Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Byla jsem tak zasypána vaší neutuchající, naléhavou korespondencí, v níž se doknekonečna opakovaly dotazy podobného typu, že jsem se rozhodla odpovědět na ně hromadně jedním dvěma články. Jeden z nich je na světě už nějakou tu hodinu, má pět kilo a dvacet devět centimetrů, a bude se obnovovat. (No, nebude - ale pro velké, ba až skalní fanoušky aktualizující mou stránku každou cca minutu a půl, kdyby se nudili, říkám, že tuhle stránku mohou aktualizovat spolu s tím zbylým.) ZDE
     Jeho v troubě nedopečený bratříček, který půjde okusovat hřebíky, aby do sebe dostal železíčko, ještě na světě není. A třeba ani nebude. :D
P.S. Miluji tě!



Hlava ho bolela jako střep, jako by vypil veškeré lihoviny, které se ve sklepení nacházely, načež pro jejich náhlý úbytek zaútočil i na zásoby Sibyly a prodloužil tak život jejím játrům o další tři roky. Přinutil se otevřít oči.

Chyba číslo jedna: kolem bylo příliš bílo.

Chyba dvě: venku byla tma.

Tři: podezřelé ticho.

Chyba jeho života: Potter se nad ním vznášel.

Zamračil se. Co dělá v noci na ošetřovně sám s Potterem? A proč tady vůbec, k čertu… k čertu. Někdo ho dnes ráno otrávil. – Dnes ráno?!

„Který je den?“ procedil skrze zuby.

Zalitoval své otázky v okamžiku, kdy ze sebe do té doby ztuhlý Potter vyrazil úděsný skřek v podobě Poppyina jména. Nepotlačil cuknutí prostě proto, že to nestihl, zastavit pevné semknutí víček se už zdálo bezpředmětné. Musel počkat, než se ty pitomé zvonky v uších vibrující mu až do mozku utiší.

„Vodu,“ zachrčel na Pottera neschopného zodpovědět jednoduchou otázku. Sklenku mu z ruky div nevytrhl. Napil se a zkusil své hlasivky znova přimět ke spolupráci: „Kolik je hodin a kolikátého?“

„Hodin?“ polkl Potter. „Nevím přesně. Bude nad ránem. Prvního října. Sobota.“

Prospal celý den? Čím ho otrávili, že prospal celý den? Nebo mu Pomfreyová dala Bezesný spánek? Ne, to je nepravděpodobné.

Vážně cítil na patře špatně zpracovanou dračí kůži? Co mu to dali za lektvary?!

„Co tady děláte?“ zeptal se úsečně a aniž opustil Potterův obličej, znova se napil vody.

„Já…“

„No konečně!“ ruce Pomfreyové byly zvednuty v náznaku objetí, kadence chůze rovnoměrná, mířila k němu.

„Opovaž se,“ zavrčel Severus a jeho druhý příkaz zněl, „řekni mi, co se stalo,“ potřeboval co nejvíc informací. Potřeboval dohnat ztracený čas. Potřeboval strhnout nějakému Nebelvírovi body. A nic z toho včera nestihl.

Pomfreyová se zastavila, ochladla, spustila ruce, zvedla obočí. Výměna tvrdohlavých pohledů trvala pár dlouhých vteřin, než Pomfreyová ustoupila, přešla ke kartotéce a s mumláním: „To je mi vděku, to je spěchu najednou, sotva se to probralo…“ což Severus domněle neměl zaslechnout, se počala v jejím obsahu přehrabovat.

Místo na nadávající Pomfreyovou se Severus soustředil na Pottera: „Ven.“

Potter zamrkal a vykoktal: „Cože?“

„Slyšel jste. Zdravotní stav je má soukromá záležitost. Ven.“

V Potterově obličeji se objevilo něco, co ten spratek příliš rychle odehnal, než aby to Severus mohl rozpoznat. Nahradila to neústupnost. Možná měl být důsledný. Ne, určitě by měl být: „Nepochybně je už po večerce. Vraťte se na kolej,“ řekl autoritativně. I když kolik autority nastřádá člověk s permoníky v hlavě?

„Vaše pokoje myslíte,“ odsekl k tomu všemu bojechtivě Potter.

