Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


16.5.

Umírám a chci si zlepšit náladu.

Ignorujte mě.

17.5.

*dosaďte si nadávku* Ani jsem si nemohla spravit náladu, když nešel ten pošvindraný internet, že?!

Zatímco Severus vyprávěl události toho dne, Black i Potter svorně zticha naslouchali. I Brumbál si vyslechl celé vyprávění mlčky, jak bylo jeho zvykem, proplétaje se stříbřitým plnovousem a pokyvuje hlavou, oči upřené do prázdna: „Nemyslím si, že by se Kornelius do Voldemortova plánu zapojil úmyslně,“ řekl pak. „To mu není podobné.“

Severus musel uznat, že má Brumbál pravdu – Popletal je spíš jen idiot. Soudě podle absence projevu Blacka a Pottera si mysleli něco podobného.

„Nesedí mi ta část s Kataraktusem, Albusi. Neměl a myslím, že stále nemá důvod stát se Smrtijedem, přestože je považuje za užitečné a souhlasí s jejich názory.“

„Možností je několik a ani jednu nemůžeme vyloučit, ale souhlasím s tebou,“ přikývl Brumbál, ztěžka povzdechl a stočil k němu pohled: „Prověřím jeho a Kornelia, zda nejsou pod Imperiem. Ale teď mě osobně zajímá Lucius.“

Severus na odpověď nespěchal. Snažil se urovnat si fakta v hlavě, a když konečně promluvil, byl si svou odpovědí jistý: „Temný pán ho musel mučit, aby z něj dostal, že patřím mezi možné nástupce na trůn.“

„Vylučuješ možnost, že by to věděl Voldemort delší dobu?“

Severus pokrčil rameny, ještě okamžik se zamyslel a pak prohlásil: „Podle jeho reakce je tato varianta nepravděpodobná.“

„Řekl jsi, že Lucius mohl mít pouze podezření,“ narazil Brumbál na konverzaci, kterou kdysi vedli.

„Ano, mohl mě jen podezřívat.“

„Tak kdo potom?“ prohlížely si ho vrásčité oči.

Myslel tím, komu to Severus mohl říct? Věděl jistě, že nikomu. Nikdy. Nebo narážel na jeho lidi? Ačkoli takovou variantu nemohl vyloučit, byla značně nepravděpodobná. Pokud věděl, s Brity se vůbec nestýkali. Pak existovala ještě jedna možnost, na niž Brumbál narážel nejspíš. Jenže kdo by…? Severus pohledem zavadil o Blacka a stáhl obočí v zamyšlení.

„Co má znamenat ten pohled?“ vyjel na něj okamžitě Black.

„Nic,“ odpověděl Severus.

„Co měl… Brumbále, to bych neudělal!“ začal se hned bránit.

„Co?“ zpozorněl Harry, tělo napjaté.

„Obvinil mě, že to já jsem tohle donesl Voldemortovi,“ vyštěkl Sirius, a až když jeho jméno vyslovil on, uvědomil si Harry, jak zvláštní bylo mít kolem sebe lidi, již sebou při vyslovení toho jména netrhnou, minimálně pro něho ano. A přece sebou málem škubl sám, když ta slova vyšla z kmotrových úst. Otočil se na Snapea.

„Neobvinil,“ zareagoval Severus, přestože věděl, že obrana bude k ničemu.

Harry se zamračil. Sirius se zdál být přesvědčený tím, že ho Snape z útoku Voldemorta obviňuje. Pátral v paměti po tom, co mu na tom nesedělo. Bylo tam tolik hluku, jak se všichni – Snape a Sirius – překřikovali. A on se, přes veškerou radost ze znovushledání se Siriusem, cítil tak unavený.

Co nesedí?

„Kdybych to udělal, jsem teď v Azkabanu, nebo spíš mrtvý!“ bránil se Sirius dál, tentokrát upíral pohled na Brumbála.

„Věříme ti,“ uklidňoval ho Brumbál a pak se na Severuse otočil, „že ano, Severusi?“

Severusovu odpověď však předběhl Harry výkřikem: „Tys o tom věděl?“ v okamžiku, kdy si vzpomněl na Ronovo vyprávění. Severus si musel pohledem na Pottera zkontrolovat, že ta otázka nepatřila jemu.

Harry pokračoval naléhavým tónem: „Norvežským králem se stane někdo z rodu Princů – jeho příjmení je Snape,“ a ukázal na Severuse. „Jak jsi mohl vědět, že se stane králem, pokud je pravda, že se v Británii k informacím o Norvežsku málokdo dostane?“

Sirius okamžik vypadal, že se dusí, než ze sebe dostal: „Měl jsem velmi silné podezření.“

„Teatrální,“ zavrčel obratem Severus slovo, které podle něj Blacka vystihovalo. V tom okamžiku ho ale řekl jako reakci na Siriusovu odpověď a oni dva – tři z nich – věděli, proč.

