Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


 

„A to je co?“ přišel Snape k jeho kotlíku. Harry skousl zuby a mlčel. Litoval jediné věci – že to nezmršil víc.

Snape s klidným Evanesco nechal lektvar zmizet: „Těším se na příště. Uvidíme, jak zvládnete uvařit dva lektvary naráz. Konec hodiny,“ rychleji by ani z potápějící se lodi krysy neprchaly. Bradavičtí studenti měli trénink.

„Vypadáš strašně,“ oznámil Ron.

„Viděl ses v zrcadle?“ zeptal se Harry zpoceného Rona, který schytal ten samý trest jako on.

„Pojďme to tam příště vyhodit do povětří,“ navrhl přeochotně Ron.

„Merline, co to vy dva kujete?“ přidala se Tonksová – k Harryho podráždění.

„Neměl jsem dnes vůbec přijít,“ zalitoval trpce Harry.

„Taky bych se měl příště tvářit, že nejsem vzhůru. Proč vlastně vůbec vstávám?“

Chodbou se ozval hlasitý výkřik – to Hermiona stoupla Ronovi na nohu s přezíravým: „Jste oba rok od roku horší.“

„Fajn,“ odsekl Ron, „to mám co dohánět. Fred a George byli horší měsíc co měsíc,“ Hermionina reakce bylo odfrknutí a hlasité oddusání na další hodinu. Sama. Jak jí Harry záviděl.

„Vážně jste mě nemohli probrat?“ ujišťoval se; když se probudil v blaženém nevědomí, kolik je, s propoceným prostěradlem a pachutí brutální vraždy ze snu, byla to Kingsleyho první slova.

„Tvoje spaní bych chtěl mít. Ne, nemohli,“ přitakal Ron a k Tonksové prohodil: „Budeme mu říkat Šípkový Růžák?“

Harry se k Ronovi udiveně otočil. Odkud zná Ron Šípkovou Růženku?! Ten pokrčil rameny: „Hermionina výchova.“

K Harryho nezměrné lítosti se jídla do oběda nedočkal, a protože snídani nestihl, bylo jen přirozené, že se na obědě objevili on a Ron jako první. Stoly byly naprosto plné a Ron se tvářil, jako by jídlo plakalo od rána, že neleží v jeho žaludku. To vše Harryho rozptylovalo od události z dnešního rána, o které ještě nestačil uvažovat.

Usedli a ignorovali vcelku samolibé pohledy Zmijozelů. Jeho doprovod a jeho pozdní příchod na lektvary byly zase na pořadu dne, a ač byly ty řeči pořád únavné, už zdaleka nebyly tolik iritující. Člověk si zvykne na všechno, uvažoval při nepřítomném posrkávání dýňového džusu, nebo tak to alespoň teta Petúnie říkala Dudleymu, když se jí ptal, jak si mohla zvyknout ráno vstávat.

Zrovna se natahoval pro toast, jedním uchem poslouchaje konverzaci Deana a Seamuse o famfrpálu, když před něj dopadl Denní věštec – zvláštní vydání. Jeho ruka zamrzla v pohybu.

Na fotce byly výjevy děsivě prázdných tváří, které se na něj s otevřenými ústy nevidomě dívaly, a co hůř, které Harry okamžitě rozpoznal.

Dnešní sen… matné obrysy zmučených tváří a ozvěny křiku drásajícího hrdlo. Snažil se probrat, snažil se utéct od té zkázy, z níž cítil zvrácené potěšení, co nejdál. Sám křičel a naříkal, sám se snažil vymanit z té představy, co se z něj stává, pokud dokáže mít z lidského utrpení radost. Nemohl tomu věřit. Nechtěl. Přitom sám bolest působil a užíval si to. Co hůř – chtěl víc. Byl hladový a nepříčetný. A šílený. Připadal si jako moucha lapená v pavučině, která mu umožňovala vidět a být viděn, ale nedovolila mu cokoli podniknout. Ano, ti lidé vypadali přesně jako ze snu, který celý den vytláčel na okraj vědomí až do téhle chvíle. Stejně jako nepříjemný pocit pálení jizvy.

Pro Merlina…

To nebyl sen!

Zbledl a vytřeštěnýma očima pohlédl k hlavnímu stolu, odkud na něj shlížel Brumbál.

Vůbec si nevšiml, že vstává, až když uslyšel řinčení pohárů a když pár studentek vykřiklo.

Nechápal, proč se ředitel vymrštil do stoje a s ním McGonagallová a Snape, ani dost dobře nechápal, kdo na něj volá jménem, vlastně na všech těch podivných událostech vůbec nezáleželo. Najednou se cítil… najednou nic necítil. Se zpožděním si uvědomil, že se dívá na strop a že jeho pohyby jsou nějak vláčné.

Když zavíral oči, byl si vědomý nejasného rozruchu, který ho obklopoval, a měl pocit, jako by na něm přistál Ron. Jen na Rona mu přišla ta šmouha příliš tmavá.

12.03.2014 18:11:51
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one