Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Pro Ade, čokoláda za prodělaný školní rok, a náplast na prázdniny, a pro všechny, jejichž komentáře moc ráda čtu, ráda na ně reaguji a ještě raději dostávám odezvy na své odezvy (nenápadná narážka na Sitaru, haůůů).

Děkuji! (A přeji přiměřeně potěšující počteníčko.)

Harry trhl hlavou směrem ke zvuku rozrazivších se dveří. Na ošetřovnu vstoupila profesorka McGonagallová a bez formalit a zdvořilostních frází mu přikázala, aby se šel najíst.

„Pošlete sem domácího skřítka s jídlem a já se najím,“ ustoupil.

Profesorka McGonagallová stáhla přísně rty: „Za tohle vám Severus nepoděkuje.“

A i když měla nejspíš pravdu, Harryho jediná skálopevná odpověď zněla: „Nehnu se odtud.“

McGonagallová nesouhlasně zavrtěla hlavou, ale dál už Harryho nepřesvědčovala. Vzala letaxový prášek a za pár minut byla zpět s tácem plným jídla. S nechutí, obdivem i pobavením pak sledovala, jak se na jídlo vrhl Ron.

Harry věnoval pozornost spíš Ronovi, na jehož apetit byl pohled k nezaplacení, než jídlu, které mu až pod nos přistrčila Hermiona. Taky si byl vědomý starostlivých pohledů, které mu na chuti nepřidaly. Jeden patřil Hermioně, McGonagallové druhý a třetí Pomfreyové. Bez Rona, jehož chuťové buňky bombardovalo jídlo, a Snapea, který byl v limbu, se cítil v obležení…

… než na ošetřovnu znova zavítal Brumbál ve své fialové kráse a nepoměr dorovnal: „Jak je na tom?“ zeptal se na přivítanou.

„Který z nich?“ prohodila konverzačně Pomfreyová, otočila k řediteli hlavu a ustala se přehrabovat v kartotéce. Na Brumbálův nenechej se přemlouvat pohled vstřícně dodala: „Vzbudit by se měl v řádu několika hodin. A pan Potter se z šoku už probral.“ Harry se na Pomfreyovou podíval s něčím, co se snažilo být zničující, ale jeho snaha padla na neúrodnou půdu s jejími slovy: „Ale odmítá si odpočinout. Nechcete si s ním promluvit?“

Rentgenové oči Brumbála byly o něco horší než Hermioniny. O dost, jak Harry záhy zjistil. Hermioně mohl říct, aby se starala o sebe. U ředitele by mu to asi neprošlo. Polkl.

Ředitel samozřejmě začal následující větu slovy, která se Harrymu zajídala slyšet: „Měl by sis…“

„Ani,“ přerušil smrtelně vážně a dost naštvaně Brumbála a podíval se s příslibem pomsty na Pomfreyovou, „to nezkoušejte. Zůstanu s ním tady, dokud se neprobere a nebude se moct sám bránit. Takže šetřete dechem, nehnu se odtud,“ a nasadil tvrdohlavý pohled, znak, že neustoupí ani o setinu palce.

„Měl byste si odpočinout,“ dořekla za Brumbála nekompromisně Pomfreyová, víc než ochotná hádat se přes ředitele do poslední kapky krve. Samozřejmě ve jménu dobra jejích pacientů.

„Tak to by vám mělo být útěchou, že bych si dnes nikde jinde neodpočinul víc,“ a zavrtal se hlouběji do svého křesla. Netušil, co to s nimi je, ale bylo jisté, že Snapea znova nesvěří lidem, kteří dovolí, aby se tady promenádovaly kdovíjaké existence.

Zarazil se: Nemusí se mít se Snapem rádi, aby se ho snažil ochránit. Přece stačí, že si nepřejí vzájemnou smrt, ne?

Navíc – pokud se měl Harry zašít, nevytáhnout paty, aby neudělal nějakou botu, které místo než vedle nemocného manžela bylo lepší? V době, kdy nemá nejmenší potuchy, jaký život teď vést má – a nezdůrazňoval Snape před svatbou, že je tady způsob, jakým ho Harry vést nemá? Všechny ty řeči, jak ho musí poslechnout a dát mu dědice, že musí přesvědčivě hrát?

A vůbec – nebylo by divné, kdyby si šel hajnout někam na kolej – ha! Nebo hůř, do ložnice ke Snapeovi!? –, zatímco se na jeho manžela páchá jeden atentát za druhým?

