Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Když se to mění

Lhal. Lhal a to záměrně. A lhal a mělo to tisíce odstínů, které Snape stejně nebude chtít řešit a připadal si jako… jako spolupachatel. Jako viník. Jako spoluviník na vraždě dalšího Snapea – pokud to takhle půjde dál.

Jistě, je strašné být šikanován vrstevníky. Ale pokud neexistuje důvěra v autority, možnost obrátit se na ně s prosbou, aby jim pomohli, pokud je tento zákon džungle porušen, rozpadá se zase jeden dětský svět na milion střepů. Tam končí smysluplnost sebeobrany. Tam končí smysl zmiňovat se nebo se snažit tomu zabránit. Copak tohle Snape nevidí?

Bradavice se mu sypaly jako výkladní skříň. Důkladně rozbitá. Chtěl křičet a řvát a lepit a přitom cítil tu ze všeho prýštící beznaděj. Kolik let? Jak dlouho ještě? A co vlastně se Snapem, člověkem, kterému věřil, člověkem, který snad sám potřebuje pomoc, ale se kterým zkrátka nemůže dál…

Místností se ozvalo hýknutí; plíce Harryho zradily a vzduch byl spiklencem. Oči? Rozšířené. Srdce? Po momentálním kolapsu nahozeno. Kůže? Vlhká. Ústa? Na podlaze.

O futra se opíral obsidián s mahagonem. Ruce složené, výraz neměnný, oči opatrně pozorující.

Kdy přišel Snape, netušil. Jen si uvědomoval, že v zoufalství se nedá dýchat. Tím hůř, když vám nečekaná návštěva vyrazí dech.

„Rozrušilo vás to,“ poznámka na okraj.

Polknutí jako půlka souvětí. Druhá zněla: „K smrti vyhublý, promrzlý, sám, daleko v temném koutě, ale neumřel, Snape,“ s nehynoucí důvěrou dítěte. „Vím to. Vím to, protože ještě žiju. Vím to pro otázku čí byli ti psi, vím to pro žádost umírajícího, vím to, já to vím… Gin vás milovala a měla důvod. Ona vždycky měla důvod. A Brumbál měl vždycky důvod. Já ho mít nepotřebuji. Merline, pomoz, ale já ne… nevěřím, že bych se k vám mohl kdy dostat, a přesto vím, že ten chlapec žije. Pomozte mu trochu…“ no neznělo tohle jako žadonění?

„Pokud mi říkáte, že jsem dobrý člověk, pokud se snažíte zromantizovat fakta, potom je dobrý člověk i vaše teta, které bylo mou zásluhou také jen ublíženo, Pottere.“

„Proč se tak vehementně snažíte dokázat mi, že jste špatný?“ zarazil se Harry.

„Špatný? Ne, jsem dobrý, Pottere. Ať to, proklatě, znamená cokoli.“

„Jsem pevně přesvědčen, že má teta je dobrý člověk,“ utrousil Harry po krátké odmlce, během níž netušil, co říct. Vždy mu vycházelo spíš čekat, co z něj vypadne. A pak to říct, jako teď. „Mohla být úzkostlivá a puntičkářská a nemusela mě mít v lásce – a mimochodem, zjevně si to zasloužím, protože v mém životě nebyla jediná. Ale to z ní nedělá zlou,“ pokrčil rameny.

Snape přimhouřil oči, přikývl jako „to stačilo“ a nahlas prohlásil: „Víckrát to neudělám.“

A doopravdy – víckrát se takovým způsobem ke studentovi nezachoval. Plus mínus jeho nálady. Plus mínus chování studenta. Vždy prokázal pro Haryho až šokující sebeovládání. Ovšem vědění tohoto prozatím zůstávalo budoucnosti.

A zatím…

„Byl jste k tomu klukovi nespravedlivý. Vím, jaký je. Ale neměl jste…“ nutil se Harry ke klidu. „Ovšem,“ dodal s cynickým nádechem. „Omlouvám se. Vím, že pojem spravedlnost neuznáváte. Copak je spravedlivé, že se mi mstíte za otce? Já blázen. Špatný argument…“

Kupodivu zareagoval. A to slovy: „Copak je spravedlivé, že se nedozvím, proč se James Potter rozhodl mě šikanovat?“ Odmlčel se. „Život je daleko krutější, pane Pottere, nebývá zvykem, že se dozvíme, proč jsme v někom vyvolali nevoli. Jaké jsou skutečné důvody šikany, jaké je ospravedlnění?“

Vskutku… není tohle horší? Není tím ve své zvrácené podstatě Snape, který se nemohl udržet, lepší člověk než Potter, který neměl žádný jiný důvod, než že se mu líbila nějaká holka ve vlaku? Slepá závist? Kdo v tomhle kole vyšel líp?

