prohlásil: „Korupce.“

„Jenže kdo? Komu by to za to stálo…?“ nedokázal si to vysvětlit.

„Divil byste se.“

Oba se odmlčeli.

Má mu to říct? Co bude dobré udělat? Pozná, když mu poví jenom část pravdy? Nevěděl. Unavilo ho to. I tohle přece mohlo toho brilantního génia, kterého měl před sebou, napadnout, ne? Mohlo. Vždyť ačkoli Umbridgeovou nezavřeli, držela se od nich – od Snapea – doposud dál, nebo ne? Muselo ho už napadnout, že něco udělal. Muselo.

…nemuselo.

Přerušovaně nabral vzduch do plic, zadržel dech. Uhnul pohledem a řekl: „Popletal z ničeho obviněný nebyl. Nepomyslel jsem na něj. Ale Umbrideová měla být zavřená. Když jsem pochopil, že se k tomu nikdo mít nebude, vymámil jsem z ministra slib, aby se držela dál. Slíbil to. Nevím, co se stalo.“

Nová várka ticha, které přerušil Snape: „Je nezjistitelné, jak se jí doopravdy podařilo vrátit se, což ovšem není otázka dne. Ta zní: Co s tím budete dělat?“

Harry zvedl hlavu. Jeho první krok byl čistý a jasný jako řez. Co taky jiného?

***

„Něco jste mi slíbil,“ ozval se Harry zpoza křesla. Kingsley sebou trhnul a vzhlédl. Polkl, když uviděl, kdo je v místnosti. „Umbridgeová,“ popostrčil chod myšlenek.

Černé prsty se zastavily a Kingsley Pastorek svěsil ramena: „Omlouvám se.“

Harry blýskl očima na tu hromadu poraženosti: „Chci s ní mluvit.“

„Ne…“

„Ne? Nemám snad právo mluvit s bývalou profesorkou, vzorem všeho ctnostného a křehkého?“

Kingsley se, podle Harryho zcela nepatřičně, podíval do jeho očí a pokračoval: „Nepřišla několik dní do práce.“

„Prosím?“ zeptal se zaskočeně Harry. „Chci vidět její pracovnu,“ sebral se a zamířil ke dveřím.

„Kam to jdete, počkejte,“ než se k nim Harry dostal, mířila na něj hůlka.

Harry se neochotně zastavil. Otočil se.

„Dlužíte mi to,“ a tryskem se vrhl chodbou najít ji. Na chodbě kohosi zastavil. Zeptal se na cestu. V zádech ministra, který ho sice sledova, avšak svou bystrozorskou povahu do toho nezapojil. Harry dveře, jejichž ochranných kouzel si byl vědom, na jeden ráz rozrazil.

„Pro Merlina,“ zalapal po dechu ministr, zatímco Harry se jen němě díval.

***

Postarší dáma v tmavém hábitu v pravidelném rytmu klapala temnnou ulicí. Na rohu se zastavila a obezřele se rozhlédla. Vytáhla hůlku a poklepala jí na okenní tabulku. Mezi dveřmi a oknem se objevily další dveře. Vzala za kliku a vstoupila do další ulice. Mezi dovřením a otočkou zela mezera jako mezi kočkou a lvem.

„Máte to?“ oslovil ji hlas.

Trhnutím se otočila na muže v tmavém hábitu, docela podobném jejímu, až na dražší látku; beze slov se na postavu dívala a beze slov po minutě něco vytáhla a podala to muži. Ten bez řečí předané schoval uvnitř hábitu.

„Vážně vás hodně neměl rád,“ oznámila mu.

V temné kápi se zalekla dvě očka. Jako by snad tuto informaci potřeboval oživovat. Ale ženská pomsta neznala suchého dna, neznala dna vůbec. A navíc, navíc snad apelovala na nějaké podřadné svědomí a myslela si, kdovíjak nevydírá a nedrásá. Naivní představa moralistů.

„Předpokládám, že měl důvod,“ spokojil se s frází odpovídající její frázi.

