Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Když mě to mrzí

„A to si vážně myslíš, že ti to vezme? Pro Merlina, nebuď tak naivní. Vždyť ten chrání i Malfoyovi, a to byli skuteční vrahové,“ dolehl k Harrymu povědomý hlas.

„Tohle nemůže. Musí mít nějakou stopku a basta!“ rozčiloval se druhý hlas.

„Navrhuji počkat na Harryho,“ ozval se hlas Nevillův.

„Nač máme čekat? Copak tě zrovna před třemi dny neurazil? Copak ho máš rád? Chceš ho tady? Podkopává nám morálku. Podkopává autoritu ředitele, pro Merlina!“ horoval další hlas.

„Klid, pánové, jsem si jistá, že to ředitel pochopí. Je to čestný muž. Tak proč se na něj prostě nepočká?“

„Protože moc dobře víte, že s tím půjde málo dělat, když budete všichni předem domluvení nedat Severusovi šanci,“ uslyšel Harry, že do sborovny vpadla McGonagallová, „a to je tedy pěkně nefér od vás.“

„Ten člověk je nesnesitelný. Pokud se to ředitel rozhodl ignorovat, měli bychom s tím něco dělat my. Vždyť je to i pro dobro studentů!“

„Co je pro dobro studentů?“ vstoupil Harry na schůzi, kterou svolali jeho profesoři.

Polovina sborovny se od něj odvrátila krvavě rudá. Ani McGonagallová a Neville se na Harryho nedívali.

„Tak?“ obrátil se Harry na tu statečnější polovičku.

„Zesměšňuje nás,“ štěkl jeden.

„Nedá se mu věřit,“ argumentoval druhý.

„Nazval mě slepicí!“ vykřikla dotčeně Felicie.

„Neumí se s lidmi bavit, on je jen ustavičně uráží!“

„Jak vás urazil, sire Dantone?“ obrátily se Harryho oči ze všech na něj, na stařičkého profesora v klobouku plesnivé barvy. Mužíček si něco zabrumlal pod vousy, ale neodpověděl.

Ozval se jeden z radikálů: „Pomlouval vás a urážel před námi všemi od doby, co sem přišel. Za vašimi zády! Divím se, že to tak vážený muž jako vy toleruje.“

Harry vyhladil koutky úst a zajímal se: „Co říkal, smím-li se ptát?“

„Řekl,“ vmísil se horlivě druhý aktivista, „cituji: Proč bych měl poslouchat toho spratka, který si ještě slintá na bradu. Nemám snad vlastní rozum?

A Harry se upřímně rozesmál. Ani raději nechtěl vědět, ohledně čeho z mnoha důležitých a naléhavých upozornění a proseb se tohle týkalo – to by mohlo ranit, že? – ale tohle anonymní nic ho prostě pobavilo.

Což aktivisty rozzlobilo, vidouce, že ztrácí zbraň, řekl jeden z nich: „Dobrá. Vám nevadí, že je Snape nespravedlivý mrzout, který se s nikým nebaví a všechny uráží, že ho máme dost, ostatně – jste jediný, kdo se s ním ještě baví, jak by vám to mohlo vadit? Ale nám se to nelíbí a nechceme si zvykat na to, že s námi zachází jako s osmiletými fakany, kteří nevědí, jak si sednout a poobědvat. Pokud ho nevyhodíte, odcházíme!“

Harry to moc nechápal – zvykl si na Snapeův humor i na formu jeho sdělování (urážkami), dokonce v nestřežených chvílích pochopil, že mu muž občas připadne i vtipný, přestože se strefuje do něj. Ale pokud jeho profesoři chtějí… Pozor, pozor, tohle je možná jeho poslední rozhodnutí coby ředitele Bradavic, takže: „Pokud si to neumíte vyříkat jako dospělí přímo s profesorem Snapem, pak to bude, myslím, rozumné,“ usmál se, přelétl pohledem všechny v místnosti a pravil: „Budu čekat vaše dopisy,“ otočil se.

„Ale…“

Zastavil se. Otočil. Ztvrdl: „Kdo z vás si šel stěžovat přímo za Severusem Snapem?“

Ticho.

Jistěže jsem vám řekl, abyste přišli za mnou s čímkoli. Ale koho z vás napadlo jít za ním?

Zašumění u dveří. Špehové nikdy nemají oddych. Harry přikývl. Odešel. Neotočil se. Prošel dveřmi, zamířil k sobě; temný stín pár kroků od něj.

Dveře ředitelny se zavřely, přestože Harry několik vteřin seděl za stolem.

Snape se nadechl: „Pobavilo mě…“ abych řekl pravdu zůstalo v očích. „Lidé ještě nepřijali, že jasný nepřítel neexistuje. Jsou jím všichni. Není jím nikdo. Je jím ten, kterého si vytyčíme a občas, občas ten, který si vytyčí nás.“

Harry se nadechl: „Nezáleží vám na nich,“ připomněl pro jistotu.

Snape se zastavil: „Jistěže ne.“ Rozešel se ke dveřím.

„Tak kam utíkáte? Nemusíte bojovat, vždyť válka skončila!“ postavil se Harry.

Snape ztuhl.

Harry si uvědomil, že možná ano, pro něj je válka u konce. Ale co Snape? Nikdy si neuvědomil… Nikdy ho nenapadlo… „Omlouvám se,“ řekl pokorně.

Snape se prkenně otočil: „Ne, máte pravdu… Válka skončila.“

Harry vzhlédl. Uviděl zase tu stěnu, kterou nikdy nezdolá. A popadla ho prudká beznaděj s tváří vzteku. Bouchl dlaní do stolu, obešel ho – po cestě se vzneslo pár pergamenů bezcenných prací možná v budoucnu cenných studentů a postavil se se vší svou nespravedlností, kterou nikdy docela neopustil, před Snapea; a požadoval: „Zachránil jsem svět!“

Jaký to mělo smysl, pokud to má takhle skončit? Jaký to mělo smysl, pokud to takhle půjde dál? Toho se idealismus nedotýká, to se týká nezbytného každodenního žití.

„A pro co?“ vzplanutí stejné intenzity, rudé inferno prohřálo místnost; dožaduješ se nesprávně, tady je země ledu a tvůj oheň je plané prsknutí novorozeného draka; když Harry neodpověděl, dodal Snape s nově objevenou vyrovnaností, s překvapenou umírněností: „Je mi líto, to nestačí.“

„V pořádku,“ protože to dokázal pochopit, to Harry neslyšel poprvé. „Co tedy stačí?“ byla ta úplně jiná, se záležitostí bytostně spjatá otázka. Žíznil po ní a nebylo kde se napít.

Snapeovu tvář bez pochyby něco křivilo – otázka byla, jestli to byla bolest zubů nebo emoce.

Pozoroval skvrnu, na kterou akomodace jeho oka nestačila, a dráha po útěku měla trpkou chuť.

Třeba nelhal. Možná se vážně obává odpovědí, připomnělo se Harrymu.

19.04.2012 13:53:17
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one