Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


55. Zdvořilostní návštěva

55. Zdvořilostní návštěva

 

Uvnitř zuřil. Na Potterově tváři nenašel jediný pupínek, který by mohl Brumbálovi otlouct o hlavu. A vlastně se vůbec necítil provinile, že se oháněl nějakými uhry, které si na Potterovi ani nepamatoval. Byl skálopevně přesvědčený, že ten hladký obličejík musí skrývat vadu.

Morgano, nad čím to přemýšlí? Proč se vůbec tak důkladně na Pottera dívá?! Potřásl hlavou a soustředil se zachmuřeně na literaturu, kterou držel, ale písmena se na něj škodolibě šklebila a odmítala nechat se přečíst.

Nelíbilo se mu, jak odhodlaně Potter vypadal. Oba od hádky, jež se po Brumbálově odchodu rozpoutala, zarytě mlčeli a Severus se celý den vyhýbal byť se jen otřít o možnost konverzace s ním. Tak zpola seděl opřený o čelo postele a četl si lektvarový magazín, protože na noviny neměl žaludek; Potter seděl vedle něho a roztahoval si na vyčarovaném stole pergameny a knihy. Severus se musel hodně držet, aby se ho nezeptal, zda je to učení nebo další famfrpálové nesmysly. A upřímně doufal, že ten obdélník, který narýsoval na kus pergamenu a vyplňoval, nebylo famfrpálové hřiště, nýbrž třeba rozvrh, v němž si plánoval, jak dohnat zameškané hodiny.

Jejich svorně nadšené mlčení občas kalila Poppyina přítomnost, která ve své živosti profesionální léčitelky uměla rozhovořit i století mlčící chrliče, Brumbál, který přehlížel, že se nechtějí nechat vplést do jedné a téže konverzace, a McGonagallová, která… no, byla, a jejíž přítomnost se naneštěstí také nedala přehlédnout.

Jakým rádcem stal by se, kdyby nepřislíbil svému králi pomoc? Jakým rádcem stal by se, kdyby nedostál svému slibu? A že ho to zničí? Není nic, nemá právo něco chtít nebo cítit. Nemá právo jednat podle svých pocitů.

Asfodel, dračí krev, švábí oči.

Svému prvnímu králi slíbil neopustit toho současného, chránit ho. Za svým slibem bude si stát jako za ničím jiným.

Listy mandragory, šťáva ďáblova osidla, kořen Scvrklofíku.

A stojí si, samozřejmě si stojí. Nelze jinak než dostát oběma slibům obou králů. Nelze.

Roh jednorožce, sedmikráskové kořínky, kůže z Hřímala.

Že ho ten druhý slib děsil? Ano. Děsil ho. Bolel. Ale nešel proti prvnímu, což bylo hlavní. Neustoupí. Žádná cena není příliš vysoká.

Kost Karkulinky, vlas víly, dráp hipogryfa.

Jejich král byl příliš dobrý, než aby ho pohltila temnota, která se nad ním teď skláněla a vysávala ho. Ano, příliš dobrý.

Třikrát po směru hodinových ručiček, sedmkrát proti, stálé pohyby, uvolněné zápěstí, široké kruhy.

Jeho smysl není dělat sliby sám sobě, ale být nádoba, do níž vloží panovníci důvěru a nezklamou se. A on bude dobrá nádoba, nezklame je. Nesejde na něm. Na něm vůbec nesejde. Jsou na světě důležitější věci než rádcové.

Hadí oči, listy Paměťovky Jasnozřivé, výluh z pelyňku.

Třeba zachránit krále. Zachránit ho před sebou.

A zachránit ho před ním.

Trhl sebou; uvědomil si, že musel na chvíli usnout. Zpravila ho o tom nevybíravá bolest za krkem a chvilková dezorientace. Zamračil se na okno, za nímž se ještě pořád neobjevila tma. Tahle sobota se vlečením vyžívala.

