Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Toto je jedna z písniček, kterou jsem se nechala při psaní této povídky - obzvláště této pasáže povídky - inspirovat.

Přijel. A sám. Černý kočár dojel houpavou chůzí před hlavní vchod, Severus Snape z něj vyskočil a kočár se zase – jako loďka ze Styx, jako povoz Smrti – odkodrcal domů. Brána ho pozřela v neexistenci.

Mezitím došel kmotr jinocha Malfoyů před krále a hluboce se mu poklonil, aniž vzhlédl.

„Pojď,“ vybídl ho jedinkrát Harry, obešel jej a svižnou chůzí zamířil… vlastně kamkoli. Mohli by dojít až k okraji lesa. Mohli by. Ale nemuseli.

„Rytíři Snape…“ začal král, byl přerušen zvukem výsměšného odmítnutí. Král se jen pootočil a vybídl Snapea k mluvě.

„Nic. Jen že nevlastním koně a nenosím brnění, nejsem mladý a už vůbec ne bohatý, nikdy jsem nebyl pážetem a přísahu jsem neměl ani jednou za život v ruce. Zcela jistě nejsem žádný rytíř, můj pane.“

Harry si jeho sklopenou tvář bez pohnutí prohlížel a potom zvolna, pomalu a důkladně, bez jakéhokoli náznaku emoce, pronesl: „Potom mi tvrdíš, že se tvůj král mýlí.“

Úsměšek ze Snapeovy tváře okamžitě zmizel. Byl nahrazen strojenou nečinností.

Král jednou spokojeně přikývl: „A neoslovujte mě pane, rytíři Snape.“ Harry opět vykročil neurčitým směrem: „Kdysi byla má zahrada krásná,“ pronesl král. Snape mlčel. „Odpusťte. Vím, že vás znám. Ale nemohu si vás vybavit,“ pronesl opět král. Vedle něj se něco ozvalo, ale Harry to rozpoznat nedokázal. A tak se naposledy pokusil zapojit ho do řeči trpkou otázkou: „Vy mě nemáte v lásce, viďte?“ a konečně se na svého společníka otočil.

I Snape se zastavil: „Jak si mám vážit někoho, kdo neumí ze svého vězení odejít?“

Harry ztuhl. Oči se mu rozšířily. Už to bylo dávno, tak dávno, co s ním někdo jednal nepokrytě drze.

„Omlouvám se,“ zamumlal Snape, očividně sám v rozpacích.

„Byl jsem varován,“ odtušil Harry téměř chladně. „Přesto si dovolím připomenout vám jednu věc,“ jeden pohyb, ruka zajela za plášť; druhý pohyb, druhá ruka zatlačila do ramen staršího muže a donutila ho kleknout; další pohyb a z pochvy vyjela ostrá čepel, která dopadla temnému muži na rameno, „rytíři Severusi Snape,“ tam, zpět, tam; král několikrát cosi zamumlal a meč zasunul do pochvy, než se vrátil k muži klečícímu před ním, předklonil se a zašeptal mu do ucha, které zakrývaly temné vlasy, „hovoříš s králem, rytíři.“

Harry se jednou, mocně, tak mocně, jak mu kapacita plic dovolovala, nadechl; poté se narovnal a beze slova odešel.

Rytíř Severu Snape vztáhl pohled ke vzdalujícímu se plášti a rovným zádům, oči Údivu, oči Vzteku, oči Nevěřícnosti a Zmatku. Jako by písmena Godrik Nebelvír vyryta v čepeli stále křižovala nad jeho hlavou a dopadala na jeho ramena.

 

Od té doby na vůni myslet nepřestal. Podvědomě ji hledal všude, všude, VŠUDE. A nikde nebyla.

„Zlobí se?“ zeptal se ze svého trůnu svého poddaného.

„Vaše veličenstvo se zlobí?“ zeptal se opatrně Draco.

„Neodpovídejte mi na otázku otázkou,“ zaznělo z trůnu. Moucha zde už nepoletovala. Vzduch se téměř nepohnul.

„Můžete se ho zeptat sám, můj králi, přijel se mnou,“ odpověděl Draco v hlubokém předklonu.

Harry se na dva údery srdce zarazil, buch-buch, buch-buch: „Přiveď ho sem a odejdi.“

Trvá tak strašně dlouho, než před vás předvedou hosta, když nemáte vojáky a sluhy… nakonec se černá postava protáhla dveřmi, zavřela je a poklekla před trůnem.

„Můj králi…“

„Nebyl jste tázán,“ přerušil ho král, „rytíři.“

Skousnutí rtů Harrymu neušlo. Povstal, odložil jablko a žezlo: „Domníváš se, že si tvůj král zaslouží výsměch?“ zeptal se král chladně.

