Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


O to, co bylo nejtěžší zodpovědět, a co bylo, zdálo se, pro ředitele stejně důležité, soutěžily tři věci.

První, kterou chtěl ředitel pochopitelně vědět, byla, jestli Voldemort Harryho tělo ovládl. Bylo totiž nanejvýš zvláštní, že když přišel, Harry nestál s hůlkou v ruce připravený k boji.

Ujistil Brumbála, že ho doopravdy jen oslepila bolest spolu s nepříčetnou radostí, jež nebyla jeho vlastní. Nevěděl, jak moc to ujistilo nebo uklidnilo jeho, ale Harry musel přiznat sám sobě, že ho to pekelně znervóznilo, poznání, že mu Voldemort může takovým způsobem zasáhnout do života. Vždyť kdyby chtěl, mohl ho kdykoli přepadnout a zavraždit a Harry by neměl nejmenší šanci se ubránit, protože Voldemortovi stačilo tak málo. Takový rozsah moci byl děsivý, pro něj snad o to děsivější, že i Imperiu dokázal vzdorovat. Ale bolest? Jak má zablokovat bolest a docílit sebeovládání? Na to naneštěstí odpověď neznal.

Druhá věc, na kterou se Brumbál ptal, byla méně znepokojivá, ačkoli Harry na ni neměl odpověď. Jak dokázal svého Patrona přenést do Bradavic? Harry mu mohl nabídnout jen pravdu – přál si, aby přišla pomoc, cítil zoufalství a bezmoc a v jedné jasné chvilce si vzpomněl na způsob dorozumívání Řádu. Přál si přivolat pomoc a přál si, aby přestala ta oslepující neovladatelná bolest. Cítil se trapně, když musel tohle třem dospělým mužům vykládat. Ředitel se ho ještě zeptal, zda vnímal celý Voldemortův proslov, a Harry odpověděl, že jen částečně, že se na něj nedalo plně soustředit.

Třetí věc, která soupeřila ve vážnosti s první, bylo to, co mu Voldemort řekl, než utekl. Brumbála to velmi zajímalo a Harry mu to prozradit nechtěl. Myšlenkami se na okamžik obrátil do sebe.

Pro tebe to neskončí, Harry Pottere. Zůstaneš sám. Anebo tě obětují. Ale nikdy to pro tebe neskončí, Harry.

Voldemort byl Zmijozel a jako takový si v manipulaci a lstech liboval. Z každého kroku, který učinil, vyzařovala sebejistota. Lží se neštítil. To vše Harry moc dobře věděl, a přece… přece nedokázal setřást pocit, že alespoň částečně měl pravdu. Pravdu, kterou od svých přátel nikdy neuslyší.

Jak mohl Brumbálovi odpovědět? V porovnání s tímhle bylo jen málo důležité, jaké nesmysly vypustil z úst ohledně dalších dvou otázek. Zkrátka nedokázal přenést do slov to cosi, co se počítá.

Tak se rozhodl říct něco neurčitého až vyhýbavého a z pohledu, který si on a Snape vyměnili, poznal, že nejen že nejsou s odpovědí spokojení, ale že se to z něj budou snažit vypáčit.

Nakonec to byl Sirius, který k němu vztáhl ruku a jemně se ho dotkl, hledaje jeho pohled: „Harry,“ řekl utěšujícím tónem, jako by věděl o bouři, která se v jeho nitru odehrává, „nám všem je jasné, že se tě snažil vykolejit. Podstatné je, že ať řekl cokoli, není to pravda. A to mi věř – s pár šílenci už zkušenosti mám.“

Harry vzhlédl a předal jim alespoň část té tíživé pravdy: „Řekl, že až se příště vrátí, nebude si už hrát,“ pokrčil rameny. V tu chvíli se zdálo, že si Sirius oddechl, podobně ředitel a Snape ho jen ze cviku – snad – provrtával pohledem.

Když si uvědomil, že vyslýchání je u konce, zeptal se: „Takže se můžeme vrátit do Bradavic?“

Severus se ušklíbl.

Harry dostal svou odpověď: Donutili ho do plesu zůstat.

Se Siriusem si vyměnili sotva pár slovíček, ačkoli Snape se tvářil, jako by žvanili tři roky v kuse o ničem, když Brumbál řekl, že se musí přeměnit zpět do své psí podoby, a už ho táhl zpátky do Británie dřív, než si s ním stačil Harry promluvit o samotě. Jistě – chápal, že je pro Siriuse nebezpečné jak to být tu (přestože se, podle Snapeových slov, Norové a Britové zrovna nekamarádili), tak případná cesta zpátky do rodné země, kterou by podnikl na vlastní pěst.