„Severusi!“ oslovený zareagoval trhnutím hlavy za zvukem, rozpoznávaje hlas u hlavních dveří; černé oči ztemněly; na ošetřovnu vtrhl s rozevlátou elegancí Lucius Malfoy.

Harry okamžitě zajel rukou k hůlce, již nevytáhl. Přesto bylo jisté, že jí na Luciuse míří, připravený k boji. Lucius jeho směrem sice blýskl pohledem, dál ho ale zdánlivě ignoroval, zatímco Severusovi s procítěnou starostlivostí říkal: „Tolik jsi nás vyděsil. Ani nevíš, jak rád vidím, že jsi v pořádku…“

Jeho předstírání spěšné starostlivosti bylo téměř perfektní. K dokonalosti mu chyběl nedostatek lpění na vlastních zájmech a přebytek lhostejnosti k věcem druhých. Kdyby byl jen o trochu víc člověk, o trochu míň samolibý, mohly být jeho záměry doopravdy nejasné. Z Luciuse Malfoye však prýštil egocentrismus. Severus raději předešel poslouchání bezchybně secvičené historky a zeptal se: „Jak ses to dozvěděl?“

„Draco mi psal, jakmile se to stalo,“ pochopitelně. Perfektně akceptovatelná omluva pro znalost situace. „Měl o tebe starost.“

Severus si nemohl pomoct. Měl? vyslal k němu vyzývavě a skoro se při tom pomyšlení bavil.

„Co tady děláte?“ vmísil se Harry nevraživě do mužova proslovu, čímž na sebe přeorientoval pozornost obou mužů. Severus se zapřel rukama o matraci a vyškrábal se do společensky přijatelnějšího sedu.

„Severus je můj dlouholetý přítel,“ vyslovil Lucius pečlivě; jedno se tomu muži nesmělo upřít – nikdy neřekl víc, než říct chtěl. To vše, co Potterovi samovolně uklouzlo, když se vztekal, bránil, bojoval nebo radoval… to se u Luciuse vůbec nedalo najít. Neexistovala mimoslovní komunikace, a když, pak jako ledová zeď upozorňující: Tady se nic nedozvíš. Svými gesty a pohledy, tónem dokonale doplňoval to, co říkal. Nic víc.

„Jistě nečekáte,“ kdyby byl Potter trochu všímavější, poznal by, že Lucius krotí slova, jež se mu derou na jazyk, poté co Potter přiměl vzít ho na vědomí, a stáhl by se; Lucius tady byl zjevně kvůli Severusovi, což shledával Severus zajímavým, „že mi jeho zdraví bude lhostejné… pane Pottere?“ a probodl Pottera ledovým pohledem.

„Děkuji za návštěvu, Luciusi,“ ujal se slova Severus a úmyslně počkal, až šedé oči přestanou špendlit Pottera ke křeslu a střetnou se s jeho; ano, byl si vědomý, že si umí získat pozornost, a věnoval-li mu Lucius takovou pochybnou čest, bylo moudré toho co nejvíc využít, „těší mě tvůj zájem a Dracova starostlivost. Já i můj manžel,“ pokynul pokusně k Potterovi, který bez mála ztuhl, „si toho velmi ceníme.“

Lucius přikývl. Jeho oči přeskočily ze Severuse k Potterovi a zpět, pak na dlažbu, pak na obraz na protější stěně, kde na moment prodlely, a na okno, ze kterého do pokoje klepal přívětivý podzimní den. Musel obětovat kus důstojnosti stát tady, mluvit o banálnostech a přijmout Severusův tah, ke kterému nemohlo nedojít; Lucius si nemohl myslet, že Pottera zapře.

Kupodivu… Lucius přikývl na srozuměnou, vycházkovou hůl pevně stiskl, řekl: „Severusi,“ sklonil hlavu, narovnal ji, „pane Pottere,“ svolil překvapivě krotce, kývl hlavou. Teprve pak se narovnal, otočil a odkráčel, dveře za ním se neslyšně zavřely. Ať chtěl příchodem sdělit cokoli, nebo se o čemkoli přesvědčit, minulo to. Podstatné bylo předáno.

