Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


„Honem!“ vykřikla madam Pomfreyová, jejíž hlas zazvučel mocně síní a přerušil nechápavé a plané zírání studentů i profesorů.

Harry, který okamžitě vyskočil ze svého místa, asi shodil pár pohárů s tekutinou na zem. Ignoroval to. Rozběhl se za ošetřovatelkou a ředitelem, na něž směřoval svou otázku chvatnou: „Co se děje?“

„Zdá se, že profesora Snapea někdo otrávil. Albusi? Víte…?“

Brumbál jí podal pohár místo odpovědi: „Musím jít zjistit…“ ani nedořekl a oddělil se od skupiny doprovázející Snapea.

Harry se dál nevyptával – utíkal po boku Pomfreyové na ošetřovnu, kde mu před nosem byly zabouchnuty dveře.

„Pane Pottere,“ dostihla je McGonagallová.

„Co se mu stalo?“ naléhal Harry.

„Já nevím, pane Pottere,“ zahleděly se na něj její obvykle přísné, dnes soucitné oči. „Vypadá to na pokus o otravu.“

„Ale jak se sem…? Kdo…?“

„To se ředitel snaží zjistit,“ ujistila ho. „Měl byste jít na hodinu,“ dodala po krátké odmlce.

„Zůstanu tady,“ odvětil Harry neoblomně.

„Pane Pottere, ničemu nepomůžete, pokud…“

„Je to můj manžel,“ zasáhl nekompromisně Harry.

McGonagallová se podívala na mlčící a po dechu lapající Hermionu a Rona. Místo hádky svolila ke kompromisu: „Zůstaňte, dokud Poppy nestabilizuje jeho stav. A pak se vraťte na vyučování. Pochybuji, že by váš… manžel,“ a při těch slovech se potutelně usmála, „chtěl, abyste zmeškal další vyučování.“

Harry bezmyšlenkovitě přikývl.

„Slečno Grangerová, pane Weasley – buďte tak laskavi a… doprovoďte potom pana Pottera na hodinu,“ s tím odešla.

Ron uznale hvízdl: „Omluvené hodiny od McGonagallové! To si nechám líbit.“

„Ronalde!“ praštila ho Hermiona po ruce. „Pokud nás tady s Harrym nechala, znamená to, že má obavy o stav profesora Snapea. Navíc byl už podruhé v krátké době otráven člen školy kdovíkým,“ mávala rovnou rukou, aby zastavila Ronovy snahy pomoct jí vzpomenout si, že za vše může Voldemort. „A dokud se to nedozvíme…“

„Jo, jo, chápu to, chápu, stačí!“ bránil se Ron, když se zdálo, že mu Hermiona míní omlátit o hlavu všechna slova světa – nebo minimálně ta anglická.

Hermiona byla načervenalá rozčilením.

Ron se tvářil omluvně, ale spíš se snažil neschytat to.

A Harry… Harry byl pobledlý, zmatený a nervózní.

Jak se mohl Snape nechat otrávit? Kdo na tomhle mohl mít zájem? Jak se dostal na hrad? Znali ho? Jak mohou být v bezpečí studenti, pokud ani Snape nedokáže zabránit, aby ho někdo otrávil na hřišti, které má znát jako lektvarista nejlépe ze všech?

Jak to mohl dopustit?

Přitáhl si hábit blíž k sobě a založil si do něj ruce. Něco mu říkalo, že tady ještě pobude.

 

Mohlo být už deset nebo jedenáct hodin a Harry téměř vychodil do podlahy rýhy, když se dveře ošetřovny otevřely: „Bude v pořádku,“ řekla Pomfreyová. Dodala: „Pokud ho chcete navštívit, pane Pottere…“

Harry byl tou dobou už uvnitř. Severus Snape ležel na bělostných prostěradlech, pleť s nimi splývala a černé vlasy kontrastovaly: „Co se stalo?“

„Někdo vyměnil poháry s pitím – v citrusu se jed skoro nepozná, chutí ani při testech. Severuse nejspíš varovalo, že citrusové džusy skřítci nepřipravují, takže stihl říct své podezření mně. Uvědomil si to téměř pozdě. Je štěstí, že je tak velký bojovník.“

„A bude…?“

„Jak jsem řekla, pane Pottere – bude,“ její slova a tón nepřipouštěly pochybnosti.

