Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


38. Procitnutí, dohadování a vzájemné zalíbení

Pro všechny bakalářkou stižené (a taky pro ty, co nejsou :)).

Potter už byl pod schody, když do místnosti vletělo pronikavé světlo; Severus okamžitě tasil hůlku. Byl to reflex. Ale to, co zaslechl, bylo mnohem horší než to, proti čemu se byl připraven bránit. Tušil potíže. A tušil je správně.

V místnosti se konečně zformoval fénix a Brumbálovým hlasem zazněla slova: Zůstaňte klidní. Najdu způsob, patron se rozplynul.

„Co to znamená?“ zeptal se zmateně Potter někde zespodu.

Že měl Severus chuť odseknout? Kdy ji neměl? Nadechl se ve snaze se uklidnit, narovnal se a řekl (nezaječel – pozoruhodný výkon): „Pokud se nemýlím,“ a řekl to tak, že bylo nad slunce jasnější, že se nemýlí nikdy, „brzy se to dozvíme,“ začal pomalu scházet ze schodů.

Potter se oddaně mračil jeho směrem.

„Ještě pořád stojíte o děkovný dopis?“ povytáhl Severus obočí, čímž navázal na předchozí konverzaci; věděl, že teď už se Pottera snaží vyprovokovat jen pro odreagování.

„Ne,“ odsekl Harry, „budete se divit, ale taky vás nesnáším a nemůžu vystát a všechno to okolo. Možná máte pravdu, možná jsem byl vážně tak naivní a čekal vděk. Ale nelekejte se – ne od vás. Dělal jsem to kvůli paní Elvíře,“ Merline – tak tohle už někde slyšel. „Takže pokud jsem vám tímhle nesmyslem nějak pomohl, víte, kam jít poděkovat. Teď bude nejlepší, když se vrátím do Bradavic,“ otočil se s úmyslem odejít; podvědomě ho zpráva patrona zneklidnila a měl bytostnou potřebu se okamžitě vrátit domů.

K tomu měl Severus co říct: „Hořce zapláčete, pokud skutečně nějaký vděk čekáte, Pottere…“ Severusův úmysl chytit ho a Harryho úmysl nenechat se byl zastaven otevřením dveří. Dveří, kterými dovnitř vkročil naštvaně vypadající Visser.

„Mí králové,“ jen se zastavil a kývl hlavou. A rázoval k Severusovi. Rozhodně mu podal dopis. Severus ho rozlepil, Harry se díval a Levi to nevydržel.

„Karanténa! V životě jsem zažil spoustu sviňáren, ale tenhle podrazácký potkan mi zatím předvedl ukázku té nejvyšší!“ vykřikl nahněvaně.

„Jak to myslíte – karanténa?“ dožadoval se Harry okamžitě. To slovo slyšel jednou a znamenalo to, že Dudley nesměl odejít ze svého pokoje. (Harry, potažmo, nesměl z domu.)

„Karanténa je, pane Pottere, když nemůžete opustit jisté území. Místnost, třeba, nebo zemi, v našem případě,“ řekl Severus od rozečteného dopisu velmi klidně a nesoustředěně, jako by se koncentroval především na to, co právě čte.

„Jak – nemůžu opustit zemi?“ nechtěl to Potter pochopit.

„Jako že musíte zůstat tady,“ štěkl Severus netrpělivě. Oh ano, uvnitř vřel vzteky. Výjimečně však vztek nebyl namířený na Pottera.

„Tady?!“ vyjekl Potter.

„Je mi to líto, můj pane,“ ujal se slova Visser, který tušil, že tu potupu od Popletala Severus potřebuje rozejít, „nesmíte opustit zemi.“

„A-ale… Bradavice! Škola!“ zakňučel Potter bezmocně, což Severusovi v tu chvíli přišlo vysoce protivné.

„Pěkně jí zamávejte,“ okomentoval Severus Harryho vystoupení. „Ale nebojte, o výuku se vám už postaráme.“

Potter zuřil. Zjevně měl na jazyku cosi o schválnostech, a proč ho sem Severus tahal. Kupodivu jeho rty neprošlo slovo. Proč, to by bylo zajímavé zjistit, kdyby Severus neměl jiné věci na práci. „Vissere. Děkuji za informaci. Vraťte se domů. Zítra přinesu lektvary.“

„Je mi to líto, králi,“ uklonil se Visser Severusovi, „omlouvám se vám,“ uklonil se i Harrymu a odešel. A jakmile dveře cvakly…

„Vy jste věděl, že nás tu ministr uvězní…“ obvinil ho Potter.

