Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Dnes o něco kratší, abyste mohly tuhle porci nějak strávit, než projdeme knihou a slezí. Ehm… další hůře stravitelnou částí. (Ale jinak jsem úžasná a píšu skvostně, a pokud se vám na tom něco nelíbí, je chyba na vašem přijímači. :D) P.S. Všem mnohokrát děkuji za krásné komentáře.

„Potom se musíme snažit víc,“ zavrčel Severus nespokojeně na toho idiota, co se ho snažil přesvědčit o Salazar ví čem.

„Což nelze donekonečna. Můj pane –“

Ale Severus muže překřičel: „Od kdy je nejlepší řešení to snadné?!“

„Hraje proti nám čas…“ naléhal muž.

„Nepřipravím těm dětem takový osud dřív, než bude situace beznadějná. Není řešení zanechat je bez magie!“

„Ne – řešení je nechat je umřít,“ poznamenal ironicky.

„Dost!“ varoval ho Severus.

„Můj pane – moc se omlouvám,“ vložil se Visser do konverzace. „Odejdi, Lakhrane.“

„Jděte oba,“ poručil Severus a k jeho téměř nevíře ho oba poslechli. Měl chuť smést všechny vzorky lektvarů z police. Kam tohle vedlo? Věděl, že mají muži pravdu, ale pokud se z jeho země stane země motáků a mudlů… skončil. O to se Popletal milerád postará. A potom – potom sem dosadí své lidi. Mozkomory, třeba. Jen… už ani ti nejsou jeho, že?

Uběhlo sotva pár minut, když se prostranstvím rozlehl alarm. Švihl hůlkou a zamumlal kouzlo, zbledl. Na mostku stál David a čtyři jeho pomocníci a Potter (?!) a… Temný pán se blížil.

Smykem byl u dveří, rozběhl se ze sklepení – proč ho tam jen všichni cpali i s těmi lektvary?! – přes chodby a halu ven. Vnímal, že mu po boku běží spousta dalších čarodějů… a bezpečně věděl, že se síla všech těchto mužů rovná síle Kratiknota. Jen pokud na to přijde, bude zmařeno víc lidských životů, než kdyby s ním po boku bojoval pouze Kratiknot. Přesto zrychlil. Už je viděl. Potter ležel na mostku a David s ostatními strážci a dalšími ošetřovateli a léčiteli, kteří doběhli dřív, marně posilovali obranné štíty.

Zvedl se mu žaludek. Zničehonic se mu jeho mozek rozhodl předhodit pach krve. Nadechl se ještě víc a ještě zrychlil, hůlku pevně v ruce, cítil nad sebou lačnícího Temného pána, slintajícího na chatrné obrany jejich nemocnice.

Do háje… tohle chybělo. Naštvaně si stoupl před zhrouceného Pottera, hůlku v pohotovostní poloze, sledoval jeho příchod, sledoval, jak Temný pán udělal dva půlkruhy a z dýmu se vyloupla jeho tvář, tělo, hůlka.

„Severusi, Severusi,“ protáhl syčivě, „můj věrný zrádce,“ na tváři vykouzlil úsměv. „Říkal jsem si, kdy se opět shledáme…“

Severus musel hrát o čas. Uvědomoval si, že Voldemort se právě postavil do pozice čaroděje klepajícího na dveře mudly. A stejně jako mudlové neměli ani oni šanci. Takže… osude, čekám na zázrak, který z tvých rukou ke mně zatím nikdy nepřišel.

„To vy?“ naznačil směr, kde tušil umírající, pozvedl obočí; pochyby ve skutečnosti poztrácel cestou sem.

Voldemort přecházel tam a zpět kolem mostku, zhluboka nasával vzduch, čímž pomalu vysával štěstí, víře v tom kalu sedliny zoufalství, jako by kousek po kousku trhal pouhým nádechem obrany. Jako by štít byla plachta, kterou nadzvedá vítr. A ten vítr byla vůle Temného pána. A Voldemort si svou uvědomělou převahu náležitě užíval.

„Kdo jiný by měl zájem na tom potrestat tě, drahý Severusi?“ zeptal se konverzačním tónem.

