Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Snad se nebudete zlobit, že opět aktualizuji. K této kapitole… „chovám něžné city“. Pěkné počtení.

Když s několikerým bouchnutím předních a zadních kol o zem konečně přistáli a kdosi otevřel dveře, bylo to pro Harryho jako doma. Ne v takovém tom milujícím slova smyslu, ani v nadšení z opětovného shledání s přáteli a příbuznými. To výbuch blesků a desítky lidí překřikující se navzájem, dožadující se jeho pozornosti, rvoucí se k němu co nejblíže přes hranici slabě zářící bariéry, aby si snad utrhli chlup z bradavice na jeho nose[1] či co, mu připomněly, že lhostejno ve které zemi se zrovna nachází, nedají mu pokoj.

Vlastně měl chuť nechat se v tom kočáru obrůst mechem, zestárnout a dát se s ním pohřbít, pokud by mohl být toho ušetřen. (Jedna fanynka v pozadí vykřikla a omdlela.)

Vzpomněl si, tehdy Dursleyům servíroval oběd, jak v televizi proběhl titulek: „Královská rodina na návštěvě“; ti lidé s vážným výrazem a seriózním oblečením, říkal si, museli nutně odvrátit světovou válku, v žádném jiném případě si nedovedl takové vítání vysvětlit. Po letech se ten pocit přes něj přelil znova s tím rozdílem, že se nejednalo o nějaké cizince z televize, ne, šlo o něj. Žel… o nedostatku hrdinských činů ve svém případě neměl pochyb*.

„Čas jít ven,“ oznámil mu Snape do ucha. Harry sebou trhl. Bylo to poprvé, co na něj Snape od obvinění z předvádění se promluvil (Harry celou zbývající cestu zvažoval, jestli mu něco uklouzlo ze vzteku, nebo jestli to myslí vážně, ale neodvážil se zeptat; pevně věřil, že to teď zjistí). Podíval se na Snapea a až nyní si uvědomil sobeckost své otázky bez ohledu na to, jestli byla pravda to, co mu na ni odpověděl. Snape se s těmi lidmi neviděl roky.

Musí vylézt, uvědomil si. Snape chtěl své lidi nepochybně pozdravit a přes Harryho dost dobře přelézat nemohl. (To kralování a tak vůbec, ne že by ta představa nepřipadala Harrymu vtipná.)

Takže Harry (poněkud neochotně) vystoupil, za ním vystoupil Snape. A už se pořizovaly fotografie novomanželského páru, kterým bariéra očividně nebránila.

Představení (uvítání) trvalo sotva minutu. Snape Harryho vzal pod paží a vlekl ho před sebou Merlin tuší kam. No… bylo to do jakési budovy hned naproti a do kanceláře v prvním patře, chceme-li být konkrétní. Ale Harry vážně nevěděl, kam jde, takže se to jako Merlin tuší kam dalo popsat. Elvíra a David jim šli v patách.

Lidé v budově už nevypadali jako maniaci – jak pravil Harryho první poznatek. Mnohem víc se podobali Elvíře a její úctě ke Snapeovi, nikoli nějakému nesoudnému obdivovateli zvenčí. Taky oproti nim vypadali… chladněji. Umírněněji. Logičtěji. Zkrátka trochu jako Snape.

Když on a Snape vstoupili do jakési místnosti, Harryho zarazilo, že dámy udělaly pukrle a pánové se uklonili. Stejně tak jejich doprovod – Elvíra a David. Pro Harryho to bylo trochu moc přebytečných gest, což neřekl nahlas, protože nechtěl obyvatele této země urazit hned první den, a tak tu myšlenku nechal volně připlout a zase volně odplout.

Snape Harryho ruku pustil, přešel k jednomu z mužů. Muž se narovnal a Snape mu naléhavě přikázal: „Odveď nás k Visserovi.“

Pět lidí a oni dva vstoupili do kanceláře, dveře se za nimi zavřely a Snape přešel ke stolu.

Muž, který za ním seděl, vstal.

„Pane,“ polkl mužův pohnutý hlas. „Králi?“

I Severus Snape zněl na Severuse Snapea pohnutě, ne že by se to dalo poznat: „Vissere.“

Chvíli měl Harry pocit, že si padnou okolo krku. Nevěděl, co by dělal. Rozpaky raději sklopil zrak. Možná udělal dobře. Visser vystoupil na světlo světa se svou mohutnou postavou a poklekl před Snapem.

