Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


46. Proč se tolik nenávidí?

Srdečně gratuluji, yellow!


„Ahoj,“ usmál se na Siriuse Harry už podruhé toho dne. „Jaký byl oběd?“

„Výtečný,“ připustil Sirius, „štěněčí granule jsou vždycky pochoutka. Ovšem to, co jsem se dozvěděl, mi zkazilo chuť k jídlu.“

„Co?“ zeptal se úzkostně Harry a zamračil se.

Už ráno mu Sirius řekl, že jeho a Remuse ředitel hned po Harryho kolapsu kontaktoval – Sirius se zrovna vrátil na Grimmauldovo náměstí – a nejasně jim sdělil, že Popletal zase spřádal plány. S tím se Sirius na Harryho obrátil a snažil se z něj vytáhnout podrobnosti.

Harry se přidržel pravdy a odpověděl, že neví, co se v ministrově kanceláři projednávalo, protože tam s Brumbálem nebyl.

Když Sirius konečně přestal naléhat a tahat z něj informace, svěřil se, že jemu a Remusovi dovolil ředitel zůstat na hradě po dobu, než se Harry uzdraví, pod podmínkou, že se bude chodbami pohybovat ve své zvěromágské podobě.

Harry teď upřímně doufal, že za tak krátkou dobu jejich pobytu tady nedošlo ke kmotrovu vyzrazení: „Co se stalo?“

 „Nevěřil bys, co Remus provedl!“ zvolal pobouřeně Sirius a Harry si při tom zvolání proti své vůli ulehčeně oddechl. Pokud něco provedl Remus, nemohlo to mít žádné závažné důsledky, i když to Siriuse rozčililo.

„Šel za tím umaštěncem a poděkoval mu za vlkodlačí lektvar,“ nechápavě vrtěl hlavou. „Prý si uvědomuje, jak moc se – jako by to dělal pro Remuse! – obětoval.“

„Remus Snapeovi poděkoval za ten Měsíček?“ přeložil si Harry sdělené, na což Sirius přikývl. „No… to je od něj…“

„Pitomost?“ zkusil ihned Sirius.

„Zdvořilé,“ opravil ho Harry a svou vážnost rozpustil v zářivém úsměvu, který si pro Siriuse schovával. Občas se jeho kmotr choval hrozně a měl tendenci lidi podezřívat, vyjma výjimek, jako byli on a Remus. Ale srdce měl ze zlata. To jen jeho smysl pro slušnost… zvlášť co se týkalo Snapea… pokulhával. Bylo zvláštní, že se Nebelvír do morku kostí narodil ve skrz na skrz zmijozelské rodině.

Až po chvíli zmateného bloumání ve své mysli si Harry uvědomil, že ho kmotr studuje zvláštním pohledem, na jeho povahu neobvykle důkladným, odhadujícím, jako by se snažil vyřešit pro něj nepochopitelnou hádanku, a přitom se zdráhal zeptat se Harryho přímo, aby ho snad nerozrušil.

Proto když tu otázku konečně položil, vzdávaje se tak možnosti přijít na to sám, byla protkaná mírností a pochopením, které od povahy, jakou byl jeho kmotr, Harry neočekával: „Proč sis Snapea vzal, Harry?“

Ta otázka se dala čekat. V průběhu všech těch krátkých setkání nedostal Sirius šanci promluvit si s Harrym o samotě. Přesto na ni Harry připravený nebyl.

V závěsu na kmotrovu otázku mu na mysli vytanuly roky ponižování Snapem; jeho jednání s ním lemované výsměchem a podrazy; ten okamžik, kdy se v ministrově kanceláři omylem dozvěděl, jak málo může mluvit do svého vlastního života; názorné důkazy, že si Snape vezme, co bude chtít, aniž dopustí, aby k tomu mohl Harry říci své – jako když mu na konci svatebního obřadu vpadl do mysli a vykradl Harryho vzpomínky, když Popletalovi naznačil, že jedině Snape rozhodne, kde bude Harry žít, nebo když ho na plese křivě obvinil a vnutil mu své ponaučení, aniž by si Harryho vyslechl.

Dusivý pocit a slzy pálící v očích ho přiměly okamžitě odvrátit pohled k zemi.

Tak takový má teď jeho život být?

