Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Všem, kteří už nečtou, mé srdečné: báj, báj. A těm, kteří ještě čtou: PROČ, VY VYDĚRAČKY?!
Snad to bude stát za to, když jste si  na to počkaly a vymohly si to...
Ještě jednou mé srdečné díky za milé... popohnání. Zvedlo mi náladu.

 

Dracovo rozhodování nakonec netrvalo ani týden. V pět hodin ráno, po poslední debatě s Potterem, Severuse probudilo tiché volání z krbu, a než se nadál, stál v ředitelně se svým kmotřencem, jehož oči byly podmalovány kruhy, a ředitelem, jehož oči byly stejně veselé jako poskakující plameny svíček. Draco se rozhodl. Svolil.

Samozřejmě… mezi rozhodnutím Temného pána, aby si vzal nikoli někoho jako Šedohřbeta, ale Šedohřbeta osobně, a Brumbálovým návrhem – neudivovalo ho, že si Draco v rozhodování pospíšil.

„Co mohu teď udělat?“ zeptal se Draco. Ne, nebyl nadšený, jak by mohl být? Ale stavěl se k záležitosti nanejvýš věcně. Jako správný Zmijozel.

„Nic, drahý chlapče, nechej vyjednávání na mně,“ řekl Brumbál klidně a útěšně.

„A co když nebude souhlasit? Co když nebude nikdo z nich souhlasit?“ naléhal Draco, jehož popoháněl strach o vlastní život. Nejspíš by mu nečinilo problémy si kleknout a škemrat. Ostatně je Malfoy. Je Zmijozel. A jde o jeho kůži.

Ale ten ufňukaný tón Severuse trochu iritoval.

„Jsem si jist, že pokud jim vysvětlím situaci, budou se chovat rozumně a budou ochotni pomoci.“

„Ochotni?! Nenávidí mě!“ a opět – zde, na tomto místě, si Draco Malfoy uvědomil, že co zasel, taky sklidí; teď to ovšem bylo daleko výhodnější popírat a zazlívat to jim.

Kéž by měl Severus Brumbálovu důvěru v rozumnost Weasleyů.

A Dracův život se houpal na tenkém laně.

Nedovedli mu říct k dalšímu postupu víc, než už věděl. Ani jeden z nich. Draco, nevyspalý a mrzutý, se s nimi za krátko rozloučil.

„Budete ode mne potřebovat pomoc?“ nabídl se hladce Severus, sotva Draco opustil ředitelnu. Brumbál mu naznačil, aby se zdržel – zjevně k tomu v šest hodin ráno měl důvod.

„Prozatím ne, chlapče. Ale může k tomu dojít,“ připustil Brumbál.

Aha. „Plán ?“ povytáhl Severus obočí.

Brumbál souhlasně sklonil hlavu: „Pokud rozhovor s Molly a Arturem nepůjde podle plánu, požádám tě, abys mě s Harrym odpoledne navštívil.“

S Potterem?, nechápal okamžik Severus a pak, když mu to došlo, prohlásil: „Úskočný plán, pane řediteli.“

„Raději bych o něm přemýšlel jako o přímém a vhodném řešení. Molly a Artur jsou ostatně pouze prostředníky a neměli by mít konečné slovo.“

„Snad nevěříte, že bude mít kterýkoli z Weasleyů k situaci rozumný přístup?“

Brumbál se rozesmál, až mu začaly poskakovat vousy: „Rozumný přístup? Rozumný přístup by byl v tomto případě sbalit kufry a ztratit se. Ne, nečekám od nich rozumný přístup, ale doufám v jejich soucit a snad i trochu pochopení.“

„Och,“ pochopil Severus rychle, „hrajete na jejich nebelvírskou strunu.“

Brumbál, po smíchu jen stín zkřiveného koutku, se na něj úkosem podíval, spravuje komínky pergamenů na svém velkém ředitelském stole: „Pochybuji, že jejich zmijozelská struna by mi byla co platná. A Severusi? Než odejdeš – zavolej mi prosím Minervu.“

„McGonagallovou?“ ujišťoval se Severus zdrsnělým hlasem, že správně slyšel. „K čemu chcete McGonagallovou?“

Brumbál se téměř ušklíbl: „K tomu, abych předešel Weasleyovskému ‚rozumnému přístupu‘,“ a pak, když Severus pořád stál s rukou napřaženou k letaxu a nechápavě si uklízejícího ředitele prohlížel, dodal ten, „bude nejlepší, když se s nikým neuvidí, dokud si s ní nebudeme mít šanci promluvit my.“

K tomu neměl Severus co dodat.

 

Když Potter včera vpadl do jejich pokojů poprvé s nemožnou, nečekanou otázkou, co si Severus myslí o jejich svatbě, nestačil mu ani vynadat, jak mu vzala vítr z plachet. Když utekl přímo jemu pod rukama, před nosem (!), dřív, než se k napomenutí zmohl, rozlítil ho tím neskutečně. Jak mohl? Jak ten spratek mohl být tak bezohledný? Jak se opovažoval potencionálně mu zavařit? A i když mu svou nelibost dal následně patřičně znát, jeho žáha pořád nebyla zchlazena.

Takže když teď Potter zamířil ke dveřím, měl Severus docela jasno.

„Kam myslíte, že jdete?“ zastavil ho Snape.

„Na vyučování,“ prohodil Harry.

„Ne beze mě,“ ujistil ho Snape.

Harryho oči potemněly.

„Aby bylo jasno, beze mě už nikam nepůjdete.“

„To neuděláte,“ nevěřil Harry.

„Svým včerejším chováním jste prokázal, že se nedokážete držet instrukcí. To víte, že to udělám,“ ubezpečil ho Severus.

