Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Dobře - Kiki. A Mononoke.


 

„Prosím?!“ vyštěkl Severus na ministra.

„Slyšel jste,“ řekl Popletal a v prstech otočil buřinkou. „Nebo mi k tomu chcete něco říct? Slíbit?“

„Ale no tak, Kornelie… Přece se…“ začal Brumbál smířlivě, ale ministr ho ve vší své velikosti krátkých nohou přerušil.

„Čekal jsem už dost dlouho, Albusi, a ty to víš, moc dobře to víš! Pokud pan Snape nemá čas nebo chuť starat se o své poddané, pokud pan Snape ignoruje mé výzvy k zásnubám a naschvál se dělá nedostižným…“

„Kornelie! Víš moc dobře, že takhle to vůbec není,“ použil Brumbál tentokrát varovný tón, ale ministr jen zvýšil hlas a nedbal varování.

„Nevím nic, zhola nic! Pokud tento člověk nemá dost zodpovědnosti, aby zplodil dědice, potom, Albusi, je mi líto… Nikoho takového se donekonečna zastávat nechci!“

Severus měl chuť trhat, což se odrazilo na jeho výrazu víc než zřetelně.

„Přece mám za ty lidi pořád jakousi morální zodpovědnost! Ještě pořád jsou…“

„Kde k takovým nesmyslům máte vůbec důkaz?“ přerušil jej Severus a připadalo mu donebevolající, že se opovažoval jmenovat se jeho zastáncem.

„Tyto dvě…“ a hůlkou namířil na postranní dveře, které se otevřely. V nich stálo šest lidí, dva byli zadrženi a mířily na ně čtyři hůlky bystrozorů; cukali sebou a snažili se osvobodit, ale v momentě, kdy se dveře otevřely, byli vrženi do místnosti jako dva kusy hadru.

„Poznáváte je?“ zeptal se samolibě ministr. Dva velmi ošklivé pohledy byly namířeny ministrovým směrem, zatímco bradavičtí se bez hnutí dívali na nově příchozí, dobité existence. Jen jeden z nich hleděl strnule.

Dvě postavy očima našly, co hledaly. Jedna se uctivě uklonila; druhá neméně uctivě vystřihla pukrle, přičemž si chytila zástěru a odhalila tak křivé nohy a špinavé beztvaré boty.

„Davide… Elvíro,“ vydechl Severus překvapením, aniž projevil snahu popřít, že ty dva zná.

„Chytili jsme je na hranicích,“ pokračoval ministr, „když se sem snažili vplížit jako nějací žebraví zlodějíčci, a podrobili jsme je patřičnému výslechu. Víte, s čím přicházejí?“ zeptal se úlisně Popletal. V Severusovi byla malá dušička, ačkoli nedával nic znát. Ne snad proto, že se bál, co ministr zjistil. Ten ať jde k šípku. Ne proto, že věděl, zkrátka protože nebyla šance, že by ne, že je přiotrávili veritasérem… ne. To, z čeho měl doopravdy strach, byla zpráva, kterou ty dvě holubičky nesly. Jejich přítomnost tady, v nenáviděné zemi, znamenala jediné – něco bylo moc špatně doma. Tak špatně, že se vydali k němu pro pomoc. A to bylo z podstaty zlé, ať už zpráva obsahovala cokoli.

„Jsou prolezlí morem!“ otevřel Pandořinu skříňku ministr; z úlisnosti přešel do údernosti tak naráz, že by to musela být silná povaha, aby sebou necukla. Severus nehnul brvou.

„To není pravda,“ zvolala žena, „vyslechněte mě!“ urvala se ze spárů bystrozorů a než ji stačili chytit, dopadla koleny na kamennou zem před Severuse a vzala cíp jeho hábitu, který přiblížila k ústům a poté vroucně políbila.

„Merlin má ponětí, co to je; a koho to vlastně zajímá – když to dotáhli sem!“ zaječel ministr nepříčetně.

Severus na ni okamžik shlížel a pak s domlouvavým tónem hlasu řekl: „Uklidni se,“ a sklonil se, aby jí pomohl na nohy. Ale žena s psím pohledem se mu vrhla do náruče a plačíc ze sebe dostala: „Umírají lidé, umírají děti. Prosím – pomozte,“ už ne k Severusovi, ale k ministrovi řekla: „Zapřísahám vám, není to mor, pane ministře,“ a přesunula svůj prosebný pohled na ministra; a protože Elvíra nikdy neprosila, bylo jasné, že mučení bylo dlouhé, „přísahám, že to není mor! Pane,“ a otočila se zpět k Severusovi, „potřebujeme vaši pomoc. Odpusťte! Zklamali jsme… potřebujeme vás,“ zachrčela zlomeně.

