Meč a koruna
Tyto stránky mohou lokálně obsahovat povídky 18+ (nevhodné pro děti), homosexuální tématiku, Harryho Pottera (a Severuse Snapea!) v souvislosti s homosexuální tématikou. Postavy Harryho Pottera nejsou mým vlastnictvím a já si na ně nečiním finanční, autorský, duševní ani jiný nárok.

To, že se vám to nelíbí, neznamená, že nemám pravdu. To, že se mi to nelíbí, neznamená, že nemáte pravdu vy. Dokud si nezačneme věci definovat, nedám vám, pro co jste si sem přišli, a vy nedostanete, pro co sem chodíte.
Vítejte na mých stránkách plných textu.
e-mail: trelawney@centrum.cz
Facebook


Obrovské díky Mari, která si dala tu práci a vyhradila čas, aby vám kapitolu opravila. (Jsi moje záchrana!)

Všem přeji veselé Vánoce a šťastný nový rok 2015.

<<<>>> 

Bylo to víc jak týden. Byl Malfoy, neměl z ničeho strach, ale – bylo to víc než týden! Zatracení předci, zatracení domácí skřítci a zatracený Brumbál. Měl toho tak akorát dost. Bylo rozhodnuto.

Nechal Ginevru předejít ho a udat směr, kudy půjdou.

Odkašlal si, než začal k nejmladší Weasleyové promlouvat: „Mé dědictví čítá starobylé kletby, několik cenných kouzelnických předmětů, knihovnu velikosti Velké síně plnou knih Munguse Trismegistose, tři svatební prsteny – jeden z nich se skřetím rubínem, a taky jednu masožravou rostlinu, za jejíž prodej by se dal pořídit slušný byt v Prasinkách s kuchařkou a komornou zaplacenou do konce života. Pochybuji ale, že se ke svým věcem dostanu dřív, než otec zemře.“

„Nech si své věci,“ vyprskla Ginny rozčileně a přidala do kroku. Směřovali k jezeru. „Kdo řekl, že ti stojím o majetek?“ zeptala se podrážděně a rozpřáhla ruce, pak je zase volně spustila.

„Uvažuj,“ pobídl ji Draco, „až tohle skončí, budeš mít dost prostředků vytáhnout svou rodinu z té břečky, v níž se teď plácá…“

„A kdo jsi ty,“ zaječela a ostře se k němu otočila, „že urážíš mou rodinu?!“

„Pardon,“ omluvil se zaskočeně, „kdybych tušil, že je vaše společenské postavení nějaké tajemství, mlčel bych,“ vehemence té malé potvory ho trochu překvapila; sotva se stačil zastavit, aby do ní nevrazil.

„Společenské postavení,“ zasyčela pohrdavě a zakroutila hlavou. „Zjevně nevíš nic o nějakých jiných hodnotách, co?“

Draco se narovnal a oprášil si rukáv; věděl, kam tohle vede. A vůbec se mu to nelíbilo: „Nedívám se na dobrovolné plácání se v chudobě jako na ctnost. Kdybyste chtěli, mohli byste skutečně pomoct, nejen pohrdat úspěšnými a vytahovat se na ně, i když bohatí jsou jediní, kdo doopravdy něco zmůže. Snažili byste se toho dosáhnout, kdybyste nebyli hloupí,“ v žádném případě nedovolí, aby se na něj vytahovala a pohrdala jím jen proto, že on je z dobré rodiny a ona ne, pihovatá nána.

Ostře si ho přeměřila a přezíravě přimhouřila oči – jako by jí nestál za námahu bránit se. Prohlásila: „Chceš ode mě laskavost,“ otočila se k němu zády a vydala se dál. „Já tě pouze upozornila, že si ji jedovatostí a nadutostí nezískáš, tím spíš ne urážením mých rodičů.“

„Podívej,“ zkusil to diplomaticky, „nechtěl jsem ti brát iluze, ale…“

Předešla ho. Rozhorleně se zeptala: „Copak ti nedochází, že jsou takoví, aby nikomu neublížili? Ne jako ti tvoji –“ kousla se do jazyka.