Severus si ho posměšně změřil a pak se neméně posměšně zeptal: „A to je důvod, proč jsem se potrestal uvězněním se s vámi v jedné zemi, v jedné budově, ano?“

„Nemusím tu být,“ udělal Potter piruetu a frr směr dveře – už zase.

Severus vytáhl hůlku a už měl na jazyku zavírací kouzlo. A pak si to s potutelným úsměškem rozmyslel a založil ruce na hrudi. Pottera, jakmile dveře rozrazil, oslepila záře fotoaparátů. Dobrou minutu zůstal viset ve dveřích, nakonec se otočil, práskl jimi a opřel se o ně těžce dýchaje a ptaje se tím svým protivným hlasem: „Co to znamená?!“

„To znamená,“ opáčil Severus a kde se vzal, tu se vzal, objevil se na Snapeův povel bar a skleničky a on už si do jedné z nich nalíval cosi, co mohla být whiskey stejně jako cokoli jiného, protože Harry doopravdy neměl šanci to na tu dálku, v té tmě (a dík nedotčenosti alkoholem) rozeznat, „že nejsme v Británii, pane Pottere, ale lidé jsou všude a jsou stejní. Jsou to prostě lidé. Čarodějové lačnící po chlapci, který přežil. Budiž – pár z nich lační i po mé maličkosti, po fotce ze soukromí krále nebo po krvi prznitele svého studenta. Copak? Na to jste nebyl připraven?“ vpravil do sebe alkohol a nespouštěl z Harryho pohled.

„Proč jste mě sem bral?“ dýchal Harry zhluboka, neovládaje se tak, jak by podle Severuse měl. „Ustavičně mě urážíte, nechcete, abych tady byl. Tak proč jste mě s sebou bral?“ ptal se naléhavě.

Severusův nečitelný pohled Harrymu odpověď nedal, a tak se musel spokojit se Snapeovým suchým: „Můj lid má právo na své krále. Bez ohledu na to, kdo jsou. Krom toho – poprvé bych se sem bez vás nedostal.“

Harry moc nerozuměl, o čem Snape mluví, na druhou stranu zřetelně pochopil, že pokud o téhle zemi nezjistí víc, ani jeho slova nemá šanci rozluštit. Odlepil se ode dveří celý nesvůj: „Kde mám pokoj?“ změnil téma.

„A já se domníval, že o prohlídku nestojíte…“ pokrčil Severus ramenem opíraje se o bar.

Harry, který toho měl patrně taky až po uši, došel před Severuse a důrazně se zeptal: „Vyčtete mi všechny mé chyby ještě dnes, nebo si jich aspoň půlku necháte na zítřek?“

Severus na něj chvíli shlížel, přemýšleje nad oběma možnostmi, než odpověděl: „Žijete v mylném domnění, že zítřek bude kratší než dnešek. Upozorňuji vás pouze, že tomu tak nebude. A můžete si za to…“

„Jo,“ odsekl Harry, „jedině sám. Pochopil jsem.“

Severus přimhouřil oči a zamračil se; když se teď nad Harrym nakláněl, dívaje se mu zblízka do očí, poprvé si všiml a konečně i uvědomil, že ten kluk, co se tu s ním svéhlavě pře, je vlastně člověk, který byl v jeden den otráven, oženěn za velmi vysilujících podmínek, rozkmotřen s rodnou zemí, uspán nešetrným způsobem na příliš krátkou dobu, bojoval a zvítězil v hádce se Severusem, podnikl zdlouhavou cestu až do Norska, a jako by to nestačilo a Severuse nemohlo napadnout nic lepšího, podstoupil nitrozpyt, a to má ještě stále dost sil se s ním hádat.

