Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Nějak tak, Sitaro? :)



Cesta zpátky probíhala v tichosti a napětí. Harry nezvedl oči od povalujících se mračen, kterými projížděli, Snape dělal totéž na druhém konci těsného kočáru, jen s tím rozdílem, že si podpíral bradu. Když kola kodrcavě přistála na nerovné zemi, Harry si neznatelně oddychl v předtuše vzduchu, který se bude k dýchání. A měl pravdu. Když se mu otevřely dveře, vyskočil ze sedadla a nasál bouřkový vzduch do plic.

Mezitím kočár odjel a Snape… Snape zamířil do hradu, kam ho Harry neochotně následoval.

„Severusi,“ byla první slova, která je přivítala. Byla to slova Brumbálova, byla vážná a ředitelovy oči vypadaly ustaraně. Na víc observací Harry neměl čas, protože v tom okamžiku vystoupil z černého koutu Sirius Black, kterému se Harry vrhl do náruče, a Sirius ho přijal přivinutím jedné ruky do objetí a druhou, téměř mateřskou mu položil na tvář. A tak si Harry nevšiml, jak těžce se jeho kmotr drží, aby nevyjel na Snapea, nezaznamenal pořádně ani to, že ředitel se Snapem spěšně odešli, ne. Teď byl tady, doma, a Sirius, jeho rodina, tady byl s ním, stál při něm – ať se stane cokoli. Nedovolí, aby… ne, nedovolí.

 

„Zmizel jste,“ zavrčel Severus kráčeje prázdnými chodbami po boku Brumbála. „Neřekl jste mi, jak se postarat o Potterovu ochranu, a zmizel jste. Že se ještě divím,“ pokračoval otráveně.

Brumbál na něj letmo pohlédl: „Ples se nezdařil, jak měl, chlapče?“

Severus se zarazil a Brumbál následoval jeho příkladu. Obrátil na ředitele tvář a nechal ji ozářit měsíčním svitem; byla vážná a unavená, roztržitá a zmatená. Nadechl se a nabídl prosté: „Jsme králové.“ Ale víc ode mě nečekejte.

„Já vím,“ nachýlil Brumbál hlavu na stranu. V tom gestu se ukrývalo tolik pochopení… a ještě něco, varování.

Severus zbystřil: „Jaký je výsledek pátrání?“

Brumbál pokýval: „Kataraktus byl pod kletbou Imperius,“ Severus zavrčel, a tak Brumbál opatrně dodal, „Kornelius ne.“

„Nějaká další teorie?“ popohnal ho Severus.

Brumbál mu pokynul, aby se zase vydali chodbou k bezpečí ředitelny, a Severus se podvolil; Brumbál pokračoval: „Ještě mi jich pár zbývá, chlapče, jedna obsahuje pouhou shodu okolností, díky níž se Kornelius dostal do soukolí Tomova plánu, ta druhá se zdá být, bohužel, pravděpodobnější.“

„Ano?“

Brumbál se na okamžik zastavil, podíval se Severusovi do očí a pak pokračoval k ředitelně.

Máme na ministerstvu zrádce? vysílal Severus k řediteli naléhavě, aby se ujistil, že to, co zahlédl, nebylo zdání, ale teprve až se za nimi dveře bezpečně zavřely, mohl Brumbál odpovědět.

„Bylo by to tak překvapivé?“

„Překvapivé ne, ale zatraceně nebezpečné,“ odpověděl Severus.

Brumbálovi na rtech zahrál pochmurný úsměv: „To je dnes nejedna věc.“

„Tohle je vážné – nemáme špiona, Brumbále!“ naléhal Severus.

„Pochopitelně,“ Brumbál dostal do plic hlubokým nádechem vzduch a zvedl pohled unaveně ke stropu, přičemž zavřel oči. Pak vydechl a ona únava byla pryč. „Proto jsem odvolal členy Řádu. Tady už nebudou třeba, kdežto jinde by mohli docela pomoct.“

„Nebudou třeba,“ pohybovala se Severusova ústa neslyšně. Věděl, co to znamená. Potter není o nic méně v nebezpečí života, než byl před třemi týdny.