Třebaže Harry čekal, co mu Snape k útěku řekne, ten se projevil jen zarážejícím mlčením. Tedy mlčením, co se útěku týkalo, jinak byl výmluvný ažaž. Jeho den byl Snapeovými kousavými poznámkami přímo prošpikovaný, neexistovala věc, která by mu na Harrym nevadila. Zjevně mu – až na útěk – nemínil odpustit vůbec nic a za každý prohřešek jen přičítal (vyjmenoval za tu dobu docela slušnou zásobu Harryho přestupků v Bradavicích, ke každé věci, která mu na něm vadila, přihodil tento exemplární příklad). Harrymu se zdálo, že nejhorší křivdy, jaké se vůči Snapeovi dopustil, bylo, že mu pomohl – vzal si ho. To Snape Harrymu doopravdy nemohl odpustit.

Bývaly chvíle, kdy si přál, aby ho Snape za útěk seřval. Aby to vyřešil jako Nebelvír. Harry nebyl tak nezodpovědný, aby nevěděl, že udělal chybu. I když nikdo nemohl tušit její závažnost. Přece jen v něm svědomí vyhrávalo píseň o tom, kolik životů ohrozil z pouhého vzteku na Snapea. Tak to být nemělo. Měl si to s ním vyřešit přímo, z očí do očí, po Snapeově návratu domů. Neměl jednat tak unáhleně. Problém byl, že věděl dopředu, že se Snapem by nepohnul.

Momentálně se těšil, až vše skončí a on bude moct konečně zpět do Bradavic za Ronem a Hermionou a ostatními, za Siriusem a hlavně pryč z tohohle strašidelného zámku. A pokud se k tomu bude muset protancovat… budiž.

Nejeden člověk strávil dny vysvětlováním těch nejdrobnějších detailů průběhu plesu na jeho a Snapeovu počest. Mnohokrát se přistihl, že u toho málem usnul. Měl ze všech těch příprav pocit, jako by Norvežsko byla země Zmijozelů, kde všichni vším pohrdají, vše je samozřejmé, snadné a očividné, zdánlivě nedůležité, ale šlo-li o čest, o pověst, měli do nejmenších detailů propracovaný plán, jejž bylo třeba stoprocentně dodržet, ani trochu z něj neslevit. Bylo to zvláštní, tedy pro Harryho ano. Vždy žil v tom, že Zmijozelové – a na první pohled tito lidé – něco takového neřeší, že se jim vše daří pouhou vrozenou elegancí, bystrostí a talentem, s lehkostí, kde není třeba cokoli připravovat. Tu snahu, která za tím stála, dřinu, která to provázela, o níž se nikdo neměl ani dozvědět, tu pochopil až nyní. A překvapila ho. Překvapilo ho, že to, co se v nebelvírské společenské místnosti řeší post, Norové a Zmijozelové řeší předem. Jako by nikdo nesměl vědět, že jim na něčem záleží, ani na čem. To Nebelvíři, pokud byla pošramocena jejich pověst, se shlukli ve společenské místnosti, navzájem si nadali, třeba se i týden nebavili, vyčetli si, co mohli… a tím to haslo. Po nějaké době se vše samo srovnalo. Žádné výčitky do skonání věků, že položil ubrousek, kam neměl, čímž je zostudil před takovými idioty, jako byli… no, Zmijozelové by řekli Nebelvíři nebo Mrzimoři.

Když po několika dnech shrnul své úkoly: „Tak fajn – jestli tomu správně rozumím, mám být schopný uvést ples tancem, nesplést si vidličku, pokynout všem těm lidem, kteří přinesou dary, aniž bych se jediného dotkl, a tvářit se mám neutrálně, s lehkým zájmem nebo mírným potěšením,“ nebyl si tak docela jistý, co způsobil. Reakce na jeho slova byla smíšená.

David, po celou dobu výuky vážný, nevydržel, vyprskl smíchy, prohnul se, schovávaje tak obličej do kolen a mumlaje omluvy k Snapeovi; Snape, který stál v rohu, neřekl nic, jen sevřel křečovitěji ruce; Elvíra se zatvářila rozpačitě, snad po zahlédnutí Snapea lehce nešťastně. Ostatní lidé vesměs nechápavě mrkali.

Byl to David, který se vzpamatoval, narovnal se – ještě celý rudý – a vesele prohodil: „Ano, můj pane, přesně tak,“ pak pokynem vyhodil tu osobu, která se ho snažila naučit stolovat, a prohlásil k Harrymu: „pokud mi to dovolíte, naučím vás, jak držet který příbor a kterou… vidličku,“ při tom slově se jen těžce ovládl, „si vybrat.“

A z jeho výkladu měl Harry konečně nějaký užitek. David věděl, jak se věci mají. Trapné chvilky, kdy nevěděl, jak se k Snapeovi chovat nebo ho oslovovat, nějak nebyly, když byl přítomný on nebo Elvíra. A byl lepší než ti, kteří se tady za poslední dny vystřídali a poučovali ho. Zdálo se, jako by měl málokterý učitel – přesně jako Snape – ve zvyku říct, co dělá špatně, kromě oznámení, že něco špatně dělá. Ne tak David – David zvládl poukázat na to stejně jako odůvodnit chybu, které se Harry dopouští. Harry dokonce několikrát uznal, že je jejich způsob logičtější. No a občas se mu i ten důvod zdál hloupý, ale nechtěl Nory urazit.