Jak může, pro všechno na světě, svému kmotrovi na položenou otázku odpovědět? Jak mu může odpovědět tak, aby se na Snapea rovnou nevrhl a nezabil ho? Jak mu může odpovědět, aby přitom nelhal?

Sevřeným hrdlem ze sebe vypravil slova, o nichž předem neuvažoval: „Naskytla se příležitost zachránit jeho a další lidi, jako on mockrát zachránil mě.“

Sirius zaryl prsty do dlaní, až mu v nich zůstaly půlměsíce, jeho tón nicméně zůstal mírný, když podotkl: „Dalo se mu pomoct jinak.“

Harry si vzpomněl na ten výjev ve Velké síni, ohraný, ale stále přízračný, zvedl hlavu a rozhodně jí potřásl: „Ne, nedalo,“ pravil s jistotou, již vzal kdovíodkud.

„Harry,“ a Sirius k němu naléhavě o krok postoupil, „když jsme někomu vděční, třeba i za život, neznamená to, že se mu musíme bezvýhradně obětovat,“ mračil se, ale jeho pohled, kterým na Harryho shlížel, přesto přetékal láskou.

Měl pravdu, Harry si to uvědomoval, takže řekl: „Já vím.“

„Tak proč?“ neudržel se už Sirius, v jeho očích hrál orchestr hořkosladkých emocí.

A Harry mu poskytl jedinou odpověď, kterou mohl: „Musel jsem.“

Bylo zvláštní, že se Sirius neohradil. Způsobilo to nejspíš něco v Harryho hlase, že dál nenaléhal. Harry sám tu nepatrnou změnu postřehl, ale rozumem to nechápal o nic víc než jeho kmotr. A o nic víc o tom nepolemizoval.

„Siriusi?“ přitáhl Harry po nešikovné pauze zase pozornost k sobě. Měl otázku, která nesnesla odkladu a pro niž právě nastala příležitost. Pustil se do ní po hlavě – protože tak to přeci pokaždé zabralo, nebo ne? „Vím, že jste ty a můj otec Snapea neměli v lásce… doteď ho nemáš rád. Potřebuju vědět… Nemá tvé nepřátelství vůči Snapeovi co do činění s Norvežskem?“

Teprve teď Sirius věnoval haldě novinových plátků víc než jen zběžný pohled. Jeho oči ještě o tón či dva posmutněly.

„To není fér, Harry,“ poznamenal znenadání Sirius a přešel místnost, přisedl si k Harrymu na postel; jeho rtů se dotklo ztrhané pousmání, „prošvihl jsem to. Měl jsem zůstat s tebou, ne hnít v Azkabanu a bojovat s přízraky, jako to udělala má sestřenice. Měli jsme být spolu a mít na všechno čas. Měl jsem tě toho tolik naučit… teď už mě nepotřebuješ.“

„Siriusi, prosím,“ zarazil ho Harry a vrhl se mu do náruče, „potřebuju tě a můžeš, můžeš mě toho spoustu naučit. Jsi má rodina,“ ani nevěděl, kde se v něm vzala ta schopnost utišit kmotrovy vrásky. Třeba to nebyla schopnost, jen bytostná potřeba ujistit Siriuse o jeho postavení v Harryho životě.

Sirius se do objetí opřel, vrátil ho a méně pochmurně povzdechl: „Tohle jsem ti měl říct já…“ kývl přitom k novinám.

„Já vím,“ přitakal Harry, i když v tom neviděl smysl. Bylo jedno, že mu ty informace donesla Hermiona. Siriusova důležitost se tím nezměnila. A přesto Sirius potřeboval slyšet ujištění, které mu Harry momentálně jinou formou nemohl poskytnout, protože nevěděl, co jiného mu má říct.

A pak byl ten melancholický okamžik pryč.

„Ne,“ zahuhlal mu kmotr znenadání střízlivě do ramena. Harry se zamračil a odtáhl, tázavě se na svého kmotra díval, zmatený. „Zášť mě a Snapea,“ a řekl to velmi pevně, držel mu ruce a zdálo se, že je pro něj důležité, aby si v tomto bodě byl Harry jistý, „nemá nic společného s tím, čí jsi král nebo ve které zemi žiješ, Harry. Vůbec se to jeho postavení netýká. Vlastně – někteří Norové jsou docela příjemní chlapi,“ velevýznamně se usmál a pak se štěkavě rozesmál, až Harryho strhl s sebou.