Snape se okamžitě sehnul a donutil Vissera vstát: „Jak to vypadá?“ zeptal se.

Potter Severusovi nasadil brouka do hlavy. Ví už Temný pán, že Severus je tím, kdo Norsku vládne? Protože pokud ne, záhy se to dozví. Ale pokud to už věděl, potom jak dlouho? Jaký další krok podnikne? A jak se to Řád dozví, když Snape už není špehem? Je možné, že umírající lidé s tím souvisí?

Muž jménem Visser s veškerou úslužností a s žádostí, aby po něm Snape nechtěl odpověď, poprosil: „Dovolte nejprve prokázat čest našemu dalšímu králi, pane.“

K Harryho velkému překvapení – a nedalo se od podlahy zrak neodtrhnout – Snape muže pustil; ten pak zamířil k Harrymu, poklekl před něj jako prve před Snapea. Bylo v tom cosi lidsky, cosi nadlidsky důležitého. Visserovo chování, jak se Harry už tolikrát stačil podivit, vůbec nenaznačovalo donucení. Právě naopak mluvilo o vžité samozřejmosti prokázat úctu někomu, kdo si ji zaslouží. Alespoň podle pravidel. Anebo možná podle úsudku těch lidí.

Dobrá – to by mohlo vysvětlovat klekání a klanění se před Snapem. Jenže… čím si to zasloužil Harry?

Za ním se seřadili Elvíra a David a zbývající tři lidé, kteří před Harryho a za Vissera také poklekli: „Můj pane,“ řekl muž obřadním hlasem, „je nám neskonalou ctí přivítat vás ve vašem novém domově,“ Harry pohlédl na Snapea s jasnou otázkou. Muž se jen přezíravě podíval, zhoupnul se, jednu ruku v pěst si položil na bok, druhou na stůl za ním a hlavu mírně sklonil. Asi z toho měl ohromnou zábavu, ale stíny, které vytvořilo špatné osvětlení, hrály zvláštní, prapodivnou písničku, která neměla o termínu posměch nejmenší tušení. Oproti klečícím lidem se Snape tyčil jako hrozivý maják. A Harry? Harry se nestačil ani vzpamatovat, takže to, že patří mezi stojící, ne většinu klečících, nezaznamenal. „Mé jméno je Levi Visser, hlavní správce ve vaší nepřítomnosti či v nepřítomnosti vašeho krále, k vašim službám.“

„David Bronx, velitel výzkumného oddílu,“ ozval se muž z Bradavic, „správce Norvežska.“

„Elvíra Hallová,“ řekla hrdě žena, „zástupce nejvyššího správce v době královy nepřítomnosti.“

„Olivia Van der Meer, léčitelství,“ řekla žena se světlounce hnědými vlasy a brýlemi.

„Smits, Magnus Smits, ministr spravedlnosti, vrchní velitel armády.“

„Dmitry Kuznetsov,“ zahlaholil mladík, „vrchní správce veřejného pořádku, sběratel motýlů a tiskový mluvčí, k vašim službám.“

„Jsme tak rádi, že se našim lidem podařilo přesvědčit vás…“ Elvíra a David začali mávat rukama, Snape vypadal, že při té zmínce něco ze vzteku podpálí.

„Není to naše zásluha,“ přerušila Elvíra katastrofu, aby se rovnou doznala, co se stalo, „ministr nás chytil na hranicích. Náš druhý král náhodou zaslechl ministra a pomoc nabídl sám,“ řekla a velice rychle se skrčila tak, aby nebyla vidět.

„Oh…“ řekl jen Levi; vypadal překvapeně.

„Děkuji vám,“ řekl Harry, a protože se už déle nedokázal na klečící před sebou dívat, vyzval je trochu nemotorně, „prosím – vstaňte a povězte, co je nového,“ ne, s tím poklekáváním se Harry nějak nechtěl smiřovat, dokonce uvažoval, jak ho zakázat.

„Kdybyste cokoli potřeboval…“ začal Visser, ale přerušila ho briskně Elvíra.

„Nové šaty na ples…“

„Ples?“ podivil se Harry a podíval se na Snapea.

„Jistě. Až se vše vyřeší, musíme vás řádně uvítat. Musíme vás uctít a poděkovat vám, proto se tradičně bude konat ples. O tom ale později,“ usmála se Elvíra.