Ó Zmijozele, vůbec nebylo jeho úmyslem vysvětlovat Potterovi, o čem se to bavili. V jeho úmyslu bylo zkontrolovat své lidi, zabít Pottera a až pak se ptát, jak se k čertu on a David dostali až do nemocnice, když přeci jasně přikázal, aby zůstali doma. Nicméně toto potěšení si bude muset prozatím odepřít, soudě podle výrazu očekávání na ředitelově tváři, který zjevně chtěl, aby Potter dostal své odpovědi.

„Tvé informace jsou téměř správné, Harry,“ ujistil Harryho Brumbál, „o čem ses ale nejspíš nedozvěděl, jsou rodokmeny,“ když Brumbálovu domněnku potvrdil Harry prázdným pohledem, ředitel se nadechl: „Totiž Sirius a Severus jsou…“

„Blackovi a Princové byli… jsou příbuzensky spříznění,“ to Sirius, neschopný přijmout větu, jež by dohromady obsahovala jeho a Snapeovo jméno spolu s pojmem rodina, ředitele přerušil.

Harry vytřeštil oči. Sirius a Snape? Rodina? To bylo nepředstavitelné, nemožné! Něco na tom sdělení bylo špatně… Co to bylo, pochopil v okamžiku, kdy se mu s neočekávanou ostrostí před očima objevil… rodokmen. Na tom gobelínu ve Snapeově domě Siriusovo jméno zcela jistě nebylo, a pokud věděl, ani Siriusův rodokmen neobsahoval jméno Snapea, ačkoli jména Malfoyů se tam nacházela. V hlavě se mu vytvořil obrovský vír informací, který vyústil v náhlý závěr a zvolání: „Všichni Smrtijedi!“ a otočil se na Snapea, který mu odpověděl nakloněním hlavy na stranu.

Harry polkl a pokusil se udělat ze všech myšlenek, které ho atakovaly, souvislou otázku, která se mu nějak ne a ne podařit, a tak ze sebe vykoktal: „Siriusovo jméno na vašem gobelínu ani není…“

„Že jste tam něco neviděl,“ upřesnil Severus mrazivě, „neznamená, že to tam není.“

Harry si nenechal přetrhnout proud myšlenek a zarputile pokračoval: „…a vaše není na Siriusovu. Ale pokud je to, co říkáte, pravda, potom jste taky příbuzní se všemi Smrtijedy!“ ukázal na Siriuse a Snapea neurčitým gestem. Ani nevěděl, proč ho ta jména nezarazila dřív. Tak nějak asi doufal, když je poprvé uviděl, že je to něco, co se už nepočítá. Něco, co je spíš historií než… příbuzenstvím.

„Rád bych si myslel, že úplně se všemi ne,“ konstatoval Severus suše a pokračoval, než ho Harry stihl zase přerušit, poučujícím tónem, „co se týká jména vašeho kmotra – ne, není na tom gobelínu a ani já nejsem na jeho, ale na obou je zakládající jméno pro naše větve rodiny. Výpis všech příbuzných se nenachází na gobelínech, ale v rodových knihách.“

„Všech?!“ vytřeštil Harry oči. „To je jich jako víc?“

Severus úšklebek neskrýval, rozpolcený mezi tím zeptat se, jak hloupý či naivní ten kluk je, a ujištěním, že na tuto otázku ve skutečnosti nežádá odpověď.

Harry popleteně potřásl hlavou, jako by se snažil urovnat si myšlenky: „Takže Sirius by tu informaci měl vědět z rodové knihy? Ale proč potom podezříváte Siriuse, jestliže jste příbuzný s většinou Smrtijedů?!“

A ačkoli toto obvinění bylo daleko přesnější než to původní, Severusovi se stále nelíbilo. No vážně – příbuzní. Jak by se Potterovi líbilo, kdyby mu řekl, s kým vším je příbuzný on, ačkoli se třeba devět set let žádná aliance s danou rodinou neuskutečnila? Nijak to však nekomentoval, místo toho řekl: „Tak předně – tu informaci se bez klíče nedozvíte, pak – klíč má jen pár lidí, protože jen pár lidí umí v rodových knihách číst. A nakonec je tu ten detail, že nepovažuji variantu s vaším kmotrem coby donašečem za pravděpodobnou. Vlastně… kromě vašeho kmotra a Luciuse Malfoye je už jen jeden člověk, který by se k mému jménu mohl dostat. Člověk, který je dost šílený, aby Temnému pánovi předestřel teorii, a zároveň asi jediný, který by za svůj omyl nenesl fatální následky,“ pohledem vyhledal Brumbála, „Belatrix.“

Brumbál v akceptaci odpovědi přimhouřil oči: „Vždycky tě nenáviděla,“ přikývl.

