Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


45. Rozhovory aneb něco bys měl vědět, Harry

Děti, večerníček! Aneb moc se omlouvám, moc gratuluju všem za všechny úspěšné zkoušky a všem odpovím v tom momentě, kdy přestanu být tak neobyčejně akční ve vlastním studiu. - Merlo, miluju léto!


Když rozlepil oči, uvědomil si tlumené světlo zpod dvoukřídlých dveří, které tak dobře znal – bradavická ošetřovna. U okna někdo stál a právě ve chvíli, kdy se chtěl zeptat, kdože je ten černý stín, otevřely se jedny z menších postranních dveří, na které Harry neviděl. Ozvalo se zavrčení.

„Tak tady jsi,“ a až tehdy Harry poznal svého kmotra Siriuse Blacka po hlase, nutno podotknout, prodchnutém nepřátelstvím.

Muž u okna se otočil čelem k Siriusovi, navíc světlo z chodby osvětlilo jeho ostré rysy, takže měl Harry o otázku méně, co se týkalo stínu. Byl to Snape.

Vyklenul jedno obočí a s okatým nezájmem se zeptal: „Kdes nechal páníčka?“

Druhé zavrčení.

„O Remusovi budeš mluvit slušně. Pokud ale,“ a v hlase se objevila škodolibost, „počítáš s tím, že tě zase někdo zachrání, musím tě zklamat. Remus a Albus jsou v ředitelně, takže jsme to jen my dva, Srabusi.“

„Záchranu?“ zaznělo překvapeně. „Tu nejspíš budeš potřebovat ty. Čoklové nejsou uzpůsobení ani na mluvený projev,“ řekl stylem, jako že jeho slova za projev nepovažuje, „natož k myšlení.“

Druhé škodolibé nadšení v hlase: „To sis trénoval od té doby, co ses v patnácti podělal přede všemi do kalhot? Mmm, člověk by od tak inteligentního lidského tvora,“ řekl s nedůvěrou ve slově lidského, „očekával duchaplnější proslov, zvlášť když na to ten lidský tvor měl tolik času.“

„Ou,“ Snape se zatvářil, jako by ho zabolel zub, „vrátil ses i z jiného důvodu než mi dokázat, v kolika ohledech selháváš, Blacku?“

„O tom, Snape, nepochybuj,“ zavrčel Sirius. „Skousl jsem, že si tě můj kmotřenec vzal – aby ti zachránil zadek, protože to opět potřebuješ, abychom si, jak se říká, nalili čistého vína. Brumbála stálo hodně sil, energie, přemáhání, času, donucovacích prostředků a jiných, aby mi zabránil zabít tě, jen co tě uvidím. V neposlední řadě si můj kmotřenec zaslouží úctu a respekt a za to, že se obětoval zrovna tobě, navíc můj neskonalý obdiv.         Pro to všechno jsem tě zatím nezabil, ač by to byla pro mě velká satisfakce. Tady ale přestává všechno, ty zmetku jeden. Odmítám se dívat na to, jak se Harry ničí, odmítám poslouchat Brumbála, jeho naléhání, prosby a příkazy, a odmítám dovolit ti dostávat mého Harryho zase a znova na ošetřovnu. Skončil jsi, ty jedna trosko, rozumíš? Skončil. K Harrymu se víc nepřiblížíš.“

Ve vzduchu panovalo napětí. Snape přimhouřil oči, založil ruce na prsa: „Jak mi v tom zabráníš?“

Sirius se proměnil v psa. Jak to Harry poznal? Něco velkého a černého mu přeskočilo přes postel. Snape naštěstí uhnul, jinak by asi vypadal jako ten stolek, před kterým celou dobu stál. Pes zaštěkal a zavrčel – a tentokrát to znělo přímo děsivě.

„Siriusi!“ zakřičel Harry, ale asi ne dost – takový hluk se na ošetřovně strhl.

„Co se to tady děje?“ vykřikla zhrozeně Pomfreyová. „Pánové!“ okřikla je varovně.

„Kdybych ti snad něco chtěl vysvětlovat, Blacku,“ plivl Snape a pokračoval v uhýbání, „ne že bych ti snad něco vysvětlit dlužil,“ dodal a hodil po Siriusovi petrolejku, kterou Sirius překousl ve dví, „řekl bych, že to není moje vina, že Potter neumí poznat, kdy má dost. Ostatně – v tom jste si tak podobní.“ A zase uskočil, když po něm Sirius vystartoval.