„Vlastně,“ vmísila se mezi ně Pomfreyová dřív, než stihl Severus Pottera zaškrtit, „večerka už skončila,“ a v jejím hlase si Severus mohl jasně přečíst, že ona na rozdíl od Pottera , že má Severusův manžel právo znát Severusův zdravotní stav.

„Dělejte, jak myslíte,“ odsekl Severus popuzeně, aniž se na Pottera nebo Pomfreyovou podíval. Bylo výhodnější se nehádat teď a později využít Potterovy nevědomosti, než aby se Potter svá práva dozvěděl a později se jich dožadoval. Jak prosté, stačilo, aby si Severus odpustil hádku.

„Takže…“

Mlčky poslouchal Poppyin metodický výčet toho, co se s ním za posledních čtyřiadvacet hodin dělo. U každého jiného nekompetentního blba by měl spousty doplňujících otázek a tou dobou, kdy by skončil se svým posudkem (a Severus se svou strhující kritikou), by pověsil léčitelství na hřebík a v slzách by utekl. Ale Poppyiny seznamy neměl potřebu kritizovat, neboť ho uklidňovaly, měly hlavu a patu a zdržely se soudů, nemístného utěšování, nepravděpodobných teorií a nástinů, mizerných dohadů, jak se to mohlo stát, jež postrádaly logiku. Jinými slovy její seznamy se podobaly jeho seznamům a Severus si řečené i tentokrát vyslechl bez přerušování.

Rytmus odříkávání přísad a lektvarů použitých k jeho léčení, systematičnost jejích zápisů, profesionální povznesenost, to ho uklidňovalo tentokrát, ne tak význam sděleného.

Když skončila, uklidila kartu a odešla. Severus, myšlenkami ještě u jejího odříkávání použitých kouzel, si ulevil: „K čertu s vámi, Pottere.“

Potter, trochu pobledlý, se vytrhl ze zamyšlení a podíval se na něj nechápavě. Nebude mu to vysvětlovat. Odmítá mu to vysvětlit. K čertu s ním.

„Nerozumím.“

„Ovšemže,“ vypadlo ze Severuse dřív, než si stačil připomenout, že mu to nebude vysvětlovat. Posadil se na posteli, opřel se oběma rukama o její okraj, předklonil se. „Pojďme se spolu zamyslet, ano? Schválně, proč myslíte, že mě otrávili?“

Ještě než dořekl otázku, viděl na Potterově tváři, v jeho očích i mysli, jak vymeteno má. Mohl se ho stejně tak ptát na jedna plus jedna, v tom okamžiku by nevěděl. Tady se někdo rád plácá v řece popření.

„No tak, pomůžu vám – místo hlavy to má kedluben, na očích kulaté brýle a lektvar by to neuvařilo, i kdyby na tom závisely životy nás všech. Začíná vám to něco připomínat? Někoho?“ pobídl ho a cítil, jak se jeho nehty zarývají do opačné strany matrace.

„Jak to myslíte?“ vyskočil Potter ze své stuporózní pozice na křesle. Zrychleně oddechoval, ruce v pěst, obličejem se plížila červeň.

„Ale to je roztomilé. Že by vám to doopravdy nedošlo? Dobrá, pane Pottere, předstírejme teď na chvíli, že v mozku nemáte ani jednu buňku napomáhající vám myslet. Provedu vás tou nebezpečnou činností, tak se držte a pozor na přečuhující končetiny,“ odhodil přikrývku a spustil nohy z okraje postele. Neplánoval vstát, jen ho z té polohy, ve které byl, bolela záda. Navíc doufal, že vypadá hrozivěji. Naneštěstí, během vykonané fyzické námahy a únavy, která se z tak prostých pohybů dostavila, poklesla hladina jeho vzteku. Nezbylo mu než se tentokrát spokojit s výčitkou: „Mohl jsem být špehem, Pottere. Temný pán by se mi nemusel chtít pomstít na Norvežsku. Nikdo mi nemusel usilovat o život. A měl bych pod kontrolou své Zmijozely. Stačilo jen, abyste se nepasoval na místo hrdiny dne. Stačilo, abych si vás nevzal.“

Potterovi se z tváří vytratila veškerá barva, jakmile mu došlo, co naznačuje, zatímco Severus hořel únavou a hořel zbylým vztekem.

