Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


30. Království norvežské - Ronův výklad

Ve skutečnosti nevěděl, do čeho je oblečený, jen se cítil být spokojený s mlhavým povědomím, že barvy Snape nebude schvalovat.

Už poněkolikáté čelil útoku otázek, na něž neměl uspokojivou odpověď, a ve skutečnosti v něm z toho byla malá dušička. Ne, skutečně nemohl říct, že by mu jen vzdáleně docházelo, co udělal. Zkrátka v momentě, kdy se rozhodl pomoct Snapeovi, věděl, že musí.

„Och, Harry,“ sedla si Hermiona po jeho levici a objala ho kolem krku.

„Omlouvám se…“ cítil potřebu, která se vzala Merlin ví odkud, ospravedlnit se. Nic svým přátelům neřekl – jednal. Neporadil se. Nezeptal se na důsledky, ani jestli s ním budou chtít být poté, co udělal. Poté, co spáchal cosi, co se rovná zradě. Merline – čím víc o tom přemýšlel, tím hůř to vypadalo.

„Já nechápu… prostě to nechápu,“ lamentoval Ron už po tisící. „Kdo normální vejde do Velké síně a řekne: Vezmu si Severuse Snapea?! A ještě to potvrdí? Ale…“ Ronovy oči se rozšířily a zastavily se ve své horečné dráze na Harrym, „to s tím, že jste se zasnoubili a potají scházeli a…“ polkl, „to nebyla pravda, že ne?“

„Ronalde?“ předběhla Harryho Hermiona. „Ty jsi vážně pitomec,“ konstatovala s chutí a bylo vidět, že si to myslela; že ač všichni pochopili – a všichni znamenalo všichni, dokonce i Popletal – co znamenala ta hra ve Velké síni, taky všichni zapomněli na to, že mezi „všemi“ stojí i Ron, který jaksi… potvrzoval pravidlo.

Ronovi se po Hermionině prohlášení viditelně ulevilo.

„Fajn,“ polkl a přestal chodit tam a zpět, „není proč se omlouvat, kamaráde,“ řekl překvapivě klidně Ron, usmál se a sedl si vedle Harryho.

„Tvůj taťka mě zabije,“ polkl; Artur Weasley nebyla Harryho největší obava, i když se nacházela vysoko na žebříčku. Přesto se Harry zmohl vyslovit jen ji.

Ron na Harryho vrhl pochybovačný pohled: „To ministra dřív,“ ujistil ho tiše. Pak začal nadějně: „Pokud si to ale rozmyslíš…“

Harry vzhlédl a dokonce Ronovi došlo po tom pohledu, že ne, vážně ne. Povzdychl: „Fajn. Nerozumím tomu, ale fajn.“

„Co jste tady vlastně dělali?“ zeptal se Harry. „Jak to že vás sem pustili?“

„Promiň,“ ujala se Hermiona slova, „když si pro Snapea přišli, byli jsme všichni na ošetřovně a, no…“ podívala se nejistě na Rona.

Ron pokrčil rameny a řekl: „Nějak nás nestačili zaznamenat, v tom zmatku. Tak jsme šli. Nejdřív jsem byl jen zvědavý, co si zase Popletal vymyslel, ale pak…“

Ronovo vysvětlení přerušil hlas profesorky McGonagallové, který všem studentům sděloval, že mají jít do svých společenských místností a že se mají prefekti postarat o to, aby tam taky zůstali. Navíc zrušila zbytek vyučování. Harry se pousmál. Proč jen on si nikdy neužije zrušené vyučování?

Asi proto, že je vždycky jeho důvodem.

Může být vlastně rád, že vše proběhlo v rámci vyučování a nikdo si je zvědavě neprohlížel, neslídil a nepůsobil ještě větší rozruch.

„Naposledy jsem o tom slyšel, když mi bylo sedm a když jsem se pak se Snapem doopravdy potkal, řekl jsem si, že jsem se tehdy přeslechl,“ pokračoval Ron. „Nikdy se o tom moc nemluvilo, ale když se začalo – musel jsem u toho být,“ otočil se k Harrymu a potom omluvně řekl, „proto jsme u tebe nebyli.“

„Dobře,“ přikývl Harry, „můžeš mi aspoň vysvětlit, o čem to mluvíš?“

„Dobrá otázka,“ zamumlala souhlasně Hermiona a sledovala Rona neméně pozorně.

