Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Tak jo, tak předběhnu (nepředběhnu, nepředběhla jsem 19. Svazků Zemí koruny české; gratuluji!) vyhlašování Magnesia Litera 2014 a aktualizuji. Příjemné počtení.


„Je to ujeté,“ protestoval Ron. „Vybral si taťku, jen aby tě to rozhodilo!“

„Ani pořádně nechápu, jak nás může oddat tvůj taťka. Vždyť pracuje v oboru zneužívání mudlovských výtvorů.“

„To je to,“ povzdechl Ron, „oddat tě může kdokoli. Tedy… kterýkoli dospělý svéprávný kouzelník.“

Harry pohlédl bezradně na Hermionu. Pokrčila rameny: „Je to pravda.“

„A to je vše? Žádná poučná…?“ Harry zmlkl, z plamenů konečně vystoupil Artur Weasley. Jeho pohled přejel místnost a ryšavá hlava se nechápavě rozhlížela na směsici lidí. Vypadal přepadle. Harry pocítil vděčnost k Brumbálovi, že si s ním na ministerstvu, mimo oči ostatních, promluvil.

„Vítejte, Arture. Ještě že jdete – stihnul jste vše?“

„Vše, Albusi,“ přikývl pan Weasley a díval se krajně naštvaně na ministra. Na jeho upřímném dobráckém obličeji se ta výtka skvěla nejpatrněji. Připomínal kapustu přelitou vroucí vodou.

Harryho pohled zavadil o Snapea. Tvářil se jako obvykle. Strašlivá pomoc pro Harryho…

„Předstupte přede mě,“ zahlásil Artur Weasley, když se postavil do čela místnosti. „Snoubenci, prosím, pojďte sem ke mně.“

Harry se neochotně rozloučil s přáteli a nervózně vykročil. Jejich příchod před pana Weasleyho spíš připomínal příchod vězňů na popraviště než šťastný milenecký pár. Což ministrovi více než vyhovovalo. Snad pořád věřil, že svatbu někdo odvolá.

„Máte svědky?“ zeptal se pan Weasley a mávnutím hůlky změnil svůj hábit na trochu slavnostnější.

„Albus Brumbál a,“ Snape se zastavil, hodnou chvíli se rozhlížel po místnosti, dokonce prodlel jedním očkem na Hermioně, pak se podíval na Harryho a pak se jal opět rozhlížet, než velmi, velmi neochotně – zjevně z nedostatku lidí – dořekl, „Minerva McGonagallová.“

„Dobře,“ přikývl Artur a v rukách Brumbála a McGonagallové přistály jakési pergameny. „Harry?“ vyzval pan Weasley i jeho, jak nejjemněji dokázal, jako by se bál, aby Harryho nevyplašil.

Harrymu okamžitě došlo, co se po něm chce – jak zarážející rychlost, pomyslel si kysele Severus – svědci.

„Hermiona Grangerová a Ronald Weasley,“ nějak mu došlo, že Snape zvažoval jako svého svědka i Popletala. Z čiré zlomyslnosti, samozřejmě, z čiré pomstychtivosti. I Harry, kdyby své přátele neměl tolik rád, zvažoval by takovou pomstu na Popletalovi. Popletalovi, který rudl, bledl, fialověl. V rukou Hermiony i Rona přistály pergameny. Bylo jasno – změnit svědky už nešlo.

A Severusovi se v hlavě proháněly myšlenky o nudnosti a neoriginálnosti Potterova výběru, ale neřekl nic.

„Prosím svědky, nechť přistoupí,“ svědkové tak učinili. „Brumbále, slečno Grangerová, prosím, přede mě,“ další švih hůlkou a pod pergameny se v Hermioniných i Brumbálových rukách každému objevil stříbrný tácek.

„Můžeme začít?“ nadechl se zhluboka pan Weasley.

„Moment,“ zastavil ho naposledy Brumbál. Jeden švih hůlkou. Velká síň upravila svůj vzhled na poněkud slavnostnější, Brumbálův hábit se změnil ve fialově reprezentativní, Hermionina uniforma se změnila na slušivé mudlovské šaty a její vlasy byly srolovány do drdolu; klobouk profesorky McGonagallové zmizel a její hábit byl v těch samých barvách pouze pozměněn na draze vypadající; to samé se stalo se Snapeovým hábitem – což dotyčný komentoval pádným zavrčením – a s Ronovou uniformou; Harryho hábit zůstal v dosavadní podobě divokých nebelvírských barev.