Začalo to slibně. Nevěděl, jak Severus může vystát Pottera, ale jemu se docela líbilo to napětí, příslib, že se vezmou, a proto se teď nesmí urazit – moc –, nebo ponížit. Vyžadovalo to hodně sebeovládání. A na to nebyli Nebelvíři stavění.

„A co mám podle tebe dělat?“ zeptal se jí pohrdavě. „Pěkně tě poprosit? Snažím se ti nabídnout důvod vzít si mě!“

Weasleyová se zamyslela; pak se zamračila, přičemž se její obličej odpudivě zkrabatil: „Tohle že jsou důvody?“ vyštěkla. „Ne, Malfoyi, prosby si můžeš nechat nakonec. Čím bys měl začít, je to, že mě odprosíš, omluvíš se za své chování k mé rodině, za ty absurdní nehoráznosti, které o ní lidé jako ty roznáší! Jinak se vážně nemáme o čem bavit. Nebudu žít s někým, kdo…“

Rozohňovala se a rudla; nebyl to pěkný pohled, začaly ho z ní bolet uši, ne-li hlava, a její hašteřivost v něm vyvolávala veskrze odpor, hnus a nelibost, nechuť tuhle frašku dál protahovat.

„Ty sis asi spletla místo, Weasleyová – tohle mezi námi je dohoda. Budeš z ní mít něco ty, budu z ní mít něco já. Oba budeme uspokojeni – v něčem, a oba budeme muset ustoupit – v něčem. Což ovšem neznamená, že se něco mění. Neotevřeš mi oči a nepřeučíš mě na mudlomila a zastánce krvezrádců, ani ze mě neuděláš světce, jak si zjevně maluješ, a já tě na svou stranu ani přetahovat nechci – co bych s tebou dělal? Co jsme si, to jsme si. Jde jen o to…“

„Víš ty co, Malfoyi?“ přerušila ho ta mrňavá potvora, oči měla zase přimhouřené. Zeptala se ho docela klidně. Založila si ruce na hrudníku a do očí mu řekla: „Umři si,“ otočila se a někam se vydala, ale to Draco moc nevnímal. Docela ho dostalo, že někdo, kdo je považován za vzor ctnosti, mu do obličeje něco takového může tak klidně říct, a ještě víc ho dostala představa, že její doporučení se nejen může stát, ale že se velice pravděpodobně vyplní, pokud si ho nevezme.

„Počkej,“ řekl slabě; odkašlal si, zavolal silněji, „počkej, slyšíš?!“ a rozběhl se za ní. „Neblázni, slyšíš?“ skoro ji měl; skoro chytil její ruku a otočil ji, ale vždy mu zpod prstů na poslední chvíli proklouzla. „Stůj, tohle není legrace!“ alespoň poručil.

„Ne?“ vypískla. „Ale já se docela bavím,“ vztekle máchla rukou, díky čemuž se Dracovi podařilo ji chytit. Bylo to jako vytrhnout dospělou mandragoru z květináče – kdyby to věděl, odpustil by si honit se za ní. „To doufám, že není!“ zaječela na něj. „Pro tebe by obzvlášť být neměla, už totiž nejde jen o život druhých, o náš život, ale taky o ten tvůj, že jo? A to se z toho rázem stává náramně vážná věc. Víš co, Malfoyi? Jdi ke všem čertům!“ zase se mu vytrhla a odcházela pryč.

Nechávala Draca úplně klidně umřít a bylo jí to jedno!

Ta mrcha!

Anebo – počkat, odkdy Nebelvíři něco dělají s tím, že znají důsledky? Třeba jí to jenom nedochází. Třeba… třeba…

Co když jí je to ale jenom jedno?

„Omlouvám se,“ řekl tiše. Jeho slova by přehlušil letní vánek, což potom tento zvedající se vítr. Přesto krok Weasleyové zaváhal a záda ztuhla.

Ještě chvíli šla. Pak už nešla. Otočila se k němu čelem, oči zúžené. Rty bledé a sevřené. Krátké vlasy zvedl vítr a pleskl jí je do pihovaté tváře, zakryl jedno oko, vlasy z obličeje zase unesl.

