Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Jednoho slunečného, ale mrazivého rána seděl král na terase a prohlížel si pozemky, když za ním přišel Severus. Poklonil se, nejistě se natáhl pro židli a posléze se bez větších povolení nebo zakázání krále usadil vedle něj, odevzdaně vůči slunci, které jeho pleť nemělo zrovna v lásce… nebo Severus.

Bylo ticho, téměř posvátné, a Harry si palčivě uvědomoval nedostatek jakéhokoli ruchu, který by způsoboval lid nebo i jen příroda. A tak se zaposlouchal do jediného, co ještě slyšet bylo. Dech druhé osoby. Pokoutným způsobem se jeho oči přestěhovaly z přírody na Severusův ohryzek a tak, když si Severus byť nenápadně odkašlal a polkl, nebylo divu, že byl Harry připraven na konverzaci. Pohled raději odvrátil k obloze.

„Všiml jsem si,“ začal Severus jen neochotně a pozvolna, jako by nechtěl narušit předchozí klid a ticho, a přece tu bylo něco, co bylo neodkladné, „že jste mi přestal říkat rytíři,“ dokončil a vida, že se král nemá k žádné reakci, pokračoval. „Ne že bych si přál dopadnout jako Porpington…“ nádech cynismu, který Harry nechápal, byl patrný.

Přerušil ho tedy s klidným výrazem: „Kdo je Porpington?“

Nevědomosti, sladká nevědomosti. Bylo bolestivě zřejmé, i když dobře skrývané, že zábava, byť cynického původu, ho právě nadobro opustila. Severus šlehl pohledem k Harryho tváři, ale podařilo se mu podívat se zase velice rychle dolů; naneštěstí dřív, než se Harry odhodlal podívat se na něj také. Takto zachytil jen přehluboké táhnoucí se skrz Severusův obličej a obrazce tvořící vrásky.

„Nikdo významný,“ odpověděl ploše. Král přikývl a čekal. A když to Severusovi došlo, řekl: „Jen mě zajímalo, proč jste mi tak přestal říkat, králi.“

A Harry přikývl: „Protože jste si to nepřál,“ a jeho zelený pohled se opět utopil v oblacích. Když Severus vstal a zamumlal rozloučení – byť ne hned, udělal to značně brzy, takže Harry pochopil, že utíká – Harry ani neodpověděl, nezdržoval ho a neohlédl se na něj. Jeho modrou krví koloval podivný, podivný pocit.

 

Králova poslední návštěva byl Draco. Ono vlastně… Severus už palác moc neopouštěl a Draco za ním chodil… chodil. A kromě aristokratových rodičů… nikdo neměl tu odvahu – byť v jejich případě to byla drzost – se v paláci ukázat. A král… král to místo přejmenoval na pohřebiště živých a památník mrtvých. Ano… pokud tak zněla otázka a byl-li by k sobě upřímný, musel volky nevolky přiznat, že cítí ten tah směrem dolů, kdykoli si nedával pozor a zamyslel se. Ale patřilo to k němu. Byl to jeho způsob – vždy byl – jak zůstat v kontaktu s těmi, kteří ho opustili.

A bylo zvláštní, že od chvíle, kdy se na tomto místě objevil Draco… a od okamžiku, kdy se dozvěděl o Severusi Snapeovi, ho problémy s pamětí a pocity deprese a smíření nijak netížily.

A bylo zvláštnější, že s každým dalším rozhovorem s výše zmiňovanými se ony pocity vracely.

A bylo přímo nelidsky kruté, že jeho klid vyprchal právě teď. Protože světlých chvilek je tak strašně málo. Protože každý chce víc. A protože král se v tomto od svých poddaných nebo rovnocenných nijak nelišil.

Král usedl do křesla ve své ložnici. Přemítal.

 

Byl to asi druhý nebo třetí den, kdy se zavřel do ložnice. S nikým nepromluvil. Rozčilené klepání vnímal jen způli a stejně na něj neodpověděl. Jeho ry… Severus Snape se po čase vzdal. Aby se připomínal s jídlem. Aby se ptal, zdali se něco nestalo. Aby se ptal, zdali je král v pořádku.

