Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Když flirtuje

Naslouchal jsem ozvěně vlastních kroků a přemýšlel. Bradavice jsou kouzelné místo pro děti a místo špinavých her pro dospělé, pevnost, domov. Jednomu život postaví, druhému zboří, a já se nemohl rozhodnout víc než kdy předtím, co z toho platí pro mě.

Došel jsem až k pracovně, otevřel ji, zběžným překontrolováním zaznamenal netopýra na místě. Život byl nádherný a měl svůj řád. Co víc si přát?

Rutinní opravování písemek, jistě – většina prošla mým životem a pod mýma rukama, aniž by zanechala šrámy. Zamhouřil jsem na netopýra.

Den jako stvořený pro lehkou konverzaci: „Proč jste se nikdy nepokusil…?“ zarazil jsem se.

Snape vzhlédl od pergamenů a změřil si mě zpoza hromádek pergamenů s obočím suplujícím otazník. Nemotorně jsem začal potit vysvětlení: „Vždyť víte… existuje tolik vylepšujících lektvarů… takový odborník jako vy…“

„Snažíte se mi snad něco neohrabaně naznačit, Pottere?“ zeptal se škodolibě Snape.

„Je nezbytné naznačovat očividné?“ vrátil jsem mu to. Občas to bylo děsivé, někdy legrační, jindy prosté, jak jsme se uměli dorozumívat náznaky. Tedy… já naznačil a Snape si dík veškeré své kapacitě mozku dotvořil.

Snape odložil brk a oznámil: „To, o čem mluvíte, je povrchní.“

Přimhouřil jsem oči v nápodobě Snapea: „Potom, dle vaší teorie, je povrchní i to, stát si umanutě za svým nevzhledem…“

„Vážně?“ protáhl Snape, vstal, obešel stůl, stoupnul si za mé křeslo; naklonil se zezadu nade mě a zavrněl: „Změňte si tvar čelisti. Nelíbí se mi…“

Ohlédl jsem se, černé duhovky jako zrcadlo stavěly na odiv poplach v mých očích: „Ale to je něco jiného,“ namítl jsem. Kap, kap, kap… v čem že?  Kap, kap, kap… no jistě: „Já se vám nelíbím celý.“

Snape znova přimhouřil oči a úlisně se ušklíbl: „Trefa.“

„Prosím?“ zamrkal jsem nechápavě. To dokreslování obvykle platilo jednosměrně… jediné, nač stačil můj mozek, bylo pochopit, že neodpovídá na zřejmé, ne tak, na co vlastně odpovídá.

Snape otráveně vzdychl, narovnal se a řekl: „Máte pravdu, pane Pottere. Co se tedy změní, pokud si začnu umývat vlasy?“

Můj mozek otáčel ozubenými kolečky rychleji než cívka na prutu.

Ze špiček na paty, otočka, odplachtění.

O pár hodin později jsem si povzdychl, znechuceně odsunul práce svých studentů a popadl práce těch Snapeových s jasným úmyslem mu je přinést.

Zaklepal jsem na dveře, vyčkal příchodu profesora lektvarů, a když se dveře otevřely, jasným gestem jsem tu k neunesení těžkou hromadu přistrčil. A Snape si laskavě půlku přebral. Když viděl, že čekám na prahu, zavrčel: „Dále.“

Trhl jsem sebou do jeho bytu a – samozřejmě černá – magie práskla dveřmi.

„Konečně vás to napadlo,“ utrousil.

„Proč jste si pro ně nepřišel?“ podivil jsem se.

Poznámka zůstala ležet nepovšimnuta. Pergameny z mé náruče si vzal. Tak jsem tam tak zůstal stát uprostřed místnosti, v hlavě vymeteno.

„Mám jednu otázku,“ ukousl Snape. Srdce mi vypadlo na podlahu a zatančilo si divoký quickstep. Nebyl jsem s to mu cokoli říct, pobídl jsem ho jen jakýmis neurčitým gestem, které si naštěstí vyložil. A správně. Jo, jistě… jeho mozek a takové ty vyymoženosti moderní doby.

Jak nečekané divy.

