Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Poté, co se Harry s tupou bolestí hlavy probral, zjistil, že je usazen v křesle uprostřed velké místnosti.

„Ach, tak konečně,“ zaslechl a před obličejem se mu objevila ruka držící sklenici s vodou. Automaticky po ní sáhl a napil se. V tu chvíli ho přestala hlava bolet a on se mohl soustředit. Seděl před krbem, v místnosti téměř nic nebylo, což podtrhovalo její vzdušnost, ale především ponurost a prázdnotu, a vodu mu podala Elvíra… Elvíra… do háje, nemohl si vybavit její příjmení.

Kde to byl? Co tady vlastně pohledával…?

Snape… svatba… umírající… mizera! Uspal ho, aby ho udržel od nakažených!

„Kde je S-p-k…“ do háje! Jak tomu mizerovi má říkat před lidmi?! Musí mu vůbec nějak říkat? Nemohl by ho prostě víckrát nevidět? Tak toho prevíta nesnášel! Jakým právem rozhoduje za něj? V tu chvíli mu padl pohled na prsten. Raději se mrzutě vrátil k otázce: „Snape? Kde je…?“

„Je v nemocnici, můj pane, vrátí se…“

„Harry,“ přerušil ji Harry, který se náhle rozhodl, že vlastně nechce vědět nic dalšího, „říkejte mi Harry, madam – promiňte, vypadlo mi vaše příjmení.“

Žena stála jako opařená a tvářila se jako kdysi Dobby, když mu řekl, aby se posadil. „Elv… ugm, Elvíra, můj pane, říkejte mi Elvíra.“

Harry se nevesele pousmál, řekl: „Jen když mi budete říkat Harry,“ a rozhlédl se okolo. Spousta obrazů visela na vysokých stěnách, ale na žádný v té tmě nedohlédl. V místnosti nebyly skříně a svícnů bylo možná víc, než je obvyklé. Jen stolek, krb, křeslo a oni dva rušili ten prázdný prostor. „Kde jsme?“

„Na panství Princů, můj pane, náš pán nám nařídil vás sem odvést,“ odpověděla žena.

Harryho výraz ztuhl do naštvané masky; když si uvědomil, že před ním nestojí Snape, ale Elvíra Merlin ví jak dál, přestal se mračit a zeptal se: „Přijede potom sem?“

„Předpokládám, můj pane. Alespoň tak to řekl.“

„Dobrá. Mohl bych vás poprosit, abyste mě tady nechala o samotě? Počkám na něj.“

„Ale… nechcete provést po panství?“ zeptala se Elvíra udiveně.

Harry se na ni významně podíval – a když Elvíra konečně pochopila, vystřihla pukrle a odešla.

Tohle mu Harry totiž nedaruje. Tohle ne.

Snape se skutečně vrátil. Bylo to asi o dvě hodiny později. Krb téměř pozřel vše, čím ho živili, takže na Harryho dopadalo jen minimální světlo. Měl dobrý předpoklad k pozorování, aniž by byl zpozorován.

Jakmile Snape svlékl hábit a rozepnul knoflíčky košile u rukávů, ozval se Harry s otázkou pronesenou temným hlasem: „Problém vyřešen?“

Kdyby to byl normální člověk, trhl by sebou. Ale to Snape nikdy nebyl. Jen se na něj obrátil s překvapeným výrazem ve tváři.

Nenadšeně, Snape odpověděl: „Je to prokletí. Nevíme čí. A ne, prokletí lidé ještě nemají vyhráno. Děkuji za optání.“ Harry přikývl. Toporně vstal a obešel Snapea. Zamířil ke vchodovým dveřím. „Provedli vás?“ zastavil Harryho.

Harry zavrtěl hlavou: „Nestojím o to,“ vysvětlil prostě. Snape vyklenul obočí. „Pokud nevyžadujete mou pomoc…“

Ten uražený tón Severuse dopálil, a třebaže se snažil nevytáhnout proti tomu klukovi jeho sebevražednou „záchrannou akci Norvežsko“, zavrčel: „Mám vám snad za váš absurdní čin být vděčný, pane Pottere?“

„Mohl byste alespoň respektovat má rozhodnutí, pane Snape,“ rozhorlil se Harry, který si kladl na srdce, že to, co mu po příjezdu Snape udělal, je naprosto neomluvitelné a dá mu to dostatečně najevo.

„Vaše hloupá dětinská altruistická rozhodnutí, máte na mysli?“ ujistil se Severus. „Dovolte mi poznámku – nikdo z nás o vaše milodary ze soucitu nestojí, kdyby tomu tak bylo, neplazíme se před vámi, ale před Popletalem…“

„A kde je teďka to vaše: hlas chlapce, který přežil, má váhu?“ vyjel na něj Harry.

