Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


No vidíte, jak je to jednoduché! Teď mi zase děláte radost. :) Hej vážně – díky za komentáře.

Pokud Severus očekával, že mu to Brumbál ulehčí křikem, měl poznat rozsah svého omylu. Modré oči Severuse bohorovně studovaly, výraz tváře neprozradil víc ani míň než obvykle, takže jediný zdroj, ze kterého mohl Severus čerpat povědomí o Brumbálově rozpoložení, byl onen zklamaný výkřik jeho jména, když vstoupil na ošetřovnu.

„Nebudu se omlouvat,“ konstatoval Severus na úvod.

Ticho.

„Řekl jsem jen pravdu,“ bránil se, aniž na něj bylo útočeno. Veselé ticho tiše metalo jeden kotrmelec za druhým využívajíc toho, že není vidět.

„Dobře,“ zavrčel nakonec. „Přehnal jsem to. Nadej mi už, ať je to za námi,“ kapituloval, dobře si vědomý neexistence boje.

„Vážně se domníváš, chlapče, že by taková reakce něco spravila?“ zeptal se konečně Brumbál, pro změnu unaveně.

„Spravila,“ odfrkl si Severus. Mluvil o tom, jako by jeho a Potterův vztah potřeboval být spravován. O tom se nechtěl bavit, proto se místo nikam nevedoucí diskuse zeptal: „Tak jak mě chceš potrestat?“

Brumbálovy modré oči se na něho plnou váhou upřely: „Velmi se mýlíš.“

„Necháváš trest na Potterovi?“ hádal s mírnou zvědavostí. Důmyslnost Brumbálova trestu mu připadala fascinující. Nic nebylo mučivější než napětí.

„Myslíš, že tě Harry bude trestat?“ opáčil Albus, a když si vyložil Severusovo mlčení, podotkl: „Potom vůbec nevíš, s kým ses oženil.“

„Tak jaký trest jsi zvolil?“ naléhal.

Brumbál se na něj zadíval jako na zvířátko, které se samo a dobrovolně trýzní; se soucitem a touhou pomoct, kterým ale z přesvědčení nepodlehl: „Ty si vůbec neuvědomuješ, že se trestáš sám, že ne?“

Severus se odvážil vzhlédnout. Ošetřovna zase utonula v tichu. Nakonec zavřel oči a popadl kořen nosu, štěkavě se zasmál a ten zvuk byl svému jmenovci podobný jako Slunce Měsíci: „Za jepičí manželský život jsem na ošetřovně skončil víckrát než za celé své dětství, dospívání i dospělost. Přemýšlím, jestli je ta posedlost  nakažlivá. Možná je pan Potter přenašeč?“ zeptal se. Spíš sám pro sebe zabručel: „Neznám nikoho, kdo by tady se vší jeho ochranou skončil tak často,“ pak se na ředitele podíval a se zájmem vyzvídal: „Myslíš, že to dělá schválně?“

Brumbál chvíli jen stál a díval se, pak se rozesmál a vesele prohodil: „Člověk by ti skoro uvěřil, že to myslíš vážně.“

Otráveně zavrtěl hlavou; pohled na veselí ředitele byl skoro děsivější než pohled na přemýšlejícího Pottera. Ne, byl děsivější, neboť přemýšlení si s Potterem nezkřížilo cestu.

„Podívej,“ zvážněl ředitel, posadil se na okraj postele a familiárně mu položil ruku na koleno překryté nemocniční peřinou, konečky prstů jemně bubnovaly jakousi melodii; Severus s jistotou věděl, že mu změna tématu jen tak neprojde, „nevím, jakou výmluvu si zvolíš tentokrát, ale ta s dětmi Smrtijedů a prací u Voldemorta už tvé chování k Harrymu neomluví. V dobrém i ve zlém – teď jste manželé, Severusi, a jako manželé byste se k sobě měli chovat. Ne-li s láskou, pak s vzájemnou úctou a respektem.“

„Snazší shrnout než provést,“ zamumlal Severus podmračeně.

Brumbál se ušklíbl a to bylo teprve děsivé: „To nemůže říct někdo, kdo se o to ani nepokusil,“ Severus nespokojeně mlaskl; mohl slyšet přesně ten okamžik, kdy Brumbál změnil taktiku. „Vím, že z toho nejsi nadšený, a věř mi, že ani já nejsem rád. Harrymu je teprve šestnáct let. Oba si uvědomujeme, jak málo to je a jak moc to nechtějí šestnáctiletí slyšet. Doznávám na tom svůj podíl viny, ale Severusi, hochu, doopravdy viníš Harryho za to, že ti chtěl pomoct?“

„Norvežsku,“ opravil ho Severus neústupně.