„Co to mělo znamenat?“ naléhal Potter v tom momentě, kdy osaměli; na okamžik byla zapomenutá jejich dohoda o tichu.

Severus Potterův pohled chvíli přijímal nehnutě a mlčky. Neslyšně se nadechl, aby to zadrhnutí nebylo postřehnutelné, a pak odpověděl: „Vzal nás na vědomí.“

Potterův prázdný nespokojený výraz byl vše vypovídající.

Severus dal volný průběh netrpělivému zavrčení a protočení očí: „Za normálních okolností by návštěva tohoto druhu vyjádřila podporu.“

„Jaké jsou okolnosti, když ne normální?“ zeptal se Potter ostražitě.

Severus přimhouřil oči: „Luciusova loajalita náležela Temnému pánovi.“

„Náležela?“ chytil se Potter stébla.

„Nepochybně,“ protože to určitě není tak, že by teď Lucius změnil strany, že? Bastard. Stačilo dát znát jen o malinko víc. Ale to by bylo pošetilé čekat od Luciuse. Takže dávat teď naději Potterovi – ne. Ačkoli… ten se tvářil, že je to poslední věc, o kterou od Luciuse stojí; Severus se zamračil. „Bez ohledu co si o Luciusovi myslíte, pane Pottere, jeho podpora by znamenala podporu společnosti. Zajisté uznáte, že to je něco, čím nemůžeme pohrdnout.“

„Máme Brumbála,“ podotkl Potter.

Brumbála

Chvíli se na něj díval, zda to myslí vážně, nakonec zavřel oči a zavrtěl hlavou: „Ředitel se stará jen málo o společnost. Měl jste si všimnout, že jsou pro něj důležitější věrní přátelé než mínění, vždyť je to rys vám oběma vlastní.“

„Co je na tom špatného?“ postavil se okamžitě do defenzívy.

„Svět se nestaví na stranu Brumbála a Temného pána, svět je mnohem komplikovanější, Pottere. Chápu, že vám to pro samé studium uniklo,“ protože to, co se na pergamenu rýsovalo, docela určitě nemohlo být nic jiného než famfrpálové hřiště.

Potter se kousl do rtu: „Pokud vám tedy nepřišel vyjádřit podporu,“ zeptal se pomalu, provokaci nechal bez povšimnutí, „co tady pohledával?“

„Ověřoval si, jak na tom jsme,“ procedil Severus, jehož trpělivost se povážlivě tenčila.

„Jsme?“ nechápal Potter.

„Ano, jsme. Přišel se přesvědčit, že co se šušká, píše a tvrdí, je pravda. Teď zjistil,“ podíval se na Harryho a ledovost jeho pohledu si s Luciusovým nezadala, „že je.“

„Cože? O čem to…?“

Severus se pohledem schválně zahákl o Potterův prsteník a čekal, čekal, dokud mu to nedojde.

„Oh,“ ozvalo se po chvíli a Potterova ruka se sevřela v pěst; zelené oči poletovaly všude po místnosti, náhle si příliš vědomé snubního prstýnku, spolu s ním jejich stavu manželského. Ruka po krátké chvíli vnitřního boje zmizela pod stolem.

„Zjistil, že byla má volba dobrovolná a na čí straně doopravdy stojím,“ zdůraznil pro zřejmost; zamyšleně se odmlčel, ale jen na krátko. „Otázka jeho loajality zůstává prozatím nejistá. Považuji za moudré předpokládat její nezměněný stav,“ pokračoval Severus. Ne, nelíbilo se mu nevědět, na čem s Luciusem je, což byl nepochybně záměr. Přinejmenším jeden z nich.

„Nerozumím tomu,“ ozval se Potter nepřekvapivě znova, „pokud nám mohl společensky uškodit tím, že nás bude ignorovat, proč to neudělal?“ zadíval se Severusovi zpříma do očí.

