Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


56. Přivítání, trápení a útěk

Ade! Ade – lízátko… *vycení vykažené zuby*

 

Kdyby nebyl nad takové věci povznesený, pobavilo by ho, jak ho na pondělní hodině nečekali, jak se všichni studenti naprosto nepřipravili na jeho dnešní přítomnost, jak je odzbrojil vstoupením do učebny. Jak se všechny obličeje protáhly nebo je polil studený pot, jak infarktovou situaci to pro ně znamenalo. Možná by se radoval, že jim zkazil den, možná by se radoval, že těm, kteří ho otrávili, nedopřál satisfakci. Snad ani tolik nad věcí nebyl a skutečně by se královsky bavil všemi těmi obličeji…

…kdyby se jen nejednalo o Potterův ročník.

Pravda. Jediný vražedný pohled, který byl na něj vrhán, byl právě ten Potterův. Potter si snad opravdu naivně myslel, že Severus zůstane v ložnici, když mu to nařídí a podpoří se autoritou Pomfreyové. Fakt, že ho ještě ráno viděl ležet v posteli, zatímco teď tady stál a čelil bandě zvědavých neklidných neposedných tupohlavců, v tom případě musel otřást jeho světem.

Jen pro pořádek: Ne že by si od nich neodpočinul rád, když měl tu příležitost a dokonalou výmluvu. Kdyby bylo po jeho, nepotřeboval by je vidět ještě pěkně dlouho, dostal-li by se vůbec kdy do fáze, že je bude potřebovat vidět. Ale jeho pokračující absence byla nemyslitelná. Měli měsíční zpoždění v učivu, kdoví kolik hodin letos ještě zamešká a to ani nechtěl pomyslet na fámy, které se mezi nimi stačily během těch pár týdnů rozšířit. Ne, nastal nejvyšší čas srovnat je.

Takže když se Severus v pondělí ráno dostavil na svou první hodinu, všichni na něj hleděli, jako by do místnosti nakráčela Morgana Le Fay. Nebo tak si aspoň jejich hloupé pohledy a vypadlé spodní čelisti interpretoval Severus, který měl tu pochybnou čest učit je.

Všechny oči do jednoho čekaly. Na každém jednom z nich taky viděl hlad. Hlad po informacích ze soukromého života, a tentokrát ne Pottera, ne Draca Malfoye, ne nějaké bezvýznamné celebritičky, ne – z jeho života. Tam se upírala zář reflektorů a pro to by se dnes vraždilo.

Čekaly. Ty malé hladové zrůdičky čekaly, co na to Severus. Hlavou se jim honilo, jak se jejich nenáviděný profesor lektvarů změní. Bude teď vstřícnější? Poleví? Kvůli něčemu si ho přece Potter musel vzít… že? Porovnávaly. Porovnávaly obraz nenávistného pomstychtivého náročného krvežíznivého profesora a Smrtijeda, veskrze nedůvěryhodný lidský odpad, s pohádkovým princem namlouvajícím si při měsíčku, za vlahých letních večerů plných vášně a jistot Chlapce-který-přežil, vstřícným, ochotným, ve způsobech vybraným vůdcem Norvežska, který by obětoval všechno pro svou zem, na celý úvazek zaměstnaného nadčlověka, nebo cokoli ještě stupidnějšího, s čím mohla jejich omezená mysl přijít. Bude teď hodný? Bude mírný, ve způsobech vybraný? Jinými slovy: bude teď po nás ještě něco chtít? Když má být na Brumbálově straně, jak psal Denní věštec? Začne být spravedlivý? Změkčilý vlivem dobrotivého dobrosrdečného hrdiny, Harryho Pottera?

Očekávání – bublající a nestálé, prosycené napětím.

Drzí, hloupí, ignorantští i vnímaví a inteligentní, jim všem se v očích třepetala otázka: Co s námi uděláš?

„Čekáte snad na průvodní slovo? Anebo nevidíte na tabuli? Do práce!“ štěkl Severus, jenž ale vůbec neměl v plánu zabývat se zbožnými přáními studentů.

Paradoxně: jak se tak všichni dali do práce, spěšné a v drtivé většině nedbalé, zdáli se smíření a co víc – uklidnění – statusem quo. Opět se snažili být co nejméně viditelní a co nejrychlejší, nepřekážet a nedělat hluk, tak jako tomu bylo vždycky. Už nemuseli řešit, jak k novému Snapeovi s novým chováním přistupovat.

Na konci hodiny zbyli v učebně jen on, Potter a na chodbě čekající Grangerová s Weasleym. Vnitřně se připravil na hádku, která dozajista bude následovat a bude ošklivá. Vždyť celé dvě hodiny nevstal ze židle a oči se mu proti vůli přivíraly, přičemž ještě nebylo deset. A Potter to viděl. Když se před něj tedy došoural, Severus si zhnuseně uvědomil, že nemá připravenou ani jednu věc, kterou by Pottera vydíral, až se začne ohánět nařízeními Pomfreyové.

Nejhorší na tom bylo, že se hádka odehraje před dvěma Nebelvíry.

Místo křiku se na něj Potter dlouze zadíval, tak dlouze, že měl Severus chuť vyskočit ze židle a začít na něj ječet, jestli nemá někde jinde hodinu.

Zelené oči sice slibovaly pomstu za lež, další, jíž se po ránu dopustil, ale Potterův hlas byl nakonec podivně krotký: „Potřebujete přinést nějaký lektvar?“

Severus zavrtěl hlavou. Zformovat odpověď verbální se zdálo jako zbytečné mrhání energie, jejíž zásoby po vědrech ubývaly.

„Neměl byste chodit po chodbách sám,“ připomněl mu; znělo to jako domlouvání.

Zamračil se. Neměl domlouvání rád. Chvíli váhal a zvažoval, jestli to stojí za ten klid, pak vytáhl hůlku. Mávl jí a objevily se dveře. Další mávnutí a dveře odhalily jeho pracovnu.

Potter otevřel a zavřel pusu, přikývl, že rozumí: „Až mi skončí vyučování, vyzvednu vás tam.“

„Po vyučování.“

„Dobře,“ odmlčel se. Na svůj věk byl nepoměrně vážný. „Tak já půjdu.“

„V kolik vám končí vyučování?“ zastavil ho.

