Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Sedmý den se Severus rozhodl, jak s úšklebkem konstatoval, odpočívat. Ačkoli lektvary měl rád, vařit je šest dní v kuse nebylo o nic příjemnější než hodinu učit.

Dobrá – vaření lektvarů s konečnou platností na celé čáře oproti těm tupohlavcům vyhrávalo.

Navíc byl nervózní z Pottera – už dlouho neudělal skandál, nenachystal na Severuse past ani si nahlas nestěžoval. Nejvyšší čas dohlédnout na něj osobně.

Zaplul rovnou do tanečního sálu. Zrak mu okamžitě padl na rozesmátého Harryho Pottera v náručí… Davida. Oba dva se k Severusově nelibosti bavili. Při tancování vypadali skvostně – jako by se pro společný tanec narodili. Což Severuse začínalo žrát, jak je tak vteřinu po vteřině sledoval. Co se měl co David tisknout ke svému králi – k Severusovu manželovi – tak těsně a jak si to vlastně představoval, bavit se?! Počkat. A co je po tom vlastně Severusovi?!

Pche… čas žít, čas kazit zábavu.

Poryv nedýchatelného vzduchu zvedl Severusův hábit, když začal odhodlaně rázovat k těm dvěma.

„Konečně, můj králi, už jsem se obával, že se nedostavíte zkoušet…“ zašveholil náhle velmi milý señor García.

Sviňáci světa si snad rozumí, pomyslel si hořce Harry, když si všiml, na koho García mluví. Zeptal se záměrně nahlas svého společníka: „Zkoušet?“ a na přibližujícího se netopýra neměl v úmyslu pohlédnout.

Odpověď přišla v podobě pokývání a zamumlaného: „Uvítací ples vyžaduje secvičení kroků, synchronizaci. Je to běžná praxe,“ ujistil ho David.

Harrymu překvapeně vystřelila obočí.

„I v mudlovském světě se taneční páry musí naučit spolu tančit. Nevěděl jste to? Navíc vás musíme oficiálně přijmout za krále,“ řekl David se samozřejmostí. „Právě k tomu je ples určen.“

„Jak moc významné je to muset?“ dožadoval se Harry, ale odpověď nepřišla, protože na Snapeovo výhružné „dovolíte“ byla za á jediná odpověď a především za bé vzal David do zaječích.

García zastavil veškerý pohyb sálu, poslal ostatní na oběd či co a začal Harrymu a Severusovi věnovat svou plnou pozornost.

„Zaujmeme základní postavení,“ zavelel.

Základní postavení? Fajn – to po tom týdnu a po fiasku ve čtvrtém ročníku znal. Harry se došoural před Snapea; vynadal si. Proč se musí chovat tak drze a sebejistě, a při první příležitosti svou sebejistotu dokázat naprosto selže? Ne, nebylo mu to vůbec příjemné, stát tak blízko Snapea, pokyn dívat se do očí málem nerozdýchal. Přimět ruce, aby se alespoň zvedly, stálo velkou námahu. A v ničem si nebyl ani jistý, ani nevěděl, jak se mu povedlo toho docílit. Jako třeba jak se přiměl na vteřinu podívat do Snapeových očí, než raději uhnul a díval se na něco za jeho ramenem, nebo jak je možné, že neucukl, když Snape položil ruku na jeho bok, druhou chytil jeho dlaň. Nejasně si byl vědom, jak se potí nervozitou. Chtěl pryč. To byl jediný existující, jediný možný směr. Kamkoli, ale pryč. Připadal si jako v mlze, jako že pouze upadl do Snapeova osobního prostoru, jako že je mu velice nepatřičně tam, kde se právě nachází. Jeho nervozitu doprovázelo třepotavé vzrušení nejistoty. Zkrátka pryč.

Nejistota ráda tančí vlastním, nejlépe úplně opačným směrem, asi proto se Harry uštěpačně zeptal: „Ale. Uráčil jste se zkontrolovat si mě osobně?“

„Skvělé. Tímto tónem můžeme započít každý rozhovor,“ opáčil Severus neméně uštěpačně.

„Hlavně úsměv!“ prohlásil ještě García tím svým, nedůvěryhodným, než spustila hudba.