Brumbál se chápavě pousmál a naklonil hlavu: „Znáš pravidla. Tohle jedno jako všechna ostatní. Nechci být tím, kdo ti je bude připomínat nebo tě o nich poučovat. A nechci být ten, kdo to Harrymu poví,“ a pak se naklonil nad stůl a zeptal se, „mohu se na tebe spolehnout?“

Intrikán stará! V tomhle mu nemohl věřit. A stejně se ho do toho snaží vmanipulovat.

„Třeba jsou ta pravidla špatná. Třeba jsou příliš stará.“

Brumbál se odtáhl a droboulince, téměř neznatelně se na něj usmál: „A třeba je ještě neumíš docenit.“

Severus potřásl hlavou: „Proč se bavíme o tomhle? Neměli bychom řešit… neměl byste mi říct, proč jste mě sem zatáhl?“

A ačkoli se Brumbál nepřestal usmívat, jiskra nebo dvě z jeho očí od Severuse odvrátily svou zář: „Jsi nervózní, Severusi,“ řekl narovinu, „co nejprve probrat to, co tě trápí?“

Co ho trápí!

„Dobře,“ přitakal Severus, „můžeme začít tím, proč jste mi to nevyčetl.“

„Nevyčetl co?“ ptal se Brumbál po upřesnění.

„Zatracený Měsíček rolní,“ podal mu ho Severus.

Brumbál vydechl a ještě o kus se odtáhl zpátky do křesla: „Nepožádal jsem tě o vlkodlačí lektvar já sám?“

„Ale…“

„Co je tady tedy k vyčítání?“ zdánlivě nechápal Brumbál.

„Neměl jsem tam chodit já,“ odsekl umíněně Severus. „Byla to má neopatrnost, co nás dostalo do tohoto problému.“

„Problémů, drahý Severusi, tady máme víc než mnoho a já nemám v nejbližší budoucnosti v úmyslu vyčítat ti, že jsme nezabezpečili všechny,“ odpověděl Brumbál přísně.

„Myslíte to vážně?“ ujišťoval se Severus nedůvěřivě. „Mohl jsem pro ingredience poslat toho vlka,“ Brumbál nesouhlasně zavrtěl hlavou, nejspíš se mu nelíbilo označení Lupina, „mohl jsem tam poslat kohokoli, pro Merlinova! Byla to ode mě nejvyšší neopatrnost, jaké jsem se mohl dopustit. A vy si tady klidně sedíte a říkáte mi…“

Brumbál zvedl ruce dlaněmi obrácenými k Severusovi: „Fenrir měl být pryč. A oba moc dobře víme, proč přísady do svých lektvarů vybíráš sám. Pomáháš Remusi Lupinovi, přestože ho nemáš v lásce…“

„Eufemismy chyběly,“ protočil Severus oči. „Dělám to kvůli vlastní hloupě pyšné prestiži, ne…“

„Třeba jsou tvé důvody jiné, než by se čekalo, aťsi. Pořád si myslím, že má osoba v tvém rozhodnutí sehrála nemalou úlohu, tak domýšlivý budu, Severusi, a výsledek tvé práce ústí v dobrou věc. Neočekávej ode mě, že tě budu soudit jinak. A nečekej, že ti tvou dobrou vůli vyčtu. Nemýlím-li se příliš,“ a Brumbál opět naklonil hlavu, „tento neočekávaný zvrat měl mnoho svých kladných stránek.“

Severus přimhouřil oči; zase si Brumbál překroutí události ke svému ideálnímu obrazu? Předhodí mu životy jeho poddaných? Teď navíc tohle: „Nemůžete vědět, že mě Temný pán podezříval. Nemáte jediný důkaz, že mě chtěl před tímto selháním odstranit, řediteli. Pro to, co se stalo, není jediná omluva.“