Pozvedla obočí, místo reakce však suše prohodila: „Teď jsme vám asi vděční.“

„Vděční?“ podivil se muž, který s takovou koncepcí, která by se objevila zrovna v její hlavě, nepočítal. To byl dobrý důvod pro obranu, ne? „Nedělal jsem to pro vás. A pokud vím, za tohle mě váš ctěný Brumbál nenáviděl.“

„Ne tak docela,“ nesouhlasila. „Tentokrát z toho netěžíte pouze vy.“

Pousmál se: „A to má být ten diametrální rozdíl mezi dobrem a zlem? Jen se mstím, paní profesorko, jen se mstím v duchu své neměnnosti,“ prohlížel si ji chladným, vypočítavým pohledem; uvědomoval si, že ji svým způsobem potřebuje. To a nic víc ho přimělo k nepatrně vlídnějšímu tónu. „Budu rád, když se o tomto mém dobrém skutku nedozví,“ oba věděli, o kom je řeč; stačilo zvážnění a poklesnutí hlasu. „Vaše mlčení budu brát jako odměnu za můj l'act heroise, abych tak řekl. Nezměním se,“ zvážněl a zatvrdl. Tolik byla pravda. Tolik oba věděli. A tolik s tím oba mohli udělat.

„Ví o tom ještě někdo?“ zeptala se; v jejím hlase zněla potlačená nespokojenost, kterou zevně praxí uměla ovládnout.

„Ne,“ zavrtěl hlavou, „ale bude.“

„Kdo?“ zeptala se, když se zasekl na jednoslovné odpovědi.

„Snape,“ odpověděl; po krátkém zvážení a jejím neutuchajícím zvídavém pohledu dodal, „něco mu dlužím.“

Přikývla a otočila se, že odejde, pak si to rozmyslela a vrátila se k němu.

„Je mrtvá?“

Asi zlomek vteřiny si ji prohlížel a zvažoval, co tou otázkou o sobě vypověděla: „Chcete to vědět?“ zeptal se posměšně. Pak se jí přestal vysmívat – přece jen ona nebyla z těch lidí, kterým by se dalo vysmívat a neobrátilo by se to proti vysmívajícímu se: „Ne,“ zavrtěl hlavou. „Ne, ale je hodně daleko a poučená o tom, co je a není vhodné – jak vůči Malfoyům, tak vůči jiným… lidem… – a bez nadějné vyhlídky na klidný život kdekoli blízko Anglie.“

Přikývla. Jak ho znala, tohle bylo bezpečné. Kdyby se o to postaral kdokoli jiný, jistá by si nebyla. Ne tak když to zařídil on. Jistota i z ní vyplývající pocity zkrátka patřily k němu, k tomu muži před ní. Bylo to cítit se provinile i jistě. Bylo to přesně jako nazírat na něj jejíma očima.

Severus…

„Takže jste to dělal kvůli Severusovi? Anebo kvůli sobě?“

„Ale no tak,“ mlaskl nespokojen s typickými projevy nebelvírské povahy, „nedělal bych nic, z čeho bych neměl užitek. Jak jsem řekl už několikrát – přes veškeré sahy se nezměním. Jediné, co se mění, jsou mé zkušenosti. A těch mám, řekl bych, docela dost.“

Pohled se změnil na skeptický: „Nemění zkušenosti nás?“

Muž na to jen vystrčil dopředu bradu, ďábelsky zkřivil ústa v neproniknutelném šklebu.

„Co vlastně chtěla?“ napadlo ji. Spočítala si docela přesně, že nic dobrého, ale co to ve skutečnosti bylo, o tom vlastně neměla ponětí.

„Neptejte se,“ a znělo to poměrně děsivě, obzvlášť od bývalého Smrtijeda. Pozorovala vzdalující se postavu a nevědomky zopakovala Potterovo gesto: přitáhla si hábit k tělu.