„Musíš vědět,“ zvážněl, když se nadechl k pokračování, „že to, co jsi pro ty lidi udělal, bylo statečné, byla to velká oběť. A přestože se mi nelíbí, že jsi ji podstoupil ty, můj malý kmotřenec, velmi si tě kvůli tomu cením. Ne, Harry, rozhodně nejsem naštvaný… přinejmenším ne na tebe,“ zamumlal si pod nosem. Hlasitěji dodal: „A proti Norvežsku absolutně nic nemám.“

Harrymu se jednak nezměrně ulevilo, že nemusí řešit ještě další pohromu, a jednak zrudl rozpaky pod váhou takové pochvaly.

Sirius byl neobvykle taktní, když si Harryho zase přitáhl do objetí a začal ho poplácávat po zádech, dobrosrdečně se přitom šklebil a pochechtával. Harry se jeho jednáním necítil ohrožený, naopak mu to dalo prostor pro sesbírání se a uklidnění, nadopovalo ho to pocitem bezpečí. Proto se mu nejspíš zdálo, že mu byl sebrán vítr z plachet nebo přesněji půda pod nohama, když Sirius udeřil tou nejnemožnější otázkou, jakou mohl zvolit: „Ještě něco z těch novinářských kachen tě trápí?“

Nemyslel to zle. Ani nepočítal, že Harry v jeho objetí naprosto ztuhne.

Mrače se, Sirius se z objetí znova stáhl a prohlédl si výraz svého kmotřence: „Můžeš mi cokoli říct,“ ujistil ho, „na cokoli se zeptat.“

„Víš,“ Harry povzdechl a odtáhl se od Siriuse ještě trochu dál, „přijde mi zvláštní, že nikdo nevznesl námitku, že si… beru svého profesora,“ připustil.

Sirius přimhouřil oči: „Je tohle jeden z tvých mudlovských předsudků?“ už několikrát Sirius okrajově zaznamenal, že spolu s Harrym narazili na něco, co zjevně spadalo do mudlovských specifik výchovy… dali-li se Dursleyovi považovat alespoň za to, když ne za rodiče.

„Kdyby to byl můj předsudek,“ poznamenal Harry trochu rozpačitě, trochu dotčeně, „asi Snapeovi nic takového nenabídnu.“

Sirius přimhouřil oči ještě o kapánek víc, odsunul stranou svou nevoli vůči prohlášení, že to byl jeho Harry, kdo něco takového Snapeovi nabídl, a informoval kmotřence: „Harry… to, co se stalo, je v kouzelnickém světě považováno za dokonale legální a co víc, legitimní.“

„Jak to myslíš?“

Sirius potřásl hlavou: „Snape je král. Tvrdili jste, že jste prošli celým zásnubním a svatebním rituálem. V očích všech to znamená, že jste neudělali nic pohoršlivého. Kdyby byl jen profesor a ty jeho student a měli jste tajné milostné pletky, bylo by to něco jiného. Způsob, jakým se králové a královny žení a vdávají, v tom je něco symbolicky čistého. Tím, co prohlašujete, říkáte, že jste spolu měli vážné úmysly od prvopočátku. A na to nemůže nikdo nic namítnout, stejně jako nikdo nemůže namítnout nic proti volbě, kterou si král vybírá svého partnera.“

„Kdyby Snape nebyl, kým je, nemohli bychom se vzít?“ přebral si Harry řečené. „Myslím – kdyby nebyl králem?“

Sirius zamítavě potřásl hlavou a vysvětlil: „Šlo by to. Prošli byste jiným typem obřadu a místo zásnubního rituálu byste si museli zformulovat prohlášení a přísahu. Něco, co potvrzuje, že jste… že to spolu myslíte vážně a že vztah nebyl založen na podvodu systému. Že jste nechtěli ovlivňovat studijní výsledky – takové tyhle… záležitosti,“ dokončil Sirius vcelku opovržlivě slovo záležitost, „které by mohly působit konflikty.“

„A co věk? Od kolika let se mohou kouzelníci brát?“ vyzvídal Harry. Váhavě nabídl dodatek: „Vím, že dospělými se mudlové stávají v různém věku. Liší se to zemí, ve které žijí, jejími zákony. Ale jak je to s kouzelníky?“

„Složité,“ vydechl Sirius. „Zákon sice stanovil hranici věku, od kdy mohou mít puberťáci s…“ střelil pohledem po Harrym, jako by si právě uvědomil, že se baví se svým kmotřencem, zakašlal a vyhrkl: „Pro čistokrevné rodiny je důležitější jejich tradice než zákon.“

„Mají kouzelníci na vše tradice?“ usmál se pobaveně Harry. Těžko říct, jestli byl pobavený Siriusovým úhybným manévrem nebo otázkou, kterou nadnesl.

