Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Harry, usazený na dřevěné židli u stolu pokrytého novinovými plátky, si hrál s prsty a čekal, kdy Snape najde odvahu začít. Snapeovo přecházení Harryho mírně řečeno znervózňovalo a fakt, že je dva někdo zvěčnil v pyžamu na jedné posteli, který se mu míhal v periferním vidění, mu na klidu taky nepřidával. Přál by si, aby Snape už prostě začal. Konečně, když ticho místnosti protrhl nádech, Snape s konzistentní rozvážností, tichostí a nesmlouvavostí spustil: „Poslední půlhodinu jsem strávil s profesorem Brumbálem a dospěli jsme spolu k několika rozhodnutím. První z nich se týká vaší rodiny. Profesor Brumbál považuje za nezbytné obeznámit je o vašem novém… stavu,“ na chvíli se zastavil a věnoval Harrymu sice úsečný, ne však méně pronikavý pohled. Harry cítil, jak mu při pomyšlení na rozhovor s tetou Petúnií a strýcem Vernonem vyprchala z tváří barva. Pokud u toho bude ještě Dudley přikusovat nějaký dort… „Pan ředitel také chce,“ začal Snape znova ve stejném duchu, „aby se toto oznámení, nejlépe osobní, odehrálo co nejdříve.“ Kdyby se Snape netvářil tolik nepřístupně, nejspíš by se ho Harry zeptal, zda tedy není možné sdělit jim to jinak než osobně, ale seznal, že bude nejlepší, když se na to zeptá přímo Brumbála. „Další věc,“ řekl Snape, „kterou jsme probrali a která – jak musíte uznat sám, s ohledem na okolnosti – nepočká, je rozhovor s novináři. Je zapotřebí jim a lidem oficiálně sdělit, jak došlo k našemu sňatku. Pro tu příležitost je třeba se řádně nachystat. Já ani pan ředitel po vás nechceme, abyste novinářům na cokoli odpovídal, vlastně je to vysoce nežádoucí, vezmeme-li v úvahu, že nejste schopen nejen si zapamatovat triviální informace, ale navíc neumíte ani pořádně lhát. Pro všechny případy je však nezbytné i vás seznámit s oficiální verzí, naučit vás ji a říct vám několik dalších stěžejních informací, které můžete potřebovat, nebude-li zbytí a nevyhnete-li se konfrontaci s všetečnými otázkami,“ pokud Harrymu z tváří barva před několika málo okamžiky vyprchala, tak teď se mu zatmělo před očima; ne strachy, protože novinářů se nebál, ale vzteky, že po něm tak jako ve čtvrtém ročníku někdo vyžaduje, aby se s tou verbeží bavil. „A poslední věc, která byla na programu dne, se opět týkala vás… jak taky jinak, vždyť nemáme nic lepšího na práci, než celebritu kouzelnického světa –“

„Moment,“ přerušil ho Harry a odkašlal si.

„Nepřerušovat,“ zavrčel Snape a když viděl, že Harry čeká, co poví dál, dodal, „prostor pro otázky vám dám na konci.“

Harry narovnal naštvaně záda a neurčitým trhavým pohybem hlavy vyzval Snapea, aby pokračoval.

Snape vydechl, nadechl se: „Řešili jsme váš rozvrh.“

Harrymu obě obočí vystoupala za ofinu.

„Snažíme se s ředitelem najít kompromis, jak skloubit vaše školní povinnosti a královské povinnosti tak, abychom vás nepřetížili,“ a slovo ‚nepřetížili‘ zavrčel takovým způsobem, jako by to byl zhola nemožný úkaz, když Harry stejně nic nedělá, zavrčel ho, jako by existencí onoho slova a toho, co obnášelo, vysoce pohrdal. „Neustále jsem panu řediteli připomínal, že týden má sedm a ne pět dní, rovněž jsem neustále poukazoval na fakt, že den má dvacet čtyři hodin a pokud vás nechá spát osm hodin, což je údajně dobré pro váš vývoj, pořád máme v rukách šestnáct hodin každodenně. Ředitel, nepřekvapivě, trval na tom, že i čas na odpočinek má svůj význam,“ pronesl suše a pozvedl nad tou myšlenkou obočí, „nezdál se ochotný považovat spánek za dostatečný odpočinek,“ protáhl hořce. „V každém případě se teď snažíme vám vymyslet přijatelný denní plán…“

„Počkat, počkat, počkat – cože? Vůbec vám nerozumím – jaký rozvrh? Jaký plán? Jaké povinnosti? O čem to mluvíte?!“

Snape se přehoupl z nohy na nohu a spokojeně se ušklíbl, když si zakládal ruce na hrudi: „Snad jste si nemyslel, že jste se stal králem jen tak, na papíře, a nic pro to neuděláte?“

„Už jsem udělal – učil jsem se tančit,“ namítl Harry.

Snape pozvedl obočí: „Vy máte na mysli ten jeden tanec? Tak s tím si doopravdy nevystačíte.“

Ne jeden. Učil se jich milion! Nebo aspoň dva tucty. Harry se zamračil: „Nevystačím?“ zeptal se nevěřícně. „Jak jako – ‚nevystačím‘?“

Snape se zatvářil svrchovaně samolibě, když mu až téměř mile oznamoval: „Každá země, kterou v následujících týdnech a měsících navštívíme, má mimo jiného i svůj specifický tanec, a s ohledem na to, že každá země na naši počest a na uvítanou uspořádá ples, je nezbytné se je všechny naučit. Neopomenutelná je rovněž diplomatická stránka těchto návštěv, neboť se při nich budeme zároveň snažit o získání spojenectví proti Temnému pánovi. Neumět tančit je při takové návštěvě nejen vysoce hrubé a urážlivé, někde snad i otevřený konflikt ospravedlňující, pro mě osobně je to naprosto nemyslitelné, rozumíme si?“ a položil na Harryho váhu svého pohledu.

Harry se jen nadechl – hlava se mu už maličko točila, jak nosem nabíral vědra kyslíku.

„Společenský tanec je jednou z povinností krále Norvežska,“ podtrhl Snape svůj postoj.

Jednou z?!“

Snape ho polil ledovým pohledem: „Jednou z. Vlastně to není ani zlomek toho, co se po vás bude chtít, pane Pottere,“ řekl mu a škodolibě Harryho měnící se výrazy při tomto nevítaném osvícení budoucnosti pozoroval. Pokračoval: „Mezi další povinnosti patří diplomatické cesty. Je samozřejmostí, že budete znát historii své země stejně dobře, jako historii země, již navštěvujete. Vaším úkolem je svou zemi nejen nezostudit, ale navíc i reprezentovat. Poslal jsem pro Elvíru a Davida, jelikož s nimi budeme rovněž konzultovat, co se odteď budete učit kromě základních předmětů Bradavic. Prozatím s naprostou jistotou mohu říci, že začneme tím, co u vás nejvíc hoří – vystupováním, společenskými tanci, rétorikou, nějakým pořádným sportem…“

„Dělám famfrpál…!“

„…pořádným a uměním strategie,“ pokračoval Snape bez přerušení, „výukou v kultuře, stolováním, někdo vám bude muset vysvětlit, jak se oblékat, a nepochybně již dostanete nějaké kompetence.

Lekce norštiny[1], reprezentace, historie vaší země, cizích zemí, přirozeně a tanec – tím na vás šetřit nebudou a tím také nepochybně začnete,“ říkal Snape už spíš pro sebe než Harrymu a Harrymu se udělalo mírně nevolno při představě dne stráveného posloucháním historie, kterou jim monotónně přednášel Binns, a která Harryho absolutně nezajímala. Vlastně mu vzdálenější byly už jen lektvary a hodiny profesorky Trelawneyové.

Merline – historie. Věděl, že bude muset přinášet oběti, ale to ještě neměl zdání, jak velké budou.

„Otázky?“ zeptal se Snape se samolibou škodolibostí.

„My budeme cestovat,“ řekl Harry polopatě. Nevěřícně. Ujišťoval se.

Snape rozmrzele odvětil: „To jsem právě řekl, ne?“

Harry si ho prohlížel zpod zamračených obočí: „Jak to chcete udělat, aby nás po cestě nevykuchal Voldemort?“

Snape stiskl čelisti; to potěšilo Harryho. Rozhodně nemá v nejbližší době v úmyslu s tím jménem šetřit, zvlášť když ho nemá Snape rád. Jméno. I nositele.

„Téma vaší bezpečnosti při přepravě byla a bude předmětem jiné diskuse s panem ředitelem,“ odpověděl Snape s prkennou rovností zad a skrze sevřené čelisti.

Harry zkřivil ústa, podíval se do prázdna a přikývl.

„Nějaké další otázky?“ zeptal se Snape trhaně, jako by jemu činilo stejné potíže Harryho snést, jako Harrymu činilo Snapea poslouchat.

Harry zaťatě zavrtěl hlavou.

„Opravdu? Chtěl jste něco podotknout.“

„Nic,“ řekl Harry sveřepě.

Snape se ušklíbl, ne vítězoslavně, zavířil pláštěm a zamířil k pracovně.

Harry to na poslední chvíli nevydržel: „Nevěděl jsem, že máme oficiální verzi sňatku,“ zavolal za Snapeovými zády až provokativně, zrovna předtím, než měly dveře klapnout o zárubeň. A opravdu se jejich zavírání zastavilo a o vteřinu později se pomalu zase začaly otevírat; plíživou plavností, s jakou někdy za Snapem plachtil jeho plášť. Snape stál ve dveřích, bledý, ne nepodobný upírovi, jeho oči se leskly a nehybně se upíraly k těm Harryho. Mlčel a mlčky čekal vysvětlení.