„Pánové!“ křičela Pomfreyová a odběhla ke krbu. To už byl výsledek jejich hádky dvě zlomené židle, tři převrhnuté postele a spousta střepů z petrolejek.

„SIRIUSI!“ zaburácel Harry konečně. To ve chvíli, kdy se zdálo, že Snapeovi ukousne ruku. A pak se otevřely dvoukřídlé dveře a Brumbálovo Expelliarmus ty dva odtrhlo.

Remus nejdřív zkontroloval – dost letmo – Siriusovu již lidskou podobu, pak se pokusil zkontrolovat Snapea, když ale ten zavrčel něco ve stylu zkus se přiblížit, vrhl se k Harrymu.

„V pořádku?“ zeptaly se úplňky zkoušené oči a Harry se na bývalého profesora snažil usmát. Viděl ho rád, jen okolnosti byly… a tak jen pevně kývl hlavou, to když zjistil, že nemá sílu promluvit.

„Jen si odpočiňte,“ přiskočila k němu Pomfreyová a nalila do něj jakýsi lektvar, „prošel jste si vyčerpáním organismu. Zdejší návštěvníci by mohli brát více ohledů,“ pootočila hlavu k lidem za jejími zády, to už se ale Harryho oči zavřely.

 

Neměl jste mě nutit být tu s ním, nikdo mě neměl nutit být tu s ním, vysílal Severus signály k řediteli, který je ostentativně ignoroval.

„Jediné štěstí je, že zůstane na ošetřovně jen jeden z vás, a to ten, který to potřebuje,“ řekla Pomfreyová, když Severuse zkontrolovala a podala mu lektvar proti vzteklině (pachatel i postižený se ušklíbli, Sirius jako že odvedl dobrou práci a Severus nad tou ironií, že k Blackovi vzteklina seděla). Severus užuž chtěl říct, že on není ten, kdo má problémy se sebeovládáním, když však zachytil pomněnkový pohled, a ač ho to stálo nadlidské úsilí, svůj poznatek si nechal pro sebe.

„Řediteli, nenechám tady Harryho s ním,“ naléhal šeptem Sirius.

„Měl jsem pocit, že jsi mu za jednu pětiminutovou návštěvu uškodil víc než já za těch dvanáct hodin, Blacku,“ zavrčel Severus.

Blackovy oči vzplanuly: „Jak se opovažuješ?“

„Siriusi,“ zastavil ho verbálně Brumbál, z čehož měl Severus škodolibou radost.

„Ne, vy ne… ne, v tomhle ne – co se to stalo na ministerstvu… proč jste…?“ naléhal zoufale Sirius.

„Siriusi,“ Remus Lupin vystoupil ze stínu u Harryho postele a chytil přítele za ramena.

„Remusi,“ zavrčel nebezpečně a ostře se díval na Brumbála, který mu pohled neochvějně vracel, ale z Remusova doteku se nevymanil a Lupinovi se podařilo vystrkat Siriuse téměř ze dveří, „podívej, už jsme to jednou řešili, víš, že to nemá smysl. Zítra si o tom promluvíte – a ano, já vím,“ zastavil ho Remus, když se Sirius nadechoval, „ale s Harrym můžeš být zítra celý den. Severus bude mít vyučování a Harry bude potřebovat, aby s ním tady někdo zůstal. Svou práci odvedeš, neboj se,“ chlácholil psa vlkodlak a uchlácholil ho až z doslechu.

Severus se zamyšleně ozval: „Bylo jasné, že bude dělat potíže.“

Brumbál, dívaje se na pokrývku, která byla přehozená přes Harryho nohy, řekl: „Je to Harryho rodina. Nemůžeme je odloučit.“

Severus si odfrkl: „My jsme teď vaším přičiněním taky rodina a s Blackem se nesneseme. Nemyslíte, že to pro něj bude horší?“

Brumbál se pousmál a zvedl pohled k Severusovu: „Budete si na sebe muset – všichni – zvyknout.“

„Nebo někdo někoho zakousne.“

„Ale Severusi,“ napomenul ho jemně Brumbál, jako by Severusovu prohlášení nevěřil.

