Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Děkuji. Všem, kteří nově komentují, patří mé vřelé: vítejte, všem již komentujícím o to vřelejší: děkuji. Jste úžasní, mám velikou radost… pěkné počtení. :)

Severus toho měl právě tak po krk. Proč se ten idiotský Potter snaží přizabít v jeho hodinách?! Proč se naprosto pokaždé snaží spáchat v lepším případě sebevraždujeho hodinách?! Proč si to nenechá na McGonagallovou, ježibabu jednu, nebo toho upištěného Kratiknota?! Morgano – klidně i na Brumbála, pro něj za něj.

Nutno dodat, že Severusovu rozpoložení nenapomohla ani náročná noc. Jindy by toho zmetka možná přiškrtil slovy, ale dnes na něj neměl náladu. Ne – zkrátka neměl. Co taky jiného čekat od Smrtijeda, kterého si v jedenáct zavolá Temný pán na poradu, kde vlastně vůbec nic nesdělí nezasvěceným – což přesně Severus momentálně byl, pročež to bylo další zbytečné břímě na jeho již tak zkoušená bedra – který pak jde k řediteli, jemuž musí přiznat, že se opět nic nedozvěděl, a když se konečně dostane do postele a na zbývající tři hodiny usne, zdá se mu… Merline, proč tohle děláš těm nejzkoušenějším?… sen.

Kdyby to bývalo bylo cokoli z jeho pokroucené pochybné minulosti, kdyby to bylo o komkoli jiném, o předchozí schůzi… neřekne ani ň, maximálně že si za to může sám, ale ne, jistě že ne. To by byl jeho život příliš dokonalý.

Ten mizera Potter ho musí otravovat i v podvědomí, už ani to není jeho. I tak by snad byl přísnější k sobě, kdyby to byl alespoň, k čertu s Temným pánem, jiný druh snu.

Severus shrábl papyrus – který idiot…?! – jistě, Longbottom, další strašidlo do sbírky. Asi ho bude muset vlastnoručně poučit, jaký rozdíl je mezi papyrusy a pergameny, což se nejlépe činí, když studenta donutíte obé vyrobit. Takže s těmi pergameny a papyrem praštil o stůl ve svém kabinetu.

Byl velmi nejasný, zamlžený, docela jako obyčejný, které se lidem zdají a na něž po probuzení zapomenou, Severus však nepřestával myslet na jeho dva aspekty, které se snu podobaly tak málo, jako se larva podobá motýlu.

První z těch dvou věcí byla Severusovi důvěrně známá zkušenost. Jeho ruka byla zbrocená –– Ne, protože potřísněná je eufemismus zcela nedostačující pro to, co to bylo, tedy jeho ruka ležela v tratolišti teplé lepkavé tekutiny ostře páchnoucí po železu, v krvi. Ta pokrývala celou jeho ruku a zdálo se, že onen zurčící potůček nemá absolutně konec. Snažil se ji zastavit. Přikládal prsty na ránu, ke které se přes množství látek nedokázal ani přiblížit. Ale snažil se, zoufale se snažil. A krev stékala dál a její pach se vznášel ve vzduchu a do konečků Severusových prstů se zarývaly ostré zlaté penízky a drsné stříbrné prošívání. Doteď Severuse sužovala nejen bezmoc, se kterou by se dokázal srovnat, ale navíc ho trápilo to, co nikdy nepocítil ve skutečnosti: že mu jeho neschopnost krev zastavit fyzicky vadí; jeho ruka jako by byla v jednom ohni z pocitu krve a celé tělo jako by pulzovalo neznámou bolestí.