„Vidíte?“ heknul vítězoslavně ministr. „A takový člověk, který má dost problémů sám se sebou, chce být něčím králem! Nemáte ani dědice, ani pevné nebo důstojné postavení,“ podíval se na mistra lektvarů opovržlivě ministr, „nemáte ponětí, jak vládnout,“ završil monolog.

„Jak se odvažujete?!“ zahřímal Snape, který to dál odmítl snášet, a ministr při tom sebou cukl, „jak se opovažujete mluvit takto s Elvírou, jak se opovažujete mluvit tímto tónem se mnou? A konečně – jak se opovažujete usilovat o Norvežsko?! Má země,“ přerušil Snape se vší chladností ministrův nádech, „nikdy nebyla a nikdy nebude vaše. Dobře si to zapamatujte,“ musel si připomenout, aby otevřel ten svěrák, kterým odkrvoval Elvířiny ruce. „Norvežsko je samostatnou, soběstačnou…“

„A protože nemáte ponětí, jak vládnout,“ přehlušil Severuse ministr, kterému zjevně číkoli jiný proslov nezapadal do scénáře, „můžete být rád za každou radu, kterou vám dám, za každý příkaz, který vaši zemi nezruinuje, ale postaví na nohy! Můžete být vděčný, že jsem vám vybral člověka, který naplní to prázdné místo po vašem boku a s trochou pomoci vám obstará i dědice! Jsem k vám tak štědrý, že beru v potaz i vaši orientaci,“ pronesl slavnostně Popletal.

„Orientaci?“ vmísila se Minerva McGonagallová do té chvíle mlčící. „Možná. Zjevně ale ne postavení,“ utrousila rozhořčeně.

„Mlčte,“ sykl Popletal. „Nepleťte se do toho!“

„Nechejte ji být,“ zavrčel Severus. Proč se rozčiloval? Netušil. Ale pokud by měl volit mezi ministrem a tou starou čarodějnicí, volí ji. Ačkoli se plete do věcí, po kterých jí nic není. Možná… možná právě proto.

„Máte ten pocit, že jste v pozici pro to udělovat příkazy, Snape?“ zeptal se ministr s hlubokou nenávistí.

„Nechte ji na pokoji, ministře,“ zopakoval Severus, „řekla jen fakt,“ a podíval se na mladíka stojícího v koutě stranou hádky. Byl blondýn. A byl mimo. To bylo vše, co se o něm dalo říct.

Oči Davida a Elvíry s odleskem hnusu a nevíry vystřelily tímtéž směrem, Brumbál se za ním jen pootočil, jako by odháněl dotěrnou mouchu, když promluvil: „Vážně, Kornelie – profesorku McGonagallovou vynechejte. Za nic nemůže.“

„Jen ho nechej, Albusi, já tě ujišťuji, že mě ten člověk nemá sebemenší šanci urazit,“ vmísila se zase McGonagallová se vším opovržením a lhostejností, které dokazovaly její slova.

„Ale vyhodit ano,“ vypálil malý přihrblý čaroděj; nejspíš ministrův osobní přítel.

„Pokud se nepletu, urozeným se ženich či nevěsta vybírají, že? Pan Snape to musel očekávat,“ drmolil mužíček menšího vzrůstu a větší prostorové výraznosti, další Korneliův muž.

„Ženicha nebo nevěstu,“ zvýšila hlas McGonagallová, naprosto ignorující tak nedůstojné vyhrožování její osobě, zato naprosto pohoršená neznalostí ministerských pracovníků; svá slova však směřovala k ministrovi kouzel, nikoli na menšího muže, „vybírá urozeným rodina, ne politický rival, vy jeden hloupý, sebestředný, ignorantský, prospěchářský…“

„Uklidni se, Minervo,“ zastavil ji Brumbál. Minerva okamžitě zmlkla a zkrotla.

„Vy jedna…“

„Važ slova, Kornelie,“ varoval ho Brumbál, „ostatně bez těch emocí má Minerva striktně vzato pravdu.“

„A já ji nemám, Albusi?“ dožadoval se rozčileně ministr. „Neměl snad zde přítomný pan Snape být dávno ženatý? Neměl se snažit o dědice? O potomka, který by jednoho dne nastoupil na trůn? Pokud se nepletu, k tomu se zavázal, když přebíral kouzelnické Norsko a pokud tomu není schopný – v tomto případě dokonce ochotný – dostát, nepadá snad naše smlouva?“

„Prosím, ne!“ vmísila se štkavě Elvíra. „Dejte nám čas – pusťte ho s námi, ať nám pomůže. My mu někoho vybereme, vlastně už někoho máme, a… stačí…“

„Dost!“ zařval ministr, aniž by Elvíru poslouchal. „Čekal jsem už dost dlouho!“

Měl chuť ho zardousit a možná by to byl udělal, nebýt přítomnosti Brumbála. Ó Morgano, jak mu občas přítomnost toho člověka překážela!