Harry uhnul a až teatrálně si povzdechl: „Kdybych to věděl,“ protáhl, „možná bych se o tom s ostatními nebavil. Ale to nevadí, že ne?“ vyskočil na nohy. „Nevěděl jsem to, takže na tom patrně doteď nezáleželo.“

Prosím?“ usekl Snape, jen co se k tomu vzmohl. „Co že jste udělal?“

Harryho potěšilo, jak vytočený Snape je; upřímně a z hloubi duše – nebo ne až tak moc, ale rozhodně to byla satisfakce za tón, kterým s ním Snape začal jednat. Jako by automaticky předpokládal, že Harry nemá jinou možnost, než ho poslechnout, všechno mu odkývat, a ještě za to být vděčný. Jako by předpokládal, že se Harryho věrnost Snapeově zemi rozumí sama sebou, a jelikož je, nemá na výběr a musí udělat, co se Snapeovi zlíbí. Třeba prodat Ginny.

A to se Harrymu tedy doopravdy nechtělo. A ani to nemohl udělat.

Co vše Snape považoval za samozřejmost, zatím Harryho spíš děsilo. A štvalo ho, že to, že Snape potřebuje pomoct od něho, Snape neuznává. A štvalo ho, že byl vlastně bezradný.

Proto z bezradnosti Snapeovi vyčetl: „Ptal jsem se vás, jak vás mám oslovovat. Ani na to jste mi nechtěl odpovědět. Lidé se ptali – co jsem jim měl…?“

„Kteří lidé?“ zeptal se Snape klidně. Harry v tom tušil napjaté domáhání.

„Já ne –“

„Ven s tím, Pottere, kteří lidé?!“

„Seamus, Dean – mí spolužáci. Ptali se – přirozeně! Co jsem jim měl říct? Nemohl jsem mlčet!“

„A co přesně jste jim řekl?“

Dohromady nic, chtěl zaprskat Harry, ale ovládl se. Horko těžko vzpomínal, co to na sebe ve společenské místnosti křičeli.

„Nejspíš jsem,“ začal pomalu, „zmínil něco v tom smyslu…“

„Poslouchám,“ zaskřípal Snape nedočkavě.

Harry se ošil; co to na sebe jen křičeli? Bylo to tak rozmazané – zůstával v něm z té hádky jen pocit, že je v tom zase sám se svými přáteli, a to asi nebylo to, co chtěl Snape vědět.

Jo tak tohle řekl… vzhlédl, provinile, ke Snapeovu obličeji: „Mohlo mi uklouznout,“ začal rozvláčně, „že jsem si vás vzal,“ dodal stejně neuspěchaně, „abych vám pomohl, a taky…“ pospíšil si, když Snape začal vyluzovat nebezpečné zvuky, „jsem možná řekl něco, co se dalo při větším pitvání interpretovat jako… no… že jsem si vás vzal bez ohledu na… ehm…“

„Na?“ popohnal ho Snape, přitom jeho hlas zněl vzdáleně, naštvaně, přemýšlivě – jako by potlačoval chuť Harrymu vynadat, a současně přemýšlel, jak tenhle problém vyřešit, aniž ještě věděl, jaký problém nastal.

„Na orientaci.“

Snape, jehož tvář byla odvrácena ke dveřím, jedním ostrým pohybem hlavy zmrazil Harryho na místě.

Byl to zvláštní moment; pro Harryho nezvyklého číst ve Snapeových výrazech tím spíš, protože uviděl odlesk šoku a překvapení, smíseného s momentálním dutým odmítnutím pochopit, co Harry řekl.

Co?, nebo Cože?, formovala Snapeova ústa, jeho hlas ovšem nezazněl, a když Harryho z bojovnosti a pomstychtivosti vytrhla obava a nejistota, chtěl udělat krok ke Snapeovi, Snapeovi – tak čistě a jasně překvapenému, zmatenému Snapeovi, nepochybně aspoň v té chvíli zranitelnému, Snapeovi, který při tom nepatrném náznaku z Harryho strany udělal krok zpět, a než Harry stihl cokoli říct, udělat –

Do místnosti vtrhl Sirius Black; na nepatrný okamžik se utečenec a profesor lektvarů ocitli jeden druhému v náručí, než Snape od sebe Harryho kmotra odstrčil, načež ten Snapeovi jednu pořádnou vrazil.

„Siriusi, ne!“ zakřičel Harry, když viděl, že se Snape válí po zemi a že se na něm válí Sirius, Sirius, který v rychlém sledu zvedal a bořil pěst do všech částí Snapeova těla.

Taky mezi nimi byla krev. Na šatech, asi.

„Siriusi,“ snesl se káravý i chlácholivý tón na ně na všechny a Harrymu málem povolila kolena úlevou, když Remus odtáhl Siriuse a jeho krvavou pěst daleko od Snapeova obličeje.

„Co tě to popadlo?!“ zařval na něj Harry vztekle, přitom se už otáčel ke Snapeovi; Snapeovi, který probodával Harryho kmotra pichlavým lstivým pohledem mířícím nad jeho rameno, pohledem počkej; Harry k němu vztahoval ruce a ptal se ho, jestli je v pořádku, když se Snape prsty dotkl krvácejícího, otékajícího rtu a zkrvaveného nosu.

„Cos dělal s mým kmotřencem v posteli, ty jedna nestvůro?!“ ptal se a nadskakoval jako čertík z krabičky, ale okovy Remusových rukou ho za svůj kruh nepustily. „Kdo si myslíš, že jsi,“ sípal a magie kolem něj praskala, „aby ses odvážil dýchat stejný vzduch jako Harry, abys vedle něj ležel, když spí – ty špíno jedna, mizero, sketo –“

A zapřel se ze všech sil do Remusových rukou.

„Tak už dost!“ zaburácel Remus a s vynaložením veškerých svých sil, otočil se spolu se Siriusem tak, aby na Snapea neviděli, a nechával Harryho kmotra bezpečně se vyzuřit. A zatím Sirius škemral: „Remusi – pusť mě, Remusi, já ti nechci ublížit, ale udělám to, budu muset, jestli mě nepustíš – Tohle se musí řešit! Někdo se o Harryho musí postarat – O tomhle kdyby věděl James –“

„Moje jediné potěšení z celé téhle situace je,“ pronesl Snape a Harry měl pocit, jako by se vyhladovělá šelma zakousla do fláku krvavého masa, „že se tvůj přítelíček obrací v hrobě,“ vyprskl a vyplivl děsivé množství krve.

„Ty hajzle! Ty zmetku jeden, ty parchante, špíno jedna, ty, ty –!“ řval bezmocně Sirius z druhého konce místnosti.

Harry měl chuť se narovnat a poslat k čertu oba, pak odejít středem, ať se tady klidně pozabíjí, místo toho popadl Snapeovu ruku a i když se to muži nelíbilo, nešetrně ho vytáhl na nohy.

„Jak ses sem dostal, ty špatná nápodobo člověka?“

„Po schodech, ty zkurvysynu –“

„Vidím, že máš stále týž vybraný slovník, Blacku, nepochybně se držíš starých dobrých časů jako klíště a nepustíš se jich, ani když svého hostitele vycucneš do poslední kapky. Tebe to s ním ještě baví, vlkodlaku? Musí být únavné snášet ty jeho výbuchy infantility a nepovažovat ho za méněcenného, ne?“

„Remusi – Remusi pusť mě, nebo zabiješ nás oba, ale i když mě nepustíš a umřeme spolu, Snape stejně chcípne s námi, protože já bez něj do hrobu nejdu, slyšíš? Nejdu!“

Snape mlaskl a prohodil: „Chápu, že se chceš pomstít mně, ale není tohle příliš krutý trest pro nás pro oba? Skončit na jednom místě?“

Sirius nekontrolovatelně zařval.

„Siriusi, přestaň!“ zakřičel na něj Harry, ale Sirius ho vůbec neregistroval.

„Tak co je to tentokrát, Blacku? Píchla tě vosa do ocasu a ty ses samým úlekem objevil před mými dveřmi, pročež jsi nás rovnou poctil návštěvou, nebo má tvůj nevítaný a nezvaný příchod i jiné než neoprávněné a ztřeštěné zdůvodnění?“

„Noviny! Ty – Spíš s ním v posteli –! V – V jedné!“ zaskřípal Sirius zuby.

„Bravo,“ zanotoval pohrdavě Snape, „právě jsi vyslovil postřeh, který si z dnešního dne odnesli i ti nejzavilejší odpůrci informací o královském protokolu.“

„Ty nemáš co spát vedle mého kmotřence, ty mastný kuse bestie!“ do Siriusova hlasu se dostávaly podtóny vrčícího psa.

„Siriusi, tak dost – my musíme…“ snažil se Harry, ale marně. Ani jeden z mužů ho neposlouchal. A Sirius byl k neutišení. A Snape jakbysmet.

„Tak to si běž vyřídit s ministrem, ty zavšivená krbová rohožko – oh ne, co to povídám? Jak bys mohl? Vždyť ty jsi vlastně jen hledaný zločinec – takže ti teď určitě nebude vadit, když si vyřídím jeden krátký telefonát na ministerstvo, že ne?“ ukázal ke krbu, k němuž vzápětí taky vykročil.

„Co se to tady děje…?“ zeptal se nevěřícný hluboký hlas ode dveří a Harry by přísahal, že Brumbála v životě neviděl raději. Pomněnkové oči vyhledaly Snapea: „Čekal jsem vás před deseti minutami. Teď už je mi jasnější, proč jste nepřišli,“ sjel Snapeův zkrvavený obličej pohledem, kterým se následně přesunul k Siriusovi.