„Ale já s vámi nikam nepůjdu,“ řekl Harry s rostoucím strachem, jak bude vypadat před spolužáky, když mu za zadkem bude neustále chodit profesor – a ke všemu Snape.

„Ale já se vás neptám,“ řekl Severus a pokročil blíž, „nařizuji vám to.“

Jako by do něj udeřil blesk – narovnal se a vyvalil oči: „Vy mi nemáte co nařizovat!“ postavil se okamžitě do opozice.

Snape zavětřil a potom se k Harrymu pomaloučku výhružně přiblížil, až stál nad ním a shlížel na něj zpoza dlouhého zahnutého nosu: „Vy se asi pořád cítíte svobodně a nanejvýš nezainteresovaně. Řekl jsem vám to včera a zopakuji vám to dnes a při každé příležitosti, která se v budoucnu naskytne, dokud se to do toho vašeho myšlenky odpuzujícího mozku neprosákne, pane Pottere – právě jste se ocitl v jedné ze situací, nad nimiž nemáte moc a nemáte absolutně žádné právo o ní rozhodovat. Sebevíc je vám to nepříjemné, poslechnete můj rozkaz a můžete si rovnou vybrat, proč vy, volný jako pták, najednou musíte poslouchat mé příkazy – jsem váš učitel, manžel, dospělý, vaše pitomá stráž, anebo se taky můžete zamyslet nad tím, že jsem všechno to, takže výsledek vyjde nastejno. Poslechnete mě.“

Snape, ruce založené na hrudi, se opět narovnal.

Harry, ruce stažené podél těla, zatnuté v pěst, se chvěl a vzpurně vzhlížel k muži: „Takže vám se nelíbí mít nade mnou moc?“ ujišťoval se Harry.

„A zde,“ zanotoval Snape zvesela, „máme jeden exemplární příklad, kdy si této výsady plně užiji!“

Ten nechutně veselý, nechutně, nezařaditelně veselý úsměv Snapeovi zůstal až do chvíle, kdy ho doprovodil do učebny, z níž se pak sám krbem dostal do té své, jelikož snídani kvůli hádce nestihli.

 

Nechtěl ho vodit za ručičku, vážně ne. Ale když si včera představil, že by ho navštívil Albus a on Pottera bez důvodu neměl u sebe, polilo ho horko; jak si ten spratek vůbec mohl dovolit připravit mu tak nepříjemné chvíle? Jak si ho mohl dovolit ohrožovat? A sebe? A koncept krále norvežského, který je v bezpečí, ať už žije kdekoli? – Protože bez ohledu na to, kde žije, pořád je král norvežský!

Přes oběd se už neudržel; vloupal se do opuštěné ředitelny a čekal na Albusův návrat. Samotné čekání ho nevýslovně rozčílilo; doufal, že bude mít touto dobou dávno jasno. Avšak když uviděl Albusovu tvář v plamenech, pochopil hned, že jen tak jasno mít nebudou.

Jen se na sebe podívali a Albus požádal: „Mohl by ses posadit?“

„Jistě, pane řediteli,“ povzdechl Severus a usadil se do křesla. „Budu s vámi potřebovat projednat Potterův rozvrh,“ začal, když se Brumbál očividně neměl k tomu kousnout do jablka.

„Přirozeně jsem ti kdykoli k dispozici, Severusi,“ odvětil Brumbál, „sestav ho a já se na něj podívám.“

„Ovšem. Myslel jsem, že z hlediska bezpečnosti…“

„Nepochybně něco vymyslíme,“ usmál se a Severus si připadal, že by měl jít. Byl to velice nutkavý pocit utéct, dokud je čas.

Místo útěku se Severus přinutil pokračovat: „Přemýšlel jsem a dospěl jsem k závěru, že bude z diplomatického hlediska vhodné zapojit do plánování také mé lidi. Mohu vás požádat o předání mé zprávy, nebo mám…?“

„Ovšem, spolehni se. Uvědomím Vissera i Davida,“ pousmál se Brumbál a převzal slovo. „Měl bych ti také připomenout, že bychom v brzké době měli uspořádat tiskovou konferenci. Není myslitelné držet novináře zkrátka věčně a myslím, že pro vás oba bude méně stresující a daleko výhodnější, pokud se na rozhovor nebo dva připravíte předem.“

„Rozumím,“ zamumlal Severus nenadšeně a zachmuřeně přemítal, jakou historku o jeho a Potterově námluvách novinářům vyjeví. „Děkuji,“ dodal úsečně.

„Vyskytly se komplikace,“ začal konečně Albus.

„Pochopil jsem,“ připustil Severus.

„Rozmyslel jsem se,“ nadhodil Albus.

„V čem?“ zostražitěl Severus.

„Nevoď Harryho sem.“

„Ne?“

„Ne.“

„Takže návštěva u Weasleyů…“

„Dopadla podle očekávání. Potřebuji, aby sis s Harrym promluvil ty.“

Severus pobledl – už tak neměli dobré vztahy. Co odpověděl, bylo nicméně: „Rozumím.“

„Opravdu?“ zeptal se Brumbál pochybovačně a modré oči Severuse zpoza půlměsícových brýlí proklály. „Nechci, abys mu to přikazoval.“

„No to je výborné! A jak ho podle vás mám k něčemu takovému přimět?“ rozčílil se Severus.

„Tak, jak bych to udělal já – ideálně.“

„Takže mu mám nabídnout karamelku a citronový drops? Nechci vás zklamat, pane řediteli, ale něco mi říká, že mně tahle taktika neprojde. A proč si to vlastně nechcete vyřídit sám?“ vzbouřil se Severus.