Podpálil Harryho pohledem a neochotně zdůraznil: „Poopravím mé dřívější tvrzení,“ předklonil se a zdůraznil, „ne pro mě.

„A jsme u toho! Tak proč jste mě sem vlastně vozil?“ Proč jste si mě bral?, by bylo možná trefnější, leč dal by mu tím možnost oplatit Harrymu stejnou mincí a to by nikam nevedlo.

„Zatmění mysli,“ odpověděl Harrymu chladný hlas. Lež! Nehorázná lež, ale k pravdě se Snape evidentně nechystal.

„Bude se to stávat často?“ zeptal se tedy peprně Harry a vystrčil bradu. „Protože bych příště moc rád zůstal doma se svými přáteli, nechal se od nich proklínat za svou naprostou pitomost, že jsem se vám snažil odvděčit za záchranu života, a přijal bych jejich trest za svůj čin. A nemusel bych s vámi trávit hodiny a hodiny, ve kterých by se stejně nic nedělo. Nebo vlastně ne, že ne? Protože vy jste v tahu! Ostatně… já to nedělal ani tak pro vás, když už jsme u toho. Já…“

„Poslouchej, ty jeden malý drzý spratku,“ a kde se vzal, tu se vzal, Snape se nad ním výhružně tyčil, „mám zodpovědnost za své lidi, za sebe a teď navíc za tebe. Ty mi mou práci nebudeš ztěžovat. Brumbál mi do rukou dal tvůj život a já ti nehodlám udělat tu radost a nenechám se zavraždit Brumbálem za to, že ses zase ocitl v maléru, jasné?! Chceš pomoct? Fajn! Nepleť se mi do cesty, poslouchej mě a předně se drž dál od nakažených. Comprende[1]?!“

Tak to ne, takhle ne – teď přeskočila jiskra vzteku zpět na Harryho: „Nebo sem taky víc nemusím vkročit. Co bych tady vlastně dělal? Vaše země, vaše zodpovědnost!“ otočil se a mířil si to k vchodovým dveřím.

„Fajn,“ sykl Severus.

„Skvěle!“ vyrazil Harry rychleji.

„Výborně,“ ucedil Severus.

„Sbohem,“ prohlásil Harry s rukou na klice. Nestihl ani otevřít, když byla jeho levá ruka chycena do pevného až bolestivého stisku, bylo jím otočeno a tlačeno ke schodům, jež z jedné strany stoupaly nalevo od hlavního vchodu, z druhé strany, kde schody také stoupaly, se nacházely další dveře, o nichž Harry neměl tušení, kam vedou, a nebyl si tak docela jistý, že to vědět chce. „Pusťte mě, co si myslíte, že…?!“

„Provádím vás,“ odpověděl Snape, svou odpověď nepříjemně protáhl.

Harry byl donucen vystoupat schodiště, které se nahoře spojovalo na širokém odpočívadle. Všiml si dvou dalších dveří, ale to nebyl jejich cíl, jak vzápětí pobral. Jejich cíl byl evidentně gobelín na stěně. Gobelín, jak si Harry okamžitě uvědomil, který byl velmi podobný Siriusovu.

 

erb.jpg erb.jpg

„Vidíte?!“ a jeho ukazováček se zabodl do jména Ínó, jak uviděl, až ho Snape zase odtáhl. „Víte, jak zemřela?“ zeptal se Snape vyzývavě a počkal si, až k němu Harry vzhlédl. Harry tak učinil – ne zvědavě, vzpurně. „Nechal ji popravit,“ kývl hlavou směrem ke druhému jménu vedle jejího a nechal svá slova vyznít, načež dodal: „Taky měla spoustu vašich špatných vlastností.“

Harry se posměšně obrátil ke Snapeovi a zeptal se: „To si pamatujete?“

Náhle byl přiražen ke stěně a varován: „Nepředpokládejte, že jsem lepší než můj předek, pane Pottere. A nezapomeňte, že nejsme v Anglii.“

„Nebojte, pane,“ narovnal se a donutil Snapea trochu ustoupit, „nezapomenu,“ Harry zamířil pryč a Severus si pomyslel cosi o tom, jak jedinečně mu umí hnout žlučí ten malý nebelvírský syčák, načež zaslechl dovětek, „moc se těším, až se Sirius dozví o nové historce mého manžela,“ a sestoupal dolů.

Severus zatnul pěsti. Black! Ta pijavice se mu chce mstít skrz kmotra!

Vážně – občas svůj život a jeho společníky neměl rád.

 

[1] Španělština. Moje beta se ptala. J

23.04.2014 16:06:21
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one