Jediné okamžiky, kdy si dovolil složit korunu, byly překvapivě před spaním. Nikdy jindy. A nikdy před někým jiným. Žezlo? Ano. Jablko? Ano. A chování? Ano. Ale korunu nikdy. Jeho majestátnost mu byla jasná a bylo mu zřejmé, že odložit ji – dopustil by se neodpustitelného. Velezrady na svých poddaných. Občas to byla jediná věc, která mu jeho hodnost v mocenské hierarchii připomínala… a povinnosti. Naučili ho nosit ji. Takže ji občas zapomněl sundat i před spaním. Její váha byla jednou k nepoznání a jindy k neunesení. A přesto ji nikdy, nikdy nesundal v bílý den.

Proto se postavil a sluneční záři ukázal těžké černé závěsy.

Tak dlouho se snažil vybavit si… jediné jméno, jediný výraz v obličeji, jediného člověka, který s ním byl ve válce proti… proti…

Prsty našly ostrou korunu a pomalu ji stáhly z temena, odložily na noční stolek. Hermelín šel dolů, rudý samet s provazci ze zlata šel dolů, vesta šla dolů, boty a kalhoty šly dolů, po nich spodní prádlo. Král stáhl z postele přehoz, usadil se na zemi – pod sebou nějakým způsobem kus z toho přehozu – kolem beder omotaný jeho zbytek. Kolena přitáhl a začal se pohupovat dopředu a dozadu.

Jediné jméno, jediná tvář… kromě Severuse a Malfoyových. Pro koho tady drží smutek? Jak vypadali jeho rodiče a přátelé? Měl přátele? Tak jak k čertu vypadali? Kdo dál? Kdo byl ve válce a proti komu stáli? Jak ti lidé, proti kterým stáli, vypadali? A jak se jmenoval a vypadal vůdce druhé strany? Nevěděl. Harry to nevěděl. Stiskl oči, víčka pevně semknutá vykázala slzu z oka, bodavá bolest hlavy se zestonásobila.

Proč si nevzpomínal?

Občas jen paprsky slunce, záblesky… čistě světle modrá – to byla jedna z mála věcí, na které si dovedl vzpomenout sám. A pak občas, v nejsvětlejších a nejneočekávanějších chvílích, když se bavil se Severusem, kousky. Střípky. Jen slova. Slovní spojení a nejméně často pak věty. Nevěděl, komu náleží. Nedokázal si vybavit nic, co se jeho dřívějšího života týkalo.

Jako by se jednoho dne probudil a věděl, že je král a že je důležitý, ale neměl ponětí, odkud se vzal a co je dnes jeho úkolem. A samota – tu cítil blízko sebe, jak se mu otírala o ucho ústy a přilepená k jeho zádům mu neúnavně dokolečka broukala nějakou melodii.

Věděl o její existenci, ale ne, jak k ní přišel.

A ještě mlhavý pocit vyhrané války.

Neopracované kameny paměti, které mu v surovém stavu zbyly.

Tak čemu byl vlastně tak zatraceně věrný? Nějak tušil, že toho dřív bylo víc, bylo to hlubší a důležitější, než to, co má nyní, ale… z tušení se nežije!

A ty věci, které ho napadaly, když pokradmu Severuse pozoroval. Jako by cítil, že mu nemá věřit, a jako by věděl, že si jeho nedůvěru absolutně a bezvýhradně nezaslouží. A to nebylo všechno.

Myslí mu proplouvaly otázky jako: Proč si člověk nevybere náhražku, ve kterévše – je oslavován a vítán a uctíván a nezměrně zneužíván?, načež mu dojde odpověď: Protože jednou pro vždy otevřel oči a pochopil. Jenže k čemu se to vztahuje – na to si nemohl vzpomenout!

Po zádech mu stékal studený pot a po tváři další teplá slza a docházelo mu, že se v těch otázkách a nejasnostech topí. Chtěl vykřiknout, ale kousl se do rtu – kdo by přišel na pomoc? A on tak strašně neměl ve zvyku dovolávat se pomoci, která neexistovala.