„Nemám,“ připustil Brumbál ignoruje slova o omluvách čehosi, co on naprosto omlouvat nepotřeboval, „kromě toho, že Toma znám.“

Tak, a bylo to. Brumbál si usmyslel, a Brumbál si za tím zůstal stát. Takže vlastně celá ta věc s jeho fatální neomluvitelnou chybou bylo šťastné vyřešení mnoha problémů jedním tahem. Jeho lidé, Severusovo království a kralování, Severusův manžel, Severusův život a zdraví a bezpečí… do háje, pro toho intrikána hraje vše až pohádkově lehce do karet. Kde je háček? KDY bude nějaký háček? Ani Brumbálovo štěstí nemůže trvat věčně.

Severus ředitele znal až příliš dobře na to, aby se s ním přel o pochybném začátku podezřívavosti Temného pána, a tak to raději smetl ze stolu a zeptal se: „Proč jste mě sem v tuto hodinu odvedl? Co je špatně?“

A Severus dostal svou odpověď, kam nesahá ani Brumbálovo štěstí: „Kornelius vznesl požadavek, Severusi, “ uvedl Brumbál.

„Jaký?“ zeptal se tvrdě Severus a narovnal se do své plné výšky.

Brumbál se Severusovi díval do očí, jako by cosi hledal, a zdálo se, že když to konečně našel, nebylo důvodu dál se na něj dívat; spustil zrak a téměř ostýchavě se jím díval na desku stolu: „Chce, aby se náš Harry stal velvyslancem Norvežska tady u nás,“ a vzhlédl, aby si ověřil Severusovu reakci.

Ta byla předpověditelná. Ztuhl. Naprosto ztuhl a z tváří se mu vytratily poslední zbytky barvy, které nahradila v té chvíli nepřekonatelná zloba vůči ministrovi.

„Chtějí ho využít,“ řekl tvrdě a prázdně. „Chtějí z něj udělat loutku.“

„Já vím,“ připustil Brumbál.

„To nedovolím. Tohle je ponížení. Urážka,“ prohlásil Severus ledově a jedním dechem pokračoval, „mě, Pottera, mé země.“

„Já vím,“ zopakoval pouze Brumbál.

Severus naklonil hlavu na stranu, oči se mu rozšířily, zavrtěl hlavou: „To nemůžete chtít. To po mně nemůžete žádat.“

Brumbál se na něj zvědavě podíval: „Nemůžu žádat, abys nám nevyhlásil válku, anebo abys neudělal vše pro zadostiučinění za urážku Harryho?“

Severus se nadechl, otevřel ústa a zavřel je. Díval se na Brumbála a… a v hlavě měl prázdno. Nakonec řekl: „O tomhle Potter vůbec nic neví. A my nevíme, co tím Popletal sleduje,“ ostře se nadechl, odvrátil pohled, aby si pročistil mysl a domáhal se poměrně klidným tónem, pod nímž spodní tóny bublaly tolika syrovými emocemi, že se Brumbál musel v duchu pousmát, „co chcete dělat?“

Byla dobrá známka, že se Severus, i při své uvědomělosti, co vše by udělat legálně a morálně mohl, obrátil na Brumbála. Dávalo to Albusovi naději, že si od něj nechá poradit. Že svého chlapce neztratil někde ve vodách zášti nebo hůř – moci. Proto bylo jen fér hrát narovinu: „Necháš mě s ním vyjednávat?“

A ačkoli se to Severusovi nezdálo, podvolil se.

Protože tady nešlo jen o jejich země, že? Mezi tím vším stál i jeden mladý Nebelvír jménem Harry Potter, který byl čirou náhodou tak trochu jich obou. A Brumbála neskrývaně těšilo, že ještě má hlas v tom, co se jeho bezpečnosti týká. Navíc ho i nepokrytě těšilo, že teď už není na jeho ochranu ani trochu sám. Ale… tímto tajemstvím zatím Severusovi mávat před očima neplánoval. Všeho do času.