Albus ztěžka povzdechl: „Chci. Jenže vztahy mezi mnou a Harrym jsou od té události na ministerstvu poněkud napjaté a já se obávám, že by mě nevyslechl. Na druhou stranu tebe…“

Nenávidí, dořekl si v duchu Severus a vypnul zvuk. Brumbálovo žvanění a rozdávání moudrých rad do života, plných víry v lidské dobro a moudrost, stejně ústily v jediné – že Severus udělá, co mu Brumbál řekne. A tak nemělo smysl navíc poslouchat tu snůšku nesmyslů kolem.

„Rozumíš?“ probudilo Severuse závěrečné ujišťování.

„Perfektně.“

„A nepřikážeš mu to?“ ujišťoval se varovně až káravě ředitel.

„Jistě že ne, pane řediteli,“ odpověděl Severus…

 

…a stejně si to udělal po svém, jelikož Brumbál zcela očividně nechápal, že on na Pottera jinou páku nemá. Že by poslechl jen jeho prosbu? Pche!

Zkrátka a dobře: co o tom ví? Co Brumbál o jejich vztahu ví?!

A tak dotáhl Pottera po vyučování do svých – jejich, protočil oči – pokojů, vyzval ho, aby si odložil a aby si sedl, a řekl: „Požádám vás o laskavost a tuto žádost berte jako rozkaz vašeho manžela a krále…“

„Ne,“ vpadl mu do řeči Harry; měl odhodlaný výraz, který vypadal jako zatvrzený vztek přetrvávající z rána, „teď poslouchejte vy mě: Pokud po mně něco budete chtít, požádáte mě. Pokud budete nějakou akci považovat za nezbytnou, poradíte se se mnou. Pokud se věc bude týkat něčeho nezbytného a já budu vědět, že to tak je, a budu vědět, čeho přesně se týká, vyslechnu vás. A sám zvážím, co se stane potom. Nedopustím, aby se to zvrhlo v to, že mě budete komandovat a ovládat každý můj krok, Snape, na to si ani nezvykejte a ani s tím nepočítejte. Chci být součástí. Chci vědět, o co jde. Chci mít právo rozhodnout se a nesouhlasit, jako každý dospělý člověk. Já chci –“

„Chci, abyste Ginevru Weasleyovou přesvědčil vzít si Draca Malfoye.“

Harry výrazně pobledl a „ne“ odpověděl spíš ze setrvačnosti, než že by rozuměl tomu, co odmítá. A pak, když mu to došlo, zavrtěl hlavou a vehementněji pronesl: „Ne.“

„Nežádám vás. Dávám vám to jako příkaz rovnocenný s kterýmkoli jiným příkazem, který by se týkal vašeho života nebo zdraví nebo čehokoli spojeného s Norvežskem, příkaz rovnocenný tomu z dnešního rána.“

Harry si stoupl a hystericky se začal smát: „Co je to vůbec za nápad? Vysvětlete mi to, nebo hned teď odcházím a nechávám vás prohlásit za šílence.“

Severus se napřímil: „Sdělíte jí to dnes večer,“ pronesl neoblomně a otočil se.

„Chci vysvětlení!“ zahulákal k jeho zádům Harry.

Severus se zastavil, pootočil: „Odmítl jste pomoct a já bych vás teď měl informovat, že pokud nesplníte můj příkaz –“

„To. Zatracené. Vysvětlení!“ odsekával Harry a cíp Snapeova hábitu už začal doutnat pod náporem Harryho vzteku.

„Pan Malfoy se rozhodl přidat k naší straně,“ informoval ho Snape obřadně a zmíněný hábit si pohybem ruky uhladil.

„No a? Co s tím má Ginny?“

„Pan ředitel rozhodl, že jeho jediná šance na bezpečný úkryt před Temným pánem je sňatek s někým blízkým Řádu, přiměřeně mocným a věrným.“

„Co s tím mám společného já? Proč se nešel ředitel zeptat jejích rodičů?“

„Šel.“

„A?“

„Odmítli.“

„Tak vidíte!“ zvolal Harry vítězoslavně.

„Rodiče slečny Weasleyové nemají poslední slovo, že?“ zeptal se Snape mírně jedovatě, až Harryho bodlo u srdce a přeběhl mu mráz po rukou.

„Co chcete po mně?“

„Abyste ji přesvědčil.“

„Přesvědčil, že si má vzít Malfoye? Proč bych to dělal? Proč by to dělala ona?“ zvolal Harry pohoršeně.

„Protože nechcete svého spolužáka vidět umírat dlouhou bolestivou a především zbytečnou smrtí. To stejné snad platí i pro ni.“

„Malfoy je zmetek! Já mu nevěřím, nevěřím, že je na naší straně, nevěřím, že chce bojovat za nás. Neohrozím Ginnin život zbytečně, aniž bych byl přesvědčený Malfoyovými úmysly.“

„Věříte mi?“ zeptal se Snape, čímž Harryho vyvedl z míry.

„No já –,“ začal se vykrucovat.

„Věříte?“

„Ano, věřím,“ připustil Harry pomalu.

„A já věřím Dracovi. To samé platí o panu řediteli. Je tohle dostatečný důkaz, že je na naší straně a neškodný?“

„Není to důvod kohokoli přesvědčovat, aby si ho vzal,“ řekl Harry zatvrzele.

„To neměl být,“ odvětil Snape, „důvod měla být představa, jak se jeho tělo svíjí pod kletbami Temného pána, zatímco jste vy nic neudělal.“

Snapeův plášť se při ústupu do ložnice vznesl nad zem. Dnes měl na sobě jeden z těch, kterými kouzelníci čistili podlahu, po níž před okamžikem prošli.

Harry se nespravedlností zalykal. Stoupl si do dveří a sledoval Snapea přehrabujícího se ve skříni: „Vy o něm víte něco, co vás přesvědčilo. Ale mně jste to zatím neřekl. Že je to tak? Víte o něm něco, co já ne?“

„Vím o něm spoustu věcí, které vy ne, Pottere,“ ubezpečil ho Severus a snažil se dotazu zbavit.