Harry nasadil americký marketingový úsměv, který kdysi viděl u jednoho podivína z reklamy v televizi Petúnie a Vernona Dursleyových, veskrze nejprotivnější a nejfalešnější, jaký dovedl, když zašeptal, zatímco García se motal pořád okolo a prováděl úpravy pozice, kterým Harry nevěnoval pozornost: „A to jsem se vás ještě neptal na spousty věcí, jako proč bychom spolu měli tancovat – tím počínaje, a konče tím, proč si sakra myslíte, že vás nechám se mnou takhle zacházet?!“

„Vidím, že se mohu těšit na příjemné odpoledne,“ sykl Snape.

„Nepovídejte – nemáte v plánu vypařit se jako obvykle?“ ucedil Harry.

„Moc rád bych vám udělal radost,“ zapředl Snape, „ale ještě raději ji udělám sobě. Víte, co to znamená?“

„Že mi zkazíte den?“ navrhl Harry.

„U Salazara – snad se u vás nezačínají klubat první známky inteligence?“ zatvářil se ohromeně Severus.

„U Godrika, snad byste neprojevil první známky uznání!“ pohoršil se Harry. „To by vás mohlo stát ego. Navíc vám není vlastní zdvořilost – takový zvrat děje by mohl dost bolet, nehledě na nenávratné poškození charakteru.“

„Začněte tancovat!“ popohnal je nerudný García, který zjevně skončil s dolaďováním interiéru.

Harry udělal krok do strany, Snape dopředu.

„Neumíte tancovat?!“ vyhekl Harry.

„Neumíte chodit?!“ vyštěkl Snape.

„Za co?“ zaúpěl García. Znovu stál za Harrym, znovu ho šněroval do pro Harryho krajně nepřirozené polohy a navíc nepříjemně blízko Snapea.

„Pane Pottere,“ sténal García nešťastně, „povězte, co jiného než valčík jsem vás učil celý týden?“ – salsu, rumbu, chachu, quickstep, vyjmenovával Harry v duchu – „Krok za krokem. A vy to stále děláte špatně. Jak můžete vypustit tenhle krok?“ a názorně předvedl krok. „Nebo tento – ten je tak stěžejní!“ a udělal další. Za Snapeova vydatného posměchu. „A vy, pane Snape? Copak levost partnera omlouvá nezdar páru?!“ durdil se. Snape se přestal pošklebovat. Harry v duchu vítězoslavně poskočil.

„Znova!“ křikl.

Jenže i tentokrát se ani nestihli správně postavit a García už nadával, už zuřil, už křičel. Po třetím fiasku i co se jen pokusu týkalo (ale to Snape Harrymu nastavil tu nohu, aby zakopl!) si vzal Harryho a Severuse do parády. Což se ve vzácné shodě nelíbilo ani jednomu.

„Vidím,“ mlaskl muž nespokojeně, a Harry se divil, že ho Snape neutřel, „že musíme začít s něčím méně náročným,“ a když se od nich vzdaloval, zaslechl Harry něco, co se velmi nápadně podobalo: V životě jsem neměl tak nesourodý taneční pár; tohle bude oříšek.

Místo valčíku se sálem rozezněla vláčná hudba. Nudná, kdyby to měl Harry zhodnotit.

„Naučíme se tedy vše od znova,“ pronesl muž útrpně a pokračoval, „postavení.“ Ale ani to jim nešlo. Podle Harryho soukromého mínění si učitel tance v duchu trhal vlasy.

García odstoupil kousek stranou, stoupl si vedle nich, skepticky si oba přeměřil, pak se přesunul mezi ně a pravil: „Má velká omluva, ne – musíme začít od představování. Pane Pottere,“ otočil se na Harryho, „toto je Severus Snape, váš král a taneční partner, se kterým si zatancujete na plese. Pane Snape,“ otočil se na Severuse, „toto je váš manžel a taneční partner. TAK MU UŽ POLOŽTE RUKU KOLEM PASU!“ vyjel na něj rudý v obličeji, a podařilo se mu hrozivě se nad Snapem tyčit, přestože byl o pár čísel menší.

„Rád bych,“ podotkl Snape bezvýrazně, „ale stojíte mi v cestě,“ a maně udělal gesto, kterým naznačil, že mezi ním a jeho tanečním partnerem stojí taneční mistr.

García se zamračil, avšak uhnul. Severus udělal rychlé dva kroky a nedovolil Harrymu utéct ani sebou cuknout.

Harry se ovšem nevzdával, otočil se na Garcíu a důrazně se zeptal: „Proč on musí být ten, který vede?“

Snape ztuhl, zamračil se, podrážděně se stáhl. García si začal vlasy nepokrytě rvát.

„Otočte se,“ zavrčel García a ukázal ukazovákem směr, kterým se měl Harry otočit.