Harry se odvrátil: „Je tady docela chla…“ zašátral po svrchní vrstvě hábitu a přitáhl si ji k tělu.

Harry se zastavil, zamrzl, protože najednou stál Snape před ním. Blizoučko. Položil mu dlaň na rameno. Stekl jí pod hábitem na bedra. Sloupl jednu z vrstev. Nějak pokoutně se veškeré body předešlé konvezrace v tu chvíli rozpily. Harrymu se před nosem na Severusově ukazováčku houpal hábit. Oči říkaly: tudy ne.

Sáhl po svém hábitu, přičemž Snape řekl: „Existují lepší způsoby zahřát se než mít na sobě osm vrstev oděvu.“

Nevzpírat se. Být.

„Kdy jste je spočítal?“

Kde zůstaly všechny otázky bez odpovědí? znamenala pozvednutá obočí,  která Harryho zase vrátila do reality. Nahlas se Snape zeptal: „To vám ke štěstí stačí? Můj slib?“

„Míníte ho dodržet,“ ztvrdly Harryho oči; oznámil mu to.

„A to víte,“ zopakoval zrcadlově, oznámil v očekávání.

Harry se na jeden plynulý pohyb odtáhl, otočil, odešel do svého bytu.

**

Jak tak šla mokrou trávou a vůní probouzejícího se rána, jak jí křehly prsty, a odmítala nechat levitovat kufr za sebou, vzpomínala na svůj dopis.

Mílý Harry, začínal. Mnohokrát oslovení přeškrtla a vzala nový papír. Pořád jí v něm něco chybělo. Milý Harry znělo fér v porovnání s tím, co následovalo.

Povzdechla si. Stačilo se otočit a natáhnout ruku, tak blízko bylo pryč. Místo toho se dívala na hrad za svítání a připadala si tošičku sentimentálně. Tady si zlomila nohu, a tam! Tam ji dostal Dolohov. A za kopcem tím směrem tušila famfrpálové hřiště, místo, kte se Potterové vždy vyžili. Někde tady, na hranici ničeho a všeho, se svět lámal a měnil.

Milý Harry,

nespočítám, kolikrát jsem chtěla udělat něco jinak, a mrzí mě, že i Ty figuruješ v tomto seznamu. Sám ale nejlíp víš, jak nemožné a nemyslné někdy je vzpěčovat se. Možná by neexistovaly Bradavice, ne jako škola pro děti, kdybych se tehdy Albusovi postavila. Možná by svět byl loutkohrou Temného pána. Anebo bys možná vyrůstal v milující rodině, neměl vůli je opustit a jít vstříc popravě. Možná bys byl stejný, o málo skromnější. Možná. Je to dnes podstatné? Konečně… jsi živý, máš krásné, nadané, hodné a chytré děti, takže pochybuji, že bys na chodu věcí něco měnil. Albusovo rozhodnutí, sebespornější bylo, umožnilo Ti stát se otcem.

Piertotum locomotr. Vždy chtěla ta slova ochutnat, ale nikdy je nechtěla použít. A kolik smrti se za nimi skrývá. Kdyby to tehdy tušila. Kdyby před sebou stále neviděla obličeje… co by? Zvedla hrdě hlavu, o níž netušila, že jí klesla a otevřela oči, které nevědomky zavřela, naštvaná sama na sebe, co by asi zmohla? Zrovna ona? Je to směšné pomyšlení, a ona je směšná a naviní, věří-li, že by změnila jediný kousíček z té dokonale vysvěné skládanky, kdyby věděla, co bude. Tak důležitá nebyla, ne.

Měl jsi pravdu, když jsi řekl, že odejít nepotřebuji. Věc se má tak, že odejít chci. Respektive – nechci tady umřít. Viděla jsem spoustu lidí, kterým byly Bradivce domovem, snad jsem pro pár z nich ten domov sama představovala. Znala jsem spoustu lidí, pro které byly Bradavice jediný důvod žít. Je to nádherná věc, ale svým způsobem děsivá a nebezpečná, nemyslíš? Možná k tomu poznání šasem dojdeš sám. Ráda si myslím – a že je to stejně nebezpečné individuum jako Hrad – že by na mě byl Albus hrdý, kdyby věděl, k čemu jsem dospěla. Ano, Albus je nepříjemný zvyk, kterého se zbavit nedá, pokud snad ano Bradavic. Chci si myslet, že na konci se cítil tak, jako se teď cítím já. Víš, ve chvíli, kdy přestanou svůj účel plnit, je záhodno nechta je jít dál a předat žezlo těm, pro které ještě mají smysl. Pokud zůstaneš, ačkoli ti nic nedávají, otráví Tě a Ty otrávíš druhé, a to není konec, který si přeji mít, není to ten konec, který je Bradaic hoden. Až ten čas nastane i pro Tebe – a já Ti ze srdce přeji, aby nastal – poznáš to. Do té doby jsi tady, Harry, v té nejlepší společnosti. Budu Ti přát, aby ses s životem nemíjel. A život aby nemíjel Tebe.