„Jen ti čistokrevní,“ ubezpečil ho Sirius lehce zoufale.

„Jak může být ta důležitější než zákon?“ nechápal Harry.

„No…“ protáhl Sirius a poposedl si. „Magie je pro ně důležitější, protože existovala před ministerstvem kouzel a před zákony. A pak se spoléhají na to, že se to před ministerstvem ututlá, případně že bude ministerstvo povolno… jak byla ta společensky korektní fráze…? Ó! K finančnímu příspěvku nebo lépe: k daru.“

Harry přimhouřil oči: „Nechutné. Ale ne nepodobné ministerstvu.“

„Ne vždy je takové obcházení ministerstva špatně,“ připustil téměř neochotně Harryho kmotr. „Abych odpověděl na tvou otázku,“ jal se Sirius vysvětlovat, „historie mě nikdy moc nebrala, takže se na to můžeš zeptat Hermiony, nicméně od jistého roku se oficiálně požaduje minimální věk čtrnáct let pro uzavírání sňatku. Nezřídka se od té doby stalo, že došlo ke sňatku ve dvanácti letech – zvrhlost, abych se vyjádřil – a některé šťastlivce potkalo to, čemu se říká kostlivec v rodičově skříni nebo malá oběť nebo…“ – a tady to vypadalo, že Sirius na poslední chvíli zastavil jazyk, aby nepronesl jemu dobře známé slovní spojení, které podezřele znělo jako dědicova malá smrt – „no, že když si dotyčný našel někoho, do koho se zamiloval, anebo když dosáhl věku devíti nebo dvanácti let, dozvěděl se od rodičů, že už dávno vdaná, ženatý je. Podle tradice. Takže pokud se do někoho zamiloval, zamilovala, měl, měla velkou smůlu…“ dodal Sirius a zamračil se na pavouka na stěně. „Je to docela častá věc, pocházíš-li z čistokrevné kouzelnické rodiny. Jen málo dětí si dovolí zeptat se na to rodičů narovinu. Někdy se to dozví ve chvíli, kdy si odnesou popáleniny z dostaveníčka, někdy je jim to předloženo jako dárek k narozeninám,“ pěkný dárek bylo to, co si Sirius zamumlal pro sebe.

Pokoj se ponořil do ticha. Měl Sirius podobnou zkušenost, o jaké mluvil? Hádal, že ne přímou, ale že to zažil u svých spolužáků nebo známých. Proto to Harry odsunul stranou, když se pokusil zformulovat další otázku: „A co to… no… že jsme… já a Snape… dva…?“ doplnil otázku zvláštním posunkem ruky.

Čistě náhodou Sirius pochopil, nač se Harry ptá. Už kdysi na to narazili. Zrovna měl jednu ze svých vnímavějších chvilek, jak jim Remus říkal, protože se o to téma skutečně jen otřeli, nicméně i to stačilo, aby si udělal obrázek. Proto šel na jistotu, když se nadechl a spustil: „Nemáme dva tisíce let předsudků jako mudlové, Harry. Pro kouzelníky je normální brát si rovným dílem opačné i stejné pohlaví. Pokud vím, zastáváme k homosexualitě podobný postoj jako starověcí Egypťané – lhostejnost,“ odmlčel se. Pak Harryho ubezpečil slovy: „Věř mi, kdyby čistokrevní kouzelníci měli něco proti homosexualitě, věděl bych to z první ruky. Ostatně i Sra… Snape. A pokud se ptáš, proč se o tomhle v chlapeckých ložnicích nežertuje… zdrženlivost přinesli do naší kultury až kouzelníci vychovaní mezi mudly. A mudlové jsou pořád ovlivnění středověkou úzkoprsostí, i když si to nechtějí přiznat.“

