Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


„Co tady děláte?“ Královy oči probodly postavu uprostřed ložnice; bílý župan, svěšená hlava – neopakuje se tady něco?!

„K vašim službám, milosti,“ řekl pouze rytíř.

Když už vás unaví bojovat. Pouta z kovu spadnou na zem. Hlasem proteče únava. Ústa obklíčí unavený, šťastný, šťastný skoro úsměv.

Král svlékl hábit, přehodil ho přes židli. Postoupil k rytíři, vzal jeho hlavu do dlaní, na čelo vtiskl pevný polibek. Nádech, zamumlané: „Neublížím,“ tlak na hlavě povolil, ruce se přesunuly k rukám rytíře; král je vzal do dlaní, zatáhl, zacouval pomaličku na postel. Jednu ruku pustil. Položil se na postel, rytíře s sebou. Zády se opřel o čelo postele – dík za vyskládané polštáře! – a ochotnou, avšak nejistou hlavu rytíře uložil na svou hruď.

Nezlobíte se?

Ne.

Odpuštěno?

Odpuštěno.

Děje se něco?

Jen jsem zase ve své kůži. Alespoň jak se dá.

Já říkal, že jste milosrdný.

Mlč už.

A tak tam leželi, s Harryho nádechem se zvedla Severusova hlava. Harryho prsty se probíraly černými vlasy. Harryho pohled byl bezmyšlenkovitě upřený do prázdna.

Harryho oči se přivíraly a král řekl: „Měl byste už jít.“

Rytíř polkl, mírně se nadzvedl na lokti: „Mohu zůstat, dokud neusnete,“ navrhl bezvýrazně.

Král zaváhal a Harry řekl, urovnávaje mu pramen vlasů za ucho: „Možná jindy.“

Rytíř přikývl. Zapřel se rukou, župan se mu trochu rozevřel a odhalil krk. Pásek v pase se uvolnil. Královy oči hltaly.

A rytíř povzdechl a vrátil se zpátky na postel: „Mám ho…?“

Král vztáhl paže a pásek rozhodně utáhl, položil se nazpátek do peřin. Chvíli sledoval uzel na pásku a pak zavřel oči, unaven. Promnul si je.

Severusovy prsty mu sundaly obroučky – pokud do nynějšího dne neexistovala ztělesněná křehkost, dnešního rána se slunce usmálo.

„Co vás trápí, vaše veličenstvo?“ pohladil Harryho ucho sametový hlas. Harry prsty z očí nesundal.

„Toho by bylo tolik, můj věrný rytíři,“ věděl, že se Severus dívá. Cítil ten pohled. Jeho prsty se rozběhly od uší, stoupaly skrz vlasy až ke… královy ruce ho zastavily, jeho reakce rychlá, jeho pohled stočen k zemi: „Respektuji vaše rozhodnutí,“ řekl Harry ploše a nejtenčí části vlasce rozstřiženého tupými nůžkami protkané duší, napuštěné bezradností, prolínající se do hlasu, „respektujte i vy mé.“

Zadržení dechu, nesouhlasné syknutí, stáhnutí snahy, čelo a nos se přiblížily k Harryho tváři, tichá lítost: „Takhle to dopadá, když dítěti dají do ruky meč, na hlavu korunu a řeknou – bojuj.“ Ztlumil hlas: „Co zbude z člověka? Co z dítěte?“ Ještě jej ztišil: „Povězte, králi, jak vám má někdo jako já pomoci, když není vámi a necítí vámi?“

Tklivé a poklidné ticho rozvinulo se po okolí.

„Možná stačí vaše moudrost,“ přerušil výstup slunce král.

„Nejsem moudrý,“ kontroval rytíř, „jen mám zkušenosti. Moudrost leží jinde.“

„Potom mám štěstí,“ prohlásil král a dovolil slunci zase se po své dráze rozběhnout, „protože vy máte obojí.“

 

Probudil se s pocitem, že ho někdo pozoruje. Pro jednou to byla pravda: „Jak dokážete v tomto paláci vydržet?“ povzdech. Vážně ho to zajímalo, uvědomil si král.

Odpověď byla snadná jako utrhnout jablko ze stromu – jen se natáhnout… a dosáhnout: „Byl to náš domov…“

Tvrdé, tvrdé oči rytířovy: „Což je další věc, na kterou si musíte odvyknout.“ Vstával.

„Vy jste neměl domov?“ nejtenčí, nejtitěrnější, nejlehčí otázka.

Nesmiřitelné oči: „Tady nejde o mě; vy jste se chtěl naučit žít…“

„Je to můj domov,“ přerušil ho král, koruna pevně na temeni, „neodejdu.“

„Proč ne?“ vyzval ho rytíř, stál nad postelí, oči msty studovaly přikrývku. „Veli…“ dodával spěšně.

„Je mnou živ,“ odpověděl rozespale král, „mohl bych stejně tak opustit svůj lid…“

„Což jste udělal,“ procedil rytíř nevraživě.

„Ještě ne,“ připoutal král hněv rytířův jediným pevným pohledem. „Pokud vám toto místo připadá nesnesitelné, rytíři,“ král se vyhoupl z postele, „je to má nesnesitelnost, rytíři. Je mi sotva útěchou, že jste na té chodbě nemluvili o mně, protože to zoufalství a vztek, ta nesnesitelnost – to vše je mé. To je to, co zbylo, když druzí odešli.“

„Vyhnal jste je,“ vzpurný pohled se zastavil u pasu; skoro jako by se do očí podívat chtěl; ale pak zase sjel k podlaze.