Možná nebude úplně slabá čarodějka, napadlo nesmyslně Draca.

Možná mu chtěla pomoct, naklonila totiž hlavu na stranu, ve tváři očekávání, přes to vše ale Draca nevyzvala, aby zopakoval, co řekl, co dost dobře nemohla slyšet, čím se dost dobře mohla nad něj vyvyšovat.

Nechtěla to slyšet znova.

Draco se rozhlédl. Nikdo široko daleko nebyl. Studentům v hradu zakrýval pohled na něj hlouček stromů. Nikdo široko daleko nebyl.

Měl se omluvit. Měl jí slíbit něco, čím by si její souhlas zajistil. To ho učili. Měl ale taky pocit, že ať by jí cokoli nabídl, ať by řekl cokoli, bylo by to špatně.

Padl na kolena.

Mysli na to, nabádal se Draco štítivě a se sevřenými pěstmi pozoroval nechutně se svíjející žížalu sotva palec od jeho kolena, že neklečíš před Weasleyovou, klečíš před svým životem a prosíš ho, aby tě neopouštěl.

Beztak, ač se snažil o sebeúčinnější trik, jak si omluvit, co dělá, nepodařilo se mu z hlavy vymazat nepříjemně hlodající pochyby a obraz Weasleyovic fakana, jak se svýma oplzle chamtivýma očima kochá jeho ponížením. Skousl to jen proto, že musel.

Byl to jeho život, život, který by Voldemort bez milosti obětoval. Kdyby se teď neponižoval před krvezrádkyní a Brumbálomilkou, čekal by ho osud podobně hrozný a nezvratný, jako po boku vlkodlaka, i když to tak teď jen stěží dokázal vnímat.

Protože ho nic na zemi nedokáže ochránit před příkazem Voldemorta, který si usmyslel, že jej ožení za vlkodlaka. Aby ho jím nechal rozsápat. Nic, kromě Brumbála. Nic, kromě legální překážky. Nic, kromě – jak s Brumbálem probrali a jak Draco musel neochotně souhlasit – již existujícího manželství. Nelíbilo se mu to. Ale neexistoval bezpečnější plán. Nebo alespoň neexistovalo bezpečnější řešení, kterým by ho byl Brumbál ochoten ochránit. A postrádat ochranu Brumbála v útěku před Temným pánem se rovnalo smrti. Což nemohl dopustit, teď už ne.

Protože Draco měl svůj život docela rád.

„Vezmeš si mě?“ vypadlo z něj místo omluvy.

Zprostřed pihovatých tváří se na něj dívaly mlčky vytřeštěné oči, které křičely, co Draco skrýval – jak neuvěřitelné, jak nesnesitelné je, co se děje, a že se doopravdy vezmou.

 

Zásadní problém s tvořením plánů je ten, že nikdy nevyjdou, sebelepší byly. Poslední plán, který Severus dokázal naplnit, byl ten, který stvořil v jednadvaceti, kdy ještě nepracoval jako učitel lektvarů.

Měl tušit, že mu to nevyjde ani teď, jako mu jeho plnění nevycházelo už šestnáct let.

Pro jistotu napsal Potterovi na stůl vzkaz a skřítkům na chodbě nakázal, aby jeho manžela z jeho pokojů nenechali odejít. V pět ráno stál plně probuzený v ředitelně a vítal se s Davidem a Elvírou, kteří právě dorazili z dlouhé cesty do Bradavic.

Během několika minut seděli už spolu s ředitelem u stolu zabráni do debaty o Potterových časových a lidských možnostech studia jeho nové země.

„Podívejte,“ řekla Elvíra, která diskutující muže poslouchala, „podívejte – nejdůležitější je krále nyní poučit o tom, co dělat, až začne jezdit na uvítací ceremoniály do sousedních zemí –“

„– kolem toho bych koncentrovala jeho výuku.“

„Takže tanec, společenské způsoby, historie?“ pozvedl David obočí.