„V pět, myslím,“ zamračil se Potter. Předpověditelné, že si svůj rozvrh nepamatoval.

„Nezdržujte se,“ poručil mu a dodal, „a nikam bez nich nechoďte,“ kývl hlavou k Potterovým věrným psům a raději se zvedl a utekl do své pracovny, kde se po pečlivém zavření dveří otřásl. Merline – ochraňuj nás před nešikovnými momenty.

Musela být jedna nebo dvě hodiny po obědě, když mu na dveře pracovny někdo zaklepal. Ostražitý, vstal od rozpracované přípravy učiva na další den a s hůlkou připravenou k boji, schovanou v hábitu, obezřele otevřel.

Na jeho prahu stál Draco Malfoy s uštvanýma očima a pobledlým obličejem, nepodobným tomu z dnešního rána.

Sevřel hůlku pevněji a odstoupil ode dveří v jasném pozvání dál. Draco ho beze slova přijal a Severus, než zavřel, rozhlédl se doleva doprava po liduprázdné chodbě.

Shrbenost kdysi pyšné postavy působila v Severusově pracovně, jež měla tu čest se zástupy Zmijozelů a jejich zvednutými nosy, jako pěst na oko. Draco několikrát vzdychl – ne, nadechl se, opravil se Severus, když pochopil, že to, co slyší, jsou potíže s dechem – než sebral odvahu, otočil se k Severusovi čelem a podíval se mu přímo do očí. Ještě jeden moment zaváhání a: „Chce mě oženit.“

Severus se zamračil. Byl neschopný jiné reakce a měl podezření, že se Draco bude muset vyjádřit sám, aby se uklidnil.

Draco překřížil ruce na hrudi a sklopil pohled k zemi, někde vedle Severusovy boty: „Přišel za mnou otec,“ tady se zastavil, jako by hledal slova a argumentaci, jako by se chtěl něčemu vyhnout. Zase se přerývaně nadechl, až jeho ústa vydala zasípění: „Temný pán mi po něm vzkazuje, že chce, abych mu dokázal svou věrnost. Řekl mu… řekl otci…“ polkl. Zamlžené oči se ztratily z dohledu úplně, když mu je milosrdně přikryla víčka. Zmijozelové se za slabost stydí a jakoukoli úlevu, jakýkoli způsob, jak skrýt svou hanbu, vítají a jsou za ni vděční. „Řekl, že mi vybere někoho vhodného,“ spolkl konečně a se zachvěním nabyl sílu i hlas, „kdo mě povede správným směrem, kdo mi pomůže, když náhodou upadnu. Severusi…“ otevřel oči podobné vyleštěnému stříbru, „on nepřipouští zaváhání.“

Severus, obličej ze žuly, se zeptal: „Byl jsi za ředitelem?“

Zavrtěl hlavou. Zašeptal: „Nemůžu.“

„Musíš. Tedy pokud nechceš…“

„Může mi vybrat kohokoli!“ vzhlédl zděšeně i vyčítavě zároveň. „Může mi vybrat šílence typu Šedohřbeta… typu Belatrix. Nesmím říct ne. Nikdo se to nesmí dozvědět. Já…“

„Tak proč jsi tady?“ přerušil ho Severus. „Nejsem mu věrný. Už svou přítomností tady ho zrazuješ. Jaký je rozdíl mezi tím jít za mnou a jít k řediteli?“ naléhal.

Draco zavrtěl hlavou: „Nepochopí mě.“

„Draco?“

Nic. Vůbec nic nemohlo být jasnější. Bylo to volání z hlubin, kterému se Draco zpěčoval, a bylo to naprosté a absolutní pochopení hrůzy, která nad Dracem visela a které nebylo zbytí. A oni oba to věděli.

Lord Voldemort se neodmítá.

„Prosím, Severusi,“ kdyby to nebyl Draco Malfoy, znělo by to jako zakvílení, „prosím, zachraň mě.“

Severus stáhl rty, narovnal se a zamračení se jen prohloubilo: „Oba známe jediný způsob, jak mu říct jednoznačné a nevratné ne, Draco.“

To nebylo milosrdné. Vlastně to bylo docela přímočaré. Viděl, že od svého kmotra čekal víc. Severus na druhou stranu taky mohl nahodit zmijozelský mód. Mohl říct: Pokusím se, pokud mi řekneš, kdo mě otrávil. Věděl to. Každý pór Draca Malfoye na Severuse křičel, že mu jeho kmotřenec něco tají. Mohl ho využít, prostě udělat své koleji čest. Být zastydlý zmijozelský puberťák do konce svého života.

Ruku na srdce: napadlo ho to.

Ale nic z toho by nezměnilo fakt, že existovalo jen jedno možné řešení. Přistoupil k Dracovi, počkal, než vzhlédne, pak smířlivě a jemně doplnil své vyjádření o slova: „Přesně o to se snažím.“

Neverbálním kouzlem přivolal letax a nabídl ho Dracovi.

Brumbál je šance.

Víc pro něj dělat nemohl.

Mezi Dracovým kapitulovaným přikývnutím a Brumbálovým příchodem a odchodem ze Severusovy pracovny musely uplynout roky, a to hodně líně.

„Dám ti čas se rozmyslet, Draco,“ uzavřel jejich dlouhý rozhovor Brumbál, „dám ti ho tolik, kolik ti ho dává druhá strana. Ale jinou možnost nevidím.“ A Brumbál mu říkal prostě buď rozumný. To pro pyšného Malfoye musela být rána, vždyť se nikdy nepovažovali za míň než svrchovaně rozumné.

Na odchodu Draco konstatoval, ať už vyčítavě či nikoli: „K Temnému pánovi se už vrátit nemůžu.“

Ačkoli Brumbál tímhle stylem nemluvil. Neřekl to před lety ani Severusovi. Komukoli ze Zmijozelu však bylo jasné, že není cesta zpátky. Z ředitele nešel okázalý strach, ale spodní proudy podbarvující to, co by mohl udělat, nedovolovaly spát. Severus někdy pocítil upřímný strach zodpovědět si otázku, jestli se ředitele bojí. Vždyť nebát se ho by bylo pošetilé vzhledem k tomu, že se někde musela vzít hrůza, kterou jako jediný žijící kouzelník naháněl Temnému pánovi. Fakt, že momentálně nemá důvod, ho neuklidňoval. Označení, že se ředitele bát nechce, bylo proto nejupřímnější, jelikož doposud netušil, jak moc může řediteli věřit, doposud nevěděl, jak jejich vůdce, vůdce světla, může zareagovat na studenta ohrožujícího jen svou přítomností někoho jako Harryho Pottera.

