Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Harry seděl strnule v koutě a dělal ze sebe součást kočáru. Proč nebyli ani Elvíra ani David uvnitř?!, pomyslel si Harry zoufale. Nadějně se podíval před sebe, kde se ti dva venku bavili, zatímco je nechali samotné. Harryho nadějný pohled přerušilo otočení Snapeovy hlavy. Harry vrhl zarytý pohled k podlaze.

Manželství, probíhalo Severusovi hlavou, aniž se snažil kteroukoli myšlenku zachytit. Vždy věděl, že k tomu jednou dojde. Nikdy by nevěřil, že ho ožení za jeho studenta. Od mala spoléhal na to, že se bude jednat o papírovou záležitost, a že když mu půjde z cesty ten druhý člověk, kterého mu vyberou, půjde z cesty i on jemu. Nikdy mu nepřišlo na mysl, že by se někdo rozhodl vzít si ho, aby zakročil proti Popletalovi. Aby zakročil proti vlastní zemi, vzato do důsledků. Ale jistě – to si Potter ve své prostomyslnosti až prostoduchosti ani neuvědomil. Potter… ani kdyby ho přetáhli po hlavě věšteckou koulí Sibyly Trelawneyové, nenapadlo by ho, že by něco takového udělal Potter, ten, kterému Severus ani jednou v životě neposkytl možnost vykládat si jeho chování v pro něj příznivém světle.

Nic se tím nemění, ujišťoval se pevně, pořád se nesnáší a Severus se pořád bude chovat tak odpudivě, jak jen to půjde a Potter bude svého rozhodnutí litovat. Donutí ho držet se dál. Donutí ho poslouchat. Donutí ho nezávisle na něm vytvořit si vlastní svět, ve kterém bude moct Severuse i pravidla Norvežska obcházet.

A pokud nic jiného, má své strážce. Má Brumbála, McGonagallovou, ty dva čokly a… a do háje. Black. Při pomyšlení na něj mu začalo škubat ve spánku, tak na něj raději přestal myslet.

„Víte, proč jsem vás doopravdy nemohl odmítnout, i kdybych chtěl, pane Pottere?“ upřel na Harryho obsidiánový zrak. Harry se ošil. „Řeknu vám to,“ ale Snape místo toho vstal, sedl si na sedadlo vedle Harryho, jak nejblíže to šlo, aby mezi sebou měli jako jehla tenkou mezeru, „na tohle si zvykejte,“ zapředl jako kafemlýnek, poukazuje na aktuální usazení, „budou fotky. Bude zájem o informace. Nenechají nás na pokoji. Což souvisí, pane Pottere. A víte, proč?“ Harry se vmáčkl do kouta kočáru; Severus se nad něj naklonil, pozorně si ho prohlížel, uvědomoval si přitom, jak bezbranný Potter vlastně je. Polkl. Zastavil se. Díval se: „Máte vy tušení, z jakého rodu pocházíte?“

Harry byl sotva schopný zavrtět hlavou.

Severus přikývl. To tušil. Co ale netušil, bylo…: „Proč jste to udělal?“

Harry polkl a přidušeně řekl: „Bylo třeba pomoct.“

Když v Potterových beznadějně čitelných myšlenkách uviděl i něco jiného než jen bezhlavou idiocii nebo snahu ho zničit, stáhl se. „Peverellovi,“ vyslovil Severus pečlivě a dodal, „moc starobylý, moc čistokrevný, moc bohatý rod.“

Harry se na sedačce narovnal a zamračil se: „To je to příjmení, které pan Weasley jmenoval, když… při obřadu.“

Kdyby nevěděl, jak omezené jsou zdroje informací toho kluka, zaškrtil by ho za nezájem k vlastním kořenům.

„Měl byste právo se urazit, kdybych vás odmítl,“ což technicky nebyla pravda – Potter ho nežádal o manželství, Potter pouze oznámil jejich zasnoubení, takže urazit by se mohl i Severus, ale proč mu to komplikovat, když už tak nic nechápe? „A urážka je a byla mocným hybatelem lidské hlouposti. Rozdíl mezi mým a vaším rodem ale je, že vy jste svůj majetek rozházeli. My si ho uhájili.“ Povzdechl: „Budou si říkat, že si vás beru pro jméno – a vy nebudete smět říct pravdu. Budou o vás říkat, že jste sňatkem se mnou získal půdu a peníze – a vy nebudete moct říct pravdu. Poběží šeptanda, že jste se zase snažil zviditelnit – a ne že by to nebyla pravda, ale,“ utnul ho Severus, „vy nebudete moct říct pravdu. Co je vlastně pravda, pane Pottere? Nemáte skutečný důvod tohle dělat,“ zavrtěl nesouhlasně hlavou.