„Ano,“ přitakala žena, „a mělo by se mu dát něco na starost.“

„Jenže co?“ zeptal se David.

„Mluvila jsem o tom s Visserem – potřebujeme přitáhnout pozornost k charitativní činnosti. Královská rodina by si měla vzít někoho pod ochranu,“ řekla a ohlédla se na Severuse.

„Výborně,“ řekl ten úsečně svůj plný souhlas.

„Teď k plánování – jaké štěstí, že jsem si našel Potterův rozvrh!“ zvolal a vytáhl umně čmajznutý rozvrh svého manžela na světlo světa. „Výborně – na první pohled má volno od dvanácti do půl jedné…“

„Severusi,“ řekl Brumbál blahosklonně, „díváš se na obědovou přestávku.“

Severus se zamračil: „V tom vidíte problém?“

Brumbál potlačil nešťastný povzdech.

Severus neviděl, ale ustoupil: „Tak potom má každý den volno od půl páté, nemýlím-li se. Výborná příležitost ho zaměstnat…“

„Severusi…“

„Ano?“ zeptal se už podrážděně Snape.

„Harry má taky famfrpálový trénink.“

„Každý den?“ procedil kysele oslovený. „Taky si myslím,“ odvětil přidrzle na Brumbálovo nesouhlasné kývání hlavou.

„Vlastně na hodinu etiky mi budou stačit dvě hodiny týdně, tři hodiny na historii a lekce tance by měla být alespoň každý druhý den hodinu a půl až dvě.“

„Jenom?“ obrátil se na něj Severus zklamaně. „Neměli byste ho začít učit i něco dalšího? Stejně se mu do té hlavy moc nevleze, na to žádný odpočinek nepotřebuje…“

David se usmál: „Prozatím to stačí.“

„A co víkendy? Má žalostně mnoho času vymýšlet během těch čtyřiceti osmi hodin naprosté hlouposti…“

„Pokusím se vzdělávat ho při diskusi, můj králi, k tomu nepotřebuji oficiální hodiny. Tak si nejvíc zapamatuje.“

Severus se zamračil a zašklebil; tak tomu zrovna vůbec nevěřil.

„Jak ho chcete přemísťovat?“ zeptal se Severus ztěžka místo rozmazávání něčeho, na čem se patrně se světem – Brumbálem a svými poddanými – neshodne. Byla to ta nejkomplikovanější záležitost, kterou museli vyřešit.

„Do první návštěvy bych ho s dovolením učil tady.“

„Tady?“ zeptal se překvapeně Severus.

„Ale jistě!“ ujal se hostitelské role okamžitě Brumbál a oči se mu rozjiskřily nadšením.

„Nezbytné bude střídat trasy i způsoby cestování.“

Nemyslíte ale, že některé způsoby cestování jsou nebezpečnější než jiné…?“ začala Elvíra váhavě a neochotně, s přimhouřenýma očima se vzpírala jakési představě.

„Už jsme o tom mluvili,“ umlčel ji David naléhavě. Otočil se pak k řediteli: „Chceme používat kočár. Koště, přemisťování, letaxová síť, jízda na testrálech, začarovaná auta, létající koberce či luxy – ve jménu bezpečí krále nechceme vyloučit žádný způsob cestování,“ naléhal David.

„Přijdu na další,“ zavázal se Brumbál.

„Kočár je tradiční způsob cestování,“ naléhal David.

„Já vím,“ přitakal Brumbál.

„Uděláme vše možné, aby bylo toto cestování bezpečné,“ pokračoval.

„Já vím,“ přisvědčil ředitel.

„Podmořské cestování!“ dodal náhle David a vytáhl zápisník a něco do něj načmáral. Pak odtrhl zrak a prohlásil: „Bude neviditelný. Budeme ho střídat s přemisťováním a letaxovou sítí.“

„S tím vám rád pomohu,“ prohlásil ředitel.

„Trasa bude vždy delší nebo kratší; nikdy ne přímá, nikdy ne běžná. Budu dbát o to, aby po cestě byly nouzové přistávací plochy,“ pokračoval David urputně dál a dál.