Co by s takovým studentem udělal?

Kolik roků Albuse znal, jak ho měl rád – tohle byla stále jedna z věcí, kterou o něm nevěděl.

A proto, stejně jako Draco, musel dospět k závěru, že ho předhodil Brumbálově straně, z níž není návratu, stejně jako není návratu, zradíte-li Temného pána.

Oh ano, člověk může vášnivě nenávidět jednu stranu a slepě se připojit k druhé, o níž ví, že mu v ní nic nehrozí. Problém nastane tehdy, kdy ona strana zaútočí na první, a první strana to druhé vrátí. Potom není nic, vůbec nic, co by se dalo dělat, aby se člověk dostal z mlýnských kamenů. Pro Draca zrovna nastala chvíle prozření. Že cokoli, co za svůj život udělal, kohokoli popudil, se mu teď může vrátit. Že může sklidit, co zasel, protože ti druzí jsou v tom postavení.

Tvrdá lekce pro Draca. Litoval ho, i když nebyl o moc starší, když touto lekcí prošel. A lítost, že jí prošel z pozice mstitele, ne oběti, ho provázela dodnes.

Před návratem domů padlo rozhodnutí o oné události přemýšlet. Stejně to za Draca nevyřeší.

Co se týkalo domácí pohody manželské, jeho skvostné domácí idyly… jen co za sebou zabouchl dveře s odhodlaným bum při úderu o veřeje, praštil sebou do křesla u krbu a aniž by se obtěžoval vstát a nalít si do skleničky, mlčky si přivolal lahev a zavdal si.

Dveře obýváku se v závěsu na to rozletěly. Potter byl nepříjemně podobný jedné z Lític, jak tak vrazil rozcuchaný a rozevlátý dovnitř: „Neměl jsem vás vyzvednout v pracovně?! Jak jste se sem dostal?“

Jak dlouho by ho zvládl ignorovat? – Moc dlouho ne: „Doprovodila mě kolegyně. Doufám, že jste měl taky tolik soudnosti a nechal jste se doprovodit,“ zvedl obočí.

Potter musel reagovat na nedostatek jedovatosti v hlase, kterou pronesené rozhodně mělo obsahovat. Jeho výtka zněla mdle: „Říkal jsem, že nemáte vstávat z postele.“

Severus pevně sevřel víčka, aby nezačal křičet, a raději se znova napil. Tušil, že s mnohoslovným poučením ráno neskončili, vždyť jak by si mohl Potter odpustit to užitečné poukázání na fakt, že on to říkal a jak vidno, měl i pravdu. Ukazovák samovolně zabubnoval o sklenici. Stejně bylo otravné ho poslouchat.

„A pít byste neměl taky.“

Stejně byl zázrak, že na něj Poppy v obýváku nečíhala. Ačkoli… možná čeká v ložnici.

Pro Merlina, ano, na prázdný žaludek není dobré pít.

Upil.

Otevřel oči.

Zavřel je.

Zavrtěl hlavou – ne, pořád tam stál. Noční můra, prodloužená ruka Pomfreyové. Potter v školní uniformě, způli z ní svlečený, z půli odhodlaný zírat a tvářit se pohoršeně, za každou cenu mu přeci musí domluvit. To se nedělá, porušovat pravidla matrony Pomfreyové, zvlášť když pan Potter ráno nařízení obnoví.

Bakaný Severus, odběhnout si učit trolly. Jak si to představoval? Taková neposlušnost! Někdo si ho otráví a on jde čtvrtý den učit? Copak je to za nerozum?

Cože? Že jim nakonec dopřál tu satisfakci? S tou patetickou, skoro spící tváří a nedostatkem kousavé ironie a smrtícího sarkasmu? Ale jistě že nedopřál! Troska z něj byla zásadně až o přestávkách. A absence výhružného obcházení třídy lidem s tak nízkou inteligencí zaručeně nedojde.

Cože? Že to došlo Potterovi? Ale ten měl po ruce Grangerovou, což uklidňovalo – žádné padání žab z nebe se nekoná. Co ale zneklidňovalo, bylo, že si nevšiml, že by spolu v jeho třídě prohodili slovíčko. Upadl snad do mikrospánku?

Zavrčel. Rozhodně ne alkohol na prázdný žaludek: „Nemáte domácí úkoly?“ řekl mu ve snaze říct něco mezi kuš a vpřed. „Jeden si docela přesně pamatuju. Zadával jsem ho dnes ráno v lektvarech a nejsem přesvědčený, že když ho začnete teď dělat, stihnete mi ho už zítra odevzdat.“

„Takže teď budu úkoly odevzdávat přímo vám…“ naštval se okamžitě Potter.

Pro Morganu, jemu! Jak prudká zář té inteligence oslepuje! „…komu jinému?“ prohodil skepticky.

„…hned druhý den?! Proč ne rovnou ten samý den? To se ze mě má stát…“

„Student?“ navrhl. Opravdu nechtěl, aby větu dokončil, protože tušil, jak moc tupá by byla. „Nepochybně vás k něčemu takovému nepřiměju ani já. Ne, Pottere, nebojte, nemusíte mi ho odevzdávat před snídaní.“

„Takže…?“

„Takže ho budete mít čas od Grangerové opsat,“ ubezpečil ho. „Očekávám ho na svém stole zítra ve čtrnáct nula tři.“

„Co je ve čtrnáct nula tři?“ tušil, že zmateně zamrkal. Uměl si to dost dobře představit. Oči se neobtěžoval otevřít.

„Jak si jistě pamatujete ze svého důkladně prostudovaného rozvrhu,“ ten zvuk asi znamenal, že ho ještě ani pořádně neviděl, „lektvary,“ ubezpečil Pottera.

