Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Madame Pomfreyová Harrymu brzy ráno oznámila, že bude během dopoledne propuštěný z ošetřovny, a jedním dechem dodala, aby počkal na profesorku McGonagallovou.

Harry se jí zeptal, jestli neviděla Siriuse a Remuse, na což mu odpověděla, že je: „Ředitel s profesorem Snapem časně ráno vyprovodili.“ To měl tušit – Sirius mu řekl, že tady můžou zůstat do Harryho propuštění. Harry si jen přál, aby se byli rozloučili.

Vytrhl se z úzkosti, kterou mu přivodila starost, zda dobře dorazí zpátky na Grimmauldovo náměstí, a začal přemýšlet o té dobré novince, že bude propuštěn. První část ošetřovatelčina ranního sdělení byla samozřejmě potěšující, už se nemohl dočkat, až si s Ronem zahraje ve společenské místnosti Řachavého Petra, druhá polovička byla ale natolik znervózňující, že se Harry přistihl, jak rozčileně pochoduje po prázdné ošetřovně a přemítá o tom, kdy naposledy za ním přišel profesor, aby ho vyzvedl z ošetřovny, a dospěl k závěru, že se to nestalo nikdy.

Konečně v jedenáct hodin vstoupila jeho kolejní ředitelka rázným krokem do místnosti, ukázala hůlkou na Harryho zavazadla (v něčem byli jeho přátelé k nezaplacení: časopisy o famfrpálu, v něčem se podobali chřipce: učebnice), švihla jí a ona se vznesla do vzduchu, poslušna příkazu. Ještě sama zašla do kanceláře vrchní ošetřovatelky a potom Harrymu pokynula, aby šel s ní.

Mlčky procházeli chodbami, když už Harry ticho nevydržel: „Nezlobte se, paní profesorko,“ oslovil starší čarodějnici se špičatým kloboukem posazeným na hlavě, „ale je nějaký zvláštní důvod, proč jsem nebyl propuštěný z ošetřovny už ráno a proč mě teď doprovázíte?“

McGonagallová se zarazila, rozhlédla se a pohledem se zastavila na Harrym: „Myslela jsem, že by bylo lepší, abych vás doprovodila,“ „ozřejmila“ mu McGonagallová povzbudivě. Povzbudivě?!

„Lepší?“ sondoval zmateně Harry.

Tvář McGonagallové se hrozivě stáhla na znamení bouřky, když konstatovala: „On vám to neřekl.“

Harry nechápavě zamrkal.

McGonagallová naštvaně trhla rukou a podrážděně si posteskla: „Slíbil, že vám to poví.“ Pak se ale podívala na Harryho a znovu se zatvářila způli bezradně a způli soucitně, když hádala: „To vám potom nepověděl ani to, o co jsem ho prosila já,“ zavrtěla hlavou. „Pojďte za mnou, prosím,“ vyzvala ho nakonec rezignovaně a vydala se k hlavnímu schodišti.

Když se schodiště konečně usmyslelo poskládat správně, Harry zamířil vzhůru k nebelvírské společenské místnosti. Po pár schodech si ale uvědomil, že ho McGonagallová se zavazadly nenásleduje, ale stojí o několik schodů níž a čeká, až se k ní otočí.

Ukázal zmateně nahoru a otevřel ústa, aby se zeptal, co to znamená. McGonagallová rozhodně pronesla ortel: „Následujte mě, pane Pottere.“

Tak se tedy nevysvětlitelně ocitli ve změti sklepních chodeb. Harry neměl vůbec dobrý pocit z toho, co mu právě začalo hlodat v hlavě.

Nesebral odvahu a nezeptal se McGonagallové nahoře na ošetřovně a vyptávat se na cizím území se mu zdálo nerozumné, proto si obavy nechal pro sebe do doby, než se zastaví na místě, kde bude bezpečné promluvit.

Dospěli v naprosté tichosti k obyčejně vypadajícím dveřím, které McGonagallová otevřela, nechala jimi proplout zavazadla a proklouznout Harryho, než sama vešla dovnitř a zavřela za sebou.

„Kde to jsme?“ zeptal se Harry se zdáním vyrovnanosti, o kterou ve skutečnosti sváděl těžký boj. Ze všeho nejvíc teď toužil vidět nebelvírskou společenskou místnost, být v ní. „Chtěl jsem si vybalit svoje věci, než půjdu na vyučování…“ pronesl obranně, aniž zatím věděl, čemu se brání.

„Prosím, posaďte se,“ ukázala McGonagallová na jedno ze dvou křesel. Harry si jí netroufl odporovat, nehledě k tomu, že se chtěl pravdu dozvědět co možná nejdřív.

„Věc se má tak,“ uvedla, když se usadila do druhého křesla, „vy a Severus jste teď manželé, proto není praktické ani vhodné, abyste spával ve společenské místnosti.“

Než nad řečeným stačil Harry popřemýšlet, ujelo mu: „A kde tedy…?“

„Tady,“ odvětila McGonagallová, „v Severusově ložnici.“

„V ložnici?!“ vyjekl Harry.

„V ložnici,“ přitakala.

„Ale… proč?“ nerozuměl Harry. „Ani v Norsku jsme nespali v jedné místnosti.“

„Ovšem že ne,“ McGonagallová vypadala pouhou tou představou pobouřená, i když teď Harry upřímně nechápal proč. „Jste králové Norvežska!“

„Přesně!“ zvolal vítězoslavně Harry. A pokud jsou králi Norů a v Norsku v jedné ložnici spát nemuseli, neviděl nejmenší důvod sdílet pokoj tady. Tady nemohlo nikoho zajímat, jestli spolu vychází nebo ne, to v zájmu Norů bylo, aby ano, ale ti je k ničemu nenutili, uvažoval horečně Harry.