„Nepodceňujte situaci,“ řekl Severus varovně a trhl zdravou rukou, „neidaelizujte si ji. Já a Black se nenávidíme. Na tom nic nezmění ani sňatek s Potterem ani vaše domlouvání.“

Dovádivé jiskřičky vyčuhovaly řediteli z očí: „To se vytříbí, chlapče, jen počkej.“

 

„Co tě to popadlo, Siriusi?“ povzdechl si unaveně Remus za pevně zavřenými dveřmi pokoje, který jim Brumbál laskavě vyhradil. „Copak nemáme už dost potíží – pouštět se do křížku se Severusem? Pokousat ho!“ zvolal, posadil se do křesla a hlavu položil do dlaně, následně jí začal pomalu nevěřícně vrtět. Sirius se na to gesto díval, jako se můra nechá přitáhnout světlem. Na jednu stranu ho nutilo stydět se za své jednání, kterého ovšem vůbec nelitoval, na druhou ho ponoukalo udělat něco bláznivého, jen aby mohl znova pozorovat ten výraz, který Remus zrovna měl a který mu tak moc slušel. „Domníváš se, že tohle Harry ocení?“ apeloval Remus a vzhlédl; tak tohle mělo doslova a do písmene hořkosladkou příchuť. Tímhle, a že jedině Remus něco takového zvládl, dokázal Siriuse přimět litovat svých prohřešků.

„Harry je příliš mladý, než aby…“

„Siriusi,“ varoval ho vlkodlak, takže Siriusovi naskákala husí kůže.

„Náměsíčníku…“ řekl prosebně.

„Žádné další výmluvy,“ zakázal Remus.

„Ale Snape…“ rozhodil Sirius rukama.

„…Harrymu neublíží,“ informoval ho Remus. Přesvědčeně. Přesvědčivě.

Sirius se zatvářil vysloveně zdrceně: „Dobrá,“ připustil, „netroufl by si fyzicky ho napadnout – snad. Ale existují mnohem horší…“

„Siriusi…“ opětovné zavrtění hlavou a povzdech, „Severus Harrymu dluží a dluží i Brumbálovi. Kdyby pro nic jiného, z vděčnosti by si Severus netroufnul Harrymu doopravdy ublížit. Usadí se to, uvidíš. Nezapomínej taky, že to byl Harry, který se pro ten krok rozhodl, a Harry věděl, jaký Severus je. Proto je nasnadě, že až je přestane bavit hádat se… všechno se uklidní. Naproti tomu,“ zvýšil přísně hlas a ignoroval plameny, které tak tajemně osvětlovaly Siriusovu tvář, „jediný důvod, který Severus má, aby neposlal do Azkabanu tebe, je Harry, ale nevěř tomu, že ho Harry bude schopný držet od tebe na dlouho. A to,“ znova zvýšil hlas, když se chtěl Sirius vyjádřit, „jsem ještě nezmínil, jak moc ubližuješ svým postojem Harrymu. Nebo si myslíš, že jim nějak pomůžeš, když Harryho budeš trhat svým směrem proti Severusovi?“ naléhal Remus.

Siriusova hruď se zvedala a klesala v rychlém tempu. Nedokázal jenom tak přejít veškeré nespravedlnosti, seberozumnější to bylo.

„A pokud tě to všechno neobměkčí,“ pokračoval Remus, vnímaje Siriusovo rozhořčení z pouhého zmínění Severusova jména. I to samotné stačilo, aby se stal bytostí reagující, nikoli myslící. Pak jediné, co ho drželo v mezích rozumu, byl on, Remus. A Remus věděl, že chce-li dosáhnout kýženého výsledku, nemůže zmínit Albuse Brumbála coby další pojistku, která Severuse zadrží nevyzradit Siriuse. „A pokud tě to všechno neobměkčí, Tichošlápku,“ zopakoval, „mohl bys, prosím, pro jednou nemyslet jen na sebe, uznat, že Harrymu nepomůžeš, když se necháš znova zavřít do Azkabanu, a přidat k tomu, že jsem ztratil už příliš přátel, než abych musel být zase svědkem toho, jak tě odváží?“

Siriusovi se v ten moment, při pohledu na Remusovu absolutně bezradnou a jakoby bezmocnou – ó jak málo pravdy v tom bylo! – tvář sevřelo srdce. Takový malý, ostrý záškub, který Siriuse nutil zmenšit prostor mezi nimi, a tak pokročil vpřed, a Remuse jejich vzdálenost za každou cenu udržet, a tak vyskočil z křesla a odstoupil. Jako by těch emocí bylo náhle příliš.

„Jen mi slib, že…“ Remus mávnul rukou, neschopen zpracovat pocitovou věc do věty. A přece si mohl být jistý, že tomu jeho tolikaletý přítel rozumí. Přeci nebyl žádný Zmijozel, aby ne.