Harry se rozpačitě poškrábal na hlavě a připomněl tím svým hnízdem Siriusovi až bolestivě Jamese. Nečekal, že na smrti nejlepšího přítele ho ze všeho nejvíc zasáhne ztráta možnosti promluvit si s ním. A že zradí Červíček… to ho vůbec nenapadlo. O to horší vše bylo. Neměl nikoho dost blízkého, s kým by si promluvil. Zkrátka… neměl. A i když byli Artur a Molly tak vřelí, nebyli James… do háje se vším, nebyli ani Pettigrew! A on neměl žádného kmotra, který by mu věci vysvětlil, Jamesovi rodiče byli také dlouho po smrti. Nikdo mu nezůstal… vůbec nikdo kromě…

Povzdechl si a na Siriuse Blacka se podíval až příliš vážně ven z okna, kde pro samé myšlenky stejně nic neviděl.

Mávnutím hůlky byl ten zodpovědný on, přitom se na to vůbec necítil. Byl zvyklý dělat hlouposti, za které ho někdo druhý napomenul, vynadal mu a postaral se o důsledky. Harryho miloval, o tom žádná… ale že na něj někdo naloží ještě trápení další osoby a on nebude mít s kým se poradit… to bylo trochu moc. Vůbec nechápal, jak to ti dospěláci dělají, a najednou jím měl pro Harryho být.

Jistě… Remus. Jenže ani s ním nemůže probírat všechno. A Harry byl na některá témata příliš mladý.

Ne, nemůže jít za Jamesem pro radu, ale může se sám sebe kdykoli, při jakémkoli rozhodování, zeptat, co by Remus udělal.

Takže: Co by udělal Remus?

Odpověď se před ním sama rozvinula a on se vytrhl ze svého zamyšlení: „On ti to nevysvětlil, co?“ zeptal se, přestože odpověď znal.

Harry se chabě usmál a místo odpovědi, která se od něj čekala, významně podotkl: „Vidíš?“ a připoutal tou veselostí, byť téměř křečovitou nebo prostě jen znenadání velkou, Siriuse nazpět do reality. „Pořád tě potřebuju.“

Siriusovi se tváří rozlil dravý úsměv: „Přinejmenším k tomu, aby měl kdo zaškrtit Snapea, kdyby ti chtěl ublížit.“

„Siriusi,“ napomenul ho Harry, víc úlekem, že něco chystá, než že by tomu doopravdy věřil. Říkal svým postojem úplně jasně – nepleť se do toho. Sirius tedy zatnul zuby a pěsti a pamatuje na slib, který dal Remusovi, se do toho nepletl. Ačkoli… až jednou Srabuse dostane do rukou. Možná se Harry bál částečně oprávněně. Možná ho všichni usměrňovali částečně oprávněně.

Harry… podíval se na něj oddaně… pro toho by udělal úplně všechno na světě. Viděl, že je přeci jen ještě něco, co ho tíží, a to se mu po tom všem, co probrali, nelíbilo. Mlčky ho k otázce vyzval.

Harry se chvíli na kmotra bez mrkání díval: „Je nějaký zvláštní důvod, proč bych si měl myslet, že já byl pro Snapea lepší volba než třeba… Dean, Zabini nebo Ron?“

Nedůvěřivý pohled se rozpustil v pobaveném smíchu: „To si teda zatraceně piš, Harry.“

„Proč?“ naléhal Harry. „Proč jsem pro něj lepší volba než kdokoli jiný?“ Jsem? stálo za tou otázkou.

Sirius se odmlčel a přejel Harryho pohledem, zastavil se a na něco čekal, a když nic nepřišlo, prohlásil: „Jsi hezčí.“

Harry vytáhl zpoza zad polštář a hodil jím po Siriusovi: „Nedělám si legraci!“ zvolal pobouřeně i pobaveně.

„A co chceš tedy slyšet? Jsi Harry Potter!“ bránil se Sirius.

„Proč se ke mně Norové chovají, jako bych byl ta nejlepší volba pro krále? Ani mě neznají! Neví, co si myslím,“ naléhal Harry, znova vážný.

„Předpokládají, že budeš moct některé věci ovlivnit. Všichni to předpokládají,“ povzdechl Sirius.

„Nechápu,“ připustil Harry nešťastně.