Zvláštní. Měl pocit, jako by jejich diskuse skončila, a přece neslyšel zvuk dveří procházejících rychlostí světla rámem, do jeho tváře se nezabodly jejich třísky. Velmi zvláštní. Otevřel oči. Potter nad ním stál se založenýma rukama a přísným výrazem.

„Snape?“ opatrně. Jako by se rozhodl, že mu odmítá říkat profesore, ale Severusi mu přes jazyk nešlo a mysl na to ani nepomyslela.

Znechuceně odložil sklenku i lahev. Posadil se vzpřímeněji. A čekal. A pak mu došlo, že se nedočká: „Pane Pottere?“ vida. To pobídnutí znělo téměř vřele. Ono se i u mrazu vyskytuje termín „spálit se“. Hlavou nepotřásl čistě z principu.

Povzdechl, zavrtěl hlavou a zmizel v ložnici. Vrátil se s další várkou lektvarů: „Měl byste si vzít něco, po čem vystřízlivíte, než si to vezmete.“

Co?! No tak to prr, Potter ho nebude poučovat. Vstal, zamířil ke vstupním dveřím, ignoruje ruku i s lektvarem, otevřel je, praštil dveřmi zpátky na místo, když si uvědomil, že bez Pottera nikam nesmí. Vrátil se, vztáhl ruku po lektvaru. Ten z jeho dosahu v tu ránu zmizel, když si ho Potter přitáhl k sobě.

Pozvedl obočí: „Budeme se prát?“

Potter polkl: „Budeme si povídat.“

„Vážně? O letním slunovratu nebo o nesmrtelnosti chrousta?“

„Bavíte se dobře?“ zeptal se Potter nakvašeně.

Ušklíbnutí: „Vlastně ano, děkuji za optání.“

Potter vycenil zuby v úsměvu. Nebezpečné, rozblikala se kontrolka v hlavě: „Máte přesně tři minuty trefit do své laboratoře a zázračně tam vystřízlivět, než si na pomoc přivolám madam Pomfreyovou. Znáte ji, ne? Taková postarší, celá bílá – vysoký hlas. Hooodně vysoký. Anebo to můžeme udělat po dobrém?“

Vydíral ho Potter?

„Vydíráte mě?“ zeptal se nedůvěřivě.

„Já myslel, že se tomu říká možnost volby.“

Odfrkl si, zatočil ostře vpravo, veplul do laboratoře, našel příslušný lektvar. Napil se a proklel všechny Pottery světa. Nesnášel opice. (A kdyby aspoň stála za to. Ale vystřízlivět ze špičky? Zavrtěl hlavou. Natáhl hrozivou masku přes obličej. Vykročil. Alkohol na prázdný žaludek nikdy víc.)

Sebral Potterovi svou medicínu ještě dřív, než se stačil Potter nabídnout nebo ujistit se otázkou, že Severus udělal, co po něm chtěl.

„O čem jste si chtěl povídat?“ směsice zuřivosti a výhružnosti jeho nenávistnému hlasu slušela; sám se toho tónu skoro polekal.

Potter sklopil oči: „No,“ odkašlal si po jedné uplynulé věčnosti, „asi dnes připravím večeři já.“

Otočil se a vydal se na ústup.

Proč že Severus plýtval lektvarem na vystřízlivění?

Zavrtěl hlavou, zaplul do knihovny, vytáhl patřičně tlustou knihu, usadil se do křesla a začetl se.

Ať mu chtěl původně Potter sdělit cokoli, vypadalo to tam teď jako on, sedící v křesle a v klidu si čtoucí knížku, velký mořský ježek přes celý obývák, a Potter, od něhož se linula vůně… no, chvíli to vypadalo na kuře, ale příliš brzy to začalo vonět spáleninou. Přinutil se nedržet svou oblíbenou knížku tak pevně. Je to jen kuchyně, opakoval si dokola, Potter nezaložil ohníček v knihovně. A dokud to neudělá, nemůže ho vyprovokovat ke křiku.

Možná.

Hodiny odtikávaly dobu večeře, oheň v krbu praskal, z kuchyně se přestala linout oblaka černého dýmu a Severus neměl pocit, že ho Potter probodává pohledem. Jinak byla atmosféra standardně napjatá.

Nepochyboval, že ji Potter nevydrží, když se na stole objevilo jídlo, k němuž zasalutoval Dobby. Při pohledu na Pottera očekávajícího strhující kritiku jeho kulinářských neschopností a všeobsahující nemotornosti, nepochyboval, že to Potter nevydrží. Když si sedal k večeři, neměl nejmenších pochyb o tom, že to Potter nevydrží a každou chvíli na něj promluví.

Potter však mlčel. Krom nespokojenosti se sebou samým, která se mu usadila ve tváři a kterou rozbíjel sousto po soustu, aby se zas seskupila zpátky na místo, navíc učinil značně nespokojeným Severuse, který přestával mít trpělivost. Situace se obrátila, teď si vůbec nebyl jistý tím, že to vydrží on, a to se mu vůbec nelíbilo.

Nemohl to prostě vyklopit? To ho musel pořád pokradmu pozorovat? Co čekal? Že vybuchne? Nebyl dynamit, pro drahého Salazara!

Musí na něj udeřit. Musí. Dal mu v koupelně přednost. A až se z ní vrátí on, vypáčí to z něj třeba násilím. Co mu může chtít? Co tak strašného mu může chtít? Půjčit si od něj z knihovny Bajky barda Beedleho? Rychle otevřel dveře, nedočkavý a… Potter, rozvalený na jejich přikrývkách, hlasitě oddechoval a slintal na polštář. Což o to – kdyby si slintal na svou půlku, prosím. Ale to ne, pan Potter musel provokativně slintat i na rožek jeho polštáře. Připlížil se k němu a opatrně ho vzal za prst, zatahal a… nic.

Narovnal se a povzdechl. Dnes se zjevně zase nic nedozví. Podivné… vůbec neměl chuť Pottera budit, jak si tam tak sladce podřimoval, svět nevnímající, uvolněný a…

Potřásl hlavou a zalezl do postele, zhasl světla.

Konec pitomostí, Severusi. Zítra máš vyučování. Zavřel oči a naslouchal Potterovu oddechování, které ho nakonec účinně uspalo.