„Počkejte, nechte mě hádat – vím, jak jste si svůj čin představoval: jako hrdinský a vybavený zlatou zbrojí,“ zavrčel posměšně. Pak potřásl hlavou, příliv adrenalinu, který ho na chvíli vzpružil, vyprchával příliš rychle: „Vylhal bych se z důkazů, které proti mně měli. Ale z toho, že jsem si vzal úhlavního nepřítele, místo abych požádal o pomoc Temného pána nebo abych se alespoň spokojil s výběrem ministra, se vylhat dost dobře nedá.“

„Ne, ne, ne,“ vrtěl Potter hlavou.

„Co ne?“ měl ho dost. Byl na něj naštvaný. Byl unavený. A byl naštvaný na sebe.

„Ne… Nevěděl jsem… Nenapadlo mě…“ vykoktal ze sebe Potter.

Severus přimhouřil oči: „Co vás nenapadlo?“ vypálil ostře. „Že by se mě za zradu Temný pán mohl chtít zbavit? Ó jistě, nepochybně vás ani nenapadlo, že byste mě mohl dostat do problémů ještě větších, než ve kterých jsem jako špeh byl. Upřímně bych se nedivil, kdybyste tvrdil, že to nebyl váš záměr, protože je vám podobné nepřemýšlet.“

V tu chvíli, naneštěstí, vstoupil na ošetřovnu Brumbál: „Severusi!“

Vztek, jenž v něm klokotal, ustoupil pod tíhou zklamání v Brumbálově hlasu a ustoupil myšlence právě jsem si vylil zlost na Potterovi.

Neměl tak docela v plánu něco vyčítat. Jen… Během Poppyina odříkávání všech úkonů, které na něm dělala, si Severus nemohl pořád dokola neopakovat ať to nebyl nikdo ze Zmijozelu, jen ať to nebyl nikdo ze Zmijozelu. Naivitu, naneštěstí, už dlouho postrádal.

Někdo z jeho svěřenců se ho pokusil zabít. Ne proto, že by ho nenáviděl nebo mu Severus něco udělal, ale proto, že mu to přikázal Temný pán. Nejen že je zodpovědný za ty, kteří se k Němu přidali, protože věřili, že je Severus věrný Smrtijed, teď je navíc odpovědný za toho nešťastníka, který se ho pokusil zabít, protože věrný Smrtijed není. Skvostné.

Možnost, že by si s ním chtěl účty vyřídit někdo jiný, z vlastní vůle, ideálně někdo dospělý, okamžitě vyloučil. Nalhávat si něco takového bylo smutně trapné snažení se odlehčit vlastnímu svědomí.

Což bylo i svalovat vinu na Pottera.

Nebyl sám, kdo v jedné slabé chvíli uvěřil, že je lepší vydat Norsko a sebe Potterovi, proto nebyl vinen jenom Potter. Slabost. Taková slabost, za kterou budou všichni zúčastnění platit, platit dlouho a draze. Upřímně – myslel Severus v tu chvíli na pomstu Temného pána? Když nad ním stál s hůlkou a zákony Popletal?

Ne moc. Ne dost.

To všechno Severuse vyvedlo z rovnováhy. Neměl v úmyslu mu kdy vyčíst, že si ho vzal, a přesto to právě udělal, že? „Měl jste odejít, když jsem vám řekl,“ vyslovil unaveně a rozvážně, odměřeně, neochotně uznat vlastní chybu Potterovi.

Ředitel na Pottera kývl, aby odešel, a když ten pokyn obdržel, z ošetřovny doslova utekl. Severus se na ředitele ani nemusel podívat, aby věděl, že má malér.

Zhluboka se nadechl a dlouhým rovnoměrným výdechem se snažil uklidnit se, uspořádat myšlenky, uvolnit se. Jaká škoda, že jeho tělo nesdílelo jeho názor co do ulevení si od emocí jejich uvolněním.

Další hluboký nádech a byl zase schopný čelit Brumbálovu hněvu zkrátka proto, že neměl na výběr.

27.07.2014 16:06:47
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one