„Odkud jste vzal ten dopis?“

Vyvalil jsem na něj oči a okamžitě mě napadlo… a že jsem nikdy nebyl dobrý v jakémkoli druhu zastírání: „Ležel pod postelí Reguluse na Grimmauldově náměstí…“

Teď vypadal dezorientovaně Snape. Žel rychlosti jeho mozku se můj nikdy nevyrovná – smiř se, Harrouši, na stará kolena ti zbude jen on a supi ochotní ti otrhat maso z kostí.

„Ne ten,“ zavrčel a přešlápl – zhoupl se, na tom trvám – z nohy na nohu. Stál jsem jako sůva, snad pro tu podobnost dodal: „Brumbálův dopis pro mě.“

Oh

Co v něm bylo?

Co v něm bylo?!

Mám své zdroje, řekl jsem mu – vážně umím být občas hnusný.

Přikývl jsem a se svým hlubokým studem vyrýval do podlahy díru: „Dal mi ho Aberforth,“ a odvážil jsem se střelit pohledem vzhůru, abych ho zase zabodl do toho počínajícího důlku.

Další podezřele prodlužující se ticho nešikovných zrnek přesýpacích hodin. Já vprostřed místnosti. Kolem mě vzduchoprázdno, ticho, stud.

A kráčí po špičkách ve svém škodolibém tanci.

„Tak?“ popohnal mě Snape, na což jsem nemohl reagovat jinak než šokovaně vzhlédnout a vyvedený z míry, oči velikosti domácího skřítka, zírat na Snapea a nechápat, co tím tak myslí.

„Věřím, že je řada na vás,“ dodal Snape neochotně.

„Řada?“ vydechl jsem ve chvíli, kdy mi to došlo. Čeká, že se ho zeptám. A já stál a čekal na návod. Tentokrát ne k tomu, co po mně chce, nýbrž k tomu, co ode mě čeká.

Snape nespokojeně vydechl: „Všichni hadi mají jed, pane Pottere. Ale ne každý jed je smrtící.“

Lup. To je zvuk uvědomění si situace. Že už mě nic neváže.

Uvědomil jsem si, že Snape je nositelem obřadnosti, ne pohřby, ne hřbitovy, ne Bradavice, ne koleje, dokonce ne Godrikův Důl.

Jen ten člověk, který ví, co se skrývalo za kameny. Který na to vzpomíná.

Ale já stále nevěděl, jestli se zeptat, i když už jsem měl na co. I když už mě napadla spousta věcí. A díval jsem se, vše okolo se rozmazávalo jen pro ten pohled černých očí. Co čeká?

„Poté co jsem zavraždil Brumbála,“ vyšla z úst ta slova, po kterých jsem si myslel, že se nutně propadnu do pekla, nebo že na nás spadne strop spolu s celým zbytkem hradu, „šel jsem rovnou na Grimmauldovo náměstí hledat dopis, který Brumbála kompromitoval. Požádal mě o to den před svou smrtí. Řekl, že se blíží chvíle, kdy budete zase strkat nos do cizích záležitostí a žádný z bradavických profesorů a ani budoucí ředitel vám v tom nezabrání. Odtrhl jsem poslední větu. Její podpis,“ zahleděl se vzdáleně na stěnu.

„Jak věděl, že existuje nějaký dopis, ve kterém je zmíněný?“ vydechl jsem. „Jak věděl, že jsem ho dávno nenašel?“

Snape se na mě ze své dálavy neochotně zaměřil a pravil: „Batylda Bagshotová Brumbálovi řekla, že to… řekla, že to vaší matce prozradila. A Black samozřejmě neměl lepší nápad než se Brumbála zeptat.“

Cítil jsem, jak přikyvuji a mumlám: „To by vysvětlovalo, proč jste obešel Moodyho kletbu tak hladce.“ Rozostřený pohled jsem zase zaostřil na Snapea: „Takže jste se od Smrtijedů ten večer odtrhl.“

„Bylo potřeba jednat. Postaral jsem se o Dracovu relativní bezpečnost, sebral dopis. Už jsem se hnal k Mundungusovi. Už jsem letěl na koštěti za kýmsi, kdo jste měl být údajně vy. Těch několik týdnů uběhlo tak rychle.“

A tys během nich tolik zestárl. Ale to nebylo to nejhorší, že? Mnohem horší byla mučivá pomalost jiného období tvého života, která tě stravovala. Měl jsi to vleptané ve tváři, když jsi mluvil o jednom, zároveň myslel na druhé.