Třetí den po vyučování si troufl stáhnout se na tvrdou židli ve vlastní knihovně a odhodlal se nechat Pottera v jeho bytě bez dozoru. Musel se začíst, jelikož ze čtení ho vytrhlo až otevírání dveří: „Neumíte klepat?“ utrhl se na Pottera.

„Klepal jsem,“ mohl klepat? Studoval Potterovo tělo pro případ, že by mu uklouzla lež, ale nic nenašel. „Večeře je na stole,“ oznámil a zavřel za sebou.

Tak to asi nebyla dobrá taktika, pokud se chtěl v nejbližší době bez iniciování dozvědět, co mu Potter chce. Surově zaklapl knihu. A když z ní vyletěly tři kapitoly a začaly se honit po pokoji, odlétávat ze Severusova dosahu, pěkně si nadal. Tak surově se choval naposledy k Věštění z čajových lístků. Jasnovidectví. Největší omyl jeho studijní kariéry, který se mu podařilo napravit hned po druhé vyučovací hodině. Jeho přesvědčovací schopnosti podložené důkazy a vehementním souhlasem vyučujícího, že ano, smí se z hodin odhlásit, udělaly tehdy dojem i na Brumbála, pokud byly zdvižené obočí a široké modré oči, strnulá ruka uprostřed prohrabávání vousů a zadržení dechu směrodatný indikátor. Nebo alespoň fakt, že se nikomu potom z kterékoli z hodin v průběhu roku odhlásit nepodařilo.

Vytáhl hůlku, švihl jí a stránky se zařadily, kam měly. Jednou za čas mu snad takové chování knihy odpustí. Útrpně vstal a zamířil ke dveřím.

 

Ráno byl Snape neobyčejně protivný a pekelně mrzutý, a když Harry vycítil, že se snaží vyvolat hádku, takticky se při první příležitosti vytratil. Na chodbě se rozhodl a zamířil do společenské místnosti.

Jak brzy pochopil, nebylo to nejmoudřejší rozhodnutí jeho života. Jeho kolej doteď neměla příležitost utrhnout si ho pro sebe a řádně ho vyzpovídat, což se snažili všichni Nebelvíři – všichni najednou – dohnat.

- Kdy si tě začal namlouvat?, byla první otázka.

- Jak si tě začal namlouvat?, ptalo se ženské osazenstvo.

- Dal ti kytku?, Dal ti sladkosti?, Políbili jste se před svatbou?, to trápilo všechny dívky, holky a děti ženského pohlaví, a jejich obličeje se při takových a podobných dotazech zamlžily pro Harryho oči přeslazeným, v rámci obecného názoru však docela normálně romantickým výrazem.

- Jaký je v posteli?, trápilo zase mužskou část osazenstva.

- Jaký je manžel?, zeptal se Harryho někdo ze čtvrtého ročníku a Harry upřímně nechápal, co tím myslí, stejně tak otázka – Prokazuje ti zdvořilosti?, mu přišla podivná.

„Proč se ho ptáte, jaký je Snape manžel?“ přerušil dav víceméně slušných, i když poměrně dotěrných zvědavců důvěrně známý hlas. „Proč se ho raději nezeptáte na to, co zajímá nás všechny?“

Místnost utichla a Harry si okamžitě spočítal dvě a dvě. Všichni věděli, o čem Seamus mluví, a nikdo neměl odvahu ho konfrontovat.

„Nikdo? Tak se zeptám já,“ a pokročil dopředu, jako by nechtěl být ani vzdáleně spojen s myšlenkou, že by se mohl za někoho schovávat. „Jsi se sebou spokojený, Pottere?“

Harry na svého spolužáka překvapeně zamrkal; všichni čekali na jeho reakci, a tak ze sebe Harry dostal nechápavé: „Spokojený?“

 „Celou Británii jsi zradil dvojnásobně a svou kolej hned trojnásobně.“

Z koutu, kde seděl Ron, to táhle varovně zavrčelo.

Harryho dlaně zvlhly; začal tušit, odkud vane vítr, přesto mlčel a čekal, co mu Seamus poví.

„Mysleli jsme, že jsi náš přítel, a ty jsi zatím sprostý zrádce – vlézt do postele Smrtijedovi a norvežskému králi! A jako by to nestačilo, Snapeovi, řediteli zmijozelské koleje k tomu!“ a jeho příjmení znechuceně vyprskl.

Harry se zhluboka nadechl: „Pozor na jazyk,“ varoval Seamuse, „mluvíš o mém manželovi,“ adresoval přímo jemu a pak se rozhlédl po společenské místnosti. „Ať je ta vaše nevraživost k Norvežsku způsobená čímkoli, nebylo to tak, jak si myslíte,“ řekl Harry pevně. Najednou se mu do zápěstí zaryly ženské nehty; Hermiona stála vmžiku u něj a její široce otevřené oči vydávaly varovné signály, aby ale okamžitě zmlkl, nebo prozradí něco, čeho bude litovat.

Dean Thomas se postavil po bok Seamuse Finnigana a posměšně se zeptal: „Nebylo? Máš pravdu, že nebylo, nikdo z nás neví nic o tom, že bys randil s kýmkoli mimo holek. Změna plánů v kariéře?“ zeptal se s bradou vystrčenou.

„No jistě, stal se z něj jen vypočítavý prevít!“ přisadila si Parvati Patilová a většina souhlasně zabručela.

„Vypočítavý? V čem?“ dožadoval se Harry. „Co z toho podle vás mám?“

„Skvělé zážitky v posteli,“ vykvíkl Colin Creevey a přes ty, kteří se začali smát, dopadala na Harryho hlavu obvinění jako lepší známky, soukromé hodiny lektvarů, korunu, Pottere, to je ti málo?!, kromě Vyvoleného se z tebe stal král, Vyvolený zrádce Británie, přeběhlický nevěrný král; no jistě, co je ti teď po Británii? Co po Voldemortovi? Co po našich malicherných problémech? Náramně sis to zařídil, Pottere!

„Byla to dohoda!“ zakřičel na ně Harry, když se konečně začali utišovat, a Hermioniny nehty se mu zaryly hlouběji do masa. „Jenom jsem chtěl Snapeovi oplatit záchranu života, pomoct mu! No a naskytla se příležitost…“

„Chtěl jsi mu pomoct tak moc, až se ti změnila orientace, jo?“ zeptal se jedovatě Dean.

