Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Pro takové čtenáře je radost psát, děkuji všem za čas, vlídná slova a trpělivost. Chtěla bych vás zneužít a o něco poprosit: Znáte nějakou povídku/y, kde je Voldemort opravdu… mmm… zlý? Nějak tak děsivý jako v Kameni a nějak tak podlý jako v Klíči? (Nemám na mysli psychologickou povídku, která líčí, kterak mladého Toma Rolvoje Raddla změní láska k Harrymu Potterovi.)

Výměnou nabízím nějaké písničky, kterými se má šílená Múza sjíždí, když na MaK myslím. (Pro Mari: Ne Severus jako Múza, Múza - protože Severus by z těch písniček zvracel - hned po mých češtinářích. :D)

DĚKUJI VŠEM!

„Jaké je vlastně jméno vašeho kmotra?“ zeptal se jednoho arktického dne Harry, dívaje se dolů z ledové skály, na které stál. Vítr mu bodal do tváří. Sklíčka brýlí se mu zamlžovala. Těžká ledová koruna umíněně klouzala dolů.

„Severus,“ ozvalo se králi u levého ucha, a proto napřímil záda a zadíval se mladému aristokratovi do očí.

„Příbuzný?“ zeptal se Harry.

„Jeho příjmení je Snape, veličenstvo,“ upokojil Harryho hlad Draco. „Není pokrevní příbuzný, a kdyby byl… věřte, dnes by měl postavení a peníze.“

„Zcela jistě je vám podobný,“ začal opatrně Harry. Mladý aristokrat jemně potřásl hlavou. „Škoda,“ poznamenal Harry a dál shlížel dolů. Jinoch Malfoyů se rozhlédl kolem dokola. Jeho šedé oči klouzaly přes ostré špičky ledovců. Po jednom z tenčích stékala kapka vody, která dočasně zaměstnala jeho pohled. Sluneční paprsky lámaly se vodou. „Když jsem tady sám,“ probral Draca hlas, „netají.“

Draco povzdechl a potáhl hábit nacucaný vodou: „Jste tady příliš dlouho, králi. Neprodlévejte, snažně vás prosím. Tam, kam směřujete, je jednosměrná cesta. Žádný východ z ní není,“ jeho hlas zněl varovně a zároveň naléhavě.

„Má to tak být,“ ujistil aristokrata král.

„Ale nemusí,“ oponoval Draco a zlehka mu položil ruku na rameno; naklonil se k jeho uchu a dodal, „pamatujete? Stačí chtít.“

Náhle, když se Harry rozhlédl dokola, bylo jeho ledové království osamělé a prázdné.

Stékající kapka zamrzla v pohybu.

 

„Králi! Je vám něco?“ vrhl se Draco k Harrymu opírajícímu se o zeď s tváří nehezky staženou.

„Bolí to. Proč to tolik bolí?“ vzlyknul.

„Co se děje? Zavolám pomoc… Už bude dobře,“ opřel se jinoch Malfoyů o královo rameno.

„Ne,“ chytil král aristokrata za ruku, pevně ji sevřel a pustil ji. „Je mi, jako bych… Na něco jsem zapomněl, můj příteli, a nemůžu… si… vybavit…“ pravou ruku si tiskl k hrudníku a svíral ji v pěst, měl pevně semknutá víčka, ze skrání mu stékal pot a z očí podloudně kapala slaná voda. Pak stisk povolil a král znova promluvil: „Kdysi mi na tom záleželo, Draco. Hodně.“ Nějaké mámení hořkosladké vzpomínky pak vyrvalo z těch úst způli šílený a způli děsivý úsměv doprovázený zoufalým zvukem.

„Už je to moc dlouho, vaše veličenstvo…“ upomenul ho Draco zlehka po nesčetněkráté a sledoval ho starostlivýma ocelově šedýma očima. Do zpocených vlasů vtiskl veličenstvu polibek. Pak se odtáhl a zašeptal: „Pojďte se mnou. Pomůžeme vám.“

„Ne,“ zašeptal Harry vyprahle a kroutil zběsile hlavou. Jak odtékala energie, zpomalovalo se i odmítavé gesto, až král jen způli ležel na zemi a ztěžka oddychoval.

Draco to sledoval. Přinesl sklenici vody a namočený ručník. Sklenici králi podal do ochablé ruky a ručníkem mu začal pomalu otírat tvář.

„Je to příliš dlouho. Měl byste…“

„Ne,“ řekl Harry podivně rezignovaně a klidně, jistě, „nechci vědět, o co přicházím. Nechci znát ty odpovědi. Neodejdu. Nemůžu.“ Sklenice mu vyklouzla z ruky a s tupým úderem dopadla na zem.

