Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Když je se mnou

I tento pohled zjednal okamžitě pořádek.

„Existuje nemalé hejno lidí moudrých i nemoudrých, kteří věří tomu bludu, že nerad učím,“ odmlčel se, přejel pohledem místnost sklopených hlav. „Jak jste mohli z první věty poznat, patříte-li mezi chytré, není tomu tak. Učím rád. Učím rád moudré a chytré, jak si dnes ukážeme.“

Větší část obecenstva zbledla.

Harry vzadu se dobře bavil. Snape se nezměnil o milimetr. Byla to směs uklidnění a zděšení, vidět ho neměnného vůči času a studentům. A bylo pro něj nesmírnou úlevou, že ať si řekli cokoli, Snape se zatím pokaždé vrátil na své místo. Ta přesnost byla zneklidňující. Bylo v ní něco nepřirozeného. Slíbil si, že se po tom poohlédne, až si bude chtít pokazit náladu. Náladu, kterou mu zvedl Snape. Ne. To není oxymóron. Snape to dokáže. Tedy… když na Harryho: Pojďme studentům ukázat, že jsme kamarádi, odvětí Snape: Tak fajn.

Ačkoli spíš než vyhovění šlo asi o mstu, říkal si Harry, když se podepíral o stěnu a kulhal zpátky do ředitelny.

Mrzutě se ohlédl po Brumbálovi: „Proč sem Snape chodí s takovou pravidelností?“ zeptal se.

A Brumbál na tu otázku odkvetl.

To z nepochopitelných důvodů (!) začalo Harryho zajímat dvojnásob.

„Brumbále?“ zavrčel varovně.

Brumbál bezradně zakroutil hlavou a rozhodil rukama: „Nemůžeš chtít všechno hned.“

A v Harrym spolu s hněvem vzplanulo pochopení. Sebral své bolavě tělo a prošel celým hradem do sklepení. Rázně zaťukal na dveře. Muselo to znít jako klepání některého ze Zmijozelů, protože Snape okamžitě otevřel, místo aby ho tam nechal vystávat jako studenta. Nebelvíru. Pátého ročníku. (Nebo jiného, v pátém ročníku se k němu choval podstatně jinak než předtím a potom.)

„Už nemusíte chodit,“ řekl, otočil se a kulhal zpátky k ředitelně.

Jau! Vážně by měl jít za Poppy, tohle přesahuje rámec snesitelnosti. Slyšel, že se dveře zavřely. Idiot! ulevil si pro sebe.

Škubl sebou. Vedle něj kráčela černá postava duelem nedotčená. Harry se zastavil: „Nevyhazuji vás. Jen vám zakazuji chodit do mé pracovny,“ řekl temně a pokračoval v chůzi. Pajdání. V pohybu vpřed. V posunu.

„Čím jsem si to štěstí vysloužil?“

„Vy jste vážně idiot,“ ucedil Harry mezi namáhavou chůzí, „a kdy jsem já vám zavdal záminku předpokládat, že ke mně musíte chodit, abyste nedostal padáka?“ tenhle tón a tahle slova si schovával na jeho vkus dlouho. Snape narážku pochopil, ale nekomentoval.

„Kdy vám to došlo?“ zeptal se Snape neutrálně.

„Oproti vašim tvrzením se v mém životě zázraky nestávají. Ne takovéhle,“ dodal znechuceně Snapeovým směrem. „Kdybych to býval věděl dřív, nemusel byste se přemáhat.“

„Nebuďte…“ Snape větu nedořekl.

„Co?“ hekl Harry. „Trapný? Směšný? Idiot? Neudělal jste ho ze mě náhodou tím, že jste se mi prodal, jen abyste nemusel z hradu?“

„Víte, že jsem nepřišel za vámi.“

„Víte vy, jak umíte hrát?“ odfrkl Harry jízlivě na tu absurdní jistotu ve Snapeově hlase. Ať už to pochopí!

„Co vám na tom sejde? Nemáte snad, co jste chtěl? Nedostáváte snad své odpovědi?“

Harry měl chuť ho uhodit. Neskutečnou, neovladatelnou, zuřivou. Přidal do kroku. Najednou mu luplo v kříži. Taková podivná momentální bolest, která mu ochromila cit ve spodní polovině těla. Cítil, jak mu pod rukou kloužou kameny.

„Pottere!“ podepřela ho z druhé strany látka.

„Pusťte,“ řekl Harry a zatvrzele zíral jinam.

Snape se nehnul: „Vždyť vy ani nevíte, co chcete. Je to pokaždé to, co nemáte.“

„To si tedy pište,“ řekl Harry a vzdorovitě se na něj podíval. Chodba byla k jejich scéně milosrdně prázdná. Ačkoli čert a bradavické tenké stěny (asi metr a půl) nikdy nespí. Takže je velmi pravděpodobně sledovali zmijozelí špehové a nebelvíří tuláci. „Proč si nejdete po svých a mě nenecháte? Stejně vám na tom nesejde.“

„Proč tady zůstávám? Proč mi věříte?“

„Proč si myslíte, že je tak těžké věřit vám?“

„Pro všechno, co jste vyváděl?“

„Vidíte? A přitom stačilo rozhodnout se věci si interpretovat.“

„To jsem musel dopadnout moc dobře,“ protáhl se sebekritickým nadhledem Snape.