„Kdy se probudí?“ zeptal se Harry a odpověď ho vážně zajímala, jen… Snape teď vypadal tak neSnapeovsky bezbranně a klidně. Zranitelně, jak tam tak ležel, oddaně, dalo by se říct. Ten pohled Harryho trochu fascinoval, i když z velké části patřil spíš do říše jeho fantazie než do skutečného světa, kterým Severus Snape kráčel a rozdával při tom školní tresty, jedovatosti a úšklebky.

„K večeru, řekla bych. Teď ho nechejme odpočívat, dobře?“

Harry přikývl a odtrhl od něj pohled: „Přijdu.“

Madam Pomfreyová se usmála a rychle úsměv schovala za profesionální přikývnutí.

„Tak jak to vypadá?“ tahala z něj Hermiona informace, jen co vyšel z ošetřovny.

„Prý bude v pořádku,“ odvětil Harry zamyšleně.

„Když to říká Pomfreyová, tak bude,“ poplácal ho Ron povzbudivě po rameni.

„Mrzí mě to, Harry,“ povzdechla Hermiona po jeho levici.

„Co tě mrzí?“ zeptal se Harry.

Hermiona se nejistě ošila: „Ať se dnes ráno mezi vámi stalo cokoli, byl jsi z toho rozrušený. Myslím tím – mrzí mě, co se profesoru stalo. Měli jste mít čas si promluvit…“

„Mluvíš, jako by umíral,“ odfrkl si Harry a přidal do kroku.

Hermiona ho chytila za ruku a zastavila ho: „Kdyby umíral, nikdy bych si neposteskla, že jste si něco nevyříkali, Harry Pottere, co si o mně myslíš?! Ne, to ne, Harry,“ dupla a naléhala, „profesor bude v pořádku. Och, pojď sem!“ a přitáhla si ho do objetí. Do té doby Harry ani netušil, jak moc potřebuje utěšit nebo že je mu skoro do pláče. „Vím, že ses lekl,“ řekla útěšným, melodickým hlasem. „To nic není, všechno bude v pořádku.“

Ron stál opodál, uši rudé, ruce v kapsách; rozpačitě ty dva sledoval.

Nebrečel. Jistě že ne. Pomalu se uklidnil, nabral sílu a sebeovládání a zahučel do Hermionina ramene prosté: „Děkuju.“

Hermiona se odtáhla a s úsměvem, trochu nuceným, trochu od srdce, zanotovala: „Vždycky, Harry.“

Zazvonil zvonek a v tu chvíli se na chodbu vyvalili studenti a vytvořili dva souvislé proudy opačného směru.

„Musím si ještě pro věci. Potkáme se na chodbě před učebnou!“ křikla Hermiona a odběhla, zatímco Harry šel s Ronem na chlapecké záchodky. U klosetů se srocovalo neobvykle mnoho lidí a na kabinky se stála fronta. Naštěstí se lidé střídali rychle alespoň v kabinkách, tak Harry i Ron zapadli tam.

Harry si povzdechl, opřel se o zavřená dvířka a nadechl se, aby se uklidnil. Pokud se na téhle škole nedá zajistit, aby se netrávili studenti, a pokud se někomu podaří otrávit profesora lektvarů… kam dospěli? A kam ještě dospějí? Cítil se unavený a zbytečný.

A Snape vypadal… tam ve Velké síni vypadal… tak, jak by Severus Snape vypadat neměl. Severus Snape zkrátka u hlavního stolu, mezi kolegy, neztrácí vědomí. Bylo to všechno tak absurdní! Naprosto špatně.

Zpozoroval, že se mu rozklepala ruka. Otřásl se, zhluboka se nadechl a až teď, až když už bylo po všem, si Harry uvědomil, že měl o Snapea přes to, jak ho vytáčel, strach.