Když se k němu otočil, Potter se na něj nepřesvědčeně díval.

„Pomůžete mu?“ zeptal se Severus, tentokrát pokorně.

„Proč?“ zeptal se ten.

„Co proč?“ protože na proč bych mu pomáhal?, se Potter neptal

„Proč jste mě nemohl požádat rovnou? Proč myslíte, že příkazem zmůžete víc než dohodou?“

Snape mlčel.

„Já mu chci pomoct, vážně chci, jen nechci, aby to bylo na úkor Ginny. Nebo kohokoli.“

Severusovi v pohledu opět vzplála zloba: „Vidíte?“ řekl se zadostiučiněním. „Přesně proto vám budu dávat do konce vašeho prašivého života příkazy,“ ve dveřích se s ním srazil – vrazil do něj ramenem a Harry odskočil a uhnul mu z cesty. „Ještě jsme spolu nezačali ani pořádně bydlet a vy už žijete v přesvědčení, že si můžete dělat, co se vám zlíbí, žít svůj život tak, jak jste ho doposud žil. Omyl, Pottere! Víte, proč vojáci a manželky nediskutují, když jim jejich král, manžel, generál něco řekne? – Protože úspěch mnohdy záleží na rychlosti, a kdyby v řadě stály manželky, kdyby v řadě stáli místo vojáků filosofové, nikdy bychom nezvítězili! Pro vaše dobro, vaše vlastní, Pottere – naučte se poslouchat příkazy a přestaňte se pořád ptát PROČ!

„Proč?“

„PROTOŽE JSEM TO ŘEKL! Protože mi,“ a Severus Harryho přimáčkl ke stěně, „ve všem absolutně podléháte. Protože nad vámi mám takovou moc, o jaké se vám nesnilo ani v těch nejhorších nočních můrách. Protože kdybyste znal její rozsah, utečete. Protože jste mi tu moc dobrovolně věnoval, tak proto poslechnete všechno, co si usmyslím, a poslechnete na slovo!“

„TAK TO TEDA ANI OMYLEM!“ zařval mu Harry přímo do obličeje a odrazil se od stěny, vyklenul hrudník, aby od sebe Snapea trochu odstrčil, aby získal převahu. „NEJSEM VĚC, SE KTEROU SI MŮŽETE HRÁT!“

„Ne,“ řekl Snape plíživě, zvedl ruku, zajel Harrymu do vlasů, škubl jím ke stěně, od níž se odrazily jeho klouby, „jste něco daleko lepšího,“ vycenil zuby, přiblížil se o krok, vznášel se nad Harryho obličejem sotva pár palců, jeho dech se srážel s tím Potterovým, když dořekl, „jste můj manžel,“ najednou se zrůda v něm, která se rozpínala a chtěla ovládat, stáhla a dál nepotřebovala Pottera, třeštícího na něj vyplašené oči, ohromovat svou přesilou.

Snape Harryho pustil a utekl se před sebou, světem a Harrym schovat do koupelny.

 

Harry mezitím bolestivě polykal; polykal a polykal, polykal nasucho a staženým hrdlem, zrak podivně zostřený[1] filtrem vlhkosti; svezl se po stěně a přemýšlel, o co tu zatraceně běží.

Nemohl pro Malfoye zradit Ginny, svého přítele, lidi, které považoval za svou druhou rodinu, tím míň když věděl, že s Brumbálovým a Malfoyovým plánem nesouhlasí.

A Malfoy? Ta proradná fretka, které se nedá věřit? Jediné, co by mu byl Harry ochotný věřit beze všeho, by bylo, že si chrání vlastní zadek; ovšem… že by chtěl najednou Brumbálovi pomáhat? Ne. To byla prostě blbost. A s tímhle přesvědčením měl Ginny přemluvit, aby udělala možná největší chybu svého života?

Co takhle jí to říct a nechat rozhodnout ji? Asi by se zlobila, že se tohle řeší bez ní.

Několikrát se přistihl přejít ke krbu nebo ke dveřím s úmyslem zkontaktovat Rona, Hermionu, nebo i samotnou Ginny a poradit se s nimi a pokaždé ho na poslední chvíli zarazil Snapeův příkaz, že bez něj nikam nesmí.

Jistěže vřel vzteky při pomyšlení, že se podřizuje Snapeovým povelům a prázdným výhružkám, zároveň si ale jasně pamatoval Snapeovo varování, že může od Harryho vyžadovat poslušnost. Jak dalekosáhlé důsledky by mělo neuposlechnutí takového příkazu?

Harry si Snapea vzal i přesto, že byl upozorněn; dal mu s takovým zacházením tedy svolení? Nedal. A při té představě bublal vzteky ještě víc, ale i když se to Harrymu nelíbilo, dokázal si aspoň v tomto případě připustit, že zákaz nejspíš nevznikl pro Snapeovo potěšení.

Zákaz odejít nevznikl primárně pro Snapeovo potěšení, ale proto, aby byl Harry chráněn. Cítil se nesvůj. Nikdy se o něj nikdo nezajímal, takže teď, když už to nepotřeboval, mu přišlo nepatřičné, aby se o něj starali. Zároveň se zdráhal takovou pozornost odmítat; jako asi každý, kdo si jejích výsad hojně neužíval, pro ni měl slabost. A zvířátko uvnitř hrudi, které téměř nepozorovaně, nenápadně předlo, mu k ráznému odmítnutí a porušení zákazu taky nepomohlo.

A to ho pokaždé vrátilo zpátky do sedačky, na koberec nebo ke stěně, s rukama ochable se pohupujícíma u boků.

Och ano, pozornost se neodmítá, byť přichází od Snapea, a byť ten k ní má zcela praktické důvody.