Nemá, pochopil Severus, co na celém dni nejvíc nesedělo. Jak se tak Harry díval vzhůru a Severus na něj shlížel, v ruce stále svíral skleničku, tiché pochopení novomanželů proběhlo tam a zpět rychleji než světlo. V ten okamžik Severus pustil sklenici, která pomalounku dopadala k zemi – ačkoli ne, gravitace a tak; to jen Severusovi přišel pád pomalý, protože (a jak se stalo tohle?!) Potterova kolena se podlomila únavou – zatímco se Potter k zemi řítil daleko rychleji. Ruku položil na Potterova záda. Zbytek Pottera přichytily zbývající končetiny, jak bylo potřeba, aby nebyly Potterem zameteny střepy na zemi. Jeho víčka se pomalounku zavírala a Severus povzdychl. Automaticky mu na mysli vytanula poznámka konečně klid na práci, když Pottera nesl do schodů a nahoru, do ložnice.

 

Harry se začal probouzet dík intenzivnímu pocitu stihomamu. Setřásl ze sebe vlákna snu a rozlepil víčka, po čemž se svět vyloupl ve své značně neostré, nerozpoznatelné kráse plné přespříliš dlouhých paprsků svíček.

Studené ruce mu zhouply světem, když mu na nos nasadily brýle. Harry se zmateně díval na osobu, jež tak učinila.

„Dobré ráno, pane,“ udělala Elvíra pukrle.

Elvíra?!, vyděsil se své myšlenky. Vždyť ji nezná!

Tep a vzpomínky se rozletěly rychlostí hozené šipky a zabodly se přesně do Harryho paměti: „Kruci!“ přivítal nový den.

Elvíra zatím jen sklopila zrak a tutlala poloúsměv, tázajíc se: „Budete ještě něco potřebovat?“ tón, gesta i otázka se zdála pro Harryho ráno nějak fakticky definitivní.

Nedalo mu proto nezeptat se nervózně: „Vy odcházíte?“

„Čekají mě doma, můj pane,“ omluvila se.

„A-ale vy…?“ Harrymu se chtělo křičet. „Kdo se stará o dům, když tu váš král není?“ bravo, Harry, přesedlal jsi z mizery Snapea na „krále“? „Máte domácí skřítky?“ zeptal se, aby zavřel pusu protivnému egu.

Žena se rozesmála: „I kdepak! Na to jsme příliš mladé království, můj pane. Náš král měl sluhy, ale o většinu se starala magie.“

Počkat, počkat… „Budu tady sám?!“ zeptal se Harry na nejpalčivější otázku ze všech, které se mu honily hlavou.

„Ale kdeže!“ usmála se pobaveně. „Váš král tu bude s vámi,“ dodala. No potěš koště… Do háje. Kruci! Sakra! Jen to ne. Nechtěl by si sem udělat výlet Voldemort? Dobře… to už zavánělo hysterií. Proč mu jen tohle říkala? „I když se asi půjde ještě podívat do nemocnice,“ dodala zamyšleně.

„Kde je teď?“ vzdal se Harry svému osudu. Nebo se minimálně pro jednou podřídil.

„Celou noc vařil lektvary v laboratoři, pokud vím. Zajímalo by mě, kdy odpočívá,“ povzdechla si smutně. Pak se rozjasnila jako nebe a začala: „Váš král…“

„Prosím – brzděte s tím mým králem,“ požádal ji Harry.

Žena si Harryho nejdřív nechápavě prohlížela a zavřela ústa. Ne na dlouho: „Chci vám moc poděkovat, můj pane,“ začala z jiného soudku. „Nebýt vás… ministr nevyhlásí karanténu, ale válečný stav. Já…“ poklekla, což bylo na Harryho v ležící poloze příliš, „děkuji,“ dodala s takovou upřímnou oddaností, jakou u ní Harry viděl včera.

„Prosím – vstaňte. A říkejte mi Harry. V-vážně jsem pomohl?“ zeptal se a netroufal odhadovat. Pro Snapea měl jedinou a sebejistou odpověď: pomohl. Sám si tím ale vůbec jistý nebyl, zvlášť po včerejší hádce ne. A jde-li o to, jak se věci mají skutečně…

Žena z kleku vyděšeně vzhlédla s otázkou „jak můžete vůbec pochybovat?“ vepsanou v nevěřícné tváři. Vypadala dotčeně a uraženě a Merlin ví co ještě. „Omlouvám se!“ snažil se to Harry ihned napravit. „To jen že Snape se tak netváří a já si nebyl jistý a…“

„Brzy zjistíte, můj pane,“ řekla žena a vstala, sbírajíc své věci – jakýsi kufr a ranec, a míříc s nimi ke dveřím, „že náš král není takový, jaký se být zdá. A mimochodem – Elvíra,“ řekla, zavířila zástěrou a byla v čudu.

