Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Když nic nechápe

 „Ale je Nebelvír! Jak mohl?!“ vzlykla, v očích slzy.

Harryho tvář se zkřivila, obočí se stáhlo, jeho postoj se změnil. Vypovídal o břemenech, která s sebou nikdy táhnout nepřestal, o nemizící lítosti. Přes to všechno zněla jeho odpověď chladně a odměřeně – minimálně uším tak mladého dítěte: „Ne všichni Zmijozelové jsou zlí. A to, že někdo patří do koleje Nebelvíru, vůbec nemusí znamenat, že Nebelvírem je.“ Ticho. Ohromené, šokované ticho. A pak: „Nebo si myslíte, že to je v životě takhle? Čtyři koleje, čtyři pravidla, tu a tam výjimka?“ vyzývavý dotaz, prosebná otázka, diametrálně odlišná perspektiva – klasický životní kotrmelec.

Chápal svou studentku, vážně ano. A ta povinnost byla nemilá o to víc, že ten student byl… Nebelvír. Byl ředitel. Musel to vyřešit. Lhostejno jak se mu příčilo… soudit. Jak by to vyřešili…?

Byl to nepřeklenutelný rozdíl? On, Snape, Brumbál…

Brumbál…

První nápor sebelítosti se dá zadržet těžko, ten, co páchne po žluči, jež se vzpírá domnělé nespravedlnosti. Ale dá se to. Když ovšem povolíte a necháte se přemoct, nezastavíte se dřív než na dalším záchytném bodu. Slzy vytrysknou. A vás ovládne zlost. Na druhé, na sebe. To je ten bod. Dost. Ještě teď to vydržím, budu statečný, ono to nestojí za to. Budu silný. A pak přichází další vlny. Poddat se? Ne?

Milionkrát řeknete ne, abyste nakonec, možná když je to nanejvýš nežádoucí, řekli – k čertu s tím, nechci být silný. Mám právo plakat. Všechny ty detaily, ty drobnosti, kterými jsme jako děti prošli – kterými jsem já prošel – a ředitel, ředitel, všude kolem živý a usmívající se ředitel. Ten, co poslal do háje tresty Snapea, ten, který ho tady nechal pracovat. Ten, jenž znal pravdu, ten, který ji dodnes zná, jen… „nesvěří přece všechna svá tajemství do jednoho košíku“.

Jak jen mu ta ředitelna začala padat na hlavu! Se vším tím jiskřením jeho modrých očí, s veškerým vyhýbáním se pohledu, se všemi těmi vzpomínkami v myslánce.

A přesto Harry bytostně cítil, že ta nespravedlnost je mnohem lepší než pustá suchost, v níž se ocital, kdy nehledal odpovědi na otázky. Už tím byl příliš znechucený. Už mu to přišlo příliš vzdálené. Taková nechuť se tím zabývat, taková hrozná nechuť a nespravedlnost, že k němu přes veškerou vynaloženou snahu odpovědi nikdy nedoputují.

Snad pro tentokrát mu bude sebelítost i odpuštěna…? A možná, jen možná na tom nesejde, protože odpustit si ji musí především sám. I když, jak ironické, nevypadalo to, že by ti druzí měli se sebeodpouštěním problémy. Odpouštět ano, ale ne odpouštět si. Byl to věk nemilosrdnosti, který nastoupil, s veškerou kritikou podobající se maškarádě.

„Je mi to skutečně líto, Emily, rozumím rozhořčení z toho, co jsi viděla, i tvému otřesu, že to mohl udělat tvůj přítel a spolužák. Chápeš, myslím, že trest je v tomto případě nevyhnutelný.“

Zakrákorání neexistujícího fénixe a po něm věčné mrtvé ticho.

„Mám ho za vámi poslat?“ bylo to jediné, nač se holčička zeptala, v kteréžto chvíli si Harry připadal jako v Brumbálových kramflecích. Ještě se mu vyzouvaly. Ale už skoro… brzy…

Proč nejhlubší podpásovky přichází od přátel? Nikdy nepochopil, proč je pro přátele daleko snazší vzít půdu pod nohama, nechat nás šokované vězet ve vzduchoprázdnu a temnotě.

Proč vlastně Severuse Snapea považoval za přítele? Oh ano, jistě… Snape se k tomu – k němu – nevázal. To bylo Harryho rozhodnutí.

Zamračil se na prázdnou místnost.

Čert vem nebelvírského spratka, tohle bylo horší.

Slyšel ho, jak se k tomu klukovi chová, a nevěřil vlastním uším. Kdyby mu tohle někdo vyprávěl… ne, nevěřil by mu, ať by to byl kdokoli. – Jenže proč? Proč by tomu dotyčnému nevěřil? Vždyť přece i takového Snapea zná. Zná… jenže odkud?