 

Ještě předtím, než ho Snape dotáhl ke dveřím, za nimiž měla Ginny být, chytil ho za límec pod krkem a zavrčel mu do obličeje: „Postarejte se, ať souhlasí, rozumíte? To je rozkaz.“

V Harrym byla malá dušička, když se Snapea ptal: „A tohle je to rozhodnutí, které děláte snadno a s nímž nemáte nejmenší problém? Další výjimka potvrzující pravidlo?“

Snape jeho košili pustil, jako by se místo ní dotkl kyseliny. Do očí se mu zblízka dívat nepřestal: „Bez ohledu na mě je to rozhodnutí důležité.“

„Na to jsem se vás neptal,“ neuhnul ani Harry.

„Je to správné rozhodnutí.“

„Ani na to jsem se neptal.“

„Jsou to mí studenti.“

„Snape,“ povzdychl Harry podrážděně.

„OBA jsou mí studenti a jednomu z nich jde o život. Ne, pane Pottere, ta situace mě nijak netěší a rovněž žádat vás o její zprostředkování mi nepřináší potěšení.“

„Tak žádost?“ ušklíbl se tomu Harry pobaveně; najednou byly dveře za jeho zády otevřeny a Harry byl do místnosti strčen.

Únikový východ se uzavřel. Harry se statečně otočil.

Nějakým nedopatřením se přes to, že nebyl Malfoyovými pohnutkami ujištěn, přece jen ocitl s Ginny o samotě a s úmyslem ji přesvědčit, aby souhlasila; a Snapeovy pochyby mu podivně dodávaly potřebnou odvahu vykonat, co se od něj čekalo.

 

Aby nedošlo k nedorozumění – Severus musel zvolit taktiku, kterou zvolil, a nejen z toho důvodu, aby Brumbálovi ukázal, že jeho metody fungují a že on má převahu (a kupodivu to nechtěl ukázat ani Potterovi). Od chvíle, kdy se nechal namočit do tohohle sňatku, měl skutečný strach, co přijde, až svému choti přikáže, aby udělal něco, co bude proti mysli páně Pottera. Jistě nastanou případy, kdy bude sporné, zda něco měl nebo ne udělat, zda byl Severus oprávněný k tomu dát mu příkaz, a u sporných případů, kdy prostě dojde na rozdílnost názorů, se nebál. Ale měl zatraceně nahnáno při pomyšlení právě na takové události, které budou vyžadovat maximální Potterovo sebezapření, při jeho maximální možné nevoli, která padne jako kosa na kámen Severusovu příkazu. Bál se situací, v nichž půjde o život a smrt, kde by ho Potter mohl neposlechnout.

A jak se měl toho strachu střást, nevyzkouší-li si, kde má Potter hranice? Jak jinak měl zjistit, jak s Potterem jednat?

Spojil nutné s užitečným; i když jedno – sňatek – zcela evidentně nutné bylo, jeho příkaz – aby to zařídil Potter – nezbytný nebyl; byl užitečný.

Protože co by dělal ve chvíli, kdy by se Potter – v ohrožení života k tomu – vysmekl?

Severus věděl, že se rozhodl správně. Prostě si zvolil taktiku, jakou se naučit něco nového – zvládat Harryho Pottera. Ať si ředitel říká, co chce.

 

I přes to, že se jí nedokázal pořádně podívat do očí, si všiml její nadpozemské klidnosti, s jakou ho vyslechla. Byla bledá, její pihy vystupovaly. Rukou si podepírala bradu a sledovala jeho klopotný výklad situace.

Když skončil, odmlčel se.

„Žertuješ, že?“ zeptala se Ginny konečně.

Harry se zamračil a zavrtěl hlavou: „Ne.“

„Mám si vzít Malfoye – Draca Malfoye, protože mu jdou po krku Smrtijedi –,“ zmlkla. Strašlivě zbledla, daleko víc než když začal Harry vysvětlovat, o co jde. Ukázala na Harryho prstem a rozesmála se. Nepřesvědčivý nepatřičný smích zvonil místností, že se Harry sotva udržel, aby neutekl. „Ze všech lidí na světě mi tohle oznámí –,“ záchvat smíchu a slzy v očích Ginny na okamžik znemožnily pokračovat. To by ale Ginny nebyla Nebelvír, kdyby ze sebe nevypravila, co říct musela: „Ze všech lidí mi to řekne člověk, do kterého jsem –,“ zhluboka se nadechla, odsunula se od stolu a pak vrazila hlavu mezi nohy, „zamilovaná,“ zašeptala tak tiše, že i když k ní Harry přiskočil, aby se jí zeptal, co jí je, téměř jí nerozuměl.

„Ale já jsem ženatý,“ byla jeho první bezelstná reakce poté, co mu došla Ginnina slova.

„Netvař se tak nesouhlasně,“ štěkla po něm Ginny s jedovatou netrpělivostí, „nežádám tě o románek, neboj. A vůbec,“ řekla, zapřela se dlaněmi do kolen a vzhlédla na Harryho; poté udělala velice ošklivou grimasu, zezelenala a zase vrátila hlavu mezi nohy se zaskučením, „mně je zle!“ a mezi tím a její další větou následovalo funění, z něhož Harry poznal snahu nepozvracet se; napůl chtěl otevřít dveře a někoho zavolat, ale sám by v takové chvíli asi podobné zacházení neocenil – ne dokud úplně nezkolabuje, nebo si to s dotyčným aspoň nevyříká a nevysvětlí, a tak čekal a čekal. Konečně Ginny agresivně zavrčela: „Proč mi to neřekli naši?“

Harry to shrnul slovy: „Nesouhlasili.“

„Proč tady není ten blonďatý prevít, aby mě požádal?“

„Řekl bych, že se bojí tvé reakce,“ odvětil Harry ostražitě a v zájmu jejich přátelství nedodal, že se mu teď ale vůbec nediví. Z Ginny nebezpečnost prýštila. „Domyslel si, že bys mu odpověděla ne.“

„Takže se schovává,“ odsekla Ginny nemilosrdně a Harry vyrozuměl ze shluku dalších slov, že Ginny častuje Malfoye variacemi na slovo zbabělec.