Tedy… do chvíle, než se dozvěděl, že…: „Budou tam jen ti nejvýznamnější představitelé. Žádný přítel, kamarád,“ to se mu zkřivila ústa, když to řekl, „známý, kolega…“ zavrtěl Severus mírně hlavou.

„Tak proč tam musíme jít? Proč neudělat nějakou sešlost na náměstí, nezamávat dětem a nejet domů?“

„Pane Pottere,“ zavrčel Severus výhružně, „potřebujeme i lidi, se kterými se zrovna nekamarádíme. To, že to neděláme, neznamená, že na uvítacím plese nereprezentují všechny občany. A držte tu vidličku pořádně,“ dodal a sám předvedl ukázkově způsob jejího držení.

„Neříkejte mi, co mám a nemám dělat – chci si své jídlo sníst v klidu.“

Severusovi se v očích zablýsklo: „Nebudete své jídlo jíst v klidu, potřebujete procvičovat. Nedopustím, abyste mě,“ se myslel, ale to je jedno, „tam pak ztrapnil.“

Harry odložil vidličku a zadíval se na Snapea se směsicí to myslíš vážně?, klid, mám to pod kontrolou a laskavě nepoučuj: „Tam vás neztrapním, nebojte.“

Severus vážně koketoval s myšlenkou, že by v hádce pokračoval a pár jeho faux-pas vytáhl, ale nechal toho. Zvlášť když Potter znova uchopil vidličku a tentokrát se alespoň pokusil udělat to pořádně.

Měl špatně ukazovák.

Severus se na jedno jeho sousto s takovým držením podíval a čekal, zda mu to dojde. Ale buď byl tak nervózní, nebo vážně takový ignorant, nic s tím neudělal. Severus neslyšně povzdechl, odložil svou vidličku na okraj talíře, natáhl se k ruce zmražené v pohybu, když Potter zúženýma očima pozoroval, co dělá. Opatrně a pomalu posunul Potterův ukazovák po chladném kovu svým prstem a dodal: „Tak je to správně,“ bez dalších komentářů se zase stáhl k sobě a pokračoval v jídle.

Dojedl přibližně v tu chvíli, kdy Potter, o něco dřív, pravda, a sledoval, jak Potter odložil vidličku a protřepával si ruku.

„Kdybyste ji uměl držet,“ dodal, ač jízlivými slovy, neutrálním tónem, „mohl jste ji odložit a zase si ji vzít. Nemusel byste dostat do ruky křeč.“

Harry se na něj už uštěpačně obořil: „A nemám ji snad po dobu večeře držet celou dobu a neodkládat? Tak jaký je v tom rozdíl?“

Severus sundal ubrousek, mrštil s ním do talíře, odsunul židli a vstal: „Nejspíš ve svalech vaší ruky,“ odsekl podrážděně a odešel dřív, než se Harry stačil… třeba i omluvit.

Shrbil se a povzdechl si – takhle to bylo se Snapem vždycky.

 

Rázoval chodbami, až se dostal ke své pracovně. Ještě někdy se bude snažit Potterovi s něčím poradit, skutečně! Měl chuť jít do laboratoře a začít vařit, ale… ale. Nechtěl si ji vyhodit do povětří, sotva vrátil. Proto raději seděl na svém křesle, díval se do pergamenů a připustil, aby mu myšlenky neuspořádaně těkaly. Nakonec se v nich vrátil opět k tomu, nad čím uvažoval od návratu z nemocnice.

Když ředitel odešel, vláčeje Blacka za sebou, cítil se Severus prázdně. Ano, chtěl Potterovi vynadat, ještě pořád mohl cítit jiskřičky vzteku pod povrchem, dožadujíce se svého práva vylít si na Potterovi zlost. Tohle všechno si s Potterem chtěl vyřešit sám, zásahem ředitele jako by tady ale najednou nebylo co řešit. A pohled na vedlejší postel mu taky nepomohl. Potter se zdál být stejně vyčerpaný, jako se Severus cítil. Proto se místo hádky nebo čehokoli, co Potter po odchodu ředitele a Blacka čekal, vyhoupl, oblékl se a proklouzl z ošetřovny.

„Co děláte venku z postele?“ zeptala se Elvíra, která ho jako první zpozorovala, ustaraným i káravým tónem. Vstala ze židle a její gesto zopakoval David i Visser, kteří seděli po její pravici a zjevně čekali.

Severus nespustil oči z Davida, když tiše pronesl: „Pojďme někam stranou.“

Netrvalo dlouho a oni čtyři stáli o samotě v liduprázdné místnosti se stolem a křesli: „Co to mělo znamenat?“ dožadoval se. Nebyl moc rázný, tentokrát ani moc důsledný ve svém rozčilení, zeptal se unaveně, protože to zkrátka chtěl vědět.

„Je mi to líto,“ začal David omluvně.

