Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


 

„Vy?“ vyprskl Popletal pobaveně.

„Můj pane!“ rozběhla se k Severusově nejvyšší zradě Elvíra k Potterovi a klekla si před něj a políbila mu ruce. Potter hloupě civěl na Elvířino počínání. Jak obvyklé.

„Můj pane,“ předstoupil k Severusově dvojnásobné zradě a Popletalovu šoku před Pottera i David, klekaje.

Severus přemýšlel, co by ho mohlo dorazit. Jak hloupý, hloupý nápad!

„Vidíš, Kornelie?“ a Severus se ke své smůle otočil za hlasem. Rozmáchlým gestem přistoupil ředitel školy k Sousoší pokání, položil ruku na Potterovo rameno – ten sebou jen nepatrně cukl – a s jiskrným pohledem, který u něj dnes ještě neviděl, prohlásil tak neskonale zaškrceníhodným způsobem: „A tady máš důvod, proč mladého pana Highse,“ a modrý pohled, ztěžka ovládající pobavení, zamířil do rohu místnosti, kde se od počátku věků – tedy dneška – choulil drobný světlovlasý mladík bez jména, bez postavení, peněz nebo země, zkrátka bez čehokoli, co by Severusovi imponovalo nebo co by jen mohlo pomoci zachránit jeho zemi, jakási hadrová panenka na jedno ministerské použití; oproti tomu snad i Potter vypadal lákavěji, pomyslel si cynicky Severus, „nemůžeme přijmout jako tvůj zajisté velkodušný dar, Korneliusi,“ a to tvůj znělo Severusovi na Brumbála až moc jako zadostiučinění.

Popletal vypadal jako kapr na suchu s cylindrem v ploutvi: „Ale to je lež! O ničem takovém nikdo jaktěživ…“

„Proč hned tak příkrá slova, příteli?“ bodl ho ten starý blázen žoviálně do zad. „Jistěže o tom nikdo neví. Severus je přeci diskrétní člověk a nikdy by mladému panu Potterovi,“ a tím nanejvýš hrdým způsobem, jaký u něj Severus kdy viděl, se podíval Potterovi do nuceně klidných očí, „nepošpinil pověst. Čekal, až dokončí školu.“ Ačkoli pochyboval, že by si toho ve svém vzteku ministr všiml. Ale co to vlastně do háje vykládal ředitel za báchorky?! Směšné, že Severusovi v tu chvíli hlavou neproblesklo nic víc než: Tak to už se k Temnému pánovi asi nevrátím.

„Chceš mi namluvit, Albusi, že tady ten,“ přešel do ofenzívy ministr, změřil si pohrdavě Pottera a vrátil se pohledem k Brumbálovi, „se dal dohromady s – ním?!“ a škubl hlavou k Severusovi.

Ředitel se pousmál a upřímně (což by mu Severus na místě uvěřil) se podivil: „Je na tom snad něco zvláštního?“ Než stačil nabrat ministr dech, vesele pokračoval: „Severus si, jak jen dobře jej znám a mohu za něj mluvit,“ a uklonil se Severusovým směrem, než navázal, „moc dobře uvědomoval, že je potřeba vytvořit silnou alianci ve prospěch Norvežska i Británie. Nejprve se s Harrym neměli zrovna v lásce, to je fakt,“ mladá Grangerová – co tam vlastně zatraceně dělají Weasley a Grangerová?! – zalapala po dechu; Severus ani to nestihl, „ale slovo dalo slovo a… chápeš, že něčemu tak významnému jsem nemohl bránit, že ano, Kornelie? Kvůli mým nikdy nekončícím žádostem, pro něž vznikl tento problém, Severus oddaloval svatbu,“ Severus zaznamenal jaksi mimoděk, že ředitel stiskl Potterovo rameno silněji, Grangerová že praštila Weasleyho loktem do břicha, McGonagallová se tvářila znechucená Popletalem – David a Elvíra se křečovitě drželi Potterova hábitu a Popletal… inu, co se k němu dalo říci? Co dodat?