„Dobře,“ pousmál se tedy ředitel a dodal: „je pět hodin. Za další dvě jsme očekáváni na ministerstvu.“

„On chodí na sedm na ministerstvo?“ podivil se Severus, aniž by se obtěžoval ministra adresovat něčím jiným než zájmenem.

Albus se spiklenecky usmál a prohodil: „Spíš se na nás tolik těší. Nedáš si čaj?“ nabídl to a křeslo k němu.

„Myslel jsem, že bych ještě…“

„A já se zase chtěl zeptat na ceremoniál,“ pousmál se moudře Brumbál, „ty a Harry jste se mi zdáli při příjezdu mírně… jak to jen…? Možná společensky unavení je ten správný výraz,“ a zvědavé jiskry se na Severuse otočily jako zář reflektorů.

Upjatě si Severus převzal šálek čaje pošťuchující ho do ramene a toporně se posadil na židli v tušení, že ho čekají dvě hodiny, které by ho měly pomyslně rozptýlit. Jenže s ředitelem. Takže… to budou hodně dlouhé dvě hodiny.

Když povrchní výslech skončil a Severus se nezapomněl opomenout zmínit o jistých událostech týkajících se hádky s Potterem, překvapilo ho, že sám ředitel nenavázal další konverzaci. Dokonce že se za poslední hodinu a půl dokázal v Severusově tiché přítomnosti jaksi uvolnit a pozvednout na duchu. Jak to dokázal, neměl Severus tušení, jeho vlastní nálada a sebeovládání každou vteřinou klesaly.

„Vím, o čem přemýšlíš,“ zazněl Severusovi u ucha jako gong hlas ředitele, hlas, který se, byť zašeptaný, rozlehl celou ministerskou chodbou, ve které poslední minuty čekali, až se je uráčí Popletal přijmout. „A když vím, o čem přemýšlíš,“ pokračoval Brumbál, aniž vytěžil ze Severuse odpověď, „jsme všichni nejméně v ohrožení života.“

Byla to první věc, kterou k němu v jejich družném tichu Brumbál pronesl. Na poznámku neměl však Severus ani čas zareagovat. Vyměnili si s ředitelem sotva pohled, když se dveře ministerské pracovny otevřely.

„Kornelie,“ pozdravil ředitel zdvořile, což mohlo Severusovi hnout žlučí, ale rozhodně ho to nemohlo překvapit. Brumbál – to bylo synonymum diplomacie. Alespoň ve většině případů. On sám na pozdrav jenom trhl hlavou.

Měl snad s tím člověkem pít čaj? Po tom všem? Po tomhle?

„Nedáte si čaj?“ zeptal se bodře ministr.

Brumbál se usmál: „Citronový,“ a uznale naklonil hlavu. Severus ministra propaloval pohledem a na konverzační otázku neodpověděl.

Ministr si v klidu nechal připravit čaj, v klidu jej naservíroval Brumbálovi a sobě, zatímco každý pór v Severusově těle chtěl toho člověka zaškrtit a domáhal se projednávání problému, který Popletal způsobil.

Když už se ti dva šašci dosyta napili a opařili si jazyky – ó kéž by – nadnesl Brumbál lehkým tónem, jako je konverzace o počasí: „Myslíš to vážně, Kornelie?“

Popletal konečně odložil šálek.

„Vidím to jako vynikající řešení. Bude to konec rozbrojů mezi námi,“ vysekl karikaturu diplomatické grimasy.

„Neměly by v dnešní době veškeré rozbroje mířit proti Voldemortovi, Kornelie?“ zatímco Brumbál elegantně odložil svůj šálek, Popletal začal kašlat a prskat, divže nespadl ze židle.

