Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Promiň, Ade. :)


„Něco se muselo stát,“ opustivši učebnu, prohlásila výstižně Pansy Parkinsonová, sledujíc domácího skřítka, jenž jí pohled opětoval, dokud se neztratil za rohem. A nemínila tím, že byl Severus Snape, jejich kolejní ředitel a bradavický profesor lektvarů otráven. Myslela tím, že skřítci by raději položili prsty na rozžhavenou plotnu, než aby se nechali spatřit za denního světla při úklidu.

A přece: byli tady, krčili se podél stěn, kopírovali je, tu a tam leštili brnění nebo zametali vznikající pavučinu z okna. Ubírali se pomaloučku za svými cíly, přičemž byla slyšet jejich cupitavá chůze a ševelení jejich šepotu kdesi za rohem. Velké oči opětovaly každý jeden zvědavý pohled kolemjdoucích studentů, jejich uši se nejistě krčily, když si na ně prváci a druháci ukazovali ptajíce se jeden druhého, kdo že ta stvoření jsou, a omotávali kolem sebe šlachovité ruce, když se na ně pátravě dívaly oči starších studentů, nepřivyklé jejich vizuální přítomnosti.

Draco, už tak nervózní, cítil kapičku potu kutálející se mu po zádech. Jeho mozek nevyhodnotil domácí skřítky jako hrozbu, dokud se mu nezjevili před očima a nedemonstrovali, jak vážně Brumbál situaci bere.

Nemohl se totiž zbavit pocitu, že ho jejich bývalý skřítek pozoruje. Dobby, zběh a ostuda rodiny Malfoyů, toho času věrný služebník Harryho Pottera, byl pro něj nebezpečný. Pokud Pottera napadne podezřívat ho ze Severusova stavu, stačí poslat toho špinavého otroka prohledat jeho věci…

„Ty víš, co znamenají, viď?“ vytrhla ho ze zamyšlení Pansy, jakmile jejich skupina Zmijozelů zamířila k ošetřovně. Pansy Parkinsonová věděla, na jakou strunu Draca Malfoye brnknout, aby si ho usmířila, i když to, pravda, nebylo těžké uhodnout. Na svou informovanost byl Draco velmi pyšný, a přestože pohrdal lidmi, kteří jeho znalosti neměli, dával mu ten stav status výjimečnosti, který kompenzoval jeho život mezi tupci a ignoranty.

„Co je to za otázku?“ zeptal se podrážděně. „Jistě že vím, co to znamená. A vy byste to měli vědět taky,“ prohlásil kousavě. Struna se dnes s rezonancí nepotkala, zdálo se, avšak ne vinou Pansy.

„Tak?“ pobídla ho Pansy, když se Draco neměl k dalšímu výkladu.

Draco se nenápadně rozhlédl kolem dokola, a když se nikdo nezdál být tak blízko, aby je zaslechl, odvětil: „Podezřívá nás.“

„Brumbál?“ pohnul Zabini rty, aniž z jeho úst vyšla hláska, jeho pohled překvapený. „Proč si to myslíš?“

Draco se znova rozhlédl: „Nepromenáduje se nám tady celá bradavická kuchyň přímo před očima, viď?“ prohodil jízlivě a aniž čekal na odpověď, navázal: „Copak sis nevšiml, že se skřítci nemůžou přemisťovat? Proč asi?“

Otevřeli dveře ošetřovny. Snape ještě pořád nevěděl o světě a Pomfreyová nejspíš seděla v kanceláři, nikdo jiný se na ošetřovně naštěstí nemotal. Za pokrčení ramen v téměř lhostejném gestu měl Draco chuť Blaise praštit, místo toho ho proděroval pohledem: „Kdo vlastní domácí skřítky?“

Odpověď byla vystřelena bez váhání: „Čistokrevní kouzelníci.“

„S čími ideály se ztotožňují čistokrevní?“ občas Draca ani netěšilo být jediný, kdo něco ví, protože mu bylo zkrátka protivné všechno jim vysvětlovat.

„Temného pána.“

„No bravo! A kde v Bradavicích už od jejich založení se soustřeďují čistokrevní kouzelníci?“ dodal Draco poslední otázku jako pro opožděné dítě.