„Nesouhlasím,“ vychrčel ze sebe, „ten vztah je neplatný! Rozumíte? Neplatný!!!“

„A čím je neplatný, Kornelie?“ zeptal se Brumbál klidně.

Nějak nedokázal stíhat ministra, daleko snazší Severusovi přišlo vnímat věci okolo – jako pohled, který si Potter a McGonagallová vyměnili.

„Já měla za to,“ ozvala se McGonagallová, která oční kontakt s Potterem nepřerušila, „že platí první slovo a první slib, který monarcha učiní.“

„Přesně, Minervo,“ přitakal ředitel a opět se podíval významně na ministra. Grangerová tlačila Weasleyho z Velké síně. Ne moc úspěšně. Zato mu zcela úspěšně zacpala ústa – jinak by nepochybně dávno ječel. Severus strnul – proč on neječí?!

Ruka plná teplé lidské krve.

Jeho země.

Jeho hrdost – podíval se znechuceně na to světlovlasé nic v koutě.

Do háje se vším! Taková nabídka, jakou tady Potter naivně mává, se neodmítá!

Ksakru – jeho lidé ho prodali, vrhl pohled k Elvíře a Davidovi. Ne – ne! Život je příliš ironický, než aby se mu Severus dokázal v tuto chvíli vysmát.

A přece… jeho lidé ho potřebovali a on doma nebyl. Nebyl tam tak dlouho.

„Nevěřím. Já – vám – nevěřím! Půjdu si to ověřit! Půjdu si zjistit pravdu!“

„A kam?“ přerušil ministrovo představení Potter; pevný, silný, mocný, neústupný – vladař; takový Potter, kterého Severus ještě neměl tu čest spatřit. „Jak myslíte, pane ministře, předem vás ale upozorňuji, že důkazy nenajdete. My byli opatrní. Neexistují usvědčující materiály, svědci a podobné výplody Denního věštce. Jen slovo. Slovo, které považuji za závazné,“ Potter se odvážil vyhledat Severusův pohled. S drobnými nesnázemi, které měl se zvednutím zraku, zjistil, že má Severusovu plnou pozornost, což se projevilo jako křiklavý kontrast k obvyklému prchavému pohledu, který mu věnoval. Oh ano, jistě, každý jeden z nich Potterovi svými slovy a svým chováním naznačil, že si jaksi správně domyslel, že tím, co tady říká, může pomoct. …až na Severuse.

Nemůže pomoct! V tom je ten problém, nesmí. Zjevně ani netušil, co dělá, netušil, co říká, ale na to, že neměl zdání, předstíral zatraceně dobře – jak se mohl tak rychle adaptovat?! Jak si mohli dovolit nechat ho na jeho zdánlivě pevné půdě? Proč nikdo nenaznačil, že se pod ní vyskytují písky? Proč mu to neřekl sám Severus?!

Prvních pět vteřin bylo pro Harryho nejhorších; poté se naučil plavat. Očekával, že ho Snape každou chvílí shodí přede všemi; všemi, kteří do jednoho věděli, že co říká, je lež; a přece v sobě pěstoval každou vteřinou naději, že to neudělá. A Severus mlčel.

V hmatatelných vlnách cítil Potterovu nervozitu. Jistotu, že zakročí, zkazí to, že ho podrazí. Že ho shodí, jako ho shazoval vždycky. A odhodlání. Neuvěřitelně silné odhodlání pomoct, o kterém Severus netušil, kde se vzalo, které ho ohromovalo a svým způsobem děsilo.

Oběť.

A zadarmo.

„Kdy tedy bude obřad, pane Pottere?“ uhodil na něj ministr, čímž všechno zkazil, jak uměl jen on.

„Obřad?“ zamrkal Harry; ztratil oční kontakt se Severusem a nechápavě se podíval na ministra.