„No,“ usmál se falešně Popletal, jakmile popadl dech, ignoruje poslední poznámku, „myslím, že je čas, aby se toto projednalo v širším kruhu. Zavoláte své lidi sám, Snape, nebo mám já…?“

Severus si v tu chvíli přísahal, že jednoho dne se Brumbálem umlčet nedá. Jednoho dne si s tímhle panákem popovídá pěkně od plic mezi čtyřma očima.

Plynule vstal a převzal svůj úkol přivolat Elvíru, Vissera a Davida.

 

„To sis nemohl myslet,“ odmítla rezolutně Hermiona. Seděli teď spolu s Ronem ve společenské místnosti. Sirius se rozloučil ještě na prahu Bradavic. Vysvětlil, že si sice vymohl vidět jeho bezpečný příjezd, ale taky musel Brumbálovi slíbit, že až se s Harrym přivítá, pozemky opustí. Jeho zjevná neochota Harryho hřála u srdce. Taky ta otázka, co se mu stalo, po noci, kterou prožil, byla utěšující, třebaže na ni neodpověděl a zamluvil ji. S vědomím, že teď a tady je Sirius v nebezpečí, poslal kmotra pryč.

Tudíž z jeho maličkosti nyní Ron a Hermiona tahali vývoj posledních norvežských událostí, na což se jim Harry snažil odpovědět, jak nejlépe dovedl, aniž se jen otřel o jistou událost na plese. V krbu jim k rozhovoru plápolal oheň a temnota za okny pomalu ustupovala. Harry se na oplátku měl možnost od svých přátel z náznaku dozvědět, jak teď ministr vyjíždí po všem, co se Norvežska týká, a že už spousta studentů Bradavic změnila na ministra názor – k horšímu. A přece měl ten člověk ještě pořád dost velkou podporu.

Dopracovali se v konverzaci tak daleko a sítem prošlo tolik informací v rekordním čase, že se z toho Harrymu už začala motat hlava. Poslední otázka se týkala jeho ujišťování se, zda sňatkem se Snapem neztratil jejich přátelství.

Ronova reakce na něj byla směřovaná spíš k Hermioně, když řekl: „Rozhodl převést svůj ochranářský komplex do patologické úrovně. Ale myslím, že si ho necháme. Co myslíš ty?“

Hermiona Rona při těch slovech plácla po ruce, nicméně se usmála. Prohlásila, že to bylo poprvé, co ho viděla tak úporně se zamyslet nad tím, co chce říct, ještě než to řekl, což může jen chválit, načež se Ron začal tvářit jako bouřkový mrak a Hermiona se rozesmála, na což Ron roztál a… zkrátka se vypařila nejen Harryho obava z odmítnutí jeho přátel, ale navíc zjistil z té krátké hravé konverzace, že přes své tři týdny staré rozhodnutí k nim pořád patří. Jeho svět se zase seskládal do svých rudozlatých barev.

Všechno si pomalu začalo zase sedat na správné místo, přesně jako prach. Jako by prach dokázal vymazat tu cestičku – rozhodnutí vzít si nějakého Snapea, krále kouzelnického Norska. Jak nesmyslnou se zdála právě teď ta představa být! Teď, když se nacházel tam, kde ho něco tak nepředstavitelného nemohlo dostihnout. V útulné nebelvírské společenské místnosti mezi svými přáteli, kam patří. Pořád ještě patří, blažil se tou představou a usmíval se na své dva přátele, jejichž výměnu slov a posunků ani nestačil registrovat.