„Nebo,“ pokrčil Harry souhlasně rameny.

„Proč bych –,“ zastavila se, nadechla, sklonila hlavu níž, „proč bych to pro něj měla dělat? – Chci slyšet tvůj názor, když už on nemá dost odvahy ukázat se.“

Harry jí bezradně ukázal dlaně: „Kdybych byl na tvém místě a rozhodl se pomoct mu, asi to nebudu dělat kvůli němu.“

„Kvůli komu teda?“

„Kvůli sobě,“ odpověděl Harry. „Abych si nevyčítal, že se mu něco stalo.“

„Je tohle důvod, proč sis vzal Snapea?“ zaútočila na něj Ginny. Asi jí opravdu nebylo dobře, že byla tak přímočará; zběsile rychlá v přemýšlení a rozhodování.

Harry se nejistě ošil: „Vážně jsi do mě pořád zamilovaná?“ odvedl Harry pozornost jinam.

Ginny se vzdor zelené ve tváři posadila rovně a provrtala Harryho pohledem dračí matky hájící své vejce: „Vážně tobě ani Brumbálovi neodpovím, dokud neuslyším jeho.“

A dál se v debatě nepohnuli. Když Harryho místnost porodila zpátky na svět – do chodby, kde na něj čekal Snape – a i Brumbál – předal jim její vzkaz.

„Nejdřív si chce promluvit s ním,“ zakončil.

Brumbál i Snape se po sobě ohlédli.

Brumbál se otočil zpátky k Harrymu jako první a se smutným úsměvem řekl: „Děkuji, chlapče, udělal jsi pro nás hodně. Teď si se slečnou Weasleyovou půjdu promluvit já,“ a jako stín kolem Harryho proklouzl do místnosti.

„Je poměrně neoblomná,“ varoval ho ještě Harry, než se ředitel ztratil za dveřmi. Opět se Snapem osaměli. Otočil se k němu a vypálil jako první vyčkávavé: „Tak? Co dál?“

Snape se rozhlédl po chodbě, na půl úst Harrymu řekl: „Tady není vhodné místo,“ a zavedl ho do jejich pokojů.

„Ginny odmítla,“ konstatoval Harry, sotva se za nimi zavřely dveře.

„Pochopil jsem,“ ujistil ho Snape jízlivě. „Jaký je váš plán teď?“

„Plán?“ podivil se Harry.

„Jak se ji budete snažit přesvědčit?“ naléhal Snape.

„Nebudu,“ odvětil Harry; Snapeův výraz, když mu tohle oznámil, stál za to. „Já s ní souhlasím,“ dokončil pevně.

„Asi jsem se přeslechl – vy máte úkol a ten úkol splníte.“

„Odpusťte si ten výhružný tón,“ odsekl Harry. „To vy po mně chcete, abych zradil důvěru své kamarádky a manipuloval jí, takže vy chcete laskavost po mně, jasné? Já na jejím požadavku nevidím nic nerozumného, takže ji v něm taky podpořím. Přesvědčit ji o svých úmyslech je to nejmenší, co Malfoy může udělat. Snaha a zdvořilost ho navzdory jeho přesvědčení o vlastní božskosti nezabije. A vy budete mé rozhodnutí respektovat a odpustíte si ten tón, dobře?“

„Pozor na jazyk, Pottere,“ zavrčel Severus. „Aby vám ho neodčarovali.“

Ten večer v posteli nepromluvili a snad se ani nepohnuli.

 

Když si s nevolí vzpomněl, že má mít poslední hodinu s Nebelvíry a Potterem k tomu, spojil palčivou potřebu ulevit si s přiměřeně kultivovanou pomstou. Proto, když vtrhl do učebny se rty zkřivenými zlomyslným potěšením, studenti mohli i bez vyzvání odhadnout, že: „Dáme si krátké opakování.“

S čímž samozřejmě nikdo nepočítal. Ne. Grangerová a její obsedantní posedlost studiem se nepočítá o nic víc než Dracova prozíravost; jeden je blázen a druhý ho příliš dobře zná.

Že to měl být prubířský kámen jeho nervů, se dozvěděl, jakmile začal ty nesmysly opravovat. Ne, neměl na to nervy, seznal po pár minutách a odložil práce stranou, aby je opravil ve volné hodině, protože ho z těch nesmyslů začala bolet hlava.

Když si k nim sedl podruhé, bylo to už s vážným úmyslem práci dokončit a s úplně jiným přístupem k věci. Práce ho svou tupostí nerozčílily, kdepak – potěšily ho; začal škrtat a rozdávat nemilosrdné poznámky na všechny strany, do všech volných rohů, dokonce si sadisticky smlsnul na Weasleym a Grangerové, z jejíchž prací ho hlava bolela obvykle nejvíc, proto si je nechával nakonec, aby až se rozehřeje, mohl té šprtce konečně zase a znova začít sžíravými poznámkami vysvětlovat, že mít všechny otázky správně zodpovězené nestačí, což ta zabedněná Nebelvírka pořád nebyla připravená slyšet, ovšem zaznamenal už při letmém pohledu i u její obvykle dokonalé práce chybu, a tak ji tentokrát neodložil na později; veskrze ho tedy velmi potěšilo celé seskupení těch tupohlavců, na kterých si mohl přibrousit svůj ostrovtip. Takže když se mu, v dobré náladě z předchozích minut strávených užitečnou činností, která mu dnes nanejvýš hladce vycházela, konečně dostal pod ruku Potterův pergamen, na jehož práci se s gustem vyřádil, když s požitkářským potěšením spočetl chyby a připsal obzvlášť šťavnaté poznámky ke všem těm donebevolajícím nesmyslům, které ze sebe ten kluk urážlivě vypotil a které měl tu opovážlivost předestřít mu jako seriózní odpovědi na Severusovy otázky, zastavila se jeho ruka s chvějícím se ostřím brku půl palce nad pergamenem a Severus se hromově zamračil.