McGonagallová vypadala, že něčemu z Harryho logiky porozuměla. Najednou se mírně a vůbec ne pobouřeně zeptala: „Pane Pottere, navštívil jste někdy s vašimi příbuznými hrad nebo zámek?“ víc než co jiného v otázce Harry zaslechl zvědavost.

Harry nebyl tak hloupý, aby nepochopil, že jeho kolejní ředitelka na něco naráží, ale protože ve skutečnosti nikdy hrad či zámek nenavštívil[1], nemohlo mu dojít na co. S očima připoutanýma k zemi zamítavě zavrtěl hlavou.

Chvíli trvalo, než se McGonagallová znova ozvala, a z jejího hlasu bylo Harrymu patrné, že přemáhá hněv: „Kdybyste jich pár navštívil,“ ta zloba, jak Harry rázem pochopil, mířila na Dursleyovy, „věděl byste, že královská ložnice byla oddělená a že manželé spávali každý zvlášť. Bylo třeba zachovat dekorum a mimo zřejmého nebylo potřeba spolu lože sdílet.“

„Mimo zřejmého?“ zostražitěl Harry. „Mimo čeho zřejmého?“

Stalo se něco podivného. Tváře McGonagallové nabraly růžový nádech; přesto se jeho otázce nevyhnula, jako by to udělali jiní: „Většina královských sňatků vznikla dohodou. Ti dva k sobě většinou nic necítili, dokonce se ani nemuseli znát. Nebyl důvod spát v jedné posteli, až na jeden, nejdůležitější.“

„Jaký důvod by mohl být…?“ Harry se zasekl a ztuhl. Horkost se začala plazit k uším a tvářím.

„Správně, pane Pottere. Šlo o plození dětí. Dědice trůnu, především,“ povzdechla McGonagallová v rozpacích nad tématem, odhodlaná jako správný Nebelvír necouvnout.

Harry vykoktal: „Tak proč tady musím spát v jeho ložnici a ne… ve vlastní?“

McGonagallová povzdechla znovu; její zrůžovění se vytratilo: „Moderní kouzelnická Británie má jiné zvyky než královské zřízení. V Norsku jste královský pár, tady u nás jste manželé. Stran společného manželského života není, s ohledem na mladší ročníky, vhodné, abyste přespával na koleji.“

„Manželského života? Co má znamenat tohle?“

„Intimní život,“ řekla McGonagallová bez mrknutí oka, jako by pronesla slovo led.

„Žertujete?“ postavil se před nezapálený krb čelem k McGonagallové. „Jaký intimní život? Copak…?“

„Pane Pottere,“ a to bylo poprvé, kdy Harry vycítil možné nebezpečí, na něž ho právě tato žena jako první upozornila. „Ať je to jakkoli,“ což pronesla, jako by o tom „jakkoli“ nepotřebovala vůbec nic vědět a zároveň jaksi stav věcí tušila, „věřte mi, že nechcete svou větu doříct. Zvlášť obsahuje-li něco, čím by se ministerstvo muselo – a rádo – zabývat.“

Harry nechápavě zamrkal, mysl naprosto prázdnou.

„Pokud nedojde k naplnění manželství, může být manželství anulováno,“ informovala ho unaveně.

Harry ošklivě zbledl. Tak tohle nevěděl. Následně se naštval, obrovsky se naštval. Pokud se Snape rozhodl úplně sabotovat jeho snahu… ne, tohle mu nedaruje, tohle ne. A taky to nedopustí. „Takže?“ vyzval ji nakonec hořce, dobře si vědomý, že na ni se nezlobí. „Co dalšího mi opomenul říct?“

Chvíli bylo prosté ticho.

„Určitě vám nepoděkoval za to, co jste pro něj udělal,“ spustila neochotně McGonagallová, vidíc Harryho rozpoložení.

Její otázce se mohl od srdce zasmát. Vděk? To bylo to poslední, co k němu Snape cítil. Mlčel ale, nechtěl svou kolejní ředitelku zbytečně popudit, aby mu neodmítla říct zbytek.

„Nebýt vás,“ pokračovala opatrně, „Popletal by Severuse vytlačil z trůnu. Anebo hůř – Norvežsko by získalo ještě horší postavení, než už mělo.“

„Huh?“ zareagoval Harry.

McGonagallová se nespokojeně zamračila nad Harryho ubohým vyjadřováním: „Mezi Norskem a naším ministerstvem vládne až příliš dlouho zlá krev. A svět stojí stranou, anebo – když se má vyjádřit – přikloní se k Británii.“

Harry ovládl pocit křivdy a nedoceněnosti a projevil zájem: „Proč stojí při Británii?“

„Považují nás za mocnější kouzelníky s pevným řádem a schopnou, vycvičenou armádou. Norvežsko má rudu – jedině ji, naneštěstí. A svou hrdost, přirozeně. Ale Británie je pověstná svou válečnou silou.“

„To všechno chápu,“ tak nějak, „ale proč by mi měl Sna… proč by mi měl být vděčný?“ zeptal se pomalu.