***

Severus Snape zrovna opravoval ve svém kabinetu písemky. Když krb zapraskal a zaprskal, když z něj vypadla obálka, oči profesora lektvarů vzhlédly a zastavily se na ní. Zvedl obočí, namočil automatickým pohybem špičku brku. Shlédl na práci pod svýma rukama a dokončil hodnocení, které studentovi psal. Poté práci založil, vstal, zamířil ke krbu, sebral vzkaz. Přečetl si ho: Zařízeno. Vzhlédl, zadíval se do prázdna. Zaváhal. Nakonec ho složil do kapsy, vzal zbytek úloh a krbem se přesunul do ředitelny.

***

Když bledý Harry vypadl z krbu na chodbě před ředitelnou, když vstoupil do ředitelny, naskytl se mu nečekaný pohled na Severuse Snapea vzhlížejícího od práce u zapáleného krbu.

„Vypadá to, že se ztratila,“ vydechl a odhodil cestovní plášť. „Prohledali jsme její byt, snažili se ji najít a nic. Nikde není. Mám podivné tušení, že se do prohledávání hradu nezapojí,“ řekl.

K jeho překvapení prohlásil Snape: „Ano,“ a po krátkém zaváhání shlédl k pracím studentů.

„Kingsley se omluvil,“ prohodil Harry.

„Vskutku?“ odvětil Snape od škrábání na pergamen.

„Otřeli se o jeho holčičku. Vydírali ho. Rozhodl jsem se věřit tomu,“ prohlásil Harry.

Snape se narovnal: „Řekněte, co říct chcete, nebo zmlkněte.“

Harry se na Snapea ostražitě zadíval, polkl: „Měla seznam lidí, které jsme zabili. Měla spoustu materiálu, který by nás zdiskreditoval. Měla…“ proč to říká? Rozhodl se přece neříkat to. „Měla věci na Kingsleyho i na McGonagallovou. Jak sehnala něco na McGonagallovou?! A na Hermionu? Na každého jednoho z nás. Chtěla nás prachsprostě vyštvat z hradu. Chtěla…“ Harry se díky Snapeovu pohledu trochu sebral. On byl jako studená sprcha.

„Kde jsou ty materiály teď?“ zeptal se poměrně klidně.

Harry se začervenal: „V zapáleném krbu.“

Snape si odfrkl: „A že mohou být další materiály, na to jste přirozeně nemyslel.“

Harry svěsil hlavu: „Naštvalo mě to. Ty padělané důkazy obzvlášť. Neviděl jsem důvod schovávat je. Ani Kingsley ne.“

Na to Snape namočil špičku brku a za ždímajícího pohledu upřeného na Harryho, který posléze stočil dolů, se dal do opravování písemek.

***

Byl to dlouhý pracovní den a Harry se chystal odejít ze třídy, když na ni někdo zaťukal.

Harry vyzval návštěvníka dál a tu se objevilo celé hejno Nebelvírů: „Omlouváme se,“ potáhl Peers z řady studentů, kteří vypadali jako psi po výprasku, již ani nevěděli, za co dostali. Vždyť přece bránili svého páníčka.

Harry to nepokrytě dojalo a byl by býval okamžitě odpustil v tom citovém pohnutí, kdyby si neuvědomil jednu zásadní věc, která ho spolehlivě zastavila; přikývl: „Mně omluvu nedlužíte.“

Do místnosti vstoupila skupinka Zmijozelů, zatímco někteří Nebelvíři už odešli na další hodinu. A jeden ze Zmijozelů si Harryho podivně prohlížel.

Trvalo asi týden, než se dozvěděl, že skupinka Nebelvírů navštívila bradavické sklepení. A trvalo asi týden, než si uvědomil, co se změnilo. To, co cítil, když vstupoval do Velké síně, mělo náhle jména.

Byly to pohledy Zmijozelů, které se nedaly interpretovat jinak než jako úcta. Harryho gesto pochopili jako ústupek, jako ocenění zmijozelské koleje a jejich účastníků na válce a Harry nevěděl, jestli se toho má děsit, či zda ho to má těšit. Ale od té chvíle ostré mezikolejní hádky polevily. Od Snapea se samozřejmě nic z toho nedozvěděl.