Brumbál se zasmál: „Ale no tak! Norvežsku i tobě, Severusi, rovným dílem. Ale to není to podstatné. Ty doopravdy viníš Harryho, že už nejsi špeh? Doopravdy?“ zadíval se na něj pochybovačně Brumbál.

Doopravdy? Ne, to asi ne. „Já… To jen že…“

„To jen že si nechceš přiznat, jak dlouho jsem tě od plnění toho úkolu zrazoval. Že byla situace se všemi tvými povinnostmi vůči Norvežsku dlouhodobě neudržitelná. Nechceš si připustit, že bych mohl udělat víc než jen nesouhlasit s tvou účastí na schůzích Smrtijedů. Ty jsi situaci zkrátka nepřijal, místo toho sis za všechny nezdary vylil zlost na Harrym. A protože mám podezření, že si doopravdy neuvědomuješ, koho sis vzal, nechej mě ti sdělit, že nejen že jsi svému manželovi zavdal příčiny k výčitkám svědomí, přestože Harry nemůže za Voldemorta a nemůže za Norvežsko a nemůže za válku, Severusi, i když se za všechny cítí odpovědný. Ne, to by nebylo to nejhorší. Dovol mi ti říct, že jsi mu tím vším ublížil. A ubližuješ mu dál, pokud se nesmíříš s vaším sňatkem.“

„Je mu šestnáct a neví vůbec nic!“

„Tvé babičce bylo třináct, nepletu-li se, a tvému prastrýci bylo ještě míň. Jaký je tvůj skutečný problém?“

„Můj problém je, že je to Potter.“

„Vyčítej Harrymu jeho vlastní chyby, ne Siriusovy ani Remusovy a už vůbec ne Jamesovy, Severusi. A nauč se nikdy, nikdy mu nevyčítat své vlastní. To je dobrá rada. Říkáš, že nic neví? Co ti brání naučit ho to?“

„Nebudu ho do toho zaplétat ještě víc,“ prohlásil umíněně.

„Proč ne?“ podivil se Brumbál. Pak dodal žertem a jako by si pomyslel, že by to byl dobrý vtip, jako by nevěřil, že by něco takového Severuse vůbec mohlo napadnout, jako vrchol absurdity: „Snad se s ním nemáš v úmyslu rozvést?“

„A co když mám?“ vystrčil Severus bradu. „Budeš mi to vyčítat?“

Bylo to zachvění, které Brumbál tak dobře skryl, nebo jen Severusova představivost? A co to odtažení se? Zamračení? Vrásky kolem úst a očí, na čele? Co to problesknutí pochopení? Nebylo to zděšení, co tak živě projelo tělem toho muže, který se neuměl bát, že ne?

Ne. Určitě ne. Ale i tak se musel zkusit znova obhájit: „Je mu šestnáct, Albusi, a má zničit Temného pána. Nesvážu ho ještě dalšími povinnostmi. To mu prostě neudělám. Nepřipoutám ho k sobě jen proto, že je to momentálně výhodné. Nemůžu po něm chtít dědice. Nechtěj, abych obětoval svou morálku pro Norvežsko. To po mně nežádej, nežádej po mně, abych mu vzal svobodu.“

„Nemůžeš mu vzít něco, co nikdy neměl, Severusi,“ řekl Brumbál posmutněle, ale smířeně.

„Tím spíš, Albusi. Jednoho dne si ji vydobude. Znáš ho v tomhle stejně dobře jako já. Nezkazím mu ten prchavý okamžik štěstí. Nebudu tím, kdo mu po sundání prvních pout nasadí druhá. Já prostě ne…“

„Pouštíš ho dřív, než jsi ho měl, a pouštíš ho i přes to, co za něj budeš muset zaplatit. Vážně si myslíš, že ti Norvežsko rozvod dovolí?“ zeptal se, jako by v jeho otázce nebylo víc než upřímné zaujetí.

„Nemá na výběr, dokud jsem jejich král,“ ubezpečil Brumbála.

„A co když ti řekne ne Harry?“

„Neřekne ne,“ odmítl Severus.

„Co když přece jen řekne ne? Abys ho od sebe odstrčil, jsi ochotný zajít až tak daleko, že se k němu budeš chovat nepatřičně?“

„Nepatřičné by bylo nechat si ho a udivuje mě, že jako ředitel školy něco takového vůbec navrhuješ a jsi ochotný přivírat oči.“

„Nepřivírám oči, Severusi, na tom, co jste udělali, není nic skandálního.“

„Učitel lektvarů si vzal svého šestnáctiletého studenta. Dovedu si představit jen pár skandálnějších věcí.“

„A není to ani pohoršující,“ ubezpečil ho Brumbál tvrdě. „Vzali jste se. Vzali jste se jako král Norska a jeho vyvolený, ne jako učitel a žák. Jako dvě vlivné osobnosti. Ne jako dvě osoby, které směňují tělesné potěšení a známky. Vždyť z toho tě ani nikdo nemůže obvinit,“ rozesmál se Albus.