Zlý úšklebek přerušil onen přímý, ne tak neotřesitelný pohled: „Přijetí našeho manželství a královského stavu byl nepochybně vedlejší produkt jeho návštěvy. Zkrátka to byl ochotný riskovat,“ prohlásil. Odmlčel se. „Ať tak či tak, to je na tom to kouzelné, pane Pottere,“ protáhl a znova vzal do ruky lektvarový magazín, „vás přehlížet nemůže.“

„Ne?“

„Ne,“ našel stranu, kterou četl jenom dvakrát; i když byl článek pitomý, alespoň si ho ještě nepamatoval slovo od slova, „pokud nechce uškodit své reputaci,“ to bylo poslední slovo, jež Potterovi řekl. Pokud byl uražený, pokud mu vůbec došlo, že Severus začal jeho prostřednictvím s manipulacemi, vůbec nic na to neřekl. A Severusovi to vyhovovalo.

Plynule navázali tam, kde přestali – na absolutní ticho a úplné přezírání.

 

„Severusi Snape, mám pro tebe jednu dobrou a jednu ještě lepší zprávu,“ prohlásila Poppy Pomfreyová, jejíž sukně se zastavila přesně o dvě vteřiny později než Poppy. „Ta dobrá je, že tě dnes večer propustím do domácí péče,“ řekla, obrátila list a pobaveně od karty zvedla oči, „ta lepší je, že ti nedovolím učit ani se jinak namáhat. Budeš ležet, pít lektvary, v neděli večer se smíš posadit. A věř mi, že pokud mě neposlechneš, stihne tě strašná kletba, se kterou si neporadíš ještě do Vánoc. Snad jsem se vyjádřila jasně,“ otočila se, rozrazila ticho klapotem o kamennou podlahu, a než se ztratila ve své kanceláři, zavolala ještě: „Pane Pottere, na slovíčko. Musím vám dát instrukce.“

„Instrukce?“ podivil se Potter.

„Jak se o Severuse postarat,“ a byla pryč. Potter se zvedl a nejistě se vydal za ní.

V momentě, kdy se za matronou z ošetřovny zavřely dveře a Severuse od jejího přespříliš bílého pracoviště dělily chodby a poschodí, v momentě, kdy ho ve své uklidňující náruči přijala domácí tma, si Severus oddechl. Konečně klid.

V jeho periferním zorném poli se cosi pohnulo. Zamračil se. Ne zase tak moc klidu, opravil sám sebe nespokojeně. Bylo jeho údělem, aby kolem něj poskakoval nezvaný návštěvník.

„Ehm…“ kdo by hádal, že je to teď mezi nimi „nešikovné“, jak to Potter nazval, když se na chodbě vybavoval s Grangerovou a Weasleym nejmladším? „Chcete se posadit?“ zeptal se nakročený podepřít ho, oči namířené k zemi, uši docela červené, stejně tak krk, který si třel dlaní.

Pozdržel odpověď o pár záměrně znervózňujících, pátravých vteřin: „Půjdu si lehnout,“ oznámil mu pak. Proč měl pocit, jako by Potter marně pátral po něčem k vyřčení, po jakémkoli tématu ke konverzaci, a výsledek byl žalost sama?

„Jistě,“ přitakal, a aniž by ho o to Severus žádal, postavil se na místo, které okupovala celou cestu z ošetřovny Poppy. Byl unavený. Sám by si o pomoc do ložnice neřekl. Pravda. Stejně ho Potterova nápomocnost překvapila. Raději by si ale ukousl jazyk, než by dal volnou ruku zvědavosti a zeptal se, co mu v kanceláři Poppy celou tu dobu vykládala. Měl totiž podezření, že tahle Potterova ochota je výsledkem její práce.

„Chcete se napít?“ řekl, když Severuse uložil na postel.