„Prosím? To není odpov…“

„Otočte se,“ přikázal mistr, a kdyby Harrymu nebýval byl připomněl samotného satana, možná by měl tendenci hádat se s ním na věčné časy. Otočil se. Ucítil a v zrcadlech uviděl, že si Snape stoupnul těsně za něj.

„Naučíte se nejprve chodit,“ prohlásil García a tím to vlastně začalo.

 

„Byl bych pro ty vády zapříčiniv je osobně tak jako tisíc předků mých šťastný a spokojený. Bitevní kouř pominul a prázdnota přetrvává. Poraďte – co učinit?“ vzhlédly královy oči ke svému rádci.

 „Zbabělé prchnutí není řešením, vaše veličenstvo. Co přál jste si cítit učiniv nejschůdnější řešení? Válka je hydra, ne beránek. Tomu ani vaše milost nemohla zabrániti,“ horlil králův společník.

„Mohu vám cosi prozradit?“ zeptal se král poznenáhlu. Muž v koutě kývl. „Mám strach.“ Muž se na krále otočil, nečitelný v tváři sinalé. „Cítím bouři a nepřekonatelně se děsím, co udělá s blízkými srdci mému, kteří věrně… zbyli.“

Tu povstav jako proti poutu, které ho víže na jednom místě, otázal se dychtivě: „Povězte – jak ten strach rozdrtit?“

Rádce nakloniv hlavu prohlásil: „Nijak, můj králi, můžete s ním jen svádět boj…“ skloniv ji, dokončil, „a zatvrdit své srdce.“

Král sklopil zrak. Jeho naděje vyprchala. …její křídla se zatřepetala ve snaze uletět a vytrhnout se tak z pařátů hrubiána, který její tvář přitiskl do bláta.

Naděje… všichni jí jsou tak plní. Nechápal to, vůbec to nechápal. Hnusilo se mu to. Byl víc než rád, že nikdy takovou pošetilost nepocítil. Jeho život byly plány. A plány buď vyšly k jeho spokojenosti, anebo nevyšly a potom… potom se stačilo uklidnit tahem hůlky a zeleným světlem namířeným proti mudlům, mudlovským šmejdům anebo… k potrestání toho, jenž nesplnil svůj úkol. Ó ano, lord Voldemort si uměl užít mučení té chátry a k těm, kteří zklamali, uměl být stejně nemilosrdný jako k těm, kteří se provinili svou krví. A občas, pokud zrada svou podlostí přesahovala průměr jeho tupých přívrženců, dokázal být k zrádcům krutý.

Pokud ho někdo zradí teď… ano, jejich zradu si vychutná do posledního kalichu výkřiků. A bude se smát.

Na okamžik všechno přehlušil pocit absolutního štěstí, které steklo po okolí. Už se tolik těšil, až vyjde najevo. Měl rád být tím, který druhé překvapí.

Ještě teď bylo pro něj k neuvěření, že něco tak nepravděpodobného, tak složitého vyšlo tak dokonale. A čirá dokonalost se proměnila v krkavce, který máchl křídly a přistál na náhrobku Toma Raddlea, aby sledoval, jak umírá mír.

 

Harry se s lapáním po dechu probral, po snu jen matnou památku čehosi nepříjemného. Marně se snažil vzpomenout na sen, jako se dítě snaží polapit motýla s dírou v síťce. Cítil se, jako by se sny proháněly celou jeho nocí a nenechaly ho na chvíli vydechnout, byl mrzutý a moc nepomáhalo, že se neustále snažil si aspoň něco vybavit, vyčítaje si pořád dokola, že při otevření očí s klidem zapomněl něco důležitého. Naštvaně ze sebe shodil přikrývku.

V devět hodin měli se Snapem další zkoušku. Naneštěstí se jim už nepodařilo vymlouvat se ani být od sebe na vzdálenost násady koštěte. Začali čímsi, co se tvářilo jako chůze, ale mělo to do ní daleko. Harry dělal, co mohl, aby se Snapea nedotkl. Byl na něj naštvaný, protože včera se po zkoušce vypařil, takže mu nebyl nucený odpovídat na otázky, kterých měl Harry milion.