Jako by nevědomky si začal hrát s rožkem pergamenu, když zamyšleně dodal: „Ve spoustě věcech jsem se mýlil… jak jsem zjistil v průběhu let. Stejně s mozkomory jako s Temným pánem, mými vrstevníky, mudly a čaroději, Smrtijedy… se vším, co mě matka naučila. S čím mě konfrontovala,“ pak se hluboce zamračil a podíval se na Harryho s nelibostí, jako by si až teď uvědomil, co dělá, opovržlivě odsunul pergamen. Přesunul se na křeslo. Stiskl opěrku do zbělení kloubů.

„Jsem tady.“

Stisk prstů rdousící opěrku zesílil.

„Udělal jste správnou věc.“

„Takže mi nic z toho nevyčítáte?“ odfrkl si.

Na to nemám právě teď odpověď. Řekl jsem: „Třeba byste se rozhodl jinak.“

„To se nedozvíme, že?“ ucedil jízlivě.

„A kdybyste měl druhou šanci?“ stalo se to najednou důležitým.

„Kdybych měl druhou šanci?“ zopakoval Snape a podíval se z okna, ale i já mohl říct, že okno nebylo to, co před sebou Snape viděl. „Byl bych tvrdší a nikdy bych se nepodřídil. Protože ve chvíli, kdy se podřídíte, přestanete být pro toho druhého zajímavý. Ano – možná bych měl míň přátel. Ovšem byla by to taková škoda?“

Zamračil jsem se. Chtěl jsem se naklonit a učinit nějaký fyzický kontakt, ale rozmyslel jsem se; řekl jsem: „Možná se hrozně mýlíte a nepotkal jste správné lidi. A usuzujete jen ze svých zkušeností, což může být…“ chtěl jsem říct „chyba“, ale řekl jsem, „zkreslená představa.“

Po chvíli ticha se na mě Snape podíval a protáhl: „Možná máte pravdu a je chyba generalizovat jen podle mých zkušeností.“

Obešel mě, stoupl si mi za záda, naklonil se a do ucha mi zašeptal: „Ačkoli to děláme všichni. Podle čeho jiného taky soudit, že, pane Pottere?“

A odešel do vedlejší místnosti. Tam nemám přístup, že?

Ve chvílích, kdy nevíte, jak dál. Ve chvílích, kdy vás každé já táhne pryč. A vy, vaše tělesná schránka se všemi funkcemi potřebnými k životu, zůstáváte nehnutě na místě. Ve chvílích, kdy máte šanci. Jak se v nich rozhodnete?

„Omlouvám se,“ zavolal jsem já. Dodal jsem: „Ta jediná věc mi stačí. Já…“

„Pořád neznám odpověď,“ vynořil se. „A vy pořád věříte bludu. Věříte ve správnost svého rozhodnutí, rozhodnutí Brumbálova. A pořád nevíte vůbec nic. Jen že věříte. Odvažujete se přijít sem a ptát se, jestli bych Lily zavraždil zase. Odvažujete se zpochybňovat mé rozhodnutí stát se Smrtijedem. Odvažujete se zpochybňovat mou loajalitu k Brumbálovi. I když o ničem z toho nic nevíte,“ odříkával to nikoli bezemočně, jak měl ve zvyku, ale rozhodně ne naštvaně nebo útočně, jak by se dalo předpokládat po vyloučení první možnosti. Jen jako by nechápal. Jako by nechápal, proč se přidal k Brumbálovi a proč nechal umřít Lily a proč mu věřím.

A díval se dlouho a intenzivně. A najednou… Jak se během jediného pohledu mohla z něj přenést řada na mě? Jak je možné, že během jediného pohledu se změnil hlavní hrdina? Najednou jsem ta odpověď na jeho otázky byl já.

Celou dobu se mě snažil dovléct k racionalitě, aby pak uznal mou iracionalitu. A to bylo tak… šílené! A hnulo to se mnou. Na místě. Pořádným zemětřesením.

Bylo to na mě.