Ze všech možných otázek, které mohl vybrat, se neptal proč ani o čem to mluví, doopravdy chtěl vědět jen: „Jak?“

Zvuku, který se prodral z hrdla v prachu ležícího hrdiny, nepovolil přístup do svého vědomí. Později, řekl si. Až později.

Voldemort na okamžik vypadal rozpolceně mezi obdivem Severusovy drzosti, potěšením z jeho plné pozornosti a vztekem z vyřčeného doznání: „Pověz, můj mazlíčku – cožpak si věrný přítel lorda Voldemorta nenajde způsob, jak se dostavit na schůzi?“ Zatracené schůze, zatracený Brumbál a jeho zatracené příkazy. „Cožpak věrný Smrtijed nenalezne způsob, jak vyplnit každé mé přání? Cožpak dá někdo takový přednost Brumbálovu příkazu před mým?“ oči lorda Voldemorta vzplály nenasytným hněvem. Severus se zamračil. Nechápal. Toto nepochopení nechal ve své tváři odrazit a dostavil se výsledek.

„Mnoholičný lektvar sotva skryje tvou zradu, mazlíčku, před vlkodlakem, výborně, Fenrire,“ otočil se na zmíněného vlkodlaka. „Tak hloupě, Severusi, tak hloupě naletět. Výslovně jsem ti zakázal udržovat při životě a smyslech toho křížence a tys přesto šel natrhat Měsíček rolní[1]?! Měl jsem o tobě vyšší mínění,“ zamyšleně se odmlčel. „Byl bych tě uvítal ve svém náručí!“ zakřičel na celý les. „Dal bych ti všechny pocty, které sis zasloužil! A tví lidé by nemuseli tak potupně umírat. Navrátil bych tvé zemi slávu,“ pronášel s hystericky rozmáchlými gesty, tu se ale náhle uklidnil a zlehoučka zašeptal, „ale ty ne, ty sis vybral jinak. Lhal jsi mi – o tvých lidech jsem se musel po troše námahy dozvědět od Luciuse a o tvé zradě mě musela přesvědčit nejvěrnější…“

„Belatrix mě nikdy neměla v lásce,“ poznamenal Severus.

„A to je vše, co k tomu řekneš?“ podivil se naoko Voldemort. „Zradil jsi mě!“ dodal zničeně. Jen trochu moc přehrával.

A zatímco se bavili, jedna velmi netrpělivá Smrtijedka zařvala: „Crucio!“ a vrhla kletbu na Elvíru.

„Dost!“ přikázal Voldemort. Belatrix se sice stáhla, ale tak neochotně, až z toho mrazilo, stále ve střehu, kdyby si to její pán náhodou rozmyslel. „Budeš první, slibuji,“ dodal Voldemort na usmířenou a Lestrangeová div pačesy nezametla jehličí, jak hluboce se uklonila. Voldemort k ní upřel pohled: „Za tu drobnost s lhůtou a laskavost s norskými motáky si tuto čest zasloužíš. Kde jsem to skončil?“ obrátil se Voldemort zpět na Severuse a Potter na zemi zaječel bolestí. Severus se neodvážil pohnout v naději, že pozná, kdy Voldemort zaútočí. „Á, už vím… že tě Fenrir cítil sbírat Měsíček rolní, Lucius že přeochotně posloužil coby informátor a že Belatrix byla tak laskavá a prozkoumala pravdivost těchto údajů. Přeochotná Bela… Jenže já těm řečem pořád nechtěl věřit, přikláněl jsem se k tomu, že je to nějaký omyl, a tak jsem se rozhodl dát ti poslední šanci, Severusi, poslední. Chtěl jsem nevyvratitelný důkaz o tvé zradě. Ó běda mi – proč já to jen dělal? Á, už vím – nenávidím zrádce. Za co, Severusi – copak jsem ti nedával dost lásky, péče, dost prostoru?“ ptal se, tón doprovázený mstou oděnou v rouše lítosti.