Všude kolem byla zrcadla, proto se Harry díval zásadně do země. Chodil, jak ho to naučili, a tvrdohlavě vedl svou, když se ho Snape snažil donutit jít jinak. Muselo to vypadat bizarně, na což Harry zvysoka kašlal. Už to, že se Snapea dotýkal, když ve skutečnosti vřel vzteky, a neurval mu při tom ruce, byl pro něj heroický výkon, takže zcela očividně nikdo nemůže předpokládat, že by se měl snažit ještě víc. …ačkoli… García si o sobě nemyslel, že je nikdo.

A Snape mu funěl za zády. Byl přesvědčený, že funěl, jelikož on sám měl s normálními nádechy a výdechy problém. První štěstí bylo, že Snapeovi neviděl do obličeje, druhé, že měli mezi sebou pořád půlmetrový odstup a třetí, že Harry byl ke Snapeovi otočený zády. Ale stejně byl přesvědčený, že Snape musí funět!

Avšak když je García rozlepil a Harry se na něj podíval, Snape vypadal pohybovými aktivitami nedotčen.

„Do háje,“ sykl Harry a otočil se ke Snapeovi bokem.

„Tak a dost,“ prohlásil zpěvavě, vůbec ne naštvaně, vlastně se u toho skoro usmíval. „Odmítám s vámi zkoušet, dokud se nedohodnete,“ prohlásil García, otočil se na podpatku a odešel.

V místnosti zůstali jen oni dva a ta zrcadla, která z jedné strany praskala žárem, z druhé mrazem.

„Pottere,“ zavrčel tiše Snape.

„Snape,“ vrátil mu to udýchaně, avšak o nic víc ústupně Harry.

Tvrdohlavé pohledy sváděly bitvu.

„Ples je za chvíli. Nemáme na tohle čas,“ usykl Snape.

„Nepočítejte, že se budu nějakého plesu účastnit,“ vřískl Harry.

„Je to tvoje povinnost,“ prskl Snape.

„Účastnit se ho – možná. NE tancovat s vámi,“ uvědomil ho Harry.

„Je to tradice…“ zavrčel nazpět Snape.

„Aťsi,“ přerušil ho Harry.

„K něčemu ses zavázal. Nemůžeš jen tak –,“ použil Snape varovný tón, ale Harry ho znova přerušil.

„Jsem skálopevně přesvědčený, že není tradicí separovat mě od zbytku světa, jsem si víc než jistý, že není mým smyslem být tady zavřený a nevědět, co se děje tam venku,“ dorážel Harry.

„Mým úkolem je udržet tě na živu, ty bezohledný fracku!“ zasípal Snape. „Musím tě do Bradavic dopravit v celku a musím se postarat o tyto lidi. Zjevně je ti ukradené, že mé dva úkoly nesmírně ztěžuješ.“

Harry se narovnal, otočil se a svižným tempem kráčel ke dveřím.

„Co chceš?“ z Harryho ruky vyklouzla klika, když se Snape plnou vahou opřel o dveře, které otevíral, aby odešel.

„Nic,“ prohlásil Harry, „snad jen, abyste uhnul z cesty.“

„Přestaňte,“ přikázal Snape.

„A proč? Abyste mě urážel? Ani mě nehne,“ Harryho vzpurný pohled se opřel do Snapeova.

Severus se dvakrát zhluboka nadechl: „Nebudu.“

„Cože?“

„Nebudu vás urážet,“ ujasnil Snape rázem velmi klidně.

„To vám tak věřím…“ vyprskl Harry.

„Slibuji,“ utnul diskusi Severus. Harry, ne zcela přesvědčený, se na okamžik zastavil. Pozoroval Snapea, který dodal: „Takže co chcete, abyste se začal snažit?“

Harry zpozoroval příležitost ujednat podmínky, a tak nadnesl svůj seznam: „Chci s vámi do nemocnice,“ prohlásil a pozoroval Snapeův obličej, přestože z něj nešlo nic vyčíst, „chci informace a chci přístup k nim. Chci, abyste mě konečně zasvětil do toho, co se děje. Nechci tady být zavřený. A – pokud mě podvedete…“

„Chápu,“ utnul ho Severus, jenž na varovný tón neměl náladu.

„Výtečně,“ zaradoval se Harry falešně. „Doporučil bych vám pro něj skočit – mně by se nemuselo podařit ho dohnat,“ přisadil si Harry, složil ruce na prsou a chvíli se mlčky propalovali pohledy, než Snape ustoupil a nakvašeně vyrazil. Naneštěstí tanečního mistra dostihl.