„Jistěže můžete, můj králi, vy musíte. Nedovolíme vám…“

„Ššš, můj příteli,“ zastavil ho Harry. „Slyším slavíka.“

Draco se odtáhl a rozhlédl se. Na dohled byly jen mraky malující podivné obrazy a do morku stonku uschlý labyrint růží.

 

„Posledně jsem neříkal celou pravdu,“ zašeptal Harry. Tiše, srovnaně. Dlaněmi opřený o kámen. Koruna seděla na místě, jaksi majestátní, jaksi těžká. „Kdysi jsem tím žil. První a poslední myšlenku každého dne jsem věnoval právě tomu. Bylo to pro mě dražší, než mohl být kterýkoli člověk. Kterákoli věc. Otravovali mě. A povedlo se. S každým dnem, každou sekundou má část, která k tomu neodmyslitelně patřila, ubývá. Já ubývám. Nikdy jsem nechtěl být svobodný. A nyní… jsem. A nedá se s tím nic dělat. Jsem prázdný, můj aristokratický příteli. Napořád. Už nikdy… Já… svoboda.“ Jedno přikývnutí, pohled do dáli, semknuté rty, koruna se svezla do čela a byla by spadla, kdyby ji ruka tak jako pokaždé nezarazila. Dnes unavená, neochotná ruka.

„Můj králi,“ oslovil ho Draco a jeho šedé oči studovaly věž, ve které se nacházeli. Nejvyšší věž. Nejtemnější z temných kobek. „Mám pro vás dárek,“ řekl Draco a položil ke královým nohám stromek v květináči. Král nechápavě vzhlédl. „Pokud se vám podaří květinu do příští návštěvy udržet živou, můj králi, mám pro vás překvapení.“

Zelené oči přelétly ze stromku na aristokrata a zpět a ústa se pohnula: „Jsem král…“ namítl Harry.

„Ano, můj králi,“ přitakal Draco, „což květinu při životě neudrží. A jste také dobrý člověk – proto ji nenecháte trpět.“

„Pravdu díš,“ pozvedl Harry obočí, „měl bych ho zahubit v zárodu.“ Králova ruka mířila k pochvě. A Dracova její počínání zastavila.

„Pokud se vzdáte okamžitě, můj králi, nikdy nepřijdete na to, jak pohádka skončit může,“ řekl mladý aristokrat klidně.

„Možná bych rád konec předurčil sám,“ kontroval král.

„To my všichni. Ale vy jste král, a ne bůh, můj pane,“ odpověděl Draco, viditelně nervózní.

„Pro tebe by to mělo být totéž,“ odvětil Harry a Draca si s nuceným klidem prohlížel. Dracovu tvář a víčka… a mladý aristokrat to vydržel.

„Je,“ pravil pak, po přestání nejhoršího vypětí, „na jediný rozdíl.“

„To?“ vybídl aristokrata král.

Dracova čelist se zachvěla, oči kmitly tam a zpět, ústa se pootevřela a rty prošlo slabé, slaboulinké, bázlivé a vyplašené: „O vás mám strach na Zemi.“

Harry ustoupil jedním chvatným krokem zpět a Dracovy svaly povolily; král se sehnul ke stromku, který nevypadal, že se dožije příští hodiny: „Pokusím se,“ řekl a odešel z věže.

 

Královy oči nepřestávaly studovat četné mříže v žalářích: „Jak vlastně vypadá… ten tvůj kmotr?“

K otázce se Draco vyjádřil přikývnutím. Sáhl si ke krku a vytáhl nějaký řetízek, na něm medailon. Rozepnul si ho a podal ho s poklonou králi. Král chvíli mlčky zíral na zdánlivě prázdný kus zlata. Přikročil k jedné z pochodní.

Profil. Nic víc. Rytina, která se odmítala pohnout. Sveřepě stála na místě a sledovala králi neurčitelný bod. A stála tak sveřepě, že se jí občas zhouply vlasy nebo pohnul sval v obličeji. To jedině dávalo na srozuměnou, že rytina pochází z rukou čaroděje. A královo srdce ochotně vyskočilo na koně a ujelo do vzdálených končin, aniž se ptalo, co na to Harryho prázdný hrudní koš.

Oheň si vesele poskakoval, tma zůstala tmou a král nečinně natáhl ruku a vrátil Dracovi – napjatému, nervóznímu, nejistému, vzrušenému Dracovi – jeho medailon. Krátce kývl hlavou, jako že nabídka je přijatelná. Provedl ho doprostřed žalářů – mlčky – a zastavil se před jedněmi dveřmi.

„Snažil jsem se, jak jen jsem dokázal,“ řekl král pomalu a otevřel dveře. Dracovy oči se rozšířily. Ta rostlina zaplňovala místnost od stropu po zem a tvářila se, že brzy prorazí stěnami dál, nahoru, do stran.

„Můj králi,“ uklonil se Draco – víc vědět nepotřeboval, „smím přivézt hosty?“

 

05.01.2014 22:05:14
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one