Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


„Jsem zde vězněm?“ byla první smělá otázka, která toho dne padla.

Harry vzhlédl – tak rád by řekl ano: „Ne,“ a další opatrné, „smíte odejít.“

Zůstal.

Nejisté přešlápnutí: „Mám se svléknout?“ věcně.

„Mám vás dát popravit?“ zeptal se znechuceně nedůtklivým hlasem král.

Nejisté: „Pokud to krále potěší a lidu pomůže,“ a úklona.

„Odkud vás znám?“ rozhodl se Harry ignorovat nabídku. „A proč si vás nepamatuji?“

Roztřesené nadechnutí, nejistě pootevřená ústa, myšlenky zhurta kalkulovaly.

„Raději mlčte, než abyste říkal lži. Nebo polopravdy,“ dodal rychle král. Rytíř mlčel. Král zvědavě vzhlédl: „Co jste si stačil vymyslet?“

„Že můj král má na starosti důležitější věci než pamatovat si podřadného vojáka, králi,“ odvětil popravdě Snape.

Dlouhý pohled: „Jednou budu chtít znát pravdu.“ Na to starší muž neodpověděl nic. „Proč si myslí, že někoho potřebuji?“

„Protože potřebujete?“ přišla okamžitá odpověď a dodatečné „králi“ řečené nezmírnilo, i když možná mělo.

„Občas mě napadne, když se podívám do historie, kolik z těch všech králů si svou moc dobývalo bojem, nenávistí, krví a lačností, násilím. A kolik takovou hloupost nepotřebovalo. A kolik z nich se muselo v takové době jen rozhodovat, protože víc udělat nemohli. Pak si vždy vzpomenu na svůj boj a své oběti a ptám se: proč, Bože? On mlčí. A já se viním. Protože ta vina je má, protože to, co se dělo, nikdo jiný zastavit nemohl.

Pak si vzpomenu, že to není jen o mně. Cítím se ještě hůř. Najednou se rozední a já zase čelím té nevyhnutelnosti víc nespatřit své drahé…“

Starší muž si odkašlal: „Jak to souvisí s…?“

„Nijak. Nebo úplně. Odmítám někoho dál ohrožovat,“ odvětil král.

Kap, kap, kap – šlépěje ironie: „Proto se raději stáhnete a vydáte nás na nemilost zdivočelé smečce vlků? Jak pozorné od vás, králi.“

Smutný, chápavý pohled: „Vy mi nikdy neodpustíte distancovanost, jako si já nikdy neodpustím zaangažovanost,“ pravil král.

Snape se ušklíbl: „Vaše výmluva je hloupá.“

„Láska až k prameni. Láska až k násilí. Láska až ke kosti. Nedovedu… Je mi to líto, můj rytíři, já se snažil. Ale mé pohnutky nebyly z lásky k mé zemi, byly z lásky k lidem na té zemi. Ti jsou pryč. Nemám se oč opřít. Proto mé království vypadá takto,“ prohlásil zachmuřeně král.

„Zjednodušeně,“ odvětil Snape, rty přísné, nesouhlasný pohled věčně k zemi, „vás zbytek vašeho lidu nedojímá.“ Král mlčel, posunul korunu blíž k temeni. „Tak proč ji vlastně nosíte?“ zeptal se Snape a než by kdokoli stačil jen vydechnout, protáhl se ven. Utíkal. Utíkal!

Král došel na práh svého paláce: „Nechoďte,“ neslyšel by ho ani pes. Smutný, smutný hlas odnášel vítr a Severus Snape byl za tak, tak krátkou dobu tolik vzdálený. A přece se zastavil, udělal nejisté dva kroky vpřed, směrem k bráně; otočil se prostě, jako když nůž projede máslem, a vrátil se.

„K čemu vlastně?“ zeptal se rozervaně, šeptal to větru a stromu, snad bouřce, která se nad královstvím připravovala k tanci, ale především do králova ucha.

Král vzhlédl, rytíř se zarytě díval dolů: „Třebaže to teď nevyzní, rytíři…“ král se odtáhl, „i já znám své povinnosti.“ Otočil se. „Chápu, proč tady jste.“ Mířil ke schodům: „Chci vám dát příležitost přesvědčit mě. Což je ostatně to, o co se tak vehementně snažíte, že?“ Otočit, pozvednout obočí: „Budeme si povídat.“

 

„Takže?“ podíval se na Severuse vyčkávavě král. Severus poslušně čekal na pokračování. „Jaký král si myslíte, že jsem?“

„Laskavý, můj králi,“ odvětil rytíř obratem.

Král se hořce usmál: „Tak nazývali největší tyrany,“ a umlkl.

Severus přemýšlel: „Pak laskavosti dáváte nový rozměr, králi.“

Téměř pobavení: „Nežádám vás o vaši bystrost, rytíři, ani obratnost. Žádám vás o váš názor,“ řekl Harry pevně. „A vzhlédněte už. Musí vás bolet za krkem,“ a král se otočil k oknu.

„Můj názor, můj králi, je ten, že je vám Draco Malfoy zcela oddán a dělal-li něco proti vaší vůli…“

Zamračení zvlnilo rysy: „Mlč,“ utnul ho Harry rázně.