„Dobrotivý Godriku pomáhej…“ zamručel Harry a otočil se na druhý bok.

Ale Snape, který by ho odtud vyzvedl, stále nešel a nešel. Elvíry se nějak zapomněl zeptat, a tak Harry brzy začal pociťovat potravní deficit. Rozhodl se začít hledat s tím, že uvidí, jestli najde dřív Snapea nebo kuchyni. Tušil, že Snape bude jen o patro níž a… a do háje – v kterém patře je on? Hořce zalitoval svého rozhodnutí nenechat se provést. Nerad bloudil kdekoli, tím méně v příbytku Snapea, jedno jak je veliký.

Vylezl z postele odhodlaný jít stále dolů, dokud se nedostane tam, kde byl včera. Což se ukázalo nešťastným, protože se za moment ztratil a za dva začal nadávat na idiota, který tenhle středověký hrad – ne moc útulný, vlastně vůbec, navíc podle odhadu docela rozsáhlý – stavěl. Nějakým zázrakem se mu podařilo – po půl hodině! – najít ošklivý gobelín s ošklivým erbem Princů. Nakrčil nos a začal se nad gobelín naklánět. Pohledem automaticky zavadil o Ínó. Byla to pravda, nebo ho chtěl Snape jen zastrašit? Zrak mu padl na štít. Jen těžko se mu poznávalo, co na něm je. A neměl ani potuchy, co to znamená. Možná tak maximálně ten šutr co byl…

„Bavíte se?“ omyl ho líný hlas.

Harry se otočil, nedával úlek znát (proč by měl, když Snape už jeho škubnutí zaznamenal?): „Místo pro zábavu stvořené,“ utrousil uštěpačně.

Odpovědí mu byl úšklebek: „Potom zjevně nehledáte mou maličkost.“

„Ne – jak vás to mohlo napadnout? Zrovna jsem si říkal, jestli byla Ínó taky bruneta.“

Severus pozvedl obočí: „Přirozeně. Tedy nemáte v plánu posnídat…“

„Přirozeně,“ řekl Harry a předběhl tím žaludek. Což moc nepomohlo – hlas žaludku byl silnější. Velmi naštvaně shlédl. Pak si uvědomil, že se Snape baví pozorováním dráhy jeho pohledu i zvukovým doprovodem a přinutil se podívat se mu do očí. Podrážděně vzdychl: „Kuchyň?“

„Věta?“ zněla odpověď.

„Co?“ zeptal se zmateně; neměl ho rád – tím míň, když ho vyváděl z míry.

„Jen jsem tak uvažoval, co po mně chcete, pane Pottere. Ano, máme tady kuchyň. Ano, sousedé mají taky kuchyň. Je to vlastně docela běžné vybavení od dob Etrusků, možná i Kréťanů a podobných podřadných národů…“ začal Snape rozvláčně.

„Víte, nač se ptám!“ přerušil ho pobouřeně Harry. Nesnášel, když si ho Snape dobíral.

„Ne,“ odpověděl Severus klidně, „to netuším. Vím jen, že vás baví můj rodokmen. A že nemáte v plánu snídat,“ pokrčil rameny.

„Víte, že ona pochybná počáteční vtipnost pominula?“ ujišťoval se Harry nejistě.

„Asi bych sem měl přidat vaše jméno… na druhou stranu si nejsem jistý, že to má smysl,“ uvažoval Severus nahlas, zíraje na gobelín.

„Fajn, fajn… řekl byste mi, prosím pěkně, kde je kuchyň…?“ snažil se ho Harry netrpělivě přerušit.

„Myslím, že bude zábavnější nechat vás zase omdlít a dovléct vás tam…“ odpověděl Snape a zněl vážně.

„Fajn,“ zopakoval Harry a obrátil se od Snapea ve snaze pokračovat v hledání na vlastní pěst.

„Jdete opačným směrem,“ podotkl ten bastard, když byl Harry na druhé straně místnosti, připravený otevřít dveře.