„Harry…“ ozvala se Hermiona zdráhavě, poté co se ona a Ron nasytili dobromyslného pošťuchování; Harry z toho, jak se tvářila, pochopil, že půjde o něco, co by měl vědět, než se vrátí na vyučování, něco, co si za poslední hodinu a půl nestihli povědět, takže se obrnil a pobídl ji, aby pokračovala, „chtěla bych ti něco…“

A pak, protože Harryho klid nikdy netrvá dlouho a protože novinek je vždy příliš, než aby se k příjemci dostaly ve správném pořadí, odklonil se portrét Buclaté dámy a dovnitř vběhla s ustaraným výrazem ředitelka nebelvírské koleje, profesorka McGonagallová, na sobě měla svůj zelenočerný kostkovaný župan, obočí stažená: „Pottere,“ oslovila Harryho na pozdrav a k jeho dvěma přátelům jen v rychlosti pokynula hlavou, „máte tady návštěvu. A…“ dodala váhavě, načež si odkašlala a rázně pokračovala, „převlečte se do nějakého reprezentativního hábitu. Půjdete ven.“

„Ven?“ polkl Harry; vysílal k ní přitom signály, aby mu alespoň naznačila, co tím „ven“ míní.

„Ven,“ přikývla ředitelka stroze a roztřeseně, aniž si signálů všimla, načež opustila místnost.

 

Neklidná McGonagallová dovedla nervózního Harryho k neklidnému Davidovi.

Muž se mu uklonil, McGonagallová se v rozpacích rozloučila a odešla. „Králi,“ přeměřil si ho rychlým pohledem, „jste očekáván na ministerstvu kouzel.“

„Co se stalo?“ zeptal se Harry vyděšeně. „Kde je ředitel? Kde je…?“

„Jsou na ministerstvu,“ odpověděl lakonicky David a otočil se.

Harry ho chytil za ruku v pokusu zadržet ho a na okamžik oba zadrželi dech, aby si Harry vzpomněl, že nic špatného nedělají. Přesto balkonová příhoda byla příliš čerstvá a tak ruku spustil, když se naléhavě zeptal: „Co se děje?“

David se Harrymu podíval do očí, chvíli prodlel a pak ho požádal: „Pojďme.“

Šli.

A čekali.

A Harry se mohl uchodit… tam, zpátky. S ním čekala Elvíra, pozorovala ho. David stál u dveří. A nic se nedělo. Na tohle ho tady potřebovali mít? Jediné uklidňující na tom bylo, že nečekal před nějakou celou (a že by se divit něčemu takovému nedovedl), ale – jak dobře věděl – před ministerskou kanceláří. I přesto byl nervózní a pochodování zastavit nedokázal.

„Vše bude v pořádku, králi, nebojte,“ uklidňovala ho Elvíra.

„Co tam tak dlouho dělají?“ povzdechl si Harry spíš pro sebe.

„Vyjednávají,“ odpověděl David odevzdaně.

„Dobrá,“ pokračoval Harry v chůzi, „fajn – ale nač tady potřebují mě? Pokud ani nesmím dovnitř, co tady dělám? Ledaže…“ Harry se naráz zastavil a podíval se na Davida. „Ledaže tam mluví o mně,“ splynulo mu ze rtů ohromeně, ta slova zazněla dřív, než je stačil domyslet. David stál jako přimražený, na chvíli bylo mrtvolné nehybno. Které zrušil Harry pár kroky, ráznými, odhodlanými, nezadržitelnými, směřujícími ke kanceláři, a otevřel dveře. Tehdy by ho nezastavil ani ďábel sám. Nikdo se ho v jeho rozhodnosti naštěstí ani zastavit nepokoušel.

A pak uslyšel hlas Severuse Snapea, jak říká: „Taky tady Harry Potter nemusí vůbec žít. Ostatně je králem země, která ho moc ráda uvítá.“

Chtějí, abych žil v Norsku? nechápal Harry.

Vtom se otočil Brumbál. Uviděl ho a… díval se na něj. Snape se po jeho vzoru jen… natočil. Harry si nemohl pomoct. Celou tu zradu, zklamání, bezmoc, vztek – vše to vysílal přímo k Brumbálovi. Jak mohl?

A pak se podíval na ministra. Ten pohled byl dlouhý, nenávistný, obviňující. Ani si nestačil všimnout, jakým výrazem mu ministr odpovídá, a nebylo to důležité.

