Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


43. Pojďme si o tom promluvit civilizovaně

Když spustila hudba, která znamenala zahájení večera, proběhly Harryho hlavou všechny chyby, kterých se při zkoušení dopustili, a byla v něm jen malá dušička. Nechtěl o tom moc přemýšlet, věděl ale, že tato událost je důležitější než vánoční ples Turnaje tří kouzelníků, kde jeho přešlapy nikoho ani nenapadlo komentovat. Cítil na sobě všechny pohledy a moc nepomáhal ani fakt, že na parketu nebyl nikdo, jen oni dva, on a Snape.

„Pamatujte,“ zavrčel Snape na poslední chvíli Harrymu do ucha, „pokazíte to a já vám to nedaruji.“

„Rozkaz, pane,“ opáčil Harry zlobně. Mohl si myslet, že mu jeho manžel nepomůže. Narovnal se do postavení a Snape… se taky přesunul na místo. První pohyb ve správný čas naštěstí inicioval Snape, Harry trochu zamrzl. Poprvé byl rád, že ho Snape dokáže přetlačit, protože… jinak by se asi nehnuli. Na druhý krok už si vzpomněl a konečně při třetím už Snapeovi začal pomáhat. Od té chvíle si dal setsakra majzla, aby nezapomněl na jediný. Jen proto, aby mohl Snapea naštvat. Ani ta doba strávená před zrcadly na zkouškách mu nepomohla cítit se jinak než cize ve Snapeově osobním prostoru, což bylo zvláštní, protože na Davida si okamžitě zvykl jako na vlastní kůži. Se Snapem si vůbec nepřipadal pěkně nebo ladně. Ostatně… kdo by mohl mluvit o ladnosti, když tančí dva chlapi? V tom chyba ale nebyla, to Harry vycítil. Hudba dohrála, Snape i Harry se vzájemně uklonili. V každém pohybu chladnost století. Jak máte tancovat s někým – před někým – když se stydíte? To nejde. To je… nejde to.

„Smím prosit?“ Harry se prudce otočil. Ten, který ho vyzýval k tanci, nebyl nikdo jiný než David. Harry se viditelně uvolnil – zdálo se, že pro teď je propuštěn z kolečka tradičního zahájení plesu, že zvládl alespoň část.

„Bude mi potěšením,“ usmál se Harry a raději nemyslel na ty desítky pohledů, které ho právě v tuto chvíli hodnotí. K Harryho pobouření Snape Davidovi přikývl a pak jen zaslechl, že Snape vyzval k tanci madam Visserovou a hlavou se mu prohnala myšlenka, že se domníval, že Visser manželku nemá. Ale to už tancovali a Harry si znova připomněl, že to může být o ladnosti i se dvěma chlapy, hlavně když netancuje se Snapem.

„Šlo vám to, můj pane,“ usmál se David zdvořile.

„Jistě – kdo říká, že hroch v porcelánu neumí tančit? A nevykejte mi, prosím…“

„To nemůžu,“ usmál se David ještě víc a na hrocha… Harryho… se zatvářil zvědavě.

„Óh…“ protáhl útrpně Harry, dál však věc nekomentoval. Jako v mnoha případech – ani tady to nemělo smysl.

„Ale skutečně vám to šlo. Na to, že jste předtím trénovali tak krátce… Časem se to zlepší,“ řekl povzbudivě David.

„Časem?!“ naježil se Harry. „Nikdy víc,“ prohlásil rezolutně.

David se zasmál: „Proč si nevěříte, můj pane? Jste dobrý tanečník.“

„Což od vás beru jako poklonu. Možná přece jen nejsem nejhorší. Což záleží na partnerovi,“ řekl pochmurně.

„Pane?“ dloubl do něj po chvíli ticha, ve kterém pochopil, že se Harrymu honí něco hlavou.