Zastavil se, počítal do dvaceti, svíral a povoloval pěsti a zhluboka dýchal: „Jste si jistý? Třeba se od té doby, co jste tam naposledy byl, přestěhovala.“

„Myslíte?“ řekl Severus a zatvářil se, jako že tu možnost zvažuje. Nakonec prohlásil: „A já myslel, že přestěhovat kuchyň zabere víc než tři minuty.“ Harry se rázně otočil a produpal se na druhou stranu čehosi mizivě podobného obývacímu pokoji. Než ho zastavil nejotravnější hlas, jaký měl tu čest znát: „Jste si jistý? Co když jsem si tentokrát spletl směr?“ zastavil ho, když už stál u dveří a bral za kliku.

Připadal si jako míček na ping pong.

V takových případech se neposlouchá – v takových případech se vraždí nebo pokračuje v cestě. Kdyby si Harry byl věřil víc, zkusil by to první. Takhle ale jen otevřel dveře. Další a další a další a vida… nakonec do kuchyně trefil!

Značně otráveně si však uvědomil, že Snape s novinami v ruce tam už dávno sedí a snídá.

„Kde je lednička?“ zeptal se Snapea po půl hodině vzájemné ignorace.

„Není,“ odpověděl dotyčný a ani nevzhlédl.

Harry bez zvuku zalapal po dechu: „A kde tedy najdu jídlo?“

„Zkuste to na stole,“ a otočil list novin.

Na tomhle?!, chtěl se zeptat Harry a ukázat na stůl, o nějž Snape opíral lokty, ale včas změnil názor, shrábl talířek a jal si nabírat poživatiny ze stolu. Sídlo to bylo obrovské a to se Harry ještě ani nepodíval všude. Ačkoli… vyhlíželo trochu monotónně, nikde nic nebylo, nic se ani zdánlivě nepodobalo pořádku společenské místnosti. Na druhou stranu co čekal?

„Co máte v plánu dnes dělat, pane Pottere?“ zeptal se ho Snape mimoděčně od novin. Harry se záměrně díval jinam. A štval ho. Snape ho tou otázkou nebetyčně štval. Věděl, že chce jít za nemocnými… nebo spíš prokletými, budiž.

Tak neodpověděl.

Severus ho nechal být a zabloudil myšlenkami k dnešnímu ránu. Celou noc pracoval v laboratoři, a když z ní vyšel, odchytili si ho David a Elvíra a odvlekli ho do pracovny: „Neměli bychom ho hned přetěžovat,“ naléhala Elvíra, a bylo na ní znát, že se všem snaží vyjít vstříc, a tak se Severus ocitl vprostřed bizarní debaty na téma Potterův harmonogram. „Je mi jasné, že náš nový král je ještě příliš mladý na to dostát všem svým povinnostem. Ale myslím si…“

„Na tom jsme se shodli,“ přitakal David, když viděl Elvířino zaváhání, „bylo by dobré začít alespoň s něčím. Je samozřejmě na vás, co schválíte, můj pane,“ dodal David úslužně a sklonil hlavu na znak podřízenosti.

„Co jste vymysleli?“ zeptal se jich, místo aby něco navrhoval. Znal je dost dobře na to, aby správně odhadl, že nad něčím už přemýšleli.

„S ohledem na to, že jako první projde uvítacím plesem,“ nadnesla Elvíra a pokračovala, když viděla, že se na ni Severus dívá neutrálně, „navrhli jsme naučit ho správné kroky a způsoby.“

Domníval se, že má teď důležitější věci na práci, než učit Pottera formalitám, ale velmi rychle si vzpomněl na hádku ze včerejšího večera a zákonitě mu tedy přišlo na mysl i Potterovo odhodlání plést se mu do cesty, zatímco bude zkoušet nové lektvary na uzdravení pacientů. Proto zaměstnat ho shledal neobyčejně dobrým nápadem: „Neumí tancovat,“ upozornil je předem a tvářil se skepticky, že to někdo toho slona v porcelánu dokáže naučit.

Elvíra se šibalsky usmála a David dodal: „To už přeci není na vás, že?“ A Severus se místo odpovědi pokřiveně usmál. Vypadalo to, že dnes bude mít na práci opět klid a prostor.