„To je dost,“ okomentoval intermezzo García a navázal, „venku jsem nad tím přemýšlel. A mám skvělý způsob, jak vás naučit jeden druhého poslouchat,“ úsměv, který se mu rozlil po tváři, Harryho kapku potu přiměl stéct po zádech. Byl nucen splnit svou část dohody, což samo o sobě nebylo nic snadného. Ale ten úsměv předznamenával zlé, zlé věci.

 

„Nic nevidím,“ informoval Harry své dva společníky.

„To je účel,“ ozval se hluboký hlas nad Harryho hlavou.

„Jak se mám naučit tančit, když nic nevidím?“ protestoval chabě Harry.

„Máte se naučit chodit, ne tančit,“ zase ten hlas.

„Takhle se můžu leda přizabít!“ bránil se Harry.

García s potutelným: Užijte si to!, zavřel dveře.

Ticho.

Trochu víc ticha.

Povzdech. Táhlý.

„Zítra mu můžeme říct, že jsme zkoušeli,“ navrhl.

„Přirozeně,“ přitakal Snape.

„Můžu si tedy sundat tu pásku?“ zeptal se nadějně.

„Ani omylem.“

„Vždyť přece…?“ protestoval.

„Budeme moct vašemu mistru tance říct, že jsme trénovali, protože trénovat budeme,“ informoval ho Snape.

„Pustíte tam teda něco?“ začal Harry klepat špičkou boty o parkety. „Myslím jako hudbu.“

„Ne.“

„Tak si můžu sundat tu pásku?“

„Ne.“

„Začnete už teda s něčím?“ popohnal ho.

Nerudné zavrčení.

Dvě ruce se ocitly na jeho bocích. Trhnul sebou, zapotácel se, ztratil orientaci a začal padat. Merline, byl téměř naštvaný, že ho Snape nenechal spadnout na zadek.

„Co to bylo?“ vykřikl, když už pevně stál.

Snape neodpověděl. Ještě chvíli Harry čekal, ale když se neozvalo ani dopadnutí špendlíkové hlavičky na zem, aby na něj reagovalo, rozhodl se stáhnout pásku z očí. Pavoučí prsty chytily ty jeho a odtáhly mu je z očí dřív, než stihl dokončit pohyb.

Pak konečně: „Uděláte tři kroky vpřed, úkrok doleva a dva kroky vzad, rozumíte?“ Harry přikývl.

„No tak,“ popohnal ho netrpělivě Snape. Harry udělal tři velmi opatrné kroky vpřed. Ucítil chlad a natáhl ruku. Zrcadlo.

Proč se toho účastní? Proč se tohohle účastní?

Úkrok. Dva kroky vzad.

„Otočte se.“

Harry poslechl.

„Zopakujte kroky.“

Harry tak učinil, nejasně si vědomý, že jeho kroky někdo kopíruje. Z bezpečné vzdálenosti, a přece.

Tak udělali po tanečním parketu spoustu kroků (a Harry objevil netušené svaly), nejdřív nesmělých a váhavých, poté trochu otrkaných a nakonec sem tam i nějaký směle dravý (to aby Harry demonstroval, že se začíná nudit). Měl pocit, jako by se s každým kolem Snape přibližoval. A k jeho překvapení měl i pocit, že už mu umí uhýbat a vyhýbat se mu dost dobře na to, aby mu nepošlapal nohy.

Ale když na lusknutí prstu začala hrát hudba a něčí ruce se znova, tentokrát drze, položily na jeho boky, Harry vyskočil a zase přistál na Snapeově noze.

Snape ho zkrátka bez komentáře setřásl z pahýlu, který mu po noze zbyl, a který už nemohl ani cítit, ale ruce z něj nesundal. Zase se začalo z povážlivé vzdálenosti. A zase vše drhlo a Harry měl na očích pořád pásku.

A jak hudba postupovala, jen na malý okamžik, jen pro teď a tady, Harry na chvíli zapomněl. Bylo to vznášet se a padat a nestarat se, co bude za týden, nestarat se, co bude za pouhou minutu nebo až odhodí pásku. Nebo až se vrátí domů. Ta slova byla moc ošklivá a nedávala žádný smysl. Existoval jen pevný útes omílán přílivem a ševelení tónů. Houpání kocábky uprostřed moře, svítání. Trapnost opadla jako skořápka vylíhlému kuřeti. Najednou tancovali. On. Snape. Sami. Uprostřed moře.

Co se naučil za ten den, nenaučil se po celý zbytek své výuky. Snape ho učil – ano, konečně se dalo mluvit o učení – pohybovat boky, přenášet váhu a otáčet se. Učil ho chápat, co po něm chce jen drobným dotknutím se nebo náklonem. Učil ho držet postoj. Učil ho odpočívat, když ruce odmítaly zůstat vzhůru.