„Když mám vést, je to katastrofa. Ale když vede Snape, cítím, že se mnou snaží manipulovat – a to je tisíckrát horší. Neumí se nechovat panovačně a neporoučet. A nemusí u toho ani mluvit… do háje – promiňte. To jsem asi neměl, co?“ vzhlédl Harry provinile, když si uvědomil, že právě rozebírá Snapea s někým, kdo si ho nade vše váží. Doteď se mu podařilo vyhnout se tak osobním konverzacím… s kýmkoli z Norvežska. Ale on to neměl komu říct! Nevěděl, kdo jiný by ho mohl pochopit, když ne David.

David se pousmál: „Nikomu to nepovím,“ řekl, „ale bude lepší o tom dál nemluvit.“

„Jistě,“ odkýval to Harry vděčně a absolutně.

„Budou se měnit páry,“ upozornil David Harryho. Harry pro sebe zasténal – David byl skutečně jediný, s kým se mu tancovalo dobře. Dokonce ho ani neupozorňoval na chyby v krocích, které byly Harrymu srdečně ukradené.

Jenže co naplat? Věděl, že má vzít nohy na ramena už po tanci se Snapem. Neposlechl instinkt, takže teď projde kolečkem seznamování.

Neochotně se pustil Davida a udělal otočku. Padl do náruče nějakému vysokému muži, který se mu sice představil, ale po desátém muži a páté ženě si opravdu nepamatoval, kdo je kdo. Jedna štěbetala o krásném dni, jeden skládal poklony, třetí podlézala, čtvrtý byl dotěrný a tak dále – a to vše, jak zjistil, ho rozptylovalo a vadilo mu daleko víc než nějaké kroky a tanec. Na to nezbyl čas. Takže když v dvacáté páté změně udělal otočku a padl do náručí něčemu, co poznal, jak si jeho mozek za pár sekund uvědomil, tedy svému manželu, byl vlastně rád. Už mu vůbec nepřišlo zatěžko nechat se vést, důležité bylo, že se ho nikdo na nic neptal a nikdo po něm nic nechtěl. A když vzhlédl, Snape se vážně jen mračil a nejevil známky chtít se na cokoli ptát, zdvořile plkat nebo Harryho krotit. Vypadal téměř stejně unaveně jako Harry, jen s tím rozdílem, že se daleko víc ovládal. No jo – když nemusel být milý… avšak… nikdo z tanečníků se jeho chováním netvářil pobouřeně nebo zklamaně. Když přišel čas jít o tanečníka dál, Harry se se Snapem loučil téměř neochotně. A to přes fakt, že byli v ten okamžik jediný pár, který se o ničem nebavil.

Nemohl uvěřit, že se rozhodla tancovat téměř celá síň. Ale doopravdy – málokdo seděl nebo jen postával, a pokud, potom zjevně proto, že už se Snapem i s ním tancovali.

Když se konečně vrátil k výchozímu tanečnímu partnerovi, byl naprosto vyždímaný.

„Umírám, s dovolením…“

„Bez dovolení – ještě pár minut,“ zacloumal jím David.

„Za co?!“ zaúpěl Harry a pověsil se na něj. Trochu pozdě mu došlo, že to nemusí být vhodné. A úplně pozdě mu došlo, proč to řeší, když na to v momentálním stavu kašle.

Jak zpozoroval, Snape už netančil s madam Visserovou, ale s jakousi matrónou s obrovským kloboukem, v němž bylo zabodané peří, a kterou si Harry nepamatoval o nic víc než kohokoli dalšího z lidí, kteří se mu představili. Všiml si taky, jak žena dbá na každý krůček a že se nepřirozeně snaží cokoli nepokazit, zatímco Snape se tvářil škrobeně, sešněrovaně a mírně (eufemismus) otráveně.