Do háje!

To by nebyl Potter, aby mu nezkazil celý den, tak krásně započatý!

Půl hodiny strávil přesvědčováním se, že to neudělá, že nemá důvod to dělat, že si nikdo nevšimne, že to nikoho ani nenapadne, že si to potěšení prostě nenechá vzít. A nakonec aktivoval krb: „Máte na mě čas, pane řediteli?“ zeptal se hladce, jako by právě nesvedl zuřivý boj sám se sebou.

„Jistě,“ vyzval ho srdečně Brumbál a ustoupil od krbu, aby mohl Severus vejít.

Severus sebral Potterovu práci, vstoupil do krbu a vyšel v ředitelně; strnule ředitele obešel, pobledlý v obličeji, a upjatě mu položil Potterovu práci na stůl.

„Kdybyste byl tak laskav,“ zahučel, aniž se na ředitele podíval, „nechal jsem vám tam své poznámky, nicméně víte, jak je smazat.“

Brumbál na svůj stůl s prací ležící na něm sotva pohlédl – čímž přešel zpět do Severusova zorného pole – už se smál jak sluníčko. Podíval se na něj jiskrnýma modrýma očima mladého lumpa a pravil: „To je moudré rozhodnutí, Severusi.“

To si nejsem jistý, si nechal pro sebe, i když ho to nesmírně, nesmírně žralo. „Mnou navržená známka za takovou práci je T,“ otočil se na podpatku a odkráčel zpátky.

Zatracená práce!

Ale jen kvůli Potterovi se z předpojatosti obvinit nenechá, to tedy ne, i když by chtěl vidět toho blázna, který by tvrdil, že Potterovi nadržuje. Nebo toho, který by mu řekl, že je na něj nespravedlivě přísný a kromobyčejně tvrdý.

Potřeboval být užitečný a zabavit mozek. A tak, sotva se vrátil domů, v zoufalství se vrhl na vytváření příběhu, kterak k Potterovi přišel. Sice ještě neměl solidní záminku, proč by měl toho spratka chtít mít za manžela, ale během půl hodiny naškrábal pro ně uvěřitelný a lehce zahratelný příběh o tom, jak se pohádali, vzplanuly mezi nimi vášně – koho má co zajímat, že ony vášně byly záporného ražení? – on si ho dotáhl do zahrady a tam mu nabízel dárky a dary, velkými gesty a výhružkami ho přiměl uvěřit, že je pro něj výhodné, aby si Severuse vzal, až Potter podlehl.

Poslal ten návrh Brumbálovi krbem.

Během minuty mu přišla odpověď – přepracovat. Jistě, Brumbálovými květnatými omluvnými frázemi, které neurazí, ani kdyby moc chtěly, ale pořád to příkaz byl.

A tak nad tím tak dlouho seděl a přemýšlel, až se přidržel něčeho těžce uvěřitelného, ale – jak s ním bude Brumbál nepochybně souhlasit – pro diplomacii vysoce vhodného. O prázdninách před Potterovým šestým ročníkem pozval Pottera do svých zahrad, kde chodili, povídali si, debatovali a četli. Shledali, že k sobě pociťují jisté sympatie – antipatie, k čertu se vším! – a když ho Severus konečně požádal, vida Pottera jako vhodného, aby se stal králem Norvežska, Potter přijal.

Diplomacie bude z tak nekonfliktního něžného příběhu přetékat blahem. Severusovi to kýčovité nadšení z volby krycího příběhu nevonělo už teď.

Jenže co mohl dělat? Námluvy byly nezbytná podmínka celé téhle šarády.

Mozek sice zabavil, ale náladu mu to nezvedlo.

Ten večer ulehli do postele opět mlčky; Severus aby demonstroval, že po Potterovi pořád chce, aby Weasleyovou přesvědčil; a Harry proto, aby demonstroval, že se staví na stranu Ginny.

 

Hlavní bránou proletěla zlatonka. Ano, zlatonka. Nikdo z kolemjdoucích ji po cestě nezastavil. Nikdo neprojevil podiv nad tím, že se před ní dveře do sklepení otevřely. Všichni se po ní jen otočili. Zlatonka s bzučivým zvukem, jak křídla rozrážela vzduch, proletěla sklepením, zastavila se před pokoji Severuse Snapea, kde se zarazila, když se jí nepodařilo deaktivovat obrany. Její postup se výrazně zpomalil, avšak, po dvou a půl minutách si v nich udělala kousek místa, prodrala se dovnitř, proletěla obývákem a rozrazila dveře ložnice.

Dva muži na posteli sebou trhli, dokonale je však vzbudil až zvuk fotoaparátu, který tichý pokoj prořízl jako výstřel, a oslňující záblesk.

Oba se prudce posadili, pokrývky jim spadly kolem pasu a do klína.

Zlatonka zabzučela o něco hlasitěji a se svistotem a rychlostí, které žádný rozespalý člověk nemůže konkurovat, rozbila malé sklepní okno a byla tatam.

Profesor lektvarů zanadával, odhodil přikrývku, vystřelil do obýváku – Harry mu byl v patách – hodil letax do krbu a zaburácel na Brumbálovu pracovnu: „Jak je možné, že se mi do pokoje vlámal Hledáček[1]?“

„Vidím,“ řekl Brumbál rozvážně, „že rozhovor s novináři budeme muset uspíšit.“

„Doporučil bych přehodnotit bezpečnostní opatření,“ opáčil mu na to Severus jedovatě a spojení ukončil.

