Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Prý si dost nevážíme toho, za co nebojujeme.

Gratuluji, Ade, mám za Tebe radost.

V Komnatě nejvyšší potřeby, kam své přátele zatáhl, jim bez okolků všechno vysypal a od Hermiony chtěl radu, jak dál. Co po něm Snape vlastně chce?

„Myslím,“ odpověděla mu, „že to sám neví. Myslím, že je zkrátka naštvaný, že se ocitl v takové situaci, v jaké se ocitl, a nemůže z ní ven.“

„Je to pravda?“ zeptal se Harry i Rona. „Mohl zůstat ‚poslušným věrným Smrtijedem‘, kdybych si ho nevzal já? Ohrozil jsem nás tím rozhodnutím?“

Ron a Hermiona se po sobě podívali. Ani jeden se neměl k tomu odpovědět mu hned.

„Nemohlo by to dlouho fungovat,“ řekl Ron rozvážně a Harrymu se znatelně ulevilo; ne proto, co řekl, ale proto, že ho hned nezahrnuli planými uklidňujícími slovy – ačkoli Hermiona se tvářila, že chtěla, její vysoká inteligence převážila její holčičí smysl pro utěšování. A pokud s ní Ron souhlasil…

„Proč ne?“ chtěl slyšet Harry.

„Zatímco věřím, že by Snape mohl být ještě nějakou dobu v blízkosti Ty – víš – koho, nevěřím, že by se mu líbilo, kdyby musel ze svých lidí udělat jeho vazaly. To by prostě nefungovalo.“

A tak se Harry potloukal ještě dlouho po bradavických chodbách, přemýšlel o Snapeově situaci a o své a naslouchal zákoutím, která pohlcovala směle postupující tma, zda se z nich nevynoří ruka Filchova či ocas paní Norrisové. Měl štěstí, jelikož bez pláště a mapy brouzdal Bradavicemi asi další dvě hodiny po večerce a nikdo ho nechytil.

S chladnou hlavou pak konečně stanul přede dveřmi svého nového příbytku, podruhé toho dne a se smysly poněkud otupělými únavou a vyčerpáním.

Otevřel dveře.

Kam myslíte, že jste odešel, pane Pottere?“ zeptal se ho Snape na uvítanou velice tichým hlasem. Harry se napjal. „Dvakrát!“ Dočista ve svém rozrušení zapomněl, že sám nikam nesmí. „Ten samý den!“ Polkl. „V noci!“ Zvlhly mu ruce. „Přes ředitelův zákaz,“ řekl Snape s výhružnou tichostí.

Ve své rozrušenosti mu dokonce jeho přátelé zapomněli vynadat – Hermiona obzvlášť.

„Nebo se domníváte, že horlivost následovníků Temného pána zná meze? Že jste chráněný nadpřirozenou silou, když se sám potloukáte v noci po hradě bez svého pláště plného molů? Asi jsme se nepochopili, Pottere – od teď se ode mě nepohnete na krok. A to vám přikazuji.“

Harry se v reakci okamžitě naježil: „Jakým právem –?!“

„Právem vašeho krále,“ zahřímal Severus, oči šílené vzteky.

A Harry – k Severusovu údivu – sklapl, ačkoli i jemu se očima prohnalo horkokrevné šílenství.

Mlčky, ne poslušně, právě naopak – napjatě, vzdorně – Severuse obešel a zamířil do ložnice.

Výborně, znova tichá domácnost.

 

Harry vztekle pustil sprchu; jak rád by tomu zmetkovi vmetl do obličeje, že mu má podle McGonagallové vděčností líbat ruce! Jak rád by mu připomněl, kdyby mu to nebylo hloupé, že měl něco s povinností oženit se udělat dřív, než se o ní Harry vůbec doslechl.

Nakonec převážila lítost.

Pořád si opakoval, jak chtěl Snapeovi pomoct – jeho lidem, jeho lidem – a teď se tázal sám sebe, zda přece jenom nebyl kus pravdy v tom, co mu Snape vyčetl. Nemohl svou unáhleností v konečném důsledku napáchat víc škody než užitku? A jaké to bylo pro Snapea – nenávidět ho a muset ho mít vedle sebe?

Do postele zalezl ještě vlhký z koupelny a přikryl se až po bradu. Když se postel prohnula, zavřel oči a předstíral, že spí, aby se vyhnul konverzaci.