Snape se na Harryho asi po pěti minutách od novin podíval a prohlásil: „Skvělé. Jsem rád, že mohu señoru Garcíovi potvrdit vaši účast na dnešní lekci tance.“

„PROSÍM?!“ vyletěl Harry od snídaně nanejvýš vytočený. „Jak se opovažujete diktovat mi, co budu dělat?!“

„Myslíte,“ a Severus líně vzhlédl od novin a prohlédl si Harryho rozzuřenou postavu, „jak se opovažuji ze statusu vašeho profesora, ochránce, manžela nebo krále této země…?“ a vrátil pohled k novinám. „Velmi snadno, pane Pottere – mí lidé vás musí přivítat jako svého krále. Což je den důvod, proč tady jste – jak jste se mě několikrát ptal. Bude se pořádat ples, jak už zmínila Elvíra. A protože vaše taneční schopnosti jsou, jak si pamatuji, víc než žalostné, byl Visser tak hodný a požádal mého bývalého učitele. Nebojte,“ a zase se na Harryho podíval, tentokrát s nepopiratelnou škodolibostí, „je stejný odborník ve svém oboru, jako jsem já,“ odložil noviny na stůl a vstal. „Teď mne omluvte. Povinnosti volají.“

Zbyl po něm jen poryv vzduchu.

 

Co se to stalo? Co to udělal? Jak mohl z vděčnosti a sentimentu a vděčnosti a chvilkové slabosti říct „ano“ Snapeovi? Merline – nemohl ho vystát. Jak jen ho nesnášel! A Snape? Ne, ani v nejdivočejší noční můře nemohl podlehnout naději, že by mu to kdy ten člověk ulehčil.

Na. Co. Myslel?!

A teď je tady, pravděpodobně ve zlaté kleci, kterou má vzít za vděk, aby co?! Aby mu Snape nedovolil vyjít. Aby mu diktoval rozvrh! Jak… ponižující! Ale Harry nehodlal pro příště jen tak snadno podlehnout. Hodlal… hodlal…

Popadl noviny, které tu Snape nechal. Titulek ani článek ani cokoli z toho nebylo anglicky – Harry předpokládal, že je to norština. Nicméně obrázek jeho a Snapea vystupujících z kočáru mluvil sám za sebe – už zase je celebritou. Odložil noviny. Vzácně nebyl na dosah ruky či na dohled nikdo, kdo by ho donutil pokračovat ve čtení novin. Ne že by mu tohle chybělo. Povzdechl si. Co si to namlouvá? Už je tak zoufalý, že mu i to Hermionino peskování chybí, a to je tady den. Tolik potřeboval své přátele… kteří byli daleko.

„Můj pane,“ ozvalo se Harrymu za zády. Harry se otočil. Před ním stál muž zhruba o dvacet let starší než Snape, vlasy měl černé, po okrajích našedlé a knírek pečlivě střižený byl také chycený stářím. „Můžeme začít?“

Harry zamrkal: „S čím?“ zeptal se nejistě.

A to byl jeho úvod do světa společenského tance. Tance, za kterým se schovávalo „musíš, nesmíš“ a „třicet, můj králi, třicet kroků“.

„Rovná záda!“ štěkal na Harryho neustále. „Dozadu, dozadu, krok sun krok, králi! Špatně, znova!“

Harry nesnášel svého přiděleného tanečního partnera. Byl jako prkno a přesně dodržoval krok za krokem taneční kreace. Harry jednak záměrně a pak taky z neschopnosti dostát všem těm pitomým malilinkatým krůčkům sem a piruetám tam, velkou část vynechával. Dokonce když mu ukazovali, jak to má vypadat, a když señor García vyčaroval zrcadla, aby se Harry viděl, nespatřoval jakýkoli rozdíl mezi jeho tančením s tanečním partnerem a tancem profesionálního tanečního páru. (Snad jen že oni byli škrobenější a nevzhlednější, že podivně kroutili končetiny a jejich obloučky vypadaly víc jako… obloučky.) Nejvíc ale nesnášel nafoukaného a povýšeného señora Garcíu.

Snape měl pravdu – byli si dost podobní.