Takže vážně – kam se ho snažili poslat?

Když, prosím pěkně, o nějakém řádu, královské etiketě, kouzelnické k tomu všemu, o projevech manželské slušnosti a zdvořilostech, o tom, jestli za tohle Norové Británii třeba nevyhlásí válku… jak se k tomu má postavit Harry… no prostě o tom neměl ani páru?!

Takže znova – kde že měl být?

Ať se s ním teď někdo zkusí hádat. Ani nápad, že by šel někam jinam, dokud nezjistí odpovědi na své otázky.

Jeho oči se potáhly neústupným leskem.

Slyšel, jak se Ron a Hermiona pokoušeli nesmát, dokonce Brumbálovi se v očích objevily jedna dvě jiskry pobavení; ředitel se otočil k Pomfreyové a mírně zavrtěl hlavou, aby tady Harryho nechala.

Harryho připraveného k boji v ten okamžik zalila vděčnost tak silná, že měl chuť vyskočit a Brumbála obejmout. Tatam byla zloba, že když ho chtěl Snape unést – vážně by ho Severus Snape jen tak odvezl do Norska? Dopustil by to ředitel? Nebo by vymysleli nějaký plán? Proč ho tyto možnosti nenapadly hned? – Brumbál Snapea nezastavil. Nejen smíření, Harry k němu cítil teď tak obrovskou vděčnost, že mu tu věc prominul a zapomněl a byl by se za to, co na ministerstvu ztropil, zastyděl – měl mít k těm dvěma větší důvěru, s nimi to přeci nikdy není takové, jaké to vypadá, že ne? – kdyby to za daných okolností nebylo hloupé.

Neuměl ani zdůvodnit, proč ztratilo váhu to, co se ještě před pár hodinami zdálo důležité, věděl jen, že jeho a Brumbála spojovala starost o Snapeův život a že mu Brumbál svěřuje do rukou opatrování Snapea. Což pro Harryho malý svět a štěstí v něm prostě bohatě stačilo.

Poté, co za okny nezbylo po světle ani památky, vzala konečně McGonagallová zavděk Ronem a Hermionou, které odvedla na kolej. Pomfreyová odešla pracovat do kanceláře a ředitel prohodil, že musí něco zařídit.

Ve chvíli, kdy Harry osaměl, se začal zoufale snažit nemyslet. Nemyslet na to, jak to teď bude s Norskem, Bradavicemi, jeho spolužáky, Zmijozelem… se Snapem – na toho se snažil opravdu usilovně nemyslet.

S jeho postavením coby krále.

S jeho postavením Vyvoleného.

Jestli se dají skloubit.

Jestli kdy bude „jen Harry“?

A co Sirius? Co se Siriem utíkajícím před spravedlností?

Spravedlnost. Ten pojem ministerstvo absolutně nepochopilo, nebo hůř – úmyslně ho dezinterpretovalo. Popletal nechtěl slyšet nic o svých omylech.

Co bude s Popletalem? Pokusí se o další podraz? Sesadí ho? Ale ne, takové štěstí mít nebudou.

Voldemort. Další věc, nad kterou se Harry snažil zoufale nepřemýšlet a která se nenechala odbýt. Protože kterýkoli krok, který kdy Harry podnikl, byl ohraničen třemi Voldemortovými. Ne. Necítil se jako štvaná zvěř. Nesměl. Štvaná zvěř končila špatně. Což Harry nemohl. Zvlášť ne kvůli lidem, na nichž mu záleželo. Molly a Arturovi Weasleyovým, Ronovi, Hermioně, Nevillovi a Lence, Siriusovi, Remusovi, Brumbálovi… ne, to nešlo, nemohl to vzdát.

Dlužil to lidem, kterým už nemohl pomoct: Cedrikovi, rodičům, tomu zahradníkovi z Raddleova statku, za kterého se cítil zodpovědný. Byli tady a přičiněním Voldemorta už tomu tak není.

Nemohl to nechat být, ne, pokud měla věštba pravdu a pokud je Harry jediný, kdo ho může zastavit. Sebepošetilejší to se vším, co neví, nezná a neumí, je, musí bojovat. Čert vem’, že byl předem jasný výsledek. K čertu s tím, že nejvyšší výhrou bude vzít Voldemorta s sebou.