Nepomohlo to.

Oba leželi kdovíjak dlouho a nemohli usnout.

„Je příliš brzo na to, abyste chápal, co jste udělal,“ promluvil Snape konečně do ticha, které nepřerušoval pomalu ani dech. „Nastanou situace, které nebudou příjemné ani vám, ani mně, ve kterých po vás ale budu požadovat absolutní poslušnost.“

Harry mlčel.

„Myslíte si, že se mi to líbí?“

„Komu by se nelíbila taková moc?“ odfrkl si Harry bez rozmyslu. „Zvlášť nad někým, koho nenávidíte.“

To Severuse posadilo: „Je bezpředmětné, co k vám cítím, pane Pottere, teď jste můj manžel.“

„Díky,“ řekl Harry kysele a přetočil se na bok – kostnatá ruka ho zastavila a donutila ho otočit se zase zpátky; Harry se na Snapea podíval.

„Mluvím o věcech, které bych po vás jako váš učitel žádat nechtěl a díky Merlinovi ani nemusel, které bych po vás nikdy nežádal. To ale neplatí pro vztah, který máme teď.“

„Myslíte to, že ke mně můžete blíž, když jste můj manžel?“ dožadoval se Harry.

„A taky vás musím víc chránit,“ připomněl Severus.

„Nehody se stávají,“ kontroval Harry s vášní, posedlostí, strachem.

„Ne Vyvolenému. Ne Brumbálovu chráněnci,“ věděl naprosto jasně Severus.

„Tím jsme oba,“ namítl Harry.

„Co naznačujete? Že vám chci ublížit?“

„A neděláte to odjakživa?“ vyklouzlo Harrymu rozčileně; zatraceně! Měl odseknout něco v tom smyslu, že mu Snape ublížit nemůže… pozdě.

„Naznačujete, že si užívám, že k vám teď mám větší přístup a že můžu víc…“ Severus to nedořekl. Bylo to na něj příliš. A netušil, kde k tomu ten kluk přišel. Místo toho řekl rozhořčeně: „Nemám potěšení z toho, že jsem král a váš manžel, nejsem sadista ani masochista, abych si užíval hádky ve vlastním domově, kde bych měl mít nárok na trochu klidu po úmorném dni plném otravných hloupých studentů. A pořád se cítím spíš jako váš učitel,“ upřesnil důrazně; zoufale si uvědomoval, jak naprosto nemožné je, aby Potterovi došel plný obsah řečeného, jak naprosto se vymklo Severusově kontrole, co se odehrálo, jak zvráceně tahle situace v jeho mysli vypadá – a pak čistě sadomasochisticky dodal, „a nejsem králem o nic déle než vy,“ a děsilo ho, jak moc ho ta představa děsí. Odmlčel se. Pokračoval: „Nemám k vám větší práva a větší povinnosti než vy ke mně, nejsem k vám blíž než vy ke mně a kdybyste neměl, kolik máte, i otázka odpovědnosti by byla pochybná.“

Tak. Tady to má, pokud si myslí, že teď je jeden nebo druhý z nich za situaci zodpovědný víc nebo míň.

Pustil Potterovu ruku.

Potter ji stáhl zpátky k sobě po neodpustitelně dlouhé době.

„Dobře,“ řekl, „možná dovedu pochopit, co vám na vašem – našem,“ opravil se záhy, „postavení vadí. Omlouvám se, že jsem na to nemyslel zavčasu, a doopravdy mě mrzí, jestli jsem svým rozhodnutím nějak zkomplikoval situaci. Je způsob, jak to napravit?“ zeptal se a vzhlédl.

Severus se na něj zamračil: „Ne,“ ukrojil a pokračoval, „ale něco udělat můžete – nechtějte po mně, abych vám za váš čin poděkoval,“ …hlavně když vím, kolik problémů do budoucna napáchal. Slovo poděkovat se na jeho jazyku zachvělo; chtěl ho vyplivnout a na poslední chvíli se rozmyslel.

„Vážně jsem to pokazil?“ zeptal se Harry tenkým hláskem, když už oba opět v rámci možností klidně leželi.

„To ukáže čas,“ odpověděl Severus po hodné pauze a v nějakém vzdáleném zákoutí své černé duše zahrabal obavu, že situace v tu chvíli (a s ministrem u zadku) lépe vyřešit nešla.

18.09.2014 16:19:22
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one