„Zmijozel.“

„Ono to snad začalo používat mozek,“ vydechl Draco překvapeně  s  jízlivým obdivem. Crabbe a Goyle, navyklí bezmyšlenkovitým reakcím, odpověděli na Dracův tón tupým smíchem, který se Draco rozhodl ignorovat.

„To ale znamená…“ pobledl Zabini.

„Přesně,“ ucedil Draco.

Znamená to, že všichni, jak tady na ošetřovně stáli a dívali se na sebe, budou podezřelí, protože většina z nich je čistokrevná, má domácího skřítka, tudíž je jejich otec Smrtijed a přívrženec Temného pána.

Spatřuje snad někdo argumentační chybu? Nebelvír určitě ne.

Draco stál nicméně v čele všech kategorií.

Zatraceně.

Klid – Potter zatím nemá důvod podezřívat Draca víc než ostatní Zmijozely. Snad ho ani nenapadne podezřívat studenta. Zvlášť pokud ještě nemluvil s Brumbálem.

… jak velká je šance, že s ním ještě nemluvil?

Zatraceně.

Dlaní si zajel ke krku a utřel si ze zátylku nepříjemně se lepící pot. Brumbál ho nepodezřívá, nebo alespoň nic nemůže dokázat, ale Potter by mohl. Celé ty roky dával Draco Potterovi jeden důvod za druhým k podezírání.

„Ale vždyť…“ zarazil se Nott a ukázal prstem na Draca. „Jak by mohl? Nebyl to tvůj dědeček, co…?“

„Mlč,“ sykl Draco vyděšeně v momentě, kdy si uvědomil, co chce nejspíš říct, a vytáhl Notta ze dveří ošetřovny; ostatní šli za nimi. „Zbláznil ses?! Všechny stěny mají uši, které vedou do ředitelny! Jistěže to byl můj dědeček. A co má být?“ prskal Draco nepříčetně. Nebylo dobré, aby znal nepřítel slabiny a silné stránky předem. Další hloupost byla vést příliš dlouhý rozhovor na jednom místě. Tak zásadní chyby od Zmijozela!

Nott si musel uvědomit, že měl vědět lépe, protože polkl a téměř šeptem si ověřoval: „Jeden týden, pokud se pamatuju dobře?“

Nejednou jim vypravoval legendu, kterak jeho děd bránil vpádu domácích skřítků do Malfoyova panství, a když jeho magií živené ochrany padly, Abraxas Malfoy vlastnoručně podřezal hrdla všem skřítkům i tupým příbuzným jeho drahé nastávající manželky, kteří se pokusili o její záchranu. Ta troufalost byla hloupá, neboť nikdo a nic nemohlo jít proti vůli Abraxase Malfoye a uspět. Draco měl stále před očima Luciusovu pýchu, když mu onen příběh vyprávěl, a neopomněl se mu stejně jako Draco svým spolužákům zmínit, že se nikomu předtím ani potom nepodařilo obrany proti přemístění domácích skřítků držet tak dlouho.

Ano, byl to týden, a na Dracův potvrzující pohled Nott pokračoval. „K čemu bude Brumbálovi, že se sem skřítci nedostanou jeden týden? Co se za týden změní?“

„Mě se neptej na plány toho starého blázna, buď tak laskav,“ odsekl Draco. Vtom zaslechl zahvízdání Zabiniho a přesunul k němu svou pozornost: „Ale, ale, Potter!“

Srážka po cestě z ošetřovny za přítomnosti těch mrňavých otroků právě s Potterem, krvezrádcem a mudlovskou šmejdkou, to mu opravdu chybělo. Bylo-li by po jeho, dnes by byl ten památný den, kdy by Pottera ignoroval. Díval se, jak se Blaisovi, ruce strčené do kapes kalhot, objevuje ve tváři potutelná škodolibost, a nabyl jistoty, že Blaisovy a jeho úmysly se diametrálně rozchází: „Sama erotická fantazie nebelvírských prváků,“ pokračoval Zabini, „a zhnusení všech ostatních.“

Na záchodcích v prvním patře se vystřídala snad celá škola a Blaise Zabini byl jedním z těch, kteří měli ukrutnou radost z obrázku na stěně. Přidal pár výbuch smíchu vzbuzujících vtípků; dokonce Dracovi ta čmáranice zvedla náladu.