Severus jen netrpělivým gestem omluvu zastavil: „Chci vědět, jak tohle funguje,“ obrátil se na Vissera tázavě, tíživý podtón se snažil ze všech sil utlumit. „Copak jsem nedal rozkaz? Copak nebyl jasný?“

„Byl, můj králi,“ řekl Visser jednoznačně.

„Kde se potom stala chyba?“ zeptal se zmateně a přecházel tam a zpět místností.

„Můj králi,“ upoutala pozornost Elvíra a vystřihla pukrle, když na ni Severus střelil pohledem, „odpusťte nám, tohle se vůbec nemělo stát. Je to naše vina.“

„Vaše vina?“ opakoval Severus nechápavě. „Zrovna vy jste, pokud vím, byla se mnou.“

„Můj díl viny je stejný jako,“ Severus ji uťal a pohlédl přímo na Davida.

David sklonil hlavu a zase ji zvedl v uznání: „Vydal jste rozkaz,“ řekl, uvědomuje si, že tohle všechno chce Severus slyšet od něj. Severus na něm viděl, že to ví. Tohle bylo mezi nimi. Že? Tak proč ten pocit právě teď neměl?

„Já vím,“ zareagoval. Tohle je člověk, došlo mu znenadání, na kterém jeho manželovi z nějakého důvodu záleží. Ani nerozuměl tomu, proč o tom právě teď přemýšlel. Jen… zkrátka – byl to zvláštní pocit.

„Váš rozkaz musím uposlechnout,“ pokračoval David.

„Je na prvním místě, pokud vím,“ pomáhal mu netrpělivě Severus, když zaznamenal rozpaky.

„Tak jest,“ přikývl David. „Nemám právo neuposlechnout rozkaz svého krále.“

„To jsem si doposud myslel,“ přitakal Severus.

„Ani jednoho,“ zamumlal.

„Prosím?“ zeptal se Severus, kterému se zdálo, že se přeslechl.

Elvíra udělala další pukrle a přitáhla pozornost k sobě; v tu ránu Severus pochopil, že mu tady ti tři sdělují něco, co se mu nebude líbit: „Za normálních okolností je jen jeden důvod neřídit se vaším rozkazem,“ uvědomila ho jaksi zdráhavě.

Severus naklonil hlavu na stranu.

Elvíra znachověla: „Váš rozkaz musíme uposlechnout vždy, můj králi, ale nemůžeme neuposlechnout rozkaz našeho druhého krále.“

Severus se při té formulaci zamračil: „Co má tohle znamenat?“ ne že by to nepochopil – on to pochopit nechtěl.

„Tohle je důvod, proč bylo tolik nebezpečné přijmout jako krále ministrovu volbu, Severusi,“ ozval se Visser. Oh Salazare, kolik let mu neřekl Severusi? „My všichni jsme podřízení vám dvěma. My všichni jsme podřízení tobě, králi. Takovou moc propůjčuješ tomu, s kým se oženíš. Tím se v Norvežsku tradičně stává partner krále králem se vším, co k tomu patří.“

„Co to…?“ vyprskl Severus obraceje se na Vissera. „Jako že Pottera nemám jak zadržet, protože vy ho nemůžete neuposlechnout? To nad ním nemám žádnou moc? Žádná práva? Kontrolu? Neposlechne mě,“ obrátil se vyčítavě, snad až bezradně, na Elvíru a zdálo se mu, že David se na moment zatvářil popleteně. Jako by nechápal Severusovu obavu, která se za tím skrývala, nebo možná nechápal, proč by ho vůbec měl ten kluk poslouchat, anebo měl zkrátka dojem, že se s Potterem dá domluvit po dobrém. Jenže takový jejich vztah nebyl.

Elvíra značně zkroušeně a bezradně vzhlédla od podlahy a pronesla: „Pokud ho nechcete uvěznit…“

Do háje!

„Můžete mu dát rozkaz stejně jako nám,“ zaváhal Visser a pokračoval, „jeho neuposlechnutí by znamenalo vlastizradu. Za tu se ovšem…“

„Nemám možnost jakkoli mu zabránit udělat pitomost, pokud svého manžela nechci poslat do vězení?“ naléhal Severus, hlas na pokraji hysterie, bez grácie se sesunul na křeslo.

„Vždy existuje možnost domluvy,“ ozval se David. Severus věnoval zbloudilou myšlenku dilematu, zda ho na drzost upozornit, nebo ho rozmačkat za ohrožení Potterova života.

„To ho neznáte,“ zavrčel na Davida. Na to David neřekl nic. „Proč jsem to nevěděl?“ povzdychl si spíš pro sebe.

Elvíra odněkud vzala horký čaj, klekla si před něj a nabízela mu ho, ztělesněná starostlivost: „Nikdy jste se o tuto část vašeho vládnutí nezajímal, můj králi, a to z pochopitelného důvodu.“

„Není pochopitelný,“ zavrčel, „a žádný neomlouvá,“ zlobil se na sebe, ne na ni. Proto si z jejích dlaní na důkaz smíru čaj přebral, i když se nenapil.