Druhá věc, která byla stejně zlá… byť ne, pro Severuse byla horší… byl ten pocit. Neviděl. Nedokázal vidět. Jeho hlavou v tom snu nešlo hnout. Neměl důkaz. Neměl jediný pádný důvod. Vlastně ani nevěděl, v čí hlavě to k čertu byl. A přesto zkrátka věděl, jako se ví, že přijde zima, že ta osoba, které se snažil svým bezduchým počínáním pomoct, byl Potter. Byl lektvarista, proklatý Merline. Uměl zastavit krvácení… zachránit život v daleko horších situacích! A přece ho měl trápit sen o vlastní neschopnosti ochránit? Co mu říkal? Že se Potter vrhá do nebezpečí? Že může nastat den, kdy ho z těch problémů nebude schopný kdokoli vytáhnout – a bude to jeho vina? Šel do toho s vědomím všech rizik, zná Pottera, znal jeho předky. A šel do toho! A teď, zrovna teď, v takovou dobu ho začne trápit… strach? Půjde za ním s bičem zákeřně ve spánku? Cožpak nestačí to, co si vyčítá během dne, za zcela čisté mysli a bdělého vědomí?

Škubl sebou.

Na podlaze byl kousíček pergamenu. Nejspíš ho odfoukl, jak praštil s těmi domácími úkoly trotlů, co si z prapodivných a jemu nepochopitelných důvodů vybojovali právo nosit školní uniformu, aby pak každou snahu o studium mohli systematicky sabotovat. Sehnul se a do dlouhých flekatých prstů zachytil kousek lístku, který přiblížil na takovou vzdálenost, aby mohl drobná písmena přečíst.

V okamžiku slova i s pergamenem vzplála a po nich zbyl jen pach černé magie. Severus si promnul pravý spánek. Co teď, Merline? Ztrestáš nevěrné?

Polkl z krku pelyněk, zajistil kabinet, shrábl cestovní plášť a jal se hodit letax do krbu. Aby vystoupil v Příčné ulici, odkud se odebral svižnou chůzí, nikým nepozorován – jak se ujistil – do Obrtlé.

A v Obrtlé? Všechna snaha nenápadnosti jest zmařena temnými kouzly, která nedovolí chovat se úskočně k úskočným či podle k podlým. Převlek není třeba, když se kolem vás pohybují samá vám podobná, roztodivná individua.

Zkráceně měl Severus hladkou cestu.

S klepáním se nezdržoval, a když vstoupil, jeho příchod oznámil protivně znějící zvonek. Kdo takovou věc vymyslel, zasloužil by zemřít. Bolestivě. Znova! Dávat ty odpornosti ke dveřím, aby návštěvníkovi znechutily vstup hned v prvopočátku. Zvoní to a otravuje ještě další minutu. Severus sekl hůlkou a odebral srdce zvonu, načež se nanejvýš spokojeně ušklíbl.

Rozhlédl se po liduprázdném obchodě přiměřeně pochybné pověsti. Vypadalo to, jako když tady byl naposled. Vlastně to tady vypadalo, jako když zde byl na návštěvě poprvé a pořád stejné vitríny, oči, ruce, náhrdelníky, zbraně, nástroje, masky, skříně a kosti se tvářily, jako že zde jsou, byly a budou, nehledě na moderní svět a jeho vynálezy. Nebo se to dalo brát tak, že jsou prodavači krajně neschopní cokoli prodat. To by se ale neudrželi, o čemž Severus věděl své, a tedy se nenechal zmýlit prvním dojmem, který působil, že se zde nic po celou tu dobu neprodalo. Opak byl pravdou.

„Vítej,“ ozvalo se za Severusovými zády. Severus se otočil poměrně rychle; přirozenost, naučenost a poučenost dodaly otočce správnou patinu jeho běžného chování.

Severus si starého mužíčka s bujnou kšticí, druhého Jacoba Marleyho[1] prohlédl a řekl: „Nepamatuji se, že bych něco objednával, Kataraktusi.

Burkes[2] se odporně usmál; alespoň nebyl tak úlisný jako Borgin a Severus byl z hloubi duše rád, že nepotkal ještě toho: „Máš pravdu, drahý příteli, ale i to se přece dá kdykoli napravit. Či ne?“ Severus pozvedl obočí. „Nicméně jsem tě zavolal z jiných důvodů.“

„A to?“ popohnal ho Severus, když už se zdálo, že neodpoví.