„Je načase, aby vás někdo zastavil,“ odpověděl Severus ledově. Nenáviděl scény a nenáviděl Temného pána a to, co se mu právě odehrávalo před očima, bylo k pozvracení. Což byl zřejmě důvod, proč Voldemort pokračoval.

Zasmál se chladně a neupřímně: „Zníš jako pravý beznadějný Nebelvír. Pověz – mám pokračovat?“ otázal se.

„Jak je libo,“ prohodil Severus. Jistě – to nebyl dobrý způsob, jak přimět pokračovat Nebelvíry, ale pro Zmijozely byla ta odpověď dokonalá. Výzva k tomu vzbudit v Severusovi zájem o příběh Temného pána, se špetkou lhostejnosti pro Zmijozely typickou. A vskutku – nadutost Temného pána byla gigantická.

„Zapomněl jsi na poučku nepodceňuj své bratry, to se ti ještě vymstí, Severusi. Například Hernandez a Nelson. Věděl jsi, že jsou mi už roky věrní? Byli tak laskaví a ujali se toho úkolu prověřit tě.“ Najednou jeho hlas přeskočil z vypravěčského do nadšeného: „Podívejme, kdo přichází na scénu,“ ukázal prázdnou dlaní na Harryho klečícího na zemi, lapajícího po dechu a dívajícího se na Voldemorta s odporem; už nebyl oslepený bolestí jako doposud – vnímal, „náš malý hrdina,“ prohlásil téměř extaticky. „Hernandez a Nelson naplánovali akci výtečně, vskutku se osvědčili,“ pravil zase k Severusovi, i když sledoval Pottera. „To jim vděčím za tento nápad, k jehož realizaci zbyl jen krůček. Zanedbatelný pro někoho, jako jsem já. Belatrix proklela tyhle,“ opovržlivě kývl hlavou k nemocnici, „Hernandez a Nelson se postarali o prášek. Kataraktus tě svedl ze stopy. Přítel se postaral o jed v Potterově sklenici s dýňovým džusem.“

Severus dal jen rozšířením očí znát, že pochopil, kam Temný pán míří. Šlo o to, aby si myslel, že jdou po Potterovi. Ten prášek ho neměl zabít, nejspíš ani jed v džusu ne.

„Kdepak,“ řekl Voldemort, jako by viděl Severusovi do žaludku, „nač by mi byla taková smrt? Proč bych ho nechal umírat jen náhodou, když mi tady Harry mohl posloužit mnohem víc živý? Například,“ a samolibě se uculil, „svou dokonale předvídatelnou rolí hrdiny. Mučedníka, jak jsi rád říkal! Pak mi tvrďte,“ zvolal spokojeně a zastavil se, aby se protáhl, „že nejsem stratég.“

„Můj pane?“ ozval se zmateně Nelson, na jeho tváři ryzí ctižádost, jež byla právě pošpiněna, čemuž Nelson očividně nerozuměl.

Taktická chyba, pomyslel si znechuceně Severus. První vždy platná poučka v přítomnosti Temného pána zní, že vaše zásluha nikdy není docela vaše. A připomínat se tímto způsobem? Za to ponese důsledky.

„Tvůj pán nemá rád přerušování,“ protáhl Voldemort a otočil se na ně. „Svému účelu jste posloužili,“ dodal s uznalým skloněním hlavy. Zvedl hůlku a vesele pronesl: „Tady je vaše odměna: Avada kedavra.“ Nelson a za ním Hernandez spadli k zemi mrtví.

Nehnul brvou, když interakci těch tří sledoval: „Proč tak složitě?“ zeptal se Severus, když bylo po všem. „Proč ne přímá konfrontace?“

„Mýlíš se ve svém předpokladu, Severusi, odměňuji se černým i bílým ovečkám. Intenzita mé lásky i nenávisti vůči padlým andílkům i věrným je stejná. Vykonal bych pro oba mnohé,“ přimhouřil oči. „Proč tak složitě, ptáš se? Nedal bych ti možnost uniknout z pasti, kterou sis nakonec sám zaklapl,“ povzdechl Voldemort. „Navíc… jak je ten hloupý mudlovský obrat…? Á – dvě mouchy jednou ranou. Tebe potrestat a nechat tady Harryho dovést mě sem.“

„Nemohl jste vědět, že se vezmeme,“ odmítl Severus k Voldemortovým zádům. Takže jsi definitivně nemohl vědět, že Potter půjde do Norvežska se mnou, drtil zuby, aby to nevyslovil.