Brumbál si onen zbývající moment zálibně prohlížel svou práci nedbaje vražedných pohledů budoucích novomanželů a pak řekl: „Můžeme.“

„Harry, Severusi?“ upoutal pan Weasley jejich pozornost a tu Harryho poprvé napadlo, co je mezi McGonagallovou a Snapem, že se tváří, jako by se nesnášeli, ale přesto jeden druhého brání. Harry přikývl, i když nevěděl proč. Možná to bylo na tu otázku, kterou nevnímal.

„Severusi Snape,“ oslovil pan Weasley jemně muže po Harryho pravici, „z rodu Princů,“ dodal ještě jemněji, na kteréžto vyzvání se Snapeova tvář ztvrdnutím změnila v masku a vypadalo to, jako by se mu podlomila kolena; Harry uslyšel zasyčení a zaprskání zezadu, chtěl se otočit. Seznal, že to není třeba, to když se kolem nich rozlilo světlo, které rozeznal jako bariéru, a odřízlo je od zvuků a dění za nimi – stejně ho to nezajímalo, protože ten nepatřičný zvuk zněl jako ministr a Harry měl už tak spoustu věcí k přemýšlení. „Bereš si Harryho Jamese Pottera z rodu Potterů za svého muže tímto prstenem[1]?“

„Ano, beru,“ odpověděl Snape.

„Bereš si ho se vším, co k takovému svazku náleží, i se všemi komplikacemi, které nastanou?“

„Ano, beru,“ zopakoval Snape.

„Přijímáš rod Potterů do svého rodu a své rodiny?“

„Ano, přijímám,“ potvrdil Snape. Poté ale zavřel oči a semkl víčka.

„Přijímáš tedy Harryho?“

Snape oči otevřel; chvíle nehnutého ticha, napjaté mlčení: „Přijímám.“

„Přijímám,“ zopakoval Artur Weasley. Na ředitelově tácku vzplanul pergamen, začal se kroutit, syčet a měnit, až o tác cinkl… prstýnek.

„Harry Jamesi Pottere,“ oslovil Harryho pan Weasley, „z rodu Peverellů,“ dodal. Přes Harryho se přehnalo něco velkého. V další chvíli byl na kolenou stejně jako Snape. Měl pocit, nejasný a mihotavý, že to, před čím klečí, je něco většího a staršího než on sám. Něco, co srazí na kolena a člověku to nevadí, ba právě naopak se rád podrobí, jelikož klečení v tomto kontextu neznamenalo ponížení. Takový to byl pocit, nikoli studu, jak se prve mylně domníval při pohledu na Snapea.

„Bereš si Severuse Snapea z rodu Princů za svého muže tímto prstenem?“ zeptal se Artur Harryho.

Harryho pohled uklouzl doprava, ale nedokončil dráhu. Tušil, co odpovědět. Tušil, co mu hlásek našeptával a co už dnes ostatně slyšel: „Ano, beru,“ odpověděl proto samozřejmě.

Artur Weasley pokračoval: „Bereš si ho se vším, co k takovému svazku náleží, i se všemi komplikacemi, které nastanou?“

„Ano, beru,“ řekl Harry a pocítil na dotek blízkou pokoru.

„Přijímáš rod Princů do svého rodu a své rodiny?“ zeptal se pan Weasley.

„Ano,“ odpověděl Harry a jako by se kolem jeho hrdla stahovaly smyčky, přiškrceně dodal, „přijímám.“

„Přijímáš tedy Severuse?“ zazněla všetečná otázka.

Otázka, kterou Harry málem neustál. Už pochopil, proč při ní Severus zavřel oči. Už pochopil, proč se kladla zvlášť, třebaže z předchozích odpovědí mělo ano vyplývat. Nitrem se mu přehnala bouřka. Na kůži cítil svrbění magie, jako když tehdy dopomohl tetě Marge obletět Londýn. Bylo to podobné, ale jistým způsobem jiné. Pocítil melancholii, pocítil zodpovědnost. Uvnitř jeho hrudi se naježilo zvířátko. Ale ne vzteky. Hladem a teplem. Něčím nevýslovným, co si doposud nedokázal uvědomit. O čem ani neměl důvod přemýšlet. Přijímá Severuse? Co to znamená? Co to obsahuje? Chce to zjistit?

Veškerá předchozí ano oproti tomuto jednomu neznamenala nic.

Ona nejprostší otázka ze všech byla nejkomplikovanější, nejhlubší a nějak důležitější. Ponechávala mnohem víc svobodné vůle a zároveň mnohem víc svazovala.

Ne. Tohle definitivně nebyl obřad. Byla to smršť emocí a citů. Byla to vyšší moc magie, vyšší moc čehosi, s čím si beztrestně nezahrává.