A pak je hudba zavraždila svým tichým koncem.

Snape sundal pásku.

A jelo se nanovo. Štěkání, kousání, škrábání, nenávistný tón a výčitky (ne, ty o svatbě byly čerstvé, těmi nikdo neuhodil) bez servítek. Harry položil nohu špatně, Severus Harryho špatně vytočil, Harry je kopyto, Snape by dítě chodit nenaučil, Harry by mu ještě dřív zničil mozkovou buňku jen svou existencí, Severus by ho přiotrávil výpary a Harry zase neumí počítat do pěti, tak oč se vlastně Severus snaží, kdyby byl co k čemu, dokázal by Harryho naučit tančit a kdyby k Harryho pozadí nepřirostlo koště, třeba by se naučil chodit.

Štěkání by Harry překousl. Nic jiného nezbylo. Jiná věc, přes kterou se ale snažil dostat a nemohl, kterou Snape tak zoufale oplýval, již ale naprosto ukázkově postrádal David, byla… panovačnost.

 

Když Severus ještě toho osmého dne unikl tajně z panství, sám sebe se tázal, jestli Potterovi někdy dovolí alespoň něco – jestli mu kupříkladu někdy poví pravdu nebo jestli se bude moct Potter spolehnout na jeho slovo a seznal, že na tu otázku nemá odpověď.

Potter mu až příliš lezl na nervy a štvalo ho, co udělal (že si ho vzal) a že to udělal, aniž by se poradil. Kdyby se býval mohl připravit, raději by vzal za vděk tím ničím v koutě Velké síně, než aby si vzal ze všech lidí Pottera. Jenže ten den toho na něj očividně bylo příliš. Už nedokázal soudně myslet, natož se soudně rozhodnout poslat Pottera s jeho veleštědrou nabídkou do háje. Navíc… ano, oh ano – jeden z těch snů. Protože se pořádně nevyspal, za milisekundu svého mizerného života udělal to nejhloupější rozhodnutí.

Ne, ještě nebyl připravený nést odpovědnost za svou nerozvážnost. Teď se potřeboval soustředit na mnohem důležitější záležitosti – na umírající děti.

Kdyby byl alespoň dost naivní a na chvíli uvěřil, že to není tak vážné, jak vážným se to zdálo být. Nevěděl, odkud začít – to prokletí mohl dost dobře uvrhnout Popletal stejně jako Temný pán a upřímně – ani jednoho se nehodlal ptát. Během těch osmi dní za pomoci jeho lektvarů umřely jen dvě děti. Jen… jenom! Na názor jejich matek se ptát nechtěl.

Setřásl ze sebe tyhle nikam nevedoucí myšlenky. To už byly příjemnější ty dotěrné sny. Na okamžik se zarazil a vzpomínal, co se mu dnes v noci zdálo o nějakém rozhovoru v tmavém pokoji.

„Byl bych pro ty vády zapříčiniv je osobně tak jako tisíc předků mých šťastný a spokojený. Bitevní kouř pominul a prázdnota přetrvává. Poraďte – co učinit?“ vzhlédly k němu královy oči.

Byly tolik smutné, ztěžklé absolutní nechápavostí, co děje se, unavené dík víře v blud.

Vážně král čekal, že toto bude stačit? Opravdu tomu věřil? Byl vprostřed boje, u kterého si dál nebyl jistý, proč začal. Neustále u něj, svého rádce, hledal odpovědi na otázky – a on je znal. Věděl, přestože necítil, proč je král tak neklidný, proč ho vítězství netěší.

Výčitky svědomí.

Občas stačilo příliš málo k tomu, aby se potěšení z vítězství rozpadlo v prach.

„Zbabělé prchnutí není řešením, vaše veličenstvo,“ naléhal proto, aby si jeho pán uvědomil, že kdyby se bitvy neúčastnil, možná by zemřelo ještě víc lidí. „Co přál jste si cítit učiniv nejschůdnější řešení? Válka je hydra, ne beránek. Tomu ani vaše milost nemohla zabrániti,“ rozhorlil se, otočil se ke králi zády a hleděl z okna.