„Remusi,“ pozdravil klidně.

„Pane řediteli – moc mě mrzí…“

„Tebe nemusí,“ zarazil ho Brumbál; zjevně se zlobil. S očekáváním se podíval na Snapea a Siriuse.

Bylo to, jako by do sebe narazily dvě planety s ohromným výbuchem: „On přišel a začal mě bezdůvodně mlátit a nemyslete si, že tentokrát tohle napadení nechám bez důsledků!“ křičel Snape přes Siriusovo: „Vlezl Harrymu do postele – je bezbranný, když spí, a on vedle něj usíná – tohle – tahle osoba – krucinál, Brumbále, udělejte s tím něco!“

„Tak dost, a oba,“ rozčílil se Brumbál, na což mu odpověděl Sirius smutně, ale rozhodně.

„Ne, Brumbále, nezlobte se, ale tohle být nenechám. Lepší manžel by Harryho nenutil spát s ním v jedné posteli, když tady všichni velice dobře víme, o co s jejich sňatkem šlo.“

„Lepší manžel?“ odfrkl si Snape s jen opatrnou zvědavostí, kam tímhle Black míří.

„Takový, kterému by záleželo na Harryho dobru, například. – Ne, Harry, já vím, co jsem ti slíbil, ale tohle být nenechám, na tomhle jsme se nedohodli. – Lepší manžel, Snape, by nenutil svou polovičku opustit domov a přátele, které má zcela evidentně v nebelvírské věži a ne tu.“

„A co přijde teď?“ protočil Severus netrpělivě oči. „Že lepší člověk by se nestal Smrtijedem?“

„Lepší člověk,“ zaburácel Sirius znenadání tak nahlas, že sebou Harry a Remus trhli, a v lesku šedých očí viděli, jak smrtelně vážně Sirius svá slova myslí, „by Harryho nabídku sňatku odmítl, protože lepší člověk by věděl, že ji nabízí šestnáctileté dítě!“

Severus se trhnutím otočil a podíval se do Blackovy krvavě rudé tváře a nevěděl, jestli mu za tohle vyrazit všechny zuby a vystavit si je jako trofej v loveckém sále, urazit se nebo se začít bránit – k čemuž mu podivně nedocházela slova.

Ještě štěstí, že se toho ujal Brumbál, odborník na slovo vzatý, a to se svým laskavým, nicméně nesmlouvavým: „Ale Siriusi,“ což Blacka od Severusovy tváře neotočilo, „víš přece stejně jako já, že taková jsou tady pravidla. Za to, kde Harry spí, přece Severus vůbec nemůže.“

„Ale ano, je to jeho vina,“ trval na svém Sirius.

„Ne, to není,“ prohlásil Brumbál.

„Ale je –“

„Jak?“ pozvedl Brumbál svá stříbřitá obočí stále ne nelaskavě.

„On je – on Harryho –“ Black se ještě několikrát nespokojeně nadechl, než s bezmocným uraženým odfrknutím zanadával, „ale že vám to teď podrobně nesepíšu, vůbec neznamená, že není!“ řekl a naježil se.

„Ovšem,“ usmál se Brumbál, jehož koutky úst trošičku cukly vzhůru, když se ten dobrý muž pokusil skrýt radost ze svého disputačního vítězství. „Siriusi,“ zvážněl náhle. „Mám pochopení pro to, že vidět svého kmotřence v ranních novinách byl šok, a chápu i tvé pocity. Nicméně nemohu nadále tolerovat, aby ses tady objevil pokaždé, kdy tě něco rozčilí, a navíc ubližoval ostatním. Bylo od tebe absolutně nezodpovědné objevit se tady bez pádného důvodu. Nutíš mě tím konat…“

„Ale já mám pádný důvod!“ dopálil se Sirius.

„Aha,“ odfrkl Severus, „a jaký?“

Sirius se obřadně otočil k Brumbálovi, asi aby ani nezahlédl Severuse: „Jsem tady, abych s uspořádáním věcí vyjádřil svůj důrazný nesouhlas!“

„Jako kdo si myslíš, že ho vyjadřuješ?“ zeptal se Severus pohrdavě.

„Jako Harryho rodina,“ otočil se Sirius na Severuse. Hněvivě.

„Tou jsem teď, Blacku, já,“ poznamenal Severus a kvůli tomuto prohlášení byl Remus znova nucen Siriuse zadržet, aby neudělal hloupost.

„Siriusi,“ řekl Brumbál takovým způsobem, že se na ředitele otočili všichni, „dělám to nerad, ale dělám to proto, že si zjevně neuvědomuješ, jak nebezpečný jsi sám sobě svým chováním. Vrátíš se domů. Odkud se už nedostaneš do chvíle, než tě pustím já. Ber toto vězení jako trest za svou zbrklost a také jako čas rozmyslet se, zda tvé neuvážlivé chování nepoškodí kromě tebe taky druhé.“

„Brumbále –“

„A požádám Remuse, aby na tebe dohlédl,“ řekl Brumbál nesmlouvavě.

„To jako že nesmím ven?! To nemůžete!“

„Siriusi, jistě že nesmíš ven,“ řekl Brumbál se samozřejmostí, „na čemž mé opatření a čas, který ti k přemýšlení dávám, nic nemění! A teď,“ otočil se ke Snapeovi, který málem dostal infarkt, když si vzpomněl, na co Brumbál naráží, když mluví o tom, že na ně čekal, a hlavně – že na to úplně zapomněl, „…dovolíš mi Severuse ošetřit?“ přešlápl z nohy na nohu, což vypadalo jako pohyb jezerní hladiny, podivně elegantně a lehce strašidelně, „nebo se mám bát, že když zvednu ruku, kousneš mě?“

Sirius nabyl sytě rudé barvy tentokrát ze zcela jiných důvodů. Okamžitě o několik kroků ustoupil a začal mumlat směs omluv a nadávek Severusovým směrem, znějící jako ještě jsme neskončili.

„Tak,“ řekl Brumbál a prohlížel si svou práci, když byl léčebný proces ukončen, „teď bych si potřeboval promluvit s Harrym a Severusem o samotě, pokud dovolíte…“

„Oh jistě,“ ujal se slova Remus, „moc se omlouvám,“ řekl pokorně a pak se otočil na Siriuse, „Tichošlápku,“ oslovil ho a Harryho kmotr se velice zkrotle a velice omluvně podíval na Remuse a jeho přísnou, neústupnou tvář, „jdeme,“ řekl ten velice naštvaně a popadl Siriuse za rukáv s úmyslem ho odtáhnout.

Sirius několikrát polkl, než se zmohl ke zkrotlým protestům a výkřikům: „Ale ještě neodcházíme – zůstaneme ve vedlejší místnosti – musíme si ještě promluvit – neboj, Harry, všechno bude dobré – já to vyřídím – ještě jsme neskončili, S – ss –,“ přičemž vražedný pohled si z toho odnesl Snape.

Konečně se dveře za nimi zavřely a Harry si nepatrně oddechl.

Než vzhlédl opět k řediteli.

„Musíš pochopit, drahý chlapče,“ ujal se slova přirozeně a vlídně ředitel, „že co potřebuješ vědět o své zemi,“ Harrymu přeběhl při slovech „jeho země“ mráz po zádech; ředitel to bral docela vážně, a ne že by Harry ne – ale děsilo ho pomyšlení, že to berou vážně i ostatní, a tak trochu mu utíkal, „ti nesdělíme v jediném dni. Zmínil se už Severus, že tě budeme učit?“

Jo, pomyslel si Harry, ale od „Severuse“ to neznělo zdaleka tak vlídně.

„Výborně,“ usmály se pomněnkové oči, „David a Elvíra, Severus, já a další učitelé, kteří ti budou přiděleni, ti pomohou vyznat se ve spletitosti zvláštností Norvežska a v jeho záležitostech,“ vysvětlil ředitel trpělivě a najednou hodiny a hodiny mučení dostávaly obrysy rozumu a smysluplnosti. Chtěl něco vědět o té zemi, protože cítil, že by o ní něco vědět měl. Bylo to asi poprvé, kdy se rozum pojil s chutí něco obětovat – v tomto případě svůj volný čas. Bylo výborné moct počítat s pomocí, aby se před ostatními neodpustitelně neztrapnil. „Ještě předtím ale musíme vyřešit jeden ne nevýznamný problém. Zmínil se Severus i o něm…?“ vyzvídal Brumbál dál a přitom uloupil jeden nezřetelně pobavený pohled směrem ke Snapeovi.

„Nejsem si jistý, pane řediteli,“ řekl Harry. „Jestli máte na mysli mou tetu – nemohlo by se to obejít beze mě? A – bez návštěvy? Víte – nemyslím, že by mě toužila vidět tak brzy po skončení prázdnin a – a vůbec,“ přešlápl z nohy na nohu.

„Ne, Harry, o tvou rodinu se teď nejedná. Promluvíme si o nich později, jestli budeš chtít. Měl jsem na mysli rozhovor s novináři,“ upřesnil Brumbál.

„Ouh,“ vyhrkl Harry zklamaně. „Ano, pane řediteli, profesor Snape se zmínil.“

Místnost podivně ztichla. Harryho to přimělo vzhlédnout od podlahy, k níž se mu na rozdíl od těch dvou mužů hovořilo nejlépe. Uviděl zajímavý obrázek: Brumbála, který se očima zabodával do Snapea, který střídavě vraždil podlahu a Harryho, jako by byl za něco naštvaný.