„Prosím,“ vyzval ji, „vstaň.“

A Elvíra poslechla.

 

Ačkoli byl Snape protivný – jenže kdy nebyl? – vidličkovou příhodu nějak pominuli a nechali spát. Na to bylo s přibližujícím se datem oslav příliš málo času.

Za pět minut dvanáct bylo Harrymu sděleno, že se ještě musí ušít slavnostní šaty, a tak Harry strávil jedno značně nepohodlné odpoledne rozpažováním, nastavováním se, tolerováním drzého samoměřícího metru a člověka, který skutečně věřil, že čím blíž Harrymu bude, tím lépe dokáže míry vzít. Harrymu nějak pozdě došlo, že je muž nejspíš téměř slepý a nenosí brýle, tudíž nevidí na čísla. Proč Snape najímal takové lidi, to netušil.

Měli o tom takovou velmi krátkou debatu, Harry se Snapem, když mu bylo krbem posláno oblečení. Pod tíhou Snapeova pohledu, kterým si prohlédl Harryho slavnostní hábit ze čtvrtého ročníku, musel kapitulovat. Dobrá, je král. Je asi samozřejmé, že musí mít nové, vhodné oblečení. Sám se do té role ostatně nahrnul. Ale proč je třeba měřit každý centimetr jeho těla – i ty zaručeně nepotřebné části – a proč Snape musí stát v rohu, ruce do kříže na hrudi, jako by tady ani nechtěl být, jenže musel, protože Harry potřeboval dohled, to nechápal. Ne, ani tu část s dohledem ne.

Z obletování, kterého byl poslední dny svědkem, byl nesvůj. Nikdy nikdo nevynaložil tolik úsilí něčemu ho naučit. A že by mu kdy někdo nechal ušít šaty na míru? V duchu se té myšlence vysmál. Ale dobrá, bral to tak, že je král. Stejně jako tehdy, před prvním ročníkem, bral, že bude student školy, která požaduje hábit na míru – poprvé a naposledy, mimochodem, následující léta se madame Malkinové vyhýbal, seč mohl. Ani tehdy mu nebylo příjemné všechno to přišpendlování látky, stání na stoličce, přibližování se cizích osob do jeho osobního prostoru. Ale dnes se vůči takovému zacházení cítil dvojnásob vnímavý a ten člověk, jehož jméno si ne a ne zapamatovat, se zdál být daleko osobnější a žoviálnější, než bodrá žena madame Malkinová se svým profesionálním odstupem.

Vypadalo to, že to trýznění nikdy neskončí. A pak muž zvolal: „Pojďte sem, mladíku,“ a Harry se musel usmát, třebaže Snapeovi se jako obvykle podařilo neprotočit oči a kupodivu se ani neohradil.

Oh ano, zjevně bylo osudem dáno, že bude toto odpoledne trpět nejen Harry, protože když Snape po krátkém zaváhání přišel po bok Harrymu a postavil se před jedno ze dvou velkých zrcadel, muž znova promluvil, „tak je hodný chlapec. To to letí! Kdy jsme ti to naposledy šili na míru? No nevadí, nevadí – konečně se z toho nevykroutíš.“

Když se na okamžik odšoural pryč, Harry, s představou rozpažujícího Snapea, jak se dívá na sebe do zrcadla a nechává se dobrovolně měřit, jež mu tančila před očima, neodolal a zeptal se: „Kolika lidí tady se můžu zeptat na barvu vašeho plyšového medvídka a spolehnout se na důvěryhodnou odpověď?“ pobavené pochechtávání probublávalo skrze Harryho semknuté rty.

Snape, který provokaci rozpoznal přesně jako to – provokaci, otočil k Harrymu hlavu, přimhouřil oči a usykl: „Tří.“

Harry, napůl překvapený, že Snape odpověděl, se rychle vzpamatoval a nahlas přemýšlel: „Tenhle – jinak si nedovedu představit, proč nám zrovna on musí šít šaty a nikdo jiný by si familiárnost nedovolil. Elvíra, ta určitě. A Visser? García?“ hádal s náznakem opravdové zvědavosti.

Snape se Harryho snažil zchladit ledovým pohledem, ale když neuspěl, odvětil: „Všichni jsou mrtví.“

Harry s výrazem no tak, jelikož z hlasu Snapea čišela zlomyslná touha odradit ho od otázek, poznamenal: „To bylo morbidní.“

„Ne, pane Pottere,“ odvětil Severus lehce, „to bylo varování.“

Harry se ostražitě narovnal a nejistě se zasmál: „To byste si nedovolil.“

A Severus se nepěkně usmál.

Naneštěstí krejčí se právě vrátil do místnosti.

„A pokud jde o otázku, kterou jste mi položil: Maestro je nejlepší krejčí v zemi a jeho firma je tradiční, zaručuje kvalitu,“ naklonil se blíž k Harrymu a dodal, „všichni z naší rodiny si nechali u něj šít slavnostní hábity,“ a ukázal na značku na kabeli, kterou s sebou muž přinesl.