„Pěkný portrét, Pottere, aspiruješ na pornohvězdu?“ Blaise cosi vylovil z kapsy a hodil to před Pottera na podlahu. „Nemůžu tvrdit, že by to dílo stálo za svrček,“ a kývl k předmětu na podlaze, „ale je mi tě líto.“

O-hooou doprovodili ostatní Zmijozelové Blaisův komentář, někteří se zalykali smíchy, jiní tleskali. Draco koutkem oka zaznamenal, že se k jejich zmijozelské skupině došoural Goyle, a zamračeně na něj kývl, jako by se ho ptal, kde se zdržel. Pozornost k sobě ale přitáhl rudý Weasley.

„Tak to vy!“ zařval Weasley obžalobně. „Že neuhodnu? Ta čmáranice je náramně podobná Malfoyovu stylu,“ a blýskl nenávistným pohledem po Dracovi.

„Čmáranice?“ obrátila se s neslyšným dotazem za boj povzbuzujícího lomozu na Pottera Grangerová, do té doby nejspíš příliš šokovaná Blaisovými slovy; ve tváři měla výraz člověka, jemuž bylo něco zatajeno a který se dožaduje vysvětlení.

Potter místo odpovědi položil na Weasleyovo rameno ruku ve snaze ho zastavit.

„Ale no tak, Weasley,“ protáhl Draco povýšeně a mlaskl, „nenaučili tě, že vyřizovat si účty za naše otce je ubohé? Mimoto…“ a přejel lenivě pohledem své zmijozelské spolužáky: Kdo z nich by se ho zastal, kdyby ho ze Severusova stavu obvinili? „…si snad nemyslíš, že bych se obtěžoval?“ dokončil větu urážlivým tónem.

Potter, který Weasleymu málem roztrhl rukáv, jak se ho snažil udržet, přešel do čela jejich malé defensivní formace.

„Možná vám to uniklo,“ začal a vrhl opovržlivý pohled na svrček, „ale váš kolejní ředitel dnes ráno málem přišel o život, takže až nám uhnete z cesty, půjdeme ho navštívit.“

Rivalita a nenávist. To proběhlo mezi Potterem a Zabinim, který se tvářil, jako by mu dal Potter facku.

„Je to náš kolejní ředitel a ty nemáš nejmenší právo ho navštěvovat,“ zasyčel nenávistí rudý Zabini.

Dle výrazu v jeho tváři muselo stát Pottera hodně sil omezit se na chladné: „Ta čmáranice ukazuje opravdu moc hezky, jaký vztah k němu jeho kolej má.“

Ze Zabiniho útrob to nenávistně zabublalo: „Jak se OPOVAŽUJEŠ?! Nikdo z nás to nenakreslil, a protože jsi to zjevně nepochopil, dovol mi ti ozřejmit, že to uráží tebe, Pottere, ne Snapea.“

„Ne,“ pronesl se zatracenou sebejistotou Potter, mírně se chvěl a sledoval s nenadálou intenzitou Zabiniho tvář, „neuráží to jen mě. Uráží to prostřednictvím mě taky Snapea a přesně tak to ostatní koleje pochopí,“ Draco si ani nevšiml, kdy se Potter rozkročil do bojové pozice, ale teď se z ní stáhl. „Pokud by vám záleželo na Snapeovi nebo na Zmijozelu, nenecháte je tak ponižovat.“

To měl čím uhodit – kolejní čest bylo velké téma. Než se ale Zabini zmohl na slovo, byli ti tři pryč. Nejspíš proto se otočil Blaise na něj a zařval: „Tos’ nemohl něco říct?!“

Kdyby Draco od rána nebyl tak nervózní, možná by ho ta vzteklá hádka pobavila. Takhle jen něco zavrčel, a když se ho Pansy zeptala, zda půjde s nimi, odvětil, že ne. Nepochybně šli odstranit – přes svou patetičnost a idiocii měl Potter až otravnou schopnost přimět lidi poslechnout ho – onen obrázek.

U toho být nemusel.

Seběhl do jejich sklepní společenské místnosti a vyběhl schody do ložnice, mávl hůlkou, zamkl a zabezpečil dveře, zkontroloval, že se v místnosti nikdo neschovává.

Konečně.