Sirius se nadechl a roztřeseně vydechl. Slíbil by mu nejspíš cokoli, aby smazal ten výraz zoufalství, který teď vystupoval z Náměsíčníkovy tváře; co může slíbit? Nakolik se dokáže udržet? Pro Remuse? A pro Harryho?

„Jestli mu ten umaštěnec něco udělá… zkřiví mu vlas…“ zavrčel naposled jako pes zahnaný do kouta.

Remus se na něj podíval, drobné vrásky na jeho tváři vykreslily úsměv, když srdečně ujistil Siriuse: „V tom případě bych ti pomohl, Tichošlápku.“

Sirius se v tom momentě uklidnil, povolil svaly a poddal se představě, že vše bude dobré. A kdyby nebylo… měl toho nejlepšího spojence, ušklíbl se křivě na Náměsíčníka.

Atmosféra v pokoji se konečně uvolnila.

 

„Konečně,“ dosedla Hermiona vedle Harryho postele druhého dne. S sebou táhla balík novin.

„Jak je?“ zeptal se ho Ron a po Hermioně pošilhával takovým způsobem, jako by si zase připomněl, jaký je ta holka cvok.

„Je to lepší,“ pousmál se na Rona nejistě Harry.

„Slyšel jsem, že si Popletal zase něco vymyslel,“ povzdechl Ron.

Harry pokýval hlavou, že ano. Pak se zarazil: „Proč? Psali něco v novinách?“ zeptal se a přitom zašilhal po Hermionině balíku.

Hermiona zavrtěla hlavou: „Zaslechli jsme McGonagallovou mluvit,“ – „Ječet,“ upřesnil Ron a Hermiona ho za přerušení zpražila pohledem a ignorujíc jeho nevychovanost, pokračovala –, „s Brumbálem a Snapem. Ptala se ředitele, co se na ministerstvu stalo, když tě donesli na ošetřovnu.“

„Vyčerpání organismu,“ hvízdl Ron, „to jsi to musel na norvežském plese pořádně roztočit.“

Harryho uši zahořely jasnou červení a místnost se rázem oteplila. Štěstí, že jeho vlasy mu uši zakrývaly.

„Ronalde,“ mlaskla Hermiona nespokojeně, nejspíš si Harryho rozpačitosti všimla.

„Co se stalo na ministerstvu?“ zeptal se Ron zvědavě. „Připadal jsi nám dost přepadlý, když ses vrátil.“

Co se stalo na ministerstvu? To byla opravdu dost dobrá otázka. Nevěděl mnoho a i to málo by Rona a Hermionu rozrušilo. Nechtěl to řešit ani se o tom rozšiřovat. Ne teď, dokud neví víc.

Takže tohle a „co se stalo na plese“, bylo aspoň teď zakázané téma. Vrhl zoufalou prosbu o pomoc k Hermioně, která naštěstí pochopila. Ačkoli to bylo z bláta do louže, přeci i ona se ho na to bude chtít zeptat. Nicméně dostal odklad a i to stačilo.

Hluboký a rozhodný nádech následovalo: „Kluci! Pozornost, prosím,“ Hermiona jim před obličejem mávla výtiskem Denního věštce.

„Ale Hermiono,“ protáhl Ron, tentokrát viditelně nepohodlně, „neměl by si Harry raději odpočinout? Vždyť přece…“

„A dost, Ronalde, probírali jsme to,“ zastavila ho Hermiona. „Harry má právo dozvědět se co nejdřív, jaké reakce způsobilo jeho rozhodnutí vzít si profesora Snapea. A navíc – je na ošetřovně. To je výhoda, kdyby se mu přitížilo,“ oznámila věcně a začala se s vysoko zdviženým obočím přehrabovat ve výtiscích. Harry konečně na nejedné titulní stránce zahlédl fotky sebe a Snapea, dokonce i společná fotografie z prvního dne v Norsku byla otisknuta.

„Se vší úctou, Hermiono,“ řekl Ron a v očích se mu zračil respekt, „nejde z tebe strach jen občas, ale vlastně docela často.“

Hermiona se přestala přehrabovat, podívala se dopáleně vzhůru na Rona a hluboce povzdechla, pak pečlivě prohlásila: „Mám ho taky ráda a budu se mu to snažit podat co možná nejšetrněji, ano?“ čekala nadějně na konečné schválení.