Tohle byla první úmyslná provokace, kterou si Harry za jejich společnou interakci dovolil, a za kterou dokonce nebyl pokárán ani si nevykoledoval – snad – jiný trest. Divy se dějí. Harry alespoň věřil, že co se týká jeho útěku nebo neúmyslné nedbalosti ve stolování, bouřka je zažehnána. Pokud to první Snape dodnes nezmínil, neměl důvod myslet si, že by mu v nejbližší době hrozila konfrontae, a co se druhého týká… snad viděl sám, že se Harry snaží. Anebo to ve skutečnosti nebylo tak důležité, aby se s tím Snape vztekal.

Když krejčí skutečně vyzval Snapea, aby rozpažil, Harry to nevydržel a začal se smát. Ta představa jejich lektvaristy, jak si nechává brát míry, byla božská – vidět to na vlastní oči bylo k nezaplacení. A opět Harryho nedostatek sebekontroly Snape záhadně nechal bez poznámky. Kdo ví, co si o něm myslel. Na druhou stranu – koho to trápilo?

Svět by byl ideální… a možná trošku nudný, kdyby to takhle hladce šlo ve všech oblastech života norvežského.

Nejvážnější potyčky přetrvávaly na parketu a dokázaly vytáhnout to nejhorší z nich obou.

Snape se ten den nedostavil na příborový dýchánek – vlastně už několikrát se na něj nedostavil, od té… výměny názorů o stolování… a Harry se domníval, že ho už neuvidí. Ale Elvíra mu řekla, že je García čeká v Plesové síni[1].

Harry byl od lekce stolování vyslán do té místnosti, kterou zvali Plesovou síní. U dveří se téměř srazil se Snapem. Oba se na sebe zamračeně dívali. Harry si byl jistý, přímo cítil, že mu chce Snape vynadat, pravděpodobně za nepozornost, když svou přítomnost ohlásil David.

Harry odvrátil tvář od Snapea. Bylo podivné uvědomovat si, jak se jeho rysy uvolňují, když se na Snapea nemusí dívat v očekávání školního trestu.

„Můžeme?“ zeptal se David, a aniž čekal na odpověď, otevřel dvoukřídlé dveře. Harry se s napětím podíval na Snapea, jestli nevybuchne a nezačne na Davida za jeho opovážlivost křičet, jeho obava byla naštěstí planá. A tak vstoupil.

„Tady budeme tancovat?“ polkl Harry.

„Tak jest,“ vystřihla Elvíra pukrle a prošla kolem něho a Snapea dovnitř.

Harry viděl Garcíu, jak pochoduje tam a zpět vprostřed místnosti, která se zdála být monstrózní a hladová, připravená polykat lidi.

Ano. Plesová síň byla velká tím znervózňujícím způsobem.

„Nervózní?“ přisadil si do toho Snapeův provokativně jízlivý hlas, jako by mu četl myšlenky, a Harry se otočil na patě, směr východ. Ale do žaludku mu narazila překážka. Ruka, uvědomil si, když se nad něj Snape nahnul a do ucha mu zlomyslně zdůraznil: „Špatný směr,“ bylo jím otočeno a hozeno nazpět do síně.

Třikrát. Musela být minimálně třikrát větší než místnost, ve které doteď zkoušeli tancovat.

„No konečně,“ popošel k nim García a rovnou, aby snad nebyly prostoje, zavelel, „základní postoj – začněte!“

O pár minut později naplnilo síň pronikavé zaječení: „Stooop!“

Snape se ušklíbl a pustil Harryho jako balík.

„Co má tohle zase znamenat?“

Harry chvíli nechápavě zíral na Garcíu, než pochopil, co se muži nezdá.

Tu dobu, kterou zde Harry strávil, věnovali zcela zřejmě největší úsilí naučit Harryho tančit. Proto bylo pochopitelné, že si právě z tance Harry pamatoval nejvíc… tedy alespoň to platilo pro teoretické poučky. Pokud se nemýlil, tak jedna z takových pouček zněla: pohledy se lehce střetávají. V tom případě to asi doopravdy neznamenalo, že jeden se dívá druhému přes rameno, zatímco druhý pozoruje prvnímu nohy. S tím se mu v hlavě začaly objevovat další. Postavení mělo být těsnější… takže zřejmě nebylo fajn, že by se mezi ně vlezli další dva lidi, ať si o tom Harry myslel cokoli. Jo – ještě možná měl nějak špatně ruce.

Do háje… ono to vlastně mělo nejspíš vypadat, jako že se baví, takže se měli usmívat nebo tak něco.

Byla Harryho chyba, že na to se Snapem pokaždé zapomněl?! Ne, to nebyla! Byl z něj nervózní, Snape ho vůbec neuklidňoval, ani jinak nepomáhal, a k tomu všemu ze Snapea cítil, že s ním tancovat nechce.

Co se předpokládalo, že má s takovou situací udělat?!

„Mohu?“ přiblížil se v okamžik zoufalství hladce David.

Snape ustoupil, David pokynul pro spuštění hudby, poprosil Harryho o tanec.