Na to se Harry, naprosto zmatený, protože jeho přátelé mu řekli, že v kouzelnickém světě na orientaci přeci nezáleží, domáhal: „Co s tím má společného orientace?“

„Jistě že nic,“ vstal Ron a chytil Deana a Seamuse za límečky košil. „Pánové to dneska prostě přehnali s máslovým ležákem, viďte?“ zamračil se na ně.

„Pusť,“ začali se rvát, ale Ron je táhl směrem ke dveřím ze společenské místnosti a řekl jim: „Ne, dokud se neprojdete a neuklidníte,“ spolu s nimi zmizel za obrazem Buclaté dámy.

Když se Harry otočil na Hermionu, uviděl, že jí do očí vyhrkly slzy a že si před ústy drží dlaň; nechápal proč.

Zatáhla ho do chlapecké ložnice šestých ročníků a celá rozrušená se mu vrhla kolem krku.

„Co se děje?“ zeptal se Harry ještě roztřesený z hádky dole ve společenské místnosti.

„To nic, jen mi –,“ zase se rozvzlykala, pak se uklidnila a odtáhla, „jen mi teď došlo, co jsi udělal. Harry, to je od tebe tak šlechetné!“

„Co jsem udělal?“ zeptal se vyjeveně Harry.

Hermiona se zmučeně zamračila do úsměvu a řekla: „Ty vážně nevíš, k čemu ses přiznal, viď? – Prý ‚co s tím má společného orientace?‘,“ pohladila ho po tváři. „Harry, jsi ten nejnesobečtější člověk, jakého znám. Obětoval ses, jen abys profesoru Snapeovi pomohl…“

Harry se zarazil; obětoval se? Tak o tom zatím nepřemýšlel.

 „A bez ohledu na okolnosti, bez ohledu na sebe a své potřeby jsi…“ zmlkla, protože si uvědomila, že je může kdokoli odposlouchávat, ale Harry pochopil, co nedořekla. Usmála se skrze slzy, které jí tekly po tváři: „Je možné… abys z vděčnosti zapomněl i na něco tak zásadního, jako je orientace?“ povzdechla si Hermiona s nelíčeným – a když to tak řekla, také nanejvýš logickým – podivem, a pak se na Harryho zadívala takovým zvláštním pohledem, jako by věděla něco, co Harry ještě nemohl ani tušit. Připadal si v tu chvíli hloupě. „Je,“ vydechla po chvilce rozhodně, „vážně sis to neuvědomil. – A já tě nazvala idiotem a obvinila jsem tě, že nemyslíš na to, jak se profesor Snape cítí – sama jsem idiot!“ když potáhla z nosu, odskočila k Ronově posteli a vytáhla odkudsi kapesník. „Tak pojď – posaď se, vykašli se na ty hlupáky dole a povídej,“ vyzvala ho a vysmrkala se, „chci slyšet všechno,“ a konečně zabezpečila pokoj proti odposlouchání.

Harry spustil a nezastavil se, dokud ze sebe nevychrlil všechno: Stěžoval si na Snapea, jeho chování, pach sklepení, na těžkost svého údělu, Snapeovu neposlušnost, napětí nasycené příslibem hádek, ve kterém teď žije, na vlhké sklepní zdi, zkrátka úplně na vše, na co si vzpomněl.

„…ale to je jedno,“ zastavil se nakonec a pořádně si prohlédl Hermionu. „Co se děje s tebou?“ vyzval ji, neboť poznal, že mu chce kamarádka taky něco říct. Hermiona se usmála a chvatně zavrtěla hlavou. „Nenech se přemlouvat,“ reagoval zamračeně Harry; byly to ty pohledy, které vrhala na Ronovu postel, a klopení zraku, červeň, která ho přesvědčila, že má pravdu, když se jí ptá.

„Ron,“ vstala a začala přecházet po místnosti, její trajektorie téměř složitější než trajektorie zlatonky. Nechal ji udělat ta svá roztodivná kolečka po pokoji a sesbírat myšlenky, aby mu mohla odpovědět. Když se konečně vydýchala a došlo k hlubokému nádechu, poznal Harry, že na řadě je vysvětlení. Když z ní ovšem vypadlo prosté: „Dal mi dárek,“ Harryho její tak netypická úsečnost nahlodala k obavě.

A taky ho naprosto zmátlo sdělené.

Zamračil se a poškrábal se na hlavě: „To je špatně?“ vypadlo z něj nejistě.

Hermiona se na něj otočila a usmála se, jako by mu říkala ty truhlíku; pak k němu přešla, poplácala ho po koleni a vzdychla: „Ne, to je dobře.“

„Aha, tak co není? Nelíbil se ti?“ tápal Harry.

„Byla to kniha,“ usmála se Hermiona ústy i hlasem.

Harry nevěřil vlastním uším – Ron a pořídit někomu knihu? To bylo jako… jako vybírat pro Snapea přísadu do lektvarů. Vyžadovalo to odvahu a nejen to, i sebevědomí a čas, aby si dárce všechno pečlivě rozmyslel a naplánoval, našel a prozkoumal. Normální smrtelník aby se bál, že i s tou přísadou poletí z okna (byť podzemí bylo poměrně nízko, ale to není to hlavní, podstata je, že): lidé jako Hermiona a Snape zkrátka měli na své věci – knihy a přísady – vysoké nároky. Osmělit se k takovému kroku bylo… a do háje, co dá Snapeovi k Vánocům?

Protřepal hlavou a zkusil to znova: „Už jsi ji měla? Nehodila se ti? Nelíbila?“

„Byla vynikající,“ vzdychla Hermiona znovu.

„Takže?“ zamračil se Harry, dočista ztracený. „A prosím tě – nechovej se jako holka. Tahám to z tebe už čtvrt hodiny a začínám být nervózní i za Rona.“

Hermioniny oči ho doslova probodly, zatímco za nimi zuřil přemýšlecí proces, nejspíše jak mu věc vysvětlit. Nakonec bezradně pokrčila rameny a vyklopila ze sebe: „Jen mi ji dal.“

Harry nechápavě zamrkal: „Aha.“

„Ne, ty to nechápeš,“ praštila ho po ruce a Harry si své za co?! nechal pro sebe ve prospěch zjištění, o co tady jde. „Jenom mi ji dal. Strčil mi ji do tašky a od té doby… Nic to neznamená,“ zavrtěla Hermiona zoufale hlavou.