McGonagallová se narovnala a posunula si brýle na nose: „Tím, že se oženil se Severusem Brit v kouzelnické společnosti tak vážený, došlo mezi zeměmi k něčemu velmi podobnému příměří. V očích světa se Norvežsko povýšilo na úroveň Británie, protože nemůže být užšího spojení než toho, které Severus navázal s vámi, potažmo s kouzelnickou Británií. Proto ten povyk, pane Pottere – změnil jste diametrálně ministrovy plány s Norvežskem,“ vysvětlovala McGonagallová a naléhavě dodala, jako by stav věcí Harrymu potřebovala nezvratně objasnit, „teď už si Británie Norvežsko kvůli rudě napadnout nedovolí. A svět se konečně nebude moci od žádostí Norvežska obracet s výmluvou, že se neodváží jít proti Británii.“

Její vzrušený hlas nenechal Harryho na pochybách, co si McGonagallová o výmyslech z novin myslí. Harry k ní pocítil obrovskou vděčnost. Vděčnost, že někdo, kdo nemusí, kdo k tomu nemá nejmenší důvod, je na Harryho za to, co udělal, hrdý.

„Tak, nechám vás vybalit si, pane Pottere. Zbytek vašich zavazadel na vás čeká v ložnici,“ starší čarodějka ukázala k jedněm dveřím naproti sobě.

„Paní profesorko?“ zpanikařil Harry. Musel něco udělat. Nepadalo v úvahu, aby tady zůstal čekat na Snapea. „Vážně tady musím…?“

„Můžete se zkusit zeptat ředitele, Pottere,“ navrhla McGonagallová věcně.

No tak to zrovna v úmyslu neměl, pomyslel si Harry otráveně. Podraz Snapea byl velký, ale Brumbálův byl víc hořký. Brumbálovi, který ho měl bránit, věřil. Přesto ten člověk seděl se založenýma rukama a nezastavil Snapea, neřekl mu, že Harryho do žádného Norvežska nepustí. Vůbec se ho nezastal.

Takže nebylo myslitelné, aby se vydal do ředitelny a začal fňukat nad tím, kde má spát, když se Brumbál rozhodl ani se nezajímat, kde bude Harry žít.

Najednou mu začalo docházet, co McGonagallová celou hodinu vysvětlovala. Cukat se mu přišlo, jako kdyby nemyslel vážně, co Snapeovi před svatbou řekl. Ale tak to nebylo, doopravdy ne.

Když McGonagallová procházela dveřmi, nechávajíc Harryho na cizím území, ještě na okamžik se zastavila a prohlédla si Harryho od podrážek bot po rozcuchané vlasy, zapadlého v obrovském profesorském bytě.

Odkašlala si: „Jen vás žádám – Severusovi neříkejte, že jsem vám to prozradila. Je na své soukromí citlivý,“ a pousmála se jedním koutkem úst.

Harry souhlasně přikývl. Nechal svou kolejní ředitelku a jedinou jistotu odejít.

Zhluboka se nadechl a osaměle se rozhlédl kolem dokola.

 

Z únavného vyučování a náročné schůzky s Brumbálem se vrátil rovnou do svého sklepního bytu, odhazuje dopis na botník u dveří.

Časně ráno byl donucen spolu s Brumbálem vyprovodit toho čokla a vlkodlaka. Netušil, jakou obsesi si zase Lupin vyvinul. Poprvé, když přišel s tím úděsným děkováním, se mu snažil vysvětlit, že ho nezachraňoval. Rozhodně ne vlastnoručním vybíráním ingrediencí – to dělal čistě proto, že od svých lektvarů očekával jistou úroveň. Nemohl se spolehnout na kvalitu jakékoli přísady.

Asi měl ale tušit, že to Lupin z jednoho strnulého přikývnutí neodtuší, navíc s tím pitomým úsměvem, se kterým odešel.

Dnes ráno zase spustil to své děkuji za všechno, na které mu Severus odpověděl významným pohledem a čekal, až mu dojde, že má být už zatraceně zticha. Došlo mu to. Nakonec. Když Severus pronesl ledové: Prosím, tak Lupin zmlkl. Natáhl k němu ruku, v níž držel dopis, a požádal ho, aby jej předal Potterovi. Nepochybně byl plný srdceryvných slov o tom, jak se nemohou on a Black zdržet; měl-li Potter štěstí, Black si nechal na tlapu nalít inkoust a otiskl ji do dopisu místo podpisu.

Teď, po náročném dni, ho v jeho bytě za odměnu čekala další meta: výstup na téma s vámi bydlet nebudu. Aneb – šťastné dny s Potterem, vítejte.

Severus měl pravdu (samozřejmě a jako obvykle, k jeho vlastní smůle). V jeho křesle u zapáleného krbu seděl Potter s tváří divokou a tvrdou.

Nepromluvil, když Severuse uviděl vstoupit; ani aby ho pozdravil, ani aby křičel. Seděl podivně strnulý, ustálen v očekávání věcí příštích. Dožadoval se čehosi, co Severus nedokázal uvidět při té večerní stínohře.

Poznal přesně ten okamžik, kdy Potter pochopil, že se to, na co čekal, nedozví. Toporně se zvedl z křesla a zamířil do ložnice, která mu patrně již byla známá, bez jediného slovíčka. Jeho tvář se ze své ztuhlé tvrdosti nepohnula o palec.

Na tohle neměl. Na tohle Severus za celý den opravdu neměl. Ten čas po vyučování si užíval jen díky absenci usmrkanců, teď se ale jeden nacházel přímo v jeho ložnici. Jejich král…

Do háje, špatné přirovnání.

Nechtěl předvídat tři kroky dopředu ještě doma, mít k tomu všemu zodpovědnost za cizí život i na svém výsostném území. Bylo to úmorné.