Ještě chvíli tancovali a Harrymu, který neměl nejmenší problém zvládat tanec, protože nedbal na kroky, všechny kolem tancující páry pochlebovaly, gratulovaly a v dobrém záviděly, když co se nepřihodilo – idyla nejidylovatější v klobouku s péry se zhroutila na podlahu. Snape ji sice měl tendenci postavit, ale žena vypadala naprosto hystericky a nenechala si pomoct. (Jak Harrymu bylo později vysvětleno, upadnout a navíc v kole s králem je faux pas, které vás přenese na nějakou černou listinu či co.)

Harry si to chvíli rozmýšlel a díval se, o co se to tam jeho profesor lektvarů se ženou pokouší, než pohlédl na Davida a velkodušně se zeptal: „Půjdeme zachránit večer?“

„Jak si pán přeje,“ byla jediná odpověď. Dík Davidovu nasměrování přitancovali až k nim. (Ne, rozhodně ne podle kroků, které Harryho učili. … Rvali je do něj bidlem. … A stejně to bylo k ničemu.) Harry udělal piruetu a přistál Snapeovi v náručí, Davidovi se podařilo matrónu postavit. A pokračovali hladce, jako by se nic nestalo.

Snape to zjevivší se ptáče propaloval tvrdým těžkým pohledem, kterému Harry statečně vzdoroval. Severusovi byly zcela zřejmé ty desítky pohledů upřených na Pottera. Sám měl pro něj jeden vyhrazený, když tancoval s Bronxem. Ale pohledy těch druhých byly obdivné. Zatímco se všichni v síni krkolomně snažili dostát každému kroku, který předepisovala etiketa, Potter si s tím nedělal vůbec hlavu, a přece to vypadalo daleko lépe než veškeré překombinované kreace tradičních kroků. No vážně – nemají jít takové tanečky potom k čertu? Potter páchl prachsprostým novátorstvím a Severus nemohl ani za nic přijít na to, jestli se zlobí nebo…

„Opět jste mě přišel zachraňovat?“ ujišťoval se Severus a dal si záležet na líném až pohrdavém tónu, stejně jako na narážce, která měla tento večer podvědomě propojit se dnem jejich svatby.

„Opět je to nežádoucí?“ zjišťoval Harry s potutelným a dobře (Dobře? Když o něm Severus věděl?) skrývaným úsměškem.

Severus užuž vymýšlel přiměřenou odpověď, vzduch kolem jeho úst čpěl jedovatostí… když ji nechal vysublimovat: „Ne tolik,“ vydechl.

Takže tancovali, dokud nedozněla hudba a dokud se Harry neomluvil a neodešel s Bronxem z parketu, po čemž se na něm značně uvolnilo. Najednou jim to nepřišlo tak těžké jako při zkoušení nebo jejich úvodním tanci. Vlastně na moment zapomněli, co jsou zač, jaké postavení mají. Náhle vše skončilo a Severus měl chuť… Když Harryho viděl odcházet, neohlížeje se nazpět, Severus k jeho zádům vrhal neproniknutelný pohled a musel si skousnout ret. Měl chuť ho ještě nenechávat jít, měl chuť se mu za své chování v poslední době – po svatbě – omluvit… jenže něco takového bylo zkrátka pro Severuse Snapea, profesora Školy čar a kouzel v Bradavicích, nepřijatelné… že?

 

„Takže… předpokládám, že tímto představovacím maratonem to sotva končí…?“ pozvedl Harry obočí a vkládal do hlasu veškeré naděje, že David řekne pravý opak, třebaže znal svůj rozpis dnešních povinností.

„Je mi líto,“ prohlásil David. „Tím to právě začíná.“

„Myslel jsem si to… v mém životě se nikdy neodbude nic lehce,“ povzdechl Harry.

„To bych moc nahlas neříkal, můj králi – ne všichni obyvatelé Norvežska jsou z této slavnosti tak nešťastní jako vy,“ upozornil ho David.