Voldemort se k němu se širokým úsměvem otočil, vypadal téměř vřele: „Ale to není konec vyprávění, můj mazlíčku,“ prohlásil pyšně. „Ten se týká ministerstva samotného, bez jehož pomoci bychom se zde dnes jen stěží sešli. Takže… když byli tví lidé prokleti a ty ses stále neměl k přiznání, když jsem dík svému šarmu přesvědčil Kataraktuse pomoct mi s mým plánem, když jsme ti pana Pottera přihráli do náruče a udělali z tebe zachránce, protože tomu se špatně upírá v nouzi pomoc, a když už bylo více než jasné, že se sám od sebe ke svým lidem nerozjedeš, první věc, kterou jsem udělal, byla návštěva známých působících na ministerstvu. Kornelius s vidinou moci na obzoru neváhal podstoupit tu složitou cestu a ověřil si, co bylo nutné, a spočítal si, co bylo třeba spočítat,“ kolik let uplynulo od smrti jeho matky, jistě. „A když vše bylo přichystáno, stačilo našemu mladému hrdinovi připomenout, že ti dluží za život, zatímco se náš drahý ministr kouzel vypravoval na cestu. Jak jistě uznáš – k tvému usvědčení bylo třeba nejen někoho, kdo nemá srdce z kamene jako ty, ale i někoho, kdo jednoznačně určí, na čí straně stojíš. Jak by mohl mladý pan Potter nechat padnout Brumbálova muže? Jak by mohl odolat tomu pokušení pomoct potřebným, nejen svému zachránci?

Doznávám, že jsem se dopustil pár neopatrností a přehlédnutí, pár opomenutí, jako třeba toho předpokladu, že se svými lidmi udržuješ kontakt. Ale chápu tě – kdybys ho udržoval, dozvěděl bych se o nich přeci já, že ano? Naštěstí,“ pohodil hlavou k Elvíře a Davidovi, „náhoda, čas… nebo naléhavost?“ pozvedl obočí s předstíraným zájmem, tváře se, že se baví s Elvírou a Davidem celou dobu jako na zdvořilé návštěvě, „tomu chtěly, že se o toto nedopatření postarali tví dva přátelé, kteří se velmi příhodně rozjeli za tebou, což záležitost… osudově,“ pokřiveně se na Pottera usmál, „zpečetilo. No a pak bylo otázkou času, kdy se tady stavíš, drahý Severusi. Takže ta věc s karanténou v zájmu lidu britského a norvežského, jakož i ostatních národů,“ zarecitoval, „nebyla problém. Vida,“ rozpřáhl ruce, jako by mu patřil svět, „jsme tady,“ svůj pohled nasměroval na Pottera.

„To ano,“ ozvalo se hlouběji z lesa. Severus ztuhl. Potter se vyškrábal na nohy. Ohromný rudý fénix přeletěl přes les, aby se střetl se zuby ledového hada.

„Brumbále?“ zasyčel Voldemort vztekle.

„Tome?“ vrátil mu oslovení s vynuceným klidem Brumbál.

Úskok. Úlek. Odtud!

Ne, Brumbálův Řád Voldemort nečekal. Proto tak málo Smrtijedů. Severus se za takovou hloupou chybu téměř styděl namísto Temného pána.

Ještě než se stačil vytratit, otočil se k Harrymu a zasyčel něco zlobného v hadím jazyce. Zavířil pláštěm a zmizel.

Brumbál přistoupil k mostku a byl obrannými kouzly okamžitě vpuštěn: „Chlapci?“ oslovil je.

Severus přemýšlel, kam se zhroutí. Potter nemusel – opět ztratil vědomí a spadl do Davidovy náruče.

„Kdo vás přivolal?“ vydoloval ze sebe Severus. Brumbálovy laskavé oči spočinuly na bezvědomém chlapci.