Chvíli zůstal nad svou postelí stát. Strach ho paralyzoval a udělal z něj uzlíček třesoucích se nervů. Všechna ochranná zaříkadla a odpuzující kouzla silnější než ty, která se v Bradavicích učila, chránila jeho kufr. Salazare… jen kdyby pořád nebyla přítomná nejistota, to ale (co když?), které neujišťovaly žádné ochrany světa. Kdyby se u něj našel, následky by byly strašné, nechtěl je domýšlet.

Stál. Zíral na postel. A najednou, když uvnitř něj něco povolilo… padl se kolena, vytáhl kufr, odstranil ochrany, horečně se v něm přehraboval; nic nemohlo jít dost rychle, výsledek nešlo znát brzy ani včas, jeho pohyby nemohly být dost koordinované, aby jeho úsilí zrychlily, a vše, co ho zdržovalo, zdálo se zdržovat trojnásob. Byly to věky, proti kterým musel plavat, a proudy věků byl ještě eufemismus proti tomu všemu, co ho zdržovalo od ujištění se.

Než našel, co hledal.

Popadl ledovými prsty flakonek, vyškrábal se na nohy, skokem byl u dveří koupelny, otevřel dveře, rozsvítil, odšrouboval zátku, naklonil lahvičku a s úlevou se díval, jak její obsah stéká do umyvadla.

Patří mu to, pomyslel si divoce, když si přehrál v paměti obraz unaveného a ztrhaného Pottera. Vypadal, jako že se proti němu spikl celý svět, chudáček mučedník Potter. Draco ho rozhodně nelitoval.

Povolil si škrtící vázanku. Celý dnešní den měl takový strach, že Severuse někdo otrávil tímto jeho jedem. Tím, který právě polykalo umyvadlo. Upřímně doufal, že jakýkoli je to sajrajt, neprožere potrubí.

Koupelna byla chladná, umyvadlo a pot studily jeho rozpálenou pokožku a ty hadry, co měl na sobě, začínaly nepříjemně páchnout a lepily se jako blázen.

Měl podezření, že kdyby se od té čmáranice nedistancoval, neudělal by to za Zmijozel ani Zabini. A Draco nechtěl kazit zábavu, ale jeho otec ho naučil prioritám. Zatímco zábava pro Malfoye znamenala tahat za nitky, aniž by existovaly důkazy (stejně jako se jeho otec s přestávkami roky bavil snahou vyhodit Artura Weasleyho z ministerstva), povinnost byla distancovat se od toho, co by mohlo vrhat na jejich jméno špatné světlo. Nebylo přípustné nechat se lůzou stáhnout do problémů.

Což se dnes téměř stalo.

Málem dostal infarkt, když se díval na ten absurdní výjev: Severus padající k zemi. Aniž si to původně uvědomil, považoval Severuse za jednoho z těch, kteří o jedu v džusu předem vědí, už proto se zdráhal s nějakým plánováním začínat. Zkrátka si neuměl představit, že by to Severus nepoznal a že by okamžitě nevěděl, kdo mu ho podstrčil.

Zatraceně: Co se pokazilo? Kdo ho předběhl?

Před očima mu začala tancovat ta hádka, kvůli níž se cítil podivně nesvůj. Ano, určitě bylo důvodem matčino chování, nikoli úkol sám.

„Jak to po něm můžeš chtít?“ dolehl k němu matčin k neuvěření zvučný hlas od vstupních dveří a sílil úměrně s přibližujícími se kroky. „Je mladý!“

„Nemohu to po něm nežádat!“ okřikl ji Lucius Malfoy a byl slyšet dusot kroků po schodech. „Temný pán nás konečně vezme na milost. Chápeš?“

„Já se neptám na Temného pána, mluvím o tom, že jsi jeho otec. Jak můžeš něco takového žádat po vlastním synovi? To snad nemyslíš vážně?!“ křičela Narcissa.

„Budeme odměněni. Draco bude odměněný!“

„Je to krajně nevhodné, Luciusi, je to bezcitné. Je to jeho kmotr.“

„Je to zrádce,“ zasyčel nenávistně a zároveň zoufale Lucius. Naštvaně. Jako by byl zahnaný do kouta.

„Co to mění na faktu, že ho zná odmalička? Nic mu neudělal, Luciusi,“ v tu chvíli se rozletěly dveře Dracova pokoje. „Slyšíš? Jestli to uděláš…“ naléhal Narcissin zoufalý hlas.