„No,“ promluvil nakonec ředitel, obě stříbřitá obočí do obloučků zdvižená, „vidím, že je nejvyšší čas začít s přípravou. Harry, posaď se, prosím, Severusi,“ pokynul muži v černém k židli, „ujmeš se slova?“ ředitel si pak sám přeměnil brk v křiklavě fialové, pohodlně vypadající křeslo, které umístil snad jako naschvál doprostřed místnosti, aby se Snape mohl pohodlně mračit na něj a ředitel měl přitom přehled o tom, co se děje.

Harry hucl na svou židli, Snape se na druhou prkenně poskládal, ústa stažená, vrásky kolem očí jedna velká přísnost.

„Neoslovujte mě ani o mně nemluvte jako o profesoru Snapeovi,“ prohlásil přísně a obřadně.

„A jak vám teda mám říkat?“ zeptal se Harry a nechápavě se zamračil. Taky trochu dopáleně – jako by se ho na tohle už před věky neptal.

Snape se nadechl. Zhluboka. Jako by se snažil být trpělivý. A pak mu podal obšírnější vysvětlení, než jaké od něj Harry čekal – a Harry byl přesvědčen, že to vše díky Brumbálově přítomnosti: „Před britskými novináři zvolte něco neutrálního, klasického – můj manžel, například. Choť, i když to vaše generace už nejspíš nepoužívá,“ zaznělo od něj mrzutě, „Severus,“ zasyčel skrz sevřené zuby nesrozumitelně, jako by ho bolelo své jméno vyslovit, neochotně a nelibě, jako by to byla krajní možnost, která se mu vůbec nezamlouvala, kysele, jako by věděl, že to proti němu bude zneužito, „ale ve třídě mě budete i nadále oslovovat profesor,“ pospíšil si přísně dodat, jako by Harry chtěl svého současného postavení zneužívat při první příležitosti, která se naskytne. „Náležitě byste mě měl titulovat a oslovovat můj králi. Zatímco je toto oslovení formálně správně a v norských novinách od vás bude očekáváno, pro noviny britské je toto oslovení nevhodné. Mohlo by vzbudit dojem nadřízenosti a podřízenosti, který vzbudit nechceme. Pamatujte – ať zvolíte jakékoli oslovení, budu se ho držet i já a náležitě se podle něj zařídím.“

Harryho ruce se začaly potit: „Neřekl jste, že mluvit nebudu…?“

„Ne, Pottere,“ zavrčel Snape netrpělivě, „co jsem řekl, bylo, že je třeba vás nachystat pro případ, že se vás novináři na něco zeptají. Jinými slovy jsem přesvědčen, že se vrhnou na vás a budou si chtít poslechnout vaši verzi událostí. Nebude-li to však nezbytně nutné, mlčte.“

Rozhostilo se ticho.

Místností zašustil obal od bonbonu, který si Brumbál vložil do úst; poté nasál mocně vzduch a prohlásil: „Aehm?“ přičemž se na Snapea díval se zdviženými obočími poměrně překvapeně, v očích svit očekávání.

Snape se na ředitele prkenně otočil.

„Něco mi v tom chybělo, Severusi,“ řekl Brumbál se zvonivým očekáváním nadšeného dítěte.

Snape něco zabrblal a zamračil se, prkennost se z něj odloupla. Založil ruce na hrudi a zabalil se do sebe jedním jednoznačným „dejte mi pokoj“ shrbením.

Brumbál si vydatně odkašlal.

„Řekl jsem,“ prohlásil Snape přehnaně hlasitě, čímž netrpělivě opakoval, co už řekl, a no-a, že tomu předtím nikdo nerozuměl?, „že v soukromí mě smíte oslovovat Severus,“ zatvářil se, že pokud to udělá, než nad takovou potupou zavírat oči, raději skočí do jezera s balvanem na krku.

Už teď bylo Harrymu nad slunce a hvězdy jasnější, že ve společných pokojích zůstane u profesora Snapea – a Snapea, naštve-li ho.

„Tak to bychom měli,“ spráskl Brumbál nadšeně ruce, „a teď bychom mohli přejít k ostatnímu, co říkáte, hoši?“ vřele se na oba usmál a zamnul si ruce.

„Budou se vás snažit zmást,“ ujal se Snape škrobeně slova, snad aby utlumil Brumbálovo potěšení, „budou zvědaví, jak zareagujete. Dají vám takové otázky, z nichž většina nebude hloupé tlachání, ale skrytá narážka. Nesnažte se odpovídat hned. A ať si pomyslíte cokoli, ať pocítíte sebevíce silnou touhu říct pravdu, neodpovídejte jednoznačně. Pokud se vás zeptají, jestli máte raději sýr, nebo šunku, nemyslí sýr a šunku, ale Norvežsko a Británii. Pokud vám sdělí, že něco máte a nemáte rád, podsouvají vám tím, s kým se spolčujete a proti komu brojíte. Nechcete odpovědět. Na takové otázky se totiž nedá odpovědět, a tím méně se na ně dá odpovědět správně. Dokud nevymyslíme, jak máte v očích veřejnosti vypadat, tvařte se nijak a nudně, fádně a nezajímavě. Ostýchavě. Jasné? Pokud nechcete poškodit sebe a nás – nás všechny – pečlivě zvažujte každé slovo. Není kam spěchat. Rozhovor s novináři není famfrpál. A nepočítejte s tím, že vám položí příjemné otázky. Budou se vás snažit rozrušit. Až se to stane – nedejte to na sobě znát. Až se vás zeptají, jak jsme se zasnoubili, nechte vyprávění na mně.“

Snape se podíval na Brumbála. Statečně se nadechl: „V každém případě jsme spolu poslední rok vedli dlouhé vážné debaty na mnohá témata a porozuměli jsme si,“ Snape vystřihl výraz, jako by mu zatrnuly zuby. „Před začátkem tohoto školního roku jsem vás pozval do svých královských zahrad, kde jsme – a tuto formulaci si zapamatujte, i kdyby na krásno neladila s vašimi podivnými vrstevníky a jejich jazykem – k sobě pocítili jisté sympatie…“

„Náklonnost, zalíbení,“ broukl Brumbál další přijatelná slova do Severusova projevu. Snape se na svůj dohled – jako by Potterovi mohl říct něco nevhodného! Nebo neúměrného! – zamračil, ale nestálo mu za to se na Brumbála skutečně ohlédnout.

„…já vám vysvětlil, kdo jsem, a požádal jsem vás formálně o ruku, až dokončíte svá studia v Bradavicích. Vy jste mou nabídku po důkladném zvážení – s radostí – přijal.“

Tentokrát se zašklebil Harry.

„Budou se vás ptát na mou politiku,“ prohlásil Snape, „neodpovídejte. A pokud vás donutí, řekněte jim, že o ní nic nevíte. Ostatně jim oznámím, jakou politiku zastávám. Vy o ní nepotřebujete vědět nic.“

„Ale…“ nadechl se Harry nesouhlasně.

„Žádné ale, Pottere, ne teď, hlavně ne před novináři. Poslouchat – vzpomínáte si? Máte mě ve všem poslouchat,“ přitlačil na něj Snape tvrdým, nesmlouvavým pohledem.

Harry k sobě přitiskl rty a zhluboka vydechl: „To ale není moje poslední slovo.“

Jak mu v tu chvíli připomněl Blackovu vzpurnost! Jak se jeho vzdor Blackovu dětinskému a bezvýznamnému ani zdálky nepodobal!

Brumbál do toho zamumlal cosi, co se nápadně podobalo zpěvavému v to doufám.

„Zapomněl jsem na něco, pane řediteli?“ obrátil se k němu Snape, aby ho tím jednak umlčel a jednak mu naznačil, že se ho nikdo na nic neptal.

„Teď by se mohla hodit trocha procvičování, aby Harry nešel nepřipraven a dovedl odhadnout, co může čekat. Harry, chlapče, budeme ti teď pokládat tady se Severusem všelijaké otázky. Zůstaň klidný a snaž se nám na ně nějak odpovědět. Pokud bude třeba, pokusíme se tvé odpovědi zkorigovat, ano?“

Harry pobledle kývl, oči za kulatými obroučkami velké jako soví. Napadlo ho, jestli to muži se svou obezřetností nepřehání a jestli nepřisuzují příliš své prohnanosti – Snape – a inteligence – Brumbál – druhým. Mluvili vážně a pochmurně, tak se Harry neodvážil, zvlášť v Brumbálově přítomnosti, onu vážnost zpochybňovat.

„Kradl jste někdy?“ přistála otázka. Harry sebou škubl a otočil se ke Snapeovi.

„Prosím?“ vyschlo mu v krku.

„Slyšel jste – kradl jste někdy?“

„Severus dělá reportéra, vůbec se nedej rozhodit,“ ponoukl Harryho Brumbál nápomocně.

Harry přešlápl z nohy na nohu: „No… jak se to vezme. Když jsem –“

Severus se hromově zamračil; doteď si myslel, že na toho kluka mluvil v jeho rodném jazyce. To vážně celý jeho monolog prospal? „Vyhněte se mlhavým pravdivým odpovědím. Odpovídejte pouze nejednoznačně. Detaily neupřesňujte a snažte se o stručnost. Kradl jste někdy?“ pomohl mu raději, než aby ho seřval.

„Když mi teta nedala druhý den nic k jídlu, přikradl jsem se v noci k ledničce a –“

Severus spráskl ruce a provrtal strop svými dvěma gagáty.

„Pro Merlina, Pottere,“ zaúpěl, „lžete!“

„Nelžu,“ namítl Harry.