A když si vzpomněl na rozpravu s Brumbálem… začalo mu tepat ve spánku. Velmi mě zklamalo, Severusi, že jsi na to Harryho neupozornil, jak jsem tě žádal. Teď běž domů – a zpytuj svědomí si Severus domyslel sám – a dohlédni, aby se mu nic nestalo a aby se u tebe trochu zabydlel. Mysli, prosím, na to, že je pro něj situace nová. Někdy Albuse neměl rád, vůbec ho neměl rád. Jako by pro něj ta situace nová nebyla. Zvažoval, co za pohromu bude po téhle následovat.

Spadnou mu Bradavice za krk? Staré by na to byly dost.

Znechuceně praštil hábitem o křeslo, ale do ložnice ještě nevešel. Nevěděl, jak dlouho Potterovi zabere vykoupat se a lehnout si, a ani neměl chuť zjišťovat to.

Co jen znamenal Potterův vyčkávavý pohled? Co mu to mlčky vyčítal? Poznání ho udeřilo silou padajícího balvanu a rozběsnilo jeho zjitřené nervy. Copak mohl za to, co si ministr vymyslel? Proč by se on měl omlouvat?

Posadil se do křesla, tvář si položil do dlaně a začal jí mírně třást. Zdálo se, že to na tepající spánek pomáhá. Bedlivě tedy naslouchal, zda v místnosti nikdo další není, když pokračoval v pohybu.

Nemohl přeci ani za to, že Potter napochodoval do místnosti, ve které neměl vůbec co pohledávat, zrovna ve chvíli, kdy už se neudržel a ministrovi zahrozil. Ostatně to přineslo okamžité výsledky, naproti celé Brumbálově diplomatické tirádě. Zrovna v ten okamžik Potter vstoupil a Popletalův výraz, když pochopil, co by mohl svou pletichou ztratit, byl absolutně k nezaplacení. Respektive nechutně chtivý, vědomý si ceny, o kterou svým počínáním může přijít. Vrchol vítězství nastal, když mu Albus opomněl jeho nezdrženlivost vytknout. Neznal důvod, ale zdálo se, že protentokrát mu dokonce nevadila.

Dost. Za takovou dobu by se dokázal svléknout, umýt a převléct i slon. Přestal s potřásáním hlavy a zamířil do ložnice. Chtělo se mu spát. Skutečně hodně se mu chtělo prostě jen lehnout si, zavřít oči a spát.

V ložnici ho přivítala tma a ticho, nerozsvěcel tedy víc než jednu svíčku a s tou se vydal do koupelny, kde se v rychlosti osprchoval, navlekl se do pyžama a zamířil do postele.

Už když si na ni sedal, uvědomil si, že Potter ještě nespí. Unaveně si lehl a přikryl se, zavřel oči a prosil o milosrdné mdloby. Které, samozřejmě, nepřicházely. Nepřicházely hodinu, dvě ani tři hodiny…

„Potřebujete Doušek bezesného spánku?“ slyšel sám sebe pronést do ticha bezedné jámy své temné ložnice.

Potter sebou na posteli škubl, pak jeho tělo ztuhlo. Ležel na opačném kraji postele, zády k Severusovi, zatímco Severus ležel na zádech. Oba co nejdál od sebe. Přeci jen byla tak široká postel k užitku; a to se kdysi opovážil spílat Albusovi za mrhání materiálem.

„Ne,“ dostalo se mu konečně pokrývkami zdušené odpovědi.

Ne?

„Neusnout tři hodiny je pro vás běžné?“ zeptal se uštěpačně a tentokrát nebyl shledán hodným odpovědi vůbec.

Severus se zamyslel. Tenhle druh ticha… to nebylo normální ticho mezi ním a Potterem. Bylo to významné ticho. Přesně jako to ticho, které následovalo poté, co Pottera uspal a nechal odvést na hrad.

Potřeboval spát, ne rozebírat Potterovy pochody!

„K čertu s vámi, Pottere,“ vystřelil do sedu, „za to, že jste vrazil do ministrovy kanceláře, byste si zasloužil školní trest do konce roku. To já bych se měl urážet, ne vy!“

„Za co byste se měl vy urážet?“ vysmál se mu Potter a taky se vyhrabal do sedu. „Chtěli snad vás prodat a uvěznit v cizí zemi poté, co jste jí pomohl?“

„Nebuďte teatrální,“ vyprskl Severus, „nikdo vás nechtěl věznit ani prodávat.“

„Z místa, kde jsem stál, to tak nevypadalo,“ pokračoval Potter; sebejistota jeho slov až zarážející, na to, že ani nevěděl, o co šlo.

Prodán a vězněn – vážně, jen z té představy naskakovala Severusovi husí kůže. Nedovedl si představit, že by se mohlo stát skutečným to, čím Popletalovi zahrozil. Ani nevěděl, co vyhlíželo děsivěji – Potter okupující Norvežsko, nebo Potter, kterého si tam z Británie provždy odváží.

Našel slova své zuřivé obhajoby: „Z místa, kde jste stál, nebyla zjevně vidět spousta věcí.“

„Ano?“ vyzval ho provokativně Potter, a dokonce se opovážil vrátit mu jeho zvednuté obočí.

„To, čeho jste byl svědkem, byla ubohá manipulace,“ informoval Pottera, pečlivě ovládaje svůj návyk upozornit ho na jeho nedostatky.

Jenže místo uklidnění došlo k pravému opaku, když mu bylo do obličeje zapáleně vmeteno: „Manipulace koho s kým?“

Nevznesl obyčejnou otázku. Z pouhého pohledu na něj, z jemného chvění rukou a brady, z odlesku očí, na jejichž přečtení nebylo v místnosti dost světla, z tolik naléhavého tónu to Severus poznal.

