Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


63) Když si mě žádá

Když si mě žádá

Pršelo už hodiny. Věděl jsem, že přijde, nevím jak, ale věděl jsem to. Nepřekvapila mě svým nenadálým příchodem o nic víc, než že jsme se potkali ve vstupní hale. Pustila podél svých boků kufry. Přišla ke mně, zhroutila se mi do náruče, zabořila tvář do ramena. Trhaně jsem se nadechl a obnovil v paměti vůni mé holčičky.

„Ještě se vzbouzíš uplakaná?“ zeptal jsem se jí mumlaje důvěrně do vlasů.

Lily se odtáhla, rychle přikývla a zase se mi schovala do ramena.

Nikdo nebyl poblíž, studenti buď ještě jedli, nebo byli u sebe ve společenské místnosti, to místo bylo důvěrně tiché a pusté. Přesto anebo právě proto jsem ucítil moment, kdy přišel, zastavil se a spíš než viděl, jsem věděl, jak se na nás divá. A jen z toho, jak se mlčky vytratil, jsem pochopil, jak se chápat dalo. Krvácel jsem za to pro něj.

„Holčičko moje,“ řekl jsem a sevřel jí tvář do dlaní, abych se jí mohl podívat do promáčeného obličeje. „Zůstaneš tady?“ jemně jsem nabídl vida její kufry.

Zavrtěla urputně hlavinkou a svědomitě dodala: „Musím se vrátit.“

…což neměla v úmyslu, když odcházela, jinak by s sebou nenesla kufry. Tyhle stavy mívala často. Mohl jsem být vděčný a mluvit o štěstí, že jejich intenzita řídla. Alespoň co já jsem věděl.

Pevně jsem přikývl. Nebudu jí rozhodnutí dělat těžší.

„Uvidíme se?“

Jednou pevně, vzdorně kývla, obrátila se, popadla kufry a zase odešla do nečasu. A já… já měl jiný úkol. Přišel jsem do ředitelny, přistoupil k němu. Položil mu dlaň na rameno.

„Vůbec jim není podobná,“ řekl, přerušuje dobrovolně kontinuitu sledování kapek bubnujících na okno. A pak se mi podíval do očí: „Tak proč v jedné chvíli…“ zmlkl, pokáral se za slabost.

Stiskl jsem. „Která?“ Němá ústa tichého žalu.

Matka.

Je po všem, pššš.

Měl jsem takovou chuť udělat něco. Aby pochopil. Aby viděl. Aby to přestala být beznaděj. Byl jsem jen krůček od hlouposti a nedělil mě ani vlas.

Popadl jsem ho za ruce. Budeš bojovat?

Posunul jsem se k němu, ruce se plazily vzhůru jako rostlina za světlem. Se stejnou rychlostí, se stejnou rozhodností. Nejprve se o něj opřel, jako se list opírá o svého souseda.

Pak jsem ho ztuha objal. Vzepřel se vší silou. Ale ne srdcem. Tak jsme oba napjatí jak luky stali, oba působili opačnou silou, až Severus povolil. V tom momentálním šoku jsem povolil i já. A pak si netečné tělo přitiskl k sobě. Mluvilo jasně. Dělej si, co chceš, účast nečekej. Proč jsem doufal, že ho někdy uvidím skákat radostí? Proč jsem si to nedovedl představit?

Můžeš mi toho tolik dát. A o ničem z toho nevíš.

Co říct člověku, když mozek odmítne poslušnost? Co říct člověku, kterému se něco takového nestalo a nestane?

Byl ublížený, zraněný a rozbitý. Pro jednou opět přestalo záležet na minulosti a na budoucnosti. Bylo tady a teď.

„Je jejich součástí,“ zašeptal jsem.

Malilinkatý vesmírek. Takový do kapsy. Ale v dlani. A nikdy nepochopí ten, kterému byla odepřena možnost vidět srdcem. Takže kdybych snad někdy náhodou o Snapeovi pochyboval, nemohl jsem teď. Protože on ten vesmírek nevzal, nepustil a nezašlapal, ale přijal ho. Přijal to, co nedokázal přijmout před lety, kdy k němu Lily jako malá holčička s matkou chodila. Kdy pro něj má dcera představovala velké zklamání, že není Lily. A že není Ginny. Věděl jsem od Ginny, proč k němu přestala Lily chodit. A snad jsem se pro to na něj zlobil. Ale ne teď.

Byl rozbitý. Hledal svou Lily všude. A nikde ji nenašel. Nemohl si pomoci. Byl raněný a nikde nebyl žádný přístřešek.

Stiskl jsem látku jeho hábitu do dlaně a pošeptal: „Je mi to líto.“ A on to, pro Merlina, přijal. Pochopil to, mě pochopil. Mě přijal v tom jediném prostém okamžiku přístřeší, který jsem mu mohl dát.

Hluboký nádech. Rozpletení. Vzad. Vzad. Vzad.

S lidmi jako Severus Snape jsou emoce vzácnost. Možná pro něj kdysi byly luxus. Možná jsou pro něj dnes přežitek. Možná cosi nedotknutelného, kam nepatří. Já nevím. Byl jsem tak zmatený, když dnes odešel.

Merline suď, chci pomáhat, když na to nemám právo, člověku, jenž o to nestojí, ale který za to stojí mně. Ve všech pádech je jeho směr ode mě a má náruč zůstává prázdná s lógrem útěchy, který se nevstřebává.

Jak k němu, Ginny? Ty jsi to věděla, Ginny, ty jsi ho znala.

18.04.2012 16:03:53
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one