Vše, nebo nic.

Výběr je na tobě – vol pečlivě. A rychle, jinak tě spolknu, zardousím v neexistenci.

„Přijímám,“ byla jediná možná odpověď, která splynula z Harryho rtů. Okrajově si uvědomil, oči stále ještě zavřené – kdy je zavřel?! –, že všichni do jednoho zadržovali dech, který opatrně nebo neslyšně po Harryho slovech uvolnili. Otevřel oči a první, na koho měl tu čest pohlédnout, byl… Severus. I on? Odpověď znal okamžitě – ano, i on.

„Přijímám,“ zopakoval pečlivě i tiše Artur Weasley. Na tácku, který Hermiona držela, vzplanul druhý pergamen a o tác cinkl druhý prstýnek.

„Prosím svědky s prstýnky, aby přistoupili,“ vyzval je pan Weasley.

Hermiona a Brumbál si stoupli za klečícího Harryho a Severuse. Brumbál spustil ruku s táckem k Severusovi a až ve chvíli, kdy tenké dlouhé prsty vzaly Harryho ruku, si Harry uvědomil, že mu někdo posouvá po prstu studený kroužek – snubní prsten. Hladký. Prsten byl naprosto hladký.

Když přišlo na věc, spustila i Hermiona tácek pro Harryho. Harry vzal do roztřesených rukou prstýnek. O vteřinu později se začal chvět. Přeci jen bylo na navlékání prstenu svému profesorovi cosi nevysvětlitelně intimního. A tu ho do očí uhodila nerovnost, která je nejspíš bude do konce doprovázet. Prsten, který taktak udržel v chvějící se ruce, byl poset znaky a prohlubněmi nebo naopak výdutěmi; vypadal jako staré zašlé stříbro. Zahlédl na něm i lva. Byl širší než ten, který měl Harry na ruce a oproti jeho strohosti nebetyčně přeplácaný. Měl pocit, že se Snape jeho prstenu vysmívá; počkat – odkud ví, že je prsten jeho, jak – jeho?, ale nevzhlédl a nepřesvědčil se, ani když se mu na třetí pokus podařilo dostat prsten na místo. Na prsteník Snapea. Ne, nepodíval se mu do očí.

„Pane Harry Jamesi Pottere, pane Severusi Snape – srdečně gratuluji,“ pronesl slavnostně pan Weasley. „Tímto dnem se stáváte manželi. Můžete se políbit.“

Než by kdy Harry stačil říct „neopovažujte se“ (přece jen je to sedm slabik)… dřív než vstali z kleku, dřív než se Harry pohnul, se k němu Snape otočil, Harry byl chycen do pasti paží a na jeho ústa byla přitisknutá druhá.

Jeho rty projel jakoby elektrický šok, lekl se a chtěl uhnout, ale Snape ovinul kolem jeho pasu ruku pevněji, opět se vnutil k jeho ústům a tentokrát mu skousl ret. Ne dost, aby to bolelo nebo aby krvácel, jen jakoby pro upevnění spojení.

Harrym projela naprosto cizí myšlenka: Otevři svou mysl. A dodatečné: Neublížím, mělo na Harryho patřičný zmrazující efekt. Ten hlas, co se tak nebezpečně podobal Snapeovu, vklouzl jako ledová tříšť do jeho paměti. Při každém úlomku ledu, který za sebou Snape zanechával, se Harryho tělo obranně napjalo, až z napětí vzniklo jemné škubnutí.

Harryho myslí začaly proudit myšlenky o ostrosti filmu. Před víc než týdnem, víkend v Prasinkách. S Ronem a Hermionou už šli do Bradavic. Harry si vzpomněl, že Hedvice nekoupil pamlsek. Ron a Hermiona řekli, že půjdou s ním, ale Harry to odmítl, když viděl, jak se k sobě měli a že chtějí pár minut o samotě. Rozběhl se do obchodu. Stál u pokladny, a čekal, až na něj přijde řada. Uvědomil si teď to, co si neuvědomil v obchodě. Dva páry očí, které se na něj upřeně dívaly. Harry tváře nepoznal. Severus ano. Burkes měl pravdu. Dva troubové, noví přívrženci Temného pána.

Hernandez a Nelson.

Takže tady bylo vysvětlení pro otravu tekutin i pro prášek na Potterově koštěti.

Severus se jemně stáhl, otevřel oči – a Harry svá víčka také otevřel v závratné rychlosti, třeště zelené oči do poklidných černých – s výrazem vidíš, idiote?, ačkoli to „idiote“ nevyznělo nijak urážlivě, kupodivu, a teprve poté pustil z vězení zubů Harryho spodní ret.