„Tvé slovo má váhu, Harry, proto jsi lepší volba než „kdokoli jiný“. A taky… Popletal a jeho výběr? Co horšího je mohlo potkat? Že by si Snape chtěl vzít Voldemorta?“ nadhodil žertovně to nejabsurdnější.

Že to asi nebyl ten nejlepší vtip, pochopil v momentě, kdy se místo kýženého pobavení Harryho tvář podmračeně stáhla: „Proč je pro kouzelnickou Británii tak důležité, co řeknu nebo koho si vezmu?“

Sirius se znova vrátil k nedůvěřivosti: „Myslíš kromě toho, že jsi Chlapec, který porazil Slizouna nejslizovatějšího v plenách?“ Ale potom mu došlo, že to Harry takhle vůbec nevidí, tak dodal: „Možná proto, že to ti idioti od tebe očekávají zase,“ a nespokojeně si povzdechl.

„Takže… moje slovo má váhu?“ zopakoval a nejasně se mu vybavovalo, že něco podobného mu Snape řekl po cestě do Norvežska. Jen tehdy se mu zdála ta představa daleko vzdálenější, hloupější a přemrštěnější než dnes. I když i dnes byla spíš v rovině fantazie a přehánění skutečnosti. „A kvůli Voldemortovi?“ polo vydechl a polo se zeptal Harry.

Sirius se k němu zpříma obrátil, lehce ztuhlý, v očích stín pronásledovaného, odhodlaný nedovolit, aby si něco takového Harry myslel: „Ne, nejen kvůli němu. Ale připusťme si, že tento aspekt je o něco aktuálnější než fakt, že ze strany otce – jaká to vada charakteru! – patříš do čistokrevné rodiny.“

Harry přikývl a bylo zřejmé, že nepochopil, nač Sirius naráží, když vtipkoval o charakteru. Kdyby ho nepřepadla taková tíseň a smutek, možná by byl s to vysvětlit mu, co tím myslel.  Takhle se na svého kmotřence jen lítostivě díval a neustále si v hlavě přemítal, že ten člověk vzhledem tolik podobný otci není ani trochu James, se kterým o svých rodech často a rádi vtipkovali, se kterým se radil a který mu za jeho chyby pořádně vynadal.

Ne… Harry je někdo docela jiný a Sirius se bude už pro svůj vlastní klid do poslední chvíle snažit přijít na to, kdo Harry James Potter je.[1]

 

Návštěva Rona a Hermiony a rozhovor se Siriusem Harryho unavily natolik, že příležitost odpočinout si přivítal, nehledě na množství jídel, které prospí… což by nikdy neřekl před Ronem.

Usnul, a když rozlepil oči znova vnímaje svět, petrolejky byly rozsvícené, z oken však do místnosti dopadaly poslední paprsky slunce a Remus Lupin seděl u jeho postele.

Když si všiml, že Harry nespí, usmál se na něj a upozornil ho: „Máš tady večeři,“ z čehož Harry usoudil, že mnoho přídělů nezaspal.

„Rád tě zase vidím, Remusi,“ vrátil mu Harry potěšený úsměv.

„I já tebe. Ačkoli…“ rozhlédl se kolem sebe, „nezlobil bych se, kdyby to bylo jinde.“

I podle Harryho se ke shledání dalo najít už jen jedno horší místo, přitakal tedy a pak se omluvně pustil do jídla; přece jen mu vyhládlo.

Remus se na něj pobaveně usmál a tvářil se, jako by v životě nepozoroval nic zábavnějšího než ládujícího se člověka.

Během večeře se do Harryho probuzené odpočaté mysli vkradly nazpátek všechny nové poznatky; hlavou mu táhla konverzace jak s Hermionou, tak se Siriusem. Nemohl si pomoct, když někde v půlce talíře, jehož obsah do sebe naházel úctyhodně rychle, ztratil chuť. Samozřejmě odložení vidličky neuniklo Remusově pozornosti.

„Děje se něco?“ zeptal se starostlivě.