Severus se zamračil, když pochopil, co mu ředitel naznačil, a podruhé toho dne zmateně vydechl: „Jak?“

„V kanceláři se mi zničehonic zjevil velmi naléhavý Patron s prosbou o pomoc. Přirozeně Korneliův nářek, protesty a zákazy jsem v tomto případě nepovažoval za prvořadé,“ šibalsky se usmál a s patrnou sympatií se díval na Harryho. „Ale jak to dokázal – na to se budeme muset zeptat jeho. Odhadoval bych to na nahodilou magii. Mnohokrát prokázal svou slabost k ní.“ Kdyby tohle řekl Severusovi jindy, možná by zavrčel něco o sebeovládání toho kluka nebo by se zkrátka jen zarazil a zeptal by se: Až do Británie? „To je v pořádku, chlapče,“ otočil se k němu Brumbál a položil mu ruku na rameno, jako by si právě všiml, že není ve své kůži; za štíty ještě zuřily poslední dozvuky boje mezi členy Řádu a Smrtijedy. V ten moment musel ten starý blázen něco provést, protože štíty se zaleskly, jako by jejich ochrany někdo posílil.

Zachráněni – to bylo to poslední, nač Severus pomyslel, než ho obestřela tma.

 

Když se Severus konečně probral, zaznamenal, že je poledne. Ležel na ošetřovně. Vedle něj na posteli chrápal Potter. Jinak zde nebylo ani živáčka. Okamžitě vystřelil do sedu, neblahé tušení mu dýchalo na zátylek a před očima se mu zatmělo; což mu nikdy nemohlo zabránit odhodit přikrývku a vstát. Ovšem znevýhodnilo ho to, takže když mu kdosi v procesu vstávání položil ruku na rameno, chopil se hůlky na nočním stolku. Uslyšel zvuk tříštícího se skla poté, co o nejspíš-sklenici zavadil, a během necelé vteřiny mířil provinilci do obličeje. Když se tma konečně rozestoupila, byť neochotně, uvědomil si, že Potter už nespí, a že míří na hruď Albuse Brumbála.

„Kde jsou prokletí?“ vyštěkl okamžitě a zkřivil tvář – hlava ho bolela jako čert.

Brumbál se vřele usmál a prohlásil: „Doma.“

„Doma?!“ zaječel a hůlku neochotně stáhl. „Jak – doma? Co to znamená?“

„Že sem při tvé indispozici naběhla garda z Bradavic a problém vyřešila,“ proplula kolem Poppy. Severus na ženu nesoucí tác s lektvary od něj se vzdalující ukázal jako na přízrak a dožadoval se Brumbála pohledem, co tady v Norvežsku dělá. Jenže se nezeptal, co dělá Pomfreyová v Norvežsku, zeptal se: „To jste neudělal, že ne?“

„Co přesně, chlapče?“ otázal se Brumbál pobaveně.

„Nenakráčel sem a nevyřešil za mě můj problém,“ zavrčel nehostinně Severus.

„Obávám se, že tak nějak to mohlo být, chlapče,“ přisvědčil Brumbál spokojeně.

„Na to nemáte právo!“ rozkřikl se Severus a sykl bolestí, vztahuje ruku k hlavě.

„Myslíš?“

„Vím,“ zalapal po dechu Severus.

„A já zase vím o moc milých lidech, kteří mi za to byli vděční,“ prohodil Brumbál a jakoby mimochodem dodal, „vstup na území Britských ostrovů stejně jako do Bradavic už máte volný.“

„Tohle byla moje starost, ne vaše,“ řekl vyčítavě Severus, když na ředitele vzhlédl, nehodlaje se jen tak nechat odvést od tématu.

Aniž ředitel na poznámku reagoval, začal si prohlížet pokoj s mírně poťouchlým výrazem, když se tu a tam zadíval na nějaký obraz. Jeho fialový plášť zametal podlahu a ostrý klobouk měl posazený nakřivo: „Takže si konečně můžeme promluvit!“ zvolal zvesela, když dokončil obhlídku.