Ano, k čertu s tím vším, protože teď měl pádné důvody postavit se Voldemortovi, kterými byli kromě jeho blízkých Norové. Někteří z nich byli úžasní lidé, třeba Elvíra a David. Čím si takoví jako oni zasloužili ministerské manipulace? Copak byli vinní tím, kdo je jejich král a že po Harrym jde Voldemort? Ne, pokud tomu bude moct zabránit, nenechá je ohrožovat. Snad taky trochu doufal, že svým rozhodnutím (nenechat Popletala vnutit Snapeovi manžela) zachrání nebo ochrání pár lidí navíc. Nikdo v Harryho pozici by mu to rozhodnutí určitě nezazlíval.

Jeho život věčně zachraňující Snape… který rozhodně není špatný člověk, ať je jinak jakýkoli… byl další nečekaný důvod nevzdávat to.

A výčitky, že se mu svým způsobem vnutil?

Není to tak, jako by Snapea k sobě připoutal na věky věků, amen a basta fidli. Aniž by byl Snape nebo jeho země zostuzena, poškozena, zhanobena a kdoví co ještě, Snape se od něj brzy osvobodí.

Určitě Voldemort neplánoval, že by si s Harrym hrál na kočku a myš příštích deset dvacet let. Možná tři. Možná Snapea svou existencí bude otravovat ještě další tři roky, než to skončí, než ho Voldemort od utrpení, které Snape v Harryho přítomnosti pociťuje, osvobodí.

Ne, Harry si nemyslel, že by mu Snape smrt přál. Ale smrt byla s ohledem na to, komu Harry čelil, nevyhnutelné vyústění. Nemělo smysl něco si namlouvat.

Proto necítil výčitky.

A zlobu? Ostatně byl to jeho život, který se dával v sázku, a Harry si uvědomoval, že by měl právo zlobit se, racionálně si to uvědomoval.

Jenže Harry se nezlobil. Vážně ne. Spoustě lidí se uleví. Ať už proto, že hrozba Voldemorta pomine – čímž si byl stejně jistý jako tím, že Brumbálovi na Snapeovi hluboce záleží –, že lidé nebudou pro Harryho riskovat životy, anebo proto, že nebudou muset vymýšlet, jak Harryho bez skandálů odstranit z trůnu, aby za něj dosadili schopného vladaře.

Mohlo Harryho sebevíc mrzet, že nemá k vládnutí potřebné kvality, byla to prostá pravda. Neměl je ani kde získat. A Snape… Snape i jeho lidé jsou nepochybně kompetentní k tomu najít si druhého krále, schopného, kterého si zaslouží. Ne vzít zavděk výběrem ministra kouzel, případně druhou možností. Druhá možnost nebyla správná. Bylo to prostě… z bláta do louže.

Harry nebyl louží rád.

Navíc tak trochu doufal, že když Snape dostane možnost a čas vybrat si manžela, se kterým by měl strávit zbytek života, najde někoho, koho alespoň po svém boku snese. Zasloužil si zamilovat se. Kdokoli, kdo ve spánku vypadal takhle, kterýkoli člověk hodný Elvířiny oddanosti (její obraz klečící před Snapem navždy vrytý do paměti), si to zasloužil. Nebyla chyba ani jednoho z nich, že byli nucení spolupracovat, přestože spolu nedokázali mluvit, natož vycházet.

Potřásl hlavou a přinutil se odtrhnout od myšlenek, které zrovna zpracovávala.

Pátek se převalil v sobotu a někde v procesu tohoto divu světa Harry, unavený z existenčních otázek, přišel na to, že na okna Bradavic ťukal první říjnový den.

Takhle si září nepředstavoval, tím menší smysl dával říjen. Faktem je, že mu Bradavice rok co rok servírovaly nepředstavitelné měsíce. Jen intenzita pohrom, jimž musel čelit hned z kraje školního roku, se stupňovala.

Aby katastrof nebylo málo (a když už byly jednou zmíněny), dveře ošetřovny se rozletěly: „Harry!“

Harry vyskočil na nohy a oněměle sledoval Siriuse Blacka rázujícího k němu dlouhými kroky. V půli jeho cesty se o dveře s tlumeným zvukem úderu zastavil Remus těžce popadající dech.

Harry přešlápl z nohy na nohu, nejistý tím, že teď může opustit byť o krok místo po Snapeově boku, vděčný, tolik vděčný za kmotrovu přítomnost, zmatený a zároveň provinilý, protože Sirius měl být už dávno bezpečně schovaný na stanoveném místě, tak co tady dělá?