Harry se nyní úplně bez chuti odvrátil od svého talíře. Co získá, když bude tu otázku oddalovat? Jen se tím bude tiše užírat. Navíc Sirius mu na tohle důvěryhodně neodpoví. Dodal si odvahy a zeptal se: „Proč se Sirius a Snape tolik nenávidí?“

„Proč se nenávidí?“ zopakoval Remus Harryho otázku a zamyslel se nad ní, snaže se nazírat na věc Harryho očima, oproštěnýma od všech zkušeností, přivedený pouze k výsledku dlouholetých potyček. „Sirius a James si moc dobře rozuměli,“ spustil Remus, jako by si konečně ujasnil, co říct. „Byly to takové věčné děti, věčně bezradné. A Severuse… zkrátka ho štvalo, že někdo může být bezradný, když on ne, že někdo může být věčným dítětem, když sám Severus dítě nejspíš nikdy nebyl. Přišlo mu nespravedlivé, že se lidé, kterým se dostává všeho, mohou chovat nezodpovědně,“ Remus poklesl hlasem a zaváhal. Ozval se až po chvíli nejistý informací, kterou nabízí: „Mladý Severus se ti hodně podobal, Harry.“

Harry se vpíjel do Remusova pohledu a necukl sebou, když ta slova uslyšel. Remus se ho nesnažil zdůrazněním nějaké podobnosti jeho a Snapea urazit, spíš naopak se snažil Snapea zastat.

Remus pokračoval: „Přebíral na sebe zodpovědnost i za to, co nemohl ovlivnit. Jen oproti tobě byl… uzavřenější. A musel být i mnohem osamělejší. Na většině lidí mu něco vadilo a Severus není ten typ člověka, který se přemáhá předstírat opak. Své okolí si tím znepřátelil. Ani teď se mu s lidmi moc nedaří vycházet,“ řekl a pousmál se, ale v tom úsměvu nebyla žádná pomstychtivost. Naopak byl smutný.

Upřímně řečeno i Harrymu přišlo na tom, co Remus řekl, něco neutěšeného. Dokázal by takového Snapea, který mu byl právě vylíčen, snad litovat a vidět v něm člověka.

Jenže Snape ukazoval světu jinou tvář, která lítost nepřipouštěla. A třebaže Harry chápal, že zrovna o tu nestojí, Snape neměl v úmyslu vzbuzovat ani kladné pocity, což Harryho nutilo zastávat k němu spíš Siriusův provokativní postoj, ne Remusův chápající.

Když nad tím tak uvažoval, uvědomil si, že mu Remus jako jediný říká jménem. Dohadoval se, že by to mohlo mít něco společného s Brumbálem a profesorskou kolegialitou, ale jistě to nevěděl. Klidně mu tak mohl říkat ze stejného důvodu, z jakého ho hájí.

Ale ani ten pořádně neznal.

„Dobře,“ řekl Harry zamyšleně. „Hádám, že si opravdu nemusím dělat starosti s tím, že by se Sirius do Snapea navážel kvůli Norvežsku,“ nadhodil. Jeho logika vycházela z toho, co Sirius řekl v norvežské nemocnici: Že dávno tušil, že je Snape norský král. Pokud byl Sirius zapřísáhlý vlastenec jistý si Snapeovým postavením, mohly být vztahy Norska a Británie důvod jejich vzájemné nevraživosti. Nebo by mohla korunovace Snapea přilít olej do ohně, pokud jistotu dosud neměl.

Tak jako tak by to pro Harryho vztah s kmotrem nebylo dobré, že je teď taky králem Norska.

Na to se do Remusovy tváře vkradl úsměv: „Ne, to opravdu nemusíš. Mají jiné důvody k šarvátkám, než jsou ty záležitosti, které líčí noviny s ministerstvem.“

Harry na to vzhlédl s nečitelným pohledem od svých rukou a zeptal se: „A ty?“

Remus zmateně zareagoval slovy: „Co já?“ a jeho pobavená lehkomyslnost opadla jako voda po povodni.

„Myslíš si, že jsem Británii zradil?“

Remus nakrčil čelo, hluboce se zamračil a odměřeně se zeptal: „Za prvé jak jsi na tohle přišel?“ zněl rozčileně, když dotaz vznášel. „Za druhé kdy jsi ve mě ztratil důvěru?“ následoval přísný pohled, nebo jen smrtelně vážný. „A pak – jak jsi ji mohl zradit, když jí nic nejsi dlužný?“

„Neztratil jsem v tebe důvěru,“ namítl Harry naštvaně a pak se vyčerpáním uklidnil. „To jen ty noviny…“

„Dovol,“ přerušil ho chvatně Remus, „přátelím se snad s novinami?“ naléhal.