Harry mírně zrudl: „Tak jsem to nemyslel… já – to já jen že… nemám rád velké akce všeobecně. Moc lidí, málo vzduchu… to není tak, že bych vás tím chtěl – urazit… nebo něco,“ a naopak pobledl. „Vážně jsem nechtěl. A nejsem nešťastný,“ asi a zamračení si Harry nechal pro sebe.

„To nic, můj pane. Jen vás upozorňuji, jak to někteří… pozornější… mohou vnímat.“

Harry přikývl. Nutně potřebovali změnit téma: „Co vaše žena?“ vyhrkl Harry to první, co ho napadlo. David se šťastně a přiopile usmál.

„Ona i dítě se díky velkému Albusi Brumbálovi…“

„Sláva!“ vykřikl hlouček mužů postávající kolem stolu; zvedli vysoko nad hlavy poháry, kterými si přiťukli.

„Sláva,“ zamumlal David, když se otočil zpátky k Harrymu, a pokračoval: „…těší zdraví.“ Harry tu výměnu sledoval mírně rozpačitě. David si toho všiml. „Albus Brumbál je velký člověk,“ odpověděl na nevyřčenou otázku David, co že mělo to provolání znamenat.

„Já vím,“ potvrdil Harry. „Erm… půjdu se poohlédnout. Mám vám přinést něco k pití? K snědku?“

„Ne, děkuji,“ odmítl David a pousmál se takovým způsobem, že Harry pochopil, že mu něco uniklo. Zase. A tak se raději vydal lovit potravu a tekutiny. Což bylo ve skutečnosti dost těžké, když ho na každém kroku znova zastavovali čarodějové a kouzelnice, znova mu připomínali svá úctyhodná jména a znova ho žádali o tanec – teď snad jen ze zdvořilosti. A když si cestu konečně proklestil až ke stolku s tekutinami, zjistil, že je v tom alkohol. Takže musel jít dál a znova podstupovat to samé martýrium. Ne že by ty lidi chtěl urážet… to ne, ani vědomě ani nevědomky, jen zkrátka tohle všechno neměl rád.

Naprosto zničený se Harry konečně přiblížil k něčemu, co snad už bylo k pití a k jídlu. Žel… srocovaly se právě u tohoto stolku nějaké ženské. Jedna měla obrovský nos, div že ji nepřevážil, další měla obličej jako teta Petúnie, další byla rachitická jako teta Petúnie a další byla obézní a malá, s velkýma očima. O něčem se bavily. A to doslova. Harry se po třetím výbuchu smíchu přišoupnul trochu blíž a zaujatě nabíral kraba na talířek, zatímco poslouchal. Za okamžik se začal mračit. Za další…

„Ale vybrat si Brita… tomu nerozumím,“ řekla jedna pohrdavým tónem.

„A kdo jiný by ho chtěl? Ten si moc vybírat nemohl. Viděla jsi jeho vzhled, prosím tebe?“ zeptala se další z nich.

Pak se slova ujala jiná: „Marge, pochop už konečně, že ten se o Norvežsko nestará. Stará se jen o to, jak si polepšit v očích ministra,“ řekla třetí té první a Harryho nad tou nespravedlností bodlo u žaludku.

„Dost dobře nechápu, proč to řešíme. Copak není zřejmé, že je věrný pouze Vy víte komu? Spíš se hleďme postarat sami o sebe,“ řekla čtvrtá a Harrymu se nad krutostí těch žen sevřelo srdce.