Ron byl o něco rychlejší a záchodky se před chvílí vylidnily (otevřely se dveře, ustal hluk a výbuchy špatně tlumeného smíchu).

Ještě jednou se Harry nadechl na uklidněnou a vyšel ze dveří k umývadlu, kde si umyl ruce a letmo se podíval na Rona, který se nějak podivně lepil na zeď za ním: „Jdeme?“ vyzval ho unaveně a střelil po něm pohledem.

„No… víš, Harry – ještě si potřebuju dojít na velkou…“ prohodil Ron s podivně přiškrceným hlasem.

„Ale neblázni. Vždyť jsi…“

Harry se zaměřil na zeď, o niž se Ron opíral. Až teď si všiml Ronova rudého obličeje a uší, jeho přibitosti na místě a nějaké černé čmáranice, která vyčuhovala i přes Ronovu snahu kolem jeho mohutné a vysoké postavy.

„Odstup od té stěny,“ požádal Harry klidně.

„Já ještě…“ a zmateně ukazoval z kabinky na místo, kde stál a zpět, jako že odejít nemůže a zároveň je zmatený Harryho výzvou.

„Odstup!“ přikázal Harry, přestože to postrádalo rozčilení či energii, rozhodnost nechyběla, tak Ron se neochotně podvolil a odšoural se.

Na stěně byl v geometrických tvarech namalovaný obrázek uzavřený v kruhu dvou střídajících se pohybů. Dvě postavičky, jedna v předklonu s kulatými brýlemi a klikatou jizvou na čele a druhá, stojící za první, pohybující se proti ní tam a zpět; černé vlasy po ramena se houpaly do rytmu s úmyslnou pomalostí znázorňující jejich mastnotu a ostře hákovitý nos dominoval obličeji.

A ta malá čára, která dvě postavičky spojovala, to mohl být jedině… Harryho srdce vynechalo úder.

„Nejde to smazat,“ obrátil se k tomu čelem Ron. „Zkoušel jsem už skoro všechno,“ rozhodil rukama a obrátil se k Harrymu: „Co s tím chceš dělat?“

Harrymu v hlavě šrotovala dvě obrovská kola zároveň, každé řešilo jinou část problému, který se vyskytl a vyústil v… tohle: „Nic,“ řekl dutě a mlha mu milosrdně překryla schopnost vidět a vnímat, co je na stěně nakresleno.

„Jak – nic? Nejde to umýt!“ vyšiloval zpola hystericky Ron. „Myslím, že budeme muset použít Bombardo,“ chvilka, aby se nadechl a otočil k Harrymu, zastavil své šílení. „Vážně mě to mrzí. Jsou to blbečci.“

„Blbečci…“ protáhl zamyšleně Harry. „Blbeček je ten, kdo druhému podrazí nohu, ne někdo, kdo zesměšňuje člověka v bezvědomí.“

Vlastně bylo jedno, zda tohle znázorňovalo antipatii vůči homosexuálům, kolejní rivalitu, závist, žárlivost ať už na Snapea nebo na něj, nesouhlas se vztahem, který by mohl vést k nežádoucí protekci studenta, zklamání nad Harryho domnělou zradou Británie… ano, jeho a Snapeovo spojení bylo špatné na tolika úrovních a přece: jak na tom všem mohlo lidem záležet, když právě dnes jejich profesor téměř přišel o život? Copak… copak všechny důvody v porovnání se situací, ve které byli, nebledly? Nebo je tolik lidí tak moc nenávidí?

Ať byla ta malůvka číkoli, třeba to bylo i kolektivní dílo, někdo se s ní dost sekl v načasování a hodně přestřelil.

Ron zalapal po dechu, když Harry zamířil ke dveřím: „Chceš to tady nechat?“ ale to už byl Harry pryč a Ron ho musel na chodbě dohnat.