„Příliš na to, jak se chováte,“ zezelenaly zelené oči, ztěžkly.

„A jak se chovám?“

„Podrazil jste mě!“

„V čem?“ pokrčil Snape rameny, když už nemohl rozpřáhnout ruce.

Vážně zvažoval, že se mu za tu otázku vysměje, ale když se podíval pozorněji a chtěl si, jak ostatně před chvílí podotkl, interpretovat, rozhodl se říct: „Na malý okamžik jsem uvěřil, že jste učinil rozhodnutí, ne manipulaci. Jak naivní ode mě. Jak laciné od vás.“

„Přinutil jste mě tam chodit!“

„Za ředitelem, vy ignorante, za Brumbálem. Důvod, proč jste přišel, vzpomínáte?“ zalapal po dechu. Nějak se mu ho přestalo dostávat.

„Zmlkněte.“

„Jak se opovažujete?!“

„Ticho!“ poručil znova. A k Harryho hrůze odhrnul plášť a z kalhot mu začal vytahovat hábit.

„Co to…?“

„Ticho,“ tentokrát to Snape zpola otráveně zpola zamyšleně protáhl. Podařilo se mu dostat pod hábit. …první vrstvu. Když nahmatal další, podíval se dolů na Harryho a pokračoval ve vytahování. Harry polkl a mlčel. Vytáhl další a další vrstvu oděvu, to už na Harryho začal shlížet s podezřením. Po dalším věčně trvajícím zápasení se Snape probojoval s Harryho škubnutím na kůži.

„První dobrá zpráva – neochrnul jste,“ ušklíbl se. Prsty jako kusy ledu zase přeběhly po Harryho bedrech. „Mám dobrou mušku,“ zazněla nová informace. A poslední: „Musíte na ošetřovnu.“

„Takže mě pustíte?“ zazněl Harry vzpurně a nadějně.

„Ani kvůli sobě a ani kvůli vám. Nebudu potom Pomfreyovou poslouchat, jak jsem vás nechal klidně umřít na chodbě Bradavic.“

Trochu do Harryho drcl. Harry se snažil ovládnout zafňukání bolestí. A že zaslyšel zamumlané za to si můžete taky sám mu nepřidalo.

Nicméně odmítal navazovat nebo podporovat jakoukoli komunikaci. Snape ho na ošetřovnu dovedl v tichosti a v tichosti se vypařil. Tak jak mu to vyhovovalo.

Z ošetřovny ho madame Pomfreyová pustila hned ráno. Harry udělal kolečko ve třídách, které ten den učil, ale těšil se, až si půjde lehnout. Ani nevěděl, která kletba ho dostala, ale záda ho stále pobolívala.

Když vešel po své poslední vyučovací hodině, uviděl satana rozvaleného na Snapeově židli. Oči mu ztvrdly.

„Ven.“

Snape pomalu vzhlédl od práce a podíval se na Harryho, jako by si ověřoval, do jaké míry to myslí vážně ( – myslel – ) a s předem zpečetěným rozhodnutím neposlechnout, které bylo iritující.

„Mám problémy se zády, ne s pamětí. Ven. Nechci vás tady. Nedržím vás tady. Ven,“ s čímž hodil práce studentů na svůj stůl a snažil se nenápadně si protáhnout záda.

„Možná to bude chtít…“ začal Snape tlumeně kontemplovat, patrně ohledně nějakého lektvaru, když ho Harry nekompromisně přerušil.

„Od kdy vám začalo činit potíže plnit mé rozkazy?“ zuřil Harry dál opět s plnou pozorností na Snapeovi.

„Od té doby, kdy přestaly být důležité.“

„A to je?“ vyzval ho Harry.

„Od včerejška,“ připustil Snape. Harry se nevěřícně uchechtl, prost pobavení.

„A od kdy vám činí potíže utéct z této místnosti nebo se vzdálit ode mě?“ jo. To byla podpásovka. Jenže Harry měl toho dost. Vážně, skutečně po krk.

„To mi nečiní problémy,“ zvedl ramena Snape. A Harry nesnášel ten vypočítavý pohled, který jen přemýšlel o jakési neznámé v rovnici, ne o člověku, kterým Harry byl, jehož se dotklo Snapeovo chování.

„Neřekl jsem, abyste tady byl se mnou. Řekl jsem jen – vezměte si ty své zatracené úkoly a opravujte je u mě,“ díval se upřeně Snapeovi do očí. Vypadalo to, že se Snape přepnul z léčitele a mistra lektvarů zpátky na mrzouta.

„Vím,“ připustil.

„Tak proč tady pořád jste?“ poddal se Harry zoufalosti.

Snape se na něj klidně díval zpoza svého stolu v poloze sedící. Nadechl se a řekl: „Protože jsem se rozhodl.“

Jenom tak. To bylo vše. To bylo to, s čím se měl Harry spokojit.

Skousl si ret, neochotně se posadil za svůj stůl a začal opravovat písemné práce svých studentů.

Snape se rozhodl, že? Kdo byl Harry, aby ho vyháněl?

___

Pozn.: Vítám Charli, děkuji yellow, belldandy, Slimči, Mari ááá nice. Tahle se mi, myslím, povedla. Je taková vtipná na první pochopení a hluboká ve významu. Jo, povedla se mi.

17.04.2012 20:44:10
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one