„Nic to neznamená?“ vypravil ze sebe nevěřícně Harry. „Ronald Weasley ti koupil knížku.“

„Jo,“ přitakala Hermiona. „Ronald Weasley mi koupil knížku. Poděkovala jsem mu za ni. A on řekl: Fajn. Chápeš to…?! – Fajn.“

Harry přimhouřil oči, jak se snažil pochopit – ještě pořád a stále zbytečně: „Fajn je špatně?“

„Fajn nic neznamená. Fajn je jako… Půjdeš na rande? – Ne. – Fajn. Fajn znamená, že mu na tom nezáleží.“

Harry si promnul oči: „Ronald Weasley ti koupil knížku. Ten, který do knihovny nepáchne, dokud mu neteče ve škole do bot,“ odříkával pomalu, aby se ujistil, že chápe, co mu dosud Hermiona řekla.

„Pořád nechápeš podstatu… skoro bych byla radši, kdyby mi dal Famfrpál v průběhu věků. Nemohl by mi pak říct… ‚fajn‘. Nic to pro něj neznamená.“

„Hermi,“ otočil se na ni Harry a viděl, jak ošklivě se na něj zamračila za tu přezdívku. Harry si z toho tentokrát nic nedělal, měla to za to, že neumí pořádně vysvětlit, co chce říct. „Je to knížka. Co chceš, aby ti řekl? Chtěl ti dát dárek, tak ti ho dal,“ a pokrčil nechápavě rameny.

„Jo, dal mi dárek, jako by se potřeboval v knihovničce zbavit knížky, aby si tam mohl nacpat časopisy o famfrpálu. Ale já…“ rozhodila rukama.

„Co ty?“ pobídl ji Harry.

„Chci, aby to něco znamenalo,“ vydechla nešťastně.

Harry nechápavě zamrkal. Neříkal před chvílí…? „Proč?“ zeptal se neprozřetelně.

„Och Harry,“ a Hermiona netrpělivě poposedla na posteli. „Jsem holka a potřebuju, aby to něco znamenalo. Nepředstavuje to pro mě jenom knížku. Je to symbol, že na mě někdo myslel. Když ji vybíral, když mi ji dával. Když se rozhodl mi ji koupit. A Ron se k tomu staví jako…“

„…ke knize,“ dořekl za ni Harry.

„Přesně,“ přitakala a zase se na něj trochu nešťastně usmála.

Harry zavrtěl nad tou obřadností hlavou: „Už jsem ti to sice říkal, ale řeknu to pro pořádek ještě jednou. Ronald Weasley, který se dobrovolně knížky nedotkne, šel do knihkupectví a koupil ti knížku. Pro pořádek: peklo zamrzlo a svět se obrátil vzhůru nohama, ano, stal se malý zázrak. Ale je to Ron,“ pokrčil Harry rameny. „Nemůžeš po něm chtít, aby otřásl světem – aby ti napsal třeba básničku. A pro nezpochybnitelnost mých slov: takový skutek od Rona pro Rona rozhodně něco znamená. Jinak by ho to ani nenapadlo. Ani by si nevzpomněl. Že neumí dát najevo to, co chceš ty, že s tím dál neumí pracovat… to je přece úplně jiná věc.“

Hermiona ho studovala, jako by zvažovala, že na jeho slova – čistě proto, že chce – přeci jen dá.

„Proč ti mimochodem dával dárek?“ měl pocit, že je to hloupá otázka, ale musel se zeptat tak jako tak.

„K narozeninám.“

Harryho tvář se zkroutila a Harry si v duchu vynadal: „Úplně jsem na to zapomněl!“

„To nic!“ otočila se k němu Hermiona zděšeně. „Neřekla jsem – nepřipomínala jsem – jen jsem si potřebovala promluvit!“

„Vidíš – dokonalý důkaz toho, že do tebe nejsem zamilovaný – promiň, mimochodem – ani jsem si nevzpomněl, že jsi v září slavila narozeniny.“

„Měl jsi přeci jiné starosti,“ řekla Hermiona, jako by ji štvalo, že to rozmazává.

„Bereš jako dárek, že tě pozvu při nejbližší příležitosti na zmrzlinu do Prasinek?“

Hermiona se usmála a drcla ho do ruky: „Víš, že nemusíš.“

„Víš, že chci,“ ubezpečil ji Harry a rozhodl se koupit velkou. A možná jen jednu velkou, společnou, a pak se vytratit, aby ji ona i Ron museli jíst spolu.

„Propána!“ pobledla Hermiona a vystřelila do stoje. „Za chvíli bude zvonit, poběž!“

A Harry běžel.

Když se vracel do sklepení, vzpomínal, co mu Hermiona kladla na srdce: „Pokud si s ním budeš chtít promluvit, měj na paměti, že je profesor Snape autorita, která má za tebe zodpovědnost. Neber si osobně, kdyby ti pověděl, že si tě nechtěl vzít a že ho okolnosti přiměly. Možná je to jenom jeho obranná reakce anebo by mu třeba morální zásady velely nepřibližovat se za normálních okolností ke svému studentovi. Zkus to pochopit, jak by ses cítil ty, být v jeho kůži. I když je to těžké. Anebo má třeba největší problém s tím, že tě zatáhl do téhle žabomyší války Norvežska a Británie, že ti přidělal problémy norvežské země, a to jen tím, že tě učinil dalším králem. Možná si myslel, že už tak máš dost svých starostí, a nepochybně tušil, jaké problémy ti budou dělat tady u nás. Počítej s tím, počítej raději se vším, ať tě zbytečně neraní něčím, co tak ani nemusí myslet.“

Harry, vyzbrojený všemi možnými scénáři, ale kvůli nim o to nervóznější, vstoupil do Snapeových – do společných – pokojů.

Jeho nervozita byla oprávněná, shledal, když před sebou uviděl Severuse Snapea se zkřivenou tváří příliš dlouhými tahy brku ničit hodiny studentských prací. A nevydržel to, prostě ne; s knihami ještě v ruce vybafl na Snapea to, co ho takovou dobu tížilo: „Co si o naší svatbě myslíte?“

Severus vzhlédl; otázka byla prosta vyčítání, prosta vzájemných obvinění.  Nad takovou otázkou se nelze nezamyslet.