Harry se venku rozhlédl tam a zpátky. Jako by čekal, kdo se k obrázku přizná, a jako by všichni čekali, že Harry vzteky vybuchne. Najednou ty lidi nepoznával, byli mu vzdálení a neznámí, neodhadnutelní.

Najednou jim vůbec nedokázal rozumět.

 

Když Albus Brumbál vstoupil do kuchyně bradavické Školy čar a kouzel, jejímiž stálými obyvateli byli odjakživa domácí skřítkové, tvorové oddaní své práci se zakořeněným smyslem pro své povinnosti, naskytl se mu pohled na čistokrevné šílenství. Kvil, jekot a nářek se ozýval ze všech stran. Jedni skřítkové pobíhali tam a zpátky, jejich čela svraštělá soustředěním případně rozčilením, druzí postávali a mračili se do země, odmítali konverzaci, třetí spolu živě diskutovali, zatímco čtvrtí se bez okolků hádali, pátí se spolu nebavili a někteří štkali a utírali si nosy a oči do předmětů, které byly po ruce – do utěrek, ubrusů a svého oblečení. Ani jeden z nich si ředitele nevšiml, ani jeden mu nepřišel nabídnout jídlo či pití a nenutil ho posadit se – nedostatek pohostinnosti ostře kontrastoval s jejím obvyklým přebytkem.

Pozdvižení, kterého byl Albus Brumbál svědkem, probíhalo cele a vyžádalo si krajního soustředění všech přítomných.

Takže si Albus Brumbál taktně odkašlal. Což nepomohlo – v místnosti byl příliš velký ruch.

Odkašlal si tedy ještě jednou, hlasitěji. A když ani to nepomohlo, místo ticho, které plánoval zakřičet, požádal prostě: „Pozornost, prosím.“

Jak se ukázalo, mohl rovnou použít ohlušující Bombardo. Skřítkové, všichni do jednoho, ztuhli a obrátili své oči velikosti podšálku k řediteli školy, šokovaní do morku kostí. V nastalém tichu vypadla někomu z ruky lžička. S nevinným cinknutím, jež se v mocné ozvěně odrazilo od stěn, dopadla na zem. A pak to začalo.

Jeden přes druhého Brumbála atakovali vším, co měli na srdci, takže si Brumbál už nemohl vybírat: „Ticho prosím!“ místnost zase ztichla a záplava podšálků na něj vyčkávavě vzhlížela. „Děkuji,“ oddychl si Brumbál a přejel místnost pohledem. Zdálo se, že jsou zde přítomní všichni hradní skřítkové.

„Kdo z vás dnes servíroval profesoru Snapeovi jeho snídani?“

Chvíle ticha a pak nesmělé: „Já, Albusi Brumbále, pane. Winky,“ popošla malá domácí skřítka kroutící svůj oděv mezi prsty.

Dvě tři sekundy ticha stačily k tomu, aby se Dobby vydal Winky na pomoc. Chrabře popošel dopředu, zastřihal ušima, svou malou pěstičku přikryl druhou rukou s dlouhými prsty – gesto pro něj tak typické, jako by mu byla zima – a řekl: „To nebyla Winky, Albusi Brumbále, pane, Winky je dobrá domácí skřítka, věrná a oddaná. Byl tu někdo jiný, jiný domácí skřítek, pane.“

„Jiný domácí skřítek?“ podivil se Brumbál nahlas a zamračil se.

„Znám ho,“ ozval se potvrzující, hluboký chraptivý hlas podobný žabímu kvákání. Vodnaté šedé oči se na Brumbála nehnutě dívaly, když pokračoval: „Viděl jsem toho skřítka v domě pánů Malfoyových.“

„S kým tam přišel, Kráturo?“ zeptal se ho Brumbál.