Harry se prudce nadechl a vydechl, jak se mu začala točit hlava. Teprve se vzpamatoval, už byl tažen na nohy a ke stolu podepisovat jakési pergameny, které drželi McGonagallová a Ron. Ten Ron, co se tvářil, jako by se viděl polykat pavouka.

„A tímto okamžikem se pro Británii stáváte králem, pane Snape,“ pan Weasley se lehce uklonil ke Snapeovi, který mu úklonu vrátil, „a králem,“ pousmál se pan Weasley na Harryho, ačkoli jemu už se nepoklonil, z čehož Harry usoudil, že není král jako král a vlastně… nestál o další povinnosti, natož uctívání. Upřímně úsměv opětoval.

„Je to všechno, Korneliusi?“ otočil se Brumbál a bariéra praskla, místnost zešeřela, ačkoli nebyla ani tišší ani hlučnější než doposud, a Popletal stál naježený vprostřed místnosti, dopálený.

„Všechno,“ zasípěl a Harrymu připadal docela na lopatkách, jak se toporně otočil k odchodu a štěkl na své bystrozory plus toho muže v koutě, aby ho následovali.

„Omlouvám se,“ začal Snape tlumenou a rychlou rozpravu s Elvírou a Davidem, přičemž víc než omluva rozumět nebylo. Pak se otočil na Brumbála: „Pane řediteli – musím naléhavě do Norvežska. Předpokládám…“ sklopil zrak, ale zase se odhodlaně podíval do klidných pomněnkových očí, „že má práce u Temného pána je po dnešku definitivně u konce.“

„Jistě,“ přikývl Brumbál vážně a prostě.

Smířené přikývnutí: „Ti, o nichž jsme hovořili před třemi týdny, byli těmi, kdo Pottera napadli.“

„Dobře – děkuji za vše, Severusi,“ přikývl Brumbál, „teď už se o to postarám sám. O zbytku si pohovoříme po vašem návratu.“

Našem?!, zaječel uvnitř Harry.

Snape se nadechl, váhal, ale nakonec řekl: „Je mi líto, že nemohu…“

„Drahý chlapče,“ zarazil ho okamžitě Brumbál; až teď Harrymu přišlo zvláštní říkat tak Snapeovi přede všemi, před ním (!), přece jen to slůvko náš návrat… „už delší dobu bylo zřejmé, že budeš muset od Voldemorta,“ místnost se zachvěla, „odejít. Pokud je tvá země dostatečný důvod pro opuštění tvé druhé pozice, jsem za něj rád.“

„Možná bych mohl…“

„Pane!“ vmísila se Elvíra mírně zděšeně.

„Docela jistě nemohl,“ pousmál se Brumbál, aniž měl Snape šanci myšlenku dokončit. „Teď jdi, chlapče, jdi – máš důležitější povinnosti.“

„Přivedu Pottera na vyučování,“ ujistil jej ještě Snape, než chmatl po Harryho ruce.

Harry se nadechl: „Já nikam…“

„Nespěchej, chlapče,“ přerušil ho k Harryho hrůze Brumbál.

Ron a Hermiona se za Harrym rozběhli, ale byla to McGonagallová, která Snapeovo tempo dohnala a srovnala s nimi – se Snapem, který Harryho vláčel – krok.

„Jsem na vás nesmírně hrdá, pane Pottere,“ řekla zadýchaně. „Doufám, že vám Severus poví, co vše jste svým rozhodnutím učinil. Severusi?“ otočila se na Snapea, který neustále rázoval pryč. „Kdybys cokoli…“

„Vím,“ zarazil ji, zastavil a řekl něco, po čem si Harry myslel, že má sluchové halucinace, „děkuji.“ A řekl to upřímně! Nebelvíre – pomoc! Minerva odpověděla drobným úsměvem. Tak co to mezi nimi bylo?!

„Kočár!“ zavelel Snape a jako na zavolanou přijel kočár. V něm seděli Elvíra a David.

„Opatrujte se,“ a než stihli doběhnout Hermiona s Ronem, byl Harry vhozen do kočáru a vznášel se několik stop nad zemí. Zamával jim a díval se, jak se jejich mávající postavičky vzdalují. Harry byl odvážen do neznáma – něco, co v původním plánu definitivně nebylo – a naproti němu seděla jeho noční můra.

Manžel.

 

 

[1] Kámen manželství, název 2. kapitoly.

06.07.2018 08:37:09
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one