„Nikdy mi neodpustila, že mám u něj tak významné postavení, přestože já kvůli němu nehnil léta v Azkabanu,“ při tom hodil ostražitý pohled na Blacka, který se kupodivu zdál být protentokrát nedotčený Severusovou jedovatostí.

„Moment!“ přitáhl Harry zase pozornost k sobě. „Jaký klíč? Jak si můžete být jistý, že ho nemá víc lidí než jen Belatrix, Malfoy a Sirius?“

Severus si Harryho chvíli nechápavě prohlížel, mysl prázdnou, jak se snažil pochopit, na co se to ptá. „Merline, Pottere!“ zavrčel Severus ve chvíli, kdy mu to došlo; snažil se, aby výkřik nezněl jako právoplatné zaskuhrání, kterým byl. „To, o čem mluvíme, není žádný fyzický klíč. Je to způsob, jak ve změti jmen a odboček najít něčí jméno. Postup. Něco vědět a k něčemu se dopracovat skrze tyto informace. A pro většinu kouzelníků je to stejně složité jako pro vás lektvary.“

„Dobře,“ skousl si Harry ret, „zdáte se být si tím jistý. Pokud máte pravdu…“ Severus skousl čelisti – ne, ty urážky přejde stoickým klidem, ať se děje cokoli; co sejde na tom, že měl ke stoickému klidu daleko? Zdání stačí. A Potter vesele pokračoval dál: „Vysvětlovalo by to, proč podezříváte jen tři lidi. A předpokládám, že se ke knize nedostane jen tak někdo?“

„Ne, Harry, tyto knihy má právo číst jen rodinný příslušník,“ potvrdil Brumbál.

Harry přikývl: „Takže… zdá se vám možné, že se do té knihy mohou podívat jen dva Smrtijedi,“ shrnul a pokračoval. „Proč tedy věříte, že Lucius Malfoy by tu informaci poskytl, jen kdyby ho Voldemort mučil, zatímco Belatrix by vás udala dobrovolně?“ vzhlédl na muže nechápavě. Okamžitě následovala dodatečná otázka, jako vystřelená z praku: „Věrní jsou mu oba, ne?“

Severus se přinutil sevřít rty jako náhradu za napomenutí Pottera, že nemá vyslovovat jméno Temného pána. Nějak tušil, že by takové jednání ředitel neocenil. Blackovi se vyvaroval i v myšlenkách – co je mu ostatně po něm… Povzdechl si a odpověděl: „Většina čistokrevných rodin si své osobní údaje pojistila nějakou temnou kletbou, která by postihla toho, kdo by zradil. Ale i bez takového opatření se důvěrné informace rodiny nesdělují třetí straně. Nikdo proto nemá právo vynášet informace, které by člena rodiny vědomě poškodily. Přineslo by jim to hanbu.“

„Hanbu?“ vzkřikl Harry nevěřícně. „Od kdy se o něco takového Lucius Malfoy stará?“ Být Smrtijedem musela být sama o sobě hanba… Ale už když to vyslovil, zarazil se nad svými vlastními slovy. Vynadat si za ně ještě nestihl.

„To víte, že se stará,“ rozčilil se Severus, „můžete si vzít mudlu a být vypálen z rodokmenu, můžete pomáhat své nejlepší přítelkyni, která si vzala krvezrádce, a skončit také tak, ale jen hrstka čarodějů v dějinách přivedla na své jméno dobrovolně hanbu. Magickou hanbu, pane Pottere, takovou, která vás vyloučí z pozice dědice rodu.“

A v tom bodě byl Harry ochotný uznat, že něco takového by Lucius Malfoy nedopustil. Jak pravděpodobné bylo, že by se vzdal svého majetku? Vůbec. Jak se navíc zdálo, pod pojmem hanba si zjevně neměl představit manipulaci s ministry a procesy s magickými stvořeními, ani odstraňování nepohodlných lidí a loajálnost Voldemortovi. Vždyť Siriusova příbuzná začala s tradicí usekávání hlav těm domácím skřítkům, kteří už nesloužili jejímu pohodlí, a to nebylo prohlášeno za hanebné chování, ani potrestáno. Ač nerad, přikývl, že rozumí.