„Co to bylo?“ zeptal se Harry bledý jako stěna, nejistý, co si má myslet, či zda se bát.

„To,“ protáhl Snape a ukázal směrem, kde Harry tušil rozbité okno, „je jeden z mnoha důvodů, proč vám už nikdy nedovolím dělat si, co se vám zlíbí. Ještě před zítřejším ránem bude fotka nás v posteli obíhat všechny světové noviny, protože se nějaký paparazzo rozhodl nečekat na náš veřejný proslov. Vtipný novinářský žert, což? A teď si vezměte, že by to nebyl novinářský Hledáček, ale nějaká ministerská akce, jejímž úkolem by bylo usvědčit mě z podvodu a zdiskreditovat mě. Proto, pane Pottere,“ a přísně se na něj zadíval, „se ode mě nehnete už ani na krok.“

Varovná to předtucha.

 

Snape měl pravdu. I ve chvíli, kdy Harry nevěděl, co Hledáček je (něco jako fotoaparát nebo mikrofon sloužící k odposlechu nebo k získání kompromitujících fotografií, který dokáže projít nejednou vrstvou a nejedním druhem kouzelnických obran a štítů, zabudovaný v libovolném předmětu, obvykle na jedno použití), tušil, že to nebude dobré. Jeho instinkt nelhal. Ve večerním vydání Denního věštce se objevila fotka jich dvou, spících po boku, možná ne uvolněných, nicméně zmožených únavou a otupělých sněním. Velkou síň zaplavil novinový papír potištěný dvěma lidmi vystřelujícími do sedu, s očima široce otevřenýma, kteří se divoce rozhlíželi kolem, s rozcuchanými vlasy a co hůř – Harrymu se po lících rozlézala růžová. Ve chvíli, kdy Harry teprve rozespale hledal své jméno, Snapeova ruka se už plížila k hůlce.

Měl by se za sebe stydět a obdivovat Snapeovu pohotovost, pomyslel si hořce, ale ve skutečnosti ho Snapeova obdivuhodná pohotovost štvala. Nemohl ho obdivovat, poněvadž ho považoval za paranoidního šílence, který by někomu nebo něčemu nevinnému mohl nedopatřením ustřelit palici.

Bolestivě polkl.

A vedle takového člověka teď usínal.

 

Odhodlal se do sklepení zamířit dřív, aby té pitomé fotce unikl. U dveří se rozloučil s Ronem i Hermionou, které poprosil o doprovod, když nebyl Snape k nalezení v síni a když se Harrymu opravdu nechtělo ho po všech čertech shánět, ani si vyslechnout další kázání. Otevřel si, s povzdechem zavřel a uvolnil si kravatu u krku, unaveně odhodil tašku na zem a otočil se.

Místo nenaladěného mistra lektvarů a prostředí očištěného od novin ho přivítal obývák, na jehož konferenčním i jídelním (!) stole se rozprostíraly totožné fotky jeho a Snapea, přičemž Věštec byl zahrabaný někde pod titulky čínských znaků, ruské hatmatilky a francouzského kvičícího novináře, který svým nesrozumitelným drmolením konkuroval i zuřivě vykřikující Ritě Holoubkové.

V drtivé většině případů si Harry netroufnul jazyk novin ani tipnout. Náhodou pohledem zavadil o dvoje noviny. Opět se jednalo o fotku jich dvou, co ho ale na článku zarazilo, bylo písmo a nadpis s totožnými jmény Harry Potter og Severus Slur. To písmo, které se kdysi neobtěžoval luštit, mu bylo povědomé… odkud ho jen…? Norvežsko! Tak vypadalo písmo těch novin, které dostal do ruky v Norvežsku.

Harry zběžně přelétl slova pod nadpisem novin „Kongeriket Noreg“: Severus Slur, lærar i Eliksirar Galtvort, og Harry Potter, přičemž aniž by po identifikování vlastního jména slovům vůbec porozumět chtěl, přeskočil jeho pohled na druhý plátek, „Kongeriket Norge“, kterému však nerozuměl o nic víc; náhodný odstavec – druhý – začínal slovy: „Severus Slur er sønn av Tobias Slur (en gomp), og Ellinor Prinz (en heks)…“ trhl sebou a noviny, jež nevědomky vzal do ruky, upustil zpátky na stůl, neboť v té chvíli v krbu zaplály plameny zelenou a do místnosti vkročil Snape. Přehlédl Harryho, noviny, znovu Harryho: „Takže jste to už viděl,“ konstatoval bezvýrazně. Pak dodal otázku: „Jak jste se sem dostal?“

„V doprovodu Rona a Hermiony,“ odpověděl Harry popravdě.

Snape si ho chvíli měřil, pak ustoupil od krbu, pokývl hlavou a usekl ze své mysli prosté: „Dobře,“ přešel do pracovny, a když se vrátil, což bylo dílem vteřin, zavřel za sebou a prohlásil: „Musíme si promluvit,“ tak pohřebním tónem, že se Harry připravoval na sdělení, kdo v jeho okolí umřel.

Nebyl daleko od pravdy.



[1] Vždy jsem si v Kameni představovala, že proto musí spát v jedné posteli. A čekala jsem, vážně jsem čekala, kdy jim nějaká šmírácká koule nebo štěnice vletí do pokoje. Nedočkala jsem se. Tak aspoň vy ano. Neplést si s monitorovacím kouzlem, které na sobě mají čarodějové do 17 let. To by mě naštvalo. Vr.


[1] Mari mě upozorňovala. Vážně zostřený. Vlastní zkušenost.

04.10.2014 19:37:52
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one