Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Všem obrovské díky za komentáře a za teorie, spekulace - zbožňuji spekulace. Umožňují mi vidět, jak text chápete, porovnávat je s mými představami a ujasňují mi, jak daleko v příběhu jsme. Opravdu jsou pro mě důležité, proto se, prosím, nestyďte - směle dál!

„Celou tu dobu to ví, ví, že se na něj chci podívat – podívat se mu do očí. Proč to dělá?!“ podíval se král roztržitě na Draca a zamumlané asi proto, že to ví, nevnímal o nic víc než prohlášení jistě že to , obzvlášť když jste mu to sám naservíroval. „Řekněte… co o tom víte?“

„Není toho moc, můj králi,“ upozornil ho Draco.

„Nevadí,“ horečnaté vyhledání očí.

„Já jen vím, můj králi, že přátelé tady nejsou od toho, aby vám řekli, co chcete slyšet,“ hluboká úklona.

Král to nevydržel vzápětí, rozhodil ruce a jeho plášť se rozevlál do strany, když pokynul mladému aristokratovi: „A?!“

„Přesně to dělá, můj králi,“ řekl Draco opatrně, „provádí vás skrze labyrint těch uschlých růží ven. Jemu nesejde na jeho nebo na vašich šrámech a škrábancích, dokud ví, že je schopen vás přepravit na druhou stranu celého.“

„Nemožné,“ odvětil král, „nikdy neodejdu. Myslím ne tím způsobem… i kdyby se mu podařilo přimět mě odejít, vždy tu zůstanu ve vzpomínkách a srdci… a… a…“

„Jenže on to ví – ví, že vás dokáže provést labyrintem, můj králi, a nejspíš i ví, jak na to. A velmi pravděpodobně spoléhá, že to, co uvidíte za zdmi, vás přiměje zůstat venku.“

Harryho oči přestaly těkavě prozkoumávat okolí a zaměřily se na mladého jinocha Malfoyů: „A přiměje?“

„Kdo jsem já, můj králi,“ Dracovu tvář protnul šibalský úsměv, „abych mařil plány svého kmotra?“

Otočka, plíce nabraly kyslík, druhá… ale Draco tam už nebyl. Zmizel, jako by se vypařil. A tak se král vypravil zpět do svého paláce.

 

Někdy vzpomínky zatloukáme do zapomnění, ale jak ze zapomnění ven?

Harry to nevěděl. Nevěděl, buch, nevěděl, buch, nevěděl. Dveře se otevřely a zavřely a Severus neslyšně přešel až ke králi. Mezi krále a zeď nastavil ruku – tuch. Harry vzhlédl. Vyčítavě: „Ti, kteří vás donutili tu zůstat, se to nedozví, a i kdyby… ochráním vás. Dávám vám svobodu… běžte. Můžete. Nezastavím vás.“ Trpělivá sonda na Severusově temenu. „…takže?“ Harry pozvedl obočí.

Severus pomalu, klidně, rozvážně, přepečlivě a uvědoměle zavrtěl hlavou, že ne.

Harry roztřeseně vydechl: „Proč vám stojím za to tady zůstávat? Proč neodejdete, když můžete? Cítíte se tady jako vězeň. Cítím se jako váš kat. A dávám vám svobodu – je snad jediný důvod, proč ji nechcete přijmout? Protože by existoval jediný – a zároveň vím, že on to není, vy ke mně necítíte náklonnost. Tak proč?!“ nechápavé oči se propalovaly do Severuse.

„Vy to nechápete?“ dèja vu? A pak přikývl, prostudoval Harryho klečící postavu a potom poklekl on sám, za krále, a zašeptal mu do ucha – příslib, příslib: „Ukážu vám všechno,“ Harry se zachvěl. „Nikdo jiný nebrečel nad bezdomovcem, kterého všichni obešli a překročili a ani jeden se nad jeho hladem nesmiloval a nedal mu jídlo. Nikdo z nich se na rozdíl od vás nerozplakal nad absolutním zvykem a lhostejností – nevnímali ho, vy ano. Vy ano,“ příslib, slib! Že ano. Ano? Ano. Ano, mohl to cítit, bublalo to těsně u povrchu. A pak se hlas příslibu změnil, zdrsněl, káral, obviňoval: „A pokud tomu říkáte být děvkou,“ král i Harry se zděšeně podívali na Severuse; jak to ví?!, „pak budu svému králi s potěšením děvkou a vás za to budu navěky milovat, králi,“ hlas rozsudku hněvem rezonoval. Umlkl. Nahradilo ho další, prosté vysvětlení: „Proto vám sloužím, proto jsem zůstal, proto jsem se nechal přinutit být tu s vámi, vědom si toho, co jste mohl, a zároveň s vírou,“ jemně, jemněji, „že vás znám dost dobře a můžu vám věřit, že mi ‚neublížíte‘,“ to slovo omyl na jazyku, znal ho, Harry ho znal – použil ho sám; nebo možná ne, možná ho skrz něj použilo něco vyššího; neublížil, „že to neuděláte. Dodalo mi to sílu. Dodalo to tomu tu pointu – že i kdybyste tak učinil, nevadilo by mi to. Poddal bych se,“ jak sladké vzdání se, jak hořké přijmout tu oběť. „A to jsem ani nevěděl, jak moc s tím budete muset bojovat,“ naděje, překvapení? Obdiv a úcta. Bylo to tam, vše tam bylo! „Věřte – o to víc vás miluji, cením si vás a obdivuji vás, králi,“ tak; pravda. A opět krví kolující hněv: „A kterýkoli zbabělec, který má slova zpochybní nebo se jim vysměje… vyzývám ho, aby je někomu zopakoval do očí. Protože pokud to neudělá, nemá nejmenší právo ošklíbat se a soudit mě.“ Výsměch: „A ať také najde někoho, kdo je těch slov hoden. Budu se moc dobře bavit.“ Temná, děsivá, ničivá – odvrácené pochopení: „Takového nenajde. A to je, můj králi,“ sehnutí, polibek na čelist; jen tak; sám od sebe; a chtěl to; proč?! – protože dotknout se slunečních paprsků; „jediný důvod, který znám.“ Severus vstal. „Mimochodem je ještě jedna věc, které jsem si dneska vědom, ale na kterou jsem se přirozeně nemohl spoléhat, když mě vybrali. Totiž že jste pochopil, že násilím cesta nevede. A to je u někoho vašeho postavení ocenění hodná věc,“ pak prostě a tiše odešel.