„Drahý příteli, vždyť já proti vašim návrhům nic nemám!“ smály se téměř Brumbálovy oči.

David se zarazil: „Dobře,“ splaskl, jakmile pochopil, že jeho návrhům není kladen odpor.

„Ještě že mě se někdo tak úzkostlivě vyptává na názor,“ zhodnotil Severus odevzdaně – a trochu otráveně, trochu kousavě.

David se k němu prudce otočil spolu s Elvírou, jako by jim sdělil výtku a oni se chtěli bránit, a oba se ostře nadechli – a Severus jejich omluvy posunkem ruky odmávl a zastavil, jako že se nemusí obtěžovat, že ví.

A oba umlkli.

„Dobrá tedy, to bychom měli,“ ujal se slova ředitel, vzal hůlku, poklepal na Potterův rozvrh a ony další předměty, předměty, které určí, za jak velkého pitomce, ignoranta a nezainteresovanou zhýčkanou primadonu budou lidé kolem Pottera považovat, se do něj zapsaly. „Ještě by mě zajímalo, kam míříte jako první…?“

„Portugalsko,“ reagoval David okamžitě až překotně. „Přišla nám od nich pozvánka. Kromě uctění a přivítání nových králů nás navíc chtějí pozvat na výroční ples Portugalska.“

Brumbál se snivě poškrábal v dlouhém plnovousu: „Tak to budete mít intenzivní kurz tance, pokud počítám správně,“ prohlásil ten největší eufemismus, jaký mohl, a značně štědrý vůči dřině, kterou budou muset podstoupit v poměrně krátkém časovém intervalu s nejistým výsledkem. Čas se krátil. Požadavky na tenhle ples byly vysoké. A Potter o nich – Portugalech, události, tanci, etiketě – nevěděl zbla nic. Severus z toho vůbec neměl radost.

„Jsou už naplánovány i další cesty?“

„Jsou,“ přitakal David, „ale nechtějte je po mně zpaměti.“

„Zděsil se už Portugalska,“ usmála se pod vousy Elvíra. „Máme o něj strach, aby ten nápor vydržel,“ vztáhla ruku a škádlivě Davidovi sčísla z tváře vlasy. David to dobírání přetrpěl mlčky; děsily ho horší věci než starostlivé ženy.

„Ujmete se tedy Harryho sám a tady?“

„Ano,“ přitakal oslovený, „jistě – jiná možnost není. Ujmu se krále – našich králů – sám. Proškolím ho. Zde. Kde je v bezpečí.“

„To je náročný úkol,“ řekl Brumbál zdvořile a upil svého čaje, aniž měl v nejmenším úmyslu pomoci s ním tak, že by třeba Pottera pustil do Norvežska, kde by se mohl v klidu učit u odborníků.

A zrovna na ten nejkomplikovanější tanec! Severus prskal a zuřil, ale bylo to jaksi ploché zuření, neboť věděl, že se i s tímto kompromisem berou k cíli – že Potter se bude učit, přičemž bude zároveň v bezpečí.

Brumbál zavolal domácí skřítky a požádal je, aby návštěvu ubytovali. Severus využil příležitosti, a jelikož měl v plánu dnes vrátit studentům jejich práce – s tou Potterovou, na niž čekal nehorázně dlouho, to už bylo ostudné zdržování – zeptal se ředitele, zda jeho práci už opravil.

Ředitel s milým „ale no ovšem“otevřel šuplík svého stolu a počal se v něm přehrabovat. Severus napočítal plných pět minut, než ji Brumbál našel. Poněkud ho to otrávilo. S neměnně přívětivým výrazem ji Severusovi podal.

Severus se nejprve podezřívavě zadíval na Brumbála a pak očima sklouzl k testu.