„I kdybys mě o tom přesvědčoval sebedéle, Albusi, takhle to neuvidím. Potter je pořád puberťák s hlavou plnou idealistických nesmyslů a na tváři má pořád akné. Jedním slovem děcko.“

Brumbál se zhluboka zamyslel; snad poprvé vzal na vědomí Severusovy nejniternější obavy: „Pupínky se dělají ještě mně a o tom, že bych byl realista, jsem od tebe v životě neslyšel. Podezřívám tě, že i mě máš za dítě,“ konstatoval Brumbál s klidem. „Zasloužím si proto méně než druzí spojit s někým svůj život?“ a odmlčel se.

Severusovi stačilo vědět o pootevřené puse a vyraženém dechu, které na moment nedokázal ovládnout, aby připadal sám sobě hloupý. Na té prosté a čisté pravdě, kterou mu ředitel předestřel, bylo cosi teple lidského. Na druhou stranu to bylo zahanbující. Takovým způsobem se na svého bývalého profesora, zaměstnavatele a přítele nedíval, ani ho nenapadlo posuzovat ho tak. Podal záležitost stylem, který Severus nedokázal nepřijmout jako přirozenost. A přesto: kdyby se na to ptali jeho, neměl by problém odpovědět: Ano. Uvědomoval si, že sebe pitvá nekompromisně (kolik hodin strávil nenáviděním svého odrazu!). Snad proto se mu motala hlava z Brumbála, který vezme nůž, rozřízne se a vypreparuje ze sebe všechny vnitřnosti, prostě jenom tak, jako by se nechumelilo. Jako by jeho slabiny nebyly něco, za co se musí stydět a co nesmí světu odhalit.

Nechápal to.

Zůstával mu nad tím rozum stát.

A přece to byl přesně jeho Brumbál: o slabostech se musí mluvit, ne je skrývat. Severus takový druh odvahy nemohl neobdivovat.

Jeho mentor ho znal dokonale; teprve až se jeho myšlenky uklidnily, navázal, kde přestal: „Harry možná je mladý, ale ani ty, ani já, stejně tak ani on – nikdo z nás nebyl v šestnácti neschopný vlastního úsudku a necitelný ke způsobu, jakým se k nám chovali. Rozumíš, co ti chci říct? Náš Harry, přes vše, co ti na něm vadí, je vyspělý mladý muž, Severusi. Vyspělý, protože byl nucen zvládat to, co jeho vrstevníci – a dokonce ještě starší lidé nežli on – ne. Že to nebereš na vědomí, na tom nic nemění. Severusi – zaslouží si tvou důvěru, ty od něj můžeš očekávat mnohé, dokonce se na něj můžeš spolehnout, a to aniž by ses k němu choval tak přísně. Harry nepotřebuje další zkoušky, mnohem víc potřebuje oporu, kterou mu můžeš dát, jen když budeš chtít. Je to ostatně na oplátku to nejmenší, nemyslíš? Věř mi. Jinak bych ke sňatku nesvolil.“

„K tomu sňatku, který je stejně založený na lži?“ zavrčel Severus. „Nebo jsem byl náměsíčný, když jsem se panu Potterovi před svatbou dvořil?“

„Nedvořil,“ povzdechl Albus, jako by mu Severus nedával na výběr, „pouze jsi mu zachránil život. Opakovaně. To by se, zrovna jako s tvou praprapraprababičkou, dalo považovat za obstojnou substituci, nemyslíš? Vaše předehra má kořeny jinde než ve společensky přijatelných námluvách. Byla zrozená z potřeby. Potřeboval jsi pomoc a Harry ti ji nabídl. Potřeboval jsi navázat s Británií příměří, což se tímto sňatkem stalo. Potřeboval jsi silného spojence a toho teď máš. Potřeboval jsi pomocníka – voilà. Věřím, že za jiných okolností méně poznamenaných Tomem Radlem, bys…“

„…bych si Pottera nevzal, a ani neuvažuj o něčem jiném,“ procedil Severus varovně. Pokud se po odchodu Pottera cítil špatně, teď se cítil vyloženě zle. Tohle byla Brumbálova představa netrestání? Ta důkladně promyšlená past?