Písky se pohnuly. Konečně někdo. Ačkoli Popletal.

„Ano,“ řekl ministr potěšen sám sebou, „svatební.“

Potter mírně pobledl. Vyplašeně se podíval na ředitele. A neuhnul ani o milimetr.

„Nejprve bych si rád promluvil s dotyčnými o samotě, Korneliusi. Jak jistě chápeš – do dnešního dne jsem nepociťoval potřebu spěchat s jakýmkoli…“

„Pokud se nevezmou okamžitě, Albusi, budu nucen trvat na svém,“ přitlačil tiše ministr, zákeřně, tvrdě a triumfálně, v tváři rudý Merlin má páru čím – Severus se mohl jen domnívat.

Brumbál se na Popletala podíval krajně pobouřeně. Otočil Potterem a zamířil s ním z Velké síně, na poslední chvíli za sebe zavolal: „Severusi, pojď s námi, prosím…“

Ukotvili v přístěnku skladujícím košťata. Nejprve Brumbál zabezpečil místnost silným protiodposlouchávacím kouzlem. Poté se v Severusovi vzedmula povinnost, čest nebo svědomí – na nálepce nezáleží: „Nikdy,“ řekl klidně; řekl tiše; řekl rozhodně.

„Chlapče…“ Proč používá zrovna teď ten tón, kterým Severuse pokaždé přinutí udělat, co chce on?!

„Neříkejte mi tak,“ pouštěl hrůzu? Možná. Potter se zdál asi desetkrát menší, než byl ve Velké síni.

Začal s domlouvavým tónem; kde vzal tu drzost?!: „Tak jaké jiné řešení máš? Harry se…“

„Potter neví, co činí,“ přerušil ho Severus chladně a mávl k Potterovi rukou, „podívejte se na něj!“ Brumbál tak učinil. „Vidíte?“ naléhal Severus, když Brumbál nereagoval, jak by měl, když vlastně vůbec mlčel.

„Ptáš se, co vidím?“ opět si překroutil otázku ku prospěchu svému. „Já vidím statečného mladého muže, který se rozhodl pomoct ti.“

„Omyl! Je to malý vlezlý mizera, který se celý svůj život snaží pošpinit mě, a který i kdyby se snad Salazar tuší jakou náhodou nesnažil zničit mě, akorát tak přidělá další problémy! Je to můj student, je to alfa a omega všech problémů, který se neumí postarat ani sám o sebe, natož být… Merline, Brumbále! Král – chápete?!“ Chápete tu absurdnost?! – Proč si v této při připadal zbytečný? Proč si Severusova snaha připadala nepodstatná?

„Doposud jsi své povinnosti zvládal sám, Severusi, a připouštím, že Harry zatím nemůže zvládnout vše, co se od něj bude očekávat – ale jsem přesvědčen, že se v něm ve spoustě ohledů hluboce mýlíš a později budeš svých slov a názorů litovat.“

„Dobrá,“ přežvýkl Severus hořkost, „na to jsme ostatně vždy měli diametrálně odlišný názor, že?“

„Naneštěstí dnes se nejedná jenom o náš názor – mám pravdu?“ vyzval Severuse Brumbál, a když se nedočkal patřičné odezvy, obrátil se na Harryho. „Harry?“

„Pane řediteli?“ trhl sebou Potter překvapeně, takže bylo jasné, že jeho mysl zaměstnávaly důležitější věci nebo co než poslouchat jejich rozhovor. Zněl unaveně.

„Víš, o čem se tady jedná?“

„Jistěže ne!“ vykřikl Severus, ale Brumbálův pohled ho okamžitě umlčel.