Burkes se zahleděl ze špinavého okna výlohy na úzkou uličku a promluvil: „Mám pro tebe informaci, o kterou budeš stát.“

Severus zatnul čelisti – protože pokud to je pravda, je v kýblu: „Pochybuji,“ řekl prostě a chladně.

Burkes odlepil oči od výlohy a začal se krákavě smát, smál se a smál, a nevypadal, že by kdy měl v úmyslu přestat, proto to ticho, když se přestal smát a štěkl: „Týká se Harryho Pottera,“ bylo o to zlověstnější.

Severus zůstal klidný. Co taky jiného, když jde o život? „Máš informaci, která by mě měla zajímat, týkající se zrovna jeho?“ zeptal se pohrdavě a dodal: „Kde jsi poslední století žil?“

„Ne až tak daleko, milý příbuzný, ne zase tolik,“ řekl Burkes s čímsi v hlase, co pro Severuse znělo krajně nebezpečně.

Chytil pramen vlasů a odhodil ho z tváře, když se zeptal: „A co bych ti měl podle tebe dát, kdyby mě ta informace potenciálně zajímala? Vidím, že kostí máš už zásobu,“ a odměřeně se podíval na pult.

„Proč se domníváš,“ usmál se falešně Burkes, „že bych ti chtěl zrovna já ublížit, Severusi?“

„Protože pochybuji, že bys mě jinak zval svou rodinou, Kataraktusi,“ protáhl ironicky Severus, „jen kvůli tvému bratranci z druhého kolena, či co to vlastně bylo, který se do mé vzdálené rodiny přiženil.“

Burkes se na okamžik zamyslel, což vážně netrvalo ani pět vteřin, a pak rázně přikývl: „Máš pravdu. Také se ale mýlíš.“ Severus se zamračil. „K této věci řeknu jen tolik, že jsme vždy měli tvou matku a její rodinu rádi. Což je důvod, proč ti chci udělat laskavost, drahý Severusi, a dát ti informaci, která tě bude zajímat, jak vím. Nebo už pro Temného pána nepracuješ?“ zastavil se a konečně si Severuse pořádně prohlédl; jeho oči jasně prozrazovaly, že byl dychtivý vědět… ne, to Severuse znechucovalo.

„Vypadám až tak neživě?“ štěkl proto, jen aby zastavil pohled, který se po něm hladově sápal. Čistokrevní měli v nemalé oblibě krev. Severus ji také měl rád. Především svou a především tam, kde si pokojně neviditelná proudila.

Burkes se uznale rozesmál a přikývl: „Ne, vypadáš docela živě.“ Okamžik se na Severuse díval s úsměvem na rtech, který rázem povadl. Kataraktus mlaskl a naklonil se, aby odhrnul závěs za pultem: „Pojď. Uvařím ti kávu nebo čaj a popovídáme si.“

Severus, zvedaje už obě obočí, dotázal se: „A vypadám, že bych chtěl být v nejbližších vteřinách mrtvý?“

„Jsi neobvykle paranoidní a po své máti to nemáš,“ poznamenal Burkes.

Severus se zachmuřil: „Navíc za pár okamžiků,“ za pár hodin, poznamenalo svědomí; mlč, zaječel rozum, „přijdou studenti vykonávat tresty a Brumbál… vždyť víš, jak jsou jeho porady věhlasné. Nemám prý chybět[3].“

„Lépe řečeno na mě nemáš čas,“ shrnul to Burkes a pod čarou zamumlal, „nebo ho nechceš mít,“ což Severus naštěstí nebyl nucen komentovat. „Dobrá tedy, drahý příbuzný, odbudeme to rychle.“

