Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Dárek pro yellow.

Ničemu nevěřil tak jako svým bezpečnostním kouzlům, proto když se zastavil, bylo to až uprostřed vlastního kabinetu.

Obrátil se k Elvíře a Davidovi. Elvíra vystřihla pukrle, David úklonu. Severus zavrčel a oba se jako na výstřel narovnali.

Hluboce se nadechl, mělo mu to pomoct v trpělivosti: „Spusťte.“ Rozhodl se nekřičet. Zatím. Obrnil se proti přílivu informací, které se asi zasekly v ústí, neboť se neozvala ani ta myš za stěnou.

Elvíra a David si vyměňovali pohledy, aby se nakonec Elvíra ujala slova. Povyprávěla Severusovi o umírajících rodinách, o dětech, o epidemii.

„Šance na přežití alespoň dětí je zbavit je magie. Udělat z nich motáky,“ polkla. „Snažili jsme se, aby nás nechytili. Byli jsme už u hranic, když si nás všimli. Tolik jsme doufali, že se k vám dostaneme dřív, než se do toho připlete Popletal,“ její výraz mluvil o upřímné lítosti, kterou cítila, protože neuspěli tak, jak doufali. „Měli jsme plán. Chtěli jsme si promluvit s vámi a profesorem Brumbálem a… s Harrym Potterem. Měli jsme argumenty… měli jsme přesvědčivé důvody, proč byste se vy a pan Potter měli vzít, v žádném případě jsme nechtěli, aby to skončilo takhle,“ dušovala se.

Severus pozvedl obočí, naklonil hlavu a protáhl: „Domnívám se, že jste došli k výsledku, k jakému jste dojít chtěli.“

Elvíra sklopila oči, jako by se styděla, přesto zašeptala: „Je to zázrak.“

Severus si odfrkl.

Elvíra ostře vzhlédla: „Možná se vám to tak nejeví teď, pane, ale z dlouhodobého hlediska…“

„Je to kluk,“ rozmotal Severus uzel svých paží, aby jimi mohl máchnout.

„Má vliv, o kterém se nám může jen snít.“

„Je to můj student!“ apeloval na ni Severus, copak jen jemu to připadalo tak nepatřičné?

Nadechla se a ani zdaleka se nenechala odradit, když uhodila svým: „A je to mocný kouzelník.“

„Dejte mu pět minut na to, co se u ostatních označuje jako přemýšlení, a zaručuji, že uteče,“ drtil Elvíru nemilosrdně pohledem.

„Neuteče,“ řekl téměř pohřebně David.

„Nenávidíme se! A vy jste o tom věděli. To vám to není ani trochu – minimálně…?“

„NA TO NEBYL ČAS!“ přehlušila ho Elvíra.

„A na to vybrat ze všech lidí zrovna Harryho Pottera čas byl?“ naléhal Severus, i když nekřičel.

Elvíra se zatvářila zrovna tak zrazeně, jako se Severus cítil. Vzala sukni a začala ji vehementně třít, aby z ní dostala šmouhu; bylo patrné, jak stará a ošoupaná je, bylo to zrcadlo toho, jak se doma vedlo. Dokonalé zrcadlo, vskutku. A to všechno byla koneckonců Severusova chyba. Nevěděl sice jak, ale měl to zvládat lépe, měl najít lepší způsob, měl si to lépe zorganizovat. Neměl dopustit, aby jedni z nejvýše postavených jeho země, navíc jeho nejmilejší, zobrazovali takovou bídu. Ano, uvědomoval si jasně a ostře, že nezvládl tolik, kolik zvládnout měl. Jak dlouho, tázal se Severus sám sebe, to takto v Norsku vypadá?