„To byl rozkazovací způsob,“ zarazil ho Snape a gagáty se ze stropu zavrtaly do něj. „Tohle je typická otázka, na kterou nikdo nechce slyšet pravdivou odpověď.“

„Tak proč ji pokládají?“ zeptal se Harry bezelstně.

Snape si připlácl na obličej ruku a začal vrtět hlavou. Mlčky.

„Teď to zkusím já,“ usmál se Brumbál natěšeně a následně prohlásil, „pane Pottere – kdybyste byl cereální lupínek, chtěl byste být v plastovém sáčku, nebo v krabici?“

Tohle byla od Brumbála hloupá otázka, vážně. „A nejsou ty v krabici taky v plastovém sá – á…?“

„POTTERE!“ zahřímal Snape. „Pokud se vás někdo na něco podobného zeptá, odpovíte: nemohu se rozhodnout, neboť obě možnosti jsou lákavé a žádná z nich není lepší nebo horší. Teď vy.“

„Co já?“

„ZOPAKUJTE TO!“

„Severusi –“

„Ne, nebo se to nenaučí,“ umlčel ihned Brumbála.

„Nemůžu se rozhodnout. Žádná možnost není horší ani lepší.“

„Lepší ani horší! Znova a přestaňte to odbývat!“ pěnil Snape.

„Co záleží na tom, v jakém pořadí…?“

„Podle pořadí, vy bezmezný hlupáku,“ Snape vypadal, že ho brzy trefí šlak, nebo že se něčím trefí do Harryho, „posuzují, zda otázku vnímáte pozitivně nebo negativně. Pokud si s otázkou asociujete jako první negativní myšlenky, prožíváte na podvědomé úrovni vnitřní konflikt, pokud prožíváte vnitřní konflikt, cítíte k předmětu otázek negativní emoce. Proč prožíváte negativní emoce? Protože něco není v pořádku. Netajíte něco? A co? – Začnou se vyptávat. Obrátí to proti vám a já pak…“

„Hotová apokalypsa,“ broukl Brumbál. Snape soptil. Tiše a nebezpečně. „Nebude to z Harryho dělat zbytečně nerozhodného?“ zeptal se pak, snad aby Severusův vztek odvedl od temných myšlenek.

„Když ze mě děláte nekompetentního idiota, Brumbále, který si nejen neumí poradit, ale i přehání, pak se mi nesnažte v té samé větě naservírovat poradní hlas, abyste mě uchlácholil, buďte od té dobroty. A jistě že to z něj bude dělat nerozhodného. A nerozhodný bude, dokud nerozhodneme, jak má v médiích a před lidmi vypadat.“

„Nemám v tom taky trochu slovo?“ vmísil se Harry, který rozhodně nechtěl vypadat, chtěl být.

Snape se na něj otočil: „Ne.“

„Přijede i… jak se jen ten hoch…? Á! Přijede k poradě i pan Kuznetsov?“ zeptal se klidně Brumbál.

„Ne,“ odvětil Snape, „ne tentokrát, jen Elvíra a David. Ale měli se s ním poradit. Bavil jsem se s nimi o tom v Norvežsku. Jen škoda, že se sem ti nedostanou před tiskovou konferencí.“

„Dobrá, dobrá,“ zastavil ho ředitel, když seznal, že už je Snape klidný dost. „Je řada na další tvou otázku.“

Snape se podíval na Harryho. Harry čekal. Čekal na záludnost.

„Proč jste si Severuse Snapea bral, pane Pottere?“ černé oči se zkoumavě zabodly do Harryho tváře.

Harry na prchavý okamžik věřil, že řekne – a řádně mile – něco jako pro jeho zdravě vyhlížející vlasy nebo perfektní zuby nebo příjemnou povahu, pro které to tedy rozhodně ne, neudělal, ale neřekl to.

Zarytě mlčel.

„Pokud vám takovou otázku položí, odpovězte: Zaujal mě svou povahou a názory.“

„Názory? Jako jakými – například?“ zeptal se Harry.

„Když se zeptají,“ pravil Snape, „zaměstnám je něčím jiným.“

„Který profesor je váš nejoblíbenější?“ zeptal se do toho Brumbál, když se ještě Harry a Snape měřili pohledy.

„Profesor Hagrid,“ vystřelil Harry okamžitě.

Severus si myslel, že ho zabije. Před Brumbálem. Bez ostychu. Pěkně ho uškrtí.

„Proč?“

„Je milý, přátelský, je s ním leg –“

„Pottere,“ řekl přesto chvějícím se hlasem, bez náznaku, že by si šel pro hůlku nebo že chce vztáhnout ruce, „copak vám vůbec nedochází, copak vás ani nenapadne, co by se tou otázkou mohli snažit zjistit?“

Odpovědí mu byl prázdný nechápavý pohled, o to tragičtější, o co upřímněji zmatený.

„Správná odpověď je neurčitá – vycházím dobře se všemi profesory a žádného neupřednostňuji. Pokud jim dáte popis lidí, kteří se vám zamlouvají, začnou si spoustu věcí domýšlet a podsouvat vám je. Je snazší popřít úplnou lež než polopravdu, kterou jste sám vynesl na světlo světa. S takovou informací mohou kromě toho, proti komu máte předsudky, odhalit i typy, které se vám nejsnadněji vetřou do přízně, a když takový typ poznají, mohou na vás nasadit někoho, kdo z vás vytáhne nejsoukromější a nejnebezpečnější informace a pak nás zničí. Je tohle to, co chcete?“

„Ne…“

„Tak se začněte snažit!“ vyjel na něj Snape.

„No, no,“ mírnil ho Brumbál.

„Navíc to vrhne stín podezření na to, jak jsme se spolu vůbec mohli začít bavit, když jim popíšete pravý opak mě,“ dodal Severus.

„Teď je řada na mně – pane Pottere,“ pronesl obřadně a otočil se k Harrymu, „jaké barvy je vaše spodní prádlo?“

Harry – a dokonce i Severus – se na ředitele otočili.

„Myslím,“ prohlásil Severus stoicky, rty smrtelně bledé semčením, „a nevím proč,“ ve tváři se nepohnul jediný sval, „že na tohle se ho přece jen ptát nebudou.“

 

Celou noc víčka nezamhouřil, zatímco jeho manžel vedle něj poklidně pochrupoval. Přes veškeré procvičování byl Potter v nejednoznačných odpovědích zoufale beznadějný. Co všechno se může stát? Jakou pohromu na něj může osud ještě uvalit? Severus si netroufal domyslet.

 

Probudil se s nestřesitelným rozladěním; nejen že byl Sirius vykázán z hradu a Remus s ním, opět aniž by jim bylo dovoleno se rozloučit, navíc mu Snape absolutně nevěřil, že by to dnes s novináři zvládl. Harry byl odhodlaný Snapeovi ukázat, jak moc se v něm mýlí. Pokud se ho nikdo nezeptá na barvu spoďárů, co se může stát? Jsou to jen novináři, pro pána krále, znal otravnou Ritu Holoubkovou, a pokud slyšel, Xenofilius Láskorád je stejně potrhlý jako Lenka, takže to bude v pořádku. Proč ho znervózňují? Proč v něm Brumbál a Snape pěstují myšlenku, že by se jich a jejich pitomých blesků měl bát víc než doteď? On je zvládne. Vlastně čím víc o tom přemýšlel, tím víc si byl jistý, že se nemůže stát nic horšího, než na co už pomyslel a nač si předem připravil reakci.

A navíc se těšil, až uvidí zkrotlého Snapea, bezbranně přihlížejícího Harryho rozhovoru s novináři, Snapea, který nemůže zabránit čemukoli, co Harry poví, Snapea, který si uvědomí, že pokud chce, aby něco nebylo sděleno, bude s Harrym muset začít mluvit a plánovat.

Byla to víc než skvělá představa, Snape, kterého má na pár mrzkých okamžiků v hrsti Harry. Bylo to pěkné? Ne. Byl na něj Snape pěkný? Ne. Bude mít Harry výčitky…? Nebude muset, pokud se neutrhne ze řetězu, jako to občas udělala dvojčata Weasleyova. Neplánoval provést Snapeovi něco strašného, jen demonstrovat, že není jediný, kdo tady má moc.

Stejně – co se může stát? Bude tam s nimi přece Brumbál…

„Já s vámi nebudu,“ řekl Brumbál v učebně, která se pro přijetí novinářů chystala.

„Cože?“ zazmatkoval Harry. „Jak to? Proč?“

Brumbál a Snape si vyměnili pohledy.

„Mohlo by to působit dojmem, že nás pan ředitel ovlivňuje nebo ovládá. Máme…“ Harry se nadechoval k protestu, který Snape zvednutím dlaně zadržel, „…ve vašem případě alespoň působit a v mém i skutečně být schopni mluvit sami za sebe, za naši zemi.“

„Ale vždyť nemusíte mluvit,“ zaškemral Harry k řediteli nešťastně, „stačí tam být. Jak nás můžete ovlivňovat, když ani nepromluvíte?“

„Není třeba, abych tam byl, Harry,“ uklidňoval ho jemně Brumbál, když zahlédl Harryho výraz, „jste schopní a plně kompetentní poskytnout novinářům rozhovor sami. Já vám věřím, a až dnešek skončí, uvidíš, že se mnou budeš souhlasit.“

Kéž by, vřelo v Harrym, ale dnešek ještě neskončil!, chtěl vykřiknout, přes pohledy dospělých se ale z jeho staženého hrdla nevydral ani stín hlásky. Byli rozhodnutí. A zase bez něj.