„Přišli jsme hned, jak se nás někdo uráčil obeznámit s posledními událostmi,“ řekl udýchaně, drapl Harryho do objetí a jelikož měl Harry právě tvář zabořenou v kmotrově rameni, nemohl vidět neproniknutelný pohled, který Sirius vrhl na lůžko s pacientem, jehož doposud přehlížel.

„Co tu děláte? Víš, jak je pro tebe nebezpečné být tady?“ a přestože Siriuse potřeboval, zařekl se mu to nezmínit.

„Copak jsem tě v tom mohl nechat?“ zeptal se Sirius nevěřícně a poplácával Harryho po rameni. „Nehledě na to, že z pozice příbuzného,“ přehnaně se otřásl, „mám povinnost ho v takové situaci navštívit. Zatracená etiketa. Jako by se z toho Snape nedostal, aby nás mohl i nadále otravovat svou bezbřehou ironií a duchaplným sarkasmem.“

Remus ho štípl – surově – do ruky a Sirius se na něj ublíženě ohlédl.

„Kdo vás zavolal?“ vyptával se Harry a začal se z objetí vymaňovat; modré oči našly ty zelené a Harry přiřadil nálepku dalšímu z deseti nevítaných zpytavých pohledů.

„To jsem byl patrně já,“ ozval se z temného rohu Brumbál. Hned na to pokáral Siriuse: „Neměli jste opouštět úkryt.“

„Byl k nezastavení,“ ulevil si Remus částečně naštvaně, částečně omluvně.

„Aby pak Harrymu vyčetl, že jsem ho nebyl navštívit?“ odfrkl si Sirius a s grácií jemu vlastní dodal: „A zajisté pochopíte, že tady Harryho nemůžu nechat pečovat o Snapea samotného, já…“

„Budeš muset,“ přerušil ho Brumbál klidně a nesmlouvavě. „Pro bezpečnost všech tě pošlu zpět.“

Remus tiše zaúpěl.

Sirius sekl pohledem po Removi a Brumbálovi odpověděl: „Vidíte? Tady Náměsíčník není v kondici. Nemůžete nás posílat tam a zpátky, a tam a zpátky –“

„Nenechal jsi mě ani domluvit,“ ohradil se Brumbál.

„– tam a zase zpátky,“ nevšímal si ho Sirius. „Naše srdce by to v našem věku už nemusela vydržet,“ Siriusova velká dlaň se přilepila k jeho hrudníku, hlava mírně nakloněná sobě samému přikyvovala.

Harry z něj měl ten dojem, že je jeho kmotr raději pingpongový míček, než aby i nadále setrvával v „bezpečném úkrytu“.

Brumbál si Siriuse s pobavením přeměřil: „Nechám vám pár hodin na odpočinek. Než se rozední, budete na cestě.“

„Rozední?“ vyštěkl Sirius. „Mají nás chytit ráno jako nějaké amatéry? Pošlete nás alespoň až večer.“

„Večer, drahý Siriusi, budou vaše přemisťování očekávat,“ posteskl si Brumbál.

„Zatracené ministerstvo,“ ulevil si Sirius po pauze, která naznačovala, že zvážil pravděpodobnost takové taktiky, a dospěl k závěru, že má Brumbál pravdu.

„Co se to tady…?!“ vběhla na ošetřovnu madam Pomfreyová, na přítomnost Siriuse a Remuse oněměle zamrkala. Dvakrát. Narovnala se, vypjala hruď zahalenou do bílé zástěry a prohlásila: „Má drahá, dobrotivá Dilyso[1]. Pane Blacku, zase vy? Pane Lupine, nemáte být někde jinde?“ pak se otočila a z místnosti vykráčela, ne však dřív, než Brumbálovi docela zřetelně pošeptala: „Jako obvykle jsem nic neviděla. Hlavně ať mi tady nebudí pacienta,“ dveře za ní decentně klaply.