Prkenně jsem se k němu otočil čelem. Prošel místností, stanul před ním.

„Žádnou zlatou šipku před sebou nevidím,“ řekl jsem, „nevím, co je dobré a co špatné. Nikdo to neví,“ pousmál jsem se, ale ne pobavením, spíš ironií života, „neřeknu vám, jak milovat nebo proč, proč vlastně tenhle cit máme. A nezodpovím za vás, proč jste se stal Smrtijedem nebo kde se ve vás vzala nenávist. Povím a můžu říct jediné. Jste člověk milující a to je důvod, proč se z vás nestalo monstrum. A je to způsob, jakým jste se zachránil mezi vlky. A je to nejsilnější místo vaší slabiny, pro které jste byl schopný snést víc než byste dokázal, kdyby ta slabina ve vás nebyla. Neřeknu vám, proč jste se vrátil k nám. Řeknu vám jen, že díky tomu jedinému rozhodnutí, ať bylo dobré či zlé, jste umožnil mnoha lidem dýchat a naplňovat jejich tužby. A jestli to nestačí k návratu do ráje, potom spolu půjdeme do pekla anebo kamkoli, kde se potom skrývá. Já vím,“ zvedl jsem obočí a snažil se zatlačit zpět to pálení očí z neustálého očního kontaktu, „že právě ode mě je dost slabé říct, přiznat, že nevím… nevím. Je to zlé. Je to emoce, která je tak silná, že jste díky ní přežil vy, já… mé děti,“ připitomělý úsměv jsem po druhém třetím neúspěšném pokusu smazal, „pokud jsme nebyli zrozeni pro tyhle malé zázraky, pro co? Proč? A jediné, čeho lituji, je, že vám nebylo dopřáno…“ a tady se oční kontakt na přeskočení mého hlasu porušil, „víc. Abyste neměl pochyby. Abyste nepřemýšlel. Abyste věděl, jako vím já. Bez argumentů a důkazů. Udělal jste šťastným tolik lidí. Je nefér, že vy být nemůžete.“

„Dost.“

Zelená a černá se protnuly.

Dost.

Dobře. Pro dnes.

__

Pozn.:

* Beru to tak, že vzpomínky v Princově příběhu jsou seřazeny chronologicky. (Ať už je Snape seřadil sám, nebo si je chronologicky prohlíží Harry.) Tudíž je nesmysl to, co jsem zde udělala. Nevíte, jak krásně jsem za toto Rowlu častovala, ale je to jedna z věcí, která ač špatně, dala zrodu mé myšlence. Vysvětlím.

Severus Snape se – dle teorie chronologie – musel nejdřív sejít s Mundungusem a nalhat („vnuknout“) mu to o sedmi Potterech, až poté šel do Grimmauldova náměstí 12 vzít dopis. (Po zralé úvaze – že jsem se nechápala po rereadingu – jsem usoudila, že je moudré říct vám, jak to myslím. Myslím to takhle: viz. str. 572 – 573 HP and DH = HP a RS.) Ale Rowlingové se jedna čtenářka/jeden čtenář (Lou) zeptal/a, jak je možné, že se Snape vyhnul Moodyho kletbě a Rowlingová odpověděla, že šel na GM bezprostředně po Brumbálově smrti (anebo stojí má anglina za prd, smiřte se :D). Tentokrát jsem vyšla nikoli z knih, ale z únikové teorie Rowlingové. Kdo nesouhlasí, tomu se srdečně omlouvám. ThoughIMHO, it was worth it. :)

Lou: Ako sa dostal Snape do domu na Grimmauldovom námestí, aby vzal druhú polovicu listu, ak na dome boli ochranné kúzla, ktoré ho mali zastaviť?
J.K. Rowling: Snape vošiel do domu tesne po Dumbledorovej smrti, predtým, ako Moody proti nemu použil ochranné zaklínadlá.

Hannah: Prečo mal Snape taký zlý výzor?
J.K. Rowling: Hmm. Dobrá otázka. Žeby slabý zrak? Alebo žeby pri pohľade do zrkadla a naozaj veril, že je oslňujúci? Skôr si myslím, že si na sebe cenil iné kvality.

19.04.2012 13:54:02
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one