„Nepotřebujete doprovod,“ ubezpečil ho Brumbál znova, poplácal ruku, která mrtvolně spočívala na koleni, jako by ani nebyla Harryho, a s posledním pohledem ke strnulému Snapeovi opustil místnost.

A od té chvíle šlo všechno nějak z kopce.

Snídaně, pokud si vzpomínal, nikdy nechutnala hůř, a asi to nebylo jen tím, že se odehrávala ve Snapeových pokojích. Když se on, Ron, Hermiona a Ginny sešli u hlavního stolu, k němuž Snape Harryho poctivě doprovodil, a Harry jim vylíčil, co se chystá, začal se Ron „posilňovat“ a Harry, tou dobou přesycený, se jen smutně díval na Ronův apetit; opravdu rád by si takhle pochutnal, ale kvůli nervozitě, která se brala odnikud, nemohl. V nestřežený okamžik přistoupil k jejich stolu s nezdravě lesklou pletí a profesionálním odstupem Malfoy; všechny tak nějak zběžně a bez zájmu přehlédl, než se uklonil Ginny a s veškerou vážností se zeptal: „Mohu s vámi na okamžik mluvit, slečno Weasleyová?“ na slovu Weasleyová se zadrhl jen zcela nepatrně.

Vyměnili si pohledy – on a Ginny, Ronovi z ruky vypadl dortíček a rozstříkl se po talíři jako ptačinec. Hermiona se mračila. A Ginny to v hlavě viditelně šrotovalo.

Nakonec přikývnutím svolila a vstala.

„No počkej,“ ozval se Ron s plnou pusou, „kam si myslíš, že jdeš? Já tě nikam nepustil!“

Ginny na něj nereagovala. Odešla s Malfoyem z místnosti a ten den ji už Harry nezahlédl, i když si na ni několikrát velice intenzivně vzpomenul – když zaznamenal spolu s Ronem, že Malfoyovo místo na společných hodinách ční prázdnotou.

Co to má znamenat?!, vysílal Ron hodinu od hodiny neklidnější signály. Harry se divil, že už dávno nestepuje před ředitelnou a nedožaduje se odpovědi, kde on – a jeho sestra – jsou.

Harry preventivně raději ani nekrčil ramenem, že neví.

Profesoři se Malfoye nezdáli postrádat.

A Hermiona se mračila čím dál víc.

Jejího podezřívavého pohledu se zbavil až na hodině věštění profesorky Trelawneyové. Oddechl si, že se musí zabývat „jen“ Ronem a jeho starostmi přeplněnou hlavou, než ho přes smysly praštila započatá hodina a těžký věštecký vzduch vonných tyčinek.

„Dnes si budeme číst z čajových lístků,“ pronesl pohřební hlas za objemnými flaškami s obroučkami.

Místností to zahučelo nespokojeností. Neozvalo se jen od skalních příznivkyň, na které se ten chumel šátků dobrosrdečně usmál.

Vlastně – Harrymu Trelawneyová připomínala chodící mumii, jejíž obvazy někdo nabarvil.

Jako první dobrovolník se přihlásil Ron s Harryho šálkem v ruce – omluvně sykl, že na ni dnes nemá nervy a chce to mít z krku a zdřímnout si. Trelawneyová, překvapená Ronovým nebývalým zájmem, k nim přistoupila a nechala Rona blábolit. Pak nahlédla do šálků jich obou, zatvářila se zkroušeně, položila kostnatou ruku na Harryho neduživé rameno a tím tónem, kterým začala hodinu, Harrymu řekla: „Budete mít krátký život, chlapče, měl byste si jej užít, dokud je čas.“

„Kolik je to tentokrát, paní profesorko?“ vzdychl Harry trochu znuděně. Všiml si, jak se profesorčina ústa stáhla dotčeností.

„Vidím smrt, drahý chlapče,“ pronesla rozechvěle a máchla rukou, jako by odháněla mraky z hvězd, „vidím vaši smrt… na konci tohoto školního roku. Ó ano, svých sedmnáctých narozenin se nedožijete,“ pak shlédla ze stropu, aby se přesvědčila, jaký dojem udělala.

Harry se nemohl ubránit otrávenému výrazu a Ronovi z koutků úst unikal podivným syčivým způsobem výbuch smíchu. Neville držel křečovitě ruku před pusou. Někde vzadu se ozval táhlý povzdech.

Trelawneyová s podivným zacinkáním nenadšeně nabrala opačný směr.

Ne že by ji bral Harry vážně, ale předpověď smrti v takový den zkrátka na náladě nepřidá.

Dřív, než se stačil nadát, nastal čas pro tiskovou konferenci. Přesunul se do učebny, která se pro rozhovor ráno nachystala.

„…by se převléct?“

„Ne,“ zavrtěl hlavou Snape, „obraz studenta vyhovuje. Jen ať vidí, že se nic nemění,“ odvětil klidně Snape.

„Přece jen,“ namítla McGonagallová, „jsi si jistý –? Nechtěla bych, aby mi Elvíra nebo David vyčetli…“

„A s kým si myslí, že mají tu čest? S kým podle nich jdou dělat rozhovor? Je to student, kterého vytrhli od oběda,“ zaprskal Snape a ukázal Harrymu jen jakoby mimochodem na křeslo, aby se posadil, „co si myslí, že nafotí? Nějakou ježibabu, co strávila tři hodiny před zrcadlem, než jim spadla před fotoaparáty?! To bych ho raději – sednout, Pottere,“ štěkl Snape na stále stojícího Harryho a Harry tentokrát do křesla poslušně zapadl, „raději upravil sám, než aby dělal takovou ostudu – ne zemi, ale mně,“ procedil Snape a Harrymu se kdovíproč jeho mimochodem pronesená slova uložila do paměti spolu s růžová a nehodu ve Snapeově knihovně zahrnující oheň.

„Nerozčiluj se,“ řekla McGonagallová a oprášila Snapeova ramena, „za chvíli jsou tady,“ otočila se na Harryho, nasadila profesionální výraz, blýskla brýlemi, „pane Pottere,“ oslovila ho, „očekávám od vás, že budete mezi jinými reprezentovat i svou kolej,“ jako by mu říkala, napomínala ho, aby nedělal ostudu, kdyby ho to náhodou napadlo, když ne kvůli Snapeovi, tak kvůli ní. Co si to o něm všichni mysleli?!

McGonagallová, když viděla, jak Harry pobledl, přistoupila k němu, poklepala ho po rameni, zatvářila se útrpně a prohlásila asi to jediné povzbudivé, co ji za celý den napadlo: „Buďte statečný,“ pak se sebrala a odešla a Snape a on a tichá místnost tíživě doléhající na jeho hlavu čekali na příchod smečky.

Nenechali je čekat dlouho, objektivně vzato. Subjektivně měl Harry pocit, že každou vteřinou, kterou se nic nedělo, zatímco věděl, že se něco dít má, mu na hlavu musí spadnout nebesa i s celým hradem.

A pak se do místnosti vevalil roj novinářských komárů a horšího hmyzu a Harrymu začala být těsná; místo zimy tam teď bylo náramné teplo.

Harry dostal nápad – utéct.

Připadal si náhle zahnaný do kouta.

To už se novináři sami začali okřikovat, aby se ztišili, a jeden po druhém začali věnovat pozornost Snapeovi.

„Jak jistě chápete,“ spustil ten v momentě, kdy zavládlo hrobové ticho, „nejsme žádné za slávou se honící a nic na práci nemající hvězdné celebritičky, proto,“ pohledem obsáhl místnost plnou supů, z nichž polovině na krku visel fotoaparát, „vám věnujeme hodinu našeho drahocenného času, a je na vás, jak si s ní poradíte, upozorňuji vás však znova, stejně jako jste již dopisem upozorněni byli, že v momentě, kdy začnou být vaše dotazy vulgární, urážlivé nebo standardně stupidní, a ano, tím myslím i dotazy na téma ve které zemi budete bydlet či proč jste nás zradili,“ zabodl pohled do Holoubkové, „rozhovor končí a vy budete vyvedeni a my zbaveni nutnosti mrhat tady s vámi čas. Začněte,“ vyzval je Snape a udělal půlkrok vzad, aby se mohl postavit vedle křesla, v němž Harry seděl, zapadlý jako princátko sedící na trůně svého otce, jež nervozitou nevědělo coby. Snape suverénně odložil dlaň na opěradlo zad, způli v ochranném gestu, a třebaže vedle stála prázdná židle, neposadil se. Možná jeho strategii Harry chápal. Tím velkým černým prostěradlem kolem něho, které jako by nacucávalo zlobivé děti, by se taky nechal zastrašit…

…kdyby nevěděl, že má Snape v kapse daleko strašidelnější kousky než hábit.

„Dobrý den,“ vrhla se jako proutek štíhlá čarodějka s krátkými vlasy po příležitosti, „Marburger Mektavá, Magazín košťat – jste spíš lovec, nebo sběrač, pane Pottere?“

Ta otázka spustila nejšílenější směs dotazů na Harryho adresu a otravně nudné otázky o politice na tu Snapeovu, a přitom se žádný z nich nezmínil o válce, která za dveřmi a na listech novinového papíru zuřila. Byla-li jeho směrem namířena otázka, která se Snapeovi zcela zjevně nezamlouvala, a ačkoli by na ni Harry rád odpověděl za sebe (jako na tu, jestli bude pokračovat v hraní famfrpálu), přerušil ji nevrlým zavrčením: „Další,“ kterému si nikdo nedovolil odporovat.