Chvíli bylo nehnutě, občas kapka vody: „Ne,“ skřípění brány by se nevyrovnalo, „mohu mít otázku?“ zeptal se slušně, krotce. Král neodpovídal, sledoval. Snape si to přebral po svém: „Domníváte se, že smrtí vašich nejbližších pro vás přestaly platit povinnosti?“

Balónek vhozený pod peřeje: „Nedovolil jsem vám soudit mě.“

„Přesto se soudu bližních nevyhneme. Ať se nám to sebevíc nezamlouvá. Dovolíte mi říci vám, pane, že vaši blízcí možná odešli, ale vaši poddaní jsou na vás zcela závislí? Pomiňte tato rozlehlá pole a tuto zahradu, náš králi, ze kterých se vám váš lid podařilo vyhnat. Jsme tam. Ještě žijeme. A vy nepřicházíte. Co si od svého truchlení slibujete? A jak dlouho si to ještě budete slibovat? Protože za svými blízkými posíláte blízké jiných a…“ jeho jazyk vypověděl poslušnost, když se král sklonil. Vzal mezi ohnutý ukazováček a prostředníček rytířovu bradu a vytáhl ho jemně do stoje, přičemž si neomylně všiml, že jeho rytíř drží oči při zemi.

„Máte prořízlá ústa, rytíři,“ napomenul ho král, předklonil se, „jaká je cena?“

Polknutí, těžké vydechnutí: „Váš návrat.“

„To nemyslím,“ odbyl ho Harry, „mám na mysli, proč to děláte vy. Za co?“

Napjatá ramena, ochromující zaraženost: „Svůj život,“ přiznal tiše.

Jeden vdech, druhý, ústa se o svém vlastním rozumu přitulila ke zběsilé tepně, suchá náruč, mnohá bolest zapomenuta: „Neublížím ti,“ slib pevný jako skála.

Tisíce mocných bubnů, dva rychlé nádechy: „Dobrá.“

Dobrá? – Věřím! Chci! Potřebuji! – Ale dobrá ne. Ne! Harry vzhlédl. A oči se nepodívaly: „Dořekněte to,“ pronesl dutě.

Krátká zaváhání, milost! Některá srdce by následná slova nemusela přežít. „Že na tom nezáleží? Můj králi,“ znova se svezl na kolena, tentokrát vztáhl dlaně a uchopil královy nohy. Jemně. Pevně.

Dva údery srdce. Zrodí se pochopení. Buch-buch. Umírání. Buch-buch.

„Odejděte, rytíři Severusi Snape,“ vysmekl se král, slova pevná, pevnější než ocel a žula. A hněv.

„To nevadí, můj krá…“

„Ven,“ pronesl král ledově. Otočil se k sálu zády. „Až příště přijdete, vezměte sebou Malfoyovi,“ dodal král lhostejně. Uviděl druhou, tu zdravou, kvetoucí, vzpínající se polovinu stromu umírat. Dveře cvakly.

 

„Můj králi,“ pukrle madam Malfoyové.

„Náš králi,“ pukrle Malfoye.

„Pojďte se mnou, jinochu Malfoyů,“ promluvil král, když přehlédl tu podivnou sebranku u jeho dveří.

Mlčel dlouho. Pak prostě oznámil: „Věděl jste to.“

„Můj králi…“ nadechl se Draco.

„Litujete?“ pozvedl král obočí.

Zaražení: „Nikdy nebudu.“

Král se hněvivě otočil: „Pokud to z něj dělá děvku, co to dělá ze mě?!“ veškerý hněv dopadl na nevinnou osobu. Věděl to. A nedokázal si pomoci.

Povzdech: „Můj králi… pokud vám to pomůže…“

„To si svého kmotra vážíte tak málo?!“ zarazil ho král. Nedokázal pochopit.

„Můj král to řekl za mě,“ odpověděl Draco ploše, „nade mnou není víc než bůh a můj král, můj pane.“

„Takže když zemi ovládne císař, budeme tři?“ dožadoval se Harry.

„Můj…“ vzhlédly Dracovy zorničky nejistě.

„Ne, můj aristokrate. Dnes se zlobím. Můj hněv tvou pravdu dneska nevyslyší. A pokud mi budeš chtít lhát příště, pokud mě příště budeš chtít zrazovat, můj jinochu Malfoyů, dělej to alespoň z duše. Anebo sem víc nechoď.“

„Můj krá…“

„Odejděte a nevracejte se, můj příteli,“ zaznělo hořce, král vyšel před vchod, mladý aristokrat mu šel v patách, ohromený. A král si jedním pohledem přeměřil Malfoye, druhým ženu Malfoyovu, zpod pláště vytáhl velký vak s penězi, hodil ho do prachu na zemi a ucedil: „Vynikající výběr. Tohle je za minulý měsíc. Teď se seberte a…“ třemi kroky přešel ke Snapeovi, vzal ho za hábit, smýkl s ním do domu a zabouchl třem udiveným tvářím dveře.

12.01.2014 15:39:05
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one