„Zachránil jste mi život,“ namítl Harry.

Proto ty teď zachraňuješ můj? Nevidíš, jak sobecké byly mé důvody udržet tě při životě? Že jsem neměl na výběr? Anebo, pomyslel si při jednom krátkém pohledu přímo do očí, tohle všechno víš. Severus se v něm nevyznal tak dobře, jak si myslel nebo jak by si rád namlouval. Místo odpovědi řekl: „Vaše slovo, pane Pottere. Vaše slovo znamená hodně. Vaše jméno znamená hodně. Vaše slovo s vaším jménem znamená v Anglii víc než celá má země a její obyvatelé.“

Harry si nemohl připustit, že Snape říká pravdu. To by znamenalo příliš. To by znamenalo, že na sebe vzal odpovědnost větší, než dokáže ustát. Ale ne – takhle to nebylo. Zkrátka byl ten, o kterém bulvární plátky příliš mluvily a ten, který mnohokrát utekl Voldemortovi z pasti. Proto mu lidé naslouchali. A z toho titulu nabídl svou pomoc. Žádné Peverelly neznal. Neznal ani vlastní rodiče, pro pána, tak o čem to tady Snape mluví? Chtěl jen pomoct té zoufale vypadající ženě, která před Snapem klečela ve Velké síni, a cítil, že může. Tak to, doufejme, udělal. Nic víc.

Pocítil nutnost situaci zlehčit, proto se zasmál a řekl: „Vždyť je to nesmysl. Nikdo mi nevěří ani návrat Vol…“ jeho ústa byla zacpána rukou.

„Nikdy,“ zasyčel Snape, „neříkejte jeho jméno nahlas.“ Díval se, jestli rozumí, pak ruku stáhl.

Harry se nadechl. Zmrzl. Pusa sama se rozmluvila: „Mé slovo je bezcenné. Mají ze mě šaška, co na sebe balí problémy. Tak jako vy.“

Snape si Harryho dlouhým podmračeným pohledem prohlédl a řekl: „Váš názor na toto je mylný. Ani si neuvědomujete jak moc. Postačí říct, že je spousta těch, kteří vědí a věří, že se Temný pán vrátil.“

Zmlkl. Cesta ubíhala dál. Harry také mlčel. Přemýšlel.

„Souhlasil jste vzít si mě kvůli domnělému vlivu?“ přišel s otázkou, o které si ani neuvědomil, že ji vyslovil nahlas.

„Řekl jsem vám, proč jsem souhlasil,“ řekl Severus, ale věděl, že to nestačí, proto pokračoval, „mimoto problém je, že není domnělý.“ Snape na něj opět zaostřil a zeptal se: „Kdy jste se dozvěděl, že jsem král? Dnes?“ zeptal se posměšně a hořce. „Tak to chodí. V kouzelnické společnosti pobíhá spousta chudých šlechticů. Málokdo je čistokrevný. Ještě méně lidí zajímá země, o které se traduje, že je na vymření a bez naděje na dlouhé trvání. O které se prakticky nic nedočtete. Co si myslíte, že by se stalo, kdybych nepracoval v Bradavicích ale v lékárně a řekl, že se blíží příchod Temného pána? Řeknu vám co – poslali by mě k Mungovi. Můj krám zabavili a zásoby zničili. Pokud to samé řeknu jako profesor Bradavic, budu považován za Brumbálovu loutku. Loutku starého pošetilého blázna. A co se stane, když to samé řeknete vy? Neplnoletý student Bradavic? Zasejete pochyby. Možná ne mezi novinářskou elitu. Ale mezi obyčejné lidi. Nepodceňujte váhu vašeho slova, pane Pottere. Chlapec, který přežil nejneodpustitelnější kletbu, má velkou moc.“

Najednou se začala zvedat teplota vzduchu. Ne že by se z Norska stal Kypr, ne. Ale oteplilo se. Harry si až nyní uvědomil, jak nervózní byl. Měl stažený žaludek, a ten mu teď konečně povolil. Snad proto se začal trochu víc soustřeďovat a trochu míň bát Snapeových výhružek: „Mohu se na něco zeptat?“

Snapeovy přemýšlením zamlžené oči se na něj snažily zaměřit, když promluvil.

„Proč nikdo neví, že jste král?“

„Protože jsem jím doposud nebyl?“ odbyl Harryho. To si mohl myslet, že se zase nic nedozví, pomyslel si Harry kysele. Ale doprošovat se odmítl. Se Snapem by to beztak nemělo význam.