Harryho nálada plynule klesala z bodu lehkého nadšení, že Snapea bude chvilku smět provokovat možností, že se prořekne před publikem, k tupé únavě ze všech těch bizarních, hloupých a směšných otázek, nebo těch, na které cítil, že by měl znát odpověď, ale nedokázal ze sebe vypravit žádnou (jako třeba co odpovědět na otázku, kterého režiséra světové kinematografie byste o sobě nechal natočit film?, když neznal žádného, světového nebo ne? Nebo tahle: Inhaloval jste někdy výpary Mandragory? – Cože?! Ať se propadne, jestli ví, o čem to ten chlap s motýlkem mluvil!), až k nepříjemnému podráždění z několika vysloveně drzých dotazů, které se Snape snažil povětšinou taky odrazit, ale podle míry tuposti reportéra ne vždy úspěšně. A pokud nebyli tupí, hráli nechápavost dokonale.

Občas – a to Snape podezřívavě zbystřil – se neptali novináři, ale autoři knih, kteří připravovali k Harryho překvapení a rozladění nějaké jeho monografie, biografie nebo encyklopedie o něm. Odkud se tohle vzalo…?

Asi nejvíc ho překvapila otázka: „Pane Pottere: Jste šťastný?“

Šťastný? Neměl doposud důvod si pro sebe to slovo vůbec definovat, natož odhadnout, zda v té škatulce je.

Na druhou stranu… byl nešťastný?

Byl hodně nešťastný ze situace, do které se nevědomky dostal. V životě by ho nenapadlo, že o něj bude Británie bojovat, že si ho bude chtít udržet, když si Snapea vezme a stane se králem Norvežska. A upřímně – ne že by na promýšlení měl dost času a informací… ale tohle jako „cítit se nešťastně“ definovat mohl. A pak tu byla ta věc s ministerstvem, a že si z něj Brumbál a Snape udělali rukojmí, aby přitlačili ke zdi ministra. To ho doopravdy mrzelo, a víc než to – byla v tom bezmoc; cítil, že mu teď jeho život patří míň než kdykoli předtím a že s ním už ani nemůže nakládat podle vlastního uvážení. To samé platilo na jeho a Snapeův vztah. Je opravdu nešťastné, když si člověk vezme někoho, s kým si od samého začátku nerozumí, a když je to navíc jeho profesor… bral ho jako dítě, jako svého studenta, a podle své povahy se k němu taky choval… ano, panovačně. Rozkazoval, zakazoval, přikazoval, rozhodoval o něm a bez něj a absolutně ho nenapadlo, že by s Harrym o těch věcech měl nejprve promluvit, jak ho Harry žádal. Štvalo ho to. Byl skálopevně přesvědčený, že pokud to tak půjde dál, tak jednoho dne zjistí, že je nešťastný. Protože i kdyby sebevíc uznal, že jsou věci, které udělat musí, ačkoli nechce, s tím, že je vynechaný, se smířit nedokáže.

Ale proč vlastně chodit tak daleko? Že se ožení v šestnácti, s mužem, a že ten muž bude Snape – to bylo na tom všem to nejpodivnější. Neměl pocit, že by mohl být kdokoli, kdo se ožení v šestnácti, ze svatby – a života ve svazku – šťastný. Prostě to tady bylo.

A aby toho nebylo málo, byl tady Voldemort, který Harrymu zavraždil rodiče a který se už léta snažil odstranit Harryho blízké a Harryho samotného, přičemž se zdálo, že tady doma, v Bradavicích, mají zrádce a atentátníky, kteří na Harryho a na Snapea útočí, seč jim síly stačí… a někteří Snapeovi lidé, pro které tolik obětoval, mu nevěří – jak mohl být šťastný?

Na druhou stranu byl živý, měl co jíst, pít, měl kde spát, měl Siriuse a Remuse a své dva nejlepší přátele, kteří by ho ani za nic neopustili, a měl i další přátele, neobyčejné lidi, statečné a věrné, měl tady… měl tady domov. A možná zachránil jednu zemi, jejíž obyvatele teprve začal poznávat, a některé z nich si i velmi oblíbil. To nebylo zrovna málo. Ale taky mu to nedávalo odpověď na novinářčinu otázku. Nechtěl lhát; vlastně chtěl na tuhle otázku odpovědět co nejupřímněji, zvlášť když věděl, že se lži nevyplácí. Jak ale odpovědět popravdě, a přitom všechny uspokojit?

Novináři čekali, někteří si patrně zapisovali poznámky o jeho dlouhém odmlčení. Cítil vedle sebe Snapea; dýchal na Harryho vkus trochu moc pravidelně, stál trochu moc rovně. Musí ho vzít v úvahu, řekl si v tu chvíli. Musí vzít v úvahu, jak by vypadala odpověď znějící jakkoli jinak než ano. Pro něj, pro Snapea, pro Nory – ostatně, k tomu se svým sňatkem mimo jiné zavázal, ne? – Udržovat zdání.

Zvedl pohled ze svých složených dlaní, natočil hlavu a vyhledal očima Snapeův pohled: „Ano,“ vydechl měkce, „myslím, že ano,“ jeho ústa vykroužila co nejupřímnější úsměv.

Asi to zabralo; některé reportérky zasněně vzdychly. Fotoaparáty spustily naplno. To by byl pěkný konec rozhovorů, ne? Hodina přece už musela uplynout…

Zdaleka ještě neskončili, uvědomil si Harry zoufale, když do té chvíle mlčící Rita Holoubková postoupila kupředu. Kapička potu stekla Harrymu po zádech. Holoubková si odkašlala, usmála se skoro milým úsměvem profesionála a s pečlivou výslovností pravila: „Kolik partnerů jste vystřídal, pane Snape?“

Snape se po ní ohlédl a stoicky klidně odvětil: „Znáte etický kodex seriózního novináře?“

„Tak něco jiného,“ protáhla Holoubková otráveně, upjatě si narovnala brýle a obrátila svou plnou pozornost na Harryho: „Má váš manžel raději pozici nahoře, nebo dole, pane Pottere?“

Harrymu málem vypadla čelist, jakmile odtušil, a poté se ano, ujistil, že ví, na co se ptá; Snape se hladce vmísil obzvlášť uctivě položenou otázkou: „Máte ráda svou práci?“

Holoubková naštvaně vydechla nosem, bleskobrk jí něco napsal do poznámek a její pozornost se zase rozlila rovnoměrně k nim oběma, přesto další otázka, kterou položila, směřovala zase na Harryho: „Pane Pottere, povězte našim čtenářům, co vás na vašem manželovi uchvátilo nejvíc?“

Harryho myšlenky se rozprchly do všech koutů – tak tohle se Snapem nějak opomněli nacvičit. Cítil, že se zamyslel, a Snapeovi s Holoubkovou to připadalo dlouho; jedna mu visela na rtech, druhý se jeho směrem pootočil…

„No…“ vymáčkl ze sebe, „kdybych si měl vybrat jednu věc,“ získával dál čas, aby mohl něco kloudného vymyslet, „asi by to byl…a …ehm, byla by to jeho inteligence,“ řekl a proklel ten nenápadný otazník, který se v jeho řeči na konci věty stočil směrem ke Snapeovi.

„Vskutku?“ zeptala se Holoubková notně nedůvěřivě. „Jak nezvyklé na mladíka vašeho věku, všímat si takovýchto… předností,“ poznamenala a Harry si pomyslel, že to byl jaksi jedovatý komentář. „A co nějaká fyzická přednost…?“ pošťouchla ho novinářka tím směrem, kterým chtěla ona, a Harry měl pocit, že to byla zlomyslnost.

„To by stačilo,“ řekl Snape, který se podle všeho už nevydržel nevmísit. Rozpletl ruce a narovnal se: „Hodina uběhla.“

Holoubková si změřila Snapea pohrdavým pohledem, zatímco Snape se na ni díval s chladnou lhostejností.

„No,“ mlaskla a natočené plavé kudrliny jí poskakovaly nahoru dolů, „nebudeme vždycky pod ochranou Brumbála, že?“ a její „že“ vystoupalo do nepříjemných, hysterii připomínajících výšek.

Snape, místo aby se naštval a vynesl novinářku v zubech, jak od něj Harry zpola čekal, se uvolnil, usmál, snad jako by se dokonce na ten den těšil, a ukápl královsky jedovaté: „To máte pravdu. Nebudeme.“

A Holoubková skousla, polkla, zaklapla diář, schovala bleskobrk a s upjatým „no“ prohlásila: „Pro dnešek jsme skončily,“ vypochodovala z místnosti spolu se svou fotografkou jako první a předvedla nemístnou demonstraci důstojnosti, která vyznívala spíš směšně v porovnání se Snapeovým stoicismem.

Vyprovodili novináře ven, aby se náhodou nezatoulali, a když se za nimi zavřely dveře, věděl Harry bezpečně jedno – nenávidí křížový výslech.

„Snape,“ zeptal se Harry, když se šourali ztichlou chodbou ke sklepení, zabraný každý do vlastních myšlenek, „co bylo to s Mandragorou?“

Snape se ošil a podezřele rychle opáčil: „Nic.“

 

Poslední otázka Holoubkové ležela Harrymu v hlavě a převalovala se tam kolem dokola jako zkažený kus masa v žaludku po celý zbytek dne i před spaním. Intenzivně přemýšlel, co jí měl odpovědět a co by jí řekl, kdyby to Snape nezarazil.

Měl by s něčím přijít, co až se ho zeptají znova?