Potter se nerozhodně díval na odvrácenou tvář Snapea a zpytavý pohled Brumbála a nepohodlně se krčil ke zdi za sebou, když pochopil, že se od něj čeká reakce. Kdyby aspoň nebylo tak bolestivě zřejmé, že Potter ani neví, odkud ty informace tahá. A přece tahal správně (kdyby měl takové štěstí při lektvarech): „Profesor Snape je princ Norska…?“ ujišťoval se – to brzo. Brumbál přikývl. Snape se napjal. „A ministr se snaží oženit ho, aby mohl jeho zemi… vládnout?“ ptal se opatrně dál, ale Brumbálova odpověď bylo opětovné přikývnutí. „Pro záchranu Norska je potřeba, aby si profesor vzal někoho, koho ministr neovládá?“ Brumbálova tvář se roztáhla v úsměvu. Potter se narovnal: „Pak to chápu,“ řekl nevesele a dodal: „Mohu tedy pomoct?“

„Ano!“ vyhrkl vítězoslavně Brumbál viditelně potěšený, zatímco Snape rozdrtil nadšení a odhodlání zničujícím: „Ne.“ Modrý a zelený pohled se na něj podívaly. „Potter, řediteli,“ proč zrovna on musí zakoušet tolik, aby se ovládl?, „je můj student. Ne kandidát na manžela. Nenávidíme se, pokud jste na to zapomněl. Nechci ho, pokud to tady někoho zajímá!?“ a rozhodil rukama, jak jen to ve stísněném prostoru šlo.

Brumbál vytáhl obočí tak vysoko, jak se to Severusovi nikdy nepodařilo, zatímco Potter prokázal alespoň trochu slušnosti, když studem sklonil hlavu.

„Nemyslím si, že je kterýkoli z tvých argumentů tak horký, Severusi,“ promluvil hlas svědomí. Jak se dá s takovým člověkem solidně pohádat?! To je to – nedá. A nejmučivější na tom všem je, že si pokaždé připomenete, kolikrát měl ten člověk ve vašem životě pravdu (a v kolika případech se mýlil). Výsledek nevypadá dobře. Vůbec.

„Asi mě neposloucháte,“ procedil skrze zuby Severus, „já nechci.“

„Co nechceš?“ nadechl se Brumbál s novou dávkou odhodlání – a Severus tušil, že to bude zlé; ovšem to Brumbála těžce podcenil. Bylo to horší. „Nechceš být králem?“ zeptal se klidně. „Nechceš zachránit svůj lid? Lid, mezi který patří i Elvíra a David? Nechceš být ředitel Zmijozelu – pracovat v Bradavicích? Nechceš Kornelia trumfnout? Nechceš se teď rozjet domů, zjistit, co se přihodilo? Nechceš Norvežsko vidět? Pověz, Severusi,“ a ačkoli slova byla naléhavá, Brumbál sám byl naprosto klidný; zanechával zdání volby, „co z toho nechceš?“

Tak na tebe se musí jinak – a Salazar pomáhej, jestli tě ani to nezastaví: „A Potter?“ zeptal se. „To ho ze všech lidí prodáte právě mně? Ano, prodáte,“ a s tím se obrátil k Harrymu, který sebou cukl, „protože nic jiného to není.“

„Nemyslím si,“ zašeptal Harry; a ze všech lidí podkopl židli právě ten idiot, kterého se Severus celou dobu snažil tak usilovně ochránit. Idiot, idiot, všude samý idiot! Proč zrovna Severus musí žít mezi samými idioty?!

„Prosím?!“ odpověděl vztekle, veškerou frustraci soustředil do jediného slova.

„Jak by mě mohl profesor Brumbál prodat, pane profesore,“ a zvedl, spratek jeden!, hlavu, „když jsem pomoc nabídl sám?“

Nenáviděl ho. V tu chvíli by ho nechal rozcáknout se o zem na koštěti, v ten moment by ho nechal vypít jedovatý dýňový džus, třeba mu ho i donesl na zlatém podnose. V ten okamžik by toho ignorantského skrčka zaškrtil vlastnoručně: „Co si myslíte, že děláte? Pomáháte mi?!“ zaječel skoro hystericky; jen zvyk mu pomohl ovládnout se. Harry neodpověděl. „Domníváte se snad, že si mě jen tak naoko vezmete a tím vše skončí? Kde je vaše tvrzení, že slávu nenávidíte? Myslíte, že vás novináři po téhle pošetilosti nechají na pokoji?“

„Severusi…“ jaká škoda, že teď ho ředitel zastavit nedokázal. Občas tu moc nemá ani samotný hlas rozumu, svědomí a moudrosti.