„Jste slepé, všechny tři,“ zahlásila k Harryho chvilkové úlevě druhá promluvivší, „věc je prozaičtější – Potter Snapea lituje a Snape může být rád, že mu ještě do postele něco tak mladého a hezkého vleze. Copak si myslíte, že je to nějaký tygr?“

I nespravedlnosti a špíny je někdy příliš. Harry praštil talířkem do jídla – musel; na výběr bylo buď rozbít všechno sklo v místnosti, nebo si fyzicky ulevit (a do jídla proto, aby neslyšely, že se k nim blíží). Přidusal k nim, založil ruce za záda. Ta, která ho uviděla, zbledla. Trochu si v tu chvíli připadal jako Snape, přesto jasně a zřetelně oslovil ty slepice slušným a svrchovaně uctivým: „Dámy,“ v tom okamžiku si všiml, jak je jeho hlas vlhký, přímý a třepotavý, přesně jako byl vztek v jeho hrudi – sametový; nepromýšlel předem, co řekne, proto i jeho překvapilo, když se uslyšel: „Jen jsem chtěl uvést na pravou míru, že po této stránce,“ a otočil se k ženě, která mluvila o posteli, „si na manžela nemohu stěžovat,“ se vší bezmocí zuřivosti se lehce uklonil a odešel, ani nevěděl kam.

Zastihl se až na balkoně za chladivého nočního vzduchu a téměř úplňku. Byl všech těch pomluv tak plný, vše tady se mu zprotivilo a zhořklo. Přemýšlel, kolik z nich dělá za jejich zády to samé. Nevěděl, co ho má urazit dřív. Chápal by, že Norové pro společnou historii nemusí mít Brity rádi. Ale přece jen byl Brit a byl na to hrdý a nevěřil, že by všichni Britové zastávali politiku ministerstva. A především byl člověk a ty pomluvy byly nechutné. Nebo ho mělo víc štvát, jak se pro ně Snape obětoval, s jakou péčí se staral o jejich problémy a že si toho absolutně nevážili? Co hůř – že jeho snahu zpochybňovali? Zpochybňovali opět výsostně nechutným způsobem, když naráželi na Snapea a jeho Znamení zla, spojenectví s Voldemortem?

Za boha ale nemohl přijít na to, proč si vybral reagovat na pátou, naprosto pitomou a nedůstojnou poznámku. Vůbec ho nenapadlo, že zapracovalo jeho podvědomí a znalost lidí, že ví, že nejvíc sžíravá je závist a že na právě tu zaútočil, aby se pomstil.

Jak se opovažovaly?!

V tomto rozháraném stavu ho našel David.

„Pane?“ oslovil ho; Harry sebou trhl a podíval se na něj. „Děje se něco?“

„Ne,“ usmál se Harry příliš rychle, a aby to napravil, dodal: „Proč se ptáte?“

David narovnal záda a prohodil: „Je pod nulou a vy jste tady jen v tenkém obřadním hábitu. Navíc… se červenáte,“ podíval se na zem, sám v rozpacích.

„Ou…“ byla jediná reakce, kterou ze sebe Harry byl s to vyrazit.

David shodil svůj hábit a s dovolením ho přehodil přes Harryho záda. Harry mu poděkoval a zase se díval spíš do tmy tam venku.

„Povězte mi něco o manželce.“

Davidovým obličejem se rozlil výraz výsostné blaženosti, když se ho Harry zeptal; Harry se rozhodl ptát se ho na ni častěji.

„Nikomu to neříkejte,“ a naklonil se k Harrymu, aby mu jako nejdůležitější tajemství vesmíru prozradil: „Včera mě koplo.“

Harry si nemohl pomoct; jeho tvář okamžitě po okraj naplnil stejný výraz, jako byl ten Davidův.

Trochu se odtáhl, aby se mu podíval do očí a vydechl: „To je…“

Ve stejný okamžik se na balkoně objevil Severus Snape.

Nejdřív se podíval na Davida, který – hloupoučky nadšený výraz stále pevně na obličeji – okamžitě odskočil jako provinilec, potom se jeho pohled přesunul na Harryho, který se dávno neusmíval, ale jeho oči byly ještě stále po okraj naplněny tou nevýslovnou radostí.

Severus se prkenně otočil na podpatku a za ním se zhoupla těžká draperie.

Nic špatného jsme neprovedli, prokmitlo Harrymu hlavou, tak proč se cítím provinile?!