„Neviděl jsem jim do obličeje. Návštěvy pánů Malfoyových zřídka nenosí kápi, kam až sahá přítomnost domácího skřítka. Nikdo nevyslovil jejich jméno. Ale já přesto vím, že to byl skřítek jednoho z těch lidí, co si říkají Smrtijedi,“ náhle skřítek Krátura zamrkal, uklonil se, až se čelem opřel o zemi a dodal uctivě, „pane.“

Brumbálova tvář potemněla. Že nešlo o náhodu, i jak se sem dostal, bylo jasné od začátku. Tom měl plus, že na to přišel, a jeho to nenapadlo, starého hlupáka! Otázka ovšem zněla…: „Děkuji ti za informace, Kráturo, byly vrcholně cenné,“ i on se skřítkovi mírně uklonil a pak se zeptal ostatních, „viděl toho skřítka někdo z vás odcházet?“

Dobby iniciativně přikývl, uši mu při tom pleskly o tvář.

„Proč mi nikdo nic neřekl? Proč mě nikdo nezavolal?“ zeptal se Brumbál.

„Vůbec jsme netušili, že je mezi námi někdo cizí. Došlo nám to, až když se přemístil, pane, nestihli jsme pro vás přijít,“ Dobby vzal do obou dlaní svá ušiska a bolestivě potáhl. „Mrzí nás to, Albusi Brumbále, pane,“ zakvílel skřítek.

Brumbál se zachmuřil: „Viděl ho tady… možná ty, Kráturo… někdy někdo předtím…?“ a očima obsáhl celou kuchyň.

Zamyšlené ticho následovala záplava hlav kroutících hlavou. Jen Winky nevrtěla hlavou, místo toho pronikavě zapištěla, škytla jednou, dvakrát a její oči se naplnily vodou, která posléze zaplavila její tváře; hlasitě se rozbrečela. Mezi vzlyky bylo slyšet, jak ze sebe vyráží slova: „Možná… když… pan Harry… otrávený… já… nevěděla… mrzí…“

Brumbál se zhluboka nadechl. Občas ho sebeovládání stálo nějaké to úsilí. A navíc – skřítka mu neřekla nic, co neměl předpokládat sám. Pokud šlo o jeden zdroj…

„Dobby, prosím, uklidni Winky, ano? Dámy a pánové, potřebuji vaši pomoc,“ obrátil se na ostatní skřítky. A vysvětlil jim, co má v úmyslu.

„Ale pane?“ zhrozil se jeden ze skřítků, když Brumbál skončil. „Nebudeme moct uklízet, nosit na stůl a pohybovat se po chodbách jako správní domácí skřítkové!“

„Nepřeháněj. Třeba si nás nevšimnou,“ řekla další.

„Nevšimnou?! Leda tak tebe – když jsi celý den zavřená v kuchyni,“ ozval se třetí skřítek.

„Někdo to dělat musí,“ odsekla nevrle vrchní kuchařka.

„Prosím, klid,“ přitáhl jejich pozornost Brumbál. „Jde o nezbytné opatření, proto vás nežádám o svolení. Jen vás prosím o podporu,“ řekl jim.

„Ale pane, to kouzlo je náročné. Příliš vyčerpávající,“ řekla s obavami trochu klidnější Winky.

„Já vím,“ odvětil Brumbál. „Ale není nemožné.“

„Budete oslabený,“ namítl Dobby. „Není jednoduché ho jen vyvolat, natožpak udržet. Pan Abraxas Malfoy ho jednou zkoušel a vydržel to jeden týden.“

„Proto se s vámi radím. Nechci bojovat ještě proti vám,“ vysvětloval jim Brumbál. „Čím méně odporu a více podpory, tím snazší to bude pro mě,“ přehlédl je jedním pohledem a následně změnil taktiku. „Za tuto školu mám zodpovědnost. Pokud někdo usiluje jejím obyvatelům o život, musím zasáhnout. A vy byste mi v tom měli pomoci,“ modré oči přejely zkoumavě všechny přítomné.

„Není jiný způsob…?“

„Není,“ zarachotilo to z místa, kde stál Krátura. „Pan ředitel má naprostou pravdu,“ a hlasitě potáhl ze svého nosu podobajícímu se rypáku.