Severus zabručel: „Neřekl jsem, že to vědět chci.“

Burkesovy pichlavé oči Severuse zhodnotily na jeden dlouhý tah: „Neodešel jsi.“

Bylo jasno. Hlava poručila tělu přepnout na ležérní mód, tělo neochotně poslechlo. Burkes přikývl: „Tak se mi líbíš, můj milý příbuzný. A teď,“ rychlý švih a zaprášené těžké závěsy překryly výhled na uličku. Dveře se zamkly a místností zazářilo kouzlo proti odposlechu. Burkes se rozšklebeně pousmál: „Býval bych to nevěděl,“ řekl a luskl prsty; místnost prosvětlilo světlo z krbu, „kdyby se tady nestavili takoví dva hlupáci, co v jejich těle koluje, odpusť, není to nic proti tobě, sotva takový podvyživený vlas čisté krve, býval bych se tu novinku nedozvěděl. To víš – to je cena za samostatnost. Ale stejně ke mně ti mizerové chodí, chtějí-li, abych je zbavil předmětů černé magie, jde-li po nich zrovna ministerstvo, nebo potřebují-li naopak službičku v podobě objednávky takové věcičky… Nic naplat. Každopádně mě poněkud naštvali, když tady blekotali, jak přísně tajné to je, a přitom se neustále podříkali. Takové typy lidí bych věšel za chlupy u palců – chápeš… Tak jsem si řekl,“ a v jeho očích zahrála pekelně pomstychtivá struna, když se na Severuse podíval, „že bych jim mohl trochu zamíchat těmi jejich nedomalovanými kartami a zmínit se alespoň jednomu člověku, který o tom nemá co vědět. Neuvěříš, kdo mě napadl, milý příbuzný,“ a odhalil sytě žluté zuby v krvelačném úsměvu.

Severus přemítal… jaká je šance, že je tohle zkouška věrnosti Temnému pánovi přichystaná Temným pánem? Pokud mohl odhadovat, Burkes měl své důvody, proč se k němu nepřidal a Temný pán nebyl zvyklý se druhých doprošovat, to zkrátka nebyl jeho styl. Ale… kam až by takový Temný pán byl ochoten zajít, aby vyzkoušel své služebníky?

„Řekl jsi, že jde o Pottera,“ připomněl mu Severus.

„Zcela jistě, protože jde,“ přikývl Burkes vážně. „To, co většině z vás Temný pán neřekl, ačkoli se třesete na to vědět to, převěrní služebníčci pekel, a co jsem se já pod pohrůžkou smrti za vyzrazení dozvěděl, milý Severusi, je způsob odstranění Harryho Pottera z povrchu zemského, ve kterém hraji svůj part,“ a podíval se nanejvýš hrdě. A ačkoli Burkes a Temný pán nebyli kdovíjací kamarádi, bylo jisté, že mají společný cíl – odstranit mudly, krvezrádce, nečistokrevné, Albuse Brumbála a Harryho Pottera. Nebo je alespoň zabít, když už nic.

Severus potlačil nutkání zívnout, přesto hodil na Kataraktuse ospalý pohled, založil ruce na hrudi a utrousil: „Neměla to být informace pro mě nanejvýš zajímavá a šokující?“

Burkes se opět usmál: „To není všechno. Neřekl jsem ti způsob.“

„Budu hádat,“ předběhl ho Severus netrpělivě, „nanejvýš krvavý,“ ne, nemusel se otřást, aby něco takového řekl; z prostého faktu, že něco takového znal.

„Právě že vůbec ne,“ řekl Burkes a narovnal se ve své plné výši sahající Severusovi do půl hrudi, „před časem jsem tady měl takovou věcičku. Vzpomínáš? Novinka z výrobny. Další z řady nevystopovatelných prášků.“

„Prášků?“

„Ten, po kterém vše letící, je přímo k zemi mířící, ano,“ přitakal Burkes.

„To je ta řada, která minule nefungovala?“ zeptal se Severus pohrdavě.

Burkes se pousmál: „Ta původní skutečně nefungovala, ano. Ale pokrok je pokrok.“

„To pro každého může znamenat něco jiného…“

„Liverpool,“ řekl Burkes.