„Přeskočilo ti?!“ vyjekl Severus. Ústa musel posbírat ze země a oči odlepit z pergamenu, když na Potterově práci zahlédl tu známku. Pohlédl řediteli do očí a značně nakvašeně zařval: „Tohle je jasné T!“ a nepřátelsky se zadíval na M naškrábané Brumbálovým písmem. „Copak jsi nečetl ten postup, jakým hodnotím práce svých studentů? Ten, který jsem ti posílal krbem…?“

„Chtěl jsi, abych práci pana Pottera opravil já,“ podotkl Brumbál nevzrušeně. „A já ti řekl, že ti samozřejmě rád pomohu.“

„Chtěl jsem, abys jeho práce hodnotil ty, jako bych to dělal já!“ vyprskl Severus rozhořčeně nad představou, že by něco takového mohlo řediteli projít. Vzduchem k němu připlul arch, který řediteli poslal. Ani nevěděl, že si ho přivolal, jen že tady najednou byl a ukazoval na něj tak, že ho nehtem řediteli ke stolu div nepřibil.

„Předpokládám, že to pod tvým prstem je způsob, jakým hodnotíš studenty…?“ usmál se Brumbál, místo aby se vykrucoval a omlouval; to nevypadalo dobře.

Severus si ho změřil pohledem: „Víš, jaký mám názor na váš způsob hodnocení. A že kazí morálku studentů. Proto jsem ti vypsal způsob, jak Pottera hodnotit. A proč jsem to udělal? Pro jistotu! Nerad bych viděl, že se z něj ze dne na den stane v podstatě génius na lektvary!“

Další pousmání, Brumbál mu nepřetržitě hleděl do očí: „A ty zase víš, co si myslíme o tvém hodnocení, Severusi, a víš moc dobře, že z M se z Harryho žádný génius nestane.“

Ne, pomyslel si Severus hořce, prostě ho vůbec nemělo překvapovat, že přes podrobný popis, jak má Brumbál s prací postupovat, se Potterovi dostalo o dva stupně lepší známky.

Chňapl po práci a vystřelil z ředitelny.

Brumbál se mu postaral o dilema – jak na nervy lezoucí – jestli má nebo ne zasáhnout, opravit písemky a práce po svém, snížit Potterovi jen tak pro radost známku aspoň o stupeň, aby se vyhovělo všem stranám… a pomyslný inkoust nerozhodně kapal ze zvednutého brku zpátky do kalamáře.

Bylo mu proti mysli známkovat Pottera. Bylo mu proti mysli nechat tomu pitomci tak dobrou známku. Bylo mu proti mysli nechat záležitost ve stavu, v jakém byla. Bylo mu proti mysli jít a říct, že bude i nadále opravovat Potterovy žvásty sám, přestože na něm nikdo nežádal, aby Pottera přestal učit. Bylo mu proti mysli, aby měl v rukou známky Pottera člověk, který je v hodnocení tak neuvěřitelně nekriticky mírný.

A nejvíc mu bylo proti mysli, aby měl Potter lepší známky než Crabbe a Goyle.

Sebevíc iracionální tahle myšlenka byla.

Nakonec neochotně zvítězilo Severusovo přesvědčení – nenechá se kvůli Potterovi obvinit z diskriminace. Nedovolí, aby ho někdo nařkl z předpojatosti. To by měl definitivně po reputaci.

 

„Milost, prosím milost!“ škemrala žena na kolenou; zajíkala se a třásl se jí hlas, z očí se jí řinuly krokodýlí slzy. Belatrix Lestrangeová na ni shlížela s odporem. Odvrátila od hnusu pod sebou zrak a upřela jej prosebně ke svému pánu, plna zbožné pokory.

Voldemort si téměř znuděně povzdechl: „Tak dobře. Hraj si,“ svolil, než zamířil ke Krucánkům a kaňourům, odkud vbrzku vytáhl bezvědomého majitele. Mezitím se stihla děcka stojící v kruhu kolem ženy rozeřvat a muž ležel v bezvědomí na podlaze; to nejspíš jeho křik slyšel až v knihkupectví.

„Můžeme se přesunout?“ zeptal se netrpělivě, když viděl, jak se úsměv Belatrix rozšiřuje, a nikde v dohlednu nebyl konec; žena na ulici byla čím dál tím hlučnější a odpudivější.