Ale nebylo třeba cokoli říkat. Draco slyšel a Lucius si toho byl vědomý. Neposlouchal už ženu, která na něj křičela, když bral Draca za rameno a díval se mu upřeně do očí, mluvil s frenetickou naléhavostí, jež mu propůjčovala ten nejmírnější a nejpodbízivější hlas: „Můžeš nás zachránit, Draco. Můžeme být zase v Jeho přízni. Stačí použít jeden lektvar. Nic víc,“ znělo to tak snadně.

Díval se do ocelových očí, které každé ráno v jiném obličeji vídal v zrcadle, a viděl v nich strach. Sám se divil, z čeho se přiživuje a proč tak sílí. Nemohl se odpovědi dopátrat.

A pak… matčin křik z pozadí ustal. Narcissa zhnuseně, s tichou definitivou a hrubě pronesla: „Pokud to uděláš, Draco,“ Lucius zamrkal a obrátil se nechápavě k ženě, jejíž tón nepoznával, „my dva jsme skončili,“ dořekla tvrdě s pohledem upřeným k manželovi, ačkoli mluvila k synovi.

„Proč?“ zeptal se otce, když ten den hádka skončila a matka odešla z domu se svými přítelkyněmi. „Proč ho chce mrtvého?“ a nemusel dodávat Temný pán či Severuse, neboť vše bylo jasné.

„Belatrix,“ ucedil Lucius neochotně, sedě v pohodlném křesle své pracovny v nepohodlných chmurách. Draco čekal, zda bude jeho otec konkrétnější, a po uplynutí jisté doby se dočkal. „Nenávidí Severuse. Ona je teď pochopitelně na rozdíl od něj v přízni Temného pána.“

„To všechno protože je král Norvežska?“ zeptal se Draco.

„A neřekl mu to a oženil se s Potterem a vyhlásil svou věrnost Brumbálovi,“ vyplivl Lucius znechuceně. V jeho životě se zjevně odehrálo příliš mnoho příliš rychle a on tomu pořád nemohl uvěřit. A popravdě – Draco se otci nedivil. Hlavou se mu honila otázka, jak mohl být Severus tak hloupý a podvádět Temného pána, jak si mohl myslet, že mu to projde. Všechny takové otázky bledly v porovnání s mnohem hlubšími pochybami: Proč vůbec Temného pána zradil? Proč dal přednost Brumbálovi a Potterovi? Proč mu za to stálo sázet vlastní život? Proč upřednostnil je před Malfoyovými?

Pohled na otce mu odhaloval totožný zmatek a pocit zrady spolu s nejistotou, která mu užírala půdu pod nohama; cítil ten tah do propasti, pád do hlubin, ze kterých není návratu. A Draco ho cítil taky. I když se ještě pořád bránili. I když ještě pořád skákali na pevné dlažební kostky. Jak dlouho bude trvat, než i ty zmizí?

Lucius, dívaje se do prázdna, prohlásil: „To já Temnému pánovi nepřinesl věštbu,“ je to moje vina, že nás trestá. Skelné oči se na chvíli zvedly z hlubin – kdo ví, co v nich viděly – a Lucius neutrálně prohlásil: „Je to tvé rozhodnutí, Draco.“

Zda si Draco uvědomoval závažnost sděleného?

Palčivě.

O některých cílech měl jasnou představu: Zmijozel. Dodržování tradic Zmijozelu a Malfoyů. Děti. Čistokrevnost. Vynikat a demonstrovat tím, proč si mudlorození nezaslouží Bradavice. Nikdy však od otce Draco neslyšel, co se od něj očekává v pozici vojáka a vůdce kouzelníků proti tomu téměř mudlovskému plevelu. Proto udělal to, co nikdy dělat nemusel, neboť až doposud z otcových slov a chování vypozoroval odpověď sám: „Co mi radíš, otče?“

Lucius vzhlédl od rozpité skleničky, podíval se mu do očí a z úst mu splynulo: „Nic.“

Srdce Draca vynechalo úder. Oproti naléhavosti, s níž mu jed předával, oproti vášnivé hádce, kterou vedl s jeho matkou – nebo právě kvůli ní? – nic znělo podezřele lhostejně. Ne že by se tak jako tak neocitli v nezáviděníhodné situaci, ale „nic“ bylo na radu zatraceně málo.

Cvak, došlo mu to, a zase musel za vše proklít Severuse.