„Myslím, že bys měl přijít později, Kornelie,“ řekl Brumbál, jenž viděl přiostřující se spor, který se mu odehrával před očima, a který nebyl schopný okamžitě vyřešit. „Všichni bychom si měli…“

„Tak to nepůjde. Neodejdu. Rád bych připomněl, pokud ti to všechno nestačí, Albusi, pokud stále potřebuješ svého učitele lektvarů v Británii, dovol mi ti připomenout, čeho jsme my všichni byli dnes svědky! Vážně – otrávit Vyvoleného, Albusi, to je už trochu moc. Prosím tě, vzpamatuj se!“

Omyl… ani Brumbálova přítomnost Severusovi nezabrání toho chlapa rozcupovat na kousky. Sahal po hůlce, jeho kroky směřovaly přímo k Popletalovi, ale nějací idioti mu už zase položili ruce na ramena, varovně stiskli. Jako by ho to v takovou chvíli zajímalo! Jako by ho to mohlo zastavit! Za dnešek bylo jeho jméno, jeho čest pošpiněna tak nehoráznými urážkami, že kdyby vynásobil všechny věci, které si o něm studenti potají šuškali, tisícem, výsledek by se dnešku ani zdaleka nepřibližoval.

Svalovat na něj vinu za Potterův stav?! Lhát, aby docílil svého?! Ne. To ne.

„Takhle to nebylo, Popletale, což moc dobře víte!“ slyšel Severus křičet Minervu. „Nebýt Severuse, pan Potter by…“

Tichý hlas rozumu – ač šetrně – uťal Minervinu obhajobu, když poprvé toho večera promluvil David: „Máme právo mu partnera vybrat, pane ministře. My – my jsme ti první, se kterými se musí v těchto věcech poradit.“

„Vaše lhůta dávno vypršela, holenku,“ odseknul vztekle Popletal. Potom se zarazil, ruce složil na prsa a výsměšně se zeptal: „Beztoho – koho byste mu tak chtěli vybrat, pacholku?“

„Určitě ne někoho, kdo je vaší loutkou,“ zapředla Minerva vzteky bez sebe a po vzoru ministra si výsměšně založila ruce na prsou.

Ministr spolkl bouřku, která se mu prohnala pohledem; tedy se ovládl, což se v praxi projevilo ignorací osoby McGonagallové, ale o to naštvaněji udeřil na Davida: „Vaše země umírá, pane Bronxi, když nejste ochotni dodržet podmínky smlouvy, neočekávejte mou pomoc. A budiž – můžete hledat až do vymření posledního Nora, jak je vám libo. Ale pro zábavu, čistě pro zábavu připusťme, že povolím vám vybrat mu partnera. Tak schválně…“ a ministr si posměšně narazil buřinku na hlavu a strčil ruce do kapes. „Koho?“

Severus si všiml, jak David i Elvíra zrudli. Skoro se mu chtělo věřit – a neříkala něco takového Elvíra?, že než přijeli, měli plán. Plán, který zcela jistě zmařila nešetrná jednotka Korneliuse Popletala. Idiot jeden! Co jste měli za plán, copak? snažil se Severus pohledem přimět je, aby vzhlédli. Ale oni to neudělali. Jako by měli strach. Jako by se báli i Severuse. Jako by se hodně neměli rádi za to, že to nevyšlo, za to, že neměli čas se Severusem promluvit. Že neměli čas se s tím… Merlin ví kým… setkat. Co jste tím chtěli dokázat? Co? ptal se jich Severus v nastalém tichu bombardujícím způsobem; odpovědí mu byla vlastní sžíravá touha vědět. Co jste si slibovali vplížením se? Vyhýbáním se hlavním branám do tohoto světa? Nenapsáním mi, neupozorněním mě? Domnívali jste se, že získáte čas? V této době? Jediná věc, kterou si vyčítal, byla, že své lidi Severus přesně na toto nepřipravil. A byl by to udělal – kdyby mu na paty nedýchala ta stvůra Temný pán. K čertu s ním po tisící – nedokáže jej pojmenovat ani v duchu pravým jménem. Byť ani ta přezdívka není pravá, že?

Byl špatný pán?

Zcela jistě. Nepochyboval. Nemusel. Tenhle stav byl důkazem.

„Koho?“ štěkl na ně ministr ztrativ i ten poslední vlas trpělivosti.

„Mě,“ ozvalo se ode dveří hlasitě i hrdě a podruhé toho dne se všichni otočili ke dveřím Velké síně.

16.03.2014 19:03:23
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one