„Ehm…“ odkašlal si Harry, „můžu k tomu taky něco… nebo to nějak přestalo být mou záležitostí a mým životem, o čem se tady bavíte…?“

„Promiň, Harry,“ obrátila se k němu Hermiona, „moc se ti omlouvám. My jen že… jsi teď tak zranitelný a…“

„Nebyl jsem zranitelný, když jsem se rozhodl vzít si ho,“ uťal ji Harry. „Takže se přestaň vymlouvat, protože to napětí vážně, vážně nepomáhá mému zdravotnímu stavu. O co tedy jde?“ kývl k novinám. Vskutku – měl-li na výběr, upřednostňoval vědět. Třebaže si Ronovy starosti vážil.

Hermiona se hluboce nadechla, zadržela dech, bezradně vydechla, zamávala rukama nad výtisky, které přinesla, dost jako když se kuře učí chodit, mimochodem, a pak nešťastně vytáhla jeden výtisk: „Chtěla jsem… mysleli jsme… schovala jsem ti všechno, k čemu jsem se dostala, kdyby sis to chtěl přečíst. Ale tenhle článek to vlastně vystihuje všechno, tak…“

Váhavě mu noviny předala.

Byl to Denní věštec, jehož stránky byly zažloutlé a fotka jeho a Snapea se skvěla přes většinu titulní strany. Datum nasvědčovalo tomu, že to byla první vrána, jež vypustila do kouzelnického světa informaci o jejich sňatku.

Harry se myšlenkami vrátil v čase. V mnoha osamělých hodinách v Norsku se připravoval na to, co si o něm šarmantní Rita Holoubková a jí podobné povahy opět navymýšlí. Připravoval se na nechutné obvinění z perverzností, homosexuality, lží, připravoval se na kritiku věkového rozdílu, na jejich role učitel a žák, snad ho i napadlo, jak průhledná kalkulace jeho sňatek byl a že si to všichni velmi rychle uvědomí. Vůbec ho nenapadlo, že kouzelnický svět nejen nevěděl o Popletalově pokusu odstranit Severuse Snapea z cesty, vůbec nepomyslel na to, že drtivá většina lidí neměla ponětí (třebaže věděl), že je Severus Snape králem Norvežska. Snad jen hádal, že by mohla být propírána Snapeova minulost coby Smrtijeda a posluhovače Voldemorta.

A přestože se o každém tématu, které Harry vymyslel, přinejmenším zmínili, urazilo ho a šokovalo, o čem hlavně noviny hovoří.

Snapeovo kralování vzali se suverénností a samozřejmostí, jakou by od lidí, kteří nevěděli, kdo se stane norvežským králem, dokonce předpokládali změnu formy vlády, nečekal. Vypadalo to, že naprosto neřeší románek studenta s profesorem, což by je podle Harryho zkušeností mělo minimálně zarážet. Na věku se jim nezdála maximálně uvědomělost výběru Harryho Pottera. Nad formulací „v tak mladém věku dal přednost povinnostem před radovánkami mládí“ se mu udělalo zle. Znělo to přesně tak, jak tvrdil Snape: Harry si podle nich krále Norvežska vzal buď pro peníze, moc anebo pro – jaký nesmysl! I bez Snapea byl až příliš známý – společenské postavení.

Zdálo se, že všichni věřili oficiální verzi s dvořením beze svědků, zásnubami a poté se sňatkem. Že tohle nikdo nezpochybňoval, bylo rovněž zvláštní.

Přesto… to nejpřekvapivější, co ho za tichých chladných temných nocí v Norsku ani nenapadlo, co mu nicméně z novinového článku, jenž mu Hermiona ukázala, přišlo jako největší výtka, bylo, že se kouzelnická Británie cítí rozhořčená a zrazená Harryho volbou manžela.

Vzhlédl a podíval se na Hermionu pro potvrzení – anebo raději vyvrácení – domněnky. Ale Hermiona se po krátkém očním kontaktu odvrátila. Dost jasné potvrzení.

„Co mi vyčítají?“ domáhal se Harry, když se nikdo neměl k vysvětlení.

„Není to zřejmé?“ zeptal se Ron naléhavým hlasem.

„Ne, to není,“ řekl Harry rezolutně a zavrtěl hlavou.