„To tedy ano,“ přišlo zavrčení ode dveří.

„Siriusi!“ přivítal ho Brumbál zvesela; nevypadal překvapeně, což značilo, že Black přišel s ním.

A do toho Potter, neschopný dál předstírat spánek, odhodil přikrývku a neuměl udělat nic lepšího, než nadšeně vykřiknout: „Siriusi!“ a vrhnout se kmotrovi kolem krku.

„K čertu s prašivými čokly,“ zahuhlal Severus pod nos.

Třebaže obalen Potterem, Sirius Black pokročil vpřed a protáhl: „Taky tě rád vidím, netopýre, zvlášť protože mi teď vysvětlíš, co to,“ ukázal znechuceně na Potterův prsten, „při Merlinových koulích znamená, jinak tě ochraňuj ruka Salazarova.“

„Žádné hádky,“ ozvala se Pomfreyová výhružně, „nebo půjdete všichni ven.“

„Slyšel jsi, Blacku? Není náhodou čas na procházku?“ prohodil Severus zcela nekonfliktně.

„Až po tobě. Netopýří maso shledávám překvapivě chutným.“

„Aby sis nevylámal zuby,“ okomentoval Severus.

„Pánové!“ vložila se Poppy varovně.

„Jen klid, Poppy, já se o ně postarám,“ přesvědčoval ji Brumbál.

„Ne dřív než tě uštvu k smrti, buď si jist,“ odvětil Sirius.

„Nepřeceňuj své síly,“ protáhl Severus posměšně.

„…nemohou. Ještě není zcela zdráv! Albusi, nechej toho, mám tady své pacienty – musí dostat lektvary a…“ – „Já vím,“ a ředitel zavřel za vzpouzející se ošetřovatelkou dveře.

„Neměj péči,“ vrátil mu to Sirius.

Měl toho akorát dost: „Neměl jsi na práci záslužnější činnost než ubohé tlachání, například zavraždit mě a osvobodit tak chudáka svého kmotřence z mých spárů? Jinak si nedovedu tvou přítomnost zde vysvětlit, protože co to asi znamená, je nad slunce jasnější i tobě. Ačkoli chápu,“ dodal jakoby přemýšlivě a ušklíbl se v posměšné odevzdanosti, „vaše půlhodinové vítání nadevše.“

Sirius se okamžitě proměnil v psa a rozběhl se ke Snapeově posteli. Byl by na něj skočil a udělal kdovíco, kdyby Brumbál hromově nezařval: „Lehni!“ dřív, než se dostal Black k posteli.

Na to, jak dokonale poslechl, Severus povytáhl obočí a ušklíbl se, ruce založené na hrudi.

Přeměnil se v člověka, sípaje: „Nejsi v  pozici,“ a ukazovákem mířil Severusovi na hruď, „aby ses mohl tvářit takhle arogantně,“ varoval ho a šel z něj při tom tak trochu strach. Nebo spíš strach o něj – aby nedostal infarkt a aby mu Severus nemusel zařizovat pohřeb v Norvežsku. „Cos – to provedl – Harrymu?!“ nemohl pořád popadnout dech.

Už mu chtěl doporučit, aby se nadechl, když Potter k Siriusovu výhružnému ukazováku vztáhl ruku. Jak se mu podařilo tím jediným pohybem zároveň zastavit příval slov i uklidnit ho, zůstane záhadou na věky věků: „Siriusi?“ oslovil ho nejprve jemně. A pak věcně dodal: „Nic neprovedl.“

Chvíli na Pottera šokovaně civěl, stejně jako Severus, než o překot prohlásil: „Harry, ty to nechápeš…“ a snažil se nepochybně svalit na Severuse něco ohavného, za co by ho musel zabít. Potter Blacka ale opět přerušil a tentokrát ho za to Severus nesnášel, neb tak těžce se mu šok už dlouho nemaskoval.