Pro Pottera znamenala ona otázka víc, než co stálo za jejich slovní výměnou. Nemohl mu s čistým svědomím odpovědět hned – ne když nyní věděl, že je pro něj odpověď důležitá bytostně.

Nechal ho praštit sebou do peřin, odvrátit se od něj a mlčet, zatímco sváděl boj s chutí, která se vzala kdovíodkud. Chtěl se natáhnout a přetočit Pottera, chtěl přehlušit všechna ta obvinění, na jejchž zaznamenání chabé světlo postačovalo. Chtěl smýt z jeho duše zradu, otřes z nově nabyté nejistoty, obavu o jeho budoucnost, bolest, tu podivnou, neznámou bolest, a říct mu, že…

Že co? Že před ním přestane tajit věci, které se ho týkají? Že k němu bude otevřený? A co asi udělá s tajemstvími, která nejsou jeho, aby je s Potterem sdílel?

Nesmysl. Takový nesmysl; byl pošetilý, že ho něco takového v době, ve které žili, napadlo.

Na druhou stranu… nemá důvod mu nevysvětlit, co a proč se na ministerstvu stalo. Tohle s ním sdílet může. Tohle ano.

A když se rozhoupal a počal natahovat ruku směrem k Potterovi, v ten samý okamžik si uvědomil, že nemůže. Nemůže se ho teď a tady dotknout, oslovit ho se nedokázal přimět. Obojí představovalo překročení mezí. Což nedopustí, nemůže.

S povzdechem, jenž zadusil v sobě, se rozhodl počkat do zítřka. Zítra mu vysvětlí, oč šlo. Pomalu se položil na postel. Zavřel oči.

Jeho mysl začaly zaplavovat nevysvětlitelné výčitky a nejistoty. Poprvé sám sobě položil otázku, zda Potterovi nekřivdí.

Třeba se ocitl v té balkonové záležitosti nevinně.

Třeba Severus udělal chybu, že si v tu chvíli nepřipustil, že Potter lhát neumí.

Neumí, ušklíbl se do tmy. Salazare… ty důvody, proč by podle něj nebylo možné podvést Severuse s Davidem, argumentace tak dětinská, zároveň tak podobná Potterovu uvažování. Navíc Potter podtrženo neuměl lhát, že ne?

Okřikl se – milostné avantýry a manželství se aktuálního problému netýkaly. Nemělo smysl se tím zabývat a plést to do jejich rozhovoru.

Neslyšně si povzdechl.

Ve skutečnosti byl poslední, kdo by záměrně ohrozil oněch pár jistot, jež Potter ve svém životě měl. A třebaže ho vytáčel rád, scéna na ministerstvu nesloužila tomu účelu; o tom musí Pottera ujistit.

S tím si pročistil mysl a počal se přetahovat s Morfeem o spánek. Výsledek byla remíza, jež příští den způsobila Severusovu nevrlost.

Ačkoli… ne, zrovna v tomhle byl Morfeus nevinně.

 

Páteční ráno bylo přiskřípnuto v dusivé sklepní atmosféře. Jejich obyvatelé, zdá se, rozhodli se spolu slůvko nepromluvit.

Černovlasý muž se tvářil otráveně, nevyspale a rozlámaně. Jeho dlouhý černý plášť, nabíraje poryvy vzduchu, spíše plajdal, než by vlál.

Severus Snape zádumčivě usrkával kávu ze svého obvyklého hrnku. Seděl za stolem v poloze posazeného pravítka a celý svět byl z jeho perspektivy ještě černější než obvykle.

Černovlasý mladík na tom nebyl o mnoho lépe – nevypadal vyspale. Rozpoložení se pohybovalo okolo varu. Nevybuchl jen z nedostatku podnětu. Vlasy měl rozcuchanější než obvykle a hábit zežvachlaný v úmyslné provokaci.

Harry Potter naštvaně vycházel z koupelny, ignoruje vzhled její i svůj. Pohyby byly nuceně klidné a plynulé, pohled vzdorně zdvižený. Jeho postoj vyzývavý.

Harry Potter a Severus Snape do sebe toho rána několikrát málem vrazili.

Když se jeden jako druhý probudili a zjistili, že jeden z nich má v posteli vetřelce a druhý z nich, že ani nespí ve vlastní.

Když vstali a oba zamířili ve stejný okamžik do koupelny.

Když se oba rozhodli nechat toho druhého v koupelně jako prvního.

Když si rozhodnutí oba rozmysleli.

Když Severus Snape vyhodil Harryho Pottera z koupelny s prohlášením, že je to jeho koupelna a že Harrymu by to trvalo příliš dlouho.

Když se Harry rozhodl nemít zuby umyté později než Snape, otevřel dveře koupelny a zase je za sebou zavřel, když spatřil, že má Snape kolem sebe jen ručník.

Když se Severus zapomněl, že má v koupelně Pottera, a vstoupil bez zaklepání dovnitř, zrovna když vylézal Potter ze sprchy.

To ráno bylo jako stvořené k výbuchu.

Jenom škrtnout sirkou.

Dráha páně Pottera mířila ke dveřím rovnoměrnou rychlostí. Nic ji nemohlo změnit, vychýlit či zbrzdit. Cílová stanice byla Velká síň, Ron, Hermiona a jídlo. Vše ostatní bylo nepodstatné, vše ostatní se musel vypustit.

Třeba tu černá kaňku kdesi v koutku oka, zamrzlou v pohybu, lepící na něj oči a třímající hrnek.