Už klidněji Severus dodal: „Proto odhaduji, že s tím musela přijít Belatrix. Je dost šílená a neoblíbená na to, aby si nějaké kletby navíc ani nepovšimla, tím spíš nesplňuje klauzuli „udělat něco vědomě“. Naneštěstí kletba hanby se řídí i úmysly a její výklad je… nejednoznačný. Jak to vypadá, nemuselo by se jí za porušení loajálnosti vůči rodinnému příslušníku stát vůbec nic. A ano, pane Pottere,“ dodal Snape zamyšleně, již velmi klidně, „oba jsou pořád věrnými Smrtijedy.“

Harry si povzdechl – jeho hlava se zdála moc těžká, když zase vzhlédl a bezradně se zeptal: „Dobrá, rozumím tomu do té míry, co se týká hanby a rodokmenů a… ale proč by měl mít potom ten, který Voldemortovi donese informaci, že jste norvežský král, pouhé podezření? Proč by mělo být vaše budoucí dosazení na trůn pouhá teorie? Proč by se kdokoli zdráhal přijít s informací, která by Voldemorta zajímala?“ nechápal.

Brumbál a Snape si vyměnili pohledy.

„Harry,“ oslovil ho Brumbál a přitáhl na sebe pozornost; zjevně na rozdíl od Siriuse a Severuse pochopil, v čem Harry tápe, „musela to být jen teorie. Rodokmen neoznačuje, kdo bude a nebude král.“

Harry se nechápavě zamračil: „Ne?“ zeptal se zmateně. „Tak o co tedy jde?“

O co jde? Ten kluk je neuvěřitelný!, vyprskl Severus v duchu podrážděně. Nahlas se nechápavě dožadoval: „Co má co rodokmen dělat s nástupnictvím?“

Harry mu věnoval prázdný pohled a pokrčení ramen: „To mi řekněte vy,“ vyzval ho neméně se dožadujícím tónem.

„Tedy pro primitivy,“ zpozoroval sice Blacka, jak se znova připravuje roztrhat ho, ale nedbal toho a jízlivý tón neopustil, „někdo z rodiny – Smrtijed – vezme rodokmen, nalistuje větev Princů, propracuje se k poslednímu žijícímu králi a dětem. Tímto způsobem velmi jednoduše zjistí, že jimi jsou Eileen, která se vdala za mudlu Tobiase Snapea, a jejich jediné dítě – Snape. Takže, protože Británie očekává, že se králem stane Princ, přijdou k závěru, že kandidátem musí být další nejlepší varianta – jakýkoli čistokrevný kouzelník. To je to, co má společného rodokmen a moje potenciální dosazení,“ dokončil Severus. „Pouhou zanedbatelnou možnost, že by Norové pokračovali v přímé linii mnou.“ Ředitel se na něj pronikavě zadíval. Podrážděný, Severus neochotně navázal: „Po smrti Eileen se čekalo, koho Norvežsko navrhne na korunovaci. A protože ono to neudělalo, předpokládalo se, že Norové změnili formu vlády. Nic se nevědělo jistě, proto se nikdo o nic nepokusil, ačkoli se informace, že trůn zůstal neobsazen, dostala do povědomí. Kdyby se byl vlády ujal kouzelník spřízněný s linií Princů – pro Norvežsko druhá nejlepší možnost –, Británie by to považovala za povýšení statusu Norska.“

Harrymu nepřipadalo, že by další komplikace neexistovaly, ale že jim Snape zkrátka v tuto chvíli nedal jméno. Už tak se mu jeho otevřenost zdála větší, než jakou mohl čekat. Když vysvětlování skončilo, měl Harry pocit, jako by se všechny ty ostré hrany nejasností přinejmenším zaoblily.

„Harry,“ upoutal k sobě chlapcovu pozornost znova ředitel; Harry se napřímil. „Teď bych moc rád slyšel i tvou verzi událostí.“

Severus ztuhl. Výraz jeho tváře nic neprozradil, natolik dobře se Severus ovládnout uměl. Uvnitř něj to ale vřelo. Nejen vzteky, že se opět musela projevit Brumbálova povaha, jež se do všeho plete a má tendenci vše napravovat, ačkoli o to nikdo nestojí, míchat se lidem do života, ačkoli si to dotyční nepřejí, ne, vřel nejen vzteky, vřel i obavou… proviněním, studem.

Přestože věděl, že by se s Potterem dorvali, kdyby byli sami, protože on měl přeci pravdu v tom, co od něj chtěl, přestože by mu kladl nejspíš velice podobné otázky, Severus by si i tehdy uvědomoval, kde se nachází těžiště problému.