„Ne.“

Přikývnutí. Pak: „Nemáte hlad?“

„Ne,“ odpověděl. Za chvilku: „Půjdu spát.“

„Jasně, já…“ další poškrábání ve vlasech, oči rychle střelily k Severusovu obličeji, pak zpátky na koberec, „já,“ ruka vágně ukázala na Severusovu širokou postel, pak na dveře, pak znovu na dveře, jako by něco naznačoval, pak polkl. „Nebudu vás rušit,“ otočil se ke dveřím.

„Pottere?“

Rychlá otočka zpátky. Zelené oči široké a překvapené: „Ano?“

„Vyklopte to.“

Ani se nesnažil předstírat, že neví, co po něm Severus chce: „Asi usnu ve stoje, pokud si nelehnu. Chtěl jsem spát tady, abych vás mohl hlídat, ale o to očividně nestojíte, takže se půjdu natáhnout na gauč a užírat se, jestli jste tady v pořádku, dokud nezazvoní budík na lektvar,“ kousl se do rtu. Asi řekl víc, než chtěl. Zelené oči neuhnuly.

Severus si ho chvíli prohlížel, pak se předklonil, chytil druhý rožek přikrývky, pozval ho dovnitř: „Pokud potřebujete spát, nebuďte idiot a pojďte do své postele.“

Tři údery srdce. Tak dlouho trval Potterův šok. Pak rychle shodil boty a skočil do postele. Severusův žaludek proti tomu pohybu, který s ním postel udělala, zaprotestoval. Potter si toho nevšiml. Sotva jeho hlava dopadla na polštář, zavřel oči a jeho dech se zrovnoměrnil.

„Pottere?“ ozval se po chvíli Severus.

„Hmm?“ řekl z polospánku Potter.

„Nepotřebuji hlídat,“ zavrčel nespokojeně s rozespalou konverzací. O moc víc si ze sobotního příchodu domů nepamatoval.

Když se Severus probral, bylo to na zatahání za rukáv jeho košile. Rozlepil oči. Byla tma. Skláněla se nad ním hlava Pottera s krví podlitýma očima a lahvička lektvaru. Okamžitě po požití se jeho žaludek uklidnil. O slovo se přihlásila střeva, prázdná a jedem poškozená, magicky se léčící.

„Spěte,“ přikázal Potterovi, který odkládal lahvičku na noční stolek. Jemu samotnému se dvakrát spát nechtělo, ale Potterovo tělo po odpočinku viditelně škemralo.

Potter zavrtěl hlavou: „Nemůžu.“

„Potřebujete lektvar?“ byla první otázka, která mu přišla na mysl, když vědomí ještě neovládalo jazyk.

Chvíle zaváhání, zvážení situace, zavrtění hlavou: „Mám hlad. Udělal jsem večeři.“

Což znamenalo, že Potter už nějakou dobu nespal a nějakou dobu ještě spát nebude. Jídlo? To nebyl špatný nápad. Vyškrábal se do sedu a vzdálenost postel – židle v obýváku za stolem překlenul s Potterovou pomocí.

Nechtěl se s ním bavit a Potter zjevně neměl námitek, tak mlčeli a Severusův rozespalý mozek nenapadlo nic lepšího, než podívat se na své obydlí nezaujatýma očima návštěvníka.

Botník a věšák, sedačka a křeslo, bar a krb, stůl a konferenční stolek, minikuchyně a desítky starých knih z druhé a další ruky, které se nevešly do knihovny, nastrkané do polic, téměř přepadávající z různých sloupečků i ministolků. Nic zajímavého. Dále dveře od knihovny, od laboratoře, která návštěvníka nezajímá – ani nemá proč – a od ložnice, ze které Potter taky není dvakrát nadšený. Jeho vlastní obývací pokoj se mu najednou zdál bezútěšný. Ani jedna fotka, ani jeden obrázek, pokud nepočítal varovné výjevy nepodařených kleteb (nebo moc dobře provedených kleteb, jež se nepromíjí) a kouzelníků příliš pomalých či hloupých, kteréžto obrazy měl bezpečně schované. Bude chtít Potter změnit všechen ten mahagonový nábytek, přemýšlel Severus, který mu sem vnutil Albus? Možná za světlejší?