 „Pro to není omluva!“ Harryho tvář zkřivila Bolest a Nevole. „Prošel jste tím. Jak jen můžete? Jak můžete, když víte, jak to bolí? Jsou to děti. Copak jste si vy jako malý představoval, jak budete někomu ubližovat, stejně jako bylo ubližováno vám?“

Místnost po okraj zaplnilo hutné ticho. Cínové váhy se zhouply a zaleskly, jak se od nich odrazilo světlo ohně. Vše zvážnělo, a přece se zdálo, že čím víc na něj křičí, tím méně autority má, tím planější jsou jeho apely. A vskutku…

„Proč myslíte, že se chci omlouvat?“

Harry párkrát prázdně zalapal po dechu: „Ten kluk se cítil zahnaný do kouta. Málem to odskákal někdo třetí. Kvůli vám. Neříkejte, že nic necítíte. Moc dobře si pamatuji na Duka Malmota…“

Přerušilo ho netrpělivé povzdechnutí v chuchvalci s opovržením: „S Malmotem jsem byl naštvaný…“ to nebyl stav, ve kterém ho Harry našel, „…protože jsem pochybil. Ani na moment si nemyslete, že se cokoli změnilo. Pro něčí život bych nedělal scény.“

„Možná jste to nepochopil, tak já vám to zopakuji. Student vypovídá, že po rozhovoru s vámi, po četných urážkách a shazování byl natolik zoufalý, že si nevěděl rady se vztekem a málem připravil o život druhého studenta. A vy mi tady tvrdíte… co vlastně?“

„Udělal jsem dobře, jak se ukázalo,“ stál si Snape nehnutě za svým. „Podívejte, čeho byl schopen.“

A Harry byl po okraj zaplněn hořkostí, která prskala jako obsah kotlíku, jež se mermomocí snažil zvládnout.

„Necítíte lítost?“ dožadoval se.

Snapeovou tváří probíhaly nečitelné… šrámy, řetězce, jizvy, křižovatky? Definitivně křižovatky, když se tím svým pohledem, který ne, ještě nebyl krutý, který žádné krutosti vlastně nikdy na rozdíl od úst neformoval, když se jím na Harryho díval.

„Nevím, proč bych měl. S takovými jako on jsem měl tu čest nesčetněkrát.“

„Tvrdí, že to udělal kvůli vám!“

„Mně,“ skotoulel to z jazyka jako tu nejbizarnější zajímavost, která se ho snad určitým způsobem dotkla, „a co by dělal, kdybych to nebyl já, který ví, kde jsou hranice? Kdyby to byl jeho spolužák? Kdyby to byl kdokoli jiný? Který by se nedržel zpátky? Co by udělal?“

„To není podstatné, protože jste tam byl vy.“

„Děti jsou… kruté,“ přežvýkl nakonec v pokračujícím monologu, ignoruje Harryho, čímž hodil do poháru pomyslné poslední zrnko.

„Děti jsou kruté, když neví, co dělají. Nebo pokud tím volají o pomoc,“ Harryho planoucí pohled vlastně nikdy neskryl žádnou z emocí, tak proč se o to snažit teď?

Snape vstal. Harry pohyb zopakoval několikrát prudčeji. Zrychleně dýchali oba.

„Chcete mi tím něco neuměle naznačit?“ vysmál se Harryho pokusu předem.

„Myslíte si snad, že narážím na vašeho otce?“

„A nenarážíte?“ povytáhl obočí.

„Nebyl jsi kruté dítě, Severusi Snape, na to jsem viděl až příliš, nezapomínej,“ a pořád být na pokraji a pořád se třást jako osika, zmítán tím nejprudším z větrů.

„Nevíš, co jsem byl, Pottere,“ byla mu vyplivnuta odpověď. „Kam tím vším chceš vlastně dospět?“ a zněl mimo jiné unaveně.

„Chci to chápat. Moc si přeji pochopit to…“ odpověděl a zajel si rukou k jizvě, kterou dvakrát promnul.

Narovnání, stáhnutí: „Pak jste větší imbecil, než za jakého jsem vás měl.“

„A to mě má jako odradit?!“ rozmáchl Harry nanovo ruce. „Zapomínáte, o koho se tady jedná.“

„O vás.“

„Ne, o naše studenty, za které zodpovídám, kteří jsou nám vydáni na milost a ne…“

„Ne, jedná se zase jen o vás. A přitom to ani nevidíte,“ řekl hořce. Pak smyl veškeré emoce a dodal: „Odpovězte si na tuhle otázku – mrzí vás vidět, že ubližuju druhým, nebo vás mrzí vzpomínat na to, že k vám jsem nebyl milejší?“

Vskutku, odkud to zná? A přesto mu vyrazila dech.

„Víte, co mě mrzí?“ Harryho ochlazení mělo vliv dalekosáhlejší než by měl výbuch kotlíku. Ostatně na popáleniny existuje lektvar. Na přibližujícího se Pottera nestačí nic. „Mrzí mě, že ten kluk, kterého milovala moje matka, umřel. To mě mrzí nesmírně.“

Skousl si ret. Obešel Snapea a utekl od něj. Snape nemusí být vždy ten, kdo práskne dveřmi, ne?

04.05.2012 18:38:02
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one