„Co se týká mě,“ ozval se jeden ze staře vypadajících skřítků; zdál se být snad ještě starší než Krátura, a to už bylo co říct, „já své kouzlo uvolním, Albusi Brumbále, pane,“ a uklonil se. Po něm se začali klanět další a další, dokud se neklaněli všichni do jednoho, někteří váhavě, jiní ochotně, s plnou vírou v Brumbála, jiní poslušně. Ale jeho prosbu o pomoc neodmítli nejupjatější ani ti nejsvobodomyslnější z nich.

„Děkuji,“ vydechl Brumbál téměř dojatě. Měl-li snad na začátku pochyby, že se mu kouzlo nemusí podařit, byl nyní pevně přesvědčen, že to zvládne.

Na odchodu ho ještě jednou zastavil Dobby – všichni ostatní začali čile strategizovat nebo se věnovat své práci: „Pane řediteli, pane,“ uklonil se mu skřítek a překotně pokračoval, „mám o vás obavu. To kouzlo…“

„Dobby, nemusíš se tolik obávat,“ usmál se na něj ředitel.

„Vy mi nerozumíte, pane,“ zavrtěl skřítek zoufale hlavou, až to pleskalo, „to kouzlo, které se chystáte použít, se nepodařilo nikomu dlouhodobě udržet. Proto domy nejsou proti přemístění skřítků chráněné, proto doteď nebyly ani Bradavice – kouzelníci zkrátka nejsou dost mocní, silní, odhodlaní… je to jiný druh magie, Albusi Brumbále, pane,“ chraptěl naléhavostí Dobby. Jeho oči zuřivě přeskakovaly; viditelně se snažil naléhat na někoho, ke komu cítil velkou úctu, což nebylo zrovna příjemné. „Vy nejste ani vzdáleně slabý kouzelník, pane Albusi, pane, to ne, jen tím myslím, že není v lidských silách dlouhodobě chránit celou školu před všemi druhy vpádu. Je to nebezpečné. Příliš nebezpečné pro vás, pane Albusi. Kdybyste nás pověřil, abychom hrad hlídali, bylo by to méně riskantní a mnohem rozumnější.“

„A vidíš?“ usmál se Brumbál od srdce, natáhl se a poplácal Dobbyho přátelsky po rameni. „Mě zdolávání nemožného a vrhání se do nerozumného vždycky nesmírně těšilo. Mimochodem… doufám, Dobby, že ti nebude vadit starat se teď o Severuse a Harryho…?“ s tím na Dobbyho tajnůstkářsky mrkl, zamával mu a odešel z výsostného území domácích skřítků.

 

Hodina dějin čar a kouzel byla toho dne úmornější než kdy předtím. Harry minulou noc nespal dobře – ne, vztek opravdu neuspává – a navíc byl z událostí dneška unavený. Proto mu nepřišlo zvláštní, že v momentě Hermioniny nepozornosti mu víčka spadla a Harry usnul jako do vody hozený.

Král se třásl v koutě tak temném, že konkuroval jen temnotě vlastní mysli. Nevěděl, odkud se zde poděl. Jen tady byl a třásl se strachy a zimou, nepoznávaje své okolí.

„Můj králi,“ vydechl úlevně rádce. Klesl před krále na kolena a jeho úleva se vytratila. „Můj králi?“ zopakoval nejistě.

Ubrečená tvář se zvedla odnikud, kde byla ztracena, a zaměřila se na rádce: „Už nemůžu,“ doznal rozechvěle v pustě prázdné místnosti.

Po dlouhou dobu jeho rádce nepromluvil slova, jen jej pozoroval ostražitým zrakem.

Nevěděl, co od něj jeho předci čekali. Nebo se spíš bál, že jejich velkým očekáváním prostoprostě nedostál. Zklamal své přátele. Nebyl schopný se ani zvednout. Nebyl schopný spát.

„Nemusíte,“ ozval se tiše jeho rádce.

Král se rádci zmateně podíval do očí.