„Jistě, můj pane,“ uklonila se mu Belatrix; na povel se každý ze Smrtijedů postavil k jednomu z rodinky a vmžiku se přemístili z ulice do Sídla. Voldemort upustil majitele knihkupectví na podlahu a jeden ze Smrtijedů ho odtáhl do cely.

Odložil si, usadil se a pozoroval Belatrixino dílo. Byla sice trošku otravná, ale vynalézavá, to se jí muselo nechat.

„Myslela sis, že ti to projde, kurvit se s mudlorozeným?“ zeptala se docela sladce hystericky štkající čarodějky. Mávla hůlkou. Sál prořízl ostrý nádech.

„Co je to?“ zapištěla žena; emocionální výlev přerušil úlek; úlek nahradilo zděšení. Žena se několikrát snažila nadechnout a zcela evidentně jí to nešlo. Ubrečené zmatené oči těkaly z Voldemorta na svou mučitelku a na Smrtijedy držící její škemrající děti; sopel se jim táhl až ke rtům a přes slzy na matku neviděly. Jaká škoda. Aspoň že někoho napadlo umlčet je.

Belatrix se vzdušně a lehce nadechla, docela pobavená, v kreativní náladě, a taky se zdála být nad věcí; nedivil se. Tohle divadlo ho začínalo trochu nudit.

„Tuhle jsem četla jeden zajímavý článek,“ řekla Belatrix a pohlédla ke stropu. „Víš… obvykle nejsem vášnivá čtenářka mudlovských bludů, ale člověk občas musí počkat, než se pánové pobaví – víš, co myslím?“ přidala lhostejné gesto rukou. „A tak jsem si přečetla jeden takový inspirativní článek, který mi vnukl nápad, a já si řekla, že se to musí vyzkoušet,“ sehnula se k ní, aby byla v úrovni jejích očí. „Napadlo mě: Co by se stalo, kdybych nějaké proklaté malé mudlomilce, jako jsi ty, zredukovala počet průdušinek?“ svěřila jí hlasitým šeptem jako tajemství. „Zajímá mě totiž, jestli tvá patetická omluva pro tělo, když mu zpomalím přeměnu kyslíku na oxid uhličitý, dřív odstřihne tvůj život udušením, nebo mu dřív něco odumře,“ přikývla sama sobě, narovnala se a švihem hůlky spálila ženě v hrudi další průdušinku; ozvalo se pronikavé zakvičení, při němž si žena přitiskla dlaň na prsa. „Vlastně by mě zajímalo,“ pronesla Belatrix ledově, „jak rychle umře mrcha, která vyvrhne na světlo světa křížence, s jednou průdušinkou pro každou plíci.“

Té parodie na čistokrevnou čarodějku absolutně chyběla sebevláda. Postavil se, a Belatrix se mu okamžitě uklonila. Jindy by na její kreativnost snad měl náladu, ale ne teď, teď má něco mnohem důležitějšího na práci…

 

Vrátil se domů, než se stačil Potter vzbudit. Byl ještě stále rozmrzelý. Zničil důkaz o tom, že by kdy byl pryč, a poté čekal na Pottera u stolu s kávou v ruce. Když dopil kávu a Potter pořád nešel, poslal k němu malý elektrický impuls.

 

Ještě se zvlhlými vlasy a nepořádně zapnutým hábitem si třel pozadí a mračil se na samolibě se ušklíbajícího Severuse. „Vyspal jste se dobře?“ zeptal se provokativně, na což Potter zdárně nezareagoval a Severus to z něj nemínil páčit.

Počkal si, než Potter ujedl polovinu Medového ráje, a pak mu před nos strčil srolovaný kus pergamenu a postavil se na nohy.

„Co to je?“ přemohla Pottera po dlouhém pohledu zvědavost.