„Nebo zemřeli ve válce,“ prohodil konverzačně král; sám dávno naučený, smířený hlas. Věci, které se naučíte, ale k srdci se vám nedostanou.

„Anebo tady zůstali, mrtví, truchlící, neochotní vrátit se k životu, za který jiní bojovali,“ dodal tvrdě rytíř.

„Nebo rytíři, kteří mu to nikdy nepřestanou vyčítat, stejně jako mladí aristokraté. I když nevím, k čemu plurál,“ řekl král lehce.

„Rytíři a aristokraté, králi,“ ten písek mezi zuby vrzal, stejně jako sklovina, „kteří za vás v té samé válce nastavovali život.“

„Za což vám do smrti budu vděčný a budu na to pamatovat,“ přikývl král.

A viděl, jak zlost drtí rytířovu ruku, až mu bělely klouby a v dlaních zůstávaly hluboké půlměsíce: „Smím odejít?“

„Rytíři…“ král se snažil zmírnit onu zlost; a k uhašení použil petrolej.

„Víte, proč jsem nechtěl být pasován na rytíře?“ přerušil ho Severus. „Protože je to rádoby šlechetný titul vraha. Nepotřebuji ho. I bez té pompy vás dokážu chránit a vraždit pro vás, milosti.“

Možná až teď si král uvědomil, jaké urážky se na tomto muži dopustil. Ne možná – pochopil to tady a teď. Zbledl.

„Můžete jít…“

Než ta slova stačil doříct, bílý župan vířil ze dveří jeho ložnice.

Špatně, špatně, zase špatně… kdy tomu bude jinak? Sevřel víčka. Svěsil ramena. Zamířil do koupelny.

 

„Za to se omlouvám,“ řekl král, když vstoupil do jídelny. „Nikdy mě nenapadlo…“

„Vás s mocí a penězi nikdy nic moc nenapadne, veličenstvo,“ uťal Severus omluvy, „obvykle na tom býváte ještě hůř a myslíte si, že můžete vše. Musím dodat, že tomu tak k bídě a neštěstí většiny také je. Oproti nám můžete vše…“

Harry přikývl: „Nebuďte nespravedlivý. Máte tady vše a nic po vás nechci, kdykoli můžete jít.“

Temné oči ho propálily někde u opasku; pohled se vrátil do talíře: „Máte pravdu. A také jsem řekl obvykle – obvykle jsou na tom lidé jako vy daleko hůř.“

„Já…“ odsunul židli, posadil se, „vím.“

Cink, ťuk, ťuk: „Ale já ne,“ pronesl Severus vyrovnaně.

„Prosím?“ vzhlédl král od talíře.

„Nic po mně nechcete a mohu kdykoli jít – i když ne doopravdy, to oba dobře víme. Ale… proč? Co tady vlastně dělám? Proč já? Co chcete, králi? Nerozumím vašim přáním – a snažil jsem se.“

Král mlčel: „Třeba tady jen nechci být sám.“

„Nebyl jste. Byl tady Draco. Což vám nestačilo. Proč já?“

Král si prohlédl jídlo na talíři, pečlivě, několikrát, než odpověděl: „Na to se občas ptám i sebe.“

„Nejsem vtipný ani krásný ani urozený a nemám nic, co bych vám mohl nabídnout. Proč já?“

„Já to nevím,“ zaprosil král. „Nenaléhejte už.“ Napil se vína a spolykal pelyněk.

„No,“ ubrousek hozený do talíře, „možná byste to měl zjistit.“

 

Král si klekl vedle Severusova křesla, když ten pozoroval páření plamenů: „Jak můžu zjistit, proč právě vy, když si nemohu vzpomenout, jaké místo jste zastával v mém životě před válkou? Vy mi to neprozradíte…“

„Ne,“ odpověděl jednoznačně Severus, „to neprozradím.“

„Tak co ode mne tedy chcete?“ královy zelené oči pátravě vzhlédly a sváděly prohraný boj – slituj se, vzhlédni!

Praskot ohně požírajícího dřevo: „Copak je to tak nepochopitelné?“ povzdech. Hlas se s každým dalším slovem stupňoval, nabýval na intenzitě, naléhavosti, Severus téměř, téměř vstal – aby přebil královu gestikulaci: „Chci, abyste odsud odešel a vyhledal někoho nebo něco, co bude hodno vaší…“

„Dost!“ přerušil král Severuse zuřivě; v hlase bezedné zoufalství. „Neodejdu.“ Gesta nestačila. Slova a zoufalství nestačily.

Severus v křesle jako by ochabl: „A já nevzhlédnu,“ řekl srozumitelně, tiše, bez záchvěvu obavy, „protože mě můžete mít jako přítele nebo člověka, můžete mě vlastnit jako věc, můžete mě zabít nebo nechat zabít, mučit mě, můžete mě přišpendlit k posteli a udělat ze mě hadrovou panenku nebo mě můžete přimět, aby se mi vaše hraní si líbilo. Můžete se pokusit přimět mě se nenávidět. Ale nikdy, tak jako já vás nedonutím odejít, mě vy nemáte jakým způsobem přimět vzdát se mé duše. Ať je jakákoli. V dobrém i zlém. Té duše, která má svá přesvědčení a své volby – dobré i špatné. Ne, můj králi, na tomto poli je válka prohraná.“

„Pochopil jsem,“ řekl Harry dutě a prostě; narovnal se a odešel.

17.02.2014 01:17:51
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one