 

„Mám pocit,“ ozval se král na prahu, když sledoval Severuse otočeného zády ke dveřím, jak cosi sepisuje na svém stole. Respektoval ho. Nikdy do jeho pokoje nešel. Bylo by to stejné, jako by řekl ano, když se mu nabízel… co hůř, znamenalo by to vypálit pokoj k úniku. Jenže… dnes přišel. Narovnání zad, ztuhnutí a konec pohybu brku ke kalamáři; kap: „Mám pocit, že jste udělal něco špatného. Hodně,“ kap. Ruka brk neochotně vrátila ke kalamáři. Severus vstal a poklonil se.

„Má vaše veličenstvo něco konkrétního na mysli?“ naprostá lhostejnost – nebo dokonalá ztuhlost… protože necítit nic je lehké.

Král pozvedl obočí: „Mluvím o pocitu.“ Neochotné: „Vy mi k tomu nemáte co říct,“ bylo řečnické sdělení podlité vodou, rozpálené na sto osmdesát. Král se svou majestátností se opíral o futro. Nekonečně poražený. Neskonale vědomý si.

Obočí se zvlnilo, přiblížilo, čelo se zkrabatilo, rozbouřilo vráskami: „Ano, udělal a ne, nemám.“

Král sledoval Severusovo nekonečně se ukazující temeno, rozpolcen nechápavostí: „A já vám věřím…“ deklamoval.

Ve své jistotě nejisté přikývnutí: „Věřil jste.“

„Potom to nemohlo být tak hrozné,“ namítl Harry, i když každý nádech znamenal ostré bodání.

„Máte pravdu jako vždy, můj králi,“ další úklona; dodal cynické, „bylo to horší.“ Pusto. Znič si mě, živote. Nikam nenáležím. A co se mnou, králi, je na tobě.

Tři prázdná nadechnutí, pálící oči, sucho v ústech: „Dobrá,“ přikývl král, „hierarchie a kárání a trest a horší věci… to máme za sebou, ne? Oba jsme si moc dobře vědomi toho, že kdybych byl skutečný král, za vaše drzosti a nepokryté výzvy bych vás musel potrestat. Tak co mi to prostě říct, ať se mohou diváci rozejít?“

Ticho. Dusivé, škrtivé, nic nevysvětlující, mozek odpojující a ústa zamykající ticho: „Povyprávět pravdu by vám mohlo uškodit a nás zničit,“ námitka.

Rozpřáhnutí, nevěřící výdech: „Kdo vás vybral? Kdo z mých poddaných vás obětoval? Tohle vědět chci,“ nemilosrdně.

„A když vám to řeknu,“ narovnání zad; občas to vypadalo, jako by si opravdu jen netroufal se podívat zpříma do králových očí – jako třeba teď, „změní se snad na vaší snaze vzpomenout si a odejít něco?“

„Jistě!“ vyhrkl Harry; skousl si rty. „No – minimálně budu vědět, kdo byli ti zbabělí potkani.“

„Nebyl to nikdo, králi,“ zatřesení hlavou, neposlušný pramen stejně nepřestal překážet, „a byli to všichni. Všichni, kteří zbyli.“

„To se lid jen tak sebral a dostrkal vás k Malfoyům, kteří mi podstrčili Draca, abych se mohl podívat na vaše vyobrazení na jeho medailonku…“

„Nic tak složitého, králi,“ upozornil ho Severus. Pak neochotně dodal: „Lidé věděli, že mě budete chtít vidět.“ Vzpomeň si, prosím, alespoň si vzpomeň.

Zázrak; tma; propad do pekla – nějaká cesta je nevyhnutelná, no ne? „Takže se mi nepodíváte do očí, protože bych si mohl vzpomenout?“ tlama pekla má vždycky tak ledový dech. Kam se poděly kotle? „Není tohle vyhnáno ad absurdum, Severusi?“ Nešťastně, nešťastně: „Dělat vše, abych si vzpomněl, a přitom neudělat to poslední, abych vzpomenout mohl?“ A kdy přešel až k němu a zvedal mu tvář?

„Třeba nechci, abyste si vzpomněl na tohle…“ neurčité gesto, cuknutí hlavy – chci pryč!

„Jsem rád… když jsme dost blízko, odvážíte se mi podívat alespoň ke krku,“ výsměch? Ano, ale ne zlý.

A Severus se málem chytil; oči se rozpohybovaly a dívaly se na vše možné: „Já si vás pamatuji, králi. A nezapomněl jsem, jak vypadáte…“ na rozdíl od vás zůstalo mezi nimi. A to už zle výsměšné bylo. I když to vlastně vůbec nebylo výsměšné.

Prsty opustily tvář, jako prsty propouští sníh. Král odešel.

06.02.2014 16:51:47
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one