„Připravte se na ovace, pane Pottere. Ve své zemi jsem byl naposledy z titulu prince před několika lety. Budou mě vítat jako krále,“ varoval ho. A jako něco nedůležitého, protože tajemného, doplnil: „I vás,“ snad se snažil Harrymu nahnat strach a odvést jeho pozornost. Marně.

„Proč jste tam tak dlouho nebyl, pane?“ vyzvídal Harry.

Proč myslíš, ty sebestředný, zaslepený hlupáku?!, chtěl Severus štěknout, když mu Potter zase začal připadat standardně otravný, místo toho nevlídně zavrčel: „Měl jste dojem, že mám málo práce s tupohlavci snažícími se vystudovat?“ nehledě na jednoho, který se pokoušel Temnému pánovi připlést do cesty tak často, jak jen bylo možné, dodal Severus v duchu.

Harry raději než aby odpovídal na provokaci, odvrátil pohled k okýnku. Snape pochopil. Následovalo ticho přerušené dvojím dechem.

Nakonec roztál Severus, což ho štvalo – podle jeho mínění po tom Potterovi nic nebylo a jakákoli informace navíc mu mohla jen uškodit, ne prospět: „Jak bych podle vás měl stíhat učit, špehovat a spravovat zemi?“ zeptal se podrážděně, když se Harry neuráčil se během ticha na něj otočit.

Harry se konečně odvrátil od okna, v myšlenkách země, která pod nimi ubíhala, v očích nepřesvědčený pohled: „Pokud mi nechcete říct pravý důvod…“

„Kdyby se to dozvěděl Temný pán…“ začal Severus ve stejnou chvíli, kdy promluvil Harry.

„…nelžete aspoň…“ dokončil Harry svou žádost přes Severuse. Následně oba zmlkli. A ačkoli na sobě nedal Severus nic znát, uložil si žádost do paměti pro naléhavost, s jakou ji Harry vyslovil.[1]

„Kdyby se to dozvěděl,“ ujal se opět slova Severus, „mohl by si ji vzít. Neměl bych jak mu odmítnout, jakožto věrný služebník ochotný pro něj kdykoli cokoli učinit,“ karikoval jakousi Harrymu neznámou frázi.

Harry se zamračil: „To znamená, že vlastní Malfoyovo panství?“

„To znamená,“ opravil ho Severus s neznatelným povzdechem, „že kdyby ho zabral, nikdo by mu v tom nebránil. Nehodlal jsem tomu vystavit svůj lid.“ A zlomyslně dodal: „Že nemám rád vás, neznamená, že nemám rád nikoho.“

Harry věcně přikývl. Díval se na Snapea a nevěnoval přílišnou důležitost jeho jízlivosti, naopak – asi začal chápat chování té ženy… Elvíry: „Vy jste… nebyl jste v kontaktu s Norskem?“ Severus po krátkém zvážení zamítavě zavrtěl hlavou. „A V… Ten, jehož… Raddle – neví, že jste král?“ Severus se zachmuřil a neodpověděl. Harry povzdychl: dobrá, tak jinou: „Kdo rozhodoval, pokud jste nebyl s Norskem v kontaktu?“ zeptal se.

„Pane Pottere,“ zarazil Severus Harryho nezadržitelný proud dotazů, „rozhodovali za mě správci,“ a podíval se na Davia a Elvíru, kam se po jeho vzoru zaměřil i Harry.

„Oni?“ vydechl údivem.

„Mimo jiné,“ přikývl Severus, „a mimo hlavního správce. Zůstal doma, jak mu bylo nařízeno.“

„Vámi?“ vyzvídal Harry dřív, než se stihl zastavit.

Snape mu věnoval nečitelný pohled: „Mou matkou. Já ho jen požádal.“

Harry kývl: „Co tedy bude mou povinností? Jak jste o tom mluvil v přístěnku… nějak jsem si nezapisoval,“ přiznal s drzostí jemu vlastní Potter, že je pitomec neschopný si cokoli zapamatovat.

Severus se na Harryho podíval zdrcujícím pohledem, a když ani ta desinfekce nečistoty nepomohla, vyměnil ho za zvažující: „Prozatím mě na slovo poslechnout, držet se mě, s nikým nemluvit, usmívat se a… poslechnout mě, to by mohlo stačit,“ a pochybovačně si Harryho přeměřil.

Harry se zamračil: „To dovedu.“

„Určitě?“ zeptal se Snape nepřesvědčeně. Z mnohých zkušeností mohl usuzovat, jak obtížné to pro Pottera bude.

A bude to obtížné.

Velmi.

 

 

[1] Z některých vět se autorům vymotává těžko. Proto patří můj srdečný dík za tuhle a mnoho jiných Marianě, která mi v tom tak ochotně a tak elegantně pomáhá.

14.04.2014 21:34:20
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one