Vytrhl se ze zamyšlení, když byla před něj na stůl postavená sklenice vody, kterou následoval vývar. O minutu později seděl Potter naproti němu, oči zaujaté deskou stolu, na talíři nějaká na sebe naplácaná směsice zeleniny a pečiva.

Naklonil se nad svůj vývar, nabral lžící, usrkl. Nabral druhou a třetí, které tentokrát nechal trochu ochladnout, spolkl je; oči se mu zúžily. Tohle jídlo nevařili skřítci, ale jediné druhé možné vysvětlení bylo absurdní. Potter a vařit? Proč by si potom neuvařil něco pořádného pro sebe? Stejně nedůvěřivě vzhlédl a pozoroval přežvykujícího Pottera, dokud si ten nevšiml, že je sledován. Severus uhnul zavčasu.

Líné prskání ohně, občasné klepnutí příboru nebo skleničky o talíř, vzdálený zvuk odbíjení hodin, tikání a mlaskání, to byly zvuky, které zachraňovaly sklepení od úplného utonutí v tichu. Několikrát se domníval, že Potter ticho přeruší, ale ten se neodvážil.

Nakonec se před uložením ke spánku naklonil k nočnímu stolku a vytáhl z něj Bezesný spánek. Mlčky ho Potterovi podal a ten ho rovněž mlčky přijal.

Když se Severus probral podruhé, světlo prosvítalo neochotně oknem dovnitř ložnice. Z koupelny slyšel zvuk tekoucí vody a viděl zpod dveří, že se uvnitř svítí.

Fakt, že mu střeva tancovala kankán, ho učinil mrzutým hned po ránu. Otočil hlavu a předstíral spánek, když Potter vyšel z koupelny. Až se dveře ložnice zavřely, otevřel oči a rezolutně odhodil přikrývku, sebral všechnu sílu, kterou neměl, vstal a doškrábal se pomalu do koupelny.

Teplý vzduch se mísil s těžkým vlhkem, které udeřilo na jeho obličej v momentě, kdy otevřel dveře. Muselo být dílem vteřin, než se v tom nedýchatelnu orosil. Zjevně někdo není zvyklý používat osvěžovací kouzlo. Přesto že umíral horkem a hůlku měl v kapse, nic se stavem koupelny neudělal. Zavřel za sebou dveře, zamkl je a přešel k umývadlu. Předloktím utřel zamlžené zrcadlo, a aniž do něj pohlédl, shodil kabátek pyžama a vzal si zubní kartáček, pastu a začal si nedbale čistit zuby – činnost, o níž byl ještě přesvědčen, že ji zvládne sám. Když sebou nesekl u umývadla, podnikl odvážnější krok a vydal se po shození zbytku šatstva do sprchy. Pustil na sebe ledovou vodu, která na pár vteřin utišila hlodavé nesnesitelno horka a přebila neutěšenou otázku, co teď bude s Potterem dělat, když si neumí normálně promluvit.

Kachličky pod jeho prsty podkluzovaly; dobře si pamatovaly Potterovu nedávnou přítomnost. Tak jako všude, i tady zanechával nesmazatelné a nepopiratelné stopy své existence.

Snídaně byla stejně tichá záležitost jako jejich pozdní večeře. Tentokrát to byla práce Dobbyho, domácího skřítka, nikoli Pottera, jak po prvním soustu poznal. Strhl se povyk kolem Severusova jednoznačného odmítnutí jakékoli další pomoci v pohybu.

„Řekla vám, že se můžete posadit až večer,“ mračil se na něj Potter, když si Severus sedl s knihou do křesla.