Okamžitě vystartoval za Snapem, shazuje nevědomky Davidův hábit na zem; Snapeův hábit za ním zuřivě vlál a jeho vojenský krok působil děsivě. Harry ho dohnal v půlce chodby a ani moc nevnímal další kroky a volání nějakého titulu „pane“ nebo „králi“ za sebou. Prostě se snažil Snapea dohonit a když se mu to podařilo, konečně (!), popoběhl a dožadoval se pohledem, co to má znamenat. Ale Snape mu neodpovídal. Tak se ho pokusil zastavit jinak. Zvedl ruku, že ho chytí.

„To bych nedoporučoval,“ zavrčel Snape. Harry si nikdy nepamatoval, jak se dostal z Plesové síně na balkon ani opačnou cestu. Obojí se stalo vlastně bezmyšlenkovitě. Věděl jen, že na chodbě už tu a tam začínali přibývat lidé. „Běžte za svým milencem a nedělejte skandál,“ poručil ostře Snape.

Harry zalapal po dechu a zaječel: „Zešílel jste?“

Pravděpodobně úlekem vykřikl, když ho Snape drapl za předloktí a vhodil ho do prvního prázdného pokoje, který zamkl a opatřil zvukotěsnou bariérou, ale popravdě to moc nevnímal. Ani tu spoustu oblečení kolem nich.

„Co to má znamenat?!“ dožadoval se a otočkou si stoupl před Snapea.

To, jak je Snape vzteky bez sebe, pochopil jen z téměř bezkrevných, chvějících se rtů semknutých k sobě (a to bylo, prosím, docela šero): „Očividně si neuvědomujete, jakou svobodu, jakou volnost vám dávám,“ obořil se na Harryho; v tu chvíli se zdálo, že má jakousi svou vyšší pravdu. „Budu tedy předpokládat, že vyžadujete lekci, abyste jednou provždy pochopil, jak se na veřejnosti chovat.“

Snape Harryho chytil za předloktí a mrštil jím o šaty na věšáku – spousta chlupatých kožichů – ale Harry se propadl až na kamennou stěnu za nimi, což tedy zatraceně bolelo. A to nemluvil o zápěstí. Najednou se nad ním objevil Snape, přimáčkl ho plnou vahou svého těla zpátky na stěnu a bolestivě přitlačil své rty proti jeho.

Harry zvedl ruce a vyhnal vzduch z plic jedním mocným výdechem. První poznatek zněl: velké množství kyslíku v plicích se nosem vydechuje těžce.

Druhý: Do háje jau, zuby!

Třetí: Když ho Snape při obřadu políbil, byl to šok. I dnes to bylo překvapení. Ale zatímco první polibek měl pachuť kradených vzpomínek a předvádění se, ten dnešní chutnal po trestu. A Harry vážně nevěděl, za co. A to ho uráželo.

Jeho ruce dopadly na Snapeovy ruce. Zapřel se o ně, o něj se zapřel a nakonec, když měl pocit, že ten tlak nevydrží, snažil se ho odtáhnout.

A Snape se stáhl. Podíval se na něj, chytil mu ruce, dal mu je za záda a znova se na něj vrhl, ale tentokrát ne tlakem. Skousl mu spodní ret, Harry stejnou měrou bolestí jako překvapením vydechl a Snape… Snape už mu nedovolil ústa zavřít.

Nejprve byl pořád v tom zvláštním stavu: Nechápu, nic necítím.

Pak, z nudy a nedostatku nápadů, jak ho ze sebe shodit, se mu přisál k hornímu rtu. Okamžitě zaznamenal, že je volný. Stoupl si na špičky, zvedl ruce a omotal se jimi kolem Snapeova krku.

Když přejel jazykem po jeho horním rtu, Snape vycouval.

„To skončí,“ poručil.

„Co?“ požadoval Harry.