„Že nebudete mít žádné povinnosti?“ pokračoval neúprosně Severus. „Že se z toho vykroutíte jako z domácího úkolu do lektvarů? Ale takhle to nechodí, Pottere!“

„Severusi, to by stačilo…“ varoval ho Brumbál – podruhé; trpělivosti ubývalo jako zrnek z první půli přesýpacích hodin.

Ale Severus pokračoval: „Budete muset hrát. Přesvědčivě hrát, hrát dvacet čtyři hodin denně sedm dní v týdnu a ani to nebude stačit, abyste se nedostal do průšvihu. Abyste nedostal do problémů, je abyste nedostal do problémů, rozumíte?!“

„Severusi – dost,“ a Brumbál mu položil ruku na rameno. Snape ji měl sto chutí shodit; ovládl se. S nejvyšším sebezapřením, ale přece.

„Já si to uvědomuji,“ přitáhl Potter zase veškerou pozornost na sebe.

„Vážně?“ odfrkl si Severus a ignoroval bolestivý stisk. „Uvědomujete si, proč jste z mého pohledu lepší partie než ten kluk ve Velké síni, který od vás nebude o moc starší?“ Potter nechápavě přimhouřil oči. „Uvědomujete si, že budu prostřednictvím vás manipulovat lidi, média? Dokonce vaše přátele? A vy mě nebudete moct zastavit, nebudete se mi smět vzepřít. Nebudete mě smět zradit, protože to by znamenalo konec mě, vás a hlavně mých lidí, to si uvědomujete?“ nikdy nekončící vodopád protržené hráze!

„Severusi, dost! Stačilo,“ řekl Brumbál. „Přeháníš.“

„Přeháním?“ utrhl se na něj Snape. „Ještě jsem ani nezačal. Hrubě jsem podcenil i jiné aspekty…“

„Dobře,“ podotkl Potter. Zrovna teď. Jenom tak!

„Prosím?“ otočil se na něj Snape s pohledem boha pomsty.

„Uvědomuji si vše, co jste řekl,“ odpověděl pomalu Harry. „A přijímám.“

Přijímá…

Ten skrček drzý, ta malá pijavice… přijímá.

Severusovi to na malý okamžik vyrazilo dech. Ale když se nadechl…: „Přijímáte, že se budete muset naprosto změnit? Že mi budete podřízený? Ve všem? Vy přijímáte,“ rozesmál se zle, výsměšně – jen sám Severus věděl, jak moc zle a výsměšně, „že se se mnou nebudete moct rozvést? Že po vás budu chtít syna?“ ale i ta největší povodeň, nejsilnější přelet havraních křídel šílenství, nejvíce sužující, neovladatelná hysterie pomine.

I Severuse opustily a on se zpytoval, co všechno dneska řekl a udělal. Pro okamžik. Ne déle. Na to mu nebyl poskytnut čas.

Potter přikývl. Pevně. Pořád a stále pevně. Nevěděl, neměl zdání, co dělá – to neměl ani Severus. A přesto neutekl. Zůstal stát, pranýřován každou jednou Severusovou zákeřností. S tichým a sebejistým a naprosto nepatřičným: „Dobře, pane profesore.“

Ta přirozenost! Grácie, ušlechtilost. Ta podoba! Čí jen byly…? Severus se zhluboka nadechl. Tolik věcí, tolik problémů, tolik příležitostí…! Proč jde s každým nastalým problémem všechna nenávist vůči Potterovi do kytek? Proč je každým dnem těžší ho nenávidět? Proč je tolik obtížné vyhnout se opaku? Nevěděl. To jediné, co si uvědomoval, bylo, že se mu po tom všem martýriu nabízí pomoc, řešení. Ó dobrotivý Merline, možná je ještě šance… Nebo jsme stejně tak dobře všichni zatraceni. Víš to vůbec ty sám?