Vzhlédla k němu, dotčená, a prohlásila: „Víme, a vždy jsme věděli, včetně vás, Severusi Snape, že přijde den, kdy si budete muset někoho vzít bez ohledu na cokoli. Doufali jsme všichni svorně s vámi, že ten den nastane spíše později nežli dříve. Mlčeli jsme. Věděli jsme, jak důležité postavení tady zaujímáte. Vždyť to vy tolik pomáháte Fénixovu řádu, vy máte tak stěžejní, a přece tak riskantní postavení ve službách Temného pána… v ochraně Harryho Pottera. Na to vše jsme brali ohled a modlili se za vás a vaše zdraví, a aby vaše úkoly v této zemi dobře dopadly, a přitom jsme trnuli a uvědomovali si to obrovské štěstí, které vás obklopovalo, že jste ještě nebyl prozrazen vašimi příbuznými. Vždyť kolik štěstí jste měl, že nic neřekli Malfoyovi ani Blackovi? Podporovali jsme vás, jak jen se dalo, a přestože to znamenalo zpřetrhat s vámi kontakty. Ale to všechno nás, a to nám nemůžete mít za zlé, neodradilo mít neustále na mysli den, který nastal právě dnes – jen kvůli vám bych si přála, aby nastal ještě později – neodradilo nás to od plánování vašeho sňatku. Ostatně to byla naše povinnost. Och, kéž by tady byl někdo vhodnější! Věřím ale, že vše má svůj důvod, a tak jsme se tady sešli dnes a díkybohu stála božstva při nás, a přestože k sobě vy a pan Potter nechováte zrovna sympatie, ten hoch se nad námi smiloval. Je to dar, můj pane, je to velké štěstí!“

Severus si uvědomil, že mluvila neustále o štěstí, ale ať se podíval na kterýkoli úsek svého života, neměl s sebou toto slovo vůbec spojené. Ne, spíš měl pocit, že ho provází smůla, a ne štěstí, to smůla stála za každým rohem, na konci každé důležité cesty. Ale říkat něco takového Elvíře nemělo cenu, to jednak, a potom taky – nebylo by to správné. Měla pravdu, když mluvila o onom pomyslném zázraku. Vždyť Popletal přišel obtěžovat až nyní a s klauzulí o manželství na něj taky vyrukoval až dnes, kdy se domníval, že ten mladík bude na Severusovo vyšachování ze hry stačit. Ministr však naprosto nepočítal s tím nejhorším elementem, který byl k mání a mohl se přimíchat do hry – s Potterem. [1] Kdyby tohle byl jen tušil (vždyť kolik studentů mělo takovou moc, kolik by jich vystoupilo na obranu země, v níž nikdy nestrávilo ani den; kdoví jestli o ní Potter předtím vůbec věděl?), podnikl by kroky pro přímočaré získání Norska. Dobrá. Možná se v Severusově případě dalo vždy volit mezi hroznou a ještě horší variantou, takže to bylo štěstí, ta dovednost vybruslit s pouhou hroznou variantou.

Zavrtěl hlavou: „Co se epidemie týká, uvažovali jste už o prokletí?“ někdy Severus poznal porážku, přijal ji a dál o ní nemluvil. Někdy – jako třeba teď – mluvit o ní nemělo smysl. V takovém případě bylo dobré soustředit se na další problémy.

„Ano, pane,“ odpověděla žena, „ale posoudit byste to měl přímo vy. A proto prosím, abychom si pospíšili, co nejvíce to bude možné.“

Severusovy duhovky potáhl lesk a jeho mozek se už obíral všemi možnostmi.

„Zlobíte se?“ naťukla žena opatrně po chvilce ticha, po dotčenosti ani památky.

Severus se podíval na ni, na Davida a potom nepatrně zavrtěl hlavou.

 

[1] Made by Mariana; má ne úplně původní, nicméně do historie vstoupivší jako „žeže věta“, zněla: A Severus do morku kostí cítil, že Popletal ji vytáhl jen, protože věřil, že Severuse mladíkem, kterého mu vybral, nadobro vyšachuje a naprosto nepočítal s tím nejhorším elementem, který byl k mání a mohl se přimíchat do hry – s Potterem.

26.03.2014 21:46:23
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one