Pro jeden bezcenný okamžik, kterému se lidé mají tendenci oddávat, zvažovala otočit se, odvolat svá slova a vše prohlásit za šílenství. Domov. Rodina. Celý život tady strávila. Znamenaly pro ni vše.

A pak si uvědomila: Co na tom mění odchod?

Neopouštím Tě, nedávám Ti sbohem. Vždy budu k zastižení, budeš-li mě potřebovat. A s jedním se Ti přece svěřím, Harry. Odcházím klidná. Vím, že jsi v dobrých rukách. Mohl se mi odcházet mnohem hůř. A možná, jednou, až se na mě přestaneš zlobit, mě pochopíš a to doslovně.

Opatruj se a neudělej mi tady z toho kůlničku.

Minerva McGonagallová

**

Choval se podivně, ten jeho bratříček, jako by snad měl výčitky svědomí nebo jako by udělal něco špatného a neuměl si s tím poradit. Všechno by mu byl opustil, ale nže zapomněl na příjezd Lily, no tak to mu odpustit neplánoval. To si od něj ještě slízne, ať se Lily tváří sebepřesvědčivěji v pohodě.

Taky moc nechápal Jamesovu otrávenost v poslední době. Popravdě… slyšel ho mluvit o třech věcech: o famfrpálu, o Malfoyovi nejmladším a o hromadě pitomostí, které kdyby neřekl, vypadal by inteligentněji.

Lily před ním běžela – za bratříčkem. Nechápal její nadšenost a už vůbec nerozumněl tomu, jak se tady v tom labyrintu neztratí. No – ono to možná nebyl labyrint, možná šlo spíš o ty úzké chodby a povědomí dobrovolných fyzických aktivit, které zatuchly ve vzduchu.

„Lily, přibrzdi! Ne každý jsme tak nechutně…“ ale bylo pozdě, dívenka celá radostná vběhla do dveří, za nimiž měl být, jak se nechali informovat od spoluhráčů, James. A mírně pobledlá, ústa otevřená, oči upřené na cosi před sebou zase vycouvala, až narazila do stěny. Pak se otočila k bratrovi, položila mu ruce na hruď a zapřela se v němém: Ne!

Albus se tiše osvobodil ze sestřiných pout a vrazil do dveří. Málem ho omyli. Nikdy – nikdy, nikdy, nikdy, nikdy, nikdy a nikdy nechtěl vidět, jak má jeho bratr jazyk v krku toho Scorpiuse Malfoye, přičemž na sobě nic než ručník. Když si ho uvědomili, odskočili od sebe. Když si sebe uvědomil Albus, otočil se a práskl za sebou dveřmi, na něž se opřel.

Neozvalo se v něm zděšení, že je jeho bratr homosexuál, ani na to, jak strašně Malfoye nenáviděl a jak mu to pořád připomínal, ani snad nějaká žárlivost, ne, v hlavě mu vytanuly variace slov na téma průšvih, jen v na Albuse nezvykle ostrém slovníku.

**

Okusovala si nehty. Kdy napsoledy si okusovala nahety? Ve třetí třídě? A když zjistila, jak návykové to je, neřekla si, že s tím skončí a nikdy se k tomu nevrátí? Tak teď si okusovala nehty, a vůbec jí nevadilo, že se na ni manžel dívá.

Co Ginny věděla? O jejím nejlepším kamarádovi? Jejím! (Ne že by žárlila.) Už to probírala asi posté a nejednou Gin proklela za to, že si umřela, aniž by jí řekla, naznačila, dala návod… popstrčila ji!

A najednou… střípky. Tisíce mikroskopických střípků Ginniných výrazů a emocí, co neřekla, protože se bála, co neřekla, protože něco takového matka nevysloví, nevysloví to milující žena… Hermioně z ruky vypadl hrneček. Zvuk tříštění vytrhl Rona z polospánku. Škubl sebou a přiskočil k ženě v obavě, že se jí něco stalo. Hermiona na dotek čísi ruky vzhlédla a snažila se pohledem a němostí zopakovat to, co jí – přesně a do jediného posledního dětailu – mlčením svěřovala Ginny.  A Ron na ni nechápavě hleděl.

**

Bylo silně po půlnoci. Tak alespoň svědčily hodiny na zdi. Osmá vrstva zůstala ležet na křesle, krb muhutně sytil vzduch. Vnímal ho snad od okamžiku, kdy vstoupil.