A ono to šlo. Zkrátka, prostě, jednoduše, plynule – šlo to! García div nadšením netleskal. A když David prohodil: „Usmívejte se, králi,“ Harry se musel udržet, aby nevyprskl smíchy. Tohle se mu se Snapem stát zkrátka nemohlo. A nebyla – prostě nebyla – to jeho chyba. Ani netušil, jak si s tím poradit.

Něco jiného ovšem, něco, co stálo mimo otázku, s kým Harry zrovna tančil, bylo…: „Proč musíme dělat všechny ty malé kroky?“ otočil se na Garcíu, když hudba dohrála a David ho pustil. Opravdu tohle nechápal, vadilo mu to. „Nebudeme mít snad dlouhé hábity? Kroky nepůjdou ani vidět, tudíž bude nemožné poznat, zda jsem tenhle nebo tamten pidikrok skutečně udělal,“ argumentoval Garcíovi, jenž vystřídal snad třicet barev. Zastavil se až na rudofialové.

Severus Potterův pokus neoceňoval. To on musel Garcíu prosit, aby neodcházel. A Potter se klidně tvářil, jako že ani netuší, proč se García uráží, tím spíš že nechápe, proč ho Severus nenechá odejít, když se společně stejně tancovat nenaučí.

I když byl jeho úsudek nejspíš správný, Potterova drzost Severuse dráždila. Kdo byl, aby se samozřejmostí sobě vlastní rozvracel řád, jenž existoval dřív, než se vůbec narodil?!

A do háje s ním – nenaučil se nějak rychle obcházet pravidla, jež ho měl naučit překroutit Severus, jak si hned zkraje tak bláhově slíbil? Ani ve snu ho – jak hloupé od něj! Zvlášť po všech těch letech zkušeností, které s ním má – nenapadlo, že ho k tomu Potter potřebovat nebude.

Ne, jistěže ne, Potter nikdy nepotřebuje naučit, jak nedbat pravidel, zato potřebuje spěšně naučit, jak při tom udržet dekorum. A možná proto se tehdy zařekl, že to Pottera naučí, zároveň s tím do něho plánoval vpravit takt, který mu tak bolestně chyběl, když dokázal koketovat s Davidem přímo před jeho očima!

Demonstraci výsměchu neplánoval tolerovat, běželo Severusovi hlavou, když sledoval, jak umně se kolem sebe ti dva svíjí. Taková nestoudná provokace!

Měl by ji tak brát – jako hloupou provokaci. Protože přesně to se před ním odehrávalo, že?

Bezmyšlenkovitě mu prolétla hlavou otázka, kolik má David vlastně let. Mohl být o deset let mladší? Dvanáct? Trochu ho to děsilo. Věkově si byli s Potterem blíž… a rozhodně si moc dobře rozuměli. Příliš, uvědomil si, když svou mysl přistihl, jak se vrací k lekci stolování a Davidovi vysvětlujícímu Potterovi zásady.

Když hudba dohrála a Severus si Pottera zase přebral zpátky, uvědomoval si přitom tíhu své zodpovědnosti. Nejen za ples, který musel proběhnout co nejdokonaleji, ale za celé jejich manželství, které bude v následujících týdnech nejdiskutovanějším tématem tady i v Británii. Cítil zoufalství, když mu došlo, že Pottera bude muset nějakým způsobem – nejspíš zázrakem – udržet od problémů a skandálů, jež se na něj lepily. Ne že by tomu nebylo i opačně, Potter si mnohé způsoboval sám. Například tímhle koketováním – to nebylo třeba a nebylo to ani vhodné a Severus to, ani ne tři týdny po svatbě, skutečně neviděl rád. Ano, jen co se dostanou zpět do Británie, jen co budou světu zase na očích, ostříží dohled je nemine. Vždyť už teď se v novinách obou zemí vedly veřejné polemiky o jejich osobách. Bez jejich přítomnosti. Severus počítal s tím, že jakmile do toho sami svými reakcemi a vystupováním zasáhnou, vše se ještě přiostří. Přece jen teď jsou na vyrábění katastrof dva. Měl ovšem oprávněné podezření, že na to Potter ani jednou nepomyslel.

Od teď na tom bude stejně jako Potter, co se pronásledování novináři týkalo. Vždyť byl král, o kterém se nevědělo. Navíc byl učitel, který si vzal svého studenta, a Harryho Pottera k tomu všemu. Už jen ten samotný fakt by ho dostal na titulní stranu Británie. Pár roku, vskutku.

S takovými myšlenkami, jaké se mu honily hlavou, snad nebylo divu, že Severusovi přímo fyzicky vadilo, jak na něj Potter reagoval. Když tancoval s ním, dělal v krocích neustále chyby a nechal na sebe položit jeho ruce jen s krajním sebezapřením. Severus si v duchu povzdechl.