Harry našel toho večera postel jen těžce, ale jakmile uviděl plac, kde složit hnáty, okamžitě se na něj rozvalil, nehledě na protest toho místa po dopadu. Usnul, a když se ráno probudil, informoval ho Snapeův strohý sloh a ostrý rukopis, že se jeho lekce koná od odpoledne v tanečním sále – ať to bylo kdekoli – a že se nemusí obtěžovat čekat na něj – což stejně neměl v úmyslu. Harryho vztek se stupňoval každým dnem, kdy se Snapeovi podařilo vyhnout se mu. (Což bylo něco, když ho víc než Snapeova přítomnost začal štvát její nedostatek.) O to více byly pro Harryho deptající hodiny tance, na které se začal těšit jako na zpestření jednotvárných dnů. Dnů, Merline! Co ten mizera dělá, že mu dny trvá uvařit patok a odčarovat prokleté? (Kdyby se ho někdo ptal: ano, prosím pěkně, byl zlý. Už si nedovedl pomoct.)

Ale měl-li být upřímný sám k sobě a spravedlivý ke Snapeovi, věděl, že dělá vše pro to, aby je odtud dostal. Minimálně Harryho aby odtud dostal. (Nebyl takový idiot, jak to rád prohlašoval Snape – byl si vědom, že čím dřív Snape odkleje postižené, tím dřív jim povolí návrat do Bradavic, že k tomu, aby je odklel, potřebuje Snape klid, a Harry přes všechny své stížnosti chtěl, aby Snape zachránil tolik životů, kolik bude možné.) I když to jemu ani okolí po dnech strávených o samotě nebo poštěkáváním tanečního mistra nepřišlo.

Začal osnovat plán, jak sabotovat Snapeovu snahu ho tady pohřbít, dostat se do nemocnice, aniž by zabloudil a jak přijít po cestě za svým cílem k co nejmenší úhoně. Žel pokaždé byl z výuky tance neuvěřitelně vyčerpaný. Garcíovi se pořád něco nezdálo, dokonce začal štěkat cosi španělsky, což Harryho dorazilo a měl pocit, že jeho bezejmenného tanečního partnera taky. (Nebyli představeni a on zjevně nepovažoval za nezbytné sdělit Harrymu své jméno.)

Asi čtvrtý den přišlo rozptýlení v podobě několika párů nahnaných do „tanečního sálu“ s tím, že se „náš král bude dnes učit společenské tance tak, jak vypadají v praxi“ – takže pokřikování ve čtyřech se změnilo na pokřikování v neradno počítat kolikati.

A Harry fakt netušil, proč nemůže do nemocnice, když se nebojí, že by kdokoli z tanečníků mohl být také prokletý, i když se to u nich třeba ještě neprojevilo. A už ho to fakt začalo nebavit. Kdyby tam byl šestý den nepřišel David, asi by se vrhl mezi novinářské žraloky, na sobě plavky.

„Můj pane?“ a hluboce se poklonil.

Z Harryho kapal pot. Byl oblečený do nemožného úboru, těsně obepínajícího jeho tělo, aby ten druhý mizera, García, viděl každý jeho krok. Trochu se pousmál radostí, že vidí nějakou známou tvář, která na něj neštěká a neupozorňuje ho na chyby.

„Jak jde trénink?“ zeptal se ten naprosto suchý a nevyčerpaný zrádce. Kde byl a co dělal, že nedělal tohle? (Když to musí dělat Harry, musí to přeci dělat všichni! Oh, ne, pardon… Snape je pověřen vznešenějšími úkoly. Vařením patoků, třeba.)

„Ztuha,“ přiznal Harry. „Nenávidím tanečního mistra a partnera. Zbytek je fajn,“ a zazubil se, už ani nevěděl proč. Možná mu tu přeskočilo. Anebo pochopil, že nesnáší jen Snapea, a že tedy nemá cenu si vybíjet zlost na lidech, kteří se k němu rozhodli být přátelští. Navíc byl v dobrém rozmaru.

„Ah,“ usmál se chápavě David. „Señor García je přísný, ale dobrý učitel.“

„…říkejte někomu jinému,“ odmítl Harry a vydýchával se ve snaze uklidnit splašené srdce. „Přišel jste mi dělat společnost jenom tak?“

David znova sklopil pohled k zemi, jakoby provinile. Bylo to provinile, uvědomil si Harry najednou, aniž musel poslouchat dál. Ačkoli…: „Můj král má pocit, že byste se mohl začít nudit. Takže mě sem poslal.“

Harry zvedl obočí a cítil se docela nešťastně: „Hlídat mě,“ vyložil si sdělení.