„Oh, jasně,“ řekl Ron a otočil se na Harryho. „Tak – Snape pochází z čistokrevné rodiny…“

„Rone,“ rozesmála se Hermiona, „přestaň si z nás utahovat. Četla jsem záznamy o Snapeovi. Abys věděl, jsou volně dostupné v knihovně,“ vynadala mu tónem hlasu poté, jaký na ni Ron upřel pohled. „Tobias Snape, Snapeův otec, byl akorát tak čistokrevný mudla,“ řekla pobaveným hlasem.

„Já nikdy netvrdil, že je čistokrevný Snape,“ zdůraznil Ron a po krátkém souboji vůlí pokračoval, „v tom, co říkáš, máš nicméně naprostou pravdu. Otázka ale zní, co víš o jeho matce?“

„No…“ skousla Hermiona jazyk zuby, když odvrátila zamyšlený pohled do strany, „že byla ušlápnutá a že se o ní nedá moc dozvědět.“

„Takže,“ navázal Ron stylem „to jsem si myslel“, který na něj ráda používala Hermiona, „odpusť,“ řekl s omluvným výrazem k Hermioně, „ale ten sadistický bastard nás celé roky ponižoval pro potěšení, ne pro výdělek. Je bohatý. Zatraceně bohatý. Eileen Princeová, Hermi, pocházela z naprosto čistokrevné rodiny. Tak čistokrevné, že její rod by snad trumfl i Malfoye.“

„Šílíš? To by o její rodině byly nějaké informace!“ hádala se.

„Jenže ony byly,“ řekl Ron opatrně. „Zádrhel je v tom, odkud pochází její rodina. Z Norvežska,“ dodal vzápětí a významně se odmlčel.

„Z Norvežska?“ nerozuměl Harry.

„Norvežsko a Británie se od jisté doby nesnáší – což je to, na co ses ptal. Důvod, proč Popletal tlačí na Snapea. A což je důvod, proč jsme je já a Hermiona sledovali.“

„Brzdi. Pomaleji,“ poprosil Harry a mávl rukou, aby Ron pokračoval.

„Nevím, oč přesně jde, Harry. Norvežsko kdysi patřilo mezi kolonie kouzelnické Británie, nepohodli se, propukla válka a Norové se oddělili. Zatímco v Británii od té doby vládnou ministři, Norům vládne král – a ten je z rodu Princů. Princové jsou původem velmi vážená britská rodina, čistokrevná… jenže taky rodina, která pomáhala Norům osvobodit se. Britové od chvíle jejich odtržení hledají záminku, jak dostat Norvežsko zpátky. Jinými slovy jak potopit Prince. No – pokud se ministrovi podaří získat zpátky Norvežsko, ať už pod jakoukoli záminkou…“

„Vyhraje volby…[1];[2]“ vydechla Hermiona šokovaně, když jí došel smysl celé této šarády.

„Přesně,“ řekl Ron.

„Prosím?“ zeptal se Harry zmateně.

„Harry! Volby! Copak nesleduješ ani trochu noviny?“ uhodila na něj pohoršeně Hermiona.

„Od jisté doby ne,“ ohradil se Harry dotčeně. To si má pořád číst články o sobě? Nebo má dělat, jako by pokaždé neviděl na titulní stránce svou fotku? Vždyť je to zvrhlost, to by ho všichni mohli oprávněně podezřívat z narcisismu. „A co mu pomůže nějaké Nor… Nor… sko?! Všichni víme, že je to idiot,“ rozhodil Harry netrpělivě rukama. „Ten nemá co být ministrem.“

„To sice jo, kamaráde,“ vzal si Ron opět slovo, „ale o Norvežsko stojí Británie jako o nic jiného.“

„Ale proč?“ nechápal Harry.