„Nechápu,“ řekl Harry jednou, nějakou dobu poté, co se rozpadly fanouškovské tábory Zmijozel versus Nebelvír, když si díky novým okolnostem připomněl, co ho nemálo udivilo, odhodlal se konečně nanést: „slyšel jsem, že je vaším oblíbenec Wildteer.“ Nic. „Slyšel jsem, že se mě zastával.“ Nic. Tak zmateně vydechl: „Nechápu…“

A Snape se ušklíbl a obeznámil ho se svou malou filosofií: „Nerad sázím na ty, kteří kopou za mě. A teď, když mě omluvíte,“ odebral se Snape jako pokaždé pryč. A kupodivu to Harrymu tentokrát vůbec neznělo na rozdíl od předchozích odchodů naštvaně. Ba právě naopak.

Jednou, o něco později, se Harry Snapea odvážil zeptat: „Je vše v pořádku s Protivou?“

A Snape prohlásil: „Protivu nebudeme řešit,“ a řešit znamenaly všechny ty kousíčky rozprav, které vedli, když Snape vstoupil do ředitelny nebo než z ní vyšel.

A Brumbál se spokojeně usmíval z místa, kde zrovna stál.

Snape opustil místnost.

Harry mu to tehdy nedalo a naškrábal na pergamen otázku: Jaký je rozdíl mezi obviněními Protivy a Křiklana? a hodil vzkaz do krbu. (To byla opodstatněná otázka, ne?)

Bylo mu odpovězeno: Protiva na rozdíl od Křiklana ví, proč tady zůstal.

Nerozuměl, ale věděl, kde to vypátrat.

Z Brumbála a Nicka vytáhl podstatu toho, co mu Snape říkal. Dozvěděl se, že v momentě, kdy by právoplatný ředitel školy doopravdy přestal plnit svou podstatu, duchové by mohli opustit hrad. Strašidla by naopak ztrestala člověka, jenž hrubě porušil své poslání. Jinými slovy duchové by vypověděli službu a strašidla by do konce života znepříjemňovala život tomu, který se za ředitele vydával. Což, jak se nabídl Nick s vysvětlením, pro někoho jako je Protiva není tak nepříjemné, jako když mu ředitel, který se nezpronevěřil, přikáže trčet celý rok v místnosti metr krát metr, ale už mu neprokáže tu službu a, například, nezabije studenta, aby ho osvobodil z povinnosti poslouchat. Také mu tím bylo objasněno, proč se duchové cítí být nedoceněni, a proč mu bylo vyčteno, že se neporadil, jde-li o jmenování profesorů. Původně byla zjevně funkce duchů a strašidel na hradě odlišná, což by věděl, jak mu bylo vzápětí vyčteno, kdyby poslouchal na hodině dějin.

Kousl se do rtu – jaké by to bylo, kdyby ho postupem staletí zbavovali lidé mladší, zároveň však mající nad ním moc, práv a povinností? Když celý život – neživot – nemá co dělat? Na druhou stranu chápal všechny živé předchůdce a následovníky, že si své lidi chtěli vybrat sami.

A to vše Snape věděl. Věděl to i ve chvíli, kdy byl strašidlem urážen. Věděl, že Protiva nemůže být na žádné jiné straně než na té studentů. A přestože Protivu nenáviděl a Protiva nenáviděl jeho, přestože ho zavřel mimo dosah Smrtijedů a studentů, přesto ho na hradě toleroval. Nevyhnal ho, i když určitě věděl jak a zvlášť v době, kdy by se z černé magie nedělal problém, nechal tady Protivu a teď snášel jeho urážky a dokonce… dokonce se zdálo, že je považuje ze strany Protivy za odůvodněné. A Harryho respekt vůči Snapeovi zase o ne bezvýznamný kousek povyrostl.

17.04.2012 16:11:28
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one