„Mohu vám cosi prozradit?“ zeptal se ho král a on pouze přikývl. „Mám strach.“

Okamžitě se ke svému králi čelem otočil. Král v té chvíli pokračoval: „Cítím bouři a nepřekonatelně se děsím, co udělá s blízkými mému srdci, kteří věrně… zbyli.“

Trhalo mu srdce vidět svého krále takto – rozervaného, nešťastného. Spáleného.

S nadějí, která ho nejúčinněji zdrtila, otočil se na něj s otázkou a prosbou snad: „Povězte – jak ten strach rozdrtit?“

Tu zaváhal se špatnou odpovědí, za kterou sám by si hlavu sťal: „Nijak, můj králi, můžete s ním jen svádět boj… a zatvrdit své srdce.“

Ani v nejmenším ho neznepokojovali panáci navlečení ve směšných kostýmech, a to přestože se takový sen zdál jemu a on tohle považoval za… bláhovost… tím spíš neviděl důvod, proč by se mu mělo něco takového zdát. Přestože považoval ty sny za pitomost, vyváděla ho z míry ona povědomost, kterou v průběhu prožíval, spolu se silnými emocemi, které cítil, kdykoli se mu zdály.

Znovu potřásl hlavou. Asi byl ještě pořád příliš unavený. Kráčel mezi pokoji zoufale přeplněné nemocnice, v duchu sestavoval protikouzlo. Jubilejní třísté.

 

Harry měl vztek. Harry ho nedával znát. Harry totiž přesně věděl, jak ho ze sebe setřást a dopálit tak Snapea a to bylo nade vše důležité. Když chtěl Snape hrát podle, bude mít tahle hra přesně taková pravidla. Podlá.

„Můj králi,“ ukloniv se vyzval David Harryho k tanci.

Harry se pousmál – ostatně s Davidem mu nevadilo tancovat a nepřišlo mu to ani nijak zvláštní. Možná proto, že byl David dobrý tanečník, anebo proto, že ho uměl rozptýlit, což se nepodařilo Snapeovi, Garcíovi ani Parvati: „Jak se má vaše manželka?“

Davidovi se na tváři objevil totálně zamilovaný úsměv: „Má se výtečně,“ prohlásil, jako by spadl z růžového obláčku.

„To jsem rád, že je vše v pořádku,“ přikývl Harry upřímně. Ucítil, že pod ním David ztuhl. „Co se děje?“ zamračil se Harry. Nemusel nic říkat… Harry to pochopil.

„Jsou v nemocnici víc než dva týdny, můj králi,“ odpověděl David zdrceně. Poprvé to vyslovil narovinu.

Harry přestal vnímat hudbu i tanec; teď nebo nikdy: „Musíte mě odtud dostat.“

„Králi?“ ačkoli se David doposud na Harryho nedíval, nyní mu čelil žalem naplněným pohledem. A nejen jím, i s obrovskou a pro Harryho nepochopitelnou neochotou a strachem.

„Chci se dostat do nemocnice, Davide, a chci se tam dostat ještě dnes. Udělám to s vámi nebo bez vás. Pomůžete mi?“ sdělil Harry; vycítil, že ta hranice mezi láskou k ženě a láskou k vlasti se otřásla do neochvějných základů, proto zahnán do kouta jednal, aniž věděl, mezi čím a čím ten otřes stojí.

„Neohrozím váš život…“ odpověděl dotčeně David.

„Netvrdili jste, že to není nakažlivé?“

„Co když je?“

„Potom nemáte co dělat v této vzdálenosti ode mě. A teď, když už jsme si vyjasnili – že nakažlivé to není,“ vedl Harry svou, „dostaňte mě do nemocnice.“

„Je mi líto,“ pravil David jaksi vítězně a jaksi poraženě zároveň, „ale příkaz mého krále zněl, abyste zůstal tady a já abych na to dohlédl…“

Harryho mysl zkřížila poslední naděje – poslední způsob, jak hrát se Zmijozely, Snapem a Nory vůbec, i když se mu ani trochu nelíbil a i když tušil, že tím dostane Davida do nepříjemností, přesto poznamenal: „I já jsem váš král a nařizuji vám dovést mě do nemocnice, kde se právě nyní nachází vaše žena a ostatní prokletí,“ a to byla ta tenká hranice mezi tušit a vědět.

Viděl, jak se v Davidovi sváří povinnost k jednomu a ke druhému králi. Nakonec se zeptal: „Proč tam chcete za každou cenu jít?“

Jenže na to ani Harry neznal odpověď a to ho… trápilo. Pořád ale ne dost, aby ho to odradilo, proto se jen zeptal: „Mohu s vámi počítat?“

David se rozhlédl (nikdo je nesledoval) a nepatrně přikývl.