Ovšemže otec řekl nic. Pokud půjde proti Severusovi, utrpí zmijozelská čest. S ní všechny hodnoty, jejich pověst, úplně všechno. (Na rozdíl od mínění Nebelvírů Zmijozel nerovnal se Temný pán nebo Smrtijedi. Zmijozel přesahoval platnost doby a Temný pán a Smrtijedi prozatím byli záležitost současnosti.)

Pokud proti němu nepůjde, Temný pán to od něj může vzít jako zradu, neboť nikdo neřekl, že má proti Severusovi jít, jeho rozkaz přeci zněl: odstranit ho, což byla naprosto jiná, Zmijozely tolerovanější věc než hloupá demonstrace vzdoru.

K tomu všemu se teď Severus těšil přízni Brumbála, evidentně Pottera, a třebaže by ministerstvo nepochybně zajásalo nad Snapeovou smrtí, v rámci diplomatických vztahů s Norvežskem by hledali viníka. Kdyby něco prasklo… všechnu vinu by svalili na něj, Malfoy, neMalfoy, a ani by se neohlédli.

Kdyby se pak dostal do rukou kterémukoli Norovi, mohl by zapomenout na nějakou linii Malfoyů. Zakroutili by mu krkem.

A konečně: vycítil, ani netušil jak, že si otec svým postavením u Temného pána přestává být jistý. A co bylo horší: neznejistěl kvůli hrubému jednání Temného pána za poslední rok a půl, ne, znejistěl Severusovým přeběhlictvím.

Takže Draco nemohl vyhrát a jeho otec mu nemohl pomoct.

Toho večera, kdy se vrátil do Bradavic vyzbrojený flakonkem jedu, nějak necítil… nic. Vůbec nic. Nerozhodl se vědomě poslechnout matku nebo otce. Prostě o tom přemýšlel a přemýšlel pořád dokola, aniž by se odhodlal připravit nějaký plán.

Plán, který nedostal šanci spatřit světlo světa, neboť Draca někdo předběhl. V rychlosti a přes šok, který se ho začal zmocňovat v momentě, kdy pochopil, co se u hlavního stolu děje, přeletěl pohledem zmijozelský stůl, aby zachytil náznak toho, kdo se vedral na jeho místo coby vykonavatele vůle Temného pána, a zachytil pouze stejně zmatený a zamračený pohled Blaise Zabiniho.

Klid. Už je všechno v pořádku. Nikdo proti němu nemá důkaz.

Sledoval, jak poslední kapky jedu mizí v umyvadle a přestože mu doopravdy nezáleželo na Severusovi, přestože neměl sebemenší vnitřní problém s úkolem, kterým byl pověřený, přestože jeho osud v rukou Temného pána byl za toto pochybení nejistý, přemýšlel, proč z něj spolu s potem stéká i úleva.

 

„Harry, snažně tě prosím – nenech se vyprovokovat,“ apelovala na něj Hermiona, když Ron vysvětlil s pomocí spousty zájmen, uhu a ehm, co je namalované na záchodcích.

„Nenechal jsem se,“ podotkl Harry oscilující mezi vztekem a unaveností. Vlastně by byl teď asi mnohem spokojenější, kdyby byl býval vybuchl. Anebo by si to vyčítal. To už se jaksi nedozví.

„Jen málem,“ vzdychla vědoucně Hermiona. „Věci by se mohly zhoršit, kdyby ses prořekl. Bylo by dobré, aby sis o tom promluvil s profesorem Snapem a…“

„Profesor Snape,“ zarazil ji Harry podrážděně, „se mnou o spoustě věcí odmítá mluvit. Nemůžu se proto zašít a nevytáhnout paty, přestat se bavit s lidmi, nereagovat na tak bezostyšnou provokaci.“

„Musíš, Harry! Musíš ho přesvědčit,“ naléhala Hermiona zoufale. „Vím, že je to těžké, ale musíte spolu začít mluvit.“

„Něco je moc už i na mě – není to tak, že bych se nesnažil. Snažil jsem se! Snažil jsem se mu pomoct – ignoruje to. Snažil jsem se zapojit do řešení problémů – zakázal mi to. Snažil jsem se ho zeptat, co mám teda vlastně dělat – ale s ním je úplně všechno boj. Nechce mi odpovědět. Rozumíš? A já se omlouvám, ale ne, opravdu nemám tušení, jak s ním začít mluvit. Nenávidí mě. Irituje mě!“

Hermionin pohled byl pozitivně soucitný, když se ptala: „A zeptal ses ho vůbec, jak mu je?“

„Jak mu je?“ zopakoval Harry a i vlastním uším zněl tupě.