Po dobu, kterou Remus se Siriusem na ošetřovně strávili, toho nenamluvili mnoho, ale Harryho uklidňovala jejich pouhá přítomnost. Brumbál střídavě odcházel a vracel se. K ránu – a ne, Harry ani jednou nezamhouřil oči – se Sirius zvedl, protáhl a napustil dvě sklenice vodou. Jednu podal Remusovi, jednu Harrymu a vrátil se pro další dvě, které taky napustil vodou a zabloudil k Brumbálovi stojícímu ve vzdálené části ošetřovny: „Vím, že mi nezbývá než respektovat vaše rozhodnutí,“ započal Sirius monolog, jeho hlas ospale doléhal až k Harrymu, „že jen díky vaší benevolenci jsem tady mohl zůstat, ale… podívejte se na něj, jak unavený je. Nemůže alespoň Remus…?“

„Už jsme se o tom bavili, Siriusi, a víš dobře, že to nejde. Nemůžu tě poslat samotného. Nehledě na to, že Severus se o Harryho postará… něco špatně?“ zastavil se Brumbál zmateně uprostřed věty, pozvedl stříbřité obočí, když Sirius při jménu Severus stiskl skleničku pevněji a skousl čelisti.

„Podívejte… se vší úctou…“ Brumbál se na Siriuse varovně zadíval. „Není ani vzhůru!“ prskl Sirius první nejpádnější argument, který by nebyl vůči Snapeovi urážlivý.

„Probudí se brzy,“ ubezpečil ho Brumbál, což se nezdálo Siriuse sebeméně uklidnit. Snažil se mu domluvit: „Nemůžeš se tady objevovat tak často, Siriusi, mluvili jsme o tom. Nicméně chápu tvé rozrušení,“ zvedl ruku, aby Siriuse umlčel, „takže mi dovol ti říct, že jsem podnikl opatření, aby se podobná událost neopakovala.“

Tvrdý, nepřesvědčený pohled byl Brumbálovi odpovědí.

Ředitel smířlivě nabídl: „Harry je tady v bezpečí.“

Chvíli se ošetřovnou ozývalo tlumené nespokojené mumlání a do toho jako výstřel zazněl Siriusův o oktávu vyšší a neúměrně zvučný hlas: „Abych vám pravdu řekl, když už se mě ptáte, nelíbí se mi to, vůbec se mi to nelíbí. Harrymu třikrát za poslední měsíc usilovali o život, z toho dvakrát v Bradavicích, Snape na tom není líp a  mám jít pryč? Copak nestačí, že jste mě jednou jaksi opomněl informovat a jednou jste mě přesvědčil nechodit?“

„A jak je vidět,“ a bylo vidět hlavně to, že se Brumbál snaží potutelně neusmívat, „potřetí sis našel k Harrymu cestu a nedal sis vůbec říct.“

Sirius se snažil Brumbála rozdrtit pohledem.

Brumbál ustoupil: „Slibuji, že odteď se ode mne dozvíš sebenepatrnější změny.“

„Nechce se mi nikam odcházet,“ trval na svém Sirius.

Brumbál ztišil hlas, ale ne dost: „Snaž se vžít do Harryho, Siriusi, jak by mu bylo, kdyby se ti něco stalo. Copak ti nestačilo, jak tě sotva před pár měsíci téměř chytili na ministerstvu?“

„Nesnažte se tvářit, že to vše děláte pro mé a Harryho dobro,“ Sirius v kontrastu s Brumbálem hlas naopak zvýšil. „Nesnažte se. Oba víme, že je to jenom manipulace. Úplně sprostě jste mě vynechal, když byl na tom můj kmotřenec zle. Jak se asi mám cítit?“ Harrymu zaškubaly koutky úst. Nebyl zvyklý, aby se jeho nehody končící na ošetřovně někomu hlásily. Pokud to McGonagallová dělala, Dursleyovi se ho neptali. Už vůbec nebyl zvyklý na to, že by někoho z dospělých zajímaly. Hřálo ho vědět, že Sirius zájem má, a kdyby se něco stalo, neexistuje překážka, která by ho zastavila. Přišel by. On by přišel. A spolu s tím vědomím přichvátala tíživá, pro něj naprosto cizí zodpovědnost za sebe samého.

„Molly a Arturovi jsem taky nedal vědět, pokud tě to uklidní…“ prohodil Brumbál.

„Já jsem jeho kmotr!“ ohradil se nevěřícně Sirius, oči velké jako soví.

„A oni znají Harryho od jeho jedenácti let a dovol mi ti říct, že o něj mají velkou starost. Ale ani jim jsem nedával vědět o každém Harryho pádu z koštěte.“

„Protože nejsou jeho příbuzní?“ nadhodil Sirius nechápavě, nadějně, lhostejně.