„Spusťte,“ vložil se do nově nastalého hlaholu Severus a jeden přes druhého okamžitě vstávali a okamžitě mluvili, takže se hluk ještě o několik stupňů zvýšil. „Ticho!“ zavelel tedy Severus. „Davide?“ otočil se na jednoho z nich. „Kolik?“

„Sto dvacet nakažených, sedmnáct mrtvých, můj králi,“ řekla Olivia za Davida.

Snape zatnul čelisti: „Chci seznam použitých lektvarů a kouzel, chci, aby se ti lidé shromáždili na jednom místě, a chci…“

„To nepůjde, pane,“ vmísil se Visser, „nedostaneme matky od dětí,“ dodal, aby usmířil Snapeův nastupující hněv.

„Kolik z nich jsou děti?“ zarazil se Snape a podíval se na Olivii.

„Víc než půlka,“ řekla.

Harry pobledl. Snape na tom nebyl o moc lépe.

„Co to dělá?“ toliko k nepletení se Pottera do Severusových záležitostí.

„Ničí magii,“ odpověděla Olivia automaticky, pak se podívala na Severuse a skousla si ret, „pak tělo.“

„Jediný lék je,“ povzdechl těžce David, „zbavit děti magie předem. A funguje to jen u dětí. Staří při takovém zásahu zemřou.“

„Pojďme se na ně podívat,“ zavelel Severus.

„Přestože se snad nejedná o nemoc přenosnou vzduchem či dotekem, nepustíme vás tam,“ uvědomil ho Visser, jako by Snapea stavěl před hotovou věc, přičemž zněl docela bezelstně.

„Prosím?“ zeptal se Severus tak ledově, jak ledově mluví s obzvlášť vzdornými Nebelvíry.

„Je to příliš nebezpečné, můj pane,“ řekl Visser pokorně a omluvně. „Nemůžeme riskovat váš život. Ale tady Olivie má výsledky z…“

„Neříkal jste, že to není nakažlivé?“ odbyl ho Severus. „I kdyby náhodou bylo, jak jim mám pomoct, pokud s nimi nepřijdu do kontaktu? Na dálku? Navíc, Vissere, to nebyla žádost,“ odmítl Severus pergameny, které mu byly nabízeny, „jdeme se na ně podívat. Elvíro, Davide – vezměte s sebou pana Pottera.“

„Jdu s vámi,“ namítl ihned Harry, kdy bylo nad slunce jasné, že se rozdělila místnost na dvě skupiny a že Harry není v té, která míří do nemocnice za nemocnými, nakaženými či co byli.

„Ne,“ řekl Snape prostě. Nikdo z přítomných si nedovolil poukázat na analogii ve sporu.

„Jsem tady,“ odsekl Harry, „chci pomoct. Jdu s vámi.“

„Můj pane – ukážu vám vaše panství a…“ snažila se situaci opět zachránit Elvíra. Škoda že marně.

„Jdu s vámi,“ řekl Harry pevně. Severus se otočil, zavířil hábitem, vzal Harryho na chodbu a téměř surově ho nacpal do výklenku.

„Co to znamená? Neřekl jsem vám snad jasně, že budete poslouchat?“

„Já myslel, že jste nepočítal s poslušností,“ vrátil mu to drze Harry. „Mám taky svá práva. Já vám chci pomoct. Nemůžete mi jen přikazovat a zakazovat. Mimoto byste mě měl hlídat – co kdyby si sem udělal cestu Vol…?!“ opět mu pusu zacpala dlaň. Snape zuřil, což Harry věděl, ani nemusel cítit, jak jeho tělo vibruje sotva centimetr od toho jeho.

Co si o sobě ten malý prachmizerný…?! „Jak myslíte,“ odpověděl Severus hladce. Podařilo se mu spolknout sžíravý vztek, ostatně… co na tom záleží…

Odstoupil od Harryho, velkorysým gestem mu pokynul, aby se vrátil do kanceláře. A než se Harry stačil nadát, byla na jeho ústa přitisknuta nějaká látka, jeden nádech a už padal do Severusovy náruče prost vědomí.

…když nakonec bude po jeho, lhostejno na Potterově spolupráci nebo jejím nedostatku.

Severus se ušklíbl. Takhle se krotí neposlušní lvi.

 

[1] Zdravím svého profesora.
* neměl pochyb o nedostatku důvodů pro oslavovu jeho hrdinských činů lidmi

06.07.2018 10:18:19
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one