„Protože odtud – jedině odtud – pochází pravé skřetí rubíny,“ odpověděla Hermiona. Kolečka postupně začala zapadat. Ačkoli…

„Ale Rone – jak by mohl ministr chtít…?“

Hermiona zasáhla a zformulovala otázku: „Jak může Norsko převzít britský ministr, když norvežský král žije? Pokud ho tedy nemá v plánu zavraždit a pokud nemají nikde právní chybu, pak… pak to přeci nemůže jít,“ Harry si brzy uvědomil dvě věci; Hermiona něco neví a Hermiona toho ví víc než on. Dobře… to druhé nebylo až tak zvláštní.

„Protože není král…“ prohlásil Ron a měl radost, že po dlouhé době má informace, které Hermiona ne.

Hermioně se rozšířily oči pochopením a Harry nad svou dutostí neudržel povzdech.

„Přesně,“ řekl Ron. „Norové věděli už dávno, že na těch Princech není něco v pořádku… jau! To bolelo,“ to ho Hermiona praštila po ruce, když se nechal Ron unést svou antipatií (jednoznačně ke Snapeovi). „Chtěl jsem říct,“ opravil se Ron, „že podmínkou Norů i Britů byla dohoda svazku dvou vládnoucích hlav. Tedy že se nejpozději do dvou let od smrti krále princ nebo princezna Norvežska ožení nebo vdá, aby se zajistili potomci a země nezůstala bez krále. Proto se až poté – po sňatku – stává princ králem, tedy pánem své země, který o ní rozhoduje, ačkoli dva roky může dotyčný nástupce vládnout jen jako princ. Ale Snapeova matka je pod kytkama Merlin ví jak dlouho a Snape se ještě neoženil. Ne že bych se divil, kdo by si ho taky… JAU! To bolelo!“ podíval se Ron na Hermionu vyčítavě. A pak zděšeně na Harryho, když mu došlo, co řekl: „Promiň!“

To mělo,“ odvětila Hermiona hrdě a Harry zamumlal: „To nic.“

„A vyjadřuj se slušně, Ronalde,“ dodala přísně, samá káravost, Hermiona.

„Taky nemusím říkat nic,“ urazil se Ron.

„Rone, prosím – co o tom ještě víš?“ vložil se do toho Harry, kterému v hlavě vznikl mišmaš a kolečka se mu roztočila tak rychle, že se je bál byť přibrzdit. Informace mu kolovaly oběhem. Končily v mozku, jak jinak. Žel bez výsledku.

„Dál vím jen tohle – Snape se ve stanovené lhůtě neoženil a na to konto může požadovat ministr jeho odstoupení z trůnu, aby ho sám převzal… kvůli nějakým smlouvám a dohodám, které tady existují staletí a nějakým způsobem utužují vztah Norů a Britů, aby se jako neválčilo. Taky díky nim ministr může Snapea zavřít nebo mu někoho vybrat. Ale každá z těch možností už je špatná. Ne že by Norům bez Snapea nebylo líp…“ Ron už zvedal ruce, když se Hermiona natahovala mu zase natáhnout, „ale nebylo, to je to, co jsem chtěl říct!“ Hermiona se stáhla, byť Rona pozorovala značně skepticky. Ron se narovnal a spravil si hábit. Vypadali úděsně – skoro jako ty hloupé postavičky z Dudleyho komiksů. Skoro jako pár, napadlo Harryho.

„Proč?“ zeptal se Harry, čímž na sebe upoutal pozornost. „Proč by bylo zlé, kdyby Snapeovu zemi převzal Popletal?“

„Odkdy je Popletal dobrá volba pro kohokoli?“ odpověděla Hermiona briskně.

„I kdyby to nebyl Popletal,“ začal znova Ron, „Norové měli pro odloučení důvod. Podle mě jsou skřetí rubíny dost dobrý důvod, zvlášť když se snaží Britové shrábnout je pro sebe, i když si nemyslím, že to bylo to hlavní. Navíc Norové jsou příliš hrdí lidé. Nepřijímají pomoc, vše si řeší sami. V tom si se Snapem naprosto sedli. Všichni jsou nesnesitelní.“ Ron už zase předem zvedal ruce, ale Hermiona se tentokrát ani nenamáhala. „Ty hádky si nechci představovat…“ pokračoval opatrně, jako by se z Hermioniny strany pořád bál útoku. „Jako by nám nestačil Vy-víte-kdo. Ještě tohle. To nám byli Morgana se Zmijozelem dlužní,“ povzdechl nespokojeně Ron.