„Elvíra a David přijeli. Můžeme začít s vaší výukou. Toto je váš nový rozvrh. Hleďte se nezapomenout s těmi vašimi kamarády. Očekává se od vás totiž, že se svého nového uspořádání dne budete striktně držet a že neopomenete žádné své povinnosti.“

Potter něco nesrozumitelného zamumlal a zamračeně si jedním prstem pergamen přitáhl blíž, aby jej prostudoval. Studoval jej a studoval, podle Severuse do té mřížky civěl nesmírně tupě, a pak – jako by jej Severus znova popohnal malým elektrickým výbojem, i když si byl jistý, že tentokrát nic takového neudělal – Potter vyskočil ze židle a obviňujícím ukazovákem zamířil doprostřed pergamenu: „To – to je…“ vykoktal a vyprskal ze sebe (kousky marmelády a chleba, velmi nechutné a rudé to stopy se vpíjely do struktury pergamenu); poté se násilím uklidnil a podíval se Severusovi do očí, „kdy budu mít volno?“

„Volno?“ pozdvihl Severus upřímně obočí. „Nikdy, jak jste si ostatně vybral. Pokud ale mluvíte o volnějším programu…“ dlouhé odmlčení následovalo znechucené, „ten vám pan ředitel vyhradil o víkendech.“ Severus rozechvěle očekával vzdor a protesty. Upřímně se těšil na ten okamžik, který se před ním každou chvíli vzedme jako příliv.

Potter ho však zklamal mdlým: „Tak to je… fajn,“ po tom prohlášení klesl do židle, na které doteď seděl ztuhle, jako by jediný špatný pohyb mohl zapříčinit jeho předčasný skon.

Severus si Pottera prohlédl; nálada, kterou si po Brumbálovi spravil Potterovým budíčkem, mu trochu ochladla. Pokusil se ji uměle vzkřísit dobíráním Pottera. Nadechl se a ploše – ploše, neboť jiskra možnosti, že odejde ze svých pokojů v dobré náladě, definitivně pohasla a on to dobře věděl – se Pottera zeptal: „Vážně jste se domníval, že tím jediným tancem jsme hotovi?“ ale už v tu chvíli, už když si tu možnost připustil, přiměla ho Pottera doopravdy litovat, a to ho naštvalo ještě víc.

Nesnášel, když se někomu podařilo vzbudit v něm lítost. Ne, to nebylo přesné – nesnášel, když v něm budil lítost Potter, který si za svůj osud mohl sám. (Dobrá – především za tento konkrétní osud a tento konkrétní rozvrh si mohl sám.)

Na okno zaťukala sova a Severus si konečně vzpomněl, proč prve vstal. Nečekal už na Potterovu odpověď, které by se nejspíš stejně nedočkal, a pustil dnešní noviny dovnitř. Sově zaplatil a vyhnal ji ven, posléze se opět usadil ke stolu a noviny rozložil.

Čekal na to, co se dnes objeví o jejich včerejším rozhovoru, s lhostejným klidem. Noviny měly povinnost veškeré své články o nich zařadit do hlavního tisku, proto si nemysleli, že by se cokoli o nich objevilo ve Večerním Věštci, a jen pro jistotu si onen předpoklad Severus i Brumbál ověřili. Skutečně se tam o něm a Potterovi nic nepsalo.

Vedle malého, ušlápnutého a na zadní strany odkazujícího sloupečku písmenek veřejně vytrubujícího, že jsou on a Potter nyní jedna rodina, se skvěl obrovský nápis:

Útok na Prasinky

Dnes, v brzkých ranních hodinách, spustil protivný vysoký hlas Holoubkové, jen co se oči koncentrovaly na nadpis, byla Smrtijedy brutálně napadena kouzelnická vesnice Prasinky; tři občané přišli o život, desítky lidí byly zraněny, víme o nejméně dvou unesených a v Nemocnici Svatého Munga pro kouzelnické choroby a úrazy bojuje podle našeho nejmenovaného zdroje o život samotný bratr Albuse Brumbála, Aberforth Brumbál. Že by jejich veličenstva neshlížela ze svých výšin tak často, jak by se slušelo? Copak nám k tomu poví samotný pan…?

Vzhlédl. Potterova tvář byla sinalá a v krbu se vznášela Brumbálova hlava.

„Albusi…“

„Přijďte do ředitelny,“ zněl pokyn, který se Severus neodvážil okamžitě neuposlechnout.

23.12.2014 19:53:19
trelawney
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one