„Ne!“ zaprotestoval Harry rozrušeně. Zoufale dodal: „Copak to nechápeš?“

„Zjevně ne,“ odtušil Remus.

„Všichni si myslí, že jsem zodpovědný za Velkou Británii,“ vybuchl Harry. „Všichni předpokládají, že to já zbavím svět Voldemorta a že to musím udělat odtud,“ Remus mu věnoval nesnesitelně soustrastný pohled, při kterém Harrymu došlo, proč Snape utíká před lítostí druhých. Jen aby to zamluvil, prohodil: „Ron s Hermionou za mnou byli s novinami.“

Při pohledu do jantarových očí Harryho napadlo, že mu to Sirius už řekl.

„Och – tak,“ zareagoval Remus. „Tak sem jsi mířil s tou otázkou na nenávist Siriuse a Severuse.“

Harry přikývl a nechal se studovat pohledem docela jiným, než byl ten Siriusův.

Možná se Remus cítil otázkou uražený. Jenže Harry potřeboval znát i Remusův názor na pomyslnou zradu, které se na Británii dopustil.

Možná Remus jen potřeboval delší čas na promyšlení reakce.

Anebo se zlobil.

Anebo všechno dohromady, pomyslel si a pod tíhou pohledu i vlastních myšlenek přiznal Harry sobě i Remusovi: „Trápí mě, že mi nevěří.“

„Mě znepokojuje, s jakou lehkostí si necháváš diktovat život lidmi, již tě jedním dechem označují za přeběhlíka i zachránce.“

Co na to říct? Remus to shrnul přesně.

„Jako by neměli pravdu, že jsem jediný, kdo ho může zastavit,“ trhl Harry rameny.

„Tím, že tě nějak označili, se snažili jen předčit označení Vyvolený, které použili v minulém výtisku, a v následujícím se budou zase snažit trumfnout označení přeběhlík,“ pokrčil Remus rameny a povzdechl si – co jiného zbývalo? Usiloval o to dostat Harryho z pochmurné nálady a sám se do ní zamotával. Hořce i nadějně dodal: „Vždyť víš, kolik si toho noviny navymýšlí. Není radno tomu přikládat váhu.“

„Ale taky vím, kolik jim věří lidí,“ krátce řečeno – všichni.

„No,“ usmál se Remus trochu křivě a trochu upřímně, „já jim nevěřím,“ čímž pevně a jednou pro vždy uhasil Harryho sžíravé dohady, a pak, jako by výhodám dnešního dne nebylo konce, pokračoval, „Sirius je taky nebere vážně ani Severus, ačkoli bude muset začít. Ron, Hermiona, Brumbál, profesorka McGonagallová, Molly, Artur, Weasleyovi vůbec – my všichni věříme tobě, Harry,“ ujistil ho Remus, „všichni tví přátelé věří víc tobě než jim. Přestaň se tím trápit, dobře?“

A Harry se nepřel. Nechtěl se přít ani nechtěl někomu přidělávat starosti.

 

 

[1] Dobře. V téhle části jsem vyřešila mnoho, ale to podstatné a to, z čeho mám radost, je toto.

Ústy Siriuse jsem naznačila, že autorky mnohdy řeší něco, co je a mělo by být normální. Homosexualitu a kouzelnický svět. (Věčné téma. Dokonce i Josephine se omlouvala za to, kolik homosexuálních párů jí v jedné povídce naskákalo.) Místo abych řešila, zda jsou pro, anebo zda jsou kouzelníci proti (tato možnost brzy vypadla), zeptala jsem se sama sebe, co by se stalo, kdyby kouzelníci (jako v Kameni manželství různé kouzelnické země nebyly ovlivněny mudlovským děním) nebyli dotčeni stovky lety úpadku, a dva tisíce let potlačování tohoto aspektu sexuality. A přišlo mi, že takhle nějak by to být mohlo. Co za normu považujeme, nemáme potřebu výrazněji řešit, ne?

A popasovala jsem se s tím, co napáchali v 5. filmu. (Než Sirius spadl za Závěs, oslovil Harryho „Jamesi“, pamatujete?) Mám pocit, že je to něco, co by mohl udělat i ten knižní Sirius. Proto jsem měla potřebu řešit to.

11.06.2014 19:50:15
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one