Elvířiny ruce ho vytáhly na chodbu. Podvolil se, ačkoli dlouho přemýšlel o opaku a tedy dlouho ve dveřích jenom stál. Na chodbě ještě párkrát tam a zpátky přešel, až to vzdal.

Stál u okna a díval se dolů, aniž viděl, a přemýšlel o tom, že nemá větší cenu než pytel soli, který si buď přehodí z ruky do ruky, nebo ne. Proboha – vždyť jeho domov byla tahle země, ne Norsko! A ano, tady ho nemohla spousta lidí vystát… tady se narodili a umřeli mu rodiče, tady se narodil on. Měl tady své přátele, školu. Byl se svou zemí spjatý, aniž o tom doteď věděl. Ale… samozřejmě… opět o tom nerozhodoval on.

Dveře kanceláře se otevřely a z nich vyšli ředitel a Snape, za nimi Visser. Harry vyrazil chodbou pryč. Neutíkal. Jen šel rázně a nezastavoval se.

„Vyhráli jsme,“ řekl ředitel ve snaze o udobření. Ostatní mlčeli.

„Ministr souhlasil,“ pokračoval konejšivě Brumbál. Harry přidal do kroku.

Ředitel taky.

Skončili sami v prázdné místnosti.

„Neměli jsme na výběr, chlapče. Kornelius chtěl…“

„Asi by bylo hodně dětinské, ačkoli jsem snad udělal vše, co jste chtěl, ptát se proč?“ zeptal se Harry zoufale. Odpovědí mu bylo ticho. Uzavřel v sobě většinu reakcí, obešel ředitele a pokračoval v cestě.

Cestě domů.

Jak hořce to znělo.

A přece – aniž si uvědomil, kolik hodin strávil na ministerstvu, jaksi automaticky zamířil na hodinu přeměňování. Lhostejno co má na sobě, lhostejno že nemá nic s sebou. Zaklepal na dveře a za přítomnosti víc než desítky očí se ředitelky své koleje zeptal: „Můžu?“

McGonagallová si ho změřila pohledem a opatrně přikývla.

Vůbec ji neposlouchal. Nedokázal to. Ač se o to několikrát upřímně pokusil. Ani nevěděl, kde sedí, jen že to nebylo vedle jeho nejlepších přátel. A zlé pohledy zmijozelských? Ty mu teď byly u bradavice palce na noze. Musel si pořád promítat, čeho byl svědkem, až už to přestalo bavit, i racionální důvody toho, proč se to dělo. Vystřiženo, bez emocí. A přesto to pořád, pořád nechápal.

„Pane Pottere?“ oslovila ho McGonagallová téměř na konci hodiny. „Můžete?“

Harry si uvědomil, co po něm chce. Vytáhl z hábitu zpomaleně hůlku, namířil jí na kámen. Pomodlil se, koncentroval – snažil se koncentrovat – a namířil hůlkou na kámen, zopakoval inkantaci, která byla v místnosti opakována stále dokola rozličnými hlasy. Všude kolem pobíhali psi. Samí psi. Místo kamene. Úkol byl jasný. A přece, i když dělal to co ostatní, se mu na stole místo psa objevil… kámen s ušima a vrtícím ocáskem.

Malfoy si nemohl nechat ujít příležitost vyprsknout smíchy. Strhl všechny Zmijozely a půlku Nebelvírů.

McGonagallová se zatvářila téměř soucitně. Harrymu se chtělo brečet. Pokud nedokáže tohle… jak chce dokázat porazit Voldemorta? Vládnout zemi? Jeho život se stal velkým výsměchem. Kdy, jak, proč?

Profesorka jeho výkon nějak okomentovala, všichni se pak začali sbírat z lavic – asi zvonil zvonek. Harry položil hlavu do dlaní. Jak dlouho nespal?

Netušil.

Musí vlastně pytel soli spát? napadla ho bizarní představa, než se mu před očima zatemnilo.

03.06.2014 19:13:54
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one