Byla pravda, že doposud měl nutkání, které nedokázal potlačit, připomínat Potterovi, jaké je nemehlo, a vytýkat mu veškeré chyby. A že mu většinou drtily nohu. I toho potěšení ulevit si se vzdal. Snažil se to ulehčit jim oběma, ale přesto jim to zoufale nešlo, čehož si byl velmi dobře vědom, asi stejně dobře jako faktu, že se to do zahájení plesu nijak nezlepší. Jediné, oč mohl usilovat, bylo držet Davidovy ruce od Pottera dál. Což k Potterově neskrývané nelibosti i udělal.

Uběhly další tři dny v Severusově tichém zoufalství, když se jim konečně podařilo něco, co vypadalo alespoň zdánlivě jako tanec. Toporný, ale tanec. Aniž s tím mohl něco udělat, uvědomoval si nedostatek lehkosti, jež přichází s praxí, všechny ty viditelně nucené, vydřené přechody v krocích, které dělají tanec tancem a které při tom jejich chyběly. Alespoň bylo Potterovi jasné, odkud půjdou, kde se zastaví, co budou dělat, než se začne tančit, kudy se dostanou tam, kde začínají tančit.

Poslední den, který měli na procvičování, Severus poprosil Garcíu i ostatní, aby je nechali o samotě. Potter se nedůvěřivě díval na dveře, které se zavřely za posledním odcházejícím, pak onen pohled prodlel přímo na Severusovi.

Severus se rovnoměrně pomalu zhluboka nadechl, opětuje pohled Pottera. Kráčel k němu pomalými, uvědomělými kroky a prohlížel si ho, jako se šelma dívá na svou kořist. Jen když přišel dostatečně blízko, dal Potterovi k přečtení opatrně důležitý pohled.

Harry ten pohled nepoznával a upřímně – chtělo se mu nemít v něj důvěru. Přesto se obával stáhnout se a předem říct ne, když ještě ani neslyšel, co měl Snape na srdci.

Kupodivu Snape sklonil pohled, když řekl: „Budeme představeni jako manželé,“ a pohození hlavou si Harry přeložil jako „na tom plese“. „Jako králové,“ pokračoval Snape, „představitelé země, která nemá s našimi spory nic společného,“ zamračil se a vzhlédl, „nabídl jste pomoc, pane Pottere,“ zanotoval téměř jemně Severus, „máte příležitost dokázat, jak vážně jste to myslel,“ dokončil, a Harrymu to znělo téměř zranitelně. Na Severuse Snapea sakra výkon.

Tentokrát Harry odvrátil zrak a musel si odkašlat, aby dostal pryč sevření hrdla, které se vzalo odnikud, než odpověděl: „Vážím si vaší důvěry,“ ne že by moc věděl, co říká, jen to znělo správně říct a jiná slova pro Snapeovo prohlášení neměl.

Byl to Severus, kdo teď ostražitě sledoval Harryho, než dospěl – nebo možná ne – k nějakému závěru. Jednou přikývl a natáhl ruku.

Harry gesto, které několikrát za poslední týdny viděl, rozpoznal jako nabídku k tanci, kterou okamžitě přijal. Což bylo zvláštně směšné – nechtělo se mu se Snapem, navíc Snapem bez kohokoli dalšího – tancovat, ale odmítnutí by se rovnalo popření vlastních slov, nebo tak to alespoň cítil, takže tady najednou byly důvody dva pro přijetí. Ten druhý byla nutnost procvičovat.

Jeho ostražitost za poslední dny výcviku značně polevila, skoro mu už Snapeova ruka položená na jeho bok nepřišla nepatřičná. Nebo alespoň už jí uhýbal jen podvědomě v koutku své duše.

Obvykle to neanalyzoval – nic neanalyzoval, přesto se přistihl, že porovnává Snapea a Davida. Nejen jako tanečního partnera, ale jako člověka vůbec. Snape měl v úmyslu protáhnout ho možným i nemožným, chránil jeho život, to ano, ale neulehčil mu nic. Jako by věřil, že tohle je jediná správná cesta poučit se. Ani teď mu neodpustil jediný krok na míň. David oproti tomu varoval předem, a pokud se něco nepovedlo, byl schopný se tomu zasmát. Třebaže šlo o věc, kterou bral vážně. Když se Harry chytil nějakého tónu hudby, který ho skutečně bavil, dokázal Davida strhnout vykašlat se na pravidla kroků, i když byl třeba David ten, který vedl. Snape něco takového nedopustil. Viděl Harryho nadšení a nechal ho zadusit důsledným pokračováním v krocích. Harry se ho už ani nesnažil přesvědčovat. Nemělo to nejmenší cenu.

A navíc… pokud odhadoval správně, jak Snapeova, tak jeho trpělivost se den ze dne, z hodiny na hodinu krátila, až zbylo jen poštěkávání. Nervozita. A pohledy. Vražedné pohledy za každým napomenutím, které si jeden nebo druhý dovolili.

 

[1] Děkuji tímto Mari, která mi pomohla nejen odlišit místnosti určené k procvičování tance od této místnosti… ale především jí dala jméno.

01.06.2014 15:39:28
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one