„Chtěl z vás udělat velvyslance.“

Bum.

Pět slov roztříštilo hrobové ticho, dráha se vychýlila, zkroutila a zamrzla v pohybu. Harry se pomalu otočil.

Snape pořád držel hrnek, jako by se za něj schovával, dlouhé prsty omotané kolem něj. Seděl na židli a pozoroval ho jako šakal svou kořist.

Nic nenaznačovalo, že by Severus Snape právě pronesl slova, která Harry Potter zaslechl. A přece se Harry nepřiměl dělat, jako by nic neslyšel, a navázat na svou původní dráhu. Ne, to už nešlo.

Proto se na něj vyčkávavě zadíval, obezřelý odstup mezi nimi pevně zdvižený.

Popletalova manipulace,“ zdůraznil Severus, jak své včerejší prohlášení myslel.

Harry naklonil hlavu na stranu: „Fajn,“ odpověděl klidně a lhostejně, a otočil se.

Židle táhle zaskřípala, když byla násilím posunuta vzad. Její zaúpění zastavilo Harryho odchod.

„Chtěl jste znát pravdu – máte ji. Tak co se vám nelíbí tentokrát?“

„Co se mi nelíbí?“ vyprskl Harry, na kterého toho zjevně bylo příliš, a otočil se na Snapea. „No upřímně, kde mám začít?“

Severusova odpověď bylo hluboké zamračení. Obešel stůl, opřel se o něj a založil ruce na hrudi.

Vyčkával.

Harry se nadechl nádechem člověka, který si je plně vědom, že dramaty nic nezíská. Až když byl téměř klidný, lehce se chvějícím hlasem pronesl: „Neměl jste právo obejít mě, když jsem chtěl do nemocnice.“

Severus přimhouřil oči: „Nevzpomínal bych váš velkolepý útěk, být vámi.“

„Řekl jste, že mě tam vezmete,“ zavrčel Harry, ignoruje Snapeovu provokaci.

„Vyslechl jsem vás,“ opravil ho Severus.

„Slíbil jste to,“ obviňující ukazovák se vznesl do vzduchu.

„Slíbil jste mi, že mě na slovo poslechnete,“ kontroval Severus.

Harry proťal ukazovákem vzduch a jedovatě poznamenal: „Tohle nemá cenu.“

„Ne, to nemá, když se chováte jako umanuté dítě,“ ujistil ho milerád Severus.

„Měl jsem právo ty lidi navštívit!“ vybuchl Harry nanovo.

„Vážně? Kdo vám ho dal?“ vyzval ho Severus naštvaně.

Harry zalapal po dechu a o krok postoupil: „Pomohl jsem vám vrátit se k nim!“

Tak tohle už byla drzost, i Severus se odrazil od stolu a pokročil vpřed: „Nestál jsem o vaši pomoc!“

„Tak jste ji měl odmítnout!“ zařval Harry v předklonu.

V tom okamžiku místnost zaplnily dva zrychlené dechy a tiše bubnující srdce, pohánějící klokotavou krev.

Harry se narovnal. Severus zkameněl.

„Co po mně vlastně chcete?“ zeptal se Severus ostražitě.

„Co chci?“ Harry zavrtěl nešťastně hlavou. „Chci vědět, proč jsem stál stranou a zase si se mnou nikdo o ničem nepromluvil. Pokud to byla Popletalova a ne vaše a Brumbálova manipulace se mnou, chci vědět, proč jsem stál zase stranou!?“

„Protože jsme o ničem předem nevěděli! Popletal nechal pozvání odeslat v neděli večer, dozvěděl jsem se o tom po příjezdu – v pondělí ráno. Ředitel věřil, že to vyřídíme civilizovanou cestou a nebudeme do toho vůbec muset plést diplomacii. Zmýlil se. Celou dobu se ho snažil přimět k rozumu. Marně. Musel jsem zakročit. Nedal mi na výběr,“ Severus naléhavě pozoroval Harryho uhýbavý pohled. „Kdy jsem vám to podle vás měl oznámit?“

Harryho zaplavila lítost. V tomhle okamžiku snad nedokázal věřit nikomu a ničemu: „Dobře. Uznávám, že jste mě v tomto případě nemohl varovat. Stejně ale chci dopředu vědět, co se plánuje s mým životem,“ řekl pomalu a vzhlédl ke Snapeovi uštvaný pohled. „Ptáte se, co chci. Chci si konečně promluvit o tom, jak vás mám oslovovat před lidmi. Chci vědět, na co si mám dávat pozor. A chci vědět,“ dodal neochotně, „co znamená to s velvyslancem,“ ošil se.

„Velvyslanec je funkce, kterou nebudete schopný vykonávat ani za deset let. Popletal měl jasně v úmyslu využít vaši nezkušenost ve svůj prospěch,“ a pak, protože se Potter zdál pořád neuspokojený odpovědí, pokročil Severus ještě jeden krok kupředu, takže se o jejich vzdálenosti dalo mluvit jako o „blízko sebe“, „svým skrytým úmyslem urazil vás, mě i celé Norvežsko. Mohl bych mu za takové nactiutrhání vyhlásit válku. Přísahám, že jsem tomu byl takhle blízko.“

„Válku?“ vzhlédl Harry prudce, dívaje se Snapeovi opět přímo do očí. „To přeci nejde…“

„Proč by to nešlo?“ sklouzl Severus zpět do medové jedovatosti, zakládaje opět ruce na prsa.

„Tento sňatek přeci válku a napadení Norvežska znemožnil,“ zopakoval Harry zoufale slova McGonagallové, ze kterých měl radost, která ho dokázala uklidnit, a která, jak se zdálo, se právě otřásla v základech.