„Vždy je další způsob,“ vysvětlil neochotně rádce. „Jiné řešení.“

„Jiné řešení,“ přeběhlo po králových vyprahlých rtech a jeho slova byla omámená, opilá takovou vidinou. Jeho oči následně potemněly: „Kdyby bylo, přišel bys s ním dávno.“

„Ne,“ ujistil ho, vztáhl dlaň, přinutil krále podívat se na něj, „nepřišel bych dřív. Nenadešel čas. Ne dodnes.“

Zachvění rtu mu bylo odpovědí. A naklonění se do dlaně: „Čas? Můj drahý, čas nadešel dávno. Slyším znít bubny a polnice. Pořád je slyším,“ povzdechl zklamaně.

„Přísahám, králi,“ pohled krále se propletl s pohledem rádce, jako se jeho hlava opřela do rádcovy dlaně, „už je neuslyšíte.“

Dlaň důvěry, v kterou se vkládal a ke které se utíkal, začala být smáčena a rozbředla v lhostejnost. Snad až znuděnost. Copak si Belatrix myslela, že nechá toho zrádce naživu? Jistěže ne. Na to, aby měla pochyby, ji vycvičil příliš dobře. A přece se zdálo, že touhu po krvi v ní nezdusil dost, když ho teď obtěžovala s fňukáním, že se o zrádce chce postarat sama. Ne, Severus zemře. Otázka je jenom kdy a čí rukou. Belatrix dostane svou odměnu a jeho pomsta bude náležitě provedena. Jen Belatrix zapomínala na to, že zatímco jí na srdci leží jenom Severusova smrt, on, lord Voldemort, má mnohem důležitější úkoly. Musí se vypořádat s ještě jedním životem. Životem toho spratka, Harryho Pottera. Neměl čas zabývat se výhradně přeběhlickým červem, jak si to Bela představovala. A vlastně… proč ji za její neukázněnou nedočkavost nepotrestat? Chtěla se postarat o Severusovu krev, bude možná nejlepší, když se postará o svou vlastní. A až skončí, vymyslí jí nějaký úkol daleko odtud.

Té holky bylo v Anglii občas příliš, vážně.

Přezíravá pobavenost v podobě černého stínu skočila na čtyři a ocasem shodila Dračí jed do Snapeovy sklenice.

„Nepijte to,“ řekl. A Snape uchopil pohár a s chutí vypil obsah do dna. A smál se, jeho smích naplňoval celou Velkou síň. A potom už se nesmál, jeho křik se odrážel od zdí prázdné Velké síně.

Harrymu někdo šťouchl nevybíravě do loktu, a podle výrazu Hermiony, když rozlepil oči, odhadoval, komu ujela ruka. Kupodivu jediné plísnění, kterým byl počastován, byl právě a jedině onen pohled Hermiony.

Když konečně skončila poslední dvouhodinovka toho dne, Harry, Ron a Hermiona zamířili za Snapem na ošetřovnu.

Ron se, pravda, cukal, ale ruka Mionina ho před útěkem varovala.

Harry se už ošíval; znervózňovala ho představa jeho, coby manžela, kterak přichází na návštěvu a vyptává se Snapea na zdraví a pocity. Zrovna Snapea! Jak se bude tvářit? Co mu poví? (O výtvarném díle na záchodcích se rozhodl prozatím pomlčet.) Co odpoví Snape? Pošle ho do háje? Nejpravděpodobněji bude stát v rohu místnosti a nechá se rožnit Snapeovým pohledem, zatímco kolem Snapea bude Pomfreyová pobíhat, až to nevydrží, štěkne na ně, aby šli na kolej a ošetřovatelka ho ve jménu „klid na lůžku“ podpoří. Pak budou volní a Harry si bude moct na koleji vypracovat domácí úkoly.

Harryho myšlenkový i fyzický postup jeho přátel zastavila náhlá přítomnost ředitele Brumbála.

Harry a Brumbál se na sebe dívali, mlčky vyčkávali, kdo promluví jako první. Harrymu se událost na ministerstvu zdála příliš vzdálená, než aby v sobě mohl vzburcovat hněv, se všemi problémy, které aktuálně bušily do dveří.