Takže… co se mu na Snapeovi líbilo, mohl-li něco takového najít? Když zavřel oči a vybavil si Snapeovu podobu, nacházel spíš věci, které mohl s klidem vyloučit – vlasy, obličej, pleť, zuby, příliš vytáhlé, hubené tělo, nos… tlumeně povzdechl do peřin a zavrtěl hlavou; tohle byl zlý sen. Přemýšlení nad vším, co mu bylo na Snapeovi nepříjemné, mu udělalo zle, a tak ty myšlenky raději opustil, kde byly, a šel spát.

 

Začalo to řečí k Potterovi, která byla svrchovaně povýšená, domýšlivá svým obsahem, tónem i předpokladem, že zvládne novináře ukočírovat, když spustí proud svých otázek, že sebe – a především Pottera – dokáže ubránit před naléhavostí, s níž si svět žádal informace o Harrym Potterovi a jeho verzi příběhu. Seznal, že to zdaleka není tak jednoduché a že dav novinářů je podoben hladovým kobylkám. Nakonec se strhnout pozornost na sebe ani moc nesnažil.

A přitom dotazy novinářů nebyly to nejznepokojivější, jak se zprvu obával.

„Bylo to – absolutně a naprosto – hrozné,“ Severus udělal pokaždé po třech krocích otočku a dupal tam a zpátky, aby rozehnal svůj vztek a nepohodlí a špatné pocity, které mu rozhovor přinesl.

„Vyhlásil jsi někomu válku?“ začal Albus s povzdechem vyřazovat.

„Ne.“

„Uškrtil jsi někoho z nich na šňůře od fotoaparátu?“

„Ne.“

„Rozbil jsi ty nebo Harry někomu nos?“

„Brumbále…“ zavrčel Snape.

„To bude znamenat ne – takže jste ty nebo Harry řekli nebo udělali něco, co bude zítra vyžadovat nové tiskové prohlášení nebo brífink…?“

„Ne,“ Severus sebou naštvaně hodil do křesla, mezi obočími hromy a blesky.

„Potom už mě napadá jenom to, že ti pokládali otázky, které ti byly nepříjemné, a tudíž si je teď dokola zbytečně přehráváš a řešíš, co jsi mohl říci lépe. Drahý chlapče, to já dobře znám!“

„Zeptali se ho, jestli je šťastný!“ vybuchl Severus, a raději než aby čelil Brumbálovi, natáhl se po té nechutné hmotě cukru, které Brumbál říkal citronový čaj.

„Řekl, že není?“

Brumbál, jak se Severusovi zdálo, se snažil o neutrální tón, který nakonec uvázl mezi zvědavým a opatrným. Hrozná, hrozná pozice pro uváznutí neutrálního tónu! Být klidný i opatrný i vážný zaráz, to otevíralo možnost, že existují problémy, které v tom Severus ještě nenašel. Znervózňovalo ho, že tu může být větší katastrofa nebo důležitější problém, než fakt, že Harryho Pottera nutili zcela otevřeně zalhat, že na to někdo může přijít, že toho kluka, hocha, studenta donutili odpovídat na otázku, jestli zrovna s ním, Smrtijedem, vrahem, Severusem Snapem, může být někdo šťastný, že tady mohla zcela jednoznačně zaznít odpověď ne, legální a legitimní, která by ho na místě zdiskreditovala a ostrakizovala před celým světem (na jedné hloupé konferenci) a – A Brumbál se zdaleka nezdál být znepokojený tímhle, zdaleka ho nezajímalo, co by to udělalo s Norvežskem, tak jako to zajímalo Severuse, ale co ho na Potterově odpovědi tedy tak zajímalo, když ne tohle?

Zpozornělý Brumbál byla veskrze znervózňující věc.

„Řekl, že je,“ odpověděl Severus.

„Tak to od něj bylo taktické, že?“ řekl Brumbál a upil čaje. Šálek však odložil tak rychle, že pokud jím zakryl nějaký nepatřičný tik tváře, Severus se musel za svou ve vzduchu visící, nápadnou ruku stydět. Honem ji odtáhl od obličeje a šálek položil na stůl.

Brumbál vypadal, jako by mu na otázku o počasí odpověděl, že venku prší. Zdánlivě to s ním nehnulo. Čekal, co k tomu má Severus dál. Věděl, že k tomu má Severus něco dál.

„Váhal,“ zdůraznil Severus, že Potterova konečná odpověď ještě neznamená výhru.

„Myslí si, že lhal?“ zeptal se Brumbál a Severusovi se zdálo, že ze čtvrtky zdvořile, ze čtvrtky z taktických důvodů, z nějaké částečky ze sympatií k Severusově údělu a ze zbytku z důvodů, které mu unikaly, ale které se za ne dobře skrytou prkenností zdály jako podstatný zbytek ledovce, těžiště, skutečná váha problému, který v té otázce a Potterově odpovědi Brumbál spatřoval.

„Ne,“ řekl Snape a bylo v tom o trochu více sebeovládání, „zdá se, že jeho váhání vzali jako snahu o upřímnost a zformulování důkladné odpovědi. Ale mohlmohli –“

„Ale nestalo se to, že?“

„Potter si pustil pusu na špacír před svými spolužáky, věděl jsi to?“ zeptal se.

„Dalo se čekat, že se ho budou ptát,“ odvětil Brumbál klidně. Proč byl klidný, když Severus nebyl?! Co zase věděl, co on ne?

„Kdo ví, co jim navykládal,“ rýpal do toho Severus dál, spíš aby viděl Brumbálovu reakci, „to abych ještě urovnával…“

„Možná bys s tím teď neměl takový problém,“ pravil Brumbál a opět se napil, „kdyby sis s Harrym promluvil dřív…?“

Severusův obličej se kysele protáhl. Měl chuť od toho utéct. Měl chuť – ale nemohl: „Brumbále,“ pokračoval tísnivě, „Brumbále, věděl jste, že Potter je – tedy že není…?“ rozpačitě zmlkl. Zamračil se. Nerad se cítil jako druhák.

Jak mu sdělit, že Potter přiznal, že není homosexuál? Nebo hůř, že ani neví, co je? Brumbál musel vědět… – musel! Musel, než je spolu oženil…

Proč nic neřekl? (Kromě toho, že už tak nesouhlasil, a že by jeho odpor ještě zesílil, kdyby věděl…) Ale jak se o tom s ním začít bavit?

„Věděl jste, že co se Potterovy orientace týká,“ nakousl konečně; Brumbál se předklonil, posunul šálek s cukrovou hmotou a uklidňujícím tónem řekl: „Teď na to nemysli, chlapče. Jdi si odpočinout, zdá se, že to dnes doopravdy potřebuješ.“

Severus se přerývaně nadechl – to říká ten pravý; někdy by chtěl vidět spát jeho. Jak hořké, nechat se posílat do postele zrovna jím! A chtěl by vidět, jak se mu daří usínat, kdyby mu do postele šoupl Pottera on! Prkenně se postavil a šel. Co taky jiného? Stejně by se odpovědi od Brumbála nedočkal.

 

Jeho pokoje byly tiché a tmavé, když se do nich dostal. I po otevření ložnice mu bylo odpovědí pouze Potterovo slabé chrápání. Přešel ji a v rychlosti se umyl v koupelně, než si to zamířil k ložnici. Úplně zapomněl zeptat se Brumbála, jak to dopadlo s Dracem. Dnes ho celý den nikde neviděl a ostatně – slečnu Weasleyovou také ne. U postele rozžehl jednu svíci, vzpomněl si totiž, že než ho nutkání konečně si s Brumbálem promluvit přemohlo, snažil se neúspěšně najít v učebně knížku o bylinkářství, aby si ověřil, že se všemi těmi problémy nezaspal sběr jedné rostliny. Otevřel šuplík nočního stolku a s úlevou seznal, že tam je. Vytáhl ji, šuplík zavřel a jeho pohled zrádně sklouzl na rozvaleného Pottera.

Jeho šestnáctileté tělo rozpalovalo přikrývky, které ze sebe Potter stačil způli odkopnout někdy během nočního převalování. Jeho pyžamové kalhoty objímaly pevně boky, zatímco hadr, který Potter vytáhl Salazar tuší odkud, hadr, do něhož by se vlezl kromě Pottera on a ještě čínský ostrohřbetý drak, hadr, jehož tvary Severus matně rozeznával jako ušmudlané tričko, se mu vyhrnul a odhaloval kromě břicha s jemně vyrýsovanými břišními svaly jeden prsní sval s bradavkou, na níž Severusovy oči ulpěly… než je křečovitě zavřel, pro jistotu přes ně přimáčkl prsty, až mu za víčky vybuchly barevné hvězdy, potřásl hlavou. Pak rychle sfoukl svíčku, vlezl do postele, zády k Potterovi, co nejdál od něj, a stvořil si v hlavě harmonogram na zítra: setřít studenty, posnídat, setřít studenty, poobědvat, zeptat se Albuse na Draca, najít květenství hliníku ostrobřidličnatého, setřít studenty, spálit Potterův starý šatník na popel, setřít ještě několik dalších studentů a když už bude v tom, rozdat spoustu školních trestů, strhnout ještě víc bodů (ideálně Nebelvíru) a připravit Potterovi rozvrh. Otevřel oči, podíval se do tmy… a pak sáhl za sebe, opatrně našel roh peřiny a hodil ho poslepu vzteklým gestem přes Pottera. Potter něco vydechl a zamlel sebou a Severus nenašel odvahu se ohlédnout.

Ještě by se měl Albuse zeptat, jak je na tom s opravou toho jeho – víčka se mu posouvala přes oči dolů – toho Potterova úkolu… nebo to byl test, který mu nechal k opravení…? Každopádně se na něj musí…

A Severus usnul.

 

[1] Díky, Ade, ještě jednou! :)

28.10.2014 22:55:39
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one