Severus naklonil hlavu na stranu, zaujatý. Úmyslně nepátral po tom, kde takové informace Potter nabral, a odpověděl mu: „Tento sňatek pouze činí válku nelogickou, ne nemožnou, neodůvodněnou, ne neproveditelnou.“

„Takže… takže Britové mohou dále požadovat skřetí rubíny a válčit s Norskem?“ zbledl Harry.

„Proč by válčili s Norvežskem o rudu, pane Pottere,“ a teď se Severus na Harryho zadíval velmi intenzivně, „když už ji vlastně mají?“

Harry zamrkal: „Jak to?“

„Odkud jste vzal ty informace?“ zapředl Severus s krotkostí hladového levharta.

Harry odvrátil pohled a zarytě mlčel.

„Budiž, pane Pottere. Vysvětlím vám, jaké urážky se Popletal dopustil, abyste to pochopil i vy. Protože mi nemohl vnutit svého příbuzného, toho hocha z Velké síně, pamatujete? Highs se tuším jmenoval. Tak protože mi ho nemohl vnutit a nedostal se k norvežské vládě, snažil se udělat nic nechápající, ničemu nerozumící, ministra a jeho zmocněnce poslouchající loutku z vás. Podle jeho představ byste, kupříkladu, daroval polovinu vytěžených rubínů Británii. Nebo byste ji ustanovil vlastníkem dolů. Odsunul byste stranou mé lidi, nahradil vládu těmi Popletalovými. Ani byste si ničeho nevšimnul a zničil byste vlastní zemi. Ono by stačilo, abyste nevěděl, jak zakročit. V každém případě byste šel ministrovi spolu s námi z cesty. Já a ředitel jsme se jenom snažili zachránit, co se zachránit dalo. Nebo jste měl o tu pozici zájem?“ dokončil a znělo to téměř, jako by se Snape o Harryho názor doopravdy zajímal.

„Nechejte toho, víte, že takhle to nebylo, že proto jsem se nenaštval,“ bránil se Harry.

„No výborně,“ odvětil hladce Severus, z jeho hlasu bylo znát, že Harryho schopnostem věří asi tolik, jako jim věřil Harry sám. „Proto vás jednou a pro vždy varuji – poslouchejte mě, jestli nás nechcete dostat do problémů.“

Na výhružku Harry po Snapeovi střelil naštvaným pohledem, neřekl k ní však nic. Místo toho se zeptal: „Nebyla jiná možnost? Možnost nemávat mu před nosem mým stěhováním?“

Severusovy černé oči potemněly, jejich jízlivé pobavení to tam: „V tu chvíli jsem ji neviděl,“ odpověděl suše. Kdyby ho Potter jen trochu znal, věděl by, že se právě projevila jeho sebekritika.

Harry to vzdal – jen přikývl hlavou a nechal tu záležitost plavat: „Jak vám mám tedy říkat?“

Snape v odpověď něco zamumlal.

Toliko ke konverzaci na úrovni: „Prosím?“ zdůraznil Harry.

„Profesor Snape,“ protáhl Snape pomalu a téměř hláskoval každé písmeno, „jak byste mi asi chtěl říkat?“ zeptal se posměšně.

„Mám vás před svými přáteli, kteří nemají tušit, že je tohle manželství tak trochu podvod, adresovat jako profesora Snapea? Není to trochu… mimo mísu?“ ujišťoval se nedůvěřivě Harry.

Severus zavrčel.

„A před profesory? Přede všemi vás mám pořád nazývat profesorem Snapem? Fajn – a co v Norsku?“ nedal se Harry.

„Před svými přáteli mi říkejte jménem,“ ustoupil Severus a otočil se, vydal se do pokoje pro věci na vyučování.

„A v Norsku?“ naléhal Harry tvrdošíjně.

„Teď v Norsku nejsme,“ štěkl po něm Severus. Proč ho to zajímá?!

Harry se na něj jen vyjeveně díval: „Co máte, do háje, zase za problém?“ vyjel na něj ostře.

Do háje, nemám žádný problém,“ protkl ho Severus patřičně nenávistným pohledem.

„Tak dost, tohle je směšné. Z nějakého pochybného důvodu mi to nechcete říct a já to z vás tahat nebudu,“ Harry se otočil a vystřelil ke dveřím.

„Stůjte,“ přikázal Severus, což nepomohlo, a tak přidal, „stůjte, já vás varuju.“

„Nemáte mě co varovat,“ odsekl Harry.

„JAK. CHCETE,“ zahřmělo. A Severus překonal místnost, práskl již se otevírajícími dveřmi a otočil Pottera čelem k sobě. „Můj králi,“ řekl mu přímo do tváře.

Oba oddechovali, zase vězni své vlastní zloby, Severus ještě doznívajícím rozčilením a Harry úlekem. Čekal, co se stane, co Snape udělá s jeho rukou, kterou drží, co udělá s ním. A přitom na Snapea nechápavě mžoural.

„V Norvežsku mě máte oslovovat „můj králi“,“ objasnil ještě jednou Severus, a pak Harryho pustil. „Mimochodem,“ zavrčel a trhl hlavou k botníku, „Black a Lupin vám tady nechali dopis,“ a s těmi slovy upláchl do ložnice.

Nechtěl mu to říkat, jak se mu příčilo mu zrovna tohle sdělit! Nevěděl, jak dlouho se dal odkládat zrovna tento drobek informace, ale zapíral by ho, dokud by jen mohl. Nechtěl nad Potterem ještě víc kontroly, nestál o ni. Leč, jak se zdálo, přesně tu nedobrovolně získal.