 

Harry, ukryt v dlouhém tmavém plášti, byl Davidem provlečen skrz zadní vchod. Vedle nich kráčely další čtyři zahalené postavy vypadající přesně jako Harry. I tak by bylo daleko bezpečnější a pohodlnější mít na sobě neviditelný plášť, který naneštěstí ležel s ostatními jeho věcmi v bradavickém kufru, schovaný pod postelí v nebelvírské ložnici.

Fotografové, kteří je spatřili, začali na sebe pokřikovat otázky, jestli mají začít fotit nebo ne. Někteří mávli rukou, jiní udělali líně tři fotky a opět upřeli pohled na panství. David s ostatními nasedli do kočáru a Harryho překvapilo, jak snadno se novináři vzdali. A rozčililo ho to. Kolikrát se takto vytratil z domu Snape?

David, jakmile usedl naproti Harrymu, spustil; v jeho hlase byla slyšet úleva, nejspíš zapříčiněná tím, že když vyšli ven, nespadla jim na hlavu obloha: „To víte – po týdnu je hnát se za kočáry unavilo,“ čímž nevědomky potvrdil Harryho domněnku. „Takže – kočár nás dopraví na hranice pozemku, kde se mohou nacházet další fotografové. Projedeme hlavní cestou a u nemocnice se budeme muset pěšky proplížit kolem stráží a dalších potenciálních fotografů. Potom budeme na místě.“

„Povězte – chrání panství Fideliovo zaklínadlo?“ vyzvídal Harry a upřeně sledoval ubíhající krajinu, kterou ovšem nenahrával do paměti, jen ji nechal proplout.

Muž zavrtěl hlavou: „Je nepraktické a nemožné uvalit na něco tak obrovského Fideliovo zaklínadlo. A než se mě zeptáte – Bradavice jsou jiný případ, jsou postaveny jinými kouzelníky a jiní mágové je chrání. Albus Brumbál je velký čaroděj, můj králi, takového byste pohledal. Ovšem,“ připustil opatrně a zvolna, „panství chrání jiná zaklínadla, která zabrání přiblížit se lidem se zlým úmyslem. Připusťme, že některá jsou dost temná. Jste tam v bezpečí,“ ujistil jej dodatečně.

„Chrání ho černá magie?“ zeptal se Harry přímo, mírně překvapený – za což si vynadal, neměl by být.

David vyhlédl z okénka a lakonicky utrousil: „I ta,“ poté čas ubíhal spíše v tichu než v hovoru.

Po kostrbaté cestě pokračovali lesem, dokud se konečně nedostali do míst, kde byli nuceni vystoupit. David Harrymu podržel dveře. Spolu s dalšími čtyřmi lidmi se vydali směrem k pozemkům.

„Jak daleko to ještě je?“ zeptal se Harry.

„Oh…“ řekl jen David, vytáhl hůlku, požádal o Harryho dlaň, dvakrát jí do ní poklepal a před Harrym se objevila vysoká budova, jež se zdála být odříznutá nějakou řekou nebo vodním kanálem.

„A přes tu vodu se dostaneme…?“

Na to David přešel ke stromu, ohnul se a začal ze země tahat kořen… před Harryho očima se přes řeku začala klást prkna mostu. Cítil se poněkud nervózně. Přece jen byl v lese daleko od lidí se čtyřmi čaroději, které neznal vůbec, a jedním, kterého znal jen pár dnů.

David stoupnul na mostek a vyzval ho, aby jej následoval. Harry se nepřesvědčeně dotkl zábradlí, položil jednu nohu na mostek. Udělal krok. Měl chuť se sám sobě vysmát – no vážně, co to do něj vjelo? V tomhle klidu lesa s pěti čaroději… cítil, jak se mostek pohnul, když na něj vstoupil za ním a Davidem jejich doprovod.

„Avada -,“ – „Protego!“ – „Crucio.“ – „Protego.“ – „Accio!“ – „Expelliarmus!“ – „Reducto!“ – „Mdloby na tebe!“

Kolem dokola vystřelila mocná hradba modravého štítu. Prostorem se ozval hlas sirén. Před štítem se objevil zástup Smrtijedů s hůlkami, které na ně byly namířeny.

Zvenčí ochran k Harrymu dolehlo plíživé: „Harry Pottere.“

Harryho jizvou projela oslepující bolest.

Lord Voldemort se blížil.

08.05.2014 09:43:19
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one