„Taky jsem slyšela, že jsou samorosti,“ zamyslela se Hermiona. „Ale Snape…“ a Hermiona se omráčeně opřela o kamennou stěnu, jako by jí až teď došla ona nová skutečnost, jako by si až teď dovolila připustit, že jejich nenáviděný profesor lektvarů, který ji tolikrát shodil, je králem. Zakňučela a Ron ji hrdinně, byť neobratně, poplácal po rameni a posléze objal.

„Jo,“ vydechl, „mně to povídej,“ vyjádřil jí podporu.

„Hermiono,“ obrátil se k ní Harry, kterému stále něco nesedělo, „ty máš přečtené Dějiny čar a kouzel a všechny ty historické knížky. Vypadá to, že dokonce nějaké právní.“

„To je pravda,“ přisvědčila Hermiona.

„Jak to že nevíš, že Snape je princ Norska? A Ron ano? Odpusť, Rone,“ pousmál se omluvně na kamaráda. Začínala ho bolet hlava. A pak že vědomosti nebolí.

„To je prosté,“ odpověděl Ron za Hermionu, „králové Norvežska nejsou známí pro britské občany, kteří nepatří do vyšší politiky. Pokud se teda něco neprosákne. Ani já to neměl vědět, ale náhodou jsem zaslechl taťku a Billa bavit se o tom. Říkali, že vždy se stal králem někdo s příjmením Prince. Jenže to se teď změnilo, vždyť Eileen byla poslední Princeová; proto mnoho lidí ztratilo vodítko, kdo je král. A fakt, že se Snape ke své zemi veřejně nepřihlásil po smrti své matky, nevědomost prohloubil. Netuším, proč se k němu veřejně nepřihlásilo ani Norvežsko. Vím jen, že spousta kouzelníků má už roky za to, že se z Norvežské monarchie stala úřednická vláda, která nikoho moc nezajímá. Moc málo důležitých lidí,“ trhl Ron ramenem. „Ale všeobecně se v Británii věci Norvežska hodně tutlají – opravdu. Ještě víc než záležitosti jiných zemí. Nevím proč. Je to celé divné.“

Další červ začal Harrymu vrtat v hlavě: „Proč tedy Snape tak usiloval o Merlinův řád?“ za Siriuse zůstalo nevyřčené, i tak to ale Harryho přátelé pochopili.

„Harry!“ chopila se příležitosti Hermiona, která konečně něco věděla. „Vždyť Merlinův řád první třídy není jen záležitost Británie, je to celosvětově uznávaná prestižní odměna. Ale pokud to chceš dávat do kontextu, dobrá. Kdyby ho ministr byl ochotný navrhnout na Merlinův řád, znamenalo by to povýšení Norvežska. Uznání. Snad i první krok ke smíření.“

„A to všechno aniž by Popletal tušil, komu Merlinův řád dává,“ ušklíbl se Ron.

„Myslíš, že to doteď nevěděl?“ zarazila se Hermiona.

Ron se na ni zamyšleně podíval: „Pochybuju, že si Popletal zjišťoval, kdo má být král, dokud pro tu informaci neměl další využití.“

Ať by to věděl nebo ne, smíření se nekoná. A on, Harry, je, jako vždy, vprostřed všeho. Teď vlastní vinou.

 

[1] Nebýt Kamene manželství, motat do toho politiku by mě nikdy nenapadlo. Ano, v tomto ohledu silná inspirace. (Jako v mnoha jiných.)

[2] Nebudu tomu říkat smůla ani štěstí, je to fakt; v době, kdy jsem psala tyto a následující pasáže „o Norsku“, řádil v Norsku Breivik. A mně bylo hloupé tuhle povídku zveřejňovat. Teď píšu a budu psát zase jiné pasáže, které se týkají toho, co jsem načrtla už zde, a to v ještě větším rozsahu a hloubce, když tady máme Ukrajinu a Rusko. Ani jedno z toho nebyl záměr, ani jedno z toho jsem nezačala psát a vymýšlet po těchto událstech, a ani jsem se jimi neinspirovala.

24.03.2014 10:48:35
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one