„Řekl jsem to jemu a zopakuji to i tobě – vzal jsem si,“ Black teatrálně škubl celým psem, semkl víčka a oklepal se, takže Potter začal znova a jemněji, „vzal jsem si ho dobrovolně. Chtěl jsem to. Chtěl jsem mu pomoct. Takže tě prosím – neztěžuj to, dobře? Chápu, že spolu nevycházíte ale… prosím. Prosím – nepleť se do toho.“

Black chvíli vypadal, že uvažuje. Black umí uvažovat?! Zmijozele, kde k něčemu takovému Black přišel? Třeba je to jen kamufláž, mávl nad tím Severus rukou. Takže Black vypadal, že přemýšlí. Posléze se podíval na svého kmotřence a nespokojeně vrtěl hlavou, hluboce zamračený.

„Děkuji,“ prohlásil šťastně Potter, aniž by s tím jeho kmotr vůbec souhlasil, a vlepil Blackovi polibek na tvář. Severus, na druhou stranu, jeho mlčení jako nesouhlas zaznamenal. Škoda, pomyslel si, že mu nevlepil pohlavek. To by měl za Severuse.

Blackova reakce se zdála být možná o něco mírnější, než Severus předpokládal, kdo ho ale překvapil, byl Potter. Slovo překvapení bylo možná podhodnocením – nestačil se divit. Jen si pořád říkal, kde je to Potterovo „moc se těším, až se Sirius dozví o nové historce mého manžela“. Zapomněl, nebo si to schovává?

Definitivně schovává, rozhodl se Severus, když o sebe s Potterem zavadili pohledy.

Do háje s Nebelvíry: „Takže?“ přerušil ten hnus, co se před ním odehrával, a zaměřil se na Brumbálovu persónu. „Dozvím se konečně, co je s mými lidmi?“

Brumbál se shovívavě usmál a Nebelvíři snížili decibely: „Jsou v pořádku. Odklel jsem je, když jste s Harrym odpočívali. Musím konstatovat, že jsi s výzkumem byl už blízko, Severusi, takovýhle vlas ti chyběl k vyřešení celé záležitosti,“ zaslechl to skryté ocenění tvé poznámky mi moc pomohly, hochu, a ačkoli to lechtalo jeho ego, ani na moment se nenechal uchlácholit.

Severus přimhouřil oči spolu s odfrknutím: „A vaše moc, mohu-li správně odhadnout rozsah toho, co jste vyřešil za… pár hodin… zatímco já to řešil několik dní.“

„Možná nepatrný přísun trochy té magie,“ přitakal Brumbál.

„Nebuďte skromný. Je to odporná vlastnost otravných Nebelvírů,“ napomenul ho Snape.

„Vada Zmijozelů potom je, že když jsou navztekaní, neumí si pomoct nenapomínat své nadřízené,“ vrátil mu to jen zlehka, žertovně, Brumbál, a přece se Severus zastyděl. I když mluvit o něm jako o navztekaném byl vrchol… který mohl projít jedině Albusi Brumbálovi.

Nadechl se: „Odpusťte… já –,“ Brumbál zavrtěl hlavou.

Občas bylo těžké zvyknout si, že si osoba tak mocná a žádaná jako Brumbál bere tak málo věcí osobně a že nepotřebuje omluvy slyšet nahlas.

 „Nyní můžeme přejít k dalším záležitostem…?“ nadhodil Brumbál a jediný Severus pochopil, co to znamená.

Brumbál si žádá informace.



[1] Vlkodlačí lektvar

Přísady: vlkodlačí chlupy, Měsíček rolní, blána z dračího srdce, žíně z Jednorožce, pero z Fénixe

Příprava: z rozmixované blány, žíně a pera vytvoříme hustou kaši, kterou rozředíme vodou, ve které jsme předtím nechali vyluhovat rolní, natrhaný za prvního úplňku v měsíci. Lektvar uvedeme do varu a vaříme devět dní. Potom přihodíme devět vlkodlačích chlupů a necháme vychladnout. Lze připravovat pouze ve zlatém kotlíku.

Efekt: kombinací tří nejmocnějších čarovných substancí vzniká lektvar tak účinný, že dokáže potlačit i destruktivní chování vlkodlaka, který se po požití chová jako klidný pes.

14.05.2014 22:29:28
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one