Jeden opatrný nádech: „Můj král mi dává rozporuplné povely.“

Harry se chvíli rozmýšlel: „Vím, že je mi věrný. Učím ho věrnosti k vám a k vlastním zásadám, rytíři,“ řekl nakonec.

„Rozzlobil vás,“ řekl nakonec Severus, „ale on si váš hněv nezaslouží. Velmi mu na vás záleží.“

„A přece mě zradil,“ odpověděl na to Harry, „pro lid, pro své chamtivé rodiče. Co o něm říct? Je dobrý vlastenec.“

„A dobrý přítel a člověk na to, v jakých poměrech vyrůstal,“ Severusovo zamračení si našlo cestu do hlasu.

„Já mám pocit, že to má cosi nepatrně společného s vaší výchovou, rytíři,“ řekl mu na to král. Severus se zůstal zaraženě dívat. „Jak snadno zapomínáte, že jsem král,“ odpověděl proto Harry.

„Nenapadlo by mě, že budete plýtvat energií zjistit si něco takového…“

„…když nevycházím ani z paláce…“ doplnil jej Harry posměšně.

Severus Snape mlčel, tentokrát zahanbeně: „Věří, že vy a jeho vlast jste jedno,“ řekl proto.

„A vy věříte v…?“

„Lidskou omylnost,“ prohlásil Severus.

„A prosto tady jste,“ zeptal se král. Severus opět mlčel. Král přikývl: „Jste ochoten orodovat tady za odpuštění pro něj i za svůj lid?“

Váš lid, vaše veličenstvo,“ opravil ho Severus. Pak, jako by se chtěl omluvit, dodal: „Jste šlechetný a laskavý a moudrý a dobrotivý král, protože jste, ne protože mě naučili říkat to králům, vaše veličenstvo, a kdyby to byl někdo jiný, dost pochybuji, že bych si vyhrožovat nechal.“ To bylo jasné uznání. Které Harryho nade vše překvapilo, nepřipraveného, údiv ukradl dech. Harry se pootočil. „Nepotřebuji nic slyšet, můj králi,“ přerušil ho Severus dřív, než mohl cokoli říct, „prostě s mým vyznáním náležitě nakládejte, můj králi.“

 

Ticho přerušilo rozjímavé: „Protože jsem vás zaujal.“

„Prosím?“ zeptal se král vyvedený z míry.

„Protože vás po dlouhé době něco zaujalo, králi – já…“ upřímnost v hlase; král stejně pátral po náznaku lži…

„Zábavné,“ pronesl král neúsměvně.

„Co je zábavné?“ zeptal se Severus viditelně jen proto, že se od něj ta otázka očekávala.

„Vše se dělá pro lid. Vždy se dělalo. Jen málo záleželo, co na to já. A já to chápal. Ale tu ironii, kdy se králi předhodí hračka pro potěšení… kvůli lidu… tu nepochopím,“ zvedl se od stolu; chladný k věcem kolem. Cítil to. Mrazilo to. Stávalo se to čím dál tím častěji.

Severus to nemohl tak nechat: „Špatně si to vykládáte, můj králi…“ také vstal od stolu.

„Váš král se mýlí, rytíři, to chcete říct?“ Harry se obrátil na podpatku a málem do něj vrazil. Ten muž byl při chůzi neobyčejně tichý. A rychlý.

„Proto jste si vybral mě, není-liž to koneckonců pravda?“ protáhl Severus.

Harry se třikrát nadechl; což zjevně nestačilo: „Mám pro vás dobrou zprávu,“ řekl a do hlasu protlačil tolik nadšení, že až cítil Severusovo nutkání vzhlédnout. A když nevzhlédl, prostě se k němu naklonil: „Dobro a zlo vždy budou ve stejném poměru; válčí mezi sebou od počátku věků a nikdy nepřevládla jedna nebo druhá strana na příliš dlouho; můj osobní tip je, že sem obě strany zavčasu dosazují favority – něco jako bůh a ďábel hrají šachy. Takže na tak skromném pěšákovi, jako jsem já, nikomu nesejde. A vy jste se svou snahou pro smích,“ zasyčel zlověstně, výsměšně, zoufale, ztraceně.

Severus přikývl a zatarasil královi únik: „Jste král, ne pěšák, a jste jedinou nadějí pro ty, které nikdo nevidí, což si zatvrzele odmítáte připustit. Proč si myslíte, že se snažím? Zrovna já?“

„Copak vy se snažíte?“ vysmál se mu Harry do obličeje. „Odstupte,“ přikázal.

„Co když to neudělám?“ prohodil Severus, dopálený, odhodlaný, bojovný.

„Ustupte od těch dveří,“ drolil král mezi zuby.

„Proč?“ vysmál se Severus jemu. „Pošlete na mě svá vojska?“

Opět přestřelil. Nepěkně zbledl a o pět kroků odklopýtal ode dveří. K jeho smůle se král ani nepohnul: „Vaše veličenstvo, já se…“

„Ticho,“ Harry mávl rukou, sebral sílu a odešel z místnosti.

14.01.2014 10:19:27
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one