Och jistě, nepochyboval, že šlo o jeho malý podvod. Měl tušit, že něco takového člověk jako Potter nedokáže jen tak odmávnout. Na to byl příliš hrdý, příliš tvrdohlavý. A Severus měl tušit, že se mu bude za jeho úskok chtít pomstít – i když realizace proběhla nad poměry rychle – aniž si vyslechne, co by k tomu měl Severus. Jenže o tom to taky bylo, že? Neposlouchá ho. Nikdy ho neposlouchal, a proto se už tolikrát dostal do potíží. Co se domluvy týká, nemá na něj vliv. A to vůbec žádný. Zjevně ale nebude v budoucnu dobré ani uplatňovat na něj lest, manipulaci – takovou tu brumbálovskou zjevnou přinejmenším ne – a ani příkazy.

Ne, pokud příkaz držet ho dál, zaškrcení přísunu informací, vedlo Pottera k takovému nezodpovědnému naschválu, nebyla to dobrá taktika. Problém byl, jak Severus zjistil za ta léta, která ho pozoroval a důkladně poznával jeho návyky, a kdy se ho snažili udržet oni všichni, profesorský sbor, dál od informací a přidružených problémů, že pro Pottera existovala jediná cesta – najít pravdu a řešení potíží ve stylu hrdinského Nebelvíra, tedy zbrkle. Ale na takové riskování byl podle všech, včetně Severuse, ještě příliš mladý.

Do háje! Kdyby ho to ředitel nechal vyřešit, kdyby mu dal šanci – bylo by to alespoň mezi nimi. Takhle je oba Potter zostudí historkami, jež si za příjezd a pobyt tady nastřádal. Bude si stěžovat a Brumbál mu dá kázání.

Do háje, tohle se vůbec stát nemělo.

Do háje.

Potter rozlepil ústa, jeho zelené oči sledovaly nejvzdálenější rožek peřiny. Chvíli jen dýchal a zdálo se, že přemýšlí, aby si urovnal, na co přesně se ho ředitel ptá, a aby na to mohl odpovědět, než prohlásil k Severusovu dnes již druhému velkému překvapení: „Omlouvám se. Je to má chyba – měl jsem zůstat na panství, jak mi bylo řečeno,“ vzhlédl kajícně k řediteli, ani na okamžik nezaváhal. „Tušil jsem, že se něco děje, ale… vůbec jsem si to nespojil s nemocnicí a prokletými. Je to má chyba,“ řekl znova a pohlédl opět na pokrývku, která mu přikrývala nohy. Black se tiše natáhl a útěšně poplácal svého kmotřence po rukách.

Přes soucitné Blackovo: Nemohl jsi přece vědět, co se stane, ho ředitel ujišťoval: „Nemáš si co vyčítat, chlapče, nikdo nebyl zabit a všechna zranění jsou již ošetřená.“ Poté specifikoval: „Chtěl bych od tebe slyšet, co se stalo, když jsi vyjel z panství.“

Ta slova Severuse překvapila stejně jako Potter. Zdálo se, že ředitele opravdu zajímá jen Potterův pohled na útok, tudíž se – minimálně protentokrát – nesnaží o vměšování do jejich vztahu.

Severus Pottera mlčky pozoroval a čekal, kdy se v půli vyprávění zastaví a začne si na něj stěžovat, anebo kdy se začne Brumbál vyptávat na důvod jeho útěku, ale k jeho překvapení ani jeden Nebelvír tohle na světlo světa nevytáhl. Jako by o tohle vůbec nešlo, anebo jako by chápali smysl útěku beze slov.

Samozřejmě Severusovi došlo, že se jím Potter snaží při vyprávění manipulovat tak, aby Davida netrestal, protože to on, Potter, využil svého postavení, zatímco David byl celou dobu proti. Natolik Severus poznal a natolik to zanechal bez reakce.

Ale mezi tím vším si také uvědomoval zamlčení průběhu jeho pobytu zde i to, proč v první řadě viděl jako nutné utíkat. Jistě – vždy byl čas a prostor Blackovi nebo Brumbálovi donášet, až bude Severus „chybět“. Z nějakého důvodu ale – možná pro ty roky vzájemné nevraživosti, kdy si Brumbálovi téměř nestěžoval – nevěřil, že by jim to Potter potají vykládal.

A tak, když domluvil a vzhlédl, aby se podíval, jaký účinek měla na Severuse kopa neumělých manipulací, Severus nepatrně pohnul hlavou v uznání, že zbytek si vyřídí později, sami mezi sebou. A to byla první tichá dohoda, kterou spolu uzavřeli.

17.05.2014 07:42:50
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one