„Možná,“ připustil Albus. „Ale ať je to jakkoli, ženatý s ním jsi a bylo by krajně nebezpečné a naprosto hloupé podnikat proti tomu jakékoli kroky. To víš nejlíp sám, Severusi, že pro teď jste ty a Harry manželé, se všemi přináležejícími právy a povinnostmi, a bez ohledu na tvé budoucí úmysly,“ zamračil se Brumbál, jako by ony úmysly, které Severus měl, byly špatné.

Jevil se neochotný jednat bez Potterova vědomí a Severus si v duchu říkal, jestli je to tou Potterovou scénou na ministerstvu, anebo mu prostě nechce brát možnost volby. Nebo je to pověstná nebelvírská soudržnost. Kdo se v té spleti pravidel Nebelvírů ještě orientuje?

„Ano, Albusi,“ připustil Severus neochotně, „vím, že s tím teď nemůžu nic udělat, pokud nás všechny nechci ohrozit.“

„A budeš se podle toho i chovat?“ zajímal se Brumbál.

Povzdechl si a zadíval se z okna. Neměl dobrý pocit z toho být manžel dítěte, syna Jamese Pottera, nebo Vyvoleného Británie. Nestál o to někomu dlužit. Všechno v něm bylo proti. Jeho už tak pochroumaná morálka tím utržila smrtelné rány.

Křivé zuby, mastné vlasy, bílý jako stěna, samá kost a kůže – rozhodl by se v šestnácti on strávit zbytek života s někým takovým? Taková představa mu přišla odporná i ve čtyřiceti, a to ještě zanedbal povahové vady. Jak si člověk s diametrálně odlišnými zájmy, živý, upovídaný, nezkrotný… představoval s někým jako on lásku, sex, povinnosti, život? Ten koncept mu naprosto unikal. A dovedl-li si něco podobného představit, pak výlučně jako trest v pekle, ne jako dobrovolnou volbu.

Už v jeho kůži to bylo zlé. Byl učitel, ne něčí král. Ještě dnes se mu chtělo při tom pomyšlení smát, jako když se dozvěděl, proč tajně do Norska s matkou jezdil… ale jemu z toho alespoň plynuly výhody. Ovšem Potter? Co jemu z toho plyne? Proč on to dělá?

Nedokázal to pochopit.

Lidé jako Potter prostě v jeho světě s jeho štěstím neexistovali; nebyli lidé, kteří by si ho vzali, aniž by za to něco chtěli, jen pro dobro nějaké země, o níž nikdy nic neslyšeli.

Jaké pochybné výhody Potter spatřuje v tomto spojení?

Brumbál si musel uvědomit, čím se Severus zaobírá, nečetl-li rovnou jeho myšlenky, protože najednou povzdechl. Brumbál, který z něj chtěl vymámit slib, že se s Potterem nerozvede, že neanuluje jejich sňatek. Co mu mohl odpovědět? A která jeho část by dostala slovo? Ta sobecká, která něco tak čistého nemohla nechat bez boje odejít, nebo ta sobecká, která se snažila zachránit Severusovu duši, aniž si lámala hlavu s Norvežskem?

A pokud odpoví zdánlivě nesobecky, že rozhodnutí nechají na Potterovi? Co snazšího je než manipulovat jedním nebo druhým směrem Pottera? Chovat se k němu tak, aby při první příležitosti utekl? Nebo se ho pokusit dobýt? Nebyl atraktivní, ale znal dost Potterových slabých míst, aby věděl, kam zatlačit, kde bodnout a kde pohladit. Která z jeho šlechetných vlastností by převládla? Mladý přitažlivý Potter? Cáry svědomí? Touha zachránit život, který ještě měl smysl, nebo touha stát se v očích světa velkým hrdinou?

Tak jako tak to skončí pádem, otázka je jen ta, jak bude bolestivý.

Brumbál si přitáhl Severusovu pozornost zpět k sobě poplácáním po přikrytém koleni a uzavřel debatu slovy: „Každý věk má svou moudrost, chlapče, a není radno brát ji na lehkou váhu.“

Potter, lehce rozcuchaný, vrazil na ošetřovnu přesně o okamžik později; tváře měl pořád červené, a když se podíval na Brumbála, něco v jeho temném bouřkovém lese za kulatými obroučkami brýlí problesklo.

„Neodejdu,“ řekl rozhodně a zároveň se připravoval na vyhazov, který by ze strany Severuse dozajista přišel, kdyby ho Brumbál nesfoukl jediným přikývnutím.