„Nebudete mě zostuzovat, nebudete ze mě dělat hlupáka ani paroháče, slyšíte?“ zaburácel. „Nedovolím, abyste pošpinil mé jméno vaším nezodpovědným přístupem.“

„Jste paranoidní? Zešílel jste? O čem to…?“

Já vás viděl!“

Co jste viděl?“

„Je neuvěřitelné, že se ženete do dalších problémů, abyste potom ponížil mě, sebe shodil, abyste zničil celou mou zemi. Ale já to Brumbálovi říkal…“

„O ČEM TO MLUVÍTE?“

„O tom, že mám oči! O tom, že nebudu tolerovat nevěru, ke všemu tak uboze skrývanou. O tom, že jste můj manžel a král a NEUDĚLÁTE NAŠÍ RODINĚ OSTUDU první týden, jasné?! První týden,“ rozhodil Severus rukama.

„Jakou ostudu?“ zaječel Harry nazpět.

„PŘESTANETE S NÍM FLIRTOVAT, JASNÉ?!“

„Neflirtuju s ním!“

„Jistěže ne,“ odsekl Severus a přecházel po místnosti sem a tam, tam a zpět.

„Má ženu!“ zakřičel Harry rozhořčeně.

„Odkdy to překáží poměru?“ vysmál se mu Snape.

„Čekají dítě!“ vykřikl Harry.

„Odkdy to překáží poměru?“ zeptal se Severus znova, znechuceně.

Harry vytřeštil oči a nevěřícně Snapea pozoroval, než pronesl to jediné, co mu přišlo na mysl: „Jste ubožák.“

Okamžitě se před ním zhmotnila nesmiřitelná sopka vzteku, která mohla každou chvíli bouchnout. A Harry jí čelil s bradou zdviženou, díval se mu přímo do očí.

„Vzal jsem si vás,“ naléhal, už nevěděl, co víc říct.

„Odkdy to brání mít s někým poměr?“ procedil Snape mezi zuby.

Harry se narovnal do plné výšky, že Snape musel trochu uhnout z toho tyčení se nad ním, a pronesl větu, která nebyla pravdivá v obsahu, nýbrž v podstatě: „Já znám své povinnosti.“ V zelených očích se blýskala uraženost.

„Přestanete se vídat,“ oznámil mu Snape.

„K tomu mě nepřimějete,“ trval na svém i Harry. Davida si vzít nenechá, nehodlá se ho vzdát. Ať se Snape staví třeba na hlavu.

„Udělám vám ze života peklo, pane Pottere,“ řekl najednou velice klidně Snape, a tak chladně, že to samo o sobě usvědčovalo klid ze lži.

Harry přimhouřil oči: „Takže kde je změna?“ obešel ho a otevřel dveře, na které se doposud dobývali David a další dva muži. Harry se jim do očí nepodíval, když je míjel.

 

Neměl vlastně důvod být tak naštvaný. Vždyť se to stalo třetí týden po svatbě, během obřadu vítajícího je jako krále, ohlašujícího jejich společný první den kralování. Možná jen že Davida tak dlouho znal, považoval ho za přítele a že si Potter po tak krátké době vybral milence – samozřejmě toho nejméně vhodného. Delegáta a správce Norvežska, muže z nejvyššího kruhu, který je všem na očích, nastávajícího otce, ó pro Salazara – Davida! V hlavě mu dokolečka bubnovalo: Co teď? Zdaleka se necítil připravený na všechny ty pohromy, které se jej nebudou ptát, až ho převálcují, případně rozsápou. Na změnu postavení v Norvežsku, v Británii. Na krocení vlastní prudkosti vůči Potterovi, největšímu potížistovi na zemi. Jeho nervozitu z dnešního dne prohluboval Potterův laxní přístup. Severus si byl moc dobře vědom významu tohoto ceremoniálu a taky věděl, že Potter jeho důležitost nedoceňuje.