„Oh Harry, ty idiote,“ posteskla si Hermiona. „Tebe ani nenapadlo vzít v potaz, jak se cítí, vžít se do něj, co?“ pokud Harry něco neměl rád, byly to pátravé pohledy. Ten Hermionin patřil mezi deset nejméně žádaných.

Jak se cítíSnape jak se cítí? Co je to za otázku? Sebejistě, chytře a svrchovaně, tak se Snape cítí. Vždycky. Na to se ho ale opravdu ptát nepotřeboval.

Harry se před zkoumáním jeho a Snapeovy komunikace zachránil zaklepáním na brány pekelné a otevřením dveří. Nic proti Hermioně, ale… někdy je snazší utéct před ní dokonce ke Snapeovi.

Už v půli cesty k jeho lůžku Harry tušil, že není něco v pořádku, k čemuž přispěla i Hermionina zaražená otázka: „Neměl by být touhle dobou vzhůru?“

Překvapivé nutkání být u Snapea co nejdřív mu zaklepalo na rameno. Poddal se a přidal do kroku. Naklonil se ke Snapeovi a za sebou zaslechl Hermionino zalapání po dechu.

Snapeova ústa a konečky prstů byly namodralé a jeho kůže studila, a když Harry přiložil ucho k jeho hrudníku, slyšel jen vlastní zběsilý tlukot: „Nebije mu srdce,“ slyšel se říkat a jeho hlas byl komicky vzdálený, nezúčastněný. Když položil palec na krkavici, necítil tep. Ze Snapeových úst nevycházel vzduch.

„Zavolejte Pomfreyovou, rychle!“ zakřičel.

Býval by si přál postrkovat se s Hermionou na chodbě, vrátit čas a se Zmijozely se nezastavovat… cokoli raději než přijít na ošetřovnu, kde Snape… – oh ne, ne, ne, ne! – a pak byl odtažený od postele, když k ní přiskočil někdo v bílém. Kolem postele se strhl poprask.

Snažili se Harryho vyvést z ošetřovny, ale nenechal se.

Další věc, kterou si pamatoval a která ho probrala z apatie, byly hlasy: „Někdo se ho pokusil znovu otrávit,“ pronesla velmi naštvaně madam Pomfreyová o několik dalších hodin později; Harry seděl na židli vedle Snapeovy postele, držel jeho zápěstí; konečky prstů se dotýkaly míst, kde cítil pravidelně a neúnavně klepat život, a nemínil se byť na okamžik toho důkazu vzdát; ředitel Brumbál stál za Pomfreyovou a mračil se, Ron a Hermiona seděli na posteli někde za Harryho zády. „Odstranili alarm, přerušili monitorovací kouzlo a…“ mávla rozčileně rukou ke Snapeovi; ne jako by dnes dvakrát málem umřel, ale jako by jí pokazili dílo.

„Nemůžete nějak zjistit, kdo to udělal?“ slyšel Hermionu, ale zvuky k němu doléhaly z dálky. Nemohl uvěřit, že na tom záleží, vždyť na jeho bum, bum odpovídalo přes kůži klep, klep a nic víc nebylo důležité. Alespoň pro teď ne.

„Všechna zaznamenávací kouzla byla vypnutá, ani jeden z obrazů tady nebyl,“ říkala ošetřovatelka Brumbálovi.

„Znamenají všichni ti skřítci na chodbách to, co si myslím?“ ozval se Ron nejistě.

„A co si myslíte, pane Weasley?“ zeptal se Brumbál. „Že nemohou domácí skřítci používat všechna svá kouzla, nebo že Severuse musel tentokrát otrávit člověk?“

„No…“ Ronovy uši zrudly. „Tak nějak jsem myslel to první, k tomu druhému jsem neměl čas se dostat.“

„To je pravda,“ přitakal Brumbál. A potom se pousmál: „Myslím to se svázáním skřítčí magie, i když je pravda i to, že jste bez prvního nemohl odvodit druhé.“

Ron se odvážně nadechl: „Takže to znamená, že jste přesvědčený…“

Cvak.