Brumbál si povzdechl: „Protože ne každá oděrka zasluhuje větší pozornost, než student dostane od madam Pomfreyové,“ a podíval se přes Siriuse na Harryho a mrkl na něj.

A Harry byl rozervaný mezi touhou být při Siriusovi a novým druhem vděčnosti, že je alespoň v něčem obyčejný student.

„Nebyla to oděrka, pokusili se ho zabít!“ namítl hněvivě Sirius. „A vynechejte ministerstvo. Kdybyste nám dovolil spolu mluvit, nemuselo se to vůbec stát.“

„Siriusi,“ zastavil ho Harry, „nebuď nespravedlivý. Umbridgeová znemožnila spojení letaxem.“

„Myslíš, že členové Řádu se kontaktují letaxem? Myslíš, že před tou karikaturou ředitele jsme spolu nemohli komunikovat? Že nebylo jak?“

„Myslím,“ odpověděl Harry rozvážně, „že by to stejně nepomohlo, Siriusi. I tak by mě Voldemort na ministerstvo vylákal. A ty bys za mnou běžel, nechal se zabít Belatrix nebo chytit bystrozory. Já tohle nechci riskovat, Siriusi, já…“ bezradně se odmlčel.

„Copak mě tady nechceš?“ zeptal se ublíženě Sirius.

„Ovšemže chci a moc…“

„Ale nepomáháš tomu,“ významně ukázal na přihlížejícího Brumbála.

„Já jen nechci,“ povzdechl si Harry a podíval se na Siriuse, „aby se ti něco stalo. Vážně nemám sílu sledovat, jak tě odváží do Azkabanu, a že na ministerstvu to bylo o takový kousek. A pokud to znamená, že tě neuvidím…? Dobře, beru to. Tak dlouho, dokud jsi v pořádku, to beru. Já… prostě pomyšlení na to, že by se ti něco stalo… prosím.“

„Ty mě vůbec nechápeš, Harry – čím míň zpráv od tebe mám, tím jsem neklidnější a neopatrnější. Já nejsem Brumbál,“ obrátil se k němu skoro vyčítavě, „se sebeovládáním Grónského ledovce, nedokážu stát stranou, pokud mám pocit, že ti něco hrozí. Nemůžu zůstat nečinně přihlížet, mám-li podezření, že Voldemort něco chystá. Já chci a budu bojovat.“

„I když mě ztratíš?“ zeptal se v náhlém popudu Harry.

„A jak, zatraceně, myslíš tohle?“ rozčilil se Sirius. „Ten parchant s hadím ksichtem mi zabil kamarády!“

„Já vím, shodou okolností to byli mí rodiče,“ odpověděl Harry odměřeně.

„Tak jsem to nemyslel…“ začal Sirius omluvně a Harry ho přerušil.

„Já vím, že ne, ale myslel jsi to tak, když jsi řekl, že necháš mého kmotra klidně umřít, aby ses pomstil, bez ohledu na to, jak se budu cítit já,“ provrtal Siriuse pohledem a protože ten ho sklopil, Harry věděl, že má pravdu.

„Remusi?“ obrátil se Sirius prosebně ke svému soudci.

Remus seděl na židli, lokty opřené o kolena, tvář v dlaních a vypadal zmoženě: „Není fér stavět Siriuse do výběru mezi tebe a tvé rodiče, Harry,“ odhodlal se Remus promluvit, „on neumí pochopit, že kamarádi neumřeli jenom jemu,“ řekl kousavě a podíval se sarkasticky na Siriuse, který vypadal, jako by mu vyrazili z plic dech. Sirius byl prostě pověstný touhou po pomstě svých přátel, nehledě na cenu. To mu vyčítali shodně Harry i Remus. Ne proto, že by to nechápali, ale proto, že si Sirius patrně neuvědomoval, jak důležitý pro ně oba byl. „Pokoušel jsem se mu to vysvětlit, ale zjistil jsem, že tomu opravdu nerozumí,“ pokračoval Remus téměř zamyšleně a pak, jako by řekl něco, co ani říct nechtěl, otočil se k Harrymu: „Má tě rád víc než cokoli na světě, Harry, ale nemůžeš po něm chtít, aby si vybral. To prostě nemůžeš – děti a Sirius to neumí. Neumí se ovládat.“

Sirius vypadal, že se každou chvílí začne bránit, nebo omdlí, nebo se rozbrečí, nebo rozkřičí. Možná všechno najednou. Střídavě rudl a bledl.