S koncem dnešního dne vstoupí on a jeho manžel oficiálně a společně do stavu královského. Budou tím, kdo v dějinách lidstva nejednou způsobil pád říše, válku, rozvrat společnosti, jež existovala dávno před tím, než se z nich stala pouhá myšlenka, natož bytost. A jen pokud dokážou být zaslepení dost málo, pokud se štěstí přitočí – právě to jeho budižkničemu! – bude existovat i po nich. Což se on osobně možná nikdy nedozví.

Není se snad čemu divit, že si ani nepřál, aby tohle Potter doceňoval. Copak je moudré, aby i se vší tou láskou, ochotou a obětavostí, kterou mu Brumbál přisuzuje, vládl zemi člověk tak mladý? Maximum, kterého se dalo docílit, bylo, aby nic nepokazil, což samo o sobě představovalo těžký úkol.

Pořád tady ale existovala prosba, aby se Potter pro jednou přemohl a něco nepokazil. Zatímco uznával, že Potter nedokáže pochopit vše, k čemu se zavázal, vyčítat mu jeho přístup bylo pro Severuse nanejvýš oprávněné.

To on bude zase zodpovědný za všechny avantýry a bolístky, za každý pád svého manžela, nebo to bude alespoň on, kdo si to odskáče.

Což ho zase přivádělo k Potterově tvrdohlavosti. Copak bylo nutné s Davidem tančit? Copak bylo nutné chodit s ním zrovna dnes na balkon? Nemohl jeden jediný den prostě… Severus ty myšlenky setřásl a pár metrů přede dveřmi, které je dělily od dalšího dílu tradičního ceremoniálu, si Harryho odchytil. Ta očividná vzpurnost v něm zažehla netrpělivou podrážděnost: „Okamžitě se začněte chovat přiměřeně,“ zasyčel na něj.

„Já?“ zdvihl Harry provokativně oči.

„Pokud mi chcete pomoct… pokud chcete pomoct Elvíře,“ jistě, pro něj tohle Potter nedělá, „přestaňte se chovat jako desetiletý urážlivý fracek. Vy nemáte důvod.“

Harry se uchechtl: „Kdybych vás neznal, řeknu, že žárlíte.“

Severus zavrčel. Přibližovali se další lidé na vzdálenost doslechu. V jeho očích se to blýsklo kalkulací, když vypálil: „Poznamenal jsem už, že nestrpím nevěru?“

Harry se usmál nejmileji, jak dovedl: „Fajn – potom máme něco společného,“ řekl pomstychtivě. Když ne já, ty taky ne.

Severus odsekl jen vyzývavé: „Fajn,“ a uvidíme, kdo to vydrží déle, hrálo mu v očích. Ale neměl iluze – toho si Potter nemohl všimnout, protože Potter byl v tomhle beznadějně tupý tvor.

A Harry si také nedělal iluze – v těch štěkaných vyhlášeních šlo pouze a jenom o přetahování se. O hloupou zmijozelskou touhu po vítězství. O výzvu. Ne, nebyl tak hloupý, jak si Snape myslel, a všiml si toho moc dobře.

Jakmile se dveře otevřely, maškaráda pokračovala. Široko daleko jste neviděli pohostinnější a milejší dvojici.

Dvorské klepny stojící v rohu, bělejší než stěna za nimi, si žily vlastním životem. Pro Harryho byť letmý pohled na ně znamenal připomínku, proč je obviněním Snapea dotčený. Cítil se uraženě za ně oba a snažil se Snapea chránit, zatímco Snape ho obviní… z čeho vlastně? Že ho podvádí? Vážně zešílel, na tohle měl Harry tak akorát náladu.

Všichni ti lidé si byli náhle tak podobní, křičící oni, aniž dohlédli na špičku vlastního nosu. Podle Harryho soudu, a ač ho to mrzelo, protože si mnoho Norů za poslední týdny oblíbil, si byli oni a Britové ve více ohledech zcela kvit.

02.06.2014 21:37:15
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one