Občas měl Harry pocit, že má uvnitř těla pár věcí. Hodiny, které neúprosně odtikávaly jeho čas na zemi. Magnet, který k němu přitahoval problémy. Nůžky, které v případě potřeby odstřihly jeho mozek od zbytku těla, bylo-li třeba zachraňovat a znamenalo-li to vrhnout se do nebezpečí. Nádobku lítosti, která pokaždé, kdy už se to nedalo vydržet, odlila kus obsahu do sklenic, s nimiž si připíjel s přáteli. Pouta, díky nimž své přátele nikdy nenechá odejít, protože klíče pečlivě shazoval do příkopu. Příkop, do kterého občas padaly například vzpomínky. Ducha samoty bloudícího blízko srdce, který čekal. Krvavou ránu, která se navenek jevila jako jizva ve tvaru blesku a která ho spojovala s člověkem, jenž zabil jeho rodinu.

A potom, potom v sobě měl zvířátko. Když bylo spokojené, předlo a vrnělo. Když bylo naštvané, chovalo se jako maďarský trnoocasý, dštilo síru a bojovalo jako lev.

Teď momentálně bylo rozlíceno vzteky, chrlilo oheň a Harry si nebyl přesně jistý, proč vidělo jako lepší řešení rozpalovat zevnitř Harryho než sežehnout širé okolí. Snad mělo uvnitř sebe pojistku? Vědělo, že v místnosti není ten, komu se chtělo pomstít, a tak si svůj hněv schovávalo?

Nevěděl. Seděl na židli, ruce jako svěráky na Snapeových zápěstích, prázdný pohled nikam nesměřoval. Mrtvo. Mrtvo jako diplomatické řešení.

Snažil se nemyslet na to další malé chlupaté nic, ze kterého trčely jen velké černé uši, jimiž se zakrývalo, a obrovské oči. Třáslo se to jako osika a črtalo to přidušeným hláskem nejhorší scénáře, kterých se za nic nechtělo pustit.

Malé černé nic bez ustání pochodující zvířátko nepříčetně vytáčelo. Možná proto se nikdy ti dva nepotkali zároveň.

Klep, klep, klep.

Málem.

…podruhé otrávili…

Cvak.

„…nijak nepomůžeš…“

Harry si ani neuvědomil, že zase přestal poslouchat, dokud ho vjemy nedohonily s rychlostí a ostrostí vystřelených jehel. Slunce už nesvítilo, v místnosti už nestál Brumbál, Snape pořád ležel se zavřenýma očima a z nějakého popudu, možná pod dojmem, že své ne už mnohokrát předtím opakoval, a tedy nebylo o čem přemýšlet, se slyšel odpovídat: „Nehnu se odtud,“ a i když přesně nevěděl, co po něm Hermiona chce, cítil se svou neměnnou reakcí spokojený.

Z pohledu, který si vyměnily, podezříval madam Pomfreyovou ze zpracování Hermiony. Hlava mu dodatečně a s intenzitou datla přisunula úryvky konverzace, kterou si nepamatoval, že by vedl: „jste v šoku“, „postarám se o Severuse“, „běžte se najíst“, „vyčerpaný a slabý budete Severusovi k ničemu“, „nijak mu sezením tady nepomáháte, proč se raději neprojdete?“. Zato svým „ne“ byl pevně přesvědčený.

„Podívej se – věříš, že je na mě spoleh?“ ptala se Hermiona a nenechala ho ani nadechnout se k pokusu o odpověď, když znova spustila. „Výborně. Slibuji, že nezamhouřím oka. Takže co tak se natáhnout? Aspoň na vedlejší lůžko? Pokud to neuděláš, dokud tady jsme, zaručeně usneš během hlídání v noci,“ domlouvala mu.

„Myslím, že jít si odpočinout je dobrá rada, které by ses měla držet. Není už po večerce? Neměla bys být ve společenské místnosti?“ otočil se k ní Harry.

Nová várka překvapených pohledů, k nimž se tentokrát připojil i Ron. Zdálo se, že se těm třem ulevilo. Kdo ví z jakého důvodu. Harry to nechal být, zase se opřel a pohled zavrtal někam ke Snapeově pokrývce.

03.07.2014 17:58:23
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one