Mlčel. Jeho čas výhružek minul. Dobře si to uvědomoval, sám skloniv tvář vyčkával. Divadlo Brumbála nastoupilo na jeho místo. A on byl tak špatný komik. Co sis to způsobil, Harry Pottere, ptáče bez zdání o hořkostech světa?

„Dobrá, pánové,“ ujal se mistr svého díla, „slyšeli jste Kornelia. Za jiných okolností…“

„Přistupte k věci,“ řekl Severus bez nároku na jakoukoli další jedovatost.

Starý muž se podíval na oba, a jelikož ani jeden se na něj nedíval, nemohli vidět záblesk bolesti: „Moudré bude uspořádat svatbu dnes. Bez ceremonií. Bez dalších svědků. Přímo. Zbavíme se tím Kornelia, všetečného tisku i nejistoty, drahý chlapče, Severusi,“ poplácav Severuse po rameni spustil ruku.

Ani jeden neměl sílu se dohadovat. Proto bylo Brumbálovi odpovědí ticho.

A ten hlas svědomí se mohl jen dohadovat, jaké to je, když někdo souhlasí mít s vámi potomka z důvodů praktických, zvlášť pro někoho, jako byl Severus. Věděl, že si Harry neuvědomoval, jak to vyznělo, věděl, že si neuvědomuje, co řekl – stejně tak si byl jistý, že Severus to pochopil. A… kdo by se divil? Vždyť Harry si neuvědomuje jakou službu, jakou laskavost teď Severusovi dělá.

Oba kývli.

Než odešli z přístěnku, vztáhl Severus ruku a přitáhl si Brumbála, aby je Potter neslyšel: „Zničí ho to. A já řeknu, že jsem měl pravdu. Nevidíte, kolik věcí nechápe? Kolik toho ještě neví? A že to vše dělá jen z jakési hloupé pohnutky, která ho do pár minut přejde?“

Brumbál se narovnal a odpověděl mu: „Snad se nemýlíš v tom, že jsme zbrklí, ale dozajista se mýlíš ve stálosti našich citů a našich rozhodnutí,“ poté se vymanil ze Severusova sevření a následoval Potterova.

Pozn.: Tak 1) … tohle byl účel krátkých; aby se dlouhých něco řešilo.

Tak 2): konečně víte, o čem povídka na věky věků bude. Kdo je zklamán, ať zvedne pac.

Tak 3): Sitaro, (yellow) – ano, Harry se nabídl dobrovolně. Díky JD jsem nad vynucenými manželstvími začala uvažovat, kombinovat a vzpomínat, jak často jsem o něčem takovém četla… nedopočítala jsem se vysokého čísla, vlastně tehdy vůbec žádného, nepostavíme-li tuto nabídku do jiných souvislostí. Chtěla jsem, aby Harry ve své obětavosti sám prohlásil před druhým takovým Popletalem (tj. jaký byl v Kameni manželství), že jsou se Severusem zasnoubeni. Že se budou brát. – Protože je to takový idiot, Nebelvír, obětavec. Protože Severusovi za vše dlužil. Protože pro jednou IC nepřemýšlel (anebo přemýšlel?). Dokopat tam Harryho – s tím jsem měla problémy, ale tento nápad byla jedna z prvních věcí, která mě na téhle části uchvátila a která tady být musela, jedno jak, protože na ní stojí začátek tohoto příběhu (…této části příběhu? Domnělého začátku příběhu? Mmm… dobře, o tom všem až později). Děkuji, Sitaro, že sis všimla.

06.07.2018 08:07:16
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one