Severus se odtáhl. Dvanáct bystrozorů letělo ze soboty na neděli nad Liverpoolem. Ani jeden nepřežil. Na násadě koštěte se našel podezřelý prášek. Oddělení pro zneužití magie pokračuje ve vyšetřování. Nepatrně vsál milimetr spodního rtu a bolestivě skousl. Jeho výrazem se mihlo pochopení.: „Vystopovali je.“

Burkes se krákoravě zasmál: „Nevystopovali výrobce. Opakuji – pokrok je pokrok. A my přece nemáme v úmyslu, aby měl Albus Brumbál sebemenší podezření, že? Věř mi, milý příbuzný, tenhle prášek je dobrý.“

Severus vytáhl druhé obočí: „Dali ti za úkol tam tu věc propašovat?“ zajímal se. „Proto mě voláš – abych pomohl? Zbláznil ses? Co když se to nepodaří? Co kdyby na mě přišli? Co potom, kdo bude donášet Temnému pánovi zprávy z Bradavic? Nebo je to jeho zkouška? Burkesi, ty mizero…“ a Severus zavrčev vytáhl hůlku a pokročil výhružně k němu.

„Uklidni se, Severusi,“ řekl Burkes a zlehka se zasmál, „ujišťuji tě, že proto ti to neříkám. Temný pán mě nepověřil zkouškou a nepotřebuji tě ani, abys pomohl, zvlášť když už je vše hotovo.“

Sakra! Věřit, nevěřit? Sakra! Věděl teď příliš málo. Jeho chyba! Má za něj zodpovědnost, je jeho povinností chránit Pottera. Všechno špatně. Sakra.

„Ta hračička se aktivuje po týdnu. Ale týden uběhl a ten kluk stále ne a ne umřít. Nebo jsem něco přehlédl, když jsem listoval našimi a těmi druhými novinami?“ významně se odmlčel, čekaje na Severusovu reakci, které se mu nedostalo. „Když jsem nezaslechl nic o oslavách ani smutečních průvodech, napadlo mě, že by se na tréninkové praktiky drahého pana Pottera měl někdo podívat. Nejlépe někdo, kdo je mu nablízku. Někdo, komu by mohlo prospět, pokud tu práci dokončí. A kdo jiný je blíž a má lepší příležitost než můj milý… a tu jsem si vzpomněl na tebe, Severusi… příbuzný? Tak co?“ a ušklíbl se. „Jaký jsem strýček?“

Severusův tep se výrazně zrychlil, ale podařilo se mu ospale přežvýknout: „Předně nejsi můj strýc.“

Burkes se ušklíbl. Máchl hůlkou; zmizely závěsy, zmizelo kouzlo, dveře se odemkly a otevřely: „S vámi je radost obchodovat, pane Snape,“ zahulákal na celou ulici, „tak zase příště.“

Severusovi to nekompromisní vyhození vyhovovalo. Nadmíru. Nevěděl, co by jinak dělal, kdyby ho tam Burkes zdržoval. Lehce ironicky se uklonil, urovnal cestovní plášť. Opustil krám, opustil Obrtlou. A nikým nepozorován zrychlil krok. Zvýšil tempo. Rozběhl se. Utíkal. Běžel k bradavickým pozemkům, k bráně. Prozřetelně ho napadlo, což si moc přesně neuvědomoval a ani nedomýšlel, že by letaxové sítě mohli začít znenadání kontrolovat, což by ho zdrželo; taky ho napadlo, že Potter má otravnou tendenci se v nevyhovující chvíli poflakovat na pozemcích (zvlášť po večerce a má-li s ním mít školní trest) – a když znáte pár zkratek a běžíte při tom, ta cesta z Prasinek na pozemky je rychlejší než ze sklepení příliš velkého hradu.

Do háje ani nevěděl, je-li to past Temného pána nebo ne!

Proč to nevěděl?

Kvůli jednomu stupidnímu snu.

Ve chvíli, kdy doběhl k bráně, jeho plicní sklípky potřebě vzduchu zkrátka nestačily; plíce vyplivl na půli cesty a to, co z nich zbylo, se jeho potřebám neblížilo ani vzdáleně.