„Vlastně tě musím požádat o pravý opak, chlapče. Posaď se, prosím. Původně jsem přišel něco vám sdělit. Minerva ve mně zanechala dojem, že by se Harry nemusel dozvědět podstatné informace, kdybych to nechal na tobě, Severusi,“ opět se o Severuse opřel pohledem; namísto pokárání se však ředitel usmál, než jeho hlas nabyl oficiálního rázu. Severuse v neblahé předtuše zamrazilo. „Počínaje dnešní snídaní se o vaše jídlo bude starat výhradně Dobby. Nechci ani jednoho z vás vidět na společných snídaních, obědech či večeřích. Dobby vám všechna jídla a svačiny,“ otočil se na Harryho a mrkl na něj, „přinese k vám do bytu, až se tam vrátíte. Nebudete nikam chodit sami nebo se zbytečně potulovat po chodbách. Ano, Severusi, včetně tvých nočních hlídek. Tato opatření platí do odvolání.“

„Řediteli,“ procedil rozhořčeně skrz zuby; nervy a svaly a sebeovládání napjaté k prasknutí; oslovení ztělesněná výhružka. Nedbaje přítomnosti Pottera, Severus upjatě odkapával svoje slova: „Pojďme se domluvit. Já nebudu zavřený s Potterem dvacet čtyři hodin denně v jednom pokoji,“ a zatvářil se, jako že pokud tato slova ředitel nebude akceptovat, už z ošetřovny nevyjde.

„Ale Severusi,“ Brumbál se opovážil ho žoviálně poplácat po koleni a vstát. Vrásky kolem očí se seskládaly do naneštěstí upřímných vějířků. „Samozřejmě tě nikdo nenutí trávit s Harrym dvacet čtyři hodin, stačí tak dvě tři v jednom z tvých čtyř pokojů – nemýlím-li se?“

A JEDNÉ LOŽNICI měl chuť zařvat, ale zavčasu poznal, že teprve taková ztráta sebekontroly by byla jeho prohra.

„Navíc by nikomu neprospělo, abyste dál chyběli na vyučování,“ pokračoval nonšalantně Brumbál, který se zcela očividně chytil Severusových dvaceti čtyř hodin, nikoli podstaty. „Jistě chápeš, že tě nemohu zastupovat celý rok a tady Harry má taky co dohánět. Takže přestože je vaše zdraví a život na místě prvním, pořád jsem, jak jsi mi dnes užitečně připomněl, Severusi, ředitelem školy. A jako ředitel školy musím konstatovat, že je nejvyšší čas vrátit vás do vyučování, zvláště nedomnívám-li se, že vám ve třídě hrozí nebezpečí. Což se nedomnívám – přinejmenším vám nehrozí větší než to obvyklé. Brzy se k nám snad připojíte i na hostiny, jen nechme prozatím rozbouřené emoce vychladnout.“

„Jinými slovy mě s Potterem zavíráte do sklepení, abych ho hlídal,“ vyprskl rozhořčeně Severus.

„Jako byste to nebyl vy, kdo leží na ošetřovně s otravou,“ prskl Harry nazpátek.

Severus ho probodl pohledem.

„Jinými slovy, Severusi, vám dávám prostor poznat se. Shledávám to ve vašem stavu jako vrcholně vhodnou příležitost. A dalším opatřením, které by tě mohlo trochu překvapit, Severusi,“ zvýšil hlas, aby ho Severus nemohl pobouřeně přerušit, „je, že se skřítci nemohou přemisťovat, takže je dost pravděpodobně budete potkávat na chodbách. Buď shovívavý, ti nešťastníci jsou už tak dost vyplašení ze studentů,“ nabádal ho Brumbál s upřímnou starostlivostí – o skřítky domácí. Nějak mu užitečně nedošlo, že Severus nová opatření čítající jeho a Pottera v jednom sklepním bytě nerozdýchal. Moment… viditelní, přemístění neschopní domácí skřítci?! Severus se na Brumbála podíval prázdným pohledem, několikrát zamrkal a pak, když mu to konečně došlo, pokusil se zeptat se: „Ty jsi…?“

Ale Brumbálova sdílná nálada, zdálo se, právě exspirovala, když se ředitel rozhoupal pootočit se k odchodu: „No, nevyšší čas zkontaktovat Norvežsko s novinkami o tvém stavu. Obával jsem se, že to drahoušek Elvíra nerozdýchá, když jsem jí řekl, co se tady stalo. Málem dostala infarkt.“

Usmál se, u dveří se k tiché nesourodé vytřeštěné dvojici otočil čelem a podíval se přímo na Pottera se slovy: „Spoléhám na tebe, Harry,“ a s mrknutím byl pryč.

 

01.08.2014 16:21:39
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one