První impuls byl sarkasticky se zeptat, jestli na něj půjde žalovat, který ustoupil lepšímu nápadu: „Taky se vás neptám, jestli máte všechny úkoly dopsané,“ a Potter předpověditelně stáhl rty, našpulil ústa, otočil se a z nepochopitelného důvodu umyl jejich nádobí bez kouzel. Talířky při tom zbytečně hlučně dopadaly jeden na druhý; Severus Potterova záda nevraživě propaloval, nespokojený, že ten rámus musí poslouchat, ale zdržel se poznámek.

Tikání hodin bylo příliš hlučné a ticho společensky zdvořilé se začalo deformovat v ticho nepříjemně nervózní a zmateně nejisté. V poledne dostal tuhou stravu – ošetřovatelka asi usoudila, že konečně nastal čas –, a asi dvě hodiny po obědě se neovládl, odloupl se z křesla a doškrábal se do postele, kam spadl obličejem do přikrývek, a na nějakou dobu usnul.

Jelikož se venku šeřilo, musel usnout na několik hodin. A protože nepředpokládal, že je náměsíčný nebo tak šikovný, někdy během té doby ho Potter musel přikrýt. Konečně se mu oči samovolně nezavíraly. Povzdechl, protáhl se a vstal. Pottera našel skloněného u stolu nad pergameny.

Překvapivě se jednalo o esej do přeměňování.

Souhlasně přikývl a napil se vody, pak otevřel dveře své soukromé laboratoře a vzal si ze zásob modifikovanou verzi lektvaru, se kterým ho Poppy vyslala domů. Plus přihodil jeden, který se nekontraindikoval se zbylými, zabírající na ty hrozné zvuky vycházející z jeho útrob.

Lepší, konstatoval, když se mu přestala střeva kroutit.

Unaveně vylezl z laboratoře, po cestě ho propichovaly zelené oči, špatně skryté za učebnicí, podezřívavě mapovaly jeho pohyb po obýváku.

Usadil se v tom samém křesle jako po obědě s novou knihou v ruce.

Byla neděle večer, na stole se jim objevila večeře a Severusovi se zdálo, že celý den strávili v mnohomluvném tichu. Kazilo mu to chuť k jídlu, nebyl-li to pozůstatek otravy.

Tiché cinkání příborů o talířek přerušil Potterův zamyšlený hlas: „Váš byt je jiný, než jsem čekal.“

Tou promyšlenou větou se konečně roztříštilo ticho, jež mezi obyvateli sklepního bytu hrdě stálo.

Severus vyklenul obočí, upil vody ze sklenice a zeptal se: „Co jste očekával?“

Potter se zamračil: „Po zkušenosti z Norvežska… nejspíš byt bez ničeho. Tenhle je překvapivě…“

„Přeplácaný?“ navrhl Severus. „Neuklizený?“ když se mu o mysl otřely všude rozházené knížky.

Harry se zamračil, ale až když promluvil, pochopil Severus, že se mračí kvůli termínu, který použil, ne na něj: „Překvapivě útulný.“

Co na něm Potter shledával útulného, to byla otázka. Nicméně vyjasnit jednu další věc neuškodí. Něco ze Severusovy ostražitosti povolilo, když se znova napil a mezi doušky pobaveně prohodil: „V norvežském sídle nikdo nežije.“

Harry překvapeně vzhlédl.

Severus pokrčil rameny: „Je to sídlo mých předků, a i když nepopírám, že čeho jste byl svědkem, byl jejich vkus, tak dnes je to spíš budova sloužící ke správě země, nikoli k bydlení.“

Harry přikývl. Vrátil se k jídlu.

Severus si neslyšně odkašlal. Mezi dvěma po sobě rychle jdoucími sousty prohodil: „Děkuji.“

Harry nechápavě zamrkal.

„Za kompliment,“ dodal proto Severus. „A schválení nábytku,“ což byl potutelný humor určený výlučně pro něj.

Na to se Potter, aniž Severuse pochopil, zakousl s velkým gustem do jídla. Jejich první zdvořilostní konverzace, zdálo se, proběhla bez nactiutrhání.

26.08.2014 10:47:33
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one