Tři prsty, celá teplá dlaň, teplo a vůně člověka, který si k němu dřepl, se vynořily tiše a odnikud. Harry sebou trhl a doširoka roztáhl roletu víček, která odhalila dva smaragdy se zužujícími se a následně rozšiřujícími se zorničkami za obroučkami brýlí. Viděl to. Musel. Protože se tam, na té zemi, díval králi přímo do očí. Ruka se posunula vzhůru, poté sjela na bedra k okraji přehozu.

A Harry se nekontrolovatelně roztřásl, vypustil zadržovaný slaný vzduch z plic, přestal svírat kolena, natočil se, natáhl a prudce Severuse objal kolem krku. Zakymácel se. Ve dřepu se těžce drží balanc, když do vás někdo vrazí a vy to moc nečekáte. Severus to alespoň očekávat musel. Ustál zakolísání a objal jednou rukou králova záda a druhou ho držel za zátylek.

„Nevzpomínám si,“ vydechl Harry roztřeseně.

„Já vím,“ lehký polibek na rameno, „psss,“ ujistil Harryho Severus.

 

Třikrát zamrkal a probudil se, nekoordinovanou rukou protřel oči a lehce se posunul ze spletence těl. Znova ruku natáhl, nasadil korunu na temeno. Muž vedle něj otevřel oči, jako by ani nespal.

„Dobré ráno,“ řekl pokusně Harry, nejistý.

„Půjdu,“ oznámil Severus a dřív, než se Harry zmohl na reakci, vyhoupl se plně oděný z královské postele a odešel.

Po sprše a snídani našel Harry Severuse v knihovně. Závěsy byly staženy a v krbu vesele plápolal oheň. Muž letmo vzhlédl od knihy; vrátil se k ní; znova vzhlédl, tentokrát se ale nepodíval Harrymu do tváře a sklapl knihu, stránka nestránka; vyskočil z křesla a uklonil se s nezbytným: „Vaše veličenstvo.“

Něco nebylo správně. To Harry od probuzení věděl. Nebyly to závěsy, nebylo to oblečení, nebyly to zdvořilostní fráze…: „Děje se něco?“ zeptal se Harry podezřívavě.

Ticho, praskot ohně, neochotné: „Nikoli, králi, mělo by?“ jako by shodilo bombu jistoty.

Tři zalapání po dechu; mrak nápadu; v hlavě zděšený vykřičník – proč už se zase nedívá?! Oněmělý úžas a nevěřícné prohlášení: „To ta koruna!“ žádné otázky, žádné zdvořilosti – dokonalé pochopení za dvě a půl sekundy, hotovo, neotáčet, sáček nepropichovat. Harry ji čtyřmi prsty uchopil, cink a vibrace vzduchem – odhodil ji do kouta. Jen tak. Bez zpětné myšlenky či lítosti.

A Severus se jen zkoprněle podíval na místo přistání, střelil pohledem ke králi… Harrymu? …ale do očí se mu nepodíval.

Tři marná otevření a zavření úst: „Tak co je tedy špatně?“ zeptal se Harry nejistě.

A Severus se zhluboka nadechl: „Je to rozkaz odpovědět vám, králi?“

Harry zmateně zamrkal: „Prosba.“

Temný pohled střelil do zelené, pak se zase modlil k zemi: „I ta koruna, ale nejen. I bez ní jste král. Pro mě určitě.“

Harry roztřeseně, nevěřícně a posměšně vydechl; tohle nějak podvědomě znal a přišlo mu to ozbrojeně k popukání: „Ne. Jen neříkejte ‚byla to chyba, nemělo se to stát a nebude se to opakovat, je mi líto‘. Nechci to slyšet, a pokud to projde vašimi ústy…“

Severus výhružku přerušil: „Byla to má chyba, ale stát se to mělo a zcela jistě se to opakovat bude,“ pevný; rozhodný; neústupný. „A líto mi to není,“ došperkoval prohlášení.

 

„Půjdeme?“ natáhl ruku Severus. Harry povzdechl. Otáčel hlavu a…: „Ne!“ zastavil ho příkrý hlas a poté jemné: „Nedívejte se.“ A tak Harry natáhl ruku a nechal se provést bránou.

Něco prasklo a Harryho oslepilo bílé světlo.

Konec?, pomyslel si a nejasně zahlédl čekajícího Draca. A pak… potom…

14.02.2014 01:01:30
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one