Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Všem velice děkuji za komentáře.
assez


Královu mysl obalovaly myšlenky těžší než ocelové piliny. Byl cele vyplněn skelnou vatou. Šíji měl hluboce předkloněnou. Těžká koruna mu po hustých neposedných vlasech nepřetržitě klouzala k zemi. Pod jeho nohama křupaly kamínky a mulčovací kůra. Postranním viděním spíše nevnímal, než vnímal zvláštně modrou, zamračenou stmívající se oblohu melancholického ladění. A jeho smysly tupila silná a vše pronikající vůně růží. Kráčel bludištěm tam a zpět, jako by na něco čekal, jen si přesně nevzpomínal na co.

„Králi?“ vytrhl ho hlas z jeho věčného zamyšlení.

„Příteli Draco,“ uvítal ho král napůl potěšeně, napůl myšlenkami jinde.

„Za zdržení omlouvám se, veličenstvo, dnes cesta k vám přinášela obzvláštní úskalí,“ poklonil se aristokrat.

„V pořádku,“ odvětil roztržitý král. „Posadíme se? Nebo projdeme se bludištěm?“

„Rád se projdu,“ pousmál se Draco.

„Spusťte tedy,“ pronesl Harry nedočkavě a jeho plná pozornost nyní patřila Dracovi.

„Jak jsem minule zmínil, vaše veličenstvo, dělá nám starost vaše osamělost. A naše duše pokrývá závoj smutku, protože víme, že tomu nemusí takto být.“

Harryho bodlo u srdce: „Mám ten pocit, příteli, že se mýlíte. Jsem odsouzen být sám.“

„Odpusťte,“ řekl Draco a na jeho tváři byl patrný rozpor mezi tím, co chce říct, a mezi tím, že nechce oponovat králi, „ale nemyslím si, že máte pravdu. Ba co víc, domnívám se, že pravdou je opak. Jste bytostí, která k sobě potřebuje rovnou,“ a aristokrat hluboce sklonil hlavu, jako by napůl čekal na meč, který mu ji za tu drzost setne.

„Zjevně jste o tom hodně uvažoval, příteli, a nejen vy,“ řekl po pár chvílích král; promluvil, jak nejútěšněji dokázal, avšak do hlasu vkradla se mu i lítost nad Dracovým strachem. Znal ho tak dlouho, jak se mohl stále tolik obávat? Anebo obával se právě proto? Král nevěděl, proto našlapoval opatrně.

„Máte pravdu, králi,“ zastyděl se aristokrat, jako by si náhle uvědomil onu lítost a sám si své počínání vyčetl. „Nejednou jsme o tom mluvili a uvažovali.“ Pro Harryho z neznámého důvodu se právě nyní dostávali do části růžového labyrintu, která nebyla vůbec uhlazená ani ostříhaná a opečovávaná jako na jeho počátku. Větve růží je při každém kroku šlehaly. Tu a tam zanechaly zarudlý šrám na porcelánových tvářích. Překážely jim v cestě a neudržovanost s každým krokem se stupňovala. „Znáte mého kmotra?“ padla otázka.

Harry stáhl obočí, posunul korunu a hluboce se zamyslel: „Měl bych ho znát,“ odpověděl potom, ačkoli si jeho tvář nebo jméno nebyl s to vybavit.

Náhle růžový labyrint končil, Harry před nimi spatřil černou bránu, ke které mladý aristokrat zamířil, ale ještě se na něj otočil a pousmál se: „Občas mi vy dva připadáte neuvěřitelně podobní,“ pousmál se Draco a pak na vysvětlenou, jen jakoby dodatečně, řekl: „Můj kmotr je také sám,“ Draco sklonil na okamžik tvář. Otočil se, přešel k bráně a sáhl po klice. Jeho tvář znova se otočila k Harrymu, usměvavá, skoro stejně rošťácká jako tvář dítěte, které něco chystá. Najednou byl pryč.

„Draco!“ křikl Harry a otevřel bránu, rozhlížel se a hledal byť jen záblesk ocelových očí nebo stříbrného pláště, ale všude kolem byl jen hustý les. A Harry v bludišti zůstal sám.

 

„Mluvil jste o tom, že jsme si podobní, příteli. Rcete, jak jste to myslel?“ král se zdál nervóznější než posledně. Jako by mu aristokratova slova nedopřála posezení, odpočinku, výdechu. Jako by stále zadržoval vzduch, čekající na odpovědi nevyřčených otázek.

Ale jediné, co pro svého krále jinoch Malfoyů měl, byl tajnosnubný úsměv věnovaný tlející pestrobarevnosti pod jejich podrážkami.