Nakonec ředitel vydechl: „Mohli bychom si promluvit o samotě?“ a pohledem blikl z Harryho na Rona a Hermionu, než otevřel dveře jedné prázdné učebny.

Harry se k ní vydal, a když ředitel nezavřel dveře a do místnosti ani nevešel, vběhli za ním po chvíli váhání i Ron a Hermiona. Teprve tehdy byly dveře za nimi a ředitelem zapečetěny a zabezpečeny proti odposlouchávání.

Ještě stál čelem ke dveřím, když zamumlal: „Informace sdělené v této místnosti musí zůstat mezi námi,“ a pak se k Harrymu, Ronovi a Hermioně otočil a bez předmluvy prohlásil: „Severuse otrávil domácí skřítek,“ z jeho slov ale byla slyšet rozpačitost a nevole.

Hermiona zalapala po dechu – moment, kdy jí řečené došlo. Ron ji nešikovně chytil v náručí, kam se schovala. Harry si jen pomyslel něco o tom, že ředitel musí žertovat. Nicméně Brumbál se neusmál, jen upíral pohled k Harrymu, a když pokračoval slovy: „Zdá se, že se jedná o toho samého skřítka, který otrávil i tebe, Harry,“ Harry se divit nedokázal.

„Jak to víte?“ vydechla Hermiona téměř zdrceně. Jejímu citu pro práva skřítků byla zasazena smrtící rána.

„Bohužel, slečno Grangerová, naši domácí skřítkové ho zahlédli prchat,“ vysvětlil Brumbál smutně.

„To nemohl mít z vlastní hlavy,“ zatřásla Hermiona zuřivě hlavou, vzchopivší se.

„Proč by ne?“ namítl Ron. „Krátura je taky pěkně ujetý…“

„Musím se slečnou Grangerovou souhlasit, pane Weasley,“ zadržel je oba Brumbál. „Skřítci nemají v povaze jednat na vlastní pěst,“ pohledem zajel k Harrymu a pousmál se, „ačkoli existují výjimky,“ a Harryho okamžitě napadl Dobby. Brumbál se vrátil k Hermioně: „Nemají k takovému činu sebemenší důvod. Je nasnadě, že tento skřítek dostal rozkaz.“

Na místnost dopadlo tíživé ticho a mezi nimi čtyřmi proběhlo porozumění: lord Voldemort. Jen někdo z jeho příznivců mohl domácímu skřítkovi poručit něco takového.

Harry se ztěžka posadil na lavici za sebou.

„Čí je ten skřítek?“ zeptal se. Je dobré znát svého nepřítele. K jeho zklamání však ředitel pokrčil rameny.

„Může být kohokoli.“

Tak tedy jiná otázka: „Proč Snape? Měl výbornou příležitost odstranit mě. Tak proč Snape?“ díval se řediteli do očí a ředitel chvíli čekal… než jimi uhnul.

„Severus má spoustu nepřátel, Harry, a lord Voldemort nemá v úmyslu tě komukoli přenechávat.“ To vše byla pravda, kam až Harry viděl, tak proč měl pocit, že mu něco uniká? „Byli jste na cestě k Severusovi?“ zeptal se znenadání a opět se na ně zadíval.

Hermiona, Ron a nakonec i Harry přikývli. Ať tajil ředitel cokoli, zdál se být Snapeovým stavem zkroušený, a Harrymu ho přišlo líto.

„Výborně. Tak ho ode mě pozdravujte, prosím. Přijdu se za ním podívat večer. Potřebuji ještě zařídit jistou záležitost,“ přikývl a otočil se k odchodu.

„Vyřídíme mu vaše pozdravy,“ vyhrkl Harry. Ředitel se zarazil a otočil se. Díval se na Harryho a Harry se díval na ředitele a tiše vyhlášené příměří, které bylo dříve či později nevyhnutelné, vešlo mezi nimi ve známost.

Ať se Harrymu nelíbilo sebevíc, co Brumbál udělal – nebo spíš neudělal – pořád mu nějaká jeho část věřila.

26.06.2014 17:56:11
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one