„Mohl… mohl sis vybrat kohokoli jiného,“ nadnesla Hermiona jemně, ale naléhavě. „Kteréhokoli krále nebo královnu. Nebo ještě lépe – abys působil skromným dojmem – někoho úplně obyčejného. Ale ty… proč zrovna král Norvežska? Není to provokace? Není to úmysl? Není to spiknutí? Není to tah? Máš Britů plné zuby? Vždyť víš – měl jsi vědět – jak moc se Norvežsko a Británie nesnáší. Místo toho zase jednou přijdeš a porušíš pravidla. Co tím sleduješ? Co naznačuješ? Jak moc pohrdáš Brity? Jak ti na nich nezáleží? O co ti jde? O koho? Budeš se ještě starat o Temného pána, nebo nás v tom necháš? Co bude tvůj další krok? Budeš intrikařit proti Británii? Poškodíš ji? Pro koho se rozhodneš, budeš-li muset mezi zeměmi volit…?“

„Přestaň, dost, to stačí!“ vykřikl Harry a posadil se na posteli. Jeho hlava byla plná kovářů, kteří bezohledně bušili kladivy zaráz, plná otázek, které si nepoložil a jejichž důležitost vůbec nebral v potaz, otázek, na které neměl odpovědi! „Takhle to nebylo, vy to víte. Že to víte? Byli jste tam…“ zoufale se na ně zahleděl. „Věříte mi?“

„Harry!“ a Hermiona, když viděla, co způsobila, vrhla se mu do náruče. „Ovšemže ti věříme. To všechno jsou otázky tisku… neměla jsem v něm tak dlouho ležet… měla jsem počkat… Harry, prosím, nezlob se,“ zavzlykala mu do ramena. „Odpusť.“

Harry si zpětně omámeně uvědomil, jak musel vypadat, když na něj Hermiona takhle zareagovala. A přesto si nemohl pomoct, vzhlédl a podíval se na svého nejlepšího přítele s otázkou: „Věříš mi?“

Ron nespokojeně mlaskl a sednul si k nim na postel: „Tohle všechno je vliv novin – a máš pravdu, Hermiono, pro příští století ti jakékoli výtisky zakazuju číst,“ otočil se na ni přísně, ale jeho pohled zůstal nepovšimnutý, protože k němu dívka byla otočena zády. Vrátil se tedy poučujícím tónem k Harrymu: „Přestože to tak může vypadat, ne všichni cítí vůči Norvežsku nepřátelství. Mnozí z kouzelníků to vážně neřeší. Nebo,“ povzdechl si a smutně se podíval na noviny, „neřešili,“ jeho výraz prozradil ztracenost. Pokud nevěděl, alespoň tušil, co všechno vynesly články na světlo světa, aby to bylo omyto v novém světle. O to víc s Harrym soucítil a byl z nastalé situace nešťastný. Na tváři měl výraz člověka, který druhému vůbec nezávidí, co ho čeká. Když se však Harrymu podíval zpříma do očí, nebylo lze v nich najít zaječí úmysly, ba právě naopak, čišela z nich odhodlanost po boku svého přítele z kdovíjakého důvodu stát: „No a my patříme do té kategorie, která Norům fandí, tak přestaň klást tak pitomé otázky, děkuji pěkně,“ dodal téměř uraženě.

Harry se rozesmál a cítil, jak sebou smíchy cuká i Hermiona v jeho náručí. Natáhl se a poplácal Rona vděčně po zádech. Ron mu úsměv opětoval.

„To je mi propletenec!“ zvolal kdosi.

„Siriusi!“ vyhrkl Harry nadšeně, odhodlaný Siriuse svým momentálním stavem mysli neznepokojovat.

„Sirius?“ zeptala se Hermiona zmateně. A pak: „Do háje, pohyb, Rone! Před pěti minutami začalo vyučování…“ rychle je rozmotala a popadla tašku.

„No a?“ zeptal se laxně Ron a s úšklebkem dodal: „Řekneme, že jsme byli navštívit Harryho. Vždyť je to jen McGonagallová…“

„Ne, je to Snape!“ sykla Hermiona. „Přeměňování bylo před obědem, ty truhlíku!“ a rozběhla se ke dveřím.

„Snape? No tím líp… zůstávám tu. Že ho zdravím a…“

Hermiona se nebezpečně otočila, nějak si pochechtávajícího se Siriuse a Harryho nevšimla, přeletěla místnost, až přistála těsně u Ronova obličeje, vzala jeho batoh, hodila ho po něm a velmi významně (výhružně) řekla: „Tím hůř.“

Ron zamrkal a pochopil, že by mu tenhle důvod nejít na vyučování nikdo z profesorů neomluvil. Tím spíš Snape ne.

To už ho Hermiona popadla za ruku a táhla ho ke dveřím, odkud se konečně rozeběhli na hodinu.

 

09.06.2014 18:19:25
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one