„Dělat vám společnost,“ opravil ho David a podíval se Harrymu do očí. No… tenhle chlap rozhodně nebyl ze sorty tanečního mistra a mistra lektvarů. Vypadal, že by s ním mohla být sranda.

Takže se Harry zcela nezávazně zeptal: „Náhodou neumíte tančit…?“ a do otázky přihodil hrstku výzvy.

„Náhodou,“ prohodil David a odhodil plášť, pod nímž se skrýval bohatě, i když trochu omšele, vypadající hábit, k tančení nevhodný… inu, státník, „odvažuji se tvrdit, že tančím docela dobře,“ a nabídl Harrymu ruku.

Zjevně se zcela dobrovolně, což sám naznačil, nechal chytit na vějičku.

Harry ruku přijal. Začala hrát hudba, tentokrát od začátku (García moc rád opakoval znova a znova jen jedinou část nějaké skladby, u které se mu zdálo, že se Harrymu nedaří rytmus nebo kroky), a David překvapivě lehce vedl Harryho po parketu. Tak lehce, až se Harry podivil, jak dobře umí tančit, a pátral, kdy a kde v sobě ten skrytý talent ututlal. Nakonec se rozhodl, že to nebude jeho schopnostmi a neschopnostmi, ale Davidem. Poté, co se ujistil, že bude zvládat tančit při konverzaci, která bude probíhat souběžně se zmiňovanou činností, obrátil se na Davida s otázkou: „Už vůbec se neodvažuji ptát, jestli se umíte i bavit a mluvit tak dobře jako tančit… případně naopak.“

„Můj králi,“ řekl muž a donutil Harryho k otočce, po níž taneční mistr vykřikl cosi nadšenou španělštinou, „pokud dovolíte – i tomu jsem byl učen.“

A tak se stalo, že Harry začal tančit s Davidem. A že mistr tance začal Harryho tolerovat a neječel na něj – ne často.

„Takže… jste ženatý?“ začal Harry konverzaci.

„Ano,“ přikývl David.

„Soustřeďte se!“ řekl jim García.

„Děti?“ vyptával se Harry dál bez pohnutí vůči příkazu tanečního mistra.

„Čekáme první,“ odpověděl David a skromně ale až k neuvěření naplněně se usmál.

„Gratuluji,“ poblahopřál Harry s úsměvem. Jeho blahopřání pokazil stín, jenž překryl nejen jeho úsměv: „Ta nemoc…“ uvědomil si a najednou si připadal neobratně. Doposud ho vůbec nenapadlo, kolika lidem, které tady potkal, zasáhlo prokletí do života.

Muž nasadil vzdálený pohled; vypadalo to, že v něm probíhá vnitřní boj, který po okamžiku vyústil v odpověď: „Byl jsem pro návrh zničit magii v zárodku. Nezlobte se, můj pane. Mnoho lidí by nepochopilo… chci, aby mé dítě přežilo, a je mi jedno, jestli jako moták nebo kouzelník. Chápu, že nás tím zrazuji…“

„Ne…“ zamítl Harry měkce i překvapeně a pocítil vlnu něhy směřující k muži, se kterým tančil, zároveň i soucit, jak si ho tak prohlížel. V Harryho výrazu tváře šlo jasně přečíst souhlas s tím, jak David přemýšlí, protože podle jeho zkušenosti je na prvním místě život. Ostatní buď přijde, anebo ne.

 

Zdálo se, že si vůbec neuvědomuje, co mu právě jeho poddaný přiznal, a jaké důsledky by mělo, kdyby tak smýšleli i ostatní. Zdál se být svým postavením ještě pořád nedotčen a ve své naivitě vypadal o to mladší. Anebo byl zkrátka jeho hodnotový žebříček oproti většině lidí jiný. Kde pro něj potom stály čest a důstojnost? David se neodvažoval věřit tomu druhému a jeho stud se jen prohloubil, avšak k lítosti se nedokázal přimět. Pořád byl z nich dvou on ten, který si lépe uvědomoval zradu vůči království, i když se svěřil jednomu z králů. A přese vše mu Harryho bezprostřednost, upřímnost a nezkaženost natolik imponovala, že nedokázal nic jiného než vděčně vzhlédnout a upřímně poděkovat, přestože jeho král netuší, k čemu mu dával požehnání.

Tak – a za čtrnáct dní možná nashledanou.

26.04.2014 23:23:52
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one