Aby nedošlo k nedorozumění – stačilo mu přesně tolik moci, síly a autority, aby Pottera udržel od smrtelného nebezpečí. Takový rozsah byl přesně vyhovující a dokonale vyměřen. Ale to… „můj králi“ – bylo to nevysvětlitelně ponižující, obzvlášť když Potter měl být označován jen jako „král“.

Tak si žádala etiketa oslovování.

K čertu s etiketou. Pochyboval, že na ni kdo ještě vzpomíná.

A přesto… přesto se Severus návratu do Norvežska obával. Obával se, že jí pamatuje víc lidí, než kolik by si přál. Ne, vůbec se mu nechtělo začít kralovat se vším, co k tomu náleží.

Jenomže… určité povinnosti se oddalovat nedají. Ani Potterovy, a ani ty jeho.

Život je pes.

 

Harry prosvištěl Velkou síní rychlostí kulového blesku a svým dvěma usazeným přátelům naznačil, aby šli za ním, mimo doslech spolužáků. Ti se okamžitě zvedli.

„Harry!“ volala na něj Hermiona, zatímco se ho snažila dohnat. „Harry, prosím – nezlob se. Profesorka McGonagallová nám včera přišla říct, že tě na koleji nemáme čekat…“ vysvětlovala udýchaně.

Harry se zhroutil na prvním opuštěném místě a naznačil, aby si sedli po jeho pravici. Ron ani Hermiona podivné uspořádání nekomentovali. Kolem dokola bylo prázdno a temný strop vyzdobený ocelově šedými mraky sedl náladě.

„Málem jsem se stal občanem Norvežska,“ prohodil Harry pochmurně. Do pozadí zatlačil pocit, že je sledovaný. To momentálně nebylo podstatné.

Ron nechápavě zamrkal: „To už jsi.“

Harry zavrtěl hlavou, ale Hermiona, která pochopila, kde nastal komunikační zádrhel, odmávla Rona vysvětlením: „Ron myslí čestné občanství – nemůžeš být králem země, aniž bys byl jejím občanem. Co tím myslíš ty?“

„Že jsem byl skoro ne čestným, ale skutečným občanem,“ a následně jim povykládal, co se odehrálo na ministerstvu, pokračoval vysvětlením, které dostal od Snapea, a zmínil se i o dopise, který mu zanechali Remus a Sirius. Hermiona střídavě měnila barvy a Ronovy uši plály nezdravou červení.

Na konci vyprávění Hermiona Harryho soucitně poplácala po ruce: „Předpokládám, že včera ve sklepení to nebylo moc příjemné shledání.“

„Nebylo nepříjemné,“ prohodil sarkasticky Harry, „nemluvil jsem s ním.“ Očekával… no, horší reakci než že si Hermiona skousne ret a Ron že ztuhne.

„A co dnes ráno?“ byl Ron tím statečným.

Harry se začervenal, když si vybavil všechny dnešní střety se Snapem. Místo odpovědi, kterou jeho dva přátelé očekávali, se Harryho pohled automaticky stočil k dění ve Velké síni, zejména k hlavnímu stolu; mozek povrchně zaznamenal výměnu pohledů Draca Malfoye a Blaise Zabiniho, než se Harry vyklonil a se vzrůstajícím zamračením pozoroval Snapea.

Potter už seděl u nebelvírského stolu, když Severus vrazil do Velké síně jedním z postranních vchodů pro profesory. Vtíravý pocit nenápadného sledování hodil za hlavu. Posadil se na své obvyklé místo, momentálně mezi Poppy a Minervu, po pravici Brumbálovi. S nelibostí shledal, že snídaně většiny studentů je sladká, což věstilo problémy s hyperaktivitou do blízké budoucnosti. Sám raději sáhl po prvním poháru s tekutinou, který byl jeho.

Potter. Proč ho jen musí neustále vytáčet? A proč musí apelovat na jeho svědomí a city, vyvolávat v něm výčitky? Neulehčuje mu to, přesně naopak, a přitom Severus je tím, kdo…

Grep? Od kdy se na snídani v Bradavicích používá do džusu…?

„Poppy?“ řekl to pomalu a nezúčastněně, když jí pohár posunul pod nos. Hlavou byl natočený k ní, ale očima prozkoumával Velkou síň. „Zůstaň v klidu,“ nařídil.

Cítil, že se mu začala točit hlava. Špatně se mu dýchalo a pochopitelně i mluvilo, onen pocit se zhoršoval každou vteřinou: „Někdo mi otrávil…“ nedořekl. Jeho zorné pole obestřela nepříjemně vervní tma, jež pohltila všechny zvuky.  

 

 

[1] Na mou obhajobu: v Kameni manželství Harry ani nevěděl, jak vypadá Londýn. A zatímco si myslím, že byť i jen z prvních pěti let primary school by tohle Harry prostě věděl, souhlasím s Josephine, že Harry byl více týraný tím, co mu jeho rodina nedala, než tím, kolikrát byl bit. A já se domnívám, že je velmi reálné, že Harry, který se téměř nedostal v jedenácti do zoo a místo zmrzliny mu bylo podstrčeno „laciné citronové lízátko“, se do žádného hradu či zámku nepodíval. Už jen proto, že za Harryho lístek mohli Dursleyovi koupit Dudleymu suvenýr z „fyzicky i psychicky náročného“ výletu.

A kdo ví – třeba se o tak temná místa raději nestarali.

10.07.2014 22:31:11
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one