„Odejděte. Nechci sedět s nepřítelem mých rodičů u jednoho stolu,“ řekl Harry a upil další hlt whisky, zatímco oči překrýval vlhký opar.

„To bylo dost slabé,“ zazněla hluboká odpověď a následovalo skřípění odtažené židle a zašumění látky, „měl jste říct, že nechcete sedět s jejich vrahem.“

Hlt. Klepnutí plné skleničky o dřevo. Pohled upřený na opačnou stranu. Oči potáhla vodní bublina, dík které viděl rozmazaně: „Pravda,“ duté přitakání prázdného hlasu, „zabil jste jedinou bytost na tomto světě, kterou jste byl schopen milovat nesobecky, která jediná vás dokázala vytáhnout na světlo mezi živé. Nač tedy váhat nad jinými, méně důležitými výstřelky ze života? Nač tedy domněnka, že mezi námi žít chcete?“

„To má být výzva?“ otázal se nedotčeně Snape.

Harry mrkl. Dvě slzy se ztratily v tlustých vrstvách látky. Oči rudé zůstaly. Mrkl znova, obrátil ke Snapeovi tvář a polkl: „Možná.“

Ostře zdvižená obočí a pokárání: „Přestaňte. Nesvědčí vám to.“

Švih, přitulení skla, dotek rtů, náhyb a dusící polknutí; ruka mechanicky položila sklo na dřevo: „Doopravdy?“ lhostejná otázka.

Měl si to pamatovat, že užovky… nebo jak se ta kolej… se nepokoušejí a rozhodně se jim nešlape na ocas.

Nápřah černého rukávu – sklenice letěla přes celou místnost a rozbřinkla se o stěnu. Zvláštní, pomyslel si Harry, že na prudkost toho gesta se Snape tvářil nebobyčejně… klidně. Ačkoli to registroval jen okrajově. Polo vstával, polo padal, snažil se Harry natáhnout se po sklenici, po dávno mrtvé sklenici. Nechť je jí země lehká.

Silná ruka ho zadržela a vhodila zpět do křesla. Harry zmateně…

Uvědomil si rty na svých. Pravda – jenom záblesk, takový matný a nijaký. Hádka? blikal zmateně mozek. Kde to jsem? Kdo jsem? Co se děje?

V další okamžik si připadal, jako by ho pohltilo nebe, když mu do nosu udeřila povědomá vůně. Tělo, hlava, vlasy, obličej – tebe já znám. Co nevím, je, co právě děláš. Co děláš?

A pak ho to napadlo. Dlouho nepoužívané synapse se sepojily. Líbáme se. Opatrně pohnul rty. Nezmizíš? Povzdech – kam až tě pustím? Opatrně se přisál. Sebevětší lež jsi, jakýkoli výplod opilé fantazie – ty mě nezamrzíš, nedovolím ti to. Zvedl ruce. Položil je na ramena. Vláčně se přitáhl. Vláčně se nechal táhnout na okraj křesla. Něco se dělo. Nebyl si tak úplně jistý, co, ale nebyl k tomu ani v nejmenším zamítavý. Nedovedl.

Duší oplatil tlak protitlakem. Severus. Bože, Severus, kterého znám. Jeden nádech, víc důvěrné vůně, důvěrný pocit důvěry. Důvěry, kterou mu přes veškerou snahu nevyrvou. Má ji v náručí. Nepustí. Nedá. Žije. Stojí. Dýchá. Umírá. Ne, nedá. Nádech. Prostota v přírodních barvách. A jeho otravný dech páchnoucí… co to pil?… přijímán beze zbytku. Bez podezřívavosti. Bez podezření.

Nádech.

Pomalé plutí opačným směrem v jednolitém pohybu.

Neodcházej.

Jdi.

Běž.

Běž!

„Běž,“ ani si neuvědomil, že to říká.

Kruté přerušení jednoho ve dva. Černý vážný pohled.

A Harry ve svém přirozeném prostřední: „Co to…?“

Kmit černých očí.

„Nerozumím…“ blábolil Harry. Šeptem.

Druhé kolo pečlivého pohledu. Pohled vstal a s ním i majitel a s ním zelené oči druhého majetele pohledu.

„Nechápu…?“ ani zavrávorání, ani stabilita, nic nebylo důležité, dokonce odchod zdroje informací nebyl podstatný.

Na slovech nezáleželo. Nezáleželo na realitě. Ta měla jiná pravidla. Zlomená a pokroucená. Ale to on nebyl. Ani jeden z nich.

Zůstat znamenalo risk. Útěk naději.

Podvolení… oh, co znamenalo podvolení?

Možná ty střepy v koutě místnosti, vykázané k nemilování. Anebo ten plamínek tam v krbu.

Anebo mezischod.

A Harry usnul dřív, než dovřel víčka.

04.05.2012 18:39:18
Tereznik
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one