Otevřel bránu, zavřel, zabezpečil. Zatracené setiny času! A utíkat před studenty? Ne, v zájmu pročištění mozku a uklidnění se a vlastně v zájmu celé své pověsti zvolil taktní svižné tempo zelenající se trávou směr famfrpálové hřiště. Zatracené kopce, k čertu s nimi!

„Harry!“ zaslechl ohlušující jekot. Na jednu misku hodil svou reputaci, na druhou Potterův zadek. Zamračil se. A rozběhl.

V průběhu pár kroků měl v ruce hůlku, v necelém úderu srdce jí zamířil k šedivé obloze, z níž rychlostí meteoritu[4] dopadajícího na zem začala žhnout Potterova hlava. A tělo. A všechno. Nevnímal, jaké kouzlo zmírňující dopad použil… nevnímal ani čumilský dav lapající po dechu. Vnímal jen svou ruku s hůlkou, které byly od místa Potterova pádu příliš daleko a ten shluk koštěte a dresu, které dopadly na zem.

Na chvíli se vše zastavilo, včetně jeho vlastního srdce. A pak… pak kolem něj proběhla Poppy a Brumbál a dalších několik profesorů přímo za Potterem. Ještě pořád se nic nedělo. Ještě pořád držel Severus ztuhlou pózu a studenti drželi dech. Brumbál se narovnal. Ostře se na Severuse podíval. A jednou přikývnul.

To bude mít dohru.

Ale Severus si přesto dovolil úlevně vydechnout – aby ho nikdo neviděl – a ze strnulého postoje udělal přísný, když jednou mrazivě poručil: „Rozchod.“

Musel být přesvědčivý, protože si ho ani jeden ze studentů netroufl neuposlechnout.

„Nebyla to nehoda,“ konstatoval Brumbál, když Potter ležel na nosítkách a jeho dva věrní čoklové, co s ním věčně táhnou na severní pól[5], nebo jak zněl ten mudlovský nesmysl, mířili na ošetřovnu spolu s ním a McGonagallovou a Pomfreyovou.

Severus přikývl, nadechl se a syčivě vydechl, chytaje se za předloktí.

Sonorus,“ řekl Brumbál a pokračoval, „prosím všechny profesory, aby se dostavili do ředitelny. Finite Incantatem,“ plynule jako voda se pomněnky podívaly na Severuse: „Dnes nechoď.“

Severus ztuhl: „Nevíte, co je v sázce.“

„Právě proto, že to vím – neodpovídej,“ poprosil Brumbál a vítr, který se začal na hřišti zvedat, odnášel jeho tichá slova.

Copak mohl? Jenom tak? A copak mohl neposlechnout Brumbála?

Brumbál porozuměl: „Budeš mu moct říct, že jsem z hradu nikoho nepustil. Ale jít tam dnes by byla sebevražda,“ protože Brumbál vždycky ví.

Severus se přísně narovnal a ignoroval tah volání; po dlouhém pohledu do vrásčité tváře řekl: „Ztrácíte špeha.“

Brumbál se usmál: „A přitom to chutná jako citronový drops.“

 



[1] Charles Diskens – Vánoční koleda

[2] Burke i Burkes; Rowlingová to trochu popletla a ten příběh o Medkovi, který ji na to upozornil, znám. V anglické wiki to najdete jako „Borgin&Burkes“, ale „pan Burke“.

[3] Fajn, kdo mě podezřívá z narážky na Bradavickou poradu, má mě… nemohla jsem si pomoct.

http://fanfiction.potterharry.net/cze/povidka/2790%7CBradavicka-porada/

[4] Doufám, že je to to, co spadne na zem; vím, že je v meteoru, meteoroidu a meteoritu rozdíl, jen jsem na zeměpis trochu líná. Řekněme.

[5] Severus myslel „táhnout za jeden provaz“.

05.07.2018 07:26:31
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one