„A musíš jim to odpustit,“ přisadil si Remus. „Nemůžou za to,“ pokrčil ramenem, jako by to byla nezměnitelná přirozenost. Na okamžik zabloudil pohledem ke stále spícímu Snapeovi.

„Dobře, fajn, chápu,“ Sirius vypadal jako zapálená prskavka, kterou v půlce strčili do kýblu s vodou, „pochopil jsem. Udělám, co po mně chcete, odejdu a budu se snažit nedostat se do maléru, slibuju. Ale to, že to pro vás udělám, neznamená, že se mi to musí líbit.“

Remus překvapeně zvedl hlavu a otočil se zpátky k Siriusovi.

„Spokojenost?“ naznačil Sirius ústy a přešel k oknu, aby se z něj mohl podívat; vypadal klidnější, když sledoval přírodu. A vypadal při tom jako pravý aristokrat, aniž by se o to snažil. Zvláštní, jak jsou některé věci proti naší vůli v krvi. „Ale jakmile se něco stane…“ spustil nanovo k Brumbálovi.

„Dám ti vědět, jistě, a ty přijdeš, ovšemže,“ souhlasil Brumbál.

„Protože pokud ne, nikdo a nic mě nezastaví, abych sem nepřišel a nezjistil, co se děje.“

„Děkuju,“ vydechl Harry úlevně i v rozpacích.

Sirius se na něj podíval, jako by zvažoval, zač mu Harry děkuje, aby nakonec zamítavě prohlásil: „To je samozřejmost.“

Harry se nepřel a nevytahoval, že pro něj projev lásky samozřejmost rozhodně není, ani že děkoval i za to, že se Sirius podvolil odejít.

Po srdečném objetí, do něhož Sirius Harryho na rozloučenou popadl, zašeptal Remusovi: „Budu si to pamatovat.“

Remus, od něhož obdržel Harry jen o málo střídmější rozloučení, se k Siriusovi otočil a zvedl se špatně předstíranou nechápavostí obočí.

„Všiml jsem si, víš?“ řekl dotčeně a Harry poznal, zkrátka poznal, že i když Sirius manipulaci odhalil, tím, co si Remus doopravdy myslí, si je jeho kmotr stejně jistý, jako… jako Harry Snapem. Harry se neudržel a usmál se, zavrtěl hlavou – však oni se s Remusem zase usmíří. Ostatně bylo to pro Siriusovo dobro.

Ještě z chodby slyšel Harry Siriuse říkat: „A neměj pochyby, že ti to vrátím i s úroky. Ovládat se, jo? A když už jsme u toho,“ řekl trochu hlasitěji a otočil se k Brumbálovi, který je doprovázel, „doufám, že Sra… Snapeovy rádce jste nevynechal,“ a „nevynechal“ vyslovil jako sprosté slovo, které si nejvíc oškliví, hned vedle slov útěk a zbabělost.

„Neměj obavy, Siriusi,“ odvětil Brumbál, „informoval jsem je.“

To už se dveře ošetřovny zavřely a oddělily tak problémy, na které Harry nebyl sám od těch… sjel pohledem na spícího Snapea… na které sám byl a které si způsobil zcela dobrovolně.

Poposedl.

Když se Snapem podruhé osaměli, začala dotírat otázka: A co až se probudí? jež spustila dominový efekt: Proč se na některé z tíživých otázek nezeptal kmotra a Remuse? Co udělá, co mu řekne…? Co až se probudí? Co potom?

Potom, rozeznělo se mu v hlavě, když se víčka v bledé tváři zachvěla (jeho srdce udělalo kotrmelec a potopilo se do žaludku, aby se vynořilo a rozhodlo se, že si jen tak pro legraci zrovna teď zasprintuje) a černé oči padly na Harryho, potom zjistí, že mezi deseti nejvíc znervózňujícími a krajně nežádoucími pohledy, pohled Severuse Snapea jim všem vévodí.

 

[1] Poppy se odvolávala k osobě Dilysy Derwentové, léčitelce u svatého Munga a posléze ředitelce Školy čar a kouzel v Bradavicích, již máte na štítku velectěné strany 448 knihy Harry Potter a Fénixův řád.

10.07.2014 22:17:22
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one