Harry během třetí vteřiny začal nejistě šoupat nohama po podlaze, mračit se a nořit ruce hlouběji do kapes kalhot: „Vím, že jsem se vás nezeptal předtím. Vím, že jsme to rozhodli za vás, já a Brumbál. A vím, že jsem vám to v poslední době mockrát vyčetl, aniž bych vzal v potaz, že jste byl proti. Myslím,“ do následujícího se nutil, ale jako by sám sebe předem přesvědčil, že se zeptá, protože je to správná věc, „že nastal čas, abyste na mě začal křičet a vyčítat mi, do čeho jsem nás to dostal.“

Byl trochu směšný, když tak zakopl po své myšlenkové dráze o dospěle přebrané řešení situace, kterou ve své dětinské naivnosti způsobil. Jako když si na sebe pětiletý hoch natahuje tatínkovy kalhoty. Měl se Severus cítit poctěně, že mu pan Potter milostivě dovoluje být na něj naštvaný?

Iracionalita! – Kterou Severus navíc vůbec nechtěl zastavit. Teď zkrátka nechtěl, i když by tak jindy bezpochyby učinil: „V něčem jste měl pravdu naopak vy, Pottere.“

Harry vzhlédl, zvědavé zelené oči namířené přímo na něj.

„Pokud jsem o pomoc nestál, měl jsem ji kategoricky odmítnout hned zkraje.“

„Zahnali jsme vás do kouta,“ obhajoval ho ještě Potter. „Neměl jste čas ani prostor rozmyslet se,“ hájil Severusova práva, při té slabé námitce bylo ale zároveň znát, že se obává, jak budou jeho slova přijata.

Jak nevesele humorné. Mohl. Mohl ho poslat pryč s tím, že tomu vůbec nerozumí – což byla ostatně pravda, nebo s tím, že ho nemá obtěžovat – což dělal, nebo s tím, že zatraceně má pravdu, nedali mu na výběr, tak co od něj chce teď slyšet?! Mohl mu lhát. V tu samou chvíli si ale uvědomil, že mezi nimi bude stát dost lží, dost polopravd, dost zamlčených pravd, než aby k nim přidával další, když nemusel. Svářela se v něm mužská pohodlnost se zmijozelskou slabostí pro pletichy a lidský soucit, jeho osobní sympatie a antipatie, až z něj nakonec vylezla pravda, jakkoli nechutně milosrdná byla a sebevíc se podobala zbytečnému nebelvírskému sypání si popela na hlavu: „Měl jsem roky na to něco změnit a neudělal jsem nic. To, co Popletal udělal, mi patří.“

Harry se zamračil; pohyb zrezivělého soukolí v jeho hlavě Severusovi drásal nervy: „Takže,“ vykročil Potter pomalu ze svých rzí zaprášených úvah, „vy mi náš sňatek nedáváte za vinu?“

A i když to bylo velice těžké, Severus se přemohl a podivil se téměř upřímně: „Za vinu? Pokud bych někomu měl dávat vinu, musela by to být Británie,“ řekl a „na to jsem v ní ale příliš doma,“ si už nechal pro sebe.

„Takže,“ a tady Severus pochopil, že Potter prostě neví, kdy přestat, „se ke mně tak chováte čistě proto, že vás to baví?“ zeptal se částečně nevěřícně, částečně nejistě, částečně naštvaně. „To všechny ty řeči, jak jste po mně pomoc nechtěl, byly jen – záminka, jak na mě ječet?!“ zeptal se už opravdu rozpáleně.

Chtěl začínat s tímhle? No dobře: „Nechtěl jsem vaši pomoc, to zaprvé. A zadruhé vás oprávněně činím zodpovědným za to, že jste se přimotal do situace, v níž jste ale vůbec neměl co pohledávat.“

„Moje motání se vám pomohlo, ne?“ štěkl na něj Potter drze.

„A přitížilo,“ zaskřípal mezi zuby to, co jaksi všichni odmítali vidět.

„Jak vám to přitížilo?“

„Nechejme to být,“ řekl Severus a rozhodně se postavil.

„Ne,“ řekl Harry a přiskočil k němu, jako by ho chtěl fyzicky zadržet, a pak se rozmyslel, když postřehl, že mezi ním a Snapem stojí stůl. „Nenechám vás bez vysvětlení jen tak odejít. Chci vědět, co vám na mém rozhodnutí přitížilo, chci slyšet, co mi dáváte za vinu, a popravdě!“

„Popravdě?“ vyprskl Severus, který taky dočista ztratil trpělivost. „Popravdě si stačilo vzít kohokoli jiného a mohl jsem zůstat špehem – a to i kdybych se Mu přiznal k Norvežsku.“

„Tak proč jste to neudělal?“ zakřičel na něj Harry. „Byla tam místnost plná lidí – měl jste mě odmítnout! Měl jste si vybrat někoho jiného!“

„Bez zásnubního rituálu? Když měl Popletal svého kandidáta přichystaného po ruce? Když mě za vás mí lidé předem oženili?! Zase a znova mi svým postojem připomínáte, že jste jen zbrklý malý kluk, který se rozhoduje pod vlivem emocí a nehledí na ostatní, nezajímá ho, za co je zodpovědný, ne – bezohledně a bez rozmyslu si přidělává další problémy a ani ho nenapadne pomyslet, zda je zvládne všechny vyřešit, nebo jakým způsobem. Ani vás nepřibrzdilo pomyšlení, že si berete někoho, koho nenávidíte, tak co bych od vás mohl čekat!“

„Pokud to pro vás představovalo tak hroznou oběť, nemusel jste to nechávat na mně!“ prskl Harry navztekaně. „Mohl jste si vzít toho druhého!“ a rozčileně si uvědomil pálení v hrudníku a v očích. Taková nespravedlnost!

„Měl jsem,“ zahulákal Snape nazpátek.

Harry vyběhl ze sklepení dřív, než ho stačil Severus zadržet.

Skvělé. Výborné. Hlavně že teď ví, co po něm Potter celou dobu chtěl.

09.09.2014 22:48:27
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one