Král, uvědomiv si Dracovu ostýchavost, uchýlil se k prosebnému: „Drahý příteli, hovořte přece, já vám nic neudělám.“

„Můj králi,“ zarazil ho aristokrat ihned se strachem tančícím mu na duhovkách, „nic takového bych si nikdy nedovolil…“

„Já vím, vím,“ mírnil jeho strach král. Dále mlčel, nechtěl Draca tlačit a nechtěl ani jeho vzrůstající kuráž zaplašit.

„Můj král je trpělivý,“ povzdechl si nečekaně Draco. „Nicméně,“ paměť v jeho rysech protkala lítost, „má slova byla neuvážená. Nevím, jak mě mohlo napadnout srovnávat vaše veličenstvo s někým… s mým…“

„Kmotrem,“ dořekl za něj Harry a jeho obličej byl lehčí pobavením nad Dracovými rozpaky.

Zdálo se, že to dodalo Dracovi odvahu: „Tak jest, králi. Já…“ ostrý nádech a slaboulinké, nejslabší, „nevypadáte rozhněvaně.“

Harry se zastavil a podíval se zpříma do ocelových očí, které v bázni užuž uhýbaly: „Proč bych měl?“ nechápaly královy oči.

„Má prostořekost… můj kmotr není čistého původu, můj králi,“ odpověděl jen neochotně a pomalu aristokrat.

Král, mlčeje, vzhlédl k nebesům a pomalu se probíral svými myšlenkami: „Obávám se, příteli, že ani jeho štěstí mou zvědavost neuhasí.“ A pak se podíval zpět na Draca a bylo to skoro, téměř, na dotek jako kdysi. Když se usmíval.

„Nicméně to neomlouvá mou drzost srovnávat vás s ním, můj králi,“ trval na svém aristokrat.

„Tvá drzost je nesmírná,“ přitakal král, „vždyť kdo ví, zdali tvému kmotrovi nejsem zcela odporný?“

Královstvím se rozezněl smích. Smích pramenité vody tekoucí ze skály. Smích poprvé za… věčnost proslunil všechny kouty království.

Zmlkl. Zmlkl ve chvíli, kdy sám sebe zmučil za svou sobeckost. Druhý hlas se k oné rozjařilosti totiž nepřidal. Zdálo se, že se nikdy nepřidá.

Draco zděšeně dopadl na kolena, zapěstí sražená k sobě, směřoval jimi ke králi, hlavu hluboce skloněnou: „Můj králi, přijímám váš trest,“ bylo jediné, co ze sebe vypravil.

Půda zaduněla. Královy ruce na zápěstích, stáhl je z výšky, přitiskl k aristokratově hrudi, klečící před ním, v očích nekonečnou trpělivost: „Zač trest, příteli? Za nejkrásnější hudbu, kterou toto království od poslední války slyšelo?“ pozvedl král obočí. „Mně je tvůj trest jasný jako samo slunce. Chci o tom slyšet – o mé a jeho podobě. Vyprávěj,“ zašeptal král dychtivě.

Draco, vida krále na kolenou, v hlavě prázdno, v ústech sucho, prohlásil: „Ani jeden se neumíte smát,“ a ostře toho zalitoval, jen co byl schopen uvědomit si, co vlastně řekl. A ublížení v trpělivých očích ho téměř rozsápalo. „Tak jsem to nemys…“

„Pokračuj,“ bylo jediné, co král řekl, vybízel, prosil.

„Nemohu,“ zašeptal Draco, zhrozen sám sebou, a pak prosebně dodal: „Osvoboďte se, králi, potřebujeme vás.“

„Neodcházejte, příteli,“ zašeptal král slabě.

„To není na mně, králi,“ přiznal aristokrat. „Nikdy ani nebylo,“ dodal. „Přijďte… přijďte k nám na večeři, králi.“

Dva nádechy, o které musel král bojovat, a otázka: „Bude tam?“ padla na neúrodnou půdu. Jinoch Malfoyů byl tentam.

 

Byla v paláci místnost. A ta místnost byla veliká. Tak veliká, že když jste uprostřed noci vyšli z královy ložnice a náhodou jste se tam dostali, do prvních ranních paprsků jste neměli šanci z toho sálu vyjít. I když to byly jen holé stěny a uprostřed koberec. Měli jste v ruce svíčku. Ale svíčka pro tuto místnost nestačila.

Navíc král byl v té místnosti od rána. Nehledal cestu ven. Věděl, kde byl. Seděl uprostřed koberce vprostřed místnosti, svíčku rozžatou, oči zavřené, temnota ho halila a téměř polykala plamínek. Ale plamínek je poněkud tvrdohlavá duše. Nezhasne, nezalekne se převahy. A král se chtěl nechat tmou objímat.

„Nastydnete, králi,“ ozval se někde za ním, z jícnu temnoty, ustaraný hlas.

„Jak dlouho tu jste, příteli?“ zeptal se král unaveně.

Mladý aristokrat se zamračil a zamyslel: „Od doby, co slunce zapadalo za horizont, můj králi,“ odpověděl popravdě.

„Nač to skrývání?“ zeptal se král, ale oči neotevřel.

„Měl jsem pocit, že nechcete být rušen, vaše veličenstvo,“ odpověděl Draco.

„Posaď se ke mně,“ povzdechl do ticha po chvíli král. Draco tak učinil. „Pokračuj ve své vražedné upřímnosti,“ vybídl ho král, „krásně se poslouchá.“

Mladý aristokrat se nadechl: „Smím…?“

„Nesmíte, můj příteli,“ odvětil král jasně, ale mírně. „Vaše omluvy by urážely vaši pravdu. Nestojím o ně, neb vaší pravdy si cením nade vše.“

Draco přikývl, zahloubaný: „Je přímý,“ začal zvolna, „neřekne vám lež, pokud nemusí. Co si pamatuji, nikdy se neusmál. Ani když byl o hodně mladší a mohl mít tolik důvodů.

Je moudrý, o věcech přemýšlí a umí jednat impulzivně, ale nikdy nejedná bez rozmyslu. Je spolehlivý. Je nesmírně komplikovaný, své city nedává najevo, a přece s naprostou jistotou víte, kdy mu na vás záleží.

A dokáže být nekonečně oddaný. Věci, člověku, přesvědčení. Když se zmýlí, a že ani to není často, umí se beze zbytku kát. Je obdivuhodný člověk, můj králi.“

Hořké pousmání přeběhlo skrz královu tvář: „Jak rádi opomíjíme ta ale, můj aristokratický příteli,“ napomenul ho Harry.

Draco zavrtěl hlavou: „Je náladový. Mstivý. Uštěpačný. Svou inteligenci používá jako sečnou zbraň a nehledí na to, kam tne. Zdálo by se, že je mu to jedno a dost možná i je. Jeho přímost často hraničí s… hrubostí, neomaleností a nestydatostí. A…“ Draco vydechl, dodal si odvahy a dokončil, „někdy se trestá za své viny tolik, že stáhne s sebou i další lidi. Na což nehledí. K cizím lidem není příliš shovívavý.“

Při všem tom z mladého aristokrata sálala jedna velká obava. Král to cítil. I tma to cítila, nasávala a uschovávala pro další použití.

Harryho oči se otevřely: „Proč už nevidím světlo, příteli?“

„Jste unavený, králi,“ Draco se přisunul, „potřebujete mluvit…“

„Copak s vámi nyní dělám, příteli?“ přerušil aristokrata král.

„Není to dost – víte to,“ apeloval Draco. „Je tady tolik… kteří by s vámi chtěli mluvit…“

„…a tolik jich už nikdy nepromluví,“ prohodil Harry s povzdechem.

„Dejte si šanci, můj králi, snažně vás o to prosím. Přijde nový den. To ho vážně chcete strávit urážkou těch, kteří za váš život položili vlastní?“ skousl si jazyk. Draco neměl a věděl to. I Harry věděl. A nedbal, jako vždy.

Dvakrát naprázdno otevřel ústa a zadíval se do klína: „Kdysi jsem nepotřeboval sluneční paprsky. Stačilo se rozhlédnout kolem sebe. A dnes? Také je nepotřebuji. Není na co se dívat…“

„Můj králi…“ zazněl nesouhlasný povzdech. Pak tiché: „To pro vás tak málo znamená vaše veličenstvo? To pro vás tak málo znamená váš lid? To pro vás tak málo znamenám já?“ tichá, nepotlačitelná výčitka se prodrala i pod Harryho kůži.

Přikývl: „Proč jste vlastně tady? Se mnou?“

Dracovy šedé duhovky se upřely do králových: „Potřebujete mě. Kde bych bez vás byl? A předně…“ zakroutil hlavou, „je tolik cest… a tolik postranních cestiček, které vedou na cestu hlavní. Vážně věříte, že vás na ní nikdo nečeká? Že už není proč hrát dál? Nebyl bych tady, kdyby tomu tak bylo,“ zašeptal aristokrat, než se v temnotě ztratil.

„Má to háček, můj drahý aristokratický příteli Malfoyů,“ povzdechl si král do prázdna, „vaše veličenstvo se zavázalo